Za hranu

Tereza Němcová-Huříková

Za hranu

„Berete EPO?“

Cože? Co to je?

Když mi doktoři na jednotce intenzivní péče položili tuhle otázku, byla jsem tak mimo, že je asi moje odpověď překvapila. Profesionální sportovkyně a neví, co je erytropoetin? Stejně tak je zaskočil fakt, že jsem do nemocnice připajdala po svých. V šatičkách a na podpatcích.

Noha mě bolela od letošního dubna. Nemohla jsem chodit do schodů ani rychlejším tempem se psem. Přesto jsem se to několikrát pokoušela rozjet na kole. Trvalo měsíc a půl, než jsem zjistila, že to není jen únava z přetížení.

Nešlo mi to do hlavy. Týden před startem sezony vyhraju přípravný závod, další den sotva lezu.

Trombóza. Sedmicentimetrová zúženina vnější pánevní tepny, která vede okysličenou krev do pravé nohy. Ucpala ji krevní sraženina. Život ohrožující stav. U mě ho způsobilo neustálé dráždění. Vstřebávání otřesů, pádů a nárazů. A ve finále tomu neprospěla ani antikoncepce, kterou jsem začala brát týden před vznikem problémů. Hormony. Proto ten dopingový dotaz na látku, která je známější pod zkratkou EPO.

Po vyšetření na ultrazvuku jsem se rozbrečela. Proč teď? Sice už nejezdím na nejvyšší úrovni, ale chtěla jsem se aspoň důstojně rozloučit.

Horským kolům jsem obětovala sedmnáct let. Byl to můj život.

Teď už na světové poháry v olympijském cross-country nemyslím. Lákalo mě ale objíždět domácí maratony. Víc si vychutnávat to, co z naší disciplíny dělá jeden z nejrozšířenějších rekreačních sportů. Svobodu, kdy toho za jeden den můžete vidět a poznat hrozně moc. Zážitky v přírodě. Komunitu lidí, kteří mají obyčejnou radost, když se otočí kolem stromu, přejedou kořen nebo zvládnou prudký výjezd.

Moje nohy ještě měly natočit dvě sezony v seriálu Kolo pro život. A třeba ještě reprezentovat v mezinárodních maratonech. Pak jsem hodlala odejít s pocitem, že ta Huříková, později Němcová, už nemusí nikomu nic dokazovat.

Místo toho si píchám injekce na ředění krve.

Částečně jsem se rozhodla zmizet ze scény sama, částečně to zařídil osud. Neříkám, že už nemůžu závodit, ale těžká operace mě uzemnila. Sraženina mi zašpuntovala nohu, která v jednu chvíli nefungovala ani na padesát procent. Prý je to hodně vzácné a vyplatí se to nepokoušet.

Začala jsem pracovat ve firmě hlavního sponzora mého současného týmu. Nejsem ve formě.

Když se vrátím v čase, nedivím se, že mě to potkalo. Celý život jsem chodila přes bolest. Víc než intuici jsem poslouchala okolí a čísla v tréninkovém plánu. Neustále jsem ignorovala signály, které mi naznačovaly, že je toho na moje tělo moc.

Dobrovolně.

Byla jsem tak vychovaná.

Náš sport je tvrdý. Stejně jako lidé v něm. Musí být. Prorazí jen ten, kdo v sobě najde chuť oddat se práci, která hodně bolí. K tomu, abyste nepříjemné stavy zvládali dlouhodobě, musíte mít vytvořeny podmínky.

Já je měla.

Vyrostla jsem ve Vimperku. V ideálním prostředí pro sportovní kariéru. Oba rodiče tělocvikáři, pořád v pohybu. Jakmile jeden den vynechají a nedají si aspoň čtyřhodinovou procházku, jsou z toho špatní. Můj první trenér Jirka „Luťák“ Lutovský vede s mým tátou sportovní gympl, kam jsem logicky musela chodit. Už tehdy spolu seděli v jedné kanceláři, byla jsem pro ně téma číslo jedna.

Kolo mě jakou malou moc nebavilo, bála jsem se přejet brod nebo most. Radši jsem lyžovala. Když jsem pak na gymplu začala trénovat na biku s klukama, nikomu jsem nestačila. Jenže jakmile se přijelo na závody, hned jsem vyhrávala. I v zahraničí. Cítila jsem od ostatních očekávání a naučila se dávat tomu vše. Každý si myslel, že mám výkonnostní nadstandard. Postupně to přerostlo do fáze, kdy jsem se sama nutila chodit za hranu.

I teď, po operaci a v naordinovaném klidovém režimu, mě přepadají myšlenky začít zase naplno makat. Jako bych chtěla sama sebe přesvědčit, že to ještě umím.

Vím, že všichni lidé, které jsem během kariéry potkala, mi hodně pomohli. Bez nich bych nedokázala mít ve vizitce tituly juniorské mistryně světa na silnici i v terénu. Zlato z mistrovství Evropy a bronz ze světového šampionátu v maratonu. Dvouleté angažmá v nejlepším cross-country týmu Specialized Racing.

Zároveň cítím, že má moje kariéra ze stejného důvodu hodně kontroverzních linek.

Jedna z nich je spojená s jídlem.

Ženská cyklistika má nálepku otročiny, která holku strhá. Prototypem profesionálky je uštvaná gazela. Po třicítce má tvář plnou vrásek, protože nenese gram tuku navíc. To je standard, k němuž nepatřím. Nikdy jsem nebyla bezprdelní tvor.

Už v šestnácti mi řekli, že jsem v porovnání s ostatními obézní. Vážila jsem třiašedesát kilo. Trenér pak pohrozil, že pokud budu mít blbé výsledky na fyzických testech, nepojedu na jarní soustředění. To v mojí situaci moc nepřipadalo v úvahu.

Za tři měsíce jsem zhubla na dvaapadesát.

Naordinovala jsem si šílenou kombinaci. K jídlu jen trochu zeleniny. K tomu čtyřhodinové tréninky, kdy jsem překonávala hlad. Dokazovala jsem si tím, že jsem tvrdá. Kluci z týmu se vždy nabízeli, že mi dají svou tyčinku. Já naschvál odmítala a měla dobrý pocit z toho, že hubnu a vydržím víc než oni.

Připadala jsem si výjimečně.

A taky mě strašila myšlenka, že na testech budu mít v těle víc než deset procent tuku. Tohle byla hranice, po jejímž překročení jsme dostávali hroznou sodu.

Nakonec to dopadlo ještě hůř.

„Luťáku, máme problém. Tereza je na hraně anorexie.“ Zase věta, kterou od doktorů nechcete slyšet. Naměřili mi tři a půl procenta tuku. Byla jsem mladé tele, a ještě se z toho radovala. Jenže holka, navíc sportovkyně, má mít minimálně sedm procent.

Trenér nikdy věci nekomplikoval. Byl a je svéráz. Řešil situaci tím, že mi naordinoval každý večer pít půl litru mléka a do toho si přimíchat dvě odměrky proteinu. Jenže ani to při velkém fyzickém výdeji nefungovalo.

Přibrala jsem až ve chvíli, kdy jsem musela na týden do nemocnice. Po druhém místu v časovce na mistrovství republiky jsem chytla herpes genitalis. To je opar v sedacích partiích. Nemohla jsem ani stát s nohama u sebe, ale aspoň jsem se zase rozjedla a přestala být zralá na odbornou pomoc.

Tohoto tématu jsem se nikdy nezbavila.

Moje mamka často řešila váhu. Jsme stejně vysoké, ráda se se mnou porovnávala. Byla jsem její motivace. Cyklisté mají jiná měřítka a nároky než běžná populace. Nikdy si o sobě neřeknu, že mám dobré ženské tvary. Spíš vidím nedokonalosti, které jsou pro můj sport nežádoucí. Celková hmotnost je jeden z klíčových parametrů výkonu.

Mívala jsem výkyvy. V zimě jsem si pěkně povolila a byla psychicky v pohodě. Na jaře začal vždycky stres. Na druhou stranu teď skvěle vím, na co funguju. Paprika, okurka, cibule, česnek, smetana, sádlo. Tyhle věci špatně trávím. Nikdy mi neseděl ani džus a kafe s mlékem. Šlo o drobné nuance, které v kombinaci s tréninkem dělaly výsledky.

Nejde o žádný holčičí rozmar. Kluci, hlavně silničáři, v tomhle zacházejí mnohem dál. Byla jsem často součástí debat, které by normální smrtelník těžko pochopil. Cyklisty třeba trápí, že měří přes sto osmdesát centimetrů a nemůžou zhubnout na šedesát kilo. Došlo mi, že na tom ještě nejsem tak blbě.

Všimněte si, že za skvělou sportovkyní obvykle stojí muž. Většinou trenér.

Tak to bylo i u mě. Luťák věděl o všem, co dělám. Buď byl s mým tátou, nebo se mnou. Trávil s námi víc času než s vlastní ženou. V týdnu společné tréninky, o víkendu závody. Většinou toho ale moc nenamluvil. Přišel na trénink, řekl “čus” a co pojedu. To bylo vše.

Komunikace nebyla ideální. Nejspíš i proto jsem tomu dávala všechno. Měla jsem vnitřní touhu uspět a stoupnout tím u trenéra v ceně. Často vzpomínal na naší nejlepší bikerku Katku Nash, která u něj taky vyrostla. Chtěla jsem ji překonat. Dlouhodobě obdivuju, že se přes dvacet let drží ve špičce. Ale tehdy jsem měla cíl stát se juniorskou mistryní světa, protože tenhle titul nezískala.

Když se mi to povedlo, brala jsem to jako odměnu pro Luťáka za to, kolik úsilí do mě investoval. Byl to pan trenér a autorita. Dokázal mě vyhnat do obřích výkonů a uznávám, že málokdo umí člověka motivovat tak dobře jako on.

Během sezóny to byl v podstatě jediný člověk v mém okolí. Až jsem se v jednu chvíli bála, že nikdy nebudu mít šanci najít toho pravého a můj trenér se stane i mým partnerem. Viděla jsem kolem sebe, že to takhle má hodně holek. Pořád někde lítáte jen s jedním člověkem, který se o vás stará. Je to život v bublině, kam nikdo nový nesmí, aby neohrozil společný plán. Stává se z toho osobní a někdy i intimní záležitost.

Teď se směju tomu, jaké věci mi šrotovaly v hlavě.

Jednou jsme přijeli na Světový pohár do Skotska. Někde se stala chyba, zarezervovali nám jen jednolůžák se společnou duchnou. Řekla jsem si, že je to průser. Tak, a je to tady.

Luťák to naštěstí bral jinak. Vždy ve mně viděl tátu. „Vy šlapete úplně stejně. Na to se prostě nedá dívat.“

Dal mi peřinu a spal jen pod prostěradlem. Další den jsme už dostali dva pokoje.

Pro trenéra jsem byla vždy tak trochu projekt. Lidskou stránkou se moc nezabýval. Kdybych ho neměla, nemohla bych v dalších letech čerpat z jeho informací, ale tohle mě mrzelo. Naučila jsem se od něj spoustu věcí, včetně tvrdosti. Nastavil mi standard hodně vysoko.

Příprava s ním mi dala pocit, že jsem předurčena k úspěchům. Především ve chvíli, kdy jsem začala zvládat stejně, nebo i víc než někteří kluci v tréninkové skupině. Oni remcali, já ne.

Často jsem taky trénovala sama, jen s Luťákem. Moje cíle byly totiž jinde. Na světových závodech. Před olympiádou jsem při tréninku jela z kopce stovkou za autem a snažila se vydržet co nejdéle v háku do protisvahu. To bylo časté ladění formy na vrcholy sezóny.

Ráda jsem si přidávala zátěž. Samozřejmě bez jídla. To mi vydrželo.

Často jsem dojížděla tréninky v úplné tmě. Jednou jsem kvůli vyčerpání skončila bezvládně ležící v příkopu. Energie byla na nule a já moc nevnímala. Kluci uprosili trenéra, aby mě vzal do auta a odvezl domů. Nakonec mě naložil, ale zastavil ve Vimperku u školy. Z ní to byl k baráku rodičů už jen kilometr přes kopeček. Řekl, že to už dojedu. Trvalo mi to půl hodiny.

Tyhle zkušenosti způsobily, že jsem v cíli závodů často padala na zem vyčerpáním. Když se to nestalo, měla jsem dojem, že tomu nedávám sto procent.

S Pavlem jsem se seznámila, když byl masérem v českém týmu Merida. Jak jinak než při masáži před Světovým pohárem. Tehdy už jsem byla nejmladší závodnicí v top ten. Pak se stal asistentem trenéra v našem týmu České spořitelny.

Nebyla jiná volba, jak udržet vztah s kočovnou cyklistkou. Přestěhoval se do Vimperka. Když jsem dostudovala, tým se rozpadl a odstěhovali jsme se do Valašského Meziříčí, kde má manžel rodinu.

Mohla jsem začít znova, ale od toho, co jsem měla za sebou, jsem se nikdy úplně neodpoutala.

Můj muž má těžkou pozici. Spousta chlapů, co se kolem cyklistiky motá, o něm dodnes ráda řekne, že je problematickým článkem mé kariéry. Pravda je přitom taková, že mi strašně pomohl. Bez něj bych dávno nezávodila, protože jsem byla už ve dvaceti vyčerpaná.

Je to psychicky vyrovnaný člověk. Pomohl mi s přerodem, kdy jsem sama nevěděla, co dál. Díky němu jsem vydržela o deset let déle, než jsem si myslela. Věřím mu natolik, že mi dělá i manažera. Cítím se s ním na jednání líp než s nějakým agentem nebo agenturou.

Luťáka přitom vždycky vidím strašně ráda. Jen mě někdy zamrzí, že z jeho strany necítím podobné nadšení. Škoda, že jsme si nikdy neřekli, jak pěkné časy máme za sebou. Byly to super roky. Umístění mezi nejlepší desítkou ve Světovém poháru, mraky vyhraných závodů. Myslím, že to v něm je. Je ale moc velký introvert, aby to řekl nahlas.

Zato u táty vždycky smrděla nostalgie. Cokoliv jsem udělala nebo neudělala, vždy se porovnávalo s ideálem, který jsem zažívala ve Vimperku. Návrat byl vždy nejlepším řešením.

Hlavně na začátku to bylo krušné. Vůbec se mi nedařilo. Měla jsem nový španělský tým, nového italského trenéra, nový domov na Moravě. Pořád jsem cestovala. Vedl mě kouč Marca Fontany, který má bronz z olympiády v Londýně.

Jenže jejich způsob přípravy mi nesedl. Nefungovalo to, protože jsem se musela šetřit. Byli hotoví z toho, jak dřu. Italové měli pohodičku. Merenda, siesta. Jedlo se po hospodách, chodilo se na zmrzlinu a trénovalo někdy mezi tím. Byl to spíš kavárenský život a v kombinaci s cestováním mi to nešlo.

Upřímně. Byla jsem ve sračkách. Na mistrovství světa mě vzali jen jako samoplátce a sotva jsem to objela.

Nahoru mě vrátila až spolupráce s Karlem Martínkem. Je to uznávaný lékař a trenér, který se specializuje na cyklistiku. Trénoval mě přes internet, ale měli jsme hodně intenzivní způsob komunikace. Stal se mi druhým tátou. Mám ho dodnes ráda. Vše velmi pečlivě měřil a probíral watt po wattu. Každý trénink jsme řešili po telefonu třeba hodinu a půl.

Zase jsem byla schopna jezdit v elitní desítce, navíc mi Američané nabídli angažmá v týmu Specialized. Sen každého bikera, nejlepší stáj světa. Jenže na bednu jsem to nedotáhla, asi i proto trenér naši spolupráci ukončil.

Hluché období jsem překonala s Viktorem Zapletalem, koučem olympijského vítěze Jardy Kulhavého. Učil mě, ať si vedu trénink sama, nastavoval velké objemy. Leden sto dvacet hodin. Únor sto hodin. A tak dále. Navíc s vysokými intenzitami. Získala jsem medaile na mistrovství Evropy a světa v maratonu, ale ve Svěťáku to bylo pořád maximálně na top ten. Tým Specialized chtěl jen vítěze, takže ani tohle spojení nepokračovalo.

Tady se to zlomilo.

Uvědomila jsem si, že nejsem schopna vyhrávat. Výkonnostně jsem šla pořád nahoru, ale náš sport udělal za poslední desetiletí ohromný pokrok. Dřív nebyla taková konkurence, závody byly delší a tratě méně technické.

V poslední době to bylo tak těžké, že jsem se často bála. Velké šutry. Dlouhé skoky. Desítky soupeřek na podobné úrovni. Do každé mezery jsem se tlačila s dalšími třemi cyklistkami.

Po návratu do Čech jsem byla demotivovaná. Byl to pád z velkého světa zpátky na začátek. Svěťáky jsem psychicky přestala zvládat. Už jsem nebyla konkurenceschopná ani mezi Češkami. O to víc obdivuju holky jako je Katka Nash, Sabine Spitz nebo Gunn-Rita Dahle. Závodí v cross-country od devadesátých let, neustále na sobě pracují a vyvíjejí svůj styl, aby byly na bedně.

Já v sobě další síly nenašla.

Nikdy jsem se nedřela proti své vůli.

Naopak. Vždy jsem si vážila luxusního života profesionálního sportovce. Vím, že si ho dopřává jen zlomek lidí.

Kolo mě udělalo známou. A cítila jsem, že ze mě zhruba před deseti lety chtěli udělat závodnici, která má nejen výsledky, ale také zvýrazňuje ženskost. V jednu chvíli mi pomáhalo, že nejsem jen cyklistka, ale taky nosič reklamy, na který se dá koukat.
Tehdy jsem to tak nebrala. Spíš jsem si připadala vymakaná jako polokluk.

Lidi mi často tvrdili, že je mě škoda. Třeba zubař vždycky zdůrazňoval, ať si koukám krýt obličej, když padám na hubu. Vždy jsem všem říkala, ať to povídají někomu jinému. Co bych asi tak měla dělat? Šrámy, modřiny ani zlomeniny jsem neřešila. Snažila jsem se být úspěšná, nebavilo mě hýčkat si tvářičky.

Dnes je péče o vzhled trendem napříč všemi sporty. Už dávno s tím začaly atletky. I v pelotonu teď vidím samou kočičku s namalovanýma očima. Moje kamarádka Emily Batty patří k nejvýraznějším. Na sociální sítě dává často svoje fotky, které prezentují její ženskost víc než cyklistický um. U nás je takovým symbolem biatlonistka Gabriela Koukalová.

Osobně si přitom myslím, že jsem byla oblíbená díky tomu, že jsem normálně sama sebou. Otevřená ostatním. To mi přináší pozitivní náhody. Celý život si toho všímám.

Tak třeba vznikla spolupráce s hotely na Mallorce. Všichni cyklisti, včetně největších celebrit, tam na jaře jezdí trénovat. Patřím k menšině, která za to nemusí draze platit. Jeden rezort mě začal sponzorovat. Jen díky tomu, že jsem je zaujala dobrou náladou a tréninkem v dešti. Většina profíků seděla na pokoji a čekala, až přestane pršet. Od té doby tam jezdím pravidelně a vymýšlíme společné akce. Přerostlo to v přátelství, které vzniklo na základě osobního kouzla nebo vřelosti. Tohle musí jít z každého přirozeně, jinak to nefunguje.

Asi to nemusí každému sedět, ale snažím se spíš hledat krásu v tom, co dělám.

Proto jsem třeba začala pořádat Ladies Bike Weekend. Akci pro holky, kde se naučí vidět v cyklistice především to hezké. Divili byste se, kolik žen má blok. Většinou s kolem nemá nic společného. Vznikl v soukromém životě, ale ovládá každé šlápnutí. Do toho pak přichází stres, že na výletě nestačí příteli, který je fyzicky někde jinde. Nebo z toho, že se jednoduše bojí jízdy v terénu.

Myslím, že se do nich umím vcítit. Sama jsem na kole prožívala stres často. Cyklistika se mi závoděním trochu zdeformovala. Když to člověku nejde, uniká mu prožitek. Většinu kariéry jsem řešila jen čísla. Intervaly, průměry, watty. Rubala jsem jako horník. Na kole je přitom krásná především svoboda a volnost pohybu.

Na kempech chci ukázat cestu, jak si na kolo jet psychicky odpočinout. Nabídnout svoje ideální pojetí cyklistiky. Je to podobné, jako když se někdo vyrovná s těžkou situací a začne dělat psychologa. Vím, že stačí pár dní, aby holky změnily myšlení. Obvykle přijedou uzlíčky nervů a odjedou veselé bikerky.

Tohle řeším ve třiceti. V době, kdy jsem si myslela, že budu na vrcholu kariéry. Místo toho jsem už za zenitem. Vím to a nemám výčitky.

Nechci, aby to vyznělo blbě, ale nevadí mi, že teď žiju bez systematického sportování a normálně chodím do práce. Snažím se pomalu dostat do kondice, ale trénink už není priorita.

Trombóza mi během měsíce převrátila život i hodnoty. Chci mít rodinu a nehodlám riskovat, že budu mladá pacientka s mrtvicí.
Jasně. Někdy vstanu, cítím se dobře a hned chci najet na starý režim. Je těžké zůstat v klidu. Tím spíš, že mi píše dost lidí. Fandí a drží palce, abych se brzy vrátila. Někdy dodají příběh o tom, jak je moje výkony motivovaly v době, kdy leželi v nemocnici po autonehodě. Nahecuje mě to a nechci končit.

Pak si uvědomím, jak by byl návrat těžký. Tím spíš, že mi nový životní rytmus vyhovuje. Už netoužím po srdceryvném comebacku do Světového poháru. Místo toho mnohem radši jezdím za rodiči na Šumavu. Vždy jsme vycházeli skvěle, ale teď je to ještě lepší, protože cyklistika přestala být ústředním tématem.

I díky tomu je mi hezky pokaždé, když jdu na kolo.

Jen tak.

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.