Třetí poločas

Robert Voves

Třetí poločas

Nahrbil se. Vystrčil čelo a zvedal vysoko kolena. Podobný styl běhu jsem předtím ani potom u nikoho neviděl.

Každá část jeho těla byla strašně ostrá. Byl vyloženě nebezpečný. Kdo ho chtěl složit, dostal obvykle loket. Nebo ho odpálilo trknutí tvrdou palicí. Zato když skládal on. Lámal lidi v pase. Nevím, jak to dělal, ale frajery zavíral jako kufry.

Sébastien Chabal. Jeskynní muž. A svého času stěžejní osobnost ragby, která do jisté míry definovala náš sport.

Na hřišti vzbuzoval strach i obdiv. Takový byl i můj první dojem, když jsem ho potkal jako spoluhráče v klubu Burgoin. Pro mě to byla první z devíti profesionálních sezon ve Francii. Pro něj zlomový rok, po kterém se stal hvězdou a přestoupil do Anglie.

Znali jsme se málo, spíš jsem ho obdivně sledoval. Ale být s ním na hřišti… To bylo podobné jako stát se aktérem středověké bitvy, kde to zametá Statečné srdce. Nedivím se, že byl zobrazován jako monstrum. Tak zkrátka působil. Všechno dělal brutálně. Na maximum, ale přitom čistě. V rámci pravidel.

Ostatní ho díky tomu nejen respektovali, ale měli ho opravdu rádi. Tím spíš, že nezneužíval své aury.

Jakmile slezl z placu, choval se jako opravdový gentleman. Přátelský, citlivý a možná i lehce stydlivý chlap. Jeho nadace přispívá na děti v nouzi. Jeho firma na oblečení zase podporuje náš sport, aby se o něm v konkurenci ostatních mluvilo. A jeho tvář přitahuje pozornost i v době, kdy už nehraje, ale dělá manažera Lyonu.

Chabal je skvělým příkladem. Ukazuje, že ragby je hra, která má vysokou sportovní i společenskou úroveň.

Celý zápas jsme se přetahovali a pořád si dokazovali, kdo vydrží víc. Asi by mi prošlo, kdybych ho v té mele sejmul proti pravidlům. Aby ho to bolelo. Aby už nevstal. On mohl udělat to samé.

Nakonec jsme na to šli jinak. Povedla se mi perfektní skládka. Dostal pecku. Chvíli zůstal ležet na zádech. Sklonil jsem se k němu, poklepal ho na hrudníku a on se usmál. Ukázal, že je v pohodě a řekl to, co vždycky potěší: „Ty seš kurva tvrdej.“ Vstal a byl připravený, že do toho půjdeme znova. Stejně jako já.

Pro tyhle chvíle hraju ragby.

Jsem rojník. Druhá řada.

Měřím 203 centimetrů. Vážím 116 kilo.

V poli se to snažím bourat. Rvu se o míč. Dělám černou práci a připravuju útočníkům pozice, aby mohli dělat body a být slavní.

K mé práci patří tlačení v mlýnu. Na ramenou mi sedí zadky kluků z první řady a já tím samým způsobem obšťastňuju spoluhráče za sebou. Tomu, kdo nezná pravidla, to musí připadat bizarní. Bojujeme o prostor nad šiškou, dokud ji někdo za námi nečapne. Při zahrávání autů zase skáču nebo zvedám ostatní. Už to dělám třicet let.

Tenhle sport miluju.

Troufám si říct, že mě vychoval. Přirozeně. Prostě jsem přišel do prostředí, kde mi bylo dobře, a nechal se ovlivňovat tím, co jsem viděl okolo. Formovaly mě principy hry. Čest. Nadšení. Disciplína. Soudržnost. Respekt. Kdo to bere vážně a poctivě, řídí se těmito pravidly. Kdo to nedělá, většinou nehraje.

Beze zbytku to platilo ve Francii, kde jsem působil. Můžu zodpovědně říct, že jsem se jako profesionál nesetkal s nikým, kdo by šel proti tomuto stylu myšlení.

Stejné je to i na mezinárodním poli. My Češi jsme sice amatéři, ale jako kapitán reprezentace chci, abychom se v tomhle ohledu snažili být na úrovni. Drbání? Pomlouvání? To jsem nezažil. Ragby je v mých očích krásný, v něčem téměř hrdinský sport.

Základem souboje o šišku je, že vás druhá strana v jednom kuse skládá na kolena. Vy se pokaždé snažíte vstát. Podobně jako v životě. Když k tomu správně přistoupíte, posílí vás to a můžete jít dál. Osobně chci vstát vždycky. Ze hřiště mě dostalo jen pár věcí. Utržený biceps. Sroloval se mi až k ramenu. Pak se mi ještě od lopatky odtrhla klíční kost. Ale nejvíc bolel výron kotníku. To už jsem se nechal odnést.

Když je to jen trochu možné, dohraju. Často se zraněním. Kontakt přináší krev. Někdy hodně krve. Vypadá to drsně. Vykloubený malíček nahodíte zpátky, zatejpujete a neřešíte. Rozseknuté obočí si necháte zašít přímo na hřišti.

Zkoušíte to, dokud to jde.

Zároveň víte, že váš tým i těch dvaadvacet chlapů na druhé straně myslí stejně. Cítíte vzájemný respekt a zodpovědnost za to, co děláte. Víte, co svým chováním a způsobem hry můžete způsobit.

Pro mě je z těchhle důvodů ragby něco jako kultivovaná válka. Počítáte s následky, ale ctíte jisté hranice.

Jako když jsme nedávno hráli proti Izraeli. Běžel jsem s míčem a chtěl odstrčit soupeře. Sjela mi ruka, já mu dal loket do brady a vypnul ho. Skácel se jako po knockoutu. Položil jsem míč na zem, otočil ho a křísil, dokud nepřiběhli záchranáři. Byl to čistý zákrok, ale nebylo mi lhostejné, co se stalo. Tohle mi kladli na srdce od pěti let, kdy mě táta přivedl na Pragovku.

Takhle se my ragbisti chováme, protože to, co děláme, máme rádi. Dílem proto, že je náš sport profesionální teprve pro poslední generaci. Vliv peněz zatím nepřevážil. Od toho se pak odvíjejí charaktery lidí, kteří jdou na hřiště.

Líbí se mi akční, běhavé ragby. Hodně přihrávek, průniky obranou. Styl, kdy je šiška pořád v pohybu a skoro nespadne na zem. Na fýzu je to záhul, ale když ji máte, je to bomba. Takhle hrají Nový Zéland, Anglie a taky Francie.

Do reprezentace jsem se dostal ještě v době, kdy Česká republika hrála divizi A. Tehdy váleli chlapi jako Jan Macháček, o kterého byl zájem v nejlepších klubech světa. Neříkám, že jsme mohli porazit elitu, ale byly to doby, kdy nároďák prožíval dobré období. Trénoval nás Francouz. Po jednom zápase za mnou přišel a zeptal se, jestli bych si nechtěl vyzkoušet jejich ligu. No, nechtěl. Doma jsem měl holku a zázemí, bylo mi teprve jednadvacet.

O opaku mě přesvědčil táta, jak jinak. A taky fakt, že se mnou šlo do Burgoin dalších pět Čechů. Tahle kolonie se postupem času rozprchla po celé zemi.

Sám jsem byl celou dobu ve druhé nejvyšší soutěži. Měl jsem šikovného agenta. Vždycky, když mi končila smlouva, přišel s novou nabídkou a já měl jistotu. Postupně jsem zamířil do St. Nazaire, Limoges a Narbonne.

Tím, že Češi nemají kredit ragbyového národa, jsem musel o pozici pořád bojovat. Manažeři klubů viděli Ira nebo Jihoafričana a hned jim dali automaticky o tisíc eur vyšší plat. Jen kvůli tomu, odkud byli. Zvykl jsem si. I tak jsem si vydělával výborně. Na druhou stranu, peníze byly vždy ohodnocení za to, co dělám. Kdybych nebyl dobrý, nevydržel bych devět let, ale jednu sezonu. Konkurence by mě vyhnala.

Když přemýšlím o tom, co ze mě udělalo ragbistu, byla to vřelá francouzská atmosféra. Naučil jsem se vracet to, co dostávám.

První den v cizině se mě spoluhráči a lidi z vedení klubů zeptali, jestli něco potřebuju. Šup, a pět kluků mi hned pomáhalo se stěhováním. Jen tak. Nic nebyl problém. Ani půjčit auto, když bylo potřeba. V Čechách něco takového čekáte od rodiny, ale od nikoho dalšího.

Zapamatoval jsem si to a snažil se příště chovat podobně. Když pak do týmu přišli Fidžani, kteří sice byli vysmátí a pozitivní, ale neuměli slovo francouzsky, zařídil jsem jim tarify na mobil. Aby nebyli odříznutí.

Pohyboval jsem se v otevřené komunitě, kde nebyli lhostejní sobci. Vytvářelo to parádní prostředí napříč národy. Francouzi, Jihoafričané, borci z Nového Zélandu, Samoy, Fidži, Rumunska i Ruska. Trénovali jsme třikrát denně a předávali si informace, abychom se zlepšovali. I já – jako Čech – dokázal ostatní strhnout, protože jsem chodil rád do posilovny. Francouzi jsou obvykle odboráři, kteří neudělají nic navíc, ale se mnou se hecli a šli dál, než museli.

Trénink nás spojil natolik, že jsme spolu trávili většinu volných chvil. Když bylo odpoledne bez tréninku, šlo se společně na kafe nebo na pláž. O víkendu jsme grilovali. Vždycky se našel člověk, který něco vymyslel.

Asi tušíte, že se to přenášelo i na hřiště. Spolupráce dostává další smysl. Chcete být užitečný. Neschováváte se. Snažíte se podporovat ostatní. Třeba jen tím, že vyčistíte prostor. V případě potřeby nahradíte parťáka. Plníte víc rolí, jinak to nefunguje.

Ragby má celkem složitá pravidla. Tomu, kdo je nezná, připadá náš sport asi jako nuda, kde se svalovci umazaní od potu, krve a bláta přetahují o šišku.

Specifické je, že se běhá co nejrychleji dopředu, a přitom se přihrává dozadu. Tím se tvoří prostor pro férovku. Dřív nebo později se dostanete do pozice, kdy jdete chlap jeden na jednoho. Musíte ho překonat. Nebo přijmout roli toho, kdo byl překonán.

Duch hry je všude stejný. U nás i na Novém Zélandu. Jen to vypadá jinak. Kdyby hrála Česká republika proti All Blacks, nejlepšímu týmu planety, je to podobné, jako postavit v hokeji Afghánistán proti Kanadě.

Ragby sice vzniklo v Anglii, ale když Britové kolonizovali zbytek světa, zjistili, že jsou Maoři pro tenhle sport ideální. Frajeři mají sto patnáct kilo a umí zaběhnout stovku v kopačkách za jedenáct vteřin.

Nevím, co tam jedí, ale musí to být plné testosteronu.

Jsou silní, rychlí, výbušní a hladoví. Jejich genetika je předurčuje k úspěchu. Ostatní je mohou jen sem tam porazit, ale dlouhodobě je nepřekonají. Na Novém Zélandu není větší sportovní pocta než být členem reprezentace All Blacks. Mají do detailu propracovanou přípravu a na každou činnost jiného kouče. Kdo chce reprezentovat, musí mít skvělé individuální dovednosti. Dokonce jsem viděl, jak trénují přihrávky se zavázanýma očima. Podle tónu hlasu si vyhodnotí, jestli je dlouhá nebo krátká.

Maoři navíc získávají výhodu tím, že vypadají jako válečníci.

Měl jsem možnost hrát proti nim jen jednou. Na oslavu výročí devadesáti let českého ragby přijel exhibiční tým hvězd Barbarians. Jejich Haka na mě zapůsobila jako výzva. Vycházelo to od srdce, věřil jsem jim každý pohyb. Ikonický bojový tanec se totiž učí na školách. Dělají ho nejen před zápasy, ale také na svatbách nebo na pohřbech. Je to tradice, dává jim sílu.

Bylo vidět, že to myslí vážně. Hlavně tím, jak se nám upřeně koukali do očí.

Řekl jsem si: Tak jo, jdeme do války! Prohráli jsme 0:70. Byla pro mě čest, že jsem u toho mohl být.

V Čechách nic jako Haku nemáme. Lidová polka by nejspíš nezapůsobila. Pivo nebo knedlo, vepřo, zelo si před zápasem asi taky nedáme.

Myslím, že se můžeme odrazit od zpívání hymny. Vystihuje nás. Hledáme sebeurčení. Zároveň jsme taky bojovníci. I když obvykle až v případě, kdy jsme zatlačeni do kouta. Druhá světová válka ukázala, že se dokážeme přizpůsobit nepříznivým podmínkám. Bohužel máme sklon věci rychle odsuzovat v případě, že nejsou tak dobré, jak si představujeme.

A utíkat od problémů, aby to bylo co nejpohodlnější. Ve sportu i v osobním životě.

Sám to teď poznávám. Rozvádím se. Manželka se po šesti letech vztahu odstěhovala. I s naším čtyřletým synem. Snáším to hůř než malý.

Po návratu z Francie jsem se rozhodl pro práci u policie. Jelikož jsme měli s ragby jen dva tréninky týdně, zvolil jsem jako doplněk přípravy bojové sporty. Hodně mě to chytlo a dopadlo to nakonec tak, že teď zápasím i v MMA. Kombinovat všechny věci zabíralo hodně času.

Teď to není jednoduché. Oba se to snažíme zvládat v klidu, aby to nepoznamenalo našeho syna. Osobně jsem ale měl co dělat. Navenek jsem sice vypadal pořád stejně, ale uvnitř se toho dělo hodně. Začal jsem hubnout a být náchylnější na zranění. Ragby a MMA zároveň dělám už pět let, ale teprve teď jsem si z téhle kombinace udělal osmicentimetrovou díru ve stehenním svalu.

Chvíli se mi chtělo zůstat na kolenou. Nakonec jsem se zase rozhodl oklepat a vstát. Jako v zápase. Když zmáknete těžkou situaci a zachováte si tvář, posílí vás to. A třeba se stanete lepším člověkem.

Nesmíte rezignovat. Rozhodl jsem se, že se tím přestanu trápit.

Vím, že dělám sporty, do kterých dávám víc, než je obvyklé. Včetně zdraví.

Po návratu z Francie do Čech jsem zase amatér a nadšenec. Fakt, že se snažím chovat pořád jako profík, pro kterého je sport posedlostí a každodenní nutností, asi ovlivnil můj osobní život.

Prostředí, které mě vychovalo, mi naštěstí pomáhá zvládat těžší stavy. Vím, že mám kamarády a přijedou za mnou i ve tři v noci, když bude potřeba. Netýká se to jen spoluhráčů, ale i konkurence. Ragby spojuje. Vytváří situace, které vás prověří. O to hlubší vztah pak může vzniknout.

Chováme se jeden k druhému nejen v rámci pravidel, ale i v rámci lidskosti. Jasně. Jsme na sebe tvrdí. Není to ale s úmyslem si navzájem ublížit. Když k něčemu dojde, píšeme si po zápasech napříč týmy, jestli jsme v pořádku. Pokud nějaký klub nemusíte, jste pořád objektivní. Prohrajete a výsledek berete. Rozhodně nenapíšete na facebook, že soupeře nemáte rádi.

Ve Francii, a vlastně v každé ragbyové zemi, je tahle kultura ještě dál. Po zápasech bývá tradicí společná večeře. Dáte si klubový oblek, kravatu a jdete na raut. Nejdřív si vzájemně děkují představitelé klubů. Pak přijde řada na hráče.

Třetí poločas. Tak se tomu říká.

Hodnotíme hru a poznáváme se. Je to hodně pevný zvyk. Dokonce se podle něj pojmenovala řada hospod a klubů.

V Čechách to drží alespoň reprezentace. Několikrát jsme naše soupeře vytáhli po zápase do města. Sice vůbec nepiju, ale v těchhle chvílích mívám pocit, že lidi kolem sebe neznám jeden den, ale celý život.

Jsem součástí pevné komunity a znám své místo. Lidi české ragby moc nebere. Vím to. Je to malý sport na dobrovolnické bázi. Tím, že většina kluků hraje jen domácí extraligu, nemáme proti vyspělým týmům šanci. Můžu svůj sport milovat, jak chci, ale musím uznat, že nepatříme ani k průměru. Víte třeba o tom, že ragby hraje Německo? No vidíte, a nám dali 70 bodů jako předtím Barbarians.

Bohužel, někdy mám dojem, že jediné, v čem jsme schopni držet krok, je třetí poločas. První dva by dokonce někteří klidně přeskočili, protože je to moc namáhavé. Chápu. Je těžké chtít víc, když to vypadá, že u nás o nic nejde.

Jenže jakmile se takhle začnete chovat, je to začátek konce. Poznal jsem to v soukromí. A bylo by mi hrozně líto, kdyby české ragby pokračovalo stejným směrem.

Z toho, jak mluvím, asi máte pocit, že jsem na kolenou.

Možná jo. Ale důležitější je, že mám pořád sílu vstávat.

Robert Voves se rozhodl upravit text na základě žádosti manželky.

Jana Mensatorová a Česká rugbyová unie

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.