Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 1
e-shopSedmej bek
Vím přesně, co jsem dělal v den, kdy umřela maminka.
Měl jsem trénink.
Nevynechal jsem ani jeden.
Hokej pro mě vedle vášně, v níž jsem viděl svoji budoucnost, představoval útěk od nepříjemné reality. Ne pouze ve chvíli, kdy jsem o mamku přišel. Už dlouho předtím, když byla nemocná a pohled na ni mě trápil, jsem žil jen svým snem o NHL. Nechtěl jsem mamku vidět, jak se ztrácí před očima, takže když si mě v deváté třídě ze Šumperka stáhli do Pardubic, hledal jsem způsob, jak tam co nejvíc zůstávat a nejezdit domů.
Trénuju. To byla moje pravdivá výmluva.
Tehdy ve čtrnácti jsem neměl koule na to, vidět člověka, který mě má tak rád, jak je na tom špatně. Mamka s nemocí bojovala dlouho, ale rok potom, co jsem odešel, se její stav strašně zhoršil. Po měsíci jsem přijel domů a skoro jsem ji nepoznal, jak byla jiná. Už ležela v nemocnici a nevypadalo to s ní dobře. Nechápal jsem, co se to děje, nedocházelo mi, že ji brzy navždycky ztratím.
Potom jsme jeden den v rámci letní přípravy skákali schody a než jsme se šli převléknout na led, stavil jsem se v automatu za mantinelem, abych si koupil Milu. Dodnes si to přesně pamatuju. V ten moment mi totiž zavolal otec, že je před zimákem, ať jdu ven.
Bylo mi všechno jasné, sotva jsem ho uviděl, a hlavně vedle něj o pět let mladšího bráchu, ubrečeného a se staženou pusou. Byl jsem okamžitě hotovej, načež mi otec mé obavy potvrdil prostým oznámením, co se stalo. Sedli jsme si na patník na parkovišti za stadionem a vlastně ani moc nemluvili. Jen se mě otec zeptal, jestli pojedu s nimi zpátky domů.
Ne. Nejedu.
Proč bych měl? Nedokázal jsem si představit, že bych se díval na byt, kde jsem vyrůstal s mamkou, a ona tam najednou není. Nechtěl jsem.
Sebral jsem se a vrátil se do kabiny mezi kluky. Nikomu jsem neříkal, co se stalo, nedal jsem nic najevo. Bylo mi tehdy patnáct a už jsem trénoval s juniory, namlouval jsem si tedy, že přes mřížku na helmě mi nikdo nevidí do očí. Sprint, nahrávka, střela, otočit s pukem… Všechno jsem zvládal stejně jako ostatní.
Jen jsem u toho brečel.
Až cestou na ubytovnu do Rybitví jsem se vyzpovídal spoluhráči Martinu Vágnerovi. Byl o pár let starší, o světě toho už věděl víc. Chápal, proč nechci domů. Abych přišel na jiné myšlenky, pozval mě na víkend k sobě do Jaroměře, odkud pocházel. Do Šumperka jsem se vrátil jen na pohřeb. Na první pohřeb, jaký jsem do té doby zažil.
Bylo to zvláštní. Strašně zvláštní.
Seděl jsem vedle otce a cítil prázdnotu. Největší ve chvíli, kdy jsme vstali a proud lidí nám přál upřímnou soustrast. Přišla třeba i spousta mých kamarádů ze základky. Chtěl jsem, aby se tahle procedura co nejrychleji utnula. Ať už jsme pryč a já můžu zase do Pardubic.
Hned ten první trénink v den, kdy mamka umřela, mi pomohl. Těšil jsem se i na každý další. Hokej pro mě byl vším, naplňoval mě, bavil mě, šel mi. Slýchal jsem kolem sebe, že bych jednou mohl hrát v NHL a měl jsem hlavu plnou jenom toho. Nebyla to neúcta k mamce. Její smrt mě vzala, jen jsem naštěstí už jako dítě měl v životě něco, k čemu jsem se mohl upnout. Když už se to mělo stát, když už jsem ji měl ztratit, tak dobře, že jsem byl tak mladý. Tehdy mi ještě úplně nedocházely všechny souvislosti, kdežto kdyby se něco podobného mělo stát teď, vnímal bych to daleko intenzivněji. Jak stárnu, vidím na sobě, jak jsem čím dál citlivější. Teď už si uvědomuju, jak moc mi mamka chybí, což jsem si tehdy nedokázal představit.
Kdo ví, co by se stalo, kdybych nebyl tak zažraný do hokeje. Co bych dělal? Vždyť já nic jiného neměl, všechno jsme vsadili na jedinou kartu.
Spoustě kluků tenhle risk nevyšel, mně ano. Naštěstí.
Přitom ani já jsem nebyl daleko od ohrožení kariéry, dřív než pořádně začala. V sedmnácti na reprezentačním srazu jsem zničehonic začal čůrat krev. Bez jakéhokoliv důvodu. Nepomohl ani týden klidu, potíže se mi pořád vracely a ve vyšetřeních dokola vycházely určité hodnoty špatně. Situace dospěla do stavu, kdy jsem měl jít na biopsii, což je procedura, při níž vám jehlou odeberou kousek ledviny, aby ji mohli prozkoumat. Hrozí ale, že se netrefí do správného místa, a to už bych pak taky třeba nemohl hrát hokej. Přesto jsme tenhle zákrok chtěli risknout, nebylo jiné cesty.
Během pár dnů se ale mé tělo vrátilo do normálu. Jak všechno začalo, tak to i skončilo. Od té doby jsem krev v moči ani jednou jedinkrát neobjevil, nikdy se to nevrátilo.
Ještě, že tak, protože já si ani školu neudělal. Už na základce jsem patřil k horšímu průměru a střední jsem postupně nechal, protože jsem jako šestnáctiletý už trénoval s pardubickým áčkem, což mi dávalo dost zabrat nejen časově. Tehdy jsem tak mimo tréninky nejvíc ze všeho spal na ubytovně. Pánové Martinec se Šejbou, kteří nás měli na starosti, se vždycky při kontrole divili, proč se válím v posteli a nejsem ve škole. Ale já jednoduše potřeboval odpočívat. Do toho jsem dokola slyšel, jak jsem talentovaný, kdo by myslel na školu?
Postupně jsem do ní přestal chodit.
Tedy nejdřív na matiku, což byl zvlášť na ekonomce docela problém. Já na ni zavítal za celý rok přesně čtyřikrát. Třeba jsem i ve škole byl, ale jak měla začít matika, zmizel jsem. Bál jsem se, počítat mi nešlo, radši jsem si vyrazil dát posilovnu. Samozřejmě jsem kvůli tomu měl propadnout a přes léto jsem se tak drtil na opravné zkoušky. Měl jsem pocit, že jsem se fakt učil, ale u komise jsem neprolezl.
Nebo tedy…
Byl se mnou otec a můj agent a já si vzpomínám, jak ředitel otci říkal: „Pane Kindl, my mu to dáme, ale vy nám musíte slíbit, že už se na tuhle školu nikdy nevrátí.“
Tak jsem šel jinam. Tam jsem se ale v podstatě už jen zapsal a ani se tam neukázal. Vzdělání jsem úplně odsunul. Vychovával mě hokej a navíc, rok nato jsem stejně odcházel do kanadské juniorky.
To byla taky věc. Seděl jsem v letadle v poslední řadě a cestou bulel. V slzách jsme se loučili s otcem už na letišti. Přece jen pouštěl svého prvního syna do světa, nikdy předtím jsem takhle daleko, a tak dlouho sám nebyl. Samozřejmě jsem neuměl ani slovo anglicky.
V natěšení z nové kapitoly, která mě má přiblížit NHL, mě ani nenapadlo vzít si s sebou mamky fotku. Jak jsem si ale vybaloval po příletu kufr, byla tam. V rámečku. Otec mi ji tam přidal. Je mi to jasné, přestože jsme se o tom nikdy nebavili. Oba jsme takoví, že emoce dusíme v sobě.
Mamku ale díky němu mám od té doby pořád u sebe na nočním stolku. Jen se na ni podívám a i po těch letech jako bych slyšel: „Ženský musíš vždycky zapírat. Zapírat, zapírat…“
Nevím proč, ale v paměti mi utkvěla zrovna tahle její rada.
Sidney Crosby.
Jakub Kindl.
Přijde vám, že tahle dvě jména od sebe v hokejové realitě přece jen nějaká ta vzdálenost dělí? Rok před draftem tomu tak nebylo. V prognózách skautů jsem byl hned za Crosbym, a ač moje první sezona v Kitcheneru nedopadla bůhvíjak, manažer mi na jejím konci řekl, že jednoznačně půjdu na řadu v prvním kole.
A skutečně, v pokojíčku doma v Šumperku jsem z přímého přenosu zjistil, že mě jako devatenáctého vzal Detroit.
Jediný klub, s nímž jsem při fyzických testech nemluvil. Později jsem se na to ptal generálního manažera Kena Hollanda, načež mi odpověděl, že ode mě nemuseli nic zjišťovat, že věděli, co jsem za hráče.
Kdo by si po takových slovech nevěřil…
Zrovna končila éra Red Wings, kteří dominovali NHL. Na svém prvním kempu jsem tak v osmnácti stihl třeba ještě Stevea Yzermana před jeho poslední sezonou, ale i jiné big guys, kteří byli opravdu big. Když nás třeba dělili na tři týmy, já skončil v tom s Brendanem Shanahanem a Mathieu Schneiderem. Shanahan nás postupně obešel a představil se, potřásl si s námi rukou. Všichni byli u vytržení, jen Robin Big Snake, indián, obrovský bitkař, mu říká: „Ty vole, já vím, kdo seš, mně se představovat nemusíš…“
Taky nás mladé tehdy Shanahan vzal na oběd. Pokud se nepletu, bylo to poprvé, co jsem jedl hamburger.
Nechali mě zahrát jediný přípravák, ale já vlastně ani nechtěl. Plný zážitků jsem se těšil zpátky do Kitcheneru, kde už ze mě rázem byl mazák. O rok zkušenější, draftovaný v prvním kole… Nemohl jsem se dočkat, až mi svěří vůdčí roli a já na ledě ukážu, že na ni mám. A taky že jo. Že jsem ukázal. Sbíral jsem jako bek skoro bod na zápas, na konci sezony mě vytáhli na farmu do Grand Rapids a na další kemp Red Wings jsem tak dorazil plný sebevědomí. Za čtyři utkání jsem tam stihnul dva góly a asistenci a tušil jsem, že bych najednou už v devatenácti mohl udělat první tým.
Skončil jsem zase v juniorce.
No co, na tomhle si Detroit zakládá. Hlavně nic neuspěchat. Sice jsem odjížděl zklamaný, ale v Kitcheneru to byla zase paráda. Příště už to vyjde, říkal jsem si.
Po jednom přípraváku mě poslali na farmu.
Věřil jsem si, že ze mě bude nový Lidström, že to po něm postupně převezmu. Tak jsem o své důležitosti pro Red Wings uvažoval, zatím mi ale ještě ve dvaceti nedali ani čuchnout. Vrátili mě na zem.
V Grand Rapids jsem se z té země dlouho ani nemohl zvednout. Poznal jsem, jak ohromně těžký pro mě bude skok do dospělého hokeje. Přechod jsem nezvládl. Ne v téhle první sezoně, kde jsem vzhledem k tomu, na co jsem byl zvyklý z juniorky, skoro nehrál a měl jsem nejhorší plus minus z ligy.
Minus třicet čtyři, ty bláho.
Bylo to tak špatné, že jsem uvažoval nad návratem do Česka. Já, borec, draftovaný v prvním kole a ještě Detroitem, jsem si myslel, jak hned naskočím z juniorky do NHL a budu v ní hvězda. Místo toho jsem měl problém hrát i na farmě.
Tehdy mi pomohl Jirka Fischer, který už pracoval pro klub. Opakoval mi, ať jsem trpělivý, vnímám rady a makám na sobě.
Zpětně vidím, že měl pravdu, ale vyprávějte to klukovi, který byl zvyklý být celé mládí o dva kroky před ostatními a najednou poprvé poznává pocit, že to nejde. Že se nechytá. Od čtrnácti jsem znal jen cestu nahoru a teď jsem prudce klesal. Byly zápasy, kdy jsem skončil třeba minus čtyři. Když jsme si na Vánoce dávali dárky, staří kluci mi věnovali zelený kabát.
Green Jacket z golfového Masters, který dostává hráč s největším počtem ran pod par.
Hmm, díky, kluci.
Nedokázal jsem to skousnout, tehdy mi to ani nepřišlo vtipné.
Už ve druhé sezoně jsem se zlepšil. Na minus čtrnáct. Připadalo mi, že ze mě vytvářejí jiného hokejistu. Já si ještě v juniorce dělal na přesilovkách, co jsem chtěl, a jen útočil, Detroit byl ale založený úplně na něčem jiném. Chtěli mé schopnosti využít, nejdřív ze mě ale potřebovali mít hráče, jaký jim bude zapadat do šablony směrem do defenzivy, do týmového pojetí.
