Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Obří slalom v Ga-Pa, poslední závod před olympiádou, dvě brány do cíle. Možná jsem byl unavený, možná mě rozhodila nerovnost na trati, protože jsem jel s vysokým startovním číslem 58 a pista byla rozbitá.
Kousla se mi lyže. Obvykle v této disciplíně točím oblouk zhruba na deseti metrech, teď se stejná věc odehrála na půlmetru. Přišla strašná pecka, škubnutí a katapultovalo mě to do vzduchu. Už v letu jsem cítil lupnutí v koleni a hned věděl, že to není dobrý.
Stačil zlomek vteřiny, aby mi to bylo jasné. Nejedu na olympiádu do Pchjongčchangu, mohla být už čtvrtou v kariéře, místo toho mám být půl roku mimo. Bez vrcholu, ke kterému se upíná každý sportovec. Snažím se najít aspoň něco pozitivního, aby mi z toho nehráblo. Možná jsem měl štěstí, přetržený přední křížový vaz a poškozený meniskus mi operovali hned po převozu do nedalekého Innsbrucku. Je tam vyhlášená nemocnice, kam běžně jezdí nejlepší světoví lyžaři. A pak je tu ještě jedna věc. Z pádu mám skoro stejnou fotku jako legenda Hermann Maier, který se podobně rozsekal před dvaceti lety ve sjezdu na olympiádě v Naganu.
Jenže zatímco on o pár dní později vyhrál zlato v obřím slalomu, já budu sedět doma na zadku a přemýšlet, jak se dát co nejdřív dohromady.
Červený trpaslík.
S tímhle seriálem mám spojeno dosud nejhezčí období kariéry.
Taky jsme byli čtyři. Ondra Bank, Filip Trejbal, Martin Vráblík a já.
Čtyři čeští lyžaři, kteří byli schopni bodovat ve Světovém poháru. Několikrát se nám to povedlo během jednoho víkendu a vždycky to šlo ruku v ruce s pohodou a zábavou. Hlavně pro mě, byl jsem nejmladší a v jednu chvíli se bezstarostně vezl se zkušenostmi ostřílenějších kamarádů.
Bany, to byl takový Lister, hlavní postava, zároveň vágusák a smraďoch, kterému je jedno, co si o něm ostatní myslí. Zkrátka, bordel byl jeho silnou stránkou. Trejbič, jasný Kocour, poslední svého druhu. Mezi námi určitě. Měl image Vikinga, hodně dal na styl, furt se nějak ladil, navíc dost rád odpočíval. Vráblas vypadal jako kulturista, takže svojí hranatou postavou připomínal robota Krytona. A na mě seděl Rimmer. Rádoby technik, který všechny okolo prudí svým puntičkářstvím, ale když o něco jde, moc mu to nevychází.
Jestli Červeného trpaslíka neznáte, podívejte se na pár dílů a zjistíte, že za vzestup českého chlapského lyžování mohl organizovaný chaos.
Zpětně všichni vidíme, že to nebylo úplně profesionální, jenže nám se líbilo, jak společně fungujeme. Těšil jsem se na každý trénink, na to, jak se budou doplňovat naše rozdílné charaktery.
To víte, že jsme sebe ani okolí nešetřili. Už ani nevím, jak je to dávno, a dokonce ani, kdo tehdy vyhrál. Po mistrovství republiky ve Špindlu, které je automaticky koncem sezony, jsme se všichni picli, byli nesmrtelní a zasekli se kvůli tomu ve výtahu. Stokilový Trejbič v něm vrávoral tak, že majznul hlavou do dveří, kabinka se zkroutila a zastavila. Na tři hodiny…
Filip byl úplně mrtvej, takže když nás konečně dostali ven, nemohl se ani hnout. Táhli jsme ho do pokoje po schodech a po chodbě. Měl pohorky s takovou divnou podrážkou a nechával obří čmouhy na koberci. A zatímco druhý den jsme my ostatní vystrašeně vystřízlivěli a žehlili průser, on na pokoji vyspával až do oběda.
Dělali jsme z toho trošku punk, hlavně na začátku. Týkalo se to i lyžování, kde to ale jinak nešlo, důstojné podmínky jsme museli vybudovat krok za krokem.
Sami jsme si naložili auto s materiálem, sami vše odřídili do dějiště Světového poháru, sami si vařili v apartmánu konzervy, sami jsme připravovali lyže. Pak nás lanovka vyvezla nahoru a my čekali třeba i několik hodin u startovní budky, než odjedou závod ti nejlepší. Vážili jsme si možnosti, že jsme se mohli vydat s vysokým startovním číslem na totálně rozflákanou trať, kvůli které jsme automaticky ztráceli dvě až tři vteřiny. Bez ohledu na výkonnost.
Hlavně ze strany Ondry Banka šlo o kompromis. Už před deseti lety měl výkonnost, aby mohl jít vlastní cestou, byl strašně rychlej a neměl zábrany. Slovinec Andrej Šporn, parádní sjezdař, který dostával nejlepší materiál, mu jednou nabídl super lyže, které měly jediný problém. Moc nezatáčely. Bany po nich byl tak lačný, že do toho šel a čtyřikrát za sebou se málem zabil, pořád to zkoušel. Bez nás by možná byl dál, ale jeho brácha a trenér Tomáš naštěstí spolupráci nastavil tak, že mohl v točivých disciplínách čerpat z informací od Filipa, juniorského mistra světa ve slalomu.
Zůstal jsem sám, chybí mi dřívější bezstarostnost.
Motivovalo nás vyjet v každém závodu elitní třicítku ve svěťáku. Ondra a Filip to zvládali stabilně, nebyl pro ně problém postoupit do druhého kola. Měli potenciál na elitní desítku, ale překazila jim to častá zranění. Já se motal kolem nich a najednou skončil osmý na mistrovství světa ve slalomu. Val d´Isere 2009. Na totální ledovce vypadlo v prvním kole asi čtyřicet lidí a od medaile mě dělilo jen 87 setin.
Od té doby na vylepšení tohohle výsledku čekám.
Ondra, Filip i Martin už skončili.
Zůstal jsem sám, chybí mi dřívější bezstarostnost a v letošní sezoně to skončilo průserem. Moc mi to nešlo. Hned v prvním závodě jsem málem nestihl start a plácal se mezi poraženými. Zakončil jsem to symbolicky, držkopádem a zraněním v Ga-Pa, není potřeba to dál okecávat.
Kluci by asi měli jasno – jsem Rimmer.
Když jsem vyrůstal, bylo mým cílem získat jeden bod ve Světovém poháru.
Nic víc jsem ke štěstí nepotřeboval.
Povedlo se mi to už před deseti lety, díky pětadvacátému místu z kombinace v Chamonix.
Někdy mám pocit, že mě to brzdí. I dnes je totiž elitní třicítka v alpském lyžování neuvěřitelný úspěch. Troufám si tvrdit, že je to složitější než v ostatních zimních sportech. Konkurence je největší, podmínky nejtěžší, náročnost pokaždé extrémní.
Vnitřně mám zakódované, že jsem už dokázal, co jsem si jako dítě vysnil. Pocházím z rodiny, kde sice všichni žijí lyžováním a táta je na svazu šéfem sjezdového úseku, zároveň mě ale nikdy do ničeho netlačil na sílu. Vytvořil mi super podmínky, ale měl jsem i volnost, vše šlo přirozeně. Jsem za to vděčný, proto to mám pořád tak rád, vážím si své práce a snažím se mít pokoru. Občas proto zaslechnu, že mě někdo ohodnotí nálepkou „hodnej kluk“.
Jenže náš sport není pro hodný kluky, naopak. Jakmile jedete z kopce stotřicítkou, musí z vás stříkat agresivita. Rakušan Marcel Hirscher, největší současná hvězda, to umí. Jsem jeho fanoušek, on můj vzor, obdivuju ho. Tohle není ideální nastavení, vím, že bych měl být radši sígr, který s ním chce vytřít podlahu.
Snažím se předělat na člověka, který jde za úspěchem. Jenže když se dostanu do druhého kola, znervózním. Uvědomím si, že jsem v pozici, kdy je lepší dojet do cíle a brát aspoň něco, než riskovat, vypadnout a mít u jména napsáno DNF – did not finished – nedokončil. Jsou to okamžiky a sám přesně vím, kdy mi to ujelo. Podvědomé přibrzdění před bránou, která by mě mohla rozhodit, neochota pustit se dolů ze svahu na plný koule, špatně nastavené těžiště v kopci. Tím, že si tyhle věci v maximální rychlosti uvědomím, ztratím pár desetin a pak se to obvykle nabaluje.
