Bylo by to jinak?

basketbal

Bylo by to jinak?

Občas se mě někdo zeptá, co znamená tetování na mých žebrech. Vlevo, u srdce.

Proč tenhle datum? Proč 14. ledna 2014?

Protože ten den se to stalo.

Už to je pět let. A mně to pořád připadá jako včera.

Bylo normální úterý. Po tréninku jsme zašli na večeři do italské restaurace na náměstí, kde jsme měli od klubu placené jídlo. Spolu s většinou týmu i já, Míša Fröhde, Filip Sahan a Roman Vach. My čtyři jsme spolu bydleli, hráli basket za Jindřichův Hradec a hlavně, byli jsme výborní kamarádi.

Blížila se půl šestá, venku už se setmělo. Byl leden bez sněhu. Mokro, lezavo.

Všichni se postupně rozcházeli, každý svou cestou, protože druhý den nás čekal ligový zápas proti Kolínu. Sahy chtěl do Včelné u Českých Budějovic, odkud pocházel, tak padlo, že ho hodíme. Je to necelá hoďka cesty. Občas jsme ho takhle na otočku vozili, když potřeboval přespat doma. Brali jsme to jako projížďku.

Otevřel jsem dveře na spolujezdci u Míšova superbu, který parkoval před pizzerií, ale okolo procházející spoluhráč Brian Tracey, Amík, nadhodil, ať s ním ještě skočím na pivo. Na jedno. Bydlel kousek odsud nad místní Kozlovnou ve sponzorském bytě. Lákalo ho chvíli posedět a chtěl parťáka.

Ty jo… Ale jo.

Už jsem byl jednou nohou v autě, ale zase jsem vystoupil a řekl klukům, že na ně počkám na baráku. Roman se zaradoval, že si aspoň cestou zpátky bude moct sednout na spolujezdce, protože jsme ctili pravidlo, že si místo vybíral vždycky ten nejstarší a on se tak skoro pokaždé mačkal vzadu.

Z restaurace zrovna odcházel i další spoluhráč Theo Dlugoš, tak jsme ho s Brianem vzali s sebou. On si v Kozlovně dal limču, my dva opravdu jen jedno pivo, pokecali jsme a zabalili to. Jednak jsme se nechtěli nalejvat před zápasem, a taky nás přes okno zahlédl náš manažer. Gestikuloval, že druhý den máme čekat ceres a jak si můžeme dovolit jít do hospody, když zítra hrajeme.

Bydleli jsme s Míšou, Filipem a Romanem na kraji města ve vilce, kde jsme měli na patře každý svůj pokoj. Zapadl jsem do toho svého a usnul. Měl jsem toho po tréninku dost. Mohl jsem spát tak hodinu a půl, možná dvě, když jsem procitnul a na telefonu uviděl nepřijaté hovory od generálního manažera a vedoucího týmu.

To dělají z toho piva takovou vědu? Nebo se něco děje?

Zavolal jsem zpátky.

„Jsme rádi, že tě slyšíme,“ ozvalo se ve sluchátku. Až později mě trklo, jak manažer ta slova myslel. „Rychle přijeď na halu, stala se vážná věc. Víc ti řekneme tady.“

Tak to asi nebude pivo…

Vylezl jsem z pokoje, kluci nikde. Ale co, tak se třeba zdrželi v Budějoviccích nebo jeli rovnou za ostatními. Ani jsem jim nevolal, vždyť řídil Míša, to je přece v pohodě. Hodil jsem na sebe oblečení a vyrazil. V hale už byl celý tým i vedení, čekali jen na mě. Ze sklených pohledů jsem okamžitě vycítil, že je něco špatně. Hodně špatně.

Nikdo to neprotahoval, řekli mi, co se stalo.

Tím, že jsem se ozval, jsem vyřešil poslední otazník. Kdo byl ten třetí ve vybouraném autě.

Nespočítal bych, kolikrát jsem se sám sebe zeptal, jestli by to bylo jinak, kdybych jel taky.

Nedokážu si odpovědět. Samozřejmě, že ne. Ale stejně se ta otázka vrací pořád dokola.

Třeba bychom vyjeli o vteřinu dřív, jeli bychom jinou rychlostí… Mohlo to prostě dopadnout úplně obyčejně. Prostě bychom vyhodili Filipa doma a v pohodě se zase vrátili.

Nebo taky nemuselo. To už se nikdo nikdy nedozví.

Kousek za Hradcem, za vesnicí Pleše, je levotočivá zatáčka, mírně klopená. Klukům to v ní na mokru klouzlo a chytili zadním kolem krajnici. Jak se přetočili bokem, nemohli se dostat zpátky. Setrvačností pokračovali dál, předkem nahoře, spodkem ve srázu a tím taky vzali betonovou skruž, kterou teče pod silnicí potok. Náraz je přetočil a hodil ze svahu za zatáčkou na střechu, než se zastavili o pár metrů vzdálený strom.

Neměli šanci.

Každý si samozřejmě hned řekne, že řídil mladý kluk v nabušené káře, ale já Míšu znal. On nebyl blázen. Nevěřím, že za nehodu mohl. Jo, měl jedničkový superb, šestiválec, 200 kilowatt, nejsilnější benzinový motor, co do toho dávali. Jelo to. Ale i podle policejních závěrů se ve chvíli nehody rychlost auta pohybovala mezi sto deseti a sto dvaceti kilometry za hodinu, což sice není správně, ale upřímně, jezdí tak skoro všichni. Nic neobvyklého.

Míša na to uměl šlápnout a bejčit, bavilo ho řídit, ale zároveň jezdil na spotřebu. Cestu Hradec – Svitavy, odkud pocházel, brával jako hon na rekordy. Ale ne na rychlostní, hlídal si spotřebu. Měl radost z každé desetinky dolů, vždycky ji hrdě hlásil. Průměrnou spotřebu takhle dokonce stačil pod tu oficiální udávanou v papírech, což už je co říct. O auto pečoval, měnil si v něm díly, pečlivě si ho ladil, pořídil si i pohodlnější volant.

Hlavně to nebyl žádný rybíz, ale chytrý kluk. Na svůj věk, čerstvých čtyřiadvacet, měl naježděno hodně a věděl, co si může dovolit. Nejde přece házet všechny řidiče do jednoho pytle jen podle věku, Míša jezdil daleko líp než mnohem starší lidi, kteří znají jen popojíždění po městě nebo někam vyrazí jen občas. Nevěřím, že by jel na hraně s dalšími lidmi v autě. Nemyslím si ani, že by si třeba hrál s telefonem, jak někdo tvrdil. Na to on nebyl. Mobil měl dokonce starý tlačítkový a na jízdu si ho ani nevyndával z kapsy jako jiní.

Ne. Míša byl ten typ, s nímž jsem neměl strach sednout si do auta. A že jsme na cestách trávili spoustu času už v dobách, kdy jsme spolu hrávali v Jihlavě první ligu. Byl taky jeden z mála kamarádů, kterým jsem kdy půjčil vlastní auto. A jediný, u něhož jsem se vůbec nebál, že mi s ním něco udělá.

Jestli se mělo na silnici něco přihodit, Míša byl z mého okolí ten poslední, u koho bych to předpokládal.

Místo, kde se nehoda stala, jsem znal. Jeli jsme tam nesčetněkrát. Hned druhý den jsem se tam proto vyrazil podívat, abych si zkusil představit, co se asi dělo. Sunul jsem se tam snad šedesátkou a zase jsem rychle odjel, protože se mi dělalo špatně. Okolo ještě zůstala spousta bordelu.

Viděl jsem na internetu i fotky zdemolovaného auta. Koukal jsem na ně asi jen třikrát, přesto si je vybavuju dodneška. Nemůžu je dostat z hlavy, stejně jako otázku, proč… Vyjelo něco v protisměru? Vyběhla tam srnka? Nebo to prostě jen klouzlo? To už se nikdo nikdy nedozví. Oficiální vysvětlení zní, že Míša nepřizpůsobil jízdu podmínkám. Tak to je vždycky, když není zjevné cizí zavinění.

Na tom samém místě už šlo o druhý smrťák, předtím to tam odnesl, tuším, motorkář.

Dneska jsou tam svodidla už před zatáčkou.

Na hale všichni brečeli. Nenašel se nikdo, kdo by to dal. Kolovala velká flaška rumu, ale já nechtěl pít. Co by to vyřešilo? Taky jsem hned dostal telefon na ucho. Náš masér dřív dělal u policajtů, a protože já byl poslední, kdo kluky viděl, spojil mě s velitelem zásahu, abych pomohl s identifikací. Popisoval jsem, co měl kdo na sobě a na jakém sedadle seděl.

Pak mi volala Míšovo ségra, jestli se něco děje. Předala mi jejich taťku a já mám dodnes pocit, že jsem byl první, kdo mu oznámil, co se stalo. Už si nevybavím, jak jsem mu to přesně pověděl, ale byl jsem v takovém stavu, že jsem nedokázal mluvit oklikou. Na rovinu jsem řekl, že se kluci zabili v autě.

Na druhé straně zůstalo ticho.

Netušil jsem, kde mám hlavu. Všechno se zdálo tak neskutečné, rozmazané. Nejel jsem ani na byt, Theo Dlugoš mi nabídl, abych přespal u nich. Doktor mi dal prášek na spaní, který jsem si tehdy vzal poprvé a snad naposledy v životě, a ten skutečně zabral. Neuměl jsem si představit, že usnu, ale vyspal jsem se.

Až následující dny se všechno vracelo s čím dál větší intenzitou… Ne, nikomu bych tohle nepřál.

Ráno jsem si ještě na vteřinu pomyslel, že šlo o zlý sen, ale jen do chvíle, kdy jsem otevřel oči a viděl, že jsem u Thea. Od té chvíle jsem strašně dlouho nedokázal myslet na nic jiného než na kluky. Na zážitky s nimi. Na to, jestli se to všechno přece jen nějak nevysvětlí jako šílené nedorozumění a oni se nevrátí.

S Romanem jsme chodili i do jedné třídy na místní gympl, tak jsem jen došel za třídním říct mu víc, než se k němu zatím doneslo, ale jinak jsem se ve škole nějakou dobu neukázal. Nechtělo se mi tam. Popravdě, nechtělo se mi vůbec nic. Měl jsem v hlavě vymeteno. Kolikrát jsem se přistihl, že jen sedím, čumím a vůbec nevím, co se kolem děje.

Hned ve středu se místo zápasu, který se samozřejmě zrušil, konala v hale vzpomínková akce. Přijeli i lidi z Jihlavy, kde Míša s Romanem taky hrávali a odkud pocházím. Dorazil i můj táta, který tam dělal asistenta trenéra.

V životě jsem svého tátu neviděl tak rád.

Nezapomenu na naše objetí. Na pocit, že jsem tam s ním. Táta mě odvezl domů, protože jsem potřeboval změnit prostředí. V Hradci mi všechno připomínalo, co se stalo. Vrátil jsem se až po pár dnech, to už postupně na byt přijížděly i rodiny kluků brát si jejich věci. Něco podobného už taky nechci nikdy absolvovat.

Přesto jsem zvláštním způsobem pořád odmítal uvěřit, že co se kolem mě děje, je realita. Že kluky už nikdy neuvidím. Moment, kdy jsem si uvědomil, že je fakt konec, nastal až na pohřbech. Týden po nehodě jsme byli v Táboře Romanovi, o den později v Budějovicích Filipovi a v pátek ve Svitavách Míšovi. Jeho rodina mě požádala, jestli bych mu nechtěl nést rakev, což jsem nedokázal odmítnout.

Až tehdy, při spouštění do hrobu, když Míša mizel pod zemí, mi všechno došlo.

Ty vole, fakt se to stalo.

V baráčku, kde jsme bydleli, jsme s Míšou, Filipem a Romanem sice měli každý svůj pokoj a společnou jen kuchyň a koupelnu, ale stejně jsme trávili všechen čas spolu, hlavně po večerech.

Pamatujete Heroes of Might and Magic III, kultovní počítačovou hru z roku 1999? Ta u nás frčela neustále. S Míšou jsme byli schopní hrát třeba do čtyř, do pěti do rána. Dali jsme velkou mapu, nejtěžší obtížnost a mastili jsme, měli jsme už najeté postupy. Heroesy jsou tahová strategie, takže jsme si mezi tahy zvládali i povídat. Roman sedával u nás, a protože byl blázen do aut, pořád si o nich něco hledal a ukazoval nám na svém notebooku, co zrovna objevil. Sahy často odjížděl do Českých Budějovic, ale když zůstával, taky byl s námi. Probírali jsme všechno možné. Blbosti i zajímavé věci. Začali jsme u nějakého tématu a skončili na druhé straně zeměkoule. A vždycky byla sranda.

Jako když jsme vařili.

Spíš tedy „vařili“. Nechápu, jak jsem mohl zvládnout odjet trénink na ty hrůzy, co jsme jedli. Brambůrky byly nejčastější přílohou a někdy i hlavním jídlem. Každý si vedle toho buď dělal nějakou svou prasárničku, sem tam jsme zvládli nějaké maso, ale hlavně jsme týmovou spoluprací připravovali těstoviny na tisíce způsobů. Jeden je nasypal do vody, druhý vyndal, další polil koupenou omáčkou. Delikatesa.

Přes všechny další rozměry toho, co se stalo, jsem tak přišel o tři nejlepší kamarády. O lidi z nejbližšího okruhu, co jsem kdy měl. S klukama jsem mohl řešit všechno, spolehnout se na ně, svěřit jim zodpovědnost za něco, co bych u spousty jiných nedokázal. Takhle obecně spojuje sport, my si ale navíc i vyloženě lidsky sedli. Všem nám bylo kolem dvaceti, měli jsme stejný styl humoru i rozhled o světě.

Nejblíž jsme si byli s Míšou. S ním jsem se za všechny ty roky ani jedinkrát nepohádal. Jiného tak dobrého a hodného člověka jako on jsem totiž ještě nepoznal, pro ostatní by se rozkrájel. Trávili jsme spolu čas i mimo sezonu o prázdninách. Obecně, na nikoho z kluků nemám špatnou vzpomínku. Není to tak, že paměť uchovává jen to hezké nebo že o mrtvých se mluví dobře. Já si nic negativního prostě nevybavím. Všichni společně jsme se přitom potkali až v Hradci. Já tam byl čtyři roky, tenhle byl můj poslední. Filip už v klubu hrál, když jsem přišel, pak to na čas zkoušel jinde po světě, než se zase oklikou vrátil. Míša přestoupil v půlce mé druhé sezony a Roman na podzim předtím, než se stala nehoda. S ním jsme se ale rychle sblížili i proto, že jsme spolu chodili do školy a byli tak prakticky neustále spolu.

Je sranda, že když na kluky vzpomínám, nevybaví se mi nic z hřiště. Jen všemožné pitomosti, co jsme spolu dělávali. Na externím disku mám schovanou spoustu společných fotek a videí a často, když ho připojím do počítače, zabrousím na ně. Jsou to všední věci, které nikomu jinému nic neřeknou, ale já si u nich pokaždé přesně vzpomenu, proč jsme se zrovna smáli a co se dělo předtím a potom, než daná fotka nebo video vznikly.

Vysmáté atmosféře pomáhalo i to, jak parádní parta se v Hradci zrovna sešla. Postoupili jsme do nejvyšší soutěže, basketbal zažíval ve městě boom.

Z herního pohledu z nás byl nejvýraznější Míša. Zrovna měl fazonu, šlo mu to, věřil si. Roman byl zase mladý talent, na hřišti blázen v dobrém slova smyslu. Všichni tři by každopádně byli v dnešní lize platní, nepochybuju, že by na nich stála jejich mužstva. Když tu šílenou věc vezmeme jen z basketbalového pohledu, ztratili jsme tehdy jako tým i tři důležité hráče.

Hned ten večer, kdy se stala nehoda, padla od vedení otázka, jestli chceme dohrávat sezonu. Na to jsme odpověděli, že jo, ale že potřebujeme nějaký čas, abychom se sebrali. Odložili jsme zápas v Kolíně, který se měl hrát hned další den, ale o víkendu v Děčíně už jsme nastoupili. Na ramenou s iniciálami kluků, na dresech našité černé pásky.

Nepřijeli jsme ovšem všichni, někdo to prostě ještě nezvládnul.

Vím, že jsem chvíli pobíhal po hřišti, ale absolutně jsem se nedokázal dostat do hry. Děčínští by byli favoriti tak jako tak. Nešetřili nás, ale rozhodně to nebyl nijak vyhecovaný zápas. Prohráli jsme se ctí. Když jsem se pak šel protáhnout, rozbrečel jsem se. Masér mě odtáhnul do šatny.

Nejsem a nebyl jsem ani tehdy hráč, který by hrál třicítky, moje úloha je spíš vyběhnout na pár minut, zbláznit to, změnit tempo zápasu. Přesto jsem měl delší dobu problém zvládnout i tohle. Moje myšlenky bloudily úplně mimo. Stál jsem třeba na šestkách a vůbec jsem nevnímal, co se děje.

Co se stalo, zasáhlo celou ligu. Kluci prošli mládežnickými reprezentacemi, všude měli nějaké známé. Přece jen, čeští hráči se navzájem znají vesměs všichni se všemi. Tuhle ztrátu tedy v sobě nosil snad každý z basketbalu. Jen někdo se s ní dokázal vypořádat líp, někdo hůř. Soupeři nám po zápasech přáli, ať se držíme, ať se nám daří. Vnímali jsme pohledy diváků, že přijeli ti, kterým umřeli tři spoluhráči. Sami jsme ale kromě úvodních pár dnů volna úlevy nechtěli. Sice jsme se nedokázali úplně oprostit od tíživého pocitu, ale zároveň nám basketbal pomáhal myslet na něco jiného než se utápět v bezmoci. Jen jsme si brzy vyměnili kabinu, v té původní si nikdo nedokázal sednout na místo někoho z kluků. Po čase jsme tak sundali poličky, vzali šňůry a přešli jinam.

Přes to, jak jsem byl mimo, i mě basketbal jednoznačně pomohl z nejhoršího. Taky jsem se pokoušel co nejvíc chodit mezi lidi. Bylo mi jasné, že když budu sedět doma na gauči, bude se mi akorát honit hlavou, co mohlo být jinak a co se na té silnici stalo. Proto jsem vyhledával co nejvíc rozptýlení. Třeba jsem jen seděl na pivě s kamarády v Jihlavě a poslouchal, o čem si povídají, aniž bych se zapojoval, ale alespoň to bylo něco jiného než dokola ty samé zbytečné úvahy.

Tohle podle mě platí obecně. Jakmile se někomu stane podobná věc, ať nezůstává sám. Ať se nebojí vyhledávat společnost. Klidně ať si pobrečí, ale hlavně ať to v sobě nedusí a neutápí se v lítosti. Okolí se vždycky bude snažit pomoct.

Samozřejmě, že mi zpočátku připadalo zvláštní normálně se bavit, protože jsem přišel o tři kamarády. Brzy jsem ale pochopil, že vracet se pořád k něčemu, co už neovlivním, nemá cenu. A že to není neúcta. Místo v mém srdci budou kluci mít navždycky, nedokážu a nechci je vytěsnit, ale nejde zůstávat zavřený ve smutku. Babrat se v tom donekonečna. Rád si na ně zavzpomínám, ale nechci se nechat tahat zpátky k nesmyslným myšlenkovým pochodům.

V Hradci na stadionu jsou vyvěšené jejich dresy, vidím je pokaždé, když tam hrajeme. Na místě nehody, kde vyrostl důstojný pomníček, se pokaždé při výročí zastavím, navíc jednou dvakrát do roka objedu i hroby. Vyčlením si na to celý den, kdy bych nejradši hodil telefon ze skály, aby mě nikdo neotravoval. Pokaždé si při tom s klukama v duchu popovídám.

Tím to ale končí, už nechci být vykolejený. Prostě se stalo. Nemůžu žít s nekonečnými otázkami, co kdyby. Musím koukat do budoucnosti.

Ta moje je teď spojená právě se Svitavami, Míšovým rodištěm, kde jsme toho spolu vždycky o prázdninách tolik prožili. Asi to tak mělo být.

Jakmile se mi po čtyřech letech v Prostějově naskytla tahle možnost, jako první mi blesklo hlavou, co by na to Míša říkal, že budu hrát u něj doma. Nabídka mi ale dávala smysl i z basketbalového pohledu. Klub tu vedou dobří lidé, kteří dělají svoji práci poctivě, a postavili tady silný tým, což naše současné výsledky potvrzují. Od začátku jsme se taky jasně dohodli na mé roli, že mě berou vyloženě jako střídajícího hráče, který dostane garbage time, pokud bude potřeba to na hřišti vybláznit. Sám vím, že tolik basketbalového umu jsem nepobral a že je potřeba i někoho na tuhle černou práci. I díky 3 na 3, které hraju přes léto, mi taky nedělá problém přitvrdit. K tomu jsem začal trénovat děti, postupně se vydávám tímhle směrem a mám do budoucna ambice posunout se i do dospělého basketu. Vím, že si hraním nevydělám miliony. Oceňuju proto, že mi ve Svitavách umožnili hrát s vizí, co bude po kariéře.

A pak je tu faktor Míša. Mám to teď aspoň kousek na hřbitov, kam sem tam zajdu zapálit svíčku, a jsem i rád, že se můžu často vídat s jeho skvělou rodinou. Dělají med a z něho i různé pálenky, tak když k nim jdu někdy v neděli na oběd, vyrážím raději pěšky.

Vidím u nich, že čas hodně pomohl, ale že rána se nikdy úplně nezahojí. Mám to stejně, přestože se mě to celé samozřejmě týká z trochu jiného pohledu.

Vždycky jsem byl odpůrce tetování, nechápal jsem, jak si někdo může nechat malovat na kůži. Půl roku po nehodě, před další sezonou v Prostějově, jsem ale cítil, že u sebe pořád potřebuju mít něco, co mi bude kluky připomínat. Proto jsem si nechal čtrnáctý leden 2014 vytetovat. Dokud se nevysvleču, nikdo ten datum nevidí, má význam jen pro mě samotného. Každý večer v zrcadle v koupelně mi na ty číslice sjede zrak.

Spousta lidí už mi řekla, že se jedná o moje druhé narozeniny, ale z toho pohledu to neberu. Pro mě jde v první řadě o vzpomínku.

Zároveň, přestože nevěřím na nadpřirozeno, jsem sám přemýšlel, že si tedy asi opravdu někdo nahoře řekl, že já tu ještě mám zůstat a něco vykonat. Protože jinak si neumím vysvětlit, že zrovna ten den jsem v poslední možný okamžik dostal nabídku, ať jdu na pivo – a já šel. Přestože jsme to měli zakázané.

Nedokážu přitom cítit úlevu, že jsem se té bouračce vyhnul. Ne potom, co jsem následně prožíval a o koho jsem přišel. Nikdy jsem se nevnímal jako šťastlivce, který unikl tragédii. Mě pořád hlodá, že jsem tam měl sedět a všechno by bylo jinak.

Dodnes je i v basketbalu málo těch, kteří vědí, že jsem všemu byl tak blízko. Nechlubím se tím a spousta lidí se ani neptá. Buď to nechtějí dál pitvat, nebo se možná bojí mé reakce. Na otázky typu, co znamená mé tetování, ale odpovídám popravdě. Nikoho neodbydu. Odvyprávím mu letmo celý příběh, jen nezacházím do detailů.

Popravdě, ještě nikdy jsem o všem nemluvil tak, jako teď. Když se ale přiblížilo poslední výročí, uvědomil jsem si, že chci, aby se na kluky nezapomnělo.

A taky, že jejich osud může pomoct jiným.

Pomoct přežít.

Přestože si opravdu myslím, že za nehodu nemohla rychlost jako taková, rozhodně neuškodí jezdit opatrněji. Vy, kteří tohle čtete: Až zase sednete do auta, uvědomte si, že je fakt jedno, jestli někam přijedete o pět, deset minut později.

Hlavní je, jestli vůbec přijedete.

Pokud Míša opravdu udělal nějakou chybu, tak jen tu, že už možná polevil v obezřetnosti. Tím, že řídil hodně a často, už třeba nedával takový pozor na detaily. Protože když člověk nějakou sebedelší cestu jezdí pořád dokola, podvědomě ji bere jako samozřejmost. Padesát kiláků sem, padesát zpátky. Co se může stát? Hoďka, hoďka a půl v autě. Rutina. Co by ho mohlo překvapit? Mokro přece bylo už tolikrát…

Nedělám si iluze, že změním všechny řidiče. Nejsem naivní. Ale třeba se teď aspoň někdo zamyslí. Třeba aspoň jeden člověk začne víc vnímat, co se kolem něho na silnici děje. Už i to bude výhra.

Víte, ony mají maminky pravdu. Pokaždé, když odjíždím z Jihlavy, ta moje mi opakuje, ať jedu opatrně, protože nemusím udělat chybu já, ale někdo jiný. A ať jí dám vědět, až dojedu. Odpovídám, co asi každý: „Jasně, mami. Neboj. Pojedu.“

Ale polední dobou už to myslím vážně. Už jí rozumím.

Taky si uvědomuju, že když pojedu jako magor, něco vyvedu a budu mít štěstí, že zabiju jen sebe, stejně to není jen o mně. Okolo každého z nás jsou naši blízcí. A místo patřící někomu, koho máte rádi, se vyplňuje hodně těžko.

Po tom, co se stalo klukům, jsem opatrnější řidič. Jednoznačně. Dřív jsem jezdil jako prase. Brzda - plyn, lepil jsem se jiným na zadek. Připadalo mi, že se v autě nemůže nic přihodit. Míšova, Filipova a Romanova nehoda mě uklidnila. Víc si vážím i rodiny, uvědomil jsem si její sílu.

Nebudu lhát. Když znám cestu, taky si rád někde vyjedu pár pasáží ostřeji. Rozhodně ale neriskuju. Pokaždé se soustředím a přesně vím, co dělám.

Žádnou zatáčku už neberu jako samozřejmost.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.