Ve vlnách

Nikola Hájková

Ve vlnách

„Nalíváme panáky.“

Bylo něco před desátou a já právě zaparkovala u našich před domem po celodenní cestě. Měla jsem tu být už pár dní předem, abych stihla zdejší dálkový závod plánovaný jako můj poslední v kariéře. Volala jsem kvůli tomu z Anglie a vymyslela si, že mě potřebují v práci a nestihnu to, že musíme zabezpečit důležitou akci.

Proto se naši usmáli, že akce asi byla náročná, tak ji chci zapít.

Já ale začala mluvit o něčem jiném. Že je mám ráda, ale že jsem to udělat musela… To už koukali, co se děje.

„Včera jsem přeplavala kanál.“

Nedokážu odhadnout, jak dlouho trvalo naprosté ticho, než se mamka podívala na taťku se slovy: „To si ze mě dělá prdel, ne?“ Taťka jen pokrčil rameny.

„Jako vážně?“ zeptali se po chvilce.

„Jo.“

Zase ticho.

„No… Tak asi gratuluju,“ zvedl taťka konečně štamprle se slivovicí a vypil půlku. Potom jsem se dala do vyprávění a po chvíli jsme ještě zapnuli počítač a prohlíželi si fotky a četli komentáře, které chodily během mé přeplavby. Volala jsem i tetě, která měla přijet další den. Už to věděla z Facebooku. V telefonu mi přiznala, že se bála, jestli mě naši nepřetrhnou.

Nemyslete si o nich nic špatného, oni mi fandí. Jen se o mě báli. Jsem jejich jediná dcera, a když si vezmu něco do hlavy, není to se mnou úplně jednoduché. Lhala jsem jim, o mých plánech a dvouleté přípravě nic netušili.

Než jsme ale ten večer ulehli ke spánku, táta vyšel z koupelny a snad poprvé v životě mě bezprostředně a láskyplně obejmul. Řekl, že je na mě pyšný a že mi gratuluje.

A že jsem hroznej blázen.

Druhý den dorazil z práce s kytkou.

Mám ráda písničky od Lucie. Vyrůstala jsem na nich, ale sotva jsem jako teenager mohla začít uvažovat, že bych se vypravila na jejich koncert, rozpadli se. Proto jsem se po dlouhých letech na tenhle víkend těšila jak malá. Týden před výpravou na kanál jsme měli se snoubencem vyrazit do Plzně právě na Lucii, na vystoupení v rámci jejich nového turné.

Nakonec jsem odjížděla sama.

Na koncert mi potom přišla zpráva, že řekl svým známým, že žádná svatba nebude a ať to udělám taky. Přiznávám, byla jsem docela vykulená. Úplně si nepamatuju, co všechno Lucie zahrála, jen vím, že to bylo perfektní.

Je mi jasné, že to se mnou nebylo jednoduché, rozhodně ne v období, kdy jsem se na kanál připravovala, zároveň jsem ale i tak dělala spoustu ústupků. Jsem k sobě hodně tvrdá a umím si přiznat chybu, ale v tomhle cítím velkou křivdu. Ubírala jsem si z tréninků, aby to mezi námi fungovalo, oba jsme chtěli to samé, po přeplavbě se vzít a založit rodinu, ale jemu pak ruplo v kouli.

Po Lucii mě čekal závod v Krkonoších, kam jsem to musela sama odřídit. Střihla jsem si tam patnáctku a pak v úmorném vedru na Moravu pomoct taťkovi, když byla mamka na dovolené. To byla sobota a ve středu jsme měli odjíždět do Anglie.

V úterý jsem se probudila s úplně bílým jazykem, oteklým krkem a vědomím, že tohle je průser. Doktorka věděla, kam se chystám, tak mi napsala silná třídenní antibiotika, spíš pro jistotu jako prevenci před angínou. Asi každý si umí představit, jak příjemné bylo v takovém stavu balit si věci.

K tomu jsem si chvílemi pobrečela.

Měli jsme vyrazit autem ve třech. Já, kamarádka fyzioterapeutka a můj snoubenec, oni dva se měli střídat v řízení. A teď, kdo za ten volant sedne? Nenašel se nikdo další, kdo by tak narychlo mohl. Už jsem uvažovala, že to kousnu sama, ale bývalý snoubenec se nakonec nabídl, že přece jen pojede, ať mám alespoň šanci pokus zvládnout.

Možná dobře, že jsem ležela vzadu zkroucená a bylo mi blbě.

Stejně jsme se ale dokázali bavit. I přes to, co se stalo. Jemu se navíc všechno rozleželo v hlavě a chtěl vzít své rozhodnutí zpátky, ale to fakt neuspěl. Zatímco já měla myšlenky plné oteklého krku a obav, co když to s přeplavbou neklapne, on za mnou ještě v Anglii zas a znovu chodil a chtěl si se mnou o všem ještě promluvit. Ignorovala jsem to.

Pořád opakoval, že život není o kanále. S tím souhlasím, ale jestliže mám za pár dní plavat, nemám čas řešit jeho rozmary… Jeden den tak chtěl uražený letět zpátky, druhý zase zůstat.

Mám vyzkoušené, že pokud člověk pořádně neví, co chce, má si v klidu lehnout, zavřít oči a představit si jednotlivé situace ve všech variantách. Jeho pocit, mu pak napoví, co skutečně chce. Tak jsem si šla stoupnout k moři a tam jsem se v duchu dívala sama na sebe, jak plavu, koukám na loď a postupně jsem si vybavovala, koho na ní chci, nebo nechci vidět.

Pak jsem se vrátila na hotel a pánovi jsem oznámila, že tedy fakt letí.

Udělala jsem dobře.

Jedna starost tak byla fuč, druhá, bolest v krku, ale neustupovala. Byla to bída. Vařili jsme čajíky, kloktala jsem slivovicí a cpala do sebe vitamíny, moc to ale nezabíralo. Ani jsem si nechodila zaplavat, což by se mělo dělat, aby pak člověk nebyl při přeplavbě ztuhlý. Nechtěli jsme to pokoušet, aby se můj stav nezhoršil.

Přestože si dva roky dopředu kupujete tide, tedy přesné datum přeplavby, dá se s ním na poslední chvíli ještě hýbat podle aktuálních podmínek a koordinace s ostatními plavci. Na můj datum tak lodivod posunul někoho jiného a já už se během dalších dnů tou dobou ve vodě přece jen cítila příjemně. Pak, když jsme měli v noci vyplout, se po poledni zkazilo počasí.

Čekali jsme víc než týden od původního plánu. Lodivod mě nakonec vzal, přestože jsme věděli o silných proudech ten den.

Vyplouvat jsme měli v noci právě kvůli nim, o půl jedné jsme se tak rozjeli do přístavu.

Tedy, rozjeli… Nejdřív jsme nenastartovali. Naše dieslová oktávka se rozhodla, že mi připraví ještě jedno vzrůšo. Ne a ne chytnout, prostě to netočilo. Abychom stihli stanovený čas, bylo třeba přeházet věci do druhého auta. Měla jsem tendence ostatním pomoct všechno přeskládávat, ale kamarád mě posadil na zadní sedačku se slovy: „Tady si sedni a čekej.“

Tak jsem čekala.

Na břehu jsem potom najednou nechápala, že za chvíli půjdu do vody, navíc mě zase začalo škrábat v uších.

Ne, já už nechci, aby se nemoc vrátila…

Na lodi mě holky začaly mazat směsí lanolinu a vazelíny a mně se najednou v hlavě usídlila jediná myšlenka: Jdu na to! Už fakt jedeme na start! Těšila jsem se jak malá a ze všech stran se ke mně hrnulo tolik vjemů, že jsem je ani nezvládala pobrat.

Z lodi vás malý člun doveze na pláž, kde je startovní místo. Musíte doplavat na souš a nedotýkat se ani kouskem těla vody, to hlídá komisař plavecké asociace. Nejintenzivnější pohled se mi v paměti usídlil právě odsud. Stojím, na vodě se pohupuje malá lodička a já koukám na loď, která rozsvítí reflektor, abych věděla, jakým směrem se vydat. Kývající se kužel světla nad neklidnou hladinou mi ukazuje, kde začíná moje cesta, na níž jsem se odmala chtěla vydat.

Zazněla siréna a já vykročila vpřed s vědomím, že po pár krocích už musím plavat. Voda měla šestnáct stupňů, a zatímco mi omývala kotníky, připadala mi příjemná. Chystala jsem se na patnáct, takže už jen stupeň navíc pro mě byl pozitivní. Plynule jsem vcházela hlouběji a hladina mi stoupala výš a výš. Pak jsem se položila a udělala první tempo.

Pak druhé.

Radek Táborský, jeden z Čechů, kteří kanál překonali, mi říkal, že si to musím užít. Jak už tam budu stát a chystat se plavat, musím si to užít, takže jsem si přesně tohle opakovala.

Jo. Já si to dneska užiju. To dám!

Myslela jsem si to asi hodinu.

Původně jsem chtěla být hokejistou. Pak závodníkem formule 1. Odmalička jsem ale hlavně plavala, což mě bavilo. Jenže jsme bydleli na vesnici, a přestože trenér z brněnské Komety našim tvrdil, že ve mně je talent, a chtěl mě připravit pro vrcholové plavání, rodiče mě nezvládali vozit na tréninky a já tak postupem času fyzicky stagnovala. Začala se na mě dotahovat i děcka, která byla dlouho horší než já. Vnímala jsem to a bylo mi z toho smutno, než se ale litovat, řekla jsem si, že když už nevyjde olympiáda, musím v plavání spáchat nějakou další velkou věc. Tak mi na mysl přišel František Venclovský a kanál.

Láska k plavání neskončila, jen jsem si striktně stanovila, že nejdřív dostuduju inženýra a až pak budu vymýšlet kraviny. A skutečně. Dva měsíce po státnicích jsem začala trénovat. Nejdřív jen sama, základní vytrvalost jsem už měla z běhání, do něhož jsem se pustila na vojenské střední. Trpět mi asi nedělalo problémy, protože jsem třeba byla jediná holka z ročníku, která neodešla na ošetřovnu, přestože měla rozedrané nohy do krve, když nás učili pochodovat v kanadách.

Tide na kanál se kupuje běžně s čtyřletým předstihem, fakt dlouho dopředu. Vhodné proudy a voda kolem osmnácti stupňů jsou v srpnu, jenže já čtyři roky čekat nechtěla. Bylo mi řečeno, že připravit se je reálné za dva roky, tak jsem napsala lodivodovi, kterého mi doporučili. Přeplavbu totiž musíte absolvovat jen s profesionálem, kdyby vzal jen tak někdo loď, že s vámi poplave, odchytne ho pobřežní stráž. Asociace má vcelku přísná pravidla obnášející spoustu papírování a taky pečlivé lékařské prohlídky.

Můj lodivod byl starý mořský vlk, na internet podle mě chodí tak jednou za čtrnáct dní. Booknout si u něj volný tide na konec června, kdy se už dá plavat, tedy obnášelo vcelku dost trpělivosti. Od chvíle, co mi potvrdil, že dorazila záloha, jsem ale věděla, že mám dva roky na přípravu.

Teď už jen sehnat trenéra…

„Dobrý den, já jsem Nikola Hájková, chci přeplavat kanál.“

Přesně takhle jsem se představila Honzovi Srbovi z Bohemky.

„No, tak skoč...“ odpověděl.

Uplavala jsem stovku a on mi určil, na jaké časy se musím zlepšit, než mě vezme do oddílu a budeme se chystat na moji přeplavbu.

Začalo to. Každé ráno jsem vstávala ve 4.40, spěchala na metro, dojela na ranní trénink od 5.50, pak na 8.15 do práce, jsem vojenská policistka. Potom běžet, fyzicky opravdu běžet na autobus, abych stihla odpolední trénink. Pak úplně hotová domů. Ráno znovu.

Neexistovalo nic než bazén a práce.

Jednou jsem si udělala volný večer, měli jsme večírek. Navoněla jsem se na něj francouzským parfémem a uvědomila si, že ač je vcelku luxusní, hrozně smrdí. Moje kůže byla plná chloru, s nímž reagoval…

Ani jeden den se mi nechtělo vstávat, ten čas byl příšerný. Ale jak jsem se hrabala z peřin, měla jsem před sebou vidinu sebe sama, jak vylézám z vody po přeplavání kanálu. A taky jsem se vždycky těšila na víkend, kdy jsem chodila plavat na otevřenou vodu, protože být zavřená na bazénu mi nevyhovuje. Neřešit obrátku a vyplavání po ní, ale jen jeden záběr, druhý záběr, to mám ráda.

Moře jsem zkusila jen na dovolené. A uznávám, všechny se mnou byly náročné, nejsem úplně vhodný partner, pokud chce někdo jen ležet. Nikoho nenutím, aby to dělal se mnou, ale brzy ráno vstávám a ještě před snídaní si jdu zaběhat, dokud nikdo nikde není a nepraží sluníčko. Už jen proto, že snídaně pak líp chutná. V průběhu dne plavu, posiluju… Přes den si nic moc k jídlu nedávám, a pak si teprve užiju véču a za odměnu následuje i nějaké to vínečko. Vzpomínám, jak jsem už v době, kdy jsem se chystala na kanál, vyrazila na dovolenou s mamkou a s tetou a jeden den byly tak velké vlny, že mi zakázaly do moře jít. Doteď si vyprávějí o tom, jak jsem nasupená zmizela do hotelového bazénu.

Po roce tréninku jsem navýšila každodenní objem na osm, devět kilometrů a o víkendu jsem si šla jen tak někam zaplavat desítku. Do toho bylo potřeba se postupně otužovat. Začala jsem na podzim na Slapech, kde jsem byla pracovně. Voda měla asi třináct stupňů a kamarád se mnou jezdil na lodičce. Dodnes si děláme srandu, že byl můj první lodivod, říkám mu sladkovodní. Máme úžasnou fotku, kde on stojí v sychravém počasí nabalený a klepe se tou lezavou kosou, zatímco já pod ním lezu v plavkách do vody. Přes zimu jsem pak po trénincích na bazénu v Podolí hupsla ven do studené vody, na jaře pak chodila s otužilci do Vltavy.

Někdy v květnu, měsíc před pokusem, mi ale studená voda začala dělat špatně. Motala se mi v ní hlava a byla jsem až moc ostražitá, když jsem do ní lezla. Z jedné chytré knížky vím, že strach s sebou nese slabost, zakázala jsem si proto na obavy myslet.

Prostě to nestudí!

Horší bylo, že mi při plavání občas ztuhla celá bederka nebo šíje a nemohla jsem se pořádně hnout. To pak vylezete z rybníka a říkáte si: „Hmm, co teď? Udrží mě nohy, až se postavím? Nebo spadnu?“ Jednou mi dokonce po doplavání bylo tak zle, že jsem ani nemohla sama jít, jen jsem si sedla na břeh. Jindy se mi začala i na tréninku motat hlava.

Mohla za to zanedbaná regenerace. Občas jsem vypustila volný den, který jsem měla mít, a fyzioterapeutka Dáša Svěráková přišla na to, že mám přetížené svaly, hlavně záda. Radek Táborský, s nímž jsem se tehdy hodně bavila o tom, co mě čeká, mi říkal, že je taky potřeba odpočívat. „Holka, jestli občas nepovolíš, tak to nedopadne dobře.“

Nejde jen jet pořád na maximum. Začala jsem pravidelně chodit na masáže a do sauny a můj stav se skutečně zlepšil. Byla jsem připravená.

Spousta lidí se mě ptala na žraloky.

Co by v kanálu dělali? Je tam na ně studená voda a odrazuje je zvuk motoru. Ano, existují případy napadení plavce, dva roky před mým pokusem do průlivu zabloudil tygří žralok, jehož museli odchytit, ale nad tím nesmím přemýšlet, opakovala jsem si. Zhruba jednou za tři týdny se mi přitom zdálo, že plavu a žraloka potkávám. Nikdy na mě nezaútočil, ale viděla jsem pod sebou stín.

Ale když jsem v moři potom skutečně byla, nějaký žralok mi vůbec nepřišel na mysl…

Kdybyste nevěděli, jak probíhá mořská nemoc, můžu vám barvitě vyprávět. A věřte tomu, že ji můžete dostat i přímo ve vodě. Sotva na mě přišla, stala se přeplavba bojem.

Nejdřív jsem vyrazila za světýlkem a vychutnávala si, že plavu, ale vlny s mým tělem brzy nadělaly solidní paseku. S mořskou nemocí se počítá, může nastat, ale mě přepadla fakt těžká. Chytaly mě hrozné křeče do břicha, ani jsem si nemohla lehnout na hladinu, jak to bolelo, skoro hodinu jsem tak šlapala vodu. V podstatě jsme se nehnuli z místa. Tedy, hnuli, ale špatným směrem. Proudy mě stahovaly zpátky.

Měla jsem nachystanou spoustu věcí, na něž chci myslet, jestliže mi budou docházet síly. Že se nakopnu tím, kdo mi kdy ublížil nebo něčím naštval. V paměti jsem ostatně nemusela pátrat zase tak dlouho… Tohle ale pomáhalo na trénincích, tady na nějaké přemýšlení nebyl prostor. Měla jsem co dělat sama se sebou.

Z lodě na mě volali, že pokud se nerozplavu, proudy nás stáhnou tak blízko k Anglii, že pokus už jednoduše nedáme. Bylo mi zle a cítila jsem se mizerně, do toho mi však v hlavě pulsovala jediná otázka.

Tak já tady dva roky dřu a po takové chvilce to skončí?

Ale co mám dělat, vždyť už nemůžu! Plavala jsem, každé tempo představovalo šílenou bolest, a zároveň pořád byla vidět Anglie. Přišlo mi, že se vůbec nevzdalovala, což mě deptalo ještě víc.

Musel na mě být hrozný pohled, protože jsme byli domluvení, že mě budou z lodi neustále natáčet, ale kamarád Zdenda Rod se omluvil, že v jednu chvíli už to fakt nešlo. Kameru vypnul, když jsem visela na místě a dokola jen zvracela.

Někdy v ten moment jsem se podívala na palubu na Peťu Hubala, šéfa týmu, který už přes moře doprovázel i další plavce. Sám byl zelený, protože mu na lodi bylo z vln taky špatně, a v jeho výrazu jsem viděla, že má hlavně strach, že se mi to nepovede. Že vidí, že jsem na tom špatně. A jestliže měl obavy on, měla jsem je i já.

Ne, tohle nechci!

Začala jsem plácat rukama, motat se a nějak se posouvat. Škubala jsem tam sebou jak ten Venclovský. Budiž mu země lehká, ale on nebyl plavec, neměl příliš vypilovaný styl.

Pak jsem si všimla, že všichni na lodi koukají někam do dálky. Taky jsem na chvilku zvedla hlavu z té všeobjímající černoty a uviděla zelenou barvu.

Začalo vycházet slunce.

Do toho postupně ustávaly vlny.

A já plavala.

Moje tělo bylo vyčerpané mořskou nemocí, všechno mě bolelo, chytala jsem křeče do stehen a začala mi být zima. Nemohla jsem pořádně kopnout, tak jsem nohama hýbala aspoň jemně sem a tam a držela jsem to hlavně rukama a zádama, která mi tak začala brzy tuhnout. Musela jsem se na ně po chvíli otočit, abych jim ulevila a bylo hrozně těžké se zase vrátit zpátky na břicho. Na záběrech tahle pasáž, kdy už se blížíme k Francii, vypadá, že ani neumím plavat. Jsem ztuhlá a pravou ruku mám jak pařát, správně mi fungovala jen levá. Všichni se potom smáli, že to ode mě vlastně byl paralympijský výkon. Smála jsem se s nimi.

Tehdy ve vodě mi ale do smíchu ještě moc nebylo. Spíš vůbec. Postupně mě dostihlo vyčerpání a já začala mrznout. Nepomáhal teplý čaj, to jsem spíš vystrkovala nad hladinu hlavu, protože jsem měla černou čepičku a do ní tak pražilo slunce. Hodinu v kuse mě stejně každých pět minut museli krmit, aby mě rozehřáli z podchlazení. Probíhá to tak, že vám podávají kelímek na tyči, nesmíte se totiž dotknout lodi. Udržela jsem ale až vybublinkovanou colu a kousek před cílem teplý energetický gel, jinak zkoušeli všechno možné a já všechno okamžitě vyhodila ven. Vypadalo to jako v kresleném seriálu, kdy postavička otevře pusu a něco z ní letí.

Přesně takhle jsme si to cestou zpátky vyprávěli a smáli se tomu, kamarádka mi přitom ale říkala detaily, které jsem si vůbec nepamatovala. Jako bych měla kocovinu. Vybavuju si až jak jsem v duchu nadávala a byla ubrečená. Hecovali mě, že už tam budeme, že to vydržím, ale já přitom viděla, jak se loď co chvíli stáčí doleva.

Neprorazili jsme proud, stahuje nás dolů, plaveme po pobřeží. Do hajzlu! To už nedám!

Nevidět všechny ty lidi, kteří na mě koukali z paluby a křičeli, že to bude super, vzdala bych to. Schválně jsem si proto stěžovala, protože mě vždycky nakoplo, jakmile jsem uslyšela jejich povzbuzování.

Standardně se La Manche plave kolem čtyřiceti kilometrů, nejčastěji třicet osm, podle toho, jak je plavec rychlý.

Já jich naplavala šedesát sedm.

Ale nevzdala jsem to. Jak jsem uviděla, že na lodi začínají chystat spuštění malého člunu, který mě bude doprovázet ke břehu, došlo mi, že se blíží konec. Najednou jsem pokračovala jen s ním a vnímala sluníčko a bílé skály, které se tyčí nad výstupním místem a jsou podobné těm anglickým v Doveru.

Upřímně, ne, že by mě nějak tankovaly.

Potom jsem pod nohama ucítila dno. Už se nedalo plavat, musela jsem zbytek dojít. Sama jsem byla zvědavá, jestli se dokážu vůbec postavit zpříma, jestli se nebudu muset plazit.

Zmákla jsem to vcelku snadno, jen mi vlny pořád podrážely nohy. Jednou. Podruhé. Potřetí. Pak jsem se nasrala a rozběhla se. Přece se tu nebudu trápit i poslední metry… Vůbec netuším, kde jsem na to vzala síly. Na kameře je slyšet, jak někdo říká: „Ona běží!“. Na souš jsem doslova vyběhla a vítězoslavně zvedla ruce.

Nic víc. To bylo všechno.

Zrovna se tam procházeli nějací Francouzi. Věděli, že se plavce nesmějí dotknout, dokud není oficiálně pokus ukončen, jinak by byl diskvalifikovaný. Zeptali se tedy, zda mi můžou pogratulovat, jestli náhodou nebudu plavat double, tedy hned zpátky do Anglie.

Ne, díky, nechystám se. Můžete.

Fotili si mě, podali mi ruku a ptali se, jak dlouho jsem plavala.

„Vůbec nevím!“

Překvapilo mě, že i po té námaze jsem si vzpomněla na francouzské fráze a byla schopná si s těmi dvěma povídat. Potom jsem se vrátila do moře a snažila se vyškrábat na člun. Díky euforii si to ani nepamatuju, jen vím, že mě všechno najednou přestalo bolet.

Bylo za mnou šestnáct hodin pekla a já si chvíli potom šťastná volala s kámošema z domova. Do toho se o mě poslední členka týmu, Zdendova přítelkyně Hanka, starala jako maminka.

Reg, můj lodivod, mi gratuloval, že to bylo hrozně pěkné poplavání. Jasně, to říká každému, protože má čárku, že zase někoho převedl a chce mě uchlácholit... Během vystupování v Doveru mě ale ještě zastavil se slovy, že to myslel vážně. Že za svou kariéru viděl první ženskou po takové mořské nemoci doplavat. Že fakt smeká.

Neumím na sobě ukazovat dojetí, působím netečně, ale uvnitř jsem hodně emotivní. Tentokrát jsem byla fakt naměkko.

V tu chvíli mi došlo, že jsem to dokázala.

Moje první opravdové jídlo po návratu na hotel byla mrkvová polévka a lasagne. Každé sousto, každé polknutí neskutečně bolelo, protože dutiny jsem měla rozleptané od soli. Ani jsem se nemusela nalokat, stačí, že jsem ji takovou dobu vdechovala. Vydezinfikovala jsem to alespoň hned na pokoji pěkně pomoravsku. Slivovicí. Zabila jsem bacily, co jsem po cestě posbírala.

Potom se místo oslav řešily vcelku praktické věci, a sice, jak se vrátit do republiky. Auto totiž muselo do servisu.

Jenže já musela domů, hned! Regenerovat, a hlavně za našimi. Už bych déle neudržela skutečnost, že nevědí, co jsem zvládla, a rozhodně jsem nechtěla, aby se to dozvěděli od někoho jiného než ode mě. Po probuzení druhý den jsme tak zabookovali letenku, já se narychlo sbalila a frčela. Taxík, pak nádraží, tam první autobus, jeden vlak, druhý vlak, letiště v Londýně, letadlo, letiště v Praze, MHD ke svému autu a v něm hurá na Moravu. O půl desáté jsem byla v Omicích.

Zbytek už znáte.

Přeplavbu kanálu v Anglii berou vážně, přestože nejde o profisport. Má striktní pravidla, dokonce jsem musela okamžitě po úspěšném pokusu i cucat speciální lízátko, aby se ukázalo, jestli jsem si nepomáhala drogami. Zároveň si tamní asociace váží každého, kdo La Manche překonal. Předávání certifikátů provází velká sláva. Já na galavečer vzala rodiče, tetu a kamaráda Martina, který mi díky svým možnostem výrazně finančně pomohl. Z nějakých dvě stě padesáti tisíc, na něž celá ta sranda vyšla, mi jen proto, že mi fandil, uhradil nezanedbatelnou část.

Mamka při ceremoniálu nedávala dojetí moc najevo, ale taťka říkal, že na pohled na mě, jak stojím na pódiu, v životě nezapomene. Když jsem se vrátila s certifikátem ke stolu, čekal tam taky na mě od našich dárek. Přívěšek s mořskou pannou, který mi nechali vyrobit.

Stejně jako při mém pokusu bylo ten den nad kanálem azuro a sluníčko. Zase mě vítal krásným počasím jako tehdy. Že mi pak dal zabrat, byla od něj jen zkouška. Říká se přece, že na druhý břeh pustí jen toho, kdo si to zaslouží.

Jakmile vidím dokument sestříhaný ze záběrů z mé přeplavby, v těle se mi objeví reálný pocit bolesti. Jinak ji mám uloženou někde hluboko. Vybavuju si taky, že po rozsvícení v kině, kde se dokument poprvé promítal pro širší rodinu, jsem viděla slzy v očích i u pořádných chlapáků.

Byla to asi vážně nálož.

Sedmého července je to rok a já se pořád dávám zdravotně do kupy. Stresy před, náročný výkon a stresy po si vybraly svoji daň. I imunitu plavců, kteří to měli lehčí než já, přeplavba zasáhla, mě to pak dohnalo fest. Místo abych regenerovala, jsem totiž řešila třeba stěhování do jiného bytu, což se na mně podepsalo.

Mám ale splněno. Životní sen jsem si odškrtla, nikdo mi už nevezme, čeho jsem dosáhla. Pocit, že jsem dokázala, co jsem si předsevzala, je nepopsatelný.

Díky kanálu mě teď zvou na různé akce do škol a zdravotních zařízení a já tam slyším, jak na lidi působím přirozeně a zůstávám tam s nimi nad rámec povinností, čehož si váží. Dělám to ráda, vždyť koho bych jinak zajímala? Jsem jen obyčejná holka, která si řekla, že něco zvládne, a zvládla to. Dětem ve školách při té příležitosti opakuju, že je jedno, jaký přesně jejich sen je, že žádný není míň hodnotný. Jenom to, že ho člověk dosáhne, ale jeho život udělá šťastným. Dodá mu smysl, bude ho žít, jak sám chtěl.

Sama teď vím, k čemu dalšímu směřuju.

Žádné Češce se dosud nepodařilo přeplavat kanál tam a zpátky, ani Yvetta Hlaváčová to nedala. Ale chci to? Na tu dřinu vzpomínám ráda, nebála bych se ji podstoupit znovu, ale napodruhé by mi vadilo, že kvůli všemu tomu odříkání člověku uniká reálný život.

Nechtěla bych na stará kolena sedět sama doma a koukat na všechny své diplomy. Můj další životní sen je mít rodinu. Takovou, která mě vychovala.

Jana Mensatorová a archiv Nikoly Hájkové

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.