Letos jsem i kvůli tomu vůbec nebodoval.
Ještě loni jsem přitom byl třikrát v elitní patnáctce, ale o chlup mi uteklo celkové třicáté místo, a tím pádem i možnost získat dobré startovní číslo. Je to problém. Alpské lyžování se dělí na dva různé světy. Zjednodušeně: Nejlepší třicítka je v klidu, má trať na úrovni a jistotu regulérních podmínek, ostatní čeká vymletá sjezdovka, kde se mezi sebou musí vymlátit. Jakmile nejezdíte na bodech ve svěťáku, přecházíte na jiný žebříček a můžete na tom být hůř než borci, kteří získají top ten v závodech FIS po celém světě. V Číně nebo v Chile. Systém hodnocení je tak složitý, že ho často nechápou ani trenéři.
Jo, v tomhle se teď plácám. Na start se obvykle vydávám se šedesátkou nebo sedmdesátkou a pořád o něco bojuju.
Přesně tak, boj je to pravé slovo, proto jsem začal trénovat MMA. Vybral jsem si ho jako inspiraci, protože jde o sport, kde buď vyhraješ, nebo prohraješ. Není možnost skončit devětadvacátý, nevyhlašuje se tam druhé místo. Zápasníci v kleci k tomu přistupují fatalisticky, jeden nezdar jim může přibrzdit nebo i překazit celou kariéru.
Strašně se mi líbí šampion UFC Conor McGregor, je mentálně ohromně silný a úplně to z něj vyzařuje. Uznávám náročný trénink a tvrdé prostředí, ve kterém se pohybují všichni bojovníci. Obdivuju jejich odvahu a to, jak snáší stresové situace.
Upřímně, sám bych to chtěl zažít a věnovat se MMA naplno, abych zjistil, jestli mám koule jít do střetu, když není jiná možnost. Jenže jako lyžař se musím brzdit a mít to zatím jen jako doplněk přípravy, abych se nezranil. Pohybově je to pestré a poznal jsem jiný druh kondice. Můj trenér Dan Barták z Penta gymu si se mnou spíš hraje, ukazuje základy a obvykle říká, že mi padají ruce v krytu. Lyžování je masakr. Někdy máte pocit, že vám hodili nohy do krbu, jak to pálí, ale držet střeh je ještě horší. Vůbec se nedivím frajerům, kteří v zápase mají ruce u pasu a pak dostanou knockout.
Zjistil jsem, že mi vyhovuje konfrontace jeden na jednoho, asi i proto jsem přispěl k tomu, že Česká republika vyhrála týmovou soutěž v paralelním slalomu. Jakmile jsem cítil ve vedlejší dráze soupeře, nemyslel jsem na sebe a na to, že něco zkazím, ale na to, abych vydrtil toho, kdo je vedle mě. Šel jsem do toho víc s čistou hlavou.
S pomocí MMA se snažím objevit vnitřní sílu a zmagořit, i když budu na sjezdovce úplně sám.
Tlak mě odvádí od jednoduché podstaty sportu.
V principu je to zábava, ale čím déle se pohybuju mezi elitou, tím víc se vytrácí pohoda. Nechávám na sebe působit starosti a stres. Jen dobré výkony přilákají sponzory, jen díky sponzorům zvládnu důstojně objet kompletní sezonu a angažovat tým, který je do jisté míry závislý na mých výsledcích. Trenér, manažer, servisman, kondiční a mentální kouč, doktor. Je to začarovaný kruh a někdy mě to ovlivňuje do té míry, že si samotnou činnost přestávám užívat.
Nedivte se, že v Čechách sází tolik lidí na rodinné klany a privátní partnery. Jinak to skoro nejde. Zdejší systém odmala separuje bohaté a talentované. Aby někdo byl dobrý závodník, musí mít nejen základ od rodičů, kteří tomu obětují všechno, ale taky peníze. Jakmile jedna z věcí chybí, je nadané dítě odsouzené k záhubě. Šárka Záhrobská měla v začátcích otce, Ester Ledecká hned celou rodinu, Ondra Bank bráchu Tomáše. Všichni se pro ně obětovali, díky tomu dělali parádní výsledky. I na mě měl zásadní vliv táta, ale ve své funkci za mě nemůže kopat, musí být nestranný, aby se na něj zbytek lyžařů nesesypal.
Každý rok ve Světovém poháru mě stojí jeden a půl milionu korun. Oproti soupeřům je to bída, ale jsem vděčný za jakoukoli pomoc. Amíci, Švýcaři, Rakušani, Italové, Francouzi. Všichni mají velké realizační týmy a nemusí nic řešit.
Svaz mi pokryje třetinu rozpočtu, Dukla dvacet procent a půlku si musím sehnat sám. Lyže dostávám od partnera a hodně mi pomáhají mecenáši Tomáš Němec, majitel firmy Sporten, a Tomáš Raška ze společnosti Natland.
Je to, jako když rodina žije od výplaty k výplatě, každý den řeším jiné věci než lyžování. Je to jako mít v hlavě kalkulačku a stává se ze mě takový skrblík. Na vlastní triko si zajišťuju letenky, hotely i vybavení. Vypočítávám, jestli si můžu dovolit nadváhu v letadle, jestli si vezmu čtyři nebo tři páry lyží. Pokud to přestřelím, ukecávám celníky, nedávno jsem takhle ušetřil deset tisíc. Zní to hrozně, tím spíš, že se v našem sportu nemá šetřit, ale naopak investovat. Proto aspoň všechny bonusy za závody vrazím do realizačního týmu nebo do vybavení.
Musím se s tím vyrovnat, je to určitá forma samoty, která mě teď provází. Přitom mohlo být všechno jinak.
Po olympiádě v Soči jsem se rozhodl jít cestou zahraničního trenéra a stal se součástí World Racing Academy vedené zkušeným Rakušanem Danielem Fahnerem. Byla to paráda, trenér na mě působil hodně motivačně, vycházeli jsme perfektně a pozval mě i na svatbu. Za poslední tři sezony jsem bodoval v jednadvaceti závodech a byly to výsledky s vysokou hodnotou, jen kousek za nejužší špičkou.
Náš sport je hodně o známostech. Pokud je nemáte, jste v háji a projeví se to hlavně v možnostech tréninku.
Bohužel kouč loni prodělal mrtvici a z toho pramenily psychické problémy i změny jeho chování.
V létě se mnou nemohl absolvovat přípravu na Novém Zélandu, neodtrénovali jsme skoro nic a před sezonou přišla krize. Byl jsem nejlepší závodník v jeho skupině, a když mě někdo jiný porazil, dával mi to hodně sežrat. Nebavilo ho to, nechtěl nikam jezdit, vyhýbal se mi a došlo to tak daleko, že jsme si vyměňovali dost ostré osobní maily. Nakonec řekl, že už nemá sílu se mi dál věnovat. Já to akceptoval. Bral léky, cítil se bídně, na prvním místě je jeho zdraví a náš vztah v lidské rovině. Zároveň mě strašně mrzí, že jsme oba přišli o vrchol spolupráce, zůstal jsem bezprizorní, letos se mnou jezdí jen servisman a další rakouský kamarád Günter, provozovatel areálů na Novém Zélandu, který má skvělé kontakty.
Trochu mě to vysává. Nejhorší jsou situace před závody, kdy musím jít za cizím týmem a vnucovat se, zda se k nim můžu na chvilku přidat. Pochopil jsem, že náš sport je hodně o známostech. Pokud je nemáte, jste v háji a projeví se to hlavně v možnostech tréninku.
Jsem téměř bez šance dostat se na nejlepší sjezdovky v ideálních podmínkách. Lyžaři, kteří vyhrávají, se připravují ve střediscích, kde nasimulují závod. Ve svěťáku funguje systém uzavřených sjezdovek pro trénování. Stojí to raketu, v průměru čtyřicet tisíc korun na tři hodiny.
Tahle věc dělá rozdíly.
Američani mají tréninkové středisko, které si uzavřou nebo ho pronajmou konkurenci, která jim to příště oplatí. Domluvili se na výměně například s Rusy před olympiádou v Soči. Rakušani zase umí před závody zablokovat celý kopec, prostě si ho zaplatí a nikdo jiný na něj nesmí. Jo, můžu trénovat jinde, ale je to rozdíl. Závodní sjezdovka, která je prolitá vodou, ledovatá, injektovaná a zabezpečená sítěmi, je úplně jiná věc než svah upravený rolbou pro veřejnost. Ať je to udělané sebelíp. Na tratích pro Světový pohár pracuje četa několika desítek lidí.