Dlouho jsem to nechápal, a když se na mě přijeli podívat z vedení, hrál jsem na sebe. Chtěl jsem se ukázat a myslel si, že čím víc budu na puku, čím víc budu bruslit sem a tam, budu se jim líbit. Jenže oni mi říkali: „Ne. My víme, že tohle umíš, a jak střílíš a rozehráváš. Nás ale zajímá, jak hraješ bez puku, jak jsi na tom pozičně, jak bráníš, nepouštíš hráče do branky a neprohraješ souboj v rohu.“
Těžko jsem do sebe dostával, že hokej v NHL, hlavně pro beka, není o produktivitě, ale o drobnostech, jaké pokud nemáte na určité úrovni, v lize vás nikdo dlouho nenechá. Sice jsem hrál All-Star AHL, ale pro Red Wings to neznamenalo, že jsem připravený.
Až třetí rok, skoro ve třiadvaceti, mě nechali do Detroitu nakouknout. Na tři zápasy. Stabilně jsem hrál až od další sezony.
Nastaly další lekce. Den co den. Zaprvé jsem na rozdíl od farmy, kde přece jen jede každý sám za sebe, měl kolem sebe skutečné profíky, nejlepší hráče a zvlášť beky své doby. Učil jsem se každým pohledem na ně, jak které situace řeší, jak reagují, kdy se nebojí vyrazit a kdy se drží zpátky. Zapisoval jsem si do hlavy automatismy.
Zadruhé, trénoval nás Mike Babcock.
Lidsky si o něm můžu myslet, co chci, ale jeho důraz na maličkosti, které dělají hráče lepšími, je důvodem, proč je tenhle kouč tak ceněný. Ať se vyhrálo nebo prohrálo, vždycky nás druhý den čekal pětiminutový sestřih věcí, jaké by se mohly zlepšit a na něž se budeme dál soustředit. Na každý zápas měl odlišnou přípravu, vymakané detaily zvlášť na každého soupeře.
Mě učil, jak nepustit protihráče před branku, jak ho zastavit, aby neprojel ani do rohu, jak se pohybovat bez puku. Žádnou z těchto věcí jsem předtím pořádně neznal a ani je nikdy nepotřeboval.
Ve věku, kdy už jsem podle svých představ měl být dávno mezi elitou NHL, jsem si pomalu zvykal, jak být alespoň řadovým hráčem.
Vím, co to obnáší vyhrát Stanley Cup.
Ale nevyhrál jsem ho.
Po mém prvním roce na farmě, v tom šíleném zamínusovaném, mě spolu s dalšími pár kluky povolali na play off k prvnímu týmu. Neměl jsem na kontě ještě jediný zápas v NHL a už jsem si s Dacjukem, Zetterbergem a dalšími dával bago, když potřebovali doplnit za některé odpočívající kluky. Lítali jsme s mužstvem i ven, chodili trénovat většinou po nich a zápasy sledovali z tribuny.
Já byl nervózní už jen z těch tréninků a dělal všechno, co mi starší řekli. Nechal je první najíst nebo nastoupit do autobusu. Ten byl ale při příletu na finále do Pittsburghu tak plný, že když jsem do něj jako poslední lezl, už nebylo kam si sednout. Postupuju dál. Dál. Všude plno… Až na konci Chris Chelios, který kouká na Ramba.
Asi zachytil můj nesmělý pohled.
„Pojď si sednout,“ říká mi, než jsem se stihl zeptat. Tak jsem na finále Stanley Cupu jel vedle Cheliose.
Pár týdnů předtím začalo play off dvěma porážkami od Nashvillu a místo Dominika Haška šel do branky Chris Osgood. S Dominikem jsem seděl v letadle cestou do Colorada na druhé kolo a poslouchal, jak je přesvědčený, že začne zase on. Chtěl, ať ho pořádně připravíme, takže po tréninku jsme na něj já a Andreas Lilja měli střílet. Nechal nás postavit puky na kruhy, sám si zalezl až úplně na brankovou a poručil, ať na něj pálíme, co největší silou můžeme. Rozjeli jsme se třeba přes celé hřiště, prali na něj golfáky a on všechno chytal. Neskutečné. Byl neuvěřitelně zarputilý.
„Jdeš zase na to, jo?“ ptal jsem se ho na střídačce.
„To si piš.“
Jenže Osgood v brance zůstal a kluci smáznuli Colorado 4:0. Hašan už se do hry nedostal.
Jakmile se v Pittsburghu blížilo úspěšnému konci poslední finálové utkání, i my záložní hráči jsme se oblékli do výstrojí a já si tak poprvé přetáhl přes hlavu zápasový dres Red Wings s svým jménem, aniž bych v něm měl odehrát jedinou vteřinu. Zazněla závěrečná siréna, kluci na sebe naskákali a pak se otevřela dvířka střídačky a my náhradníci vyrazili za nimi. Objímal jsem se se všemi těmi legendami, najdete mě i na společné fotce, ale pocit, jaký jsem z toho všeho měl, byl… nepatřičnost.
Každý člen týmu dostal možnost Pohár si zvednout. Někteří kluci, kteří odehráli třeba alespoň jeden zápas v sezoně, toho využili, já ne. Bylo mi hloupé tam se Stanley Cupem jančit.
Pořád jsem přesvědčený, že jsem udělal dobře.
Po sezoně mi v klubu nabídli, že jak letí Pohár do Česka za Hašanem a Jirkou Hudlerem, můžu si ho na půl dne pro sebe taky vzít. Tehdy jsem si řekl, že kdy jindy se zase naskytne možnost tuhle trofej ukázat v Šumperku. Využil jsem, co mi nabídli.
Na Pohár jsem tak sáhnul, což bych podle pověsti neměl dělat, dokud jsem ho sám nevyhrál, ale alespoň jsem ho nezvedal nad hlavu.
Věřím, že se mi to ještě v kariéře povede, abych si tuhle radost mohl vychutnat naplno.
Moje nejlepší sezona nezačala v Americe. Výluka NHL mi umožnila vrátit se zase do Pardubic, a ačkoliv se nám tam nedařilo a nepomohlo ani, že za nás hráli David Krejčí s Alešem Hemským, mně prospělo, že jsem chodil na led při všech situacích. Hrál jsem přesilovky, oslabení, dostal jsem se do repre a napumpoval do sebe sebedůvěru, že ve mně pořád něco je.
Nebojte, vzpomínám, jak byli fanoušci v Pardubicích nespokojení. Byla na nás velká očekávání, lidi si asi představovali, že hráči z NHL budou sami rozhodovat zápasy a zvlášť na mě byli vysazení. Jen jsem špatně nahrál a už třeba i bučeli a pískali. Štvalo mě to, tohle jsem v Americe nezažil, navíc jsme byli jako tým šílení a měnili se nám dvakrát trenéři, ovšem jakmile se v lednu rozběhla NHL, já dorazil rozehraný jako nikdy.
V kempu jsem stále neměl nic jistého, ale přestože se podepsali dva zkušení beci, Ian White a Carlo Colaiacovo, já si věřil. Přišla zranění, mně se uvolnilo místo a já svou šanci využil. Tahle jízda skončila až ve druhém prodloužení sedmého zápasu druhého kola play off s Chicagem. Já celou dobu hrál, šlo mi to a konečně jsem si připadal jako právoplatný hokejista NHL.
Jenže jen na chvíli.
O své místo bojuju dodnes. Následující léto jsem podepsal velkou čtyřletou smlouvu, myslel jsem si, že už mám konečně něco jistého, a lehce jsem se uspokojil. Ne, nejsem blázen, abych si myslel, že už jsem na sobě nemusel dál pracovat. Povolil jsem ale v hlavě. Vypjetí posledních let, kdy jsem neustále při občasných příležitostech musel dokazovat, že můžu být hráčem, jakého ve mně kdysi Red Wings viděli, mě vyčerpalo. Už jsem nechtěl a nemusel bojovat v nejistotě, věděl jsem, že budu mít práci i další roky a spolu s ní pěkné peníze. Najednou jsem nebyl v pozoru. Připadalo mi, že je to konečně tady, že už to půjde a mě už nikdo nesestřelí.
Nebylo to tak.
Už když mě draftovali, ptal se prý trenér Babcock skautů, co jsem za hráče.
„Něco jako Škoula z Colorada,“ odpověděli.
„Ježišmarjá, jen to ne,“ měla být jeho reakce.
Od počátku jsem nebyl jeho kůň, a zatímco manažer mě mel rád, Babcock jako by neustále zkoušel, co vydržím, a dával mi najevo, že se mu jako hráč nelíbím.
On mi zase neseděl lidsky.
Viděl jsem, jak s ostatními žertoval, zatímco se mnou sotva prohodil pár slov. A když už, tak spíš, aby mě shodil. Jednou mě třeba dal na pravou stranu obrany a já se tomu u nástěnky divil. Zrovna procházel kolem a slyšel mě, tak se na tu sestavu podíval a říká: „A jo, ty jsi na pravým… Ty máš problém pracovat na levý straně a já ti to ještě dělám těžší, co?“
Smazal to a dal mě zpátky nalevo.
Na ledě mi málokdy dal pořádnou důvěru. Pozastavovali se nad tím i sami spoluhráči, protože já mnohdy delší dobu nehrál, pak jsem nastoupil a hned jsem patřil k nejlepším. Nato mě zase posadil. Stalo se, že jsem klidně i dva měsíce nezasáhl do zápasu, pak jsem naskočil, zahrál jsem dobře, posbíral jsem třeba i gól a nahrávku, a zase jsem šel na tribunu.
Není sranda tak dlouho nehrát, pak ano a sotva se dostanete do tempa, zase zůstat mimo sestavu. A to se ještě stalo, že jsem ani nevěděl, že daný den budu večer hrát. Zůstal jsem v šatně po dopoledním tréninku a najednou mi bylo řečeno, ať se připravuju na zápas. V nohou jsem už přitom měl bruslení navíc i posilovnu.
Navzdory všemu jsem si ten den vedl slušně.
A pak jsem stejně zase skončil mezi náhradníky.
Já se ale nehodlal nechat zlomit. Přes to, co se dělo, jsem stejně chodil do šatny tak, aby na mně nebylo nic poznat. Držel jsem v sobě, jak mě sere, že nehraju, a snažil se být dobrým spoluhráčem. Naučil jsem se zůstávat pořád v rovině, nikdy moc dole, nikdy moc nahoře. Snažil jsem se udržovat dobrou náladu a pomáhat ostatním klukům, jak to jen jde. Proto se mnou nikdy nikdo neměl problém.
Možná se ale zároveň tahle vlastnost otočila proti mně. Babcock totiž viděl, že si se mnou může dělat, co chce, a já budu v klidu. A že když mi dá čuchnout, nezklamu.
První rok, co byl z Detroitu pryč, jsme hráli v Torontu, kam odešel.
V prodloužení jsem vzal puk v našem pásmu, projel hřiště a trefil vítězný gól.
Měl jsem radost jako hrom, nepopírám, ale ještě víc mě potěšilo, jak šťastní za mě byli spoluhráči. Věděli, jak jsem to za Babcocka měl těžké. Ten večer jsem se probíral na telefonu spoustou zpráv, napsali mi snad všichni lidi z klubu od kuchařů přes chlapy, co nám parkovali auta až po rolbaře i lidi z kanceláří.
V Detroitu jsme totiž byli jako jedna velká rodina. Proto se mi odsud nechtělo.
Měl jsem odejít dřív, dnes už to vím.
Dřív, než jsem dostal nálepku toho, kdo vždycky jen zalátá díru v sestavě.
Nechal jsem všechno zajít moc daleko, jenže já pořád věřil, že ze mě ten nový Lidström bude. Že zůstanu od osmnácti v jediné organizaci a postupně tam na mně postaví obranu.
Místo toho jsem víc a víc upevňoval svůj status sedmého beka. Hráče, který sem tam naskočí, odehraje si svoje, ale nikdy není první volbou, když jde do tuhého. Čím déle v takové roli jste, tím spíš vás tak váš tým vnímá.
Vnímá vás tak celá NHL.
Je jedno, co umíte, jaké jsou vaše přednosti. Jste pro všechny jen sedmej bek.
Že jsem neodešel dřív, mi zabrzdilo kariéru. Odhodlat se, třeba bych se nedostal do situace, v níž jsem teď. Říkali mi to dávno a já to sám pochopil až časem. Předtím jsem hlavně nechtěl opouštět klub, který mi tak přirostl k srdci, navíc mi chodily pěkné peníze, pohodlnost a snaha neutíkat z boje ve mně převážila.
Převážila až do doby, kdy se naskytla možnost přesunout se na Floridu, což mi tehdy dávalo smysl.
První měsíce jsem však v sobě víc než pocit, že jsem člen Panthers, nesl dojem, že už nejsem v Red Wings. Nedokázal jsem se s novou skutečností smířit. Dvanáct let v jedné organizaci, která je pro mě pořád šlechtou NHL, jsem nedokázal jen tak dostat z hlavy. Herně to ale na Floridě bylo super. Cítil jsem se platný, byl jsem na ledě při všech situacích.
Pak přišlo play off, my prohráli první zápas s Islanders 4:5, já byl u dvou inkasovaných gólů včetně toho vítězného a trenér se rozhodl propříště udělat změnu. Vyndal mě a dal tam mladého.
Já neměl ostatním za zlé, že dostali šanci na můj úkor. Když jsem na další utkání koukal, přestože jsme nakonec prohráli, kluci hráli dobře. Trenér už neměl důvod do sestavy sahat. Jeho rozhodnutí jsem respektoval.
Na podzim v kempu už ale bylo všechno špatně. V klubu se všechno překopalo a povyměňovalo, včetně kouče a generálního manažera, a mě se vyloženě zbavili. Měl jsem před sebou ještě rok z třímilionového kontraktu, a i přesto mě po týdnu poslali na farmu.
Svedli to na tuk.
Ano, tuk. Body fat, jak tomu v Americe říkají.
Nikdy jsem ho neměl pod deset procent, celou kariéru si držím svých dvanáct. V Detroitu to nikomu nevadilo, protože viděli, jak trénuju a makám na sobě, ale nové vedení na Floridě najednou začalo štvát, že jsem ve třiceti letech neudělal testy podle jejich představ a mám body fat dvanáct procent. Trénoval jsem přitom pořád stejně, co roky předtím.
Po přípravném utkání mi bylo řečeno, že z mé strany v tom chybělo nasazení, a když jsme se pak bavili s manažerem, trenér prohodil: „Jo, a ještě jsi tam dal špatně nahrávku pod sebe…“
Bylo jasné, že je na mně štve všechno možné, že o mě nestojí.
Ale co, sklopil jsem uši a vyrazil na farmu. Mohl jsem být uražený, nebo si užít novou úlohu. Já zvolil to druhé.
Jen to město…
Springfield, Massachusetts. Ty vole! Z Floridy, kde jsem si už zařídil krásný apartmán s obrovským balkonem a výhledem na moře a lodě, jsem najednou seděl na hotelu ve Springfieldu, Massachusetts. Centrum bylo šílené, regulérně nebezpečné místo. Gangy, loupeže, drogy. V klubu nám novým radili, ať tam nechodíme.
Že na zvěstech asi bude něco pravdy, jsem se přesvědčil na Halloween. Ze spánku mě vzbudily obrovské rány, výhled jsem ale měl na řeku, na hlavní třídu jsem ze svého pokoje neviděl, tak jsem si řekl, že to je ohňostroj, a chtěl to znova zalomit.
Jenže ono to znělo trochu jinak.
Prásk.
Prásk.
Prásk. Prásk. Prásk.
Pět výstřelů, všechno rány jako prase. Za chvíli houkačky. To mi docvaklo, že asi nejde o ohňostroj. Na ulici před hotelem, na té samé, po níž jsem ráno šel na trénink, po sobě borci stříleli s policajty.
Welcome to Massachusetts.
Zimák jsem měl tři minuty pěšky, nic jiného jsem tak během měsíce, kdy jsem tam žil, nepoznal. Byl jsem v kabině vždycky mezi prvními a odcházel jsem s kustody, protože nebylo, co jiného dělat. Zase jako kdysi v mládí pro mě hokej představoval jedinou náplň každého dne. Zalíbila se mi úloha staršího hráče, který pomáhá mladým. Snažil jsem se zlepšovat je i sám sebe a být připravený, kdyby mě někam vyměnili. Byl jsem totiž smířený, že už se do Panthers nevrátím.
Tak co, hraju, jsem někde, kde si mě váží, jsem jeden z nejstarších, kluci mě berou, vycházím s trenéry, je sranda… S tímhle nastavením jsem mířil každý den do šatny a uvědomil si, že mě to vlastně baví.
Potom mě zavolali nahoru. Přiletěl jsem v den zápasu a bez jediného slova mě druhý den ráno zase poslali zpátky. Když jsem pátral po důvodu, řekli mi, že se snažili vyměnit jednoho hráče, což neklaplo.
Proč mají potřebu tohle dělat třicetiletému klukovi…
Po dalších čtrnácti dnech už jsem se k Panthers připojil napodruhé a nastálo, vydržel jsem do konce sezony, ale taky mě nenechali chytit rytmus. Třeba třináct zápasů v řadě jsem nehrál. Ocitl jsem se zase v té samé pozici, co předtím v Detroitu.
Díky svému přístupu a skutečnosti, že jsem si o to víc přidával na kondici, jsem si tehdy alespoň získal respekt jednoho borce.
Jaromír Jágr se jmenuje.
Když jsem na Floridu přišel, moc jsme se s Jardou nebavili. Připadalo mi, že si nemáme moc co říct, a upřímně, já ani nevěděl, jak si s takovou legendou povídat. Člověk na něj přece jen kouká jinak, přestože je to samozřejmě v určitém ohledu spoluhráč jako každý jiný.
Když pak ale Jarda druhý rok viděl, jak na sobě makám, sám za mnou zašel a začal mi ukazovat různé speciální cviky. Připadalo mi, jako bych v jeho očích stoupnul.
Co je fakt, mně se díky jeho radám třeba během chvíle zlepšila střelba. Najednou jsem cítil na hokejce větší sílu, trénování mě začalo vyloženě bavit. Vážil jsem si, že takovému bourákovi záleží na tom, abych se stal lepším, užili jsme si spoustu srandy a mně bylo rázem fuk, jestli mě pošlou do zápasu, nebo ne. Věděl jsem totiž, že pro to dělám, co můžu.
A že to oceňuje i druhý nejproduktivnější hokejista historie NHL.
Brzda, od nože brusle letí sníh. Svaly v nohou zase zapumpují a dupou zpátky. A zase znova. A zas. Pořád dokola.
Chtělo se mi zařvat, že už na to seru.
Nikdy jsem to ale neudělal. Ani když měli zbylí kluci den volna a já sám na ledě s asistentem trenéra jsem šlapal sem a tam jen proto, že mě zrovna nezařadili do sestavy. Nikdy jsem přitom nedal najevo, jak moc mě to žere a jak chci ukázat, co umím.
Hokej pro mě stejně byl – a je – vším.
Byl pro mě vysvobozením, když umřela maminka, cílem, když jsem chtěl být hvězdou Detroitu a luxusním živobytím, i když se mi nedařilo.
Měl jsem se už nacházet jinde. Je mi třicet a já zůstávám pořád tím samým klukem bojujícím o své místo v hokejovém světě. Od čtrnácti, kdy jsem vyletěl, jsem se nikdy nezastavil, a přitom jsem pořád nedosáhl toho, co jsem chtěl. Zatím.
Dosud vždycky jsem se o to pravé, co v hokejovém životě hledám, jen otřel.
Udělal jsem chyby, o nichž jsem vám tu vyprávěl. Když se ale ohlédnu, vím, že se nemám za co stydět. Ne každý by ty předchozí roky zvládl jako já. Já totiž ani jednou neukázal své naštvání. Nikdy jsem se na to nevybodnul, ačkoliv je psychicky náročné přijít do kabiny za trenérem, který vás evidentně nemá rád, mezi kluky, kteří hrají a jsou samá sranda… Nikdy jsem se z toho nepoložil, nikdy na mně ostatní nepoznali, jestli mám zrovna z hokeje radost, nebo ne, nikdy jsem naštvaně nehodil hokejkou. Byl jsem vždycky připravený na svoji příležitost a vím, že jsem při ní pokaždé odvedl, co jsem mohl. Hokej miluju a stále věřím tomu, co umím.
Mým živobytím je hrát hru. Žiju v luxusu. Měl bych být šťastný, ale já nejsem. Stejně mě žere, že pořád neukazuju, co ve mně je. Že mě nenechali to ukázat. Nenechali mě hrát.
Zároveň si uvědomuju, jaké jsem měl i tak štěstí. Kdo může být takovou dobu součástí Detroit Red Wings? Zavazoval jsem si brusle a kolem mě seděli Lidström, Chelios, Hašek, Dacjuk, Zetterberg, Rafalski… Považoval jsem si, že jsem součást celku, který tvoří taková jména, jen mě štvalo, že po hokejové stránce nejsem tak důležitý, jako oni.
Ale přes koho jsem se měl prosadit? Měl jsem vzít fleka Kronwallovi v nejlepších letech a při síle, jíž drtil každého, kdo se mu postavil do cesty? Lidströmovi, nejlepšímu bekovi naší doby? Rafalskému, který vyhrával Stanley Cupy, kamkoliv přišel? Cheliosovi, legendě legend? Věřím si, ale tohle bylo nereálné.
Pokaždé, když někdo z nich skončil, přivedli jiného zkušeného beka a já byl zas ten sedmý.
Stejně jsem to nevzdával a nevzdávám ani teď. Vím, že kdybych byl v jiném klubu, NHL jsem třeba dávno hrál stabilně a měl za sebou už teď kariéru jako hrom.
To jsou ale jen kdyby.
Mohl jsem o nich sáhodlouze přemýšlet doma a být naštvaný, kluci na mě ale následně na tréninku nic nepoznali.
Jako tehdy, když mi tekly slzy v den, kdy umřela maminka.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází