Co bych jinde nenašel

Jan Morávek

Co bych jinde nenašel

Na učitelku jsem houknul, ať mi rovnou dá pětku. Neměl jsem páru, co bych před tabulí vykládal. Předchozí večer jsem padnul do postele úplně vyšťavený bez sebemenšího pomyšlení na nějaké učení.

To tak už bývá, když hrajete ligový zápas proti Spartě.

Jenže ráno jsem musel naklusat normálně do školy na osmou, neexistovalo, že bych se ulejval. Ne u nás doma. Škola a dobré známky byly vždycky na prvním místě. Teprve pak přicházel na řadu fotbal.

Událost předchozího dne spolužákům neunikla, přece jen jsem studoval sportovní gympl a moje okolí vědělo, že mě čeká sledované utkání. Proběhly nějaké ty gratulace, plácání po zádech, celé se to od příchodu do třídy neslo v hodně pozitivním duchu.

Ovšem jen do chvíle, než zazvonilo a naše třídní mě tasila na zkoušení z biologie.

A tak jsem si poručil kouli, ani jsem se nezvedal z lavice. Pěkně děkuju za pochopení.

Kousal jsem to tehdy těžce, taková věc mi nebyla jedno. Vždyť já byl dlouho vyloženě jedničkář. Zvládal jsem všechno - ze školy přes ulici na desátou na dopolední trénink, po něm rychle zpátky do lavice a pak zase odpoledne na fotbal, tak jsem fungoval. Dnes jsem rodičům ohromně vděčný, že mě vedli k tomu, abych ve škole nepolevil ani ve chvíli, kdy to nebylo vůbec snadné. Samotnému se mi teď nelíbí, když vidím, jak se mnozí hráči na školu vykašlou a vsadí všechno na fotbal. U nás bylo jasně dané, že nejdřív musím udělat maturitu, než začnu pomýšlet na to, vydat se do světa. Místy to byl ale vážně záhul, hlavně co jsem pokročil do áčka a musel život středoškoláka skloubit s režimem profesionálního fotbalisty.

Vím, že bych to měl o poznání těžší, kdyby v lavici přede mnou neseděla moje spřízněná duše.

Tereza.

To ona je nedílnou součástí mého příběhu. Spolu s ní jsem nejdřív prošel celou střední a později překonal i spoustu dalších, daleko náročnějších situací. Jsme spolu od šestnácti let a dnes už je Terka mojí manželkou. Vsadit všechno na jednu srdcovku mě asi zkrátka vystihuje.

Jako fotbalistu i jako člověka.

Desítka. Playmaker.

Od žáků moje pozice. Hodně u míče, spíš do ofenzivy, připravovat šance pro ostatní. Tak jsem to vždycky měl rád, to mě na fotbale baví ze všeho nejvíc. Vymýšlet. Dodnes mi vytýkají, že bych se měl víc tlačit do šancí, ale já prostě nejsem typ, co se hrne dopředu. Radši se raduju s ostatními z toho, co jsme dokázali jako tým, než abych musel být za každou cenu ten, co je vidět na první dobrou.

Tvůrčí schopnosti ve mně objevil už můj první trenér Václav Krámek, nikdy mě necpal dozadu. V dorostu jsem zbožňoval halové turnaje, kde mohl člověk prokličkovat skrz hřiště a najít lépe postaveného spoluhráče.

Taky jsem ale tou dobou fotbalu málem nechal, hrál jsem totiž závodně i tenis. Lítal jsem z jednoho tréninku na druhý, ještě s Márou Štěchem, co chytal ve Spartě a teď je v Anglii. To byl odmala můj parťák, nejlepší kámoš v Bohemce i ve škole. Dopoledne jsme byli schopní zvládnout čtyřhru, odpoledne fotbalový zápas. Někdy čerstvě po základce jsem ovšem přišel za taťkou, že nevím, čemu mám dát přednost. Prohlásil, že jsem přece součást mančaftu a v mančaftu se kluci nenechávají ve štychu. Ať se zakousnu a odmakám oboje. Časem jsem se ale stejně musel rozhodnout, začaly přicházet pozvánky do fotbalové reprezentace. Z tenisu jsem si aspoň odnesl to nejlepší, co na trávníku dokážu použít. Odhad na balon, pohyb. Stále si ho i rád zahraju a upřímně, kdyby v televizi v jeden čas běželo finále Ligy mistrů a Wimbledonu, zapnu si Wimbledon.

Ale nelituju, že jsem si vybral fotbal. To on mi umožnil – a pořád umožňuje – žít krásný život s pocitem, že dělám něco, co mě jednoduše baví.

Celé to začalo hodně brzy. Už jako dorostence si mě trenér Busta vytáhl do áčka Bohemky, která se zrovna po znovuzrození škrábala zase vzhůru. Před rozhodujícím zápasem v Olomouci, kdy někdo vypadl, jsem najednou dostal šanci hrát.

Sedmnáct let. Střed zálohy. Utkání o všechno.

Je zvláštní, že mi to tehdy nijak moc nedocházelo. Že hraju poprvé za dospělé? Že zrovna tenhle zápas je důležitý? V mládí tohle hlava asi nijak přehnaně neřešila. Ne ta moje. Já šel na hřiště s tím, že budu dělat, co vždycky. Byl jsem hodně ve hře, měl i pár pěkných situací a nakonec mi na noze přistál báječný centr od Vládi Bálka, který bylo snadné uklidit do odkryté brány.

Dal jsem gól na 3:0, uvedl se skvěle a ještě jsme postoupili. Vyšlo to nejlíp, jak mohlo. Sen.

Nebyl jsem ale jediný, kdo v takhle v mladém věku začínal s dospělým fotbalem. V Kladně hrál Bořek Dočkal, ve Slavii Mára Suchý nebo rok po nás vyletěl třeba i Tonda Fantiš v Příbrami. Nepřišel jsem si výjimečný. Prostě jsem dostal možnost jako řada jiných, tak jsem hrál.

Hodně mi v začátcích pomohl i další trenér Pavel Hoftych. Fajn chlap, moc rád na něj vzpomínám a dodnes si jednou za čas zavoláme a pokecáme. Uměl do tréninku přenést radost z fotbalu a byl pro každou srandu. Jasně, že uměl i zakřičet, ale vždycky zůstával pozitivní a tuhle energii přenášel i na nás. Preferoval náročný kondiční fotbal. Jezdit po zadku, nevypustit jediný balon, agresivita na prvním místě. Zároveň ukazoval, že na téhle úrovni už jde sice o hodně a točí se tam velké peníze, ale stále si musíte udržovat radost ze samotné hry. Tenhle jeho styl podle mě do Bohemky skvěle pasoval. A co se mě týká, trefil se mi přesně do nátury.

Lanařila mě tehdy Sparta i Slavia, začaly se objevovat návrhy smluv a první opravdu velké částky, došlo i na osobní schůzky s Karlem Jarolímem a Vítězslavem Lavičkou, kteří tam tehdy trénovali. Ale já oboje odmítl, neuměl jsem si představit jít do klubu, kde je každý zápas a každý hráč neustále pod drobnohledem a kde panují víc profesionální než kamarádské vazby. Cítil jsem taky, že Bohemka je můj klub, chtěl jsem jí zůstat věrný, vrátit důvěru a po sestupu pomoci zpátky do první ligy. Mrzelo mě přitom, že jsem musel říct ne zrovna panu Lavičkovi, který ve mně zanechal neskutečně pozitivní dojem a stále ho ohromně respektuju za to, jak skvělá osobnost a kvalitní trenér to je. V mé tehdejší situaci ale zvítězila varianta, že zůstanu v Bohemce, dokud nedodělám školu, a potom zkusím rovnou zahraničí.

Už dopředu jsme s blízkými a panem Stejskalem, mým manažerem, vyhodnotili jako nejzajímavější nabídku od Schalke, kde jsem byl už předtím na stážích a viděl naprosto perfektní zázemí klubu, jenž tenkrát patřil do širší evropské špičky. Trénoval ho holandský trenér Rutten a jeho typicky nizozemský styl mi byl blízký. Už během mé poslední sezóny za Bohemku jsme spolu udržovali kontakt a já věřil, že právě pod ním dostanu po přestupu šanci se dál rozvíjet a ukázat, co ve mně je. Smlouvu jsem tedy celý nadšený podepsal už na jaře.

Dotáhnul jsem to s Bohemkou k postupu, udělal maturitu, řidičák a pak už se těšil na životní změnu.

Mezitím Ruttena vyhodili.

Byli jsme naštvaní. Úplně všichni v kabině.

Proč to ten rozhodčí písknul? Proč nenechal Ivana Trojana dohrát tu situaci. Vždyť mohl dát gól.

Jo, myslím toho Trojana herce. Tehdy se o tom docela mluvilo, když nastoupil na pár minut v posledním zápase druhé ligy, kdy už bylo jasno, že postupujeme. Ivan je Bohemák srdcem i duší, hodně se angažoval v záchraně klubu, chodil za námi často do kabiny, a tak bylo předem naplánované a ze všech stran domluvené, že si za nás v posledním utkání zahraje.

A že bude střídat právě mě.

I proto si ten zápas z června 2009 pořád pamatuju úplně jasně. Byl můj poslední před odchodem do Schalke. Vybavuju si, jak právě Ivan tehdy prohlásil, že mě čekají těžké časy.

Tehdy jsem netušil, jak velkou pravdu má.

Ani když jsem poprvé uviděl siluety továren a komínů s valícím se kouřem a Terka vedle mě zadržovala slzy. Jeli jsme tehdy do Gelsenkirchenu, kde sídlí Schalke, dopředu na dovolenou, abychom si obhlédli okolí. Dá se říct, že průmyslový nádech Porůří ji úplně nenadchnul. Podle mě je ale výhoda, když člověk začne někde, kde není úplně se vším spokojený. Vždycky pak může být jenom líp.

Tímhle jsem se zaklínal i při tréninkách. Na Ruttenovo místo totiž nastoupil Felix Magath, kouč s pověstí rasa, který z hráčů sedře kůži. Představil se nám všem přesně ve svém stylu a ukázal, že je pravda všechno, co se o něm povídá.

Jeho příprava, to byl klasický dril.

V šest třicet budíček, od sedmi hodina běhu v kuse. Po snídani dopolední fáze, proslulé Magathovy medicinbaly a kruhové tréninky, odpoledne pak herní trénink. Všechny intervaly hrozně dlouhé. Dnes v Augsburgu trvá jedno cvičení tři minuty, v Schalke to bylo šest a všechno na velkém hřišti, abychom ještě víc běhali. Byla to vojna, a kdo se nepodvolil, ten u Magatha tvrdě narazil. I takový Ivan Rakitič, dnes světová superstar v Barceloně, mu vůbec nevoněl. Každý jiný jasně viděl Ivanovu skvělou techniku, ale dokud neměl naběháno přes jedenáct kilometrů za zápas a nepouštěl se do soubojů, měl u Magatha utrum.

Věřím, že pod ním klub může mít jednu úspěšnou sezonu a může dosáhnout určitého výsledku. Další rok už je ale jeho styl pro hráče neúnosný. Ostatně i pro samotný klub finančně, protože Magath neustále přivádí nové a nové hráče. U nás to byli kluci někdy i z poměrně extravagantních zemí včetně Číny.

Sám jsem s Magathem za celý rok mluvil asi třikrát. Hned na druhém tréninku mi oznámil, že ve mně vidí potenciál pro pravého beka a že ho odteď budu hrát na každém tréninku. A taky že jo. V zápase jsem pak nastoupil třeba na své desítce, ale další trénink zase na beku. Jednou při zápase ve Wolfsburgu jsem potom za poločas vystřídal tři pozice. Začal jsem na pravém halvovi, pak se po nuceném střídání přesunul do středu a nakonec skončil v obraně a sváděl souboje s Džekem a Grafitem. Dnes už na to vzpomínám jako na vtipnou kuriozitu, tenkrát jsem si ťukal na čelo. Neznamenalo to ale, že by si na mě Magath zasedl. Takhle se choval ke všem. Nekomunikoval s nikým, ani s největšími hvězdami.

Hodně taky řešil pozdní příchody. Jedna minuta zpoždění se rovnala pokutě sto euro. Sám nemám rád, když se opozdím a musí na mě někdo čekat, děje se mi to výjimečně, ale jednou jsem v Holandsku na letišti vyzvedával ségru a zasekl se v hrozné zácpě. Porušil jsem snad všechny předpisy a stejně nakonec dojel o sedm minut později.

Sedm set euro. Nazdar.

Další zvláštností bylo, že jsme nikdy nedostávali týdenní tréninkový plán. Nikdy. Jen na den dopředu, což se zrovna nehodí, když si chcete naplánovat volný čas nebo vyrazit domů za rodinou. Měli jsme to osm set kilometrů, takže když jsem se dozvěděl, že mám dva dny volna a letenky za rozumnou cenu už nebyly k sehnání, sedli jsme do auta, jeli tu dálku na Prahy, pobyli den s blízkými a zase celou cestu zpátky.

Rok s Magathem měl ale i svá pozitiva. On měl neuvěřitelný čuch na mladé kluky a nebál se na ně pak vsadit. Měl jsem a mám proti němu hodně výhrad, ale tohle jsem na něm obdivoval. Někoho si vytáhnul z béčka nebo dorostu a hned ho nasadil do základu v Bundeslize. Ostatně i mně v té první sezóně dal šanci a já dvakrát skóroval. První gól proti Hannoveru si dodnes jasně pamatuju. Levačkou jsem dorážel střelu Lukase Schmitzera.

Další dobrá věc byla, že kladl velký důraz na němčinu. Všichni ze zahraničí museli povinně chodit na jazykové kurzy. Myslím, že tak by to mělo být. Když chce člověk pracovat v jiné zemi, měl by se naučit místní jazyk. Já měl nějaké základy z gymplu, ale i tak jsem se musel němčině zpočátku hodně věnovat. Takový důraz ze strany trenéra a klubu jsem už od té doby nezažil. Teď v Augsburgu třeba máme Sergia Córdovu z Venezuely, který rovnou dostal překladatele. Je tu už přes rok, trošičku začíná rozumět, ale stále mluví jen málo. Tak by to asi fungovat nemělo.

Stejně ale, kolikrát já si říkal, jaké to mohlo být pod Ruttenem…

Ale copak jsem to mohl řešit? Pro mě se jednalo o první kontakt s opravdu světovým fotbalem a za pochodu jsem zjišťoval, kam jsem se to vlastně dostal. Schalke byl velkoklub se vším všudy a já do té doby neměl ani zdání, jak funguje kabina v takovém kolosu, vždyť i tu naší ligovou jsem poznal jen zlehka. V Bohemce jsme si třeba po domácích utkáních často šli jako tým sednout na pivo, pobavit se, rozebrat zápas. V Schalke se nic takového nedělo, po utkání z kabiny každý zmizel. Odvedl si na hřišti to svoje, sbalil věci a rychle domů. Nebyla cítit společná duše, nedržela se týmová kasa… Nic. Jestli jsme se všichni sešli na společné akci jednou za čtvrt roku, je to moc. A to ji ještě musel svolat Kevin Kurányi, tehdy nejvýraznější postava mužstva. To on se snažil organizovat týmové večeře, zval nás všechny společně na jídlo, nebo platil všem občerstvení, když jsme chodili povinně do kina.

Kevin byl super. Přátelská, otevřená povaha. S ním se dalo mluvit, podobně jako třeba s Klaasem-Janem Huntelaarem, na němž bylo poznat, že má rád srandu. Ale pak bylo v kabině plno takových, kteří jako by měli před sebou jen svůj tunel a člověk musel hodně zvažovat, jestli s nimi chce něco probrat nebo na ně prohodit nějaký fór v kabině. Jestli o to vůbec ti kluci stojí.

A úplně samostatná kategorie byl Raúl.

Když k nám přestoupil z Realu, vracel jsem se zrovna z hostování v Kaiserslauternu. Na začátek sezony se v Schalke pořádá den pro fanoušky, kdy proti nim hráči soutěží v různých disciplínách a já vyfasoval do dvojice na nohejbal právě Raúla.

Byl jsem nervózní jako nikdy v kariéře.

Rovnou po dovolené, kdy vás balon ještě moc neposlouchá, a hned si mám přihrávat s takovou legendou. Nechtěl jsem mu to kazit, soustředil jsem se pekelně na každý dotek s míčem.

Kolem hráče jako Raúl, kterého znají lidi bez přehánění po celém světě, prostě zpočátku chodíte tak trochu po špičkách, ať chcete nebo ne. Postupně jsem zjišťoval, že i on je komunikativní a snažil jsem se s ním bavit. O fotbale, o hráčích, s nimiž se potkal, třeba o Redondovi, jehož jsem míval jako dítě rád, ale třeba i o jeho rodině. Stejně jsem ale při každém společném rozhovoru cítil největší respekt, jaký jsem kdy z koho měl.

I to byla cenná zkušenost. Jedna z mnoha.

V týmu jsem potkal i další velká jména. Rakitiče, Neuera, Altintopa, abych jmenoval ty, s nimiž se dalo bavit, ale mezi jakými hvězdami jsem se to vlastně ocitnul, to jako by mi docházelo až s odstupem. Dneska by se mi asi rozklepala kolena, pokud bych měl do takové kabiny poprvé vstoupit, ale tehdy jsem si nic z toho nepřipouštěl, spíš jsem si odnesl životní lekci. Přicházel jsem na to, že v místní konkurenci jedou všichni hlavně na sebe, že na kamarádíčkování a srandičky není prostor a že největší osobnost dělá z člověka jeho skromnost a charakter.

Často jsem v Česku zaslechl názor, že jsem odešel moc brzy, v devatenácti po dvou sezonách v chlapech. Měl jsem prý zůstat doma, kde bych víc hrál. Sám jsem ale svého rozhodnutí nikdy nelitoval a stojím si za ním. Mohl jsem zažít život ve velkoklubu, sbírat své první starty v Bundeslize, dávat první góly a každý trénink se poměřovat s osobnostmi evropského fotbalu. Naučil jsem se být samostatný, zkusil si život v cizině, posílil se cizí řečí. Odcházel jsem sice jako velká naděje českého fotbalu, která pravidelně nastupovala v lize a reprezentovala na juniorských akcích, a teď jsem najednou trávil většinu zápasů na lavičce nebo dokonce na tribuně, ale s tímhle musí počítat asi každý, kdo odejde do zahraničí. Dostane se do kabiny plné stejně nebo i více talentovaných hráčů, kteří pro úspěch dělají všechno, a pozná, že jen ti výjimeční mají víceméně své jisté. Většina z nás ostatních se o své místo musí nějak poprat.

Není to snadné. Celý týden trénujete, cítíte, že vám to šlo, že jste makali a vynikali, ale pak na tabuli visí soupiska pro víkendový zápas a vaše jméno mezi vyvolenými osmnácti chybí. Záleží pak na charakteru jedince. Nechá se zlomit, nebo maká dál? I já se v takové chvíli mohl vrátit. Třeba hned po prvním roce v Schalke. Ale upřímně, nikdy jsem na to ani nepomyslel. To by byla životní prohra, rezignace, a to není můj styl. Nepřijdu si jako nějak zvlášť velký bojovník, jen mám zkrátka v hlavě zakódované, že než se ohlížet, to radši zatnu zuby a jdu dál.

Vždyť i ze svých začátků v Německu jsem si nakonec mohl odnést jen to pozitivní. Mohl jsem poznat, jaké to je, pracovat pod jedním z nejnáročnějších trenérů vrcholového fotbalu. To byl obrovský vklad do mé kariéry, díky němuž se mi otevřely dveře jinam. Skutečnost, která můj vývoj nakopla ještě dál.

A taky poznamenala.

To je ta druhá stránka. Ta, která se nedá zobecnit. Náročnost Magathových tréninků a až přehnaný důraz na fyzickou kondici u mě v mém ještě poměrně útlém fotbalovém věku totiž nakonec odstartoval sérii svalových zranění, s nimiž se potýkám dodnes.

Ten zápas proti Schalke jsem si vyloženě vychutnal. Vyhráli jsme 5:0, já dával pátý gól a v návalu emocí jsem políbil znak na dresu.

Lidi mě vybučeli. Ti slušnější.

Problém totiž byl, že ten dres už patřil Kaiserslauternu, do něhož jsem po roce v Německu odešel na hostování. Uznávám, to gesto nebylo nejšťastnější a k mé povaze ani nesedělo, jenže já v tu chvíli cítil neskutečné zadostiučinění.

V Schalke jsem buď seděl, nebo hrál mimo svůj post a teď jim dám gól, kterému z lavičky přihlíží Magath. To pak i člověku jako já něco podobného ujede.

Změna klubu pro mě tehdy byla jednoznačným řešením. Musel jsem někam, kde budu pravidelně nastupovat. Nejdřív proběhlo oťukávání ze strany Hannoveru, kde jsem už měl před podpisem, s Terkou už jsme spali na hotelu a prozkoumávali budoucí bydliště, ale na závěrečné schůzce mi trenér Slomka řekl, že ve mně nevidí dostatečné odhodlání k přestupu, že by raději ještě dva dny počkal. Vůbec jsem nechápal, o čem mluví, dokud jsem se nedozvěděl, že mají rozjednaného ještě jednoho Brazilce a čekají, jestli jim nejdřív neklapne on.

To mě zklamalo, šel jsem od toho.

Ještě ten den mi ale volal Jirka Bílek, že by mě chtěli u nich právě v Kaiserslauternu. Hned bylo jasno, přestože je trochu zvláštní pocit sedět v hotelovém pokoji a vyhledávat na wikipedii místo, kde máte od dalšího dne bydlet.

V kabině na mě čekal československý růžek – Jirka, Honza Šimůnek, Slovák Adam Němec, později se připojil i Adam Hloušek. Ještěže jsem se německy naučil už předtím, protože ten rok jsem tedy němčině moc nedal. Fotbalově, a hlavně z hlediska zdraví, to ale bylo asi moje nejúspěšnější angažmá. Hrál jsem na své pozici, v kabině vládla pohoda a díky krajanům jsem vstřebával hodně správné energie. Dokud o to totiž člověk nepřijde, neuvědomí si, jak příjemné je, si jen tak česky pokecat, naladit český humor.

Vedl nás Marco Kurz, který mi trošku připomínal Pavla Hoftycha. Tréninky podobně jako on zakládal na burcování a hecování, chtěl, abychom žrali trávu a bojovali o každý metr hřiště. Taky byl ohromně pozitivní, a dokud se dařilo, i samá legrace. Měl k tomu docela dost důvodů, protože sezona se nám povedla, jako nováček jsme urvali sedmé místo. Já to dirigoval ze středu hřiště na své desítce a okolo sebe měl hodně Srbů a Chorvatů. Horké hlavy i krev, balkánská mentalita v ryzím provedení. Desetkrát rozdáte dobrý balon a oni nic. Pak jednou něco špatně trefíte a spustí se sprška nadávek. Už jsou zkrátka takoví. Ale šťáva tomu tedy rozhodně nechyběla. Takový rok jsem potřeboval. Začal jsem si zase věřit a udělal si i v Bundeslize určité jméno.

Ten rok jsem se dostal i do dospělé reprezentace a nasbíral nějaké ty minuty vedle hráčů jako Čech, Baroš, Plašil a Rosický, který byl vždycky mým vzorem. Zrovna jeho už jen vidět v kabině byl zážitek, ale já s ním i začal v základu proti Lichtenštejnsku. Stačilo jen vstoupit na hřiště, abych vnímal čirou radost, ale já tehdy navíc málem dal i gól. Levačkou z malého vápna halfvolejem jsem trefil spojnici. Střílel jsem po odrazu, takže brankář nebyl připravený, a kdybych to nacpal trochu níž, zase bych skóroval hned v prvním zápase, na což jsem měl do té doby až podezřelé štěstí, povedlo se mi to v áčku Bohemky i v Schalke.

Zažíval jsem nádherné období.

Trvalý přestup do Kaiserslauternu ale bohužel nedopadl, musel jsem se vrátit do Schalke, kde jsem se neprobojoval do základní sestavy, takže se po půl roce na scéně objevila další možnost. Nováček Augsburg. Rozhodl jsem se vsadit na něj.

Hned druhý den po příjezdu jsem poznal, co znamená, když se řekne „rodinný klub“. Generální manažer s manželkou mě vytáhli do města do své oblíbené restaurace a já pochopil, o čem to tady bude. Otevřený, srdečný mančaft, kde se každý zná s každým, kde si vycházíme vstříc a táhneme za jeden provaz. Nejsou tu superhvězdy, ale šlapeme společně. Trošku jako moje milovaná Bohemka.

Tady jsem se našel. Hostování se později změnilo na přestup.

Od roku 2012, kdy tu hraju, jsem tu zažil nezapomenutelné věci. Dostali jsme se do Evropské ligy, podívali se na Anfield Road a jindy naopak hráli s Fürthem o sestup, kdy to v nastavení vypadalo, že končíme. Penaltu, která by nás poslala dolů, ale rozhodčí nechal opakovat, protože hráči soupeře při ní vběhli do vápna. Tu opakovanou pak náš brankář chytil. Jednou jsme měli po polovině ročníku devět bodů, a i tak se nakonec zachránili. Tak výrazný obrat zatím v historii Bundesligy žádný jiný klub nedosáhl.

Augsburg mám zkrátka rád, sedí mojí povaze. Nedávno jsem i proto s ročním předstihem prodloužil smlouvu až do roku 2022. Když mi dali najevo, že chtějí, abych tu zůstal, sedl jsem si s Terkou a zjistili jsme, že není moc důvodů, proč zdejší prostředí opouštět.

Jasně, i tady zažívám časy, kdy sedím na střídačce nebo i na tribuně, pořád to ale vnímám tak, že působím v jedné z nejlepších lig na světě, kde je obrovská konkurence. I u nás, přestože jsme malý klub. Je tu kapitán Daniel Baier, kterému tu brzy postaví sochu a naprosto zaslouženě nese statut místní legendy. Je tu Ja-Cheol Koo, kluk, který je v Jižní Koree celebrita jako Beckham. Rani Khedira, brácha Samiho. Felix Götze, pro změnu brácha Maria. Lidé v Česku tahle jména třeba tolik nevnímají a Augsburg a další malé bundesligové kluby asi i trochu podceňují, ale v téhle lize neexistuje tým se slabou soupiskou. Je to tu tvrdý boj o každou minutu na hřišti a já jsem pyšný na každý svůj start.

Vedu tady spokojený život po osobní i fotbalové stránce, máme zdravou kabinu, skvělé zázemí i lidi okolo klubu, líbí se tu i ženě, která tu našla práci. Přirostlo nám to tu k srdci a cítíme se tu dobře. Vyhovuje nám i zdejší menší město, které je fantasticky situované, je to odsud šedesát kilometrů do Mnichova, padesát do hor a do Prahy tři a půl hodiny po dálnici.

Jsem šťastný, že jsem si zažil Schalke, byla to nádhera, ale vedlo to nakonec jen k tomu, že jsem zjistil, jaký jsem typ člověka. Že daleko líp pasuju do klubu jako je Augsburg a rok co rok se mi to jen potvrzuje. Taky jsem zažil okamžiky, kdy jsem si říkal, že by byl čas udělat změnu, ale to byly spíš jen chvilkové pocity. Vždycky, když jsem si shrnul danou sezonu, zjistil jsem, že jsem rád, kde jsem a jaké lidi mám okolo sebe.

Nepotřebuju se honit za něčím líbivějším, aby si o mně jiní řekli, jakej jsem borec. Nepotřebuju být víc na očích. A že takové možnosti se objevily, včetně návratu do Česka, do špičkového mužstva. Ale ne. Mně je dobře tam, kde jsem. Proč to měnit?

Proč bych jako český fotbalista, který má možnost tak dlouho působit v jedné z nejlepších soutěží světa na místě, kde si ho váží, říkal panu Stejskalovi, ať mi hledá něco jiného? Kolik českých kluků vůbec kdy dostane příležitost hrát Bundesligu, v níž já začínám jedenáctou sezonu? Když jsem přišel, bylo tu přes deset českých fotbalistů, dneska zůstala polovina. Jsem pyšný, že se řadím mezi ty, kteří sem pořád patří. Vždyť i přes všechny trable, co mě v průběhu kariéry potkaly, jsem tu už nasbíral přes 130 startů, což není zase úplně málo.

Dopracovat se k takovému číslu nebylo jednoduché. Přestože mě z Česka vyprovázela pověst velkého talentu, nedostal jsem nic zadarmo.

A ani to moje zdraví mi úplně nepomohlo.

Ty jo, to je hezká holka...

První den školy na gymnáziu v Přípotoční jsem dorazil, jak je u mě zvykem, do třídy s předstihem a mohl jsem tak strategicky sledovat z lavice, jak postupně vcházejí moji budoucí spolužáci.

Tereza mě zaujala na první pohled.

V zimě na lyžáku začalo být jasné, že se mezi námi něco rýsuje. Znáte to… Jezdili jsme spolu na kotvě, zastavovali se na chajdách v kopci na pití a v autobuse cestou zpátky do Prahy už jsme si vybrali místa vedle sebe. Od druháku jsme spolu začali chodit.

Jediné, co mě na Terce tehdy vytáčelo, byla její nedochvilnost. Divím se, že v konfrontaci s mými příchody klidně i o deset minut dřív, náš vztah nezruinovala.

Ne, teď vážně. Oba jsme rychle poznali, že to může být začátek něčeho opravdového a už se od sebe moc nehnuli. Seděli jsme spolu v lavici a když jsem později dostal studijní individuál a byl ve škole míň, vídali jsme se odpoledne, kdy jsme spolu buď něco podnikali, nebo mi Terka pomáhala dovysvětlit látku, co jsem zameškal. Takhle jsme společně dospěli až k maturitě. O svaťáku jsme se dohromady drtili u nás na chatě a při samotné zkoušce mi pak při češtině Terka zachránila krk.

Dodnes ji vidím, jak mi prstovou abecedou radí název knížky, na kterou jsem si nemohl vzpomenout.

Tyhle školní epizody jsou ale nic proti tomu, čím jsme spolu prošli později. Když v devatenácti odejdete do jiné země a máte se najednou starat sami o sebe, nikoho neznáte, nikdo vám nepomůže a neznáte řeč, může to být zkouška, která vás buď rozdělí nebo stmelí. Nám se stalo to druhé. Přečkali jsme spolu krize, měsíce bydlení na stísněných hotelových pokojích i nekonečné stěhování. Přestáli všechna zranění, při nichž to se mnou není zrovna jednoduché. Dospěli jsme spolu, vytvořili si společné hodnoty i pohled na život a dnes vnímáme náš vztah jako výjimečný. Vím od kamarádů i příbuzných, jak těžké je najít někoho pro život. To si i s Terkou často říkáme, že nemít jeden druhého, vůbec nevíme, jak bychom vůbec v dnešní šíleně zrychlené době partnera hledali. Vždyť já nemám ani Instagram a jako Pražák jsem ani nebyl ve všech těch vyhlášených barech v centru, o nichž se tolik mluví. Fakt ani jednou. Nebylo proč.

V Terce mám něco, co bych jinde nenašel.

Vždycky mi s ní bylo dobře, vždycky stála vedle mě a podporovala mě, vždycky jsem s ní mohl počítat. Vždycky. Ani po těch letech jsme se ještě jeden druhému stále neomrzeli.

Skoků do vody, jimž se na mezinárodní úrovni věnovala, musela nechat kvůli potížím se zády, a i díky tomu se mnou mohla jít kamkoliv, kde jsem hrál. Dodnes je pokaždé při mých zápasech i přímo na stadionu. Na Bohemce se naučila chodit do kotle, což ji zůstalo. Radši v dresu schytá sprchu piva a užívá si atmosféru, než by seděla ve VIPce. Často ještě i s mými rodiči, ségrou a švárou, zbytkem mého osobního fanklubu.

To Terka je taky vždycky první, koho konfrontuju s informacemi o svých zraněních a zároveň i první, kdo mě hned povzbudí. Cítím neustálou podporu i od zbytku rodiny, ale ona je vedle mě nejblíž, a tohle všechno leží z velké části na ní, to ona mi dodává sílu a uklidňuje mě, že to zvládnu a že se zase vrátím na hřiště. Už když jí telefonuju cestou z dalšího CTčka, kdy se ukáže, že mám někde svalovou trhlinu, najde něco pozitivního, co mi připomene. To mě obrovsky nabíjí.

Sám jsem totiž někdy víc než z toho, že mě čeká pauza, zklamaný, že zase zklamu své okolí. Vím, že sám bych se se všemi zraněními taky popral, ale nejhorší je, zvednout telefon a říct našim, že mám zase problém a nebudu nějaký čas hrát. To mi rve srdce. Zase jim popisovat, co mě poslalo k zemi tentokrát.

Zažil jsem toho už tolik, že sám už hned na trávníku relativně přesně odhalím, co která bolest znamená. Jestli je to trhlinka, větší natržení, nebo třeba poškozená Sehne… Tedy… Šlacha.

Vidíte, německé názvy už mám za ty roky běhání po nemocnicích automatizované víc než ty české. Však i paní na CTčku v nedalekém rehabilitačním centru už mě pokaždé vítají jako starého známého.

Je to smutné, ale člověk se nad tím musí stejně zasmát.

Poslední roky se moje vleklé potíže už podstatně zmírnily, ale v očích veřejnosti jsem se stejně už dostal do škatulky někoho, kdo je pořád zraněný. Vím to. Člověk ale vnímá, že v tom není sám, jen u nás v kabině je nás takových víc, což bude možná mít původ i ve tvrdosti našeho tréninkového hřiště, ale obecně, zdravotní trable ve fotbale bohužel potkávají mnoho hráčů.

Mně menší svalové problémy začaly už v mládeži, sem tam mě tahalo lýtko takovým způsobem, že jsem nemohl běhat. V Schalke se pak všechno rozjelo. Při jednom tréninku mě píchlo ve stehenním svalu, bývalo by to chtělo pauzu, jenže pod Magathem jste se cítili neustále pod tlakem, a já nechtěl přiznat slabost. Dnes už bych se na to vykašlal, ale tehdy v devatenácti jsem se nehodlal omlouvat a předčasně opouštět trénink. Šel jsem přes bolest, čímž jsem si všechno jen zhoršil. Potíže se stehnem se se mnou potom táhly ještě dlouho, přišel jsem kvůli nim i o druhou fázi mistrovství Evropy jednadvacítek.

V Kaiseru to na chvíli přešlo, ale pak se to zase vrátilo, a když dal konečně musculus rectus femoris – znám svůj medicínský nález i latinsky – na chvíli pokoj, pro jistotu ho vystřídal křižák v koleni. Největší zranění mojí kariéry. V červenci 2014, kdy nás po kvalitní letní přípravě čekala generálka s Crystal Palace, jsem zůstal v souboji s Australanem Jedinakem nohou v trávě a otočil si koleno.

Hlasité prasknutí vazů. Ukrutná bolest. Osm měsíců pauza.

Osm měsíců.

Pro kariéru fotbalisty šílená doba. Osm měsíců, kdy každé ráno vstanete a víte, že vás čeká jen cesta na rehabilitaci a nekonečné cvičení. Druhý den to samé. Pak zase. A tak celý měsíc a další. Štěstí v neštěstí bylo, že se mi to stalo právě v Augsburgu, kde se na kolena přímo specializují a doktor Böhnisch je světová kapacita v oboru, slétávají se sem za ním hráči z celého světa.

I tak, i přes veškerou špičkovou péči není snadné hrabat se ze zdravotních komplikací zas a znovu. Není. A nepomáhá mi, když si pak otevřu noviny, a přestože třeba odehraju celé utkání a podaří se mi, média nikdy nezapomenou zároveň zmínit, kolik zápasů jsem předtím vynechal. Sám jsem sobě nejpřísnějším kritikem, o svých zraněních často přemýšlím, v hlavě je nosím neustále a nepotřebuju, aby mi je ještě dokola připomínal i někdo cizí. Někteří hráči jsou v tomhle splachovací, dokáží přijít do kabiny a smát se i ve chvílích, kdy nemůžou hrát. Já ne. Jakmile mám jen koukat na kluky a nemůžu se s nimi zapojit do hry, regulérně se trápím. Moc dobře si uvědomuju, že na světě jsou miliony lidí, kteří řeší náročnější životní situace, ale stejně mi je v každé takové konkrétní chvíli na nic.

Pokaždé to totiž znamená, že zase vypadnu ze sestavy i rytmu. Že zase přijdou otázky a články s výčtem mých zranění.

Že si lidi řeknou: „No jo, zase Morávek.“

Dřív nebo později se dostanete do fáze, kdy si sami začnete klást nezodpověditelné otázky. Proč já? Proč teď? Proč znovu? Makám mimo trénink, rehabilituju, regeneruju, chodím na masáže, dělám všechno,s a stejně se to pořád vrací. Nakonec zjistíte, že vrcholový sport není jen o talentu. Není jen o vůli. Je i o zdraví. Některá těla na něj prostě nejsou stavěna jako jiná. Pokud se vás to týká, musíte makat víc než někteří jiní, abyste alespoň předešli dalším problémům.

Jako já.

Poslední tři roky se proto hodně věnuju rehabilitaci s magistrou Alicí Hamáčkovou z Hradce Králové, poznal jsem ji už během angažmá v Bohemians a před pár lety si na ni vzpomněl. Míval jsem z jejích tréninků dobrý pocit a cítil jsem, že mi pomáhají. Tady mě posílali na injekce, které sice dočasně pomohly, ale já nestál o krátkodobé řešení. Chtěl jsem odhalit příčinu, poupravit své tělo a návyky, zraněním předcházet. Metoda cvičení, na kterou jsem najel, se jmenuje Redcord a používá popruhy, kde člověk pracuje s váhou vlastního těla. Když teď máme reprezentační pauzu nebo dva dny volno, sednu do auta a místo krátké dovolené, na níž vyráží ostatní, jedu cvičit do Hradce. Přístroj mám nainstalovaný i doma a mám i svůj individuální plán, který cvičím každé tři dny. Když má paní Hamáčková možnost, dorazí občas i ona za mnou. V klubu s tím nemají problém, výjimečně mě i nechají zajet do Čech dokonce místo tréninku. Cítím, že se díky této péči můj celkový stav poslední dobou přece jen zlepšuje, ale vím, že si nemůžu být nikdy jistý. Stačí maličkost a problémy jsou zpátky. Na jaře jsme takhle třeba dostali dva dny volna a hned na to extrémně náročný trénink. A bylo to tu zas. Trenér se mi pak omluvil a přiznal, že situaci vyhodnotil špatně.

Jestli se ale dá v mých zraněních hledat něco pozitivního, tak to, že mě udělala houževnatějším. Nepodlehnul jsem, neztratil motivaci, vždycky poctivě odmakal rehabilitaci a ze všeho se nakonec dostal. S některými kluky se potíže táhnou klidně i po celou kariéru, a nakonec je opakující se komplikace zlomí. Nevydrží to, podlehnou. To já se vždycky vrátil. Po menších i těžších problémech jsem byl vždycky zpátky a naučil jsem se nabrat rychle zpátky herní pohodu, abych mohl vždycky brzy nastoupit. To taky není pravidlo.

Asi je to mojí přirozenou náturou. Když jsem se léčil s křížovým vazem, slýchal jsem, že kluci, které to potkalo, bývali první rok po návratu o dost opatrnější, a tím pádem ztráceli výkonnost. To mě nepotkalo. Já jak dostal zelenou, byl jsem tam, kde jsem skončil.

Možná ale, že i tohle je moje blbost. Neumím jinak než naplno. Říkají mi to všichni, v klubu, pan Stejskal, Terka i rodiče, že některé souboje na dlouhou nohu, kdy to pak odnesu, jsou jen moje chyba. Jenže já to mám zkrátka v sobě. Jak je šance vybojovat balon, dlouhý krok udělám automaticky i s tím rizikem, že mě pak někde píchne, nebo do mě někdo zajede. Aspoň při tréninku se už s přibývajícími roky snažím hlídat a nechodit do kravin, ale při zápase se zkrátka nedokážu udržet. Neumím zvolnit.

Jenže třeba právě i to je zase herní přednost, za níž si mě tady váží.

Vím, že zřejmě nezapadám do představy, jakou máte o fotbalistech. Necítím potřebu po tréninku na sociální sítě postovat fotku, jak sedím v drahé restauraci, upozorňovat na sebe a ukazovat něco ze svého soukromí.

Občas je to možná na škodu, ostřejší lokty a excentričtější povaha by mi ve fotbalovém světě pomohly, stejně tak kdybych byl splachovací a neřešil tolik věcí sám v sobě, ale to už nezměním. Takový zkrátka jsem.

Pro mě je podstatné, že mě respektují kluci v kabině. Po lidské i herní stránce. Moji spoluhráči vědí, že dělám všechno pro to, abych jim pomohl k vítězství, a záleží mi na týmu, určitě i proto mě pak berou takového, jaký jsem. Se vším všudy.

Ale ano, zažil jsem i chvíle, kdy se na mě jeden z nich díval, jestli nejsem nějakej divnej, když nemám potřebu vyrazit na nejdražší ulici ve městě a nechat tam půl milionu za hadry. A ano, i přesto, že máme v Augsburgu parádní mančaft, kde jsou i na poměry Bundesligy chytří, slušní kluci, nastávají situace, kdy jsem zas a znova šokovaný, jak to mají někteří z nich ve svém životě nastavené. Třeba když k nám přestoupil Daniel Opare z béčka Realu Madrid a cestou z přípravy linkovým letadlem, kde jsme spolu seděli, na mě vyrukoval s otázkou, jestli takhle lítáme vždycky. Že prý na to on tedy není zvyklý a je mu to nepříjemné. Je to kluk z Ghany, z dost chudých poměrů, co se díky talentu dostal k neskutečným penězům, a to je vždycky nebezpečná kombinace, pokud člověk nestojí nohama na zemi. Nosil nejdražší značkové oblečení, a kdybyste se ho zeptali, proč musí mít na sobě každý den jiný ohoz za tisíce euro, řekl by vám, že když na to má, proč by to neukázal.

To je pro mě úplně strašidelné uvažování. Nikdy ho nepochopím.

Nemám důvod za takovými lidmi chodit, bavit se s nimi a snažit se je přesvědčit o své pravdě, spíš se od nich držím dál, přestože v kabině na ně tak jako tak denně narazíte. Naštěstí v Augsburgu takových za celé moje působení moc nebylo, a proto mi je tu tak dobře. A proto mi bylo dobře i v Bohemce a neopustil jsem ji, ani když o mě stály Sparta se Slavií. Nevím, třeba kdybych se odhodlal odejít do podobných klubů, taky bych zjistil, že to nějakým způsobem jde, že mě bude bavit hrát i tam. Taky by bylo hezké zahrát si někdy o titul, což se mi nikdy v kariéře nepoštěstilo, ale pro mě jsou zkrátka podstatné i jiné věci.

Dal jsem si třeba osobní cíl odehrát dvě stě zápasů v Bundeslize. To mi připadá reálné a bral bych to za hezký úspěch.

Potom si s rodinou sedneme a pobavíme se o tom, jestli je na čase vrátit se domů a já budu muset pomalu vymyslet, co se sebou dál. Moje další cesta rozhodně nepovede na trenérskou lavičku, ale u fotbalu bych rád zůstal. Bavilo by mě dělat skauting, vyhledávat talenty. Na to mám celkem oko. Rád se bavím s našimi videoanalytiky a skauty, sem tam se mě zeptají na nějaký tip nebo jim občas doporučím někoho z české ligy. Takhle jsem je třeba onehdy upozorňoval na Patrika Schicka, když ještě hrál za Bohemku. Dodneška si z nich utahuju, že mě neposlechli. O to radši jsem, že na moje doporučení dali před touto sezonou a z Basileje přivedli Máru Suchého.

Možná ale budu mít fotbalu po kariéře už plné zuby a budu chtít z tohohle prostředí úplně ven. Kamarád má firmu na rizikové kácení, i práci u něj bych si třeba dovedl představit. Pokud o mě ale bude Bohemka stát, hodlám si za ní ještě aspoň jednu sezonu zahrát, ať se pohybuje kdekoliv v tabulce. Tak, jak jsem slíbil v Ďolíčku na pódiu při své rozlučce. Díky Bohemce a lidem okolo ní jsem se totiž naučil, co to znamená, když je fotbal víc radost než zaměstnání. Pro někoho zvenku se to tak nemusí zdát, ale u mě se v tomhle ohledu od sedmnácti nic nezměnilo.

Stejné to mám s Terkou a vlastně i s Augsburgem.

Díky nim můžu být sám sebou a cítit se dobře. Tak proč bych hledal něco jiného.

Jana Mensatorová, Tomáš Morávek a bohemians.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.