Je to o náhodě, vždy jen čekám, kam mě pustí. Ještě loni jsem mohl v Söldenu využít na pět dní tréninkovou sjezdovku, na kterou stačila jen permanentka. Rakušané si samozřejmě vyblokovali prudší část, ale pro mě bylo super tam aspoň být a těžil jsem z toho několik závodů.
Letos se to domákli Američani, jim to samozřejmě zpoplatnili a aby to bylo spravedlivé, musí cálovat všichni. Mohl jsem si to dovolit jen na jeden den a pořadatel řekl, že mě na svah pustí, až odjedou nejlepší týmy. Čekal jsem čtyři dny, a když konečně bylo volno, foukal vítr a nejela kabinka. Musel jsem začít závodit bez tréninku na pořádné pistě, kde bych otestoval styl a vybavení. Byl to problém, protože na obří slalom změnili rádius lyží z pětatřiceti na třicet metrů a udělali z toho jiný sport. Jakmile nemáte možnost projet všechny páry lyží na konkrétní podložce a musíte spoléhat až na závod, nevíte, jak se bude materiál chovat. V závodě pak obvykle skáčete jak na rodeu.
Úplně na rovinu, nestěžuju si, takhle na tom může být devadesát procent mých soupeřů. Spíš vysvětluju, jak funguje náš svět i to, proč se momentálně nemůžu považovat za užší světovou špičku.
Už jsem tam přitom byl a znám recept, jak se dostat zpátky, ale teď je to zkrátka jinak.
Mám rád hory. Studený vzduch. Čerstvý sníh. Líbí se mi čisté prostředí našeho sportu. Někdy jen stojím, koukám do bíla a musím se usmívat.
I skvělá přítelkyně Lucka ví, že je lyžování moje velká láska. Je nejlepší česká sportovní lezkyně a chápe, co se mi honí hlavou. I teď, kdy to není snadné, se snažím mít všechno rád. Věřím, že příští sezona bude lepší. Že se uzdravím, připravím a postoupím do druhého kola. Zase, jako malej kluk, sním o tom, že získám aspoň jeden bod.
Neříkám, že mi to jde pokaždé, jsou dny, kdy se v tom strašně plácám. Proto mám i sportovního psychologa Václava Petráše.
Vývoj mi ukazuje, že kariéra je koloběh. V lyžování se stává hrozně lehce, že často začínáte od nuly. Jste na vlně, jde to samo, pak se vám jednou kousne hrana, jdete na držku a všechno se podělá. Když nepatříte mezi hvězdy, musíte se tím protlouct. Takhle mě poučil můj nejtěžší pád ve Wittenburgu. Trénoval jsem v hale, vypadl z trati a sletěl z pěti metrů do U-rampy. Byl z toho zlomený pátý hrudní obratel a stalo se to v době, kdy se mi extrémně dařilo. Bavilo mě skákat a jezdit rychle.
Se šrouby v páteři přišel respekt, začal jsem se trochu bát v době, kdy jsem inklinoval ke sjezdu, navíc jsem byl pohybově omezený a nemohl to pořádně rozbalit. Z opatrnosti jsem se dlouho držel u slalomu, až teď se zase vracím k rychlosti. Momentálně mi nejvíc sedí obří slalom, při kterém jsem se teď zranil. Navíc nejsem tak dominantní, abych ho mohl kombinovat se sjezdem.
Holt si na všechno přicházím pozvolna a trvá mi to déle. Tohle jsem já. Všechno chci nejdřív vyřešit sám a pak, když mi to nejde, začínám plašit a otravovat ostatní. Mám plnou hlavu, často je z toho chaos a třeba na věci zapomínám.
Párkrát jsem kvůli tomu nechal před závodem na pokoji startovní číslo, nedávno jsem si dokonce spletl termín odletu na dovolenou. Chtěl jsem jet před sezonou surfovat, nějak měl zafixováno, že letím v úterý, a najednou mi v pondělí na gauči zvoní telefon z letiště, kde prý jsem. Zájezd propadl. S odstupem vidím, že to skvěle sedí k celé sezoně. Každá událost, každý trénink, každý závod i každá chyba mi naznačují, že se musím dokopat k dalšímu přerodu.
Jsou jen dvě možnosti. Buď se z toho podělám, nebo právě vstupuju do fáze, kdy zužitkuju všechno, co jsem se naučil.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází