Solo!

Daniel Kolář

Solo!


19. října 2011, FC Barcelona – FC Viktoria Plzeň 2:0

Messi – jenom levá noha.

Dani Alves nehraje, stojí za karty.

Zachytávejte se s hráčema.

Tři zásadní pokyny před zápasem na Nou Campu v říjnu 2011. Našem prvním setkání s Barcelonou. Pamatuju si je úplně přesně.

Všechny totiž přišly docela vniveč.

Když trenér Vrba řekl, že u Messiho si máme pohlídat levou nohu, jen jsme se po sobě s klukama navzájem koukli. Messiho prostě neuhlídáš, je to génius, nebudeme si nic namlouvat.

Celý týden jsme se taky chystali na Barcelonu bez Dani Alvese, nácviky akcí vycházely z toho, že po lajně nebude lítat tenhle rychlík. Přestože jsme si s pár spoluhráči pořád říkali, že to přece není možný, že tolik karet nedostal, to by se někde napsalo, tak v klubu si byli všichni na sto procent jistí, že Alves prostě nebude. Akorát pak do kabiny na Nou Campu přišla soupiska přes zápasem, vedoucí na ni mrknul a povídá: „A hele, a jo. Ono se stojí až za tři žlutý… Tak Alves hraje.“

A uběhla možná desátá sekunda zápasu, Messi narážečka s Alvesem a borec sám před bránou. Ani to zachytávání nám tedy úplně nevyšlo.

„Ty vole, to není možný, kam jsme se to dostali,“ blesklo mi hlavou. Normálně jsem se tomu musel smát. Podívali jsme se na sebe s Horvim takovým tím pohledem, kdy jen zíráš a víš, že ten druhej si myslí totéž co ty: „Hmm, hezky to udělali, klucí vopálený...“

Jsou chvíle, kdy si i jako hráč s největší ctižádostí uvědomuješ, že soupeř je zkrátka skvělý a předvádí něco, u čeho bys normálně na tribuně nebo na gauči jen žasnul. S tím rozdílem, že teď tomu máš sám na hřišti čelit a nevypadat u toho jako úplný nazdárek.

Hned v desáté minutě jsme dostali gól, k němuž se od počátku schylovalo. Messi. Iniesta. Messi. Iniesta. Klička, bum.

Ti kluci byli neskutečně rychlí. Neskutečně. Všichni mrňousové, ale nešli chytit. Snažili jsme se dělat to nejlepší, co každý z nás dovedl, abychom je zastavili. To ani jinak nejde. Jenže jsou zápasy, kdy ani to nejlepší nestačí.

Jediné, co ti obecně v takovém utkání zbývá, je běhat, žrát trávu, držet se taktiky a jakýmkoliv způsobem to protihráčům znepříjemnit. Jenže tady ještě působí efekt nováčka, věhlasu soupeře i stadionu. Na Nou Campu tehdy sice nebylo úplně plno, ale i tak byla návštěva pětasedmdesát tisíc lidí něco jiného, než na co jsme byli zvyklí, k tomu se na nás dívalo v televizi pěkných pár desítek milionů lidí. Jde taky o zápas, který všichni řeší. Rodina, známí, fanoušci, všichni jsou plní očekávání, co předvedeš, ty sám se chceš vytáhnout.

A pak se všehovšudy pětkrát dotkneš balonu, ve dvacáté minutě se ti točí hlava, nemůžeš dýchat, seš vyřízenej, v laktátu, tep dvě stě a ještě seš vytočenej, protože ti míč furt jenom lítá kolem špičky a slyšíš frajery, jak na sebe houkají „Solo! Solo!“, jako že jsou sami. Ty nevíš, kam dřív koukat, odkud kdo vyběhne, nevíš, kde ti hlava stojí, a modlíš se, aby se jim taky něco nepovedlo, dostal ses na chvilku k míči nebo se alespoň trochu nadechl.

Tak nějak si pamatuju Barcelonu.

Vím, že někteří kluci ještě slavili euforický postup přes Kodaň. Já už byl doma, vyšťavenej, protože ten zápas se hrál snad v největším horku, co jsem kdy zažil, stál nás strašně moc sil. Ale ti vytrvalejší ještě druhý den dál seděli Na Kurtech, kousek u stadionu, a společně sledovali los skupiny. Já měl od nich reakce jen zprostředkovaně přes telefon.

Upřímně, v první chvíli jsme se ani neradovali, že jsme vyfasovali Barcelonu a AC Milán. Spíš jsme si říkali, aby to neskončilo průserem. Až postupně nám začalo docházet, že je fantazie si hned při první příležitosti v Lize mistrů zahrát proti takovým týmům.

Když už ses tam dostal, tak ať to přece stojí za to.

Pavel Horváth pak všechno klasicky shrnul a převrátil do srandy: „To něco uviděj, na Barcelóně, až tam na ně přijedem. To něco uviděj…“

Brali jsme to spíš takhle s humorem, protože nic moc jiného se ani dělat nedalo. Barcelona budila ohromný respekt, chytli jsme je uprostřed jejich největší dominance. Tehdy to byl jednoznačně nejlepší tým světa po všech stránkách. Měli nejlepší hráče, v Guardiolovi nejlepšího trenéra a všechno válcovali. Na jaře předtím Ligu mistrů vyhráli a ve finále proti nim neměl šanci ani Manchester United.

Manchester! A teď jsme tam měli přijet my, kluci z Plzně.

Jasně, jako fotbalista vždycky přemýšlíš, jak by se to mohlo povést, že je zaskočíš. Že by se to mohlo sejít a když ti vyjde tohle a támhleto… Nejde jít do jakéhokoliv zápasu s pocitem, že jdeš prohrát. Ale takhle my uvažovali spíš o AC. Tam sice tehdy hráli Ibrahimovič nebo Seedorf, zrovna tak skvělí hráči, ale přece jen, když oni nebudou stoprocentní, my fakt mákneme a sejde se nám to… Jo, to by nám možná mohlo vyjít. Ale na Barce? I když se snažíš, moc cest, jak uspět, tě nenapadne. Ne proti mužstvu v takovém laufu, v jakém tehdy byli.

Spíš jsme uvažovali, že kdyby se jim náhodou zrovna moc nechtělo, neměli svůj den, tak nedostaneme tři, ale jen dva a možná i jeden dáme.

Musíš být realista, což já v tomhle ohledu během kariéry byl. Neznamená to, že vlezeš na plac podělanej, ale spíš si uvědomuješ své možnosti a vidíš i možnosti toho, kdo stojí proti tobě. Z hlediska dovedností, techniky, komplexnosti a velikosti klubu. Viděli jsme, že tak dobří jako kluci z Barcelony nikdy nebudeme, a nezbývalo nám, než ukázat maximum toho, co v nás je, a doufat, že to v přímé konfrontaci bude stačit na rozumný výsledek.

V tomhle nám hodně pomáhal trenér Vrba. On nebyl ten, kdo by couvnul, podělal se. Byl nastavený – a díky němu i my všichni – tak, že nebudeme nikde betonovat. Ani na Barceloně. Ne, pojďme si zahrát. Kdykoliv bude příležitost, taky něco ukažme. Vždyť bychom popřeli sami sebe, naši identitu. Pojetí, jímž jsme se až sem dostali. Jsme ofenzivní tým. To všechno nám vštěpoval. Samozřejmě, soupeři jako Barca musíte přizpůsobit taktiku, s nimi úplně otevřený fotbal hrát nejde – nebo v tehdejších poměrech se to rozhodně nedalo – ale do zápasu jsme šli s tím, že si to s nimi jdeme rozdat. Jo, budeme asi hodně bránit, protože nemáme kvalitu jako oni, ale tu nemá devadesát devět procent týmů světa. Ale pojďme je potrápit. Když bude šance na útok, neodkopávejme to, něco vymysleme, pozlobme je, nedejme jim to zadarmo. Je taky nebaví, když mají bránit.

Možná čekáte, že jsme se na tenhle zápas připravovali dlouho dopředu, ale realita je v běžící sezoně taková, že na vyložené nachystání se na soupeře máte všehovšudy možná tak dva tři tréninky. Jeden den jsme si zkusili nácvik defenzivy, druhý ofenzivu, třetí projeli standardky – a na víc ani nebyl čas. Nebylo by ani efektivní brát tohle jako zápas století, překopávat systém a obětovat mraky času. Nám v té době náš způsob hry fungoval skvěle, věděli jsme, co chceme hrát, takže jsme si spíš jen potřebovali připomenout, jak zareagovat v souboji s takovým soupeřem a co dělat, jestliže na nás vletí.

A oni na nás fakt vletěli.

Zbývá zhruba hodina a půl do výkopu, ty, kluk z Roztok u Prahy, co hraje českou ligu a sem tam nakoukne do repre, chodíš po trávníku na Nou Campu, koukáš na ty obrovské tribuny, znaky vysekané z trávy, obří nápis na ochozu „Més que un club“ – Víc než klub – a říkáš si: „Tak je to tady. Chtěl jsi to, máš to mít. Tak se s tím popasuj.“

Míchá se v tobě natěšenost s nervozitou, která ti svírá žaludek. Tak jsem to měl vždycky a tentokrát byly oba pocity ještě intenzivnější. Chceš, aby to už začalo. Pak si projedeš své předzápasové postupy, rituály, které jsou všude stejné, ať už někde na vesnici v domácím poháru nebo na Nou Campu, největším evropském stadionu. Prostě se rozcvičíš, jak ti je vlastní.

On navíc Nou Camp, co se zázemí týká, nepůsobí nijak luxusně. Třeba ve srovnání s madridským Santiago Bernabeu, které je vyloženě naleštěný chrám, je Nou Camp jen takové starší monstrózní stavení.

Ale dýchne to na tebe neskutečně. To jo.

Přímo vedle schodů na trávník je třeba v zázemí modlitebna. Španěláci si na tohle potrpí. Neviděl jsem nikoho od nich, kdo by se tam přímo modlil, ale my tam všichni nakoukli a kluci jako Rajty se rozhodně pokřižovali. Mělo to sílu.

Tribuny jsou sice obří, ale zase roztažené doširoka, rozlehlé. Naši fanoušci měli lístky až do horních sektorů a kluci si při rozcvičce dělali srandu, že nás ani nemůžou vidět. Možná jen jako malé špendlíčky.

Je taky zajímavé, že v Barceloně se nefandí jako třeba v Anglii, Německu nebo Itálii. Nikde žádný kotel. Lidi zařvali, až když měl Messi balon a blížil se k vápnu. To začal celý stadion hučet. Ale sotva akce skončila, bylo zase ticho jako na divadle. Musí být náročné v tomhle hrát, když jste zvyklí na rachot.

Velkým tématem u nás v kabině před zápasem bylo, kdo si vymění dres s Messim. Venca Pilař do něho byl zamilovanej, po tom dresu úplně prahnul a domluvil se s Messim už cestou do kabiny o poločase. Ale na konci zápasu byl rychlejší Milan Petržela, Messi mu přišel do rány. Venca z toho byl špatnej, ale naštěstí jsme hráli odvetu hned za čtrnáct dnů u nás a tam s Messim všechno zvládli už o půli. Přinesl si do kabiny jeho triko. Udělalo se z toho pak haló, přitom v takových zápasech je to docela běžné. Uvidíš borce cestou do šatny, požádáš ho a on ti dres prostě dá a ty ho dáš jemu.

Já mám doma z prvního zápasu Iniestu a vůbec se nestydím, že jsem si mu řekl. Jasně, že je trochu zvláštní, když jdete za soupeřem s tím, že ho obdivujete a chcete jeho dres, ale naštěstí kluci z Barcelony tehdy byli úplně v pohodě a nedali nám najevo, že z toho musíme mít nějak špatný pocit.

Byli v klidu i při hře, což rozhodně plynulo z toho, v jaké pohodě tehdy hráli. Když jsi je fauloval, nevztekali se. Samozřejmě, faul bylo všechno, kdy ses sotva někoho dotknul, protože Barcelona… Ale ti kluci nevypadali, že by si na něco hráli. Zažil jsem větší pitomce. Hráče, kteří nebyli zdaleka na takové úrovni, a přitom se snažili ukázat, jaké jsou hvězdy.

Buďme konkrétní, tehdejší AC Milan, ti na mě působili jako parta namistrovanců. Cassano a další. Z nich bylo cítit, že mají frňáčky nahoru, protože oni jsou oproti tobě přece někdo… Taky jsme je určitě i díky tomu obrali ve druhém zápase o body. Zkrátka nás podcenili, a ať si říkali do novin, co chtěli, že nás respektují a znají naši sílu, mysleli si, že jim bude stačit odchodit to na půl plynu. Jenže to nejde proti nikomu. Když jako outsider na takového soupeře nastoupíš sebevědomě, něco umíš a jsi dobře připravený, bude to s tebou mít těžké a dostaneš ho do problémů. Mám dojem, že tohle mi potvrdí i kluci slávisti, kteří v prvním zápase zatlačili Inter na jeho hřišti a zasloužili si proti němu vyhrát.

Na hřišti už je potom totiž jedno, kdo proti tobě stojí. Je to protihráč, nemáš možnost se úplně zaobírat tím, jestli je to ten nebo ten. Seš obezřetnej, když víš, že na tebe běží Messi nebo přes tebe přihrává Iniesta, ale nezbývá ti, než dělat to, co celý život.

Rozhodně si ale nijak neužíváš, v jak krásných kulisách a proti komu hraješ. Ani na Nou Campu.

Pojem „užívat si“ zmiňuju záměrně, protože si ho lidi z úst sportovců často chybně vykládají.

„Běda jak někde budu číst, že si jdete zápas užít. My si nejdeme nic užívat, jdeme hrát fotbal,“ hudroval vždycky trenér Vrba. Na tohle slovo byl úplně vysazený.

Přitom ty si jdeš „užít“ v tom smyslu, že chceš prožít zápas naplno, vnímat každou vteřinu hry, být v ní položený. Kvůli takovým okamžikům se sport dělá. Člověk je uvolněný, připravený a jde si užít ten pocit, že se na špičkové úrovni může poměřit s někým, kdo má obdivuhodnou kvalitu.

Takhle si užívat zápas je správně.

Horší je, že si pod tím slovem lidi představujou, že vlezu na hřiště, budu mávat na tribuny, čumět, jak je velkej nebo malej Messi, a stoupat si vedle něj, aby mě hlavně rychle někdo vyfotil.

To je samozřejmě blbě.

Ale proč si to neužít v tom dobrém slova smyslu? V tom, že sis zahrál dobrý fotbal? Protože i ti kluci z Barcelony to tak mají hozené. Jdou sami sebe a diváky pobavit fotbalem. Vědí, že ho umějí, že mají svoji sílu a kvalitu, a jdou to ukázat. Z toho je třeba brát si příklad. Takhle je třeba si sport užívat.

Jenže lidem se to v rozhovoru po zápase těžce vysvětluje a oni to pak chápou špatně.

Sám nicméně vím, že zápas na Barceloně jsem si neužil, stejně jako třeba o dva roky později na Bayernu, kde jsme dostali 0:5. Bylo to jen o tom, že běháš jako vocas a od začátku vlastně ani nemáš šanci. Když to skončí, řekneš si, že to máš za sebou, a vlastně tě to ani nijak zvlášť netěší. Podal jsi vyloženě fyzický výkon, úplně ses vyždímal, protože jinak to ani nejde, když na tebe kouká celý svět, ale nemáš z toho tu přidanou hodnotu, že tě to bavilo. Že bys byl na míči, dal hezkou přihrávku, povedla se ti nějaká pěkná klička nebo hezká střela.

Ne. Neužil sis to.

Nevěřili byste, na co jsou lidi schopní se zeptat. Na jaké hlouposti.

„Jakej je Messi?“ „Co říkal Messi?“

Co na tohle máš odpovědět…

Jednak Messi pomalu nemluví a hlavně, ty tam nejsi od toho, abys civěl na Messiho, ale abys hrál. I když z rovna v tomhle jsem byl já jeden z těch šťastnějších, protože jako podhroťák jsem většinu času spíš koukal na to, co on provádí s naší levou stranou obrany. To chudáci Limba s Davidem Bystroněm byli půlku zápasu ve skluzu a stejně to bylo prd platný. Proti Messimu a jemu podobným máš v situaci jeden na jednoho asi tak devadesátiprocentní šanci, že z tebe udělá vola.

A především, ono to bylo furt Messi, Messi, jenže Barcelona měla tehdy dalších deset frajerů z absolutní extratřídy, další podobné na lavičce. Jsem přesvědčený, že v současné době je jejich tým na Messiho výkonech mnohem víc závislý než tehdy. Vezměte si, že proti nám spolu v záloze hráli Xavi, Iniesta a Busquets, jen tahle řada jim vyhrála spoustu trofejí.

Zrovna Busquets mě naživo překvapil. V televizi nepůsobí nijak dynamicky nebo že by měl nějakou zvláštní sílu, ale silnej je přitom neskutečně a hlavně ví, kam a jak si stoupnout. Není náhoda, že hraje přes deset let v základu a vyhrál všechno, co šlo, jak s Barcelonou, tak i s reprezentací.

Dá se říct, že na něj jsem hrál nejčastěji, ale oni moc posty nedrželi, byli furt v pohybu, furt se nabízeli. V různých situacích jsem se potkával právě i s Xavim, Iniestou a občas i s tím Messim. Do něj jsem se v jednom souboji opřel, říkal jsem si: „Aspoň ho odstrčím, hajzlika.“ Jenže on se moc odstrčit nedal. Byl z toho trestňák a z trestňáku jeho rána do tyče.

Nicméně k té barcelonské sestavě… O Alvesovi už byla řeč, na Nou Campu hrál stopera Mascherano, což je spíš záložník, a vepředu David Villa a Pedro, oba tehdy dávali góly snad v každém zápase. A na lavičce ještě třeba Alexis Sanchez. Právě proto se mi zdá, že tehdy na Messim neležel takový tlak, že všechno musí uhrát on. Dneska mi to tak totiž připadá. Jakmile chybí Messi, Barca není v pohodě a není tak dominantní. Je diametrální rozdíl, když hraje s ním a bez něho, kdežto tehdy měli kromě něj ještě dobrých sedm frajerů, kteří byli schopní dávat ráz jejich hře. A že ta byla vážně precizní. Kombinaci měli tak neskutečně naučenou… Kolikrát jsem měl pocit, že vím, kam teď půjde přihrávka, kam to frajer chce dát a kde stojí ten za mnou, takže ten balon chytnu – a v normálním případě bych ho fakt i chytnul – jenže tady jsem tam nohu dal a borec nepřihrál po zemi, ale lehce to dloubnul.

Takže ty tam sice jsi, hlavou ti bleskne, že jsi to přečetl, získáš míč a jdeš do protiútoku… A on tě přehodí, ty okamžitě běžíš zpátky a jediná tvá myšlenka je: „Ču…k jeden, jak to zase udělal?!“

Ikskrát jsem v tom zápase tenhle pocit měl. Že teď už to přece prostě musím vystihnout. A místo toho jsem zase sprintoval dozadu.

Zároveň bylo třeba držet se taktiky, nesnažit se pomáhat všude a pak nebýt nikde. Nejhorší totiž je, když se až moc snažíš pomoct klukům, co jsou pod tlakem, takže otevřeš prostor, který máš hlídat. A průšvih je na světě.

Celkově si nepamatuju, že bych snad ten den na hřišti něco předvedl. Spíš jsme s Márou Bakošem většinu zápasu fandili spoluhráčům z defenzivy. Měli jsme jednu jedinou situaci, kdy jsme mohli srovnat na 1:1, jinak jsme se v podstatě nepřetržitě bránili.

Přesto jsme nakonec dostali jen dva góly, což bylo na tehdejší barcelonské poměry výjimečné. A aspoň jsme si zkusili, jak se s nimi hraje. Což jsme tedy o dva týdny později při odvetě v Edenu moc nezúročili, pravda. Tehdy byla zima a vypadalo to, že se nikomu z Barcelonských moc nechtělo. Messi hrál polovičku toho, co doma, ale stejně nám dal tři góly. Čtvrtý pak přidal Fabregas.

Bylo fakt těžké s nimi něco dělat.

Na Nou Campu jsme drželi až do dvaaosmdesáté minuty skóre 0:1. S tím jsme šli i o půli do kabiny. Lidi u televize si asi v tu chvíli řeknou: „To aspoň není takovej průser.“

Ale co je to průser?

Pro někoho je průser jakákoliv porážka. Pro někoho dostat 0:5. Nebo 0:4? 0:3?

Já takhle o zápasech nikdy nepřemýšlel. Nejde si myslet, že je super, když rupeme jen o gól a už to nějak ukopeme. Protože jakmile se uspokojíš a na chvilku povolíš, dostaneš dalších pět kusů. My se spíš o poločase bavili ve stylu, že s tím ještě něco uděláme, protože jsme moc dobře viděli, že i přes jediný inkasovaný gól měla Barcelona další tři čtyři tutovky. A jen proto, že to nějak šolichali, trefili vedle, zblokoval to obránce nebo chytil brankář, toho víc neproměnili. Věděli jsme, že tři góly jim asi nenasypeme, ale chtěli jsme se nějakým způsobem vymanit z neustálého tlaku. A kdyby náhodou, něco jim tam fouknout.

Když to nakonec skončilo 0:2, nemůžu říct, že bych cítil úlevu.

Z takového zápasu totiž odcházíš jako zbitej pes. Neřešíš, jestli jsi dostal jen dva góly, protože jsi tak jako tak prohrál, a ještě ke všemu jsi nic nepředvedl. Ikskrát lepší pro mě byl o dva roky později zápas na Manchesteru City, kde jsme sice prohráli 2:4, ale dvakrát jsme jim srovnali, skvěle jsme si zahráli a ještě jsme měli další šance. Oni samozřejmě třikrát tolik, ale pocit, že ses dostal do hry, něco jsi ukázal, je přednější. Rozhodne pak už jen kvalita soupeře, která je zkrátka vyšší.

Tehdy na Barceloně jsme hráli Ligu mistrů poprvé, všechno pro nás bylo nové. Člověk dostane balon a není zvyklý na takovou rychlost, v jaké se drží soupeř. Chvíli trvá, než se přizpůsobíš. Tím ale zároveň během chvíle poznáš, že to vlastně můžeš hrát. Když už jsme se do základní skupiny dostali potřetí, taky jsme přijeli do Madridu na Real a dali jim gól. Protože už jsme byli zkušenější a věděli, co čekat.

Na druhou stranu, teprve až když se na tuhle úroveň dostaneš, poznáš definitivně rozdíl v tom, jak děláme fotbal my tady a jak se hraje v těch špičkových klubech. Proč jsou tihle světoví hráči tak výjimeční a v čem před námi mají náskok. Ty se jim třeba lehce přiblížíš, ale většinou je to tak, že jen v něčem. Jeden od tebe z týmu je stejně rychlej jako oni, další vydrží stejně dlouho běhat, jeden je stejně silnej, další má super kličky, ale rozdíl oproti hráčům top klubů je ten, že oni jsou jeden jako druhej skvělí ve všech aspektech hry. Fotbalově, mentálně i fyzicky jsou na top úrovni, skvěle připravení, talentovaní, takticky velmi vyspělí a mají neskutečný cit a vidění hry. Mají všechny vlastnosti, které potřebuješ k optimálnímu výkonu na té nejvyšší možné urovni. Ty se jim přiblížíš ve třech, další dvě ti ale třeba úplně chybí nebo jsou jen zlomkem toho, jak to umí oni.

A tak zatímco oni jsou za všech okolností naprosto klidní, protože zápas, jako je tenhle, hrají co dva týdny, ty o něm vyprávíš zážitky i po letech…

Štěpán Černý, ČTK/imago sportfotodienst, FC Viktoria Plzeň a archiv Daniela Koláře

Skočte si (nejen) s Danem Kolářem popovídat u piva o jeho sportovních zážitcích a životních zkušenostech. Máte jedinečnou možnost na prosincové besedě Na pivo Bez frází v plzeňském pivovaru. Vstupenky kupujte zde.

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.