Rytíř

Lukáš Kvapil

Rytíř

Čekal jsem na ten pocit, kdy už se konečně dostaví.

Všude kolem spousta lidí.

Přejímky stroje a vybavení.

Logo závodu na každém rohu.

Televizní kamery, rozhovory.

A mně to pořád nedocházelo. Vážně jsem na Dakaru? Tak tohle je to, po čem jsem odmalička snil? První dny v Jižní Americe mi připadaly obyčejné, pořád jsem do sebe nemohl dostat výjimečnost situace, do níž mě odnikud vytáhla jen a jen moje touha a důvěra člověka, o němž ještě bude řeč.

Kdy už to na mě sedne…

Dočkal jsem se v pravý okamžik. Ve chvíli, kdy jsem se svou motorkou vyjel na startovní rampu a přistoupil ke mně Marc Coma, pětinásobný vítěz závodu. Před tou spoustou lidí, s kamerami namířenými na mě a vysílajícími signál do celého světa, mi potřásl rukou, gratuloval a popřál hodně štěstí. Najednou se mi rozklepaly nohy a já si uvědomil, že tohle je ono.

Tohle je Dakar. A ty, Lukáši, jsi jeden ze sto padesáti jezdců na téhle planetě, který si vysloužil právo ho letos jet. Vysloužil sis ho, přestože ses před půl rokem bál, jestli není po tobě.

Vyrazil jsem.

Za dva dny byl s mým závoděním konec. Letěl jsem domů. Už tehdy jsem ale věděl jediné – za rok tam chci stát znova.

Člověk musí mít sny. Pokud je nemá, neposune se nikam dál.

Ten můj symbolizoval plakát s liazkou zatáčející na duně. Kdo vyrůstal v osmdesátých letech jako já, bude si ho pamatovat. Když už ho neměl doma, určitě ho alespoň někde viděl. Celá naše generace totiž žila úspěchy Karla Lopraise. Byli jsme na něj hrdí, jeho jméno zná každý.

Každý den jsem se díval na ta kola, zařezávající se do písku, a říkal si, že bych se jednou chtěl vydat tam, kam on. Netušil jsem přitom, jakou cestou se v životě pustím. Byla to jen myšlenka. Vždyť táta sice závodil v autech na okruzích a v patnácti jsem od něj dostal motorku, ale to bylo tak všechno, co mě se světem motoristického sportu spojovalo.

Ještě coby teenagerovi mi ani nešlo na simsonu plynule řadit, nedokázal jsem se pořádně rozjet. Ale stejně jsem chtěl být závodník, postupně z toho vzešlo enduro. Plácal jsem se pořád někde kolem desátého místa v republice, objížděl dostupné závody a kdykoliv mi přišel na mysl ten plakát s Lopraisem, opakoval jsem si, ať zůstávám nohama na zemi. Přesto jsem někde vzadu cítil, že na to mám. Že to vlastně chci zkusit.

Tak jsem to risknul.

Měl jsem tehdy dvě auta a obě jsem prodal, navrch jsem si půjčil od kamaráda a všechny peníze a v podstatě i kariéru investoval do jednoho závodu. Existují totiž týmy, které vám poskytnou zázemí i kvalitní stroj, pokud jste schopni si to zaplatit. Jeden třídenní start na mistrovství Evropy tak vyjde zhruba na dvě stě tisíc. Tak já těch svých dvě stě vzal a donesl je do týmu KM Racing Pavla Kubíčka. Prohlídli si mé výsledky a řekli, že ve mně vidí potenciál. Dali mi šanci.

Já pak dojel na mistrovství Evropy třetí.

Může to být náhoda, nebo na to fakt mám, došlo mi. Pavel mi následně sehnal prostředky na další evropský závod. Ten už jsem vyhrál. V takovou chvíli se stanete zajímavým i pro sponzory, já jako voják navíc i na základě těchto úspěchů dostal místo v armádním centru Dukly. Začali se o mě víc starat, víc mě propagovat a já postupně sbíral umístění na bedně v Evropě nebo ve Světovém poháru.

A kvalifikoval jsem se na Dakar.

Že do toho jdu, jsem se rozhodl hned po bronzu ze své premiéry, jímž jsem si dokázal, že něco přece jen umím. Následovalo v podstatě výběrové řízení. Pořadatelům podáte žádost a svoji prezentaci, doložíte své předchozí výsledky a absolvujete pohovor. K tomu je taky třeba zajet jeden ze čtyř závodů Dakar series.

Aby se s vámi vůbec začali bavit, musíte jim předvést, že jste dobří.

Pokud uznají, že to tak je, ještě je nezbytné v jejich závodě ukázat, že to zvládnete. Já startoval v Maroku a přestože jsem dojel čtyřicátý, vzali mě. Potkaly mě totiž technické problémy a oni ocenili, jak jsem se s nimi popral, jak jsem zareagoval. K tomu přičetli mé předchozí výsledky.

V sedmatřiceti jsem byl vybraný jako jeden z těch nejmladších. Pro Dakar totiž potřebujete vyzrálost. Snoubí se v něm rychlost a schopnost se pohotově rozhodovat. Jestliže v sobě smícháte všechny tři prvky dohromady, jste úspěšní. Já poznal, že mi zrovna tohle vyhovuje.

V enduru máte vymlíkovanou trať, již si můžete dopředu projít, a záleží jen na tom, kdo to podrží nejrychleji. Jakmile má ale endurák jet někam, kde to nezná, bojí se. Já takový strach nemám. Nejsem sice nejrychlejší, ale zase mám navrch tam, kdy je potřeba číst z mapy a v daný okamžik se rozhodovat. Dokážu se přizpůsobit jen na základě údajů z papíru.

Objevil jsem to v sobě až tehdy na mistrovství Evropy.

A co víc, co jsem dostal dvěstěkilovou dakarovou motorku, jíž se všichni bojí, byl jsem na ní ještě rychlejší. Vyrazil jsem s tím speciálem i na motokrosovou trať a skákal tam velké lavice, ačkoliv mi říkali, že to není možné.

Sedí mi.

Nechybělo tolik, a můj příběh skončil přesně tady. Úspěšnou kvalifikací na Dakar.

Příběh a možná i život.

To auto jsem viděl, jak se chystá vjet do křižovatky z vedlejší silnice. Stálo, já si to šinul po hlavní. Nijak rychle, nějakých šedesát. V okamžiku, kdy jsem ho míjel, se rozjelo. Stačil jsem jen lehce strhnout řízení na opačnou stranu a pak jen ucítil náraz z boku.

Řidič mi nedal žádnou šanci. Nabral mě a já letěl desítky metrů daleko. Snažil jsem se dopad nějak kontrolovat a zbrzdit, ale nešlo to, zastavil jsem se až ve škarpě, kde jsem se posadil a rozhlížel se, jestli jsem ještě vstal na tomto světě.

Žiju. Páteř mám v pořádku. To byly dvě první myšlenky.

Malý pohyb, který jsem stihl na poslední chvilku před nárazem udělat, zřejmě rozhodl, že se mi nakonec nestalo všechno to nejhorší, co se stát mohlo. Taky jsem na sobě naštěstí měl všechny chrániče, které ani normálně nevozím, jenže tehdy jsem zrovna mířil na promoakci. Neodnesl jsem to tedy tak hrozně, přestože zřízený jsem byl i tak solidně. Neskutečně mě bolela noha a věděl jsem, že na celé pravé straně je něco špatně. A taky, že jo. Měl jsem našestkrát zlomenou klíční kost a nohu mám dodnes pohmožděnou tak, že nemůžu běhat. Rozdrcený kotník mi sice dali dohromady, ale postupně se mi v něm uvolnily nějaké kůstky a v tom místě mi plují. Budou mě muset zase operovat, problémy mi to dělá obrovské.

Nic z toho jsem ale netušil, když mě naložili do sanitky a já telefonoval manželce, tehdy ještě přítelkyni. Řekl jsem, že jsem měl nehodu, ale ať se nebojí. Že jsem v pořádku a vezou mě do vojenské nemocnice.

„Mám za tebou přijet?“ byla její první reakce. Nechtěl jsem, protože na mě nebyl hezký pohled a nejdřív jsem chtěl zjistit, co se mnou je.
„Z toho se stejně nevykroutíš,“ dodala. Za měsíc jsme se totiž měli brát. Zasmáli jsme se. Tohle přesně vyjadřuje náš vztah.

Svatbu jsme stihli v termínu. Sice jsem se musel nechat pro ten jeden den uschopnit a s tancem jsem měl problém, ale zvládli jsme to.

Předtím v nemocnici mi ale do smíchu nebylo, hlavou se mi honila spousta věcí. Že jsem našel někoho, koho si chci vzít, s kým chci rodinu, a najednou jsem tu nemusel být. Potom ten závodní rozměr... Došel jsem až na práh Dakaru, akceptovali moji přihlášku, podpořili mě sponzoři, což rozhodně nebyla samozřejmost, a mě najednou půl roku před startem vezli z JIPky na operační sál s tím, že se zatím pořádně neví, co se mnou bude. Prognózy nebyly dobré.

„Seš bojovník. Tak to ukaž, zabojuj,“ řekla mi moje žena, čímž mi ohromně pomohla. Začal jsem věřit, že takhle to skutečně funguje.

Nehoda se stala v červnu a já už v srpnu stál na startu závodu Světového poháru v Polsku. Všechno mě bolelo, všechno bylo špatně, ale já věděl, že musím. Že je potřeba, abych všem, kdo o mně v mém stavu pochybovali, ukázal, že Dakar zvládnu. Že jsem zpátky.

Ten závod jsem dojel druhý.

Pochybuju, že pořadatelé Dakaru vůbec tušili, co se mi stalo. Rozhodli jsme se nic jim neříkat, dokud se neukáže, co ve svém stavu zvládnu. A já si potvrdil, že bolest je relativní. Že pokud člověk něco opravdu chce a za něčím si jde, dokáže skousnout spoustu věcí. To neznamená, že si nenesu následky. V provozu mám od té bouračky strach, jsem na silnici obezřetnější. Nevěřím lidem okolo sebe, což mě omezuje. Zajímavé, že v závodě potíže nemám, tam vím, že jsem v tomhle ohledu v bezpečí.

Taky mě trápily děsivé sny, budil jsem se v noci a pořád měl před očima onu situaci, kdy jsem mohl umřít. Ani zážitky z vojenských misí, jichž jsem se zúčastnil, na mě takhle nepůsobí. Musel jsem dokonce chodit na terapie k psychologovi.

Už na to nesedej, ty motorky tě jednou zabijou, slyšel jsem často. Takhle jsem ale nepřemýšlel. Já chtěl na Dakar i proto, abych dokázal sám sobě, že jsem všechno překonal.

S nehodami ale skutečně nebyl konec.

„Žiješ? Jsi OK?“

Díval jsem se, jestli postava, zablácená tolik, že ani nešla identifikovat, někde nekrvácí.

„Jo,“ vydal ze sebe ten chlap. Začal ale upadat do šoku, okamžitě jsem mu tedy sundal přilbu a poskládal ho do stabilizované polohy, aby se mi neudusil.

Zase se probral.

Zastavil za mnou další motorkář a nabídl svoji pomoc. Viděl ale, že se starám, takže pokračoval dál. Já zůstal. Ten zraněný mi mohl stokrát tvrdit, že je v pořádku, ale díky adrenalinu může mít v tu chvíli klidně utrženou nohu a necítí to. Přepnul jsem se do módu, pro něhož jsem jako voják vycvičený, přestal jsem přemýšlet nad závodem. V pokynech máme, že je naší povinností zajistit nehodu, pořadatel mi v takovou chvíli garantuje, že můj čas zastavuje. Hned jsem taky tlačítkem na motorce kontaktoval bezpečnostní systém, aby vyslal pomoc.

Na Domenica jsem narazil hned druhý den Dakaru, na začátku druhé rychlostní zkoušky kolem čtyřicátého kilometru. Měl jsem za sebou už nějakých čtyři sta kiláků přejezdu a na trati jsem poprvé zažil písek fesh-fesh, prášek jemný jako bílá mouka. Na něm nesmíte zpomalovat, je třeba do toho dupnout, protože pokud přibrzdíte, vcucne vás. Funguje na něj jen vyšší rychlost.

Mně to svištělo.

Předjížděl jsem další jezdce zleva i zprava a říkal jsem si, jestli fakt jedu tak dobře, nebo co se to děje. Při jízdě nevidím na tachometr, ale mohl jsem to držet kolem stotřicítky přestože jsem se dostal už do pásma dlouhých rovin s loužemi, které nestihly vyschnout po velkých deštích.

V určitých úsecích trati je od pořadatelů omezená rychlost. Jakmile ji překročíte, bezpečnostní systém na motorce vydá dost nepříjemný zvuk. Druhý případ, kdy se tenhle signál ozve, nastane, sotva vjedu do pásma nehody.

Mně se ozvalo elektronické zapištění.

Nejdřív jsem si myslel, že jsem přepísknul rychlost. Lekl jsem se, že jsem v roadbooku přehlédl nějaké omezení, protože za porušení vám napaří velké finanční pálky a v krajním případě vás klidně i vyloučí. Šel jsem tedy do brzdy a mrknul na ten kus papíru, který mám na řídítkách. Nikde žádné omezení.

Hned v další vteřině jsem si všimnul rozmetané motorky. Jezdce jsem uviděl, až když jsem zpomalil. Nebylo poznat ani jeho číslo nebo helma. Sesednul jsem.

Abych ho udržel při vědomí, pořád jsem se ho na něco ptal. Bavili jsme se o rodině, o tom, odkud je, jak se dostal na Dakar.

Vrtulník u nás měl být do patnácti minut.

Jenže uteklo čtvrt hodiny pryč.

Dvacet minut.

Vrtulník nikde.

A pak přestali jezdit motorkáři. Nastoupila auta a s nimi prach a hluk. Prali kolem nás neskutečné bomby, musel jsem na ně mávat a zpomalovat je. Domenica jsem ani nemohl nikam odtáhnout, protože všude okolo rostla hustá křoviska. Taková, mezi něž se nedalo vůbec dostat. Musel dál ležet přímo na trati.

Slunce pražilo tolik, že ve stínu bylo pětapadesát stupňů. Udělal jsem proto ze svých věcí včetně bundy a šátku přístřešek a omyl Domenica svojí vodou, aby se mu lépe dýchalo. Poléval jsem mu dokola hlavu, aby ho to horko nespálilo. Vezu s sebou pět litrů vody, tři u sebe a dva na motorce. Říkal jsem si, že tu chvíli, než dorazí vrtulník, bez nich přežiju.

Trvalo čtyřicet minut, než byl u nás.

Domenico byl při vědomí a viditelně nekrvácel, nakonec měl jen pochroumané rameno, přednost tak dostaly horší úrazy, které se v tu dobu v závodě udály. Na celou etapu jsou vždycky vyčleněné jen tři vrtulníky a mají priority.

Ten náš ale kvůli zmíněným křoviskům nemohl ani sednout, tak jen vyhodil doktory. Ti s sebou měli pouze půl litru vody.

Přede mnou zůstávalo ještě sto padesát kilometrů rychlostní zkoušky, vyrazit jen s takovým množstvím by byl nesmysl. Tak jsem čekal, než přijedou sanitky.

Další dvě hodiny. Ve stresu, bez vody, po celém dnu za řídítky a na tom šíleném horku.

Když konečně dorazili, naložili Domenica a mně dali vodu, bylo mi už pěkně zle. Měl jsem klasický úžeh. Stejně jsem se vydal zase na trať. Jen už projela auta a já se proplétal mezi kamiony.

Jet za kamionem na motorce, to je něco… Zvedá prach neskutečným způsobem a než ten sedne, trvá to hrozně dlouho. Blbě vidět je přes takový oblak i v samotném kamionu, když se dva předjíždějí, ale přece jen tam se sedí výš v kabině. Jako motorkář jsem ale zůstával v permanentní mlze.

Na příští tankovačce jsem se občerstvil, ale stejně už jsem cítil, jak jsem malátný. Rozjížděl jsem se potom po rovině a najednou mě něco koplo. Motorka stála a já letěl, přední kolo mi zmizelo. Chytnul jsem díru a už jak jsem plachtil vzduchem, věděl jsem, že to je v prdeli. Složil jsem to.

Sotva jsem dopadnul a posadil se, jen jsem cítil jak mi hrozně teče krev, nedokázal jsem se opřít o rameno. Stihnul jsem zmáčknout tlačítko nouze, pak mě posbírali lidi, kteří se ke mně seběhli.

Bylo po všem.

V nemocnici v San Miguel de Tucmán se snažili, jsou tam zlatí lidi, ale jednoduše nemají vybavení z tohoto století. Třeba rentgen vypadal jako u nás za mého dětství. Postele byly oddělené jen plentou a já za tou vedlejší slyšel povědomý hlas.

„Domenico?, to seš ty?“
„Lukas, to seš ty?“

Tak jsme se zase sešli.

Děkoval mi, ptal se, jak se mi to stalo a když zjistil, že jsem boural i kvůli tomu, jak jsem byl vysílený z času stráveného s ním čekáním na pomoc, bylo mu to hrozně líto. On měl jen vyhozené rameno, kdežto já byl úplně rozsekaný, vypadal jsem hůř.

To Domenico se pak staral, abychom měli všechno potřebné. Říkal, ať jen ležím, že všechno zařídí. Nikam jsem ani nemusel volat, všechno vytelefonoval. Dost jsme se spolu nasmáli a vyloženě se skamarádili. V létě se dokonce uvidíme, přijede do České republiky a já jsem pozvaný k němu, jeho manželka mě prý chce poznat.

Jeho zranění prý akorát bylo tak vážné, že minimálně dva roky nemůže na Dakar. To mně řekli, že s ramenem nic nemám, že to jsou jen lehce natažené vazy.

Fakt?

A proč to teda tak zatraceně bolí?

Nevěřil jsem jim, jak jen to šlo, nabral jsem směr domů. S jedněmi kraťasy, trikem a pasem, čtyři dny přeletů a nocí na hotelích. Všechno pokryla pojistka, postaráno o mě bylo báječně, jen bolest v rameni zůstávala pekelná.

Přiletěl jsem do Prahy s tím, že na mě rychle na pohodu mrknou v nemocnici a za půl hodiny už abych byl v České televizi na rozhovor.

Jo, houby.

Sotva mě doktor uviděl, ptal se, jak dlouho to mám.

„Čtyři dny.“
„Hmm, hezký, tak na sál.“

Prý mám rameno vykloubené a nechávat ho tak takovou dobu nadělá v těle paseku. Jak mi tohle řekl, začalo mi být dost zle.

Dali mě sice dohromady, ale rameno už nikdy nebude úplně funkční jako dřív.

V rámci Dukly jsem jediný motorkář a zároveň voják z povolání. Prošel jsem si v armádě všemi stupni. Mám za sebou povinnou službu, kdy jsem sloužil na Hradě jako řidič. Tady se mi definitivně zalíbily motorky, řekl jsem si, že by mě bavilo s nimi pracovat a udělal jsem výběrové řízení do motojednotky. Jezdil jsem s prezidentem Havlem a později jsem nastoupil k vojenské policii, kde jsem zase přesedlal i na auta. Pokračoval jsem osobní ochranou a mám i armádní vysokou školu, teď jsem díky tomu šéfem výcviku. Začal jsem na rotmistrovi a přes praporčíka a poručíka jsem se dostal na nadporučíka.

Je za tím šestnáct let služby. Absolvoval jsem Irák i Afghánistán.

Do těchto zemí jezdíme proto, aby se u nás nedělo to, co tam. Tímhle způsobem chráníme naši zemi, své nejbližší. Já působil jako mentor. Cvičili jsme místní policisty, pomáhali jsme, aby místní sami zvládli obnovit pořádek ve válkou zasažené zemi. Na dalších misích jsem pak dělal osobní ochranu nejvyšším představitelům, moje práce tedy byla provedená nejlíp tehdy, když vůbec nebyla vidět.

Nejezdil jsem bojovat v tom akčním slova smyslu, ale to neznamená, že na základnu třeba nelétaly rakety. Nikoho z nás to ale nezaskočí, na tyhle situace jsme vycvičení, víme, jak reagovat.

Ano, taky jsme vyprovázeli kolegy, kteří tam umřeli. Na podobných misích si vždycky uvědomíte, jak se u nás máme dobře. Tekoucí voda, záchod… Když pak vidím, jaké malicherné problémy tu řešíme, možná se chovám trochu divně, některé věci mi připadají směšné.

Díky své práci se zase aspoň nemusím nijak zvlášť fyzicky připravovat na motorku. Fyzičku vůbec není třeba nijak víc trénovat. Jezdím, to je jediné, co potřebuju. Jen na misích jsem se samozřejmě za řidítka nedostal, tam jsem byl pět měsíců bez závodění.

Dnes už by to byla komplikace.

Ten kolega mi byl povědomý. Věděl jsem, že pracuje jako součást týmu zajišťujícího prostory, do nichž se vydávají členové vlády.

Dělal u ministra obrany.

Došlo mi, že se něco bude dít, jakmile jsem ho u sebe v nemocnici zahlédl. Pan ministr mě pak skutečně přišel osobně vyznamenat za rytířský čin. Překvapilo mě to. Na druhou stranu, nejsem v tomhle ohledu nikterak výjimečný, oceňuje takhle každého vojáka či policistu, který se zachová správně v podobné situaci, co já.

Pro mě se v první řadě jednalo o morální podporu a vědomí, že nic není ztraceno. Myslel jsem totiž, že Dakar pro mě tímhle skončil. Bál jsem se, jak vysvětlím sponzorům, že jsem se rozsekal hned druhý den. Pan ministr mi ale řekl, že je na mě hrdý a že udělá všechno pro to, aby mi pomohl dostat se na další Dakar. Prý jsem ukázal armádu v dobrém světle a potvrdil jsem, že jsme správně vycvičení.

Tohle všechno bych ale stejně vyměnil za to, abych neboural. Třeba by mi to nezaručilo tak velkou všeobecnou známost, ale zase bych se teď třeba mohl pochlubit medailí.

Tak holt příště.

V první řadě jsem přece jen závodník. Kdybych nechtěl vyhrát, nesedám na motorku, ačkoliv na Dakaru pro mě vůbec nebylo důležité pořadí. Díky tomuhle osvobozujícímu pocitu jsem pak i byl rychlejší. Neřešil jsem minuty a vteřiny, jen jsem jel a vnímal jsem trať a okolí. Užíval jsem si, že vůbec jsem v Jižní Americe.

Tím, co se následně přihodilo, vznikl příběh.

A Dakar je o příbězích. Je to odysea. Je to nejtěžší a nejextrémnější závod světa. Každý z těch sto padesáti lidí, kteří na něm startují, za sebou svůj příběh má. Už jen o tom, jak se tam vůbec dostali.

Rodí se tam přátelství, lidé si navzájem pomáhají. Je přirozené, že se přihodí něco, co potkalo mě.

Nebýt ale manželky, která se stará o moje stránky, nemyslím, že by se někdo z českých médií dozvěděl, co se skutečně stalo. Dokázala do nich citlivě dostat informace, které nedal na web ani můj tým. V České televizi původně i někteří komentátoři z řad bývalých závodníků řešili, že nehoda byla moje začátečnická chyba. Nezmínili, že jsem předtím tři hodiny na úmorném sluníčku čekal se zraněným soupeřem a dostal z toho úžeh, odrovnal se a pak jel mezi kamiony.

Zpětně mě taková slova dost štvala. Ano, vypadl jsem, nebudu se vymlouvat. Ale když už je řečeno A, ať zazní i B. Vždyť já se nikde nevytahoval, že jsem někomu pomáhal. Je to pro mě věc, kterou by měl udělat každý. Poskytl jsem první pomoc, protože jsem u toho zrovna byl já, to samé dělají denně tisíce vojáků, policistů a hasičů u dopravních nehod, při povodních. Nejsem jiný než oni, jen byla moje pomoc vidět víc díky kulisám, v jakých se odehrála.

Alespoň jsem snad ukázal, že my vojáci nejsme jen zelení mozci. Že jsme stejní jako ostatní, jen jsme na podobné situace vycvičení.

Těší mě, že mě lidi teď znají. Jen chci, aby taky věděli, že nejsem jen ten, který pomáhal a který spadl z motorky. Vyhrál jsem spoustu závodů, byl jsem v reprezentaci a za mou účastí na Dakaru je dlouhá cesta. Raději bych tedy vyprávěl o tom, jak jsem dojel do cíle a chválil svoji ženu. To ona je pro mě hrdinka. Stála za mnou v těžkých chvílích, kdy už jsem byl na všechno naštvaný. Kdy jsme třeba řešili nové sponzory a na poslední chvíli to padlo. Kdy jsem musel do přípravy dát své poslední peníze. Tak, abych si splnil svůj sen.

Že jsem se postavil na start Dakaru, tím došel naplnění. Teď je přede mnou další meta. Dostat se do cíle. A až dokážu to, budu v něm chtít být rychleji.

V první řadě si musím srovnat, na co vůbec mám. Když jsem ale viděl, co jsem za ty dva dny v Jižní Americe absolvoval, vím že bez šance nejsem.

O nás motorkářích ostatní říkají, že jsme úplní magoři. A mají pravdu. Jsme na všechno sami. Sami si navigujeme, sami si povídáme, sami si musíme poradit. Přiznávám, jak jsem se rozsekal, došlo mi, že už v tomhle ohledu stačilo. Že mám obrovské štěstí a není dobré ho pokoušet pořád dokola. Sednout v takhle extrémním závodě znovu na motorku už se bojím.

Ještě ale existují čtyři kola a volant.

Velkou roli hrají peníze. Zatímco rozpočet na motorku se pohybuje kolem tří milionů, čtyři kola, to je sedm milionů a výš. Rozjeli jsme ale jednání a z nich vzešlo, že příští Dakar absolvuju jako řidič doprovodného týmu ve Fordu Ranger. Závodní auto už bychom nestihli připravit, to se v tak krátkém čase nedá. Proto sice budu závodit, ale nemůžu vyhrát. V nové roli si ale všechno alespoň okoukám. Uvidím závod očima mechaniků, novinářů, supportu. Obohatím se.

A hlavně hodlám dojet do cíle. Protože když za něčím jdu, tak to dotáhnu.

Takže se vidíme na příštím Dakaru.

Jana Mensatorová a archiv Lukáše Kvapila

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.