Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Tak pojď na stůl.“
„Na stůl?“
„No dáme ti ten pacemaker.“
„Ne, vy mi máte dát sondu, abyste zjistili, co se mnou je.“
„Holka, to není proč, ty potřebuješ pacemaker.“
Je vám osmnáct, jste ještě děcko a tohle vám řekne doktor, k němuž jdete na testy, jež mají určit vaši diagnózu. Jen se podíval do papírů a než jsem se nadála, začali do mě napíchávat hadičky.
„Já… Já nevím, já to nechci.“
„Tak děláš si srandu? Skočím si zakouřit, máš pět minut, rozhodni se.“
Zmizel i se sestřičkou. Seděla jsem tam na pokraji zhroucení a nevěděla, co si počít. Jakmile se vrátili, řekla jsem jim, že tu operaci nepodstoupím.
Doktor ze mě zlostí vytrhal kanyly a procedil mezi zuby: „Vypadni odsud.“
Doma jsem se složila. Tak co mi teda je? Umřu? Potřebuju kardiostimulátor?
Prožívala jsem období, kdy se na mě valila spousta věcí a čas od času se mi začalo zastavovat srdce. Omdlívala jsem. Pár sekund jsem vždycky byla jen mrtvé tělo, než jsem se zase nahodila. V záchrance, která mě po jednom kolapsu vezla, mi řekli, že to vypadá špatně, že mi asi budou muset dát pacemaker, tedy zařízení, které hlídá arytmii. Ale že mě ještě pošlou na různé testy, aby se ukázalo, v čem je problém.
Během těch deseti dní z nás byl nejúžasnější tým, v jakém jsem kdy nastupovala. My se navzájem milovaly.
Specialista, který mě měl vyšetřit, ze mě pak chtěl rovnou udělat celoživotního pacienta. Ze mě, která sotva zjistila, že by se mohla živit volejbalem.
Zachránil mě náš reprezentační doktor. Vzal mě do Prahy do své kliniky, kde přišli na to, že mi nic není. Že mám nižší tep, protože jsem trénovaná sportovkyně, a jak se dostanu do nějaké psychicky náročnější situace, je možné, že tělo zareaguje těmihle výpadky. Jediné, co potřebuju, je nechat si každý rok změřit různé hodnoty, ale jinak jsem zdravá a můžu dál sportovat. Že mi sport naopak pomáhá, protože mě to rozproudí.
A je fakt, že mě můj následující život rozproudil dostatečně…
Nepamatuju si detaily. Pamatuju si pocit.
Dodnes když sáhnu na tu zlatou medaili, zachvěju se. A to nejsem žádná cíťa.
Zase znova se mi vybaví neskutečné… Zadostiučinění, to je to slovo. Možná v sobě neskrývá takový šmrnc, ale přesně vystihuje, co prožívalo pár holek z Česka, když předčily všechny ostatní. Nikdo, a už vůbec ne my samy, nečekal, že zrovna my budeme ty, které dokážou něco, co z naší země před námi ani po nás nikdo nenapodobil. Neměla jsem ponětí, že tahle osmnáctiletá žába vedle mě dokáže tak velké věci. A támhleta další zrovna tak.
Ani při jedné příležitosti před tímhle mistrovstvím Evropy kadetek a ani jednou po něm jsme nic nedokázaly. Ale během těch deseti dní ve švýcarském Lausanne z nás byl nejúžasnější tým, v jakém jsem kdy nastupovala.
My ten turnaj vyhrály.
Jako totální outsider jsme porazily třeba Srbky, Rusky a nakonec ve finále i Italky.
Každé další vítězství nám dalo dojem, že to jde. „Ty bláho, my na to fakt máme,“ zjišťovaly jsme. Hrály jsme neskutečně kolektivně, jedna za druhou jsme dýchaly. My se navzájem milovaly!
Italské dámičky, které nějaké Češky přece vůbec nemohly rozhodit, jsme nakonec daly 3:2 v tie-breaku.
Okamžik, kdy uděláte poslední bod, kdy po sobě všichni skáčou, brečí, piští, objímají se, to je euforie jako prase. Tehdy jsem si uvědomila, jak je sport krásný.
Do té doby jsem volejbal dělala spíš ze setrvačnosti. Slýchala jsem, že budu jednou dobrá, bavilo mě to, ale chyběl mi správný vnitřní motor. Spíš jsem plnila, co mi řekli, protože to tak mám nastavené. Byla jsem obyčejná holka z Ostravy, samá ruka, samá noha, trochu nemotorná. Vysoká a hubená, nevěděla jsem, jak se k čemu postavit. Vždycky, když se volily týmy na různé sporty, vybrali si mě jako poslední.
A to jsem prosím jako malá chodila na balet…
Najednou jsem ale pochopila, že můžu ve sportu něco dokázat. Vyhlásili mě nejlepší blokařkou turnaje a já z ničeho najednou byla někým. Na telefon, který jsem používala tak možná na prozvánění s kamarády, mi začali volat lidi s nabídkami, kde bych mohla hrát a kdo by chtěl být můj manažer. Vždycky jsem tak trochu doufala, že bych se někam mohla dostat, že bych si mohla zahrát v Itálii, kde je volejbal doma, ale přišlo mi to jako z jiného vesmíru.
Teď se přede mnou tyhle možnosti samy otevíraly.
„Vy jste slečna Plchotová?“
„Jo.“
„Máte na recepci telefon.“
Při dalším reprezentačním turnaji, shodou okolností zrovna v Itálii, jsme seděly na večeři a za mnou přišla servírka a tohle mi vyřídila.
Kdo mi sakra volá v Itálii na recepci? Vždyť tu nikoho neznám.
Cestou k odloženému sluchátku ve mně začalo hlodat, že by o mě třeba někdo odsud vážně mohl mít zájem. Sem tam jsem se něco doslechla, ale konkrétně jsem nevěděla nic. Jen jsem doufala.
„Prosím?“
„Hi, Ivana…“
Můj budoucí manažer mluvil špatně anglicky, ale rozumět mu bylo. Představil se a zeptal se, jestli může přijet pokecat. „Chtěl bych tě zastupovat, chci, abys hrála v Itálii…“
„Jasně! Přijeď!“
Ani jsem ho nenechala domluvit. Odkývala jsem mu všechno. Chci do Itálie, samozřejmě! Zařiď to!
„Super. Kdy ti končí smlouva v Ostravě?“
„Letos“
„Výborně. Tak hlavně nic nepodepisuj. Mohly by s tím být problémy, že tě pak nepustěj.“
„Spolehni se.“
Samozřejmě, že jsem to podělala.
Šéfovi ostravského klubu jsem doma řekla, že od příští sezony odcházím do Itálie. Byl zaskočený. A začal na mě tlačit.
„Uvědom si ale, že tě čeká ještě půl roku hraní u nás a že máš před sebou maturitu. A tu bys měla udělat. Takže by bylo dobré, kdybys s námi podepsala novou smlouvu.“
„Ale já ji nepotřebuju, v květnu mi skončí ta současná, udělám maturitu a jedu.“
„No, ale ono by se mohlo stát, že bychom ti nezaplatili, nebo bys tu maturitu nemusela udělat.“
Zůstala jsem zírat. V osmnácti jste vyšokovaní už jen ze samotného slova „maturita“ a on mi začal říkat tohle. Dokázali by zařídit, abych vyletěla, to mi bylo jasné. Klub byl provázaný se sportovní školou, kam jsem chodila. Celá tahle situace mě dostala do stresu.
„Jenom to tady podepiš. Neboj, do Itálie budeš moct, kdy budeš chtít. To je celé jen proto, až se jí nabažíš, aby ses vrátila k nám, a ne do jiného klubu.“
Tlačili na mě. Dost. Já si všechno vyřizovala sama, protože naši byli rozvedení, s taťkou jsem se moc nevídala a mamka měla na hrbu další děti, neměla čas. Nějaké moje smlouvy šly mimo ni. I holky z týmu věděly houby, žádná mi neřekla, ať to nepodepisuju.
Tak já podepsala.
Hlavně, ať už mám klid, říkala jsem si. Jdu přece do Itálie, všechno mi je jedno. Brala jsem šest tisíc korun, tyhle peníze pro mě tehdy byly vším, a co kdyby mi je třeba nezaplatili…
Pak mi došlo, že bych to asi měla dát vědět manažerovi, jen ať je v obraze.
„Seš normální? Okamžitě mi tu smlouvu pošli!“
Nechala jsem ji přeložit a udělala to.
„Tak holka, ty jsi pěkně v prdeli. Jestli budeš chtít odejít z Ostravy, musí za tebe nový klub zaplatit pětadvacet tisíc eur.“
Tehdy to znamenalo přes milion korun.
„To jsou peníze, které máš jít vydělat, nemůžeš si dovolit, aby za tebe někdo takovou částku dal za přestup a ještě přidal pořádný plat. Cos to provedla…“
Moc si z toho večera nepamatuju, jen vím, že když jsem se ráno doplazila domů, mamku zajímalo, kdy jedu do té Itálie.
Neusínalo se mi lehce, to je vám asi jasné. Bála jsem se, že jsem si zavřela dveře dřív, než jsem do nich vůbec vstoupila. Ale ono se to uhrálo. Odešla jsem na povolení italské federace, přestože ta česká nesouhlasila. Ještě jsme nebyli součástí Evropské unie a moje smlouva prý byla napsaná tak mizerně, že by ji evropský právník rozcupoval.
Podělala jsem to, ale ti mizerové taky.
Hádky mezi federacemi ještě nějakou dobu trvaly, takže jsem po pár měsících třeba pár zápasů nemohla hrát, než byl vynesený verdikt, ale to se dalo vydržet.
A hlavně, mně to bylo fuk. Já byla v Itálii.
V Itálii! V Římě!
Dva dny před odjezdem jsem trochu přehnala svůj rozlučkový večírek.
Trochu víc.
Moc si z toho večera nepamatuju, jen vím, že když jsem se ráno doplazila domů, mamku zajímalo, kdy tedy jedu do té Itálie. Vykoktala jsem, že na zítra mám letenku a že si musím ve městě ještě zařídit nějaké věci.
Ha, to jsem si myslela, frajerka.
Zařizování bylo v mém stavu krajně nemožné. Já ani nemohla odejít z bytu. Neustále jsem zvracela, bylo mi strašně blbě.
Nestihla jsem nic a druhý den ještě polomrtvá odletěla. Hned v pět večer byl trénink, na který jsem dorazila bílá jako stěna. Všechno se se mnou pořád ještě točilo.
„To bude průser! To bude průser!“ opakovala jsem si.
Italové mě naštěstí sami vysvobodili, protože řekli, že se na mně evidentně podepsala dlouhá cesta a že jsem vystresovaná z té změny. Chudák holka z Československa… V pohodě, dneska nemusíš trénovat, přijď zítra.
Yes! Nebudu lhát, ulevilo se mi.
Potřásla jsem si rukou s celým vedením, se sponzory a vzali mě do bytu, kde jsem okamžitě padla a spala.
Druhý den mi začal nový život. Život v zemi, kterou jsem si okamžitě zamilovala.
Už jen kvůli tomu, jak jsou tamní obyčejní lidé usměvaví a otevření, rádi se vším pomůžou. Ano, mají i miliony záporů, na jihu toho víc naslibují, než udělají, ale v tom, co jsem potřebovala, mi vždycky pomohli a kromě toho ze mě udělali i společenského člověka. Nejen tím, že jako volejbalistky jsme měly všude přístup do VIP prostor. V Itálii totiž jedete metrem a všechny jako byste znali. Povídají si s vámi, ptají se, zdraví. Mě měli často za modelku. Gracia! Už jen proto, že jste ženská, se k vám na veřejnosti chovají s úctou. Trochu rozdíl oproti našemu ostravskému „Hej, p..o!“
I z toho důvodu jsem si vzala Itala.
Je z hor, mohl by klidně být Rakušák, ale je to Ital se vším všudy. Rodinný typ. Pro mě, jíž se rozvedli rodiče, ještě když jsem byla malá, a mamka se pak znovu vdala, je nádherná změna přijet do Dolomitů do rodinného sídla, kde se sejdou všechny generace jedné rodiny.
S Valeriem jsme se poprvé viděli na mém zápase, kam se náhodou vydal. V sobotu odpoledne neměl co dělat a jeho kamarád se šel podívat na jednu moji spoluhráčku, tak ho vzal s sebou. Valerio je taky volejbalista, ale ženský volejbal ho nebral. Prostě se byl podívat na prdelky.
„Hele, kdo je ta holka?“ řekl prý kámošovi, sotva mě viděl.
„Nějaká Polka.“
Jasně. Pro ně jsme všechny na jednom brdo, Polka, Češka, Ukrajinka…
„Hmm, dobrý.“
Když jsem po zápase odcházela z haly, Valerio stál ve dveřích a díval se na mě.
„Ty bláho, ten je výbornej! Krásnej chlap! Nic, máš přítele, nedívej se na něj,“ to se mi honilo hlavou.
Chodila jsem tehdy s házenkářem, který hrál v Německu. Neklapalo nám to, moc jsme se nevídali a já proto zrovna v té době řekla spoluhráčce, aby mě s někým seznámila. Byla ten typ, který chodí pařit a všechny všude zná. To na ni se přišel podívat Valeriův kamarád.
„Je zajímavý, že to říkáš, protože se na tebe ptal jeden kluk. Dorazí za týden na zápas.“
Týden utekl a my stály s touhle kámoškou pod sítí. Blokovaly jsme a já se ptám: „Kterej to je?“
„Proboha, hraj! Nezajímej se o lidi,“ okřikla mě.
Zvítězily jsme 3:2, bylo to krásné utkání, ale já myslela jen na to, jak asi bude vypadat ten, komu jsem se líbila. V pizzerii, kde jsme se měli sejít, už kluci seděli, když jsme vešly. Zády k nám.
„Támhleten,“ říká mi kamarádka.
„Sakra, neviděla jsem ho už někde?“
Jak se zvedl a otočil se, podlomila se mi kolena. To je on!
Byl ještě tak hezky nesmělej… Jakmile jsme se začali bavit, bylo evidentní, že jeden druhého strašně žereme. Jen co se ale Valerio dozvěděl, že mám přítele, řekl, že nechce být ten, kvůli komu se budu rozcházet.
„Pokud budeš volná, ozvi se, pokud ne, nechci o tobě nic vědět. Ale budu na tebe čekat vždycky.“
Nejdřív mě taková slova překvapila. Ale brzy mi došlo, že tohle mě na něm vlastně nejvíc přitahuje. Rozešla jsem se a zavolala mu. Od té doby jsme spolu.
Druhý domov tak teď mám u jeho rodiny v Dolomitech. V těch krásných horách, růžových od spousty minerálů. Zbožňuju moře, tohle prostředí si mě ale získalo.
To jsem se zase rozněžnila…
Na hřišti jsem úplně jiná. Hysterka. Řvu a chci, aby to holky taky prožívaly.
Po přestupu do Polska jsem s tímhle hodně bojovala, protože Polkám jejich nátura velí myslet si, že jsou hvězdy. Hrají v nejvyšší soutěži, berou velké peníze, tak proč ne. Jenže hvězdy byly Italky, protože rády trénovaly a snažily se. Polky jsou jen nafrněné. Vědí, že jsou dobré a vždycky je někdo zaměstná, čehož zneužívají.
Na hřišti je pro ně hlavní mít krásné vlasy, make-up a namalované nehty. Neříkám, že mně se nelíbí se o sebe starat, taky ze sebe ráda udělám dámičku, ale čeho je moc…
„Ty vole, hrajte!“ křičela jsem na ně často. Vždyť sport je o emocích. Přece není o tom, že to tam jen tak odpižláš a večer si od kamarádů poslechneš, jaká jsi borka. Ne! Ty musíš na hřišti dát, co máš. Krev, pot. I když prohraješ, musíš bojovat, neodevzdat se.
Já z nich fakt kvetla.
Ovšem když to srovnám s Rumunskem, kde jsem hrála potom…
Brrrrrr. Teď se tomu už směju, ale byly to dva roky plné neuvěřitelných věcí. Itálie i Polsko, to je Evropa, jak ji známe. S obchody, oblečením i stylem života.
V Rumunsku chodí lidi v županech a jejich jídlo se nedá jíst.
Začala jsem v Konstanci, což je velké město u Černého moře. Tam by bylo tak krásně! Od května do září tam jezdí turisti, protože je tam levně a pěkně. Škoda, že já tam zažila jen období od října do dubna, což obnášelo šedo a strašnou kosu. Takovou zimu jsem nezažila ani v Rusku.
V bytě jsem měla v kuchyni jen vařič a stůl. Nic víc. Záchod pocházel tak ze sedmdesátých let. Když jste se špatně obrátili na posteli, odjela s vámi. Všechno nezateplené, studené… Hrůza. Ale člověk mlčí, trénuje a čeká na výplatu.
Jenže i úroveň volejbalu stála za nic a do toho třeba z klubu zavolali v jedenáct večer: „Hele, sbal se, zítra jedem na tři dny na turnaj.“
Jak, „sbal se“? On to někdo věděl, že někam jedeme? Jaký si bereme dres, jakou teplákovku? Jaké triko? A to nemluvím o nějaké tréninkové přípravě. Je tohle vůbec nezajímalo. Vzpomněli si, že je turnaj, tak jdeme hrát.
Hotely byly plné štěnic, špinavé, s hrozným jídlem. Před zápasem nám dávali smažené brambory a rozvařené těstoviny. Člověk všechno přežije, je to dobrá zkušenost, ale jen do doby, kdy vám nezaplatí.
Čekali jsme jeden měsíc. Pak druhý. Následně řekli: „Víš, my ty peníze nemáme. Dáme dohromady tak pětasedmdesát procent tvého platu. Rozhodni se, jestli tu chceš zůstat.“
Ostrava mě naučila něco, díky čemuž jsem poznala svět. Teď jí to svým malým dílkem vrátím zpátky.
S holkama jsme se domluvily, že to kousneme. I tak to bylo finančně zajímavé.
Jenže oni nám dávali jen půlku domluvených částek.
„A ten zbytek co?“
„Časem to pošleme.“
Jasně. To vám tak věřím.
Jediné štěstí, že jsem tehdy své dluhy nahlásila na evropskou federaci, takže mi všechno museli doplatit, jinak by je nepustili hrát evropskou soutěž, do níž jsme se jako stříbrný tým ligy dostali. Své peníze jsem dostala. Ne všechny, ale dostala.
Stejně jsem se po pár letech do Rumunska vrátila. Rozhodla jsem se, že to risknu, protože nabídka byla ze všech daleko nejlukrativnější.
Přestoupila jsem do Blaže. Do městečka v Transylvánii, do Drákulova kraje.
To byla vesnice! Patnáct tisíc lidí, jedna hlavní silnice s domy okolo, řeka a za ní černo. Mohlo se tam jen na vlastní nebezpečí. Přitom pozor, Romové se chovali úžasně. Věděli jasně, kde je jejich území, do něhož jim nikdo nezasahuje, a kde naopak musejí ctít pravidla. Jo, potkávali jste lidi v roztrhaném oblečení a děti žebrající o peníze, ale věděli jste, že se vám nic nestane, když se budete pohybovat, kde máte.
Město tvořily dřevěné domky a pár paneláků. Všechno na betonu, žádná zeleň. V Konstanci jsem bydlela strašně, ale tady? Ty jo! A to jsem měla jeden z těch lepších bytů. Argentinka dostala ten, do něhož mě zavedli poprvé, a já jim řekla, že fakt ne. Štěnice, zašlý nábytek, vytrhané parkety, každá postel jinak dlouhá a matrace, které když jste otočili, tak… Bojím se domyslet, co se a nich dělalo a jak dlouho se to dělalo.
Nicméně uprostřed toho všeho stála volejbalová hala, věčně plná. Jen to tam smrdělo, no hrůza. Z kouření, ale i takovým celkově divným odérem. Nevolno člověku bylo i z aroma v autobuse, malého rozhrkaného stroje, který nás vozil po cestách plných děr. Pravidelně se mi zvedal žaludek, a to nejsem fajnovka.
Ale tady alespoň zaplatili.
„Zůstaneš?“ ptali se po sezoně.
„Eeeee, pobavíme se.“
Už mě tam nikdo neuvidí. Radši vezmu cokoliv jiného za menší peníze, ale do Rumunska už ne.
Vrátila jsem se do Ostravy, která se mi předtím nikdy nelíbila, a najednou vidím, jak se tady máme báječně. Navíc, město se za poslední roky po částech hodně zlepšuje. Přestože jsou tu lidi pořád takoví zvláštně smutní, po mých posledních zkušenostech je to balzám.
Chceme s Valeriem zůstat a brzy si tu otevřeme zmrzlinárnu. Je to jeho rodinná tradice a mě samotnou baví různé cukrářské vychytávky.
V tomhle je naše budoucnost.
Vidím sebe samu, jak mluvím s lidmi a dávám jim kopečky zmrzliny ze skutečných surovin. Ne z prášku, ale z opravdového mléka, tvarohu, čokolády, oříšků nebo vanilky. Tak, jak to má být. Za mnou bude manžel, jehož skrze sklo zákazníci uvidí, jak zmrzlinu připravuje. Ve světě jsem poznala, že když něco děláte pořádně, tak to za to stojí. Proto teď vezmeme do Ostravy kousek Itálie. Ukážeme lidem, že se i taková drobnost jako zmrzlina dá dělat líp.
Ostrava mě naučila něco, díky čemuž jsem poznala svět. Teď jí to svým malým dílkem vrátím zpátky.
Díky sportu jsem zjistila, jak žijí lidé po světě, jaké mají problémy a přehodnotila tak ty své. Dnes už to není jen o volejbale. Když budu pokračovat v kariéře, odvedu na hřišti maximum, protože jinak to neumím, ale nebudu myslet jen na to, co jsem kde super zablokovala a jaké jsem měla úžasné podání. Budou mě zajímat i věci všedního života. To ony vás totiž formují, ať jste v jakékoliv části světa. Sport vám dá základ, ale ovlivní vás prostředí, lidi kolem a to, co denně zažíváte.
Dostala jsem se vysoko, zahrála jsem si s nejlepšími hráčkami planety, ale pořád ve mně hlodá, že jsem mohla být ještě dál.
Kdybych se jako malá nedala na volejbal, nikdy bych se tohle nedozvěděla. Nevím, co by ze mě bylo. Šla bych pracovat do fabriky? Asi. A kým bych byla? Nemám ponětí.
Díky určitým vlohám jsem se postupně ve svém oboru dostala na špičkovou úroveň. Zahrály jsme si s holkama mistrovství světa, vyhlásili mě nejlepší blokařkou polské ligy, ale přitom myslím, že jsem nikdy nepoznala žádného opravdu špičkového trenéra, který by ze mě dostal ještě víc. Tak, abych mohla hrát v lepších týmech, brát víc peněz a být slavnější.
Na trenérovi ve volejbale totiž ohromně záleží. Jedna věc je fyzická příprava. Kolik vyskočíte, či jak máte rychlou ruku. Ale pak jsou tu různé detaily, které vám musí někdo vysvětlit.
Já třeba dodnes při smečování používám sílu jen ze zápěstí, ne z celého těla, proto jsou moje rány slabší. Nikdo mi nikdy neukázal správný způsob. Sama jsem postupně zjistila, co dělám špatně, ale stereotypy nabrané od dětství se těžko odbourávají. A to nezmiňuju taktické vychytávky, jichž je tolik, že ze špičkové hráčky udělají hráčku bezkonkurenční.
Mě je nikdo nenaučil.
Ano, dostala jsem se vysoko, zahrála jsem si s nejlepšími hráčkami planety, ale pořád ve mně hlodá, že jsem mohla být ještě dál. Tenhle prázdný dojem ve mně zůstane navždycky.
Ale stejně tak se čas od času dotknu té zlaté medaile, která mě vystřelila z Ostravy do světa.
A taky si vzpomenu, že jsem mohla v osmnácti skončit s pacemakerem v srdci.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází