Tygří princezna

Klára Křížová

Tygří princezna

„Ondro, já tě tak chci obejmout, já jsem tak vděčná, že jsi mi sem pomohl.“

„Zbláznila ses? Jsi v pohodě? Za chvíli jedeš.“

Zatlačovat slzy dojetí pár okamžiků před startem olympijského závodu asi není úplně to, co najdete v příručkách správné přípravy na velký sportovní výkon.

Jenže já si nemohla pomoct. V Soči jsem takhle šla ze zázemí se svým servismanem a rozvláčněná jsem se mu vrhla kolem krku.

Zpražil mě.

„Já vím, já vím,“ srovnala jsem se rychle. Během rozcvičování mě však předtím zalil tak silný pocit, že jsem se dostala úplně do transu.

Bylo báječné počasí a já se dívala na Kavkaz, na ty nádherné hory. Kolem mě prostředí olympiády, spousta lidí… Sice to byly už moje druhé Hry, ale až tady, v tomhle okamžiku jsem si uvědomila, že jsem tam. Že jsem se dokázala dostat mezi ty nejlepší a že právě teď je ten den, kdy můžu celému světu ukázat, jak umím lyžovat.

Ano, chci medaile i z takových akcí a mrzí mě, že jsem se k nim dosud nepropracovala. Ale na druhou stranu, už jen být na tom místě, v takových kulisách pro mě byla neskutečná odměna.

Nefňukala jsem, ale oči jsem vlhké měla, přiznávám. Uvědomila jsem si, jak svůj sport miluju a že mi všechno stojí za to, abych takové momenty mohla zažívat častěji.

I proto, jak intenzivně jsem tehdy všechno vnímala, bych vám tu trať v Soči dodnes byla schopná celou postavit znova.

První branka rovně. Druhá padáček, začíná se jít do prudkého kopce. Pak průjezdná, po ní komprese, celkem hrbolatá.
Dvě brány, skrz něž se bylo třeba dostat doleva, kde se to lámalo na další průjezdnou. Po ní skok. Po něm hned zatočit doprava, tři brány rovně, pak start super-G, kde začínal velký padák, na němž se to zlomilo. Nejtěžší brána celého sjezdu.
Jeden, dva, tři oblouky, těžká zatáčka doleva, dvojbrána, po ní odkloněná rovinka, tři čtyři brány, pak se to zase zatočilo doleva, najeli jste na skok.
Jedna, dvě, zase rovinka, čtyři pět oblouků, odkloněná rovinka, pravotočivá, kde bylo třeba nabrat rychlost, protože už jste dojížděli do cílové fáze.
Jedna, dvě, skok a pak jedna, druhá třetí a cíl.

Schválně si to někde najděte.

Nemám to takhle u všech tratí, ale tahle mi vyloženě utkvěla v paměti.

Každou se před startem musíme naučit, jako bychom se šprtali na test z chemie. Podle pravidel musíme mít na závodní sjezdovce alespoň jeden trénink, maximálně ale jen tři ve třech dnech. Před jízdou nám povolí dvouhodinovou prohlídku trati. A věřte mi, člověk tam ty dvě hodiny opravdu stráví, vrývá si do paměti kousek po kousku. Musíte vědět o kdejakém hrbolu, kdejaké hraně, kde na jakou bránu musíte najet. Není to jen o obloucích doleva a doprava a o skocích, musíte si i naplánovat, kudy přesně chcete jet. Kde investovat víc síly, protože brána odnáší.

Někdo si možná dělá i tahák, já ale ne. Nechci být závislá na papíru, všechno si radši nakoukávám a pamatuju. Z toho pak vznikají ty srandovní záběry, jaké občas vidíte na Eurosportu, jak lyžař stojí a se zavřenýma očima kroutí hlavou sem a tam. To si v mysli projíždí trať.

Já si ji přehrávám večer před závodem do nejmenšího detailu. Vizualizuju si své pohyby v jednotlivých pasážích, připravuju své tělo na to, co ho čeká. Zafixovávám si tak ve vlastní hlavě, jak co chci udělat.

Ne. Jak to udělám.

Jakmile už letíte z kopce, moc toho vnímat nezvládnete. Pohyby jsou automatické. Možná si maximálně na lehčím úseku uvědomím svůj postoj, že musí být dynamičtější. „Rychle, lokty dovnitř.“

Někdo tohle třeba stíhá kontrolovat i v prudkém kopci, já ne. Ale mám vzpomínku z dětství, kdy jsem si jednou na rovince jako malá prozpěvovala písničku. Když na to máte čas, občas vám hlava něco naservíruje.

Byla to „Dlouhá noc“ od Heleny Vondráčkové, kdyby vás to zajímalo.

Naši se mi smáli, že proto jsem byla tak pomalá.

V dětství jsem brala jako absolutní samozřejmost, že pokud má mamka medaili z olympiády, budu ji mít i já.

Nejtěžší jsou skoky, z nichž mnohdy ani nevidíte na další bránu. Pomáhá zafixovat si orientační bod v krajině, což mě naučila mamka.

Na jednom z mých prvních super-G mi radila, ať se dívám na komín v dálce.

Proč?

Protože díky tomu udržím správně lajnu. Pak jedu, kam mám, a orientuju se i ve vzduchu. Dá se takhle upnout k čemukoliv. Stačí podvědomě vědět, kde je třeba vysoký strom, že tudy je třeba vyskočit.

No jo, mamka. Asi jste o ní slyšeli.

Olga Charvátová-Křížová. Sice je známá pořád hlavně pod svým rodným příjmením, takže si mě s ní spousta lidí na první dojem nespojí, ale v lyžařském světě mám pořád tak trochu přezdívku. Dovětek ke svému jménu.

Klára Křížová – dcera olympijské medailistky.

Mamka je první žena, která získala pro Československo placku v alpských disciplínách. Nemůžu se divit, že jsem v jejím stínu. Je jen na mně, jestli zvládnu vlastní výsledek, aby se to změnilo alespoň na „také dcera olympijské medailistky“. A předtím aby bylo „medailistka z velké akce“.

V pubertě jsem to nesla nejhůř. Stačí, že tehdy vás rodiče štvou tak jako celkově, a pokud mi mamku ještě neustále připomínali v souvislosti s lyžováním, skřípala jsem zubama. Spíš ale z frajeřiny. Nikdy jsem se nestyděla, že k ní patřím.

Dodnes ovšem pořádně nevím, jestli mi skutečnost, že jsem její dcera, dveře víc otevírá, nebo zavírá.

Spíš mi to často moc nepomohlo. Považují mě za protekční dítě.

Slýchávám od lidí, že mysleli, že mám všechno zajištěné, když se mamka v lyžování pohybovala a má kontakty na svazu. Že je o mě postaráno. Pak zjistí, že to tak není. Ano, naši měli firmu a založili klub, kde začínali třeba Ondra Bank nebo Martin Vráblík, často mladé včetně mě podpořili, ale co s podnikáním skončili, i já stála před otázkou, jestli vůbec budu moct pokračovat.

Ještě vám později povyprávím něco o tom, jak se v Česku shání peníze na lyžování…

Sama mamka mi svůj úspěch nikdy nepředhazovala. Tedy, ne přímo. Spíš využívala toho, že díky svým výsledkům má její názor váhu. Mluvila ve stylu: „Hele, jestli něco chceš dokázat, musíš tak a tak.“ Nikdy neřekla: „Já jsem něco dokázala, takže ti budu říkat, co máš dělat.“

Dokonce když se jí kdysi ptali, kde má medaili ze Sarajeva, zasekla se a přemýšlela… „No, to nevím.“ Musela volat babičce, která jí připomněla, že ji půjčila do zlínského muzea.

„Vidíte, já na to úplně zapomněla.“

Celá ona, nikdy to nikomu necpala. Asi dva roky zpátky se proto parta kamarádů domluvila, že jí na medaili vyrobí rámeček s datumem a jejím podpisem, aby věděla, kde ji má. Máme proto tu placku zase doma, a to přímo naproti schodům, takže kdykoliv přijedu k našim a jdu do svého pokoje, mám ji na očích. Dívám se na ni.

Chci ji taky. Svoji.

Jak o tom tak přemýšlím, je úspěch, že mamka tu medaili ještě vůbec má v jednom kuse. Protože já jí jako dítě rozbila tolik trofejí… Strašný kazisvět.

Byla jsem totiž malá princezna. Mamka třeba někde vyhrála zlatou korunku, a protože princezny přece nosí korunky, neustále jsem s ní běhala po bytě. Brzy z ní zbylo jen polámané cosi. Jednu křišťálovou medaili, která mi sloužila za princeznovský náhrdelník, jsem zase omlátila ze všech stran.

Snad všechny poháry a plakety, v mém podání královský poklad, dostaly strašně zabrat.

I olympijskou medaili jsem na krku párkrát měla. Chodila jsem s ní po obýváku, prohlížela se ve vitrínkách a představovala si, jaké to bude, až jednou dostanu taky takovou.

Jestli si to dobře pamatuju, myslím, že by mi seděla.

Maminčiny výsledky rozhodně neberu jako své břímě. Ne. Nesmírně si vážím toho, co dosáhla. Vždyť na tehdejší podmínky v Československu to bylo něco úžasného.

V dětství jsem brala jako absolutní samozřejmost, že pokud má mamka medaili z olympiády, budu ji mít i já. Stejně jednoduché, jako když si namažete chleba máslem, ne? Jasná věc. Postupně, jak jsem přecházela do kategorie dospělých, jsem si ale začala uvědomovat, že aha, ono to zase tak jednoduché nebude. Uvědomila jsem si realitu.

V žákovském věku se pohybujete hlavně na republikové úrovni a získáte pocit, že něco umíte. Patřila jsem k nejlepším, byly jen další dvě tři holky, s nimiž jsme se přetahovaly. Potom ale přijedete do světa a vidíte, že bude potřeba přidat.

Je nás víc, co umíme sjet kopec.

Před lety vám třeba tři vteřiny odstupu od vítěze zaručily místo, řekněme, v top patnáctce.

Dneska? Pod dvě sekundy ztráty nejste mnohdy ani ve třicítce. Sjezd trvá minutu a půl, někdy minutu padesát, a zkuste si lusknout prsty.

Vteřina.

Znova.

Vteřina.

Tohle dělí prvního a třicátého.

Rozdíly jsou v setinách. Kdo v lyžování zaostal o půl vteřiny, dostal strašnou nakládačku.

Přemýšlím často, v čem se liší ti absolutně nejlepší od nás, kteří jsme jim v patách. Náš sport už se fyzicky a technicky dostal na takovou úroveň, že bude těžké se posouvat dál. Velkou roli ale hraje psychika. Musíte si věřit. Být si sami sebou jistí. Vědět, že na to máte. Nemyslím, že i když to je často o setinách, nějaký vítěz je náhodný. Ano, základ spočívá v technice, jednoduše musíte umět lyžovat, ale ačkoliv setina vteřiny není okem postřehnutelná, pokud letíte dolů jako dravec a nezapochybujete, získáte ji ve svůj prospěch.

Jsou chvíle, kdy si kníknu, jak doma říkáme. Kdy se sama sebe ptám: Do háje, má to vůbec smysl?

Na tomhle pořád pracuju, je to o nastavení hlavy. Stát na startu s tím, že máte strach z nějakého skoku nebo brány, to je konec. Občas se vám obavy stejně do podvědomí vloudí, a jak tu myšlenku rychle nevyženete, bude zle. Budete pomalí nebo se rozsekáte.

Je ubíjející, dlouhodobě končit mimo stupně vítězů. Člověku pak chybí ta nejčistší radost, radost z vítězství. Každý sportovec potřebuje nějak ocenit svoji snahu, nejlépe co nejčastěji. To víte, že jsou chvíle, kdy si kníknu, jak doma říkáme. Kdy se sama sebe ptám: Do háje, má to vůbec smysl? Vždyť se tady furt plácám a nic z toho.

Pak si vzpomenu na otřepané moudro, že štěstí není cíl, ale cesta k němu.

Ano, chci medaili z olympiády nebo mistrovství světa. Za tím si jdu. Dosud jsem toho nedosáhla, takže mě pořád má co hnát, a to je přece paráda, ne? Bylo by super, kdybych přijela na velký závod a hned vyhrála, ale na druhou stranu, proč si neužít i tu cestu, která k tomu směřuje? Není to vždycky jednoduché, dost prožívám chvíle, kdy výsledky nejsou, jaké si představuju. Ale radost, když se něco dílčího povede, je pak k nezaplacení.

Na lyžování mě stejně nejvíc fascinuje volnost, jakou dává. Nejsme zavření v hale, lítáme stokilometrovými rychlostmi z nádherných kopců a pocit, kdy víte, že vám lyže pracuje, jak má, že jste řízli oblouk, jak bylo potřeba, je jednoduše pecka.

Dali mi do ruky tu kytičku a já byla zase na chvíli za šťastnou princeznu s červenými tvářičkami.

V cíli mě štve, pokud nejsem první. Kdykoliv. Nerajcuje mě končit dvacátá. I tak se ale snažím si vychutnávat, že vůbec můžu na takové úrovni lyžovat, vždyť takovou možnost nemá každý. Už jen to, že můžu sport dělat, je pro mě odměna.

Jsou dny, kdy mám chuť s tím praštit, na všechno se vykašlat a říkám si: Do prčic, výsledky nejsou podle mých představ, radši půjdu dělat něco jiného.

Pak si ale uvědomím, že by mi to strašně chybělo. A to nejlepší ale přece nepřichází po nejčistší a nejjednodušší cestě. Mým oblíbeným zvířetem je tygr. Krvelačná šelma, ale zároveň vlastně roztomilá kočička.

Snažím se být tygřice.

Na pódium jsem si stoupla aspoň na evropských pohárech. Tam mi dali do ruky tu kytičku a já byla zase na chvíli za šťastnou princeznu s červenými tvářičkami.

Příště by to už chtělo to samé ve svěťáku.

Holky z Rakouska nebo Švýcarska mají Alpy za barákem, to se jim to trénuje. I pro nás už to je daleko snazší, než pro generaci mojí mamky, ale i tak musíme za každou přípravou dojíždět a plánovat dlouho dopředu. Není to tak, že kouknu, že je špatné počasí, tak pojedu za dva dny. Prostě holt tenhle týden jedeme, máme to zaplacené, takže i kdyby padaly trakaře, budeme makat.

To Rakušani nemusí. Přijedou, dva dny lyžují, pak má být ošklivě, tak odjedou a vrátí se, až se udělá zase hezky. Nás by to finančně položilo.

I u nás máme krásné možnosti si zalyžovat, když je tedy dobrá zima. Svezu se. Ale sjezd a super-G tu nemám, jak trénovat, za tím musíme ven. Nejlepší je, pokud se v září můžu sebrat a zmizet do Jižní Ameriky, kde jsou pro trénink mých disciplín nejlepší podmínky, ale zrovna tohle jsem letos musela vynechat právě z finančních důvodů.

Ono to není jen o tom, že si Klárka vezme své dvě lyže a sedne na vlek. Potřebujeme kolem sebe tým, bez něhož bychom takovouhle úroveň nezvládli. Trenér, kondiční trenér, fyzioterapeut, mentální trenérka… Pět lidí, pět platů, pětkrát cestovné, přestože samozřejmě ne všichni jezdí neustále všude. Letos se mi třeba občas stalo, že jsem musela vyrazit i bez servismana a lyže si připravovat sama.

Udělala jsem si seznam nejvýdělečnějších českých firem. Někdo by mohl chtít podpořit sen jedné holky ze Zlína.

Sjezd není jako slalom, kdy stačí na kopci jen trenér. My nevidíme od startu do cíle. Navíc letíme v takové rychlosti, že ani nedokážeme zastavit. Na trati tedy trenéři hlídají, jestli je vše v pořádku, jestli se nějaký oblouk nerozbil a jestli se někde nemotá veřejnost.

Sečteno, podtrženo, pět dní tréninku mě vyjde třeba na sedmdesát tisíc.

Zároveň jsme individuální sport, na který u nás nepřijdou davy fanoušků, takže podpora není adekvátní našim potřebám.

Nestěžuju si, to je realita.

Co mám od svazu, respektive státu, za reprezentaci, mi pokryje asi pět výjezdů. A pak se stane, že v sobotu zavolá trenér, že v pondělí je možnost někam vyrazit a že jestli chci, bude mě to stát tolik a tolik.

Fajn. Tak jdu a sháním.

Když netrénuju, jsem totiž sama sobě i obchodní manažerkou. Člověka přes sponzory už nemám. Nezvládla bych ho zaplatit.

Stalo se, že jsem si sedla k internetu a udělala si seznam nejvýdělečnějších českých firem za uplynulý rok. Někdo by mohl chtít podpořit lyžařský sen jedné holky ze Zlína. Jenže jedna věc je si něco vypsat, druhá sehnat kontakt a třetí spojit se s těmi, kdo mohou o penězích rozhodovat.

Zatím se mi proto nejvíc vyplatilo jít na něčí doporučení. Takhle mi třeba hodně pomohl hokejista Petr Čajánek, s nímž jsme se seznámili na olympiádě ve Vancouveru a k jehož manželce chodím na jógu. Probrali jsme spolu pár možností, někde se dokonce sám poptal.

Většinou je to ale na mně. Zvednu telefon a volám.

Ač jsem tomu původně nevěřila a měla obavy, co budu komu vykládat, přínosné bylo i pozvání na konferenci o úspěšných lidech z různých odvětví. Pořádala ji kamarádka a chtěla i někoho ze sportu. Popsala jsem zhruba tohle, co tady vyprávím vám, a dodnes čas od času slyším, že se lidem moje vystoupení líbilo. Poprvé v životě se mi tam taky stalo, že za mnou sám od sebe přišel jeden pán, který má úspěšnou firmu, dal mi vizitku a řekl, ať se ozvu. Že se na něčem domluvíme.

Domluvili jsme se.

Jsem mu nesmírně vděčná, protože jeho podpora je pro mě zásadní.

Nemůžu toho moc nabídnout, lyžování se u nás neobjevuje tolik v médiích. Nejlíp se mi proto oslovují lidi, kteří mají k lyžování vztah, a já jim můžu na oplátku poskytnout vedle reklamy na helmě, kombinéze, kde máme povolených 400 čtverečních centimetrů, a propagace na sociálních sítích třeba to, že se ukážu na jejich dobročinných akcích. A když se v zimě domluvíme, můžu si s nimi jet zalyžovat, třeba jim i předat nějaké tipy.

Zkrátka se prodávám.

Dobrý den, jsem budoucí mistryně světa a olympijská vítězka. Chcete podpořit životní sen někoho, kdo si za tím jde?

Před schůzkami na sebe namaluju atraktivní kukuč, abych vypadala trochu reprezentativně, potom se představím a vyprávím. Někdy je to jako pohovor. Až budu jednou žádat o práci, budu určitě hodně dobrá. Přesvědčím zaměstnavatele, že na mně stopro neprodělají.

Mým sponzorům se přitom teď finančně nevrátí nic. Zase ale slýchám, že mnozí raději podpoří individuální sport než týmový, který je pro ně jako černá díra. U mě alespoň přímo vědí, do čeho peníze jdou. Stejně ale ve firmách neskáčou radostí, že mi můžou zaplatit lyžovačku. Logicky.

Člověka proto musíte oslovit, popsat mu svůj příběh. Dřív jsem to dělávala hodně detailně, už jsem si ale zakázala chodit za někým žebrat.

„Prosím vás, mě hrozně baví lyžování, miluju svůj sport, můžu v něm něco dosáhnout, buďte tak hodní, podpořte mě.“

Ne. Takhle to nejde.

Jsem neskutečně vděčná, že mi vůbec někdo nějaké peníze poskytl, už ale nechci, aby mi je dával tak trochu z lítosti. Teď jdu na schůzku jinak.

„Dobrý den, jsem budoucí mistryně světa a olympijská vítězka. Chcete podpořit životní sen někoho, kdo si za tím jde? Máte příležitost.“

Působí to líp.

Podpora lidského potenciálu, zvlášť ve sportu, je ovšem vrtkavá. Nikomu nezaručím výsledek. Neudělám si obchodní plán, v němž jasně vidíte, co z vaší investice za rok vzejde. Přesto jsem se rozhodla, že nebudu chudinka ušláplá.

Vážím si slušných a upřímných lidí. Radši uslyším: „Těší mě, že jsem vás poznal, ale nezlobte se, nemám na to prostředky,“ než že někdo ani neodepíše na mail nebo slíbí, že dá vědět, a neozve se. Samozřejmě už jsem oslovovala i různé nadace nebo se přihlásila do internetového systému, kde přispívali sami lidi.

Zkouším všechno.

Mám jednoho generálního partnera podepsaného na olympijský cyklus a dva finančně menší, z toho ale funguju tři měsíce. V tom smyslu, že všechno jde do lyžování. V osobním životě na tom finančně nejsem bůhvíjak.

Ze sponzorských peněz dávám sto procent na přípravu. Stejně tak všechny prize money, které se mi podařilo získat na evropských pohárech. Žiju z polovičního úvazku jako zaměstnanec ministerstva vnitra. Dostávám v podstatě minimální mzdu.

Občas někam zajdu s kamarády a poslouchám, jak je to v práci štve a že nemají peníze. A pak se dozvím, kolik berou. Říkám: Tak to vydělte dvěma a máte představu, co mám já.

Sport nedělám kvůli penězům, ale samozřejmě by se mi líbilo, kdyby mě zajistil. Teď nemám našetřeno něco, z čehož bych se mohla uživit, až se rozhodnu skončit s lyžováním. S přítelem žijeme u jeho babičky. Je mi sedmadvacet a samozřejmě bych ráda měla už taky něco svého, své bydlení. Kdyby přítel normálně nevydělával a občas mi finančně nepomohl, musela bych zůstat u rodičů a přispívat jim. Sama bych si nedokázala ani zaplatit nájem a ještě si nakoupit jídlo.

Jo, i kvůli tomuhle všemu někdy přemýšlím, jestli má cenu vůbec se snažit. Třeba seženu peníze, ale ty stejně pokryjí třeba jeden dva výjezdy a potom, do prčic, zase musím na schůzky, abych mohla vyrazit trénovat příště.

Jsem z toho občas unavená. Není mi to příjemné. Pak ale stojím na kopci na lyžích a jsem nadšená.

Pak se ubulená rozhlídnu po Kavkaze s olympijskými kruhy na kombinéze a vím, že bez tohohle bych nemohla být.

Robin Nevřala a archiv Kláry Křížové

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.