Rvát se o svůj sen

David Kočí

Rvát se o svůj sen

Omlouvám se za ten výraz, ale ono to nejde říct jinak.

V létě 2003 jsem se strašně nasral.

Předchozí podzim už to s mojí kariérou v Americe vypadalo bídně. Začínal jsem druhý rok nováčkovského kontraktu a znovu jsem se nedostal ani do sestavy záložního týmu Pittsburghu, posílali mě zase až do ECHL, na druhou farmu. Když jsem to během kempu vycítil, zavolal jsem svému agentovi panu Henyšovi, že už v tom nevidím smysl. Měla o mě zájem Sparta, s trenérem Hadamczikem jsme byli dohodnutí a já chtěl zpátky do Čech.

Jenže Pittsburgh mě odmítl pustit.

Došlo to tak daleko, že jsem si řekl o číslo na našeho generálního manažera Craiga Patricka a jemu, téhle ikoně NHL, jsem volal a na rovinu mu řekl, co si myslím.
„Craigu, vždyť se mnou ani nepočítáš, druhý rok mě dáváš do East Coast, tak mě nech jít, já už tu nechci být.“

„Ne.“

Nic víc neřekl. Žádný komentář. Úplně jsem se zarazil.

„Ne, zůstaneš tady,“ reagoval na všechny moje další argumenty. Půl hodiny jsem do něj ryl a on mi nedával jiné odpovědi než: „Ne, tady zůstaneš.“ V podstatě se se mnou ani nebavil. Když jsem pochopil, že jinudy cesta nevede, vzteky jsem zavěsil. Bydlel jsem na apartmánu u spoluhráče Michala Sivka, který byl zrovna zavolaný nahoru do prvního mužstva, a jak jsem byl v ráži, s mobilem jsem švihnul proti zdi. Tak silně, že ji promáčknul, zůstala tam celkem pěkná díra.

Sorry, Michale.

Nezbývalo mi nic jiného, než se sbalit a jet se ohlásit do Wheelingu a nějak to tam doplácat. Na jednu stranu bylo pozitivní, že o mě v klubu tolik stáli, ale…

Po sezoně mě začalo neskutečně štvát, že jsem se pořád neprosadil. Tenhle pocit ve mně čím dál víc bobtnal a já ho přes léto vypustil do tréninku. Nebyla to fráze, já opravdu cítil, že hodlám makat, kondičně se nadřít.

K tomu jsem si řekl ještě jednu věc – až přijdu do kempu a kdokoliv na mě sáhne, jenom se na mě špatně koukne, toho zmydlím. Je mi jedno, kdo to bude. Uvědomil jsem si, že tohle v Americe žerou a já jsem postavou velkej, takže k tomu mám předpoklady. Zkusím to prostě takhle.

Chudák Ross Lupaschuk.

První den kempu se při jednom cvičení on, normální průměrnej hráč, cpal před bránu, já ho odstrčil a on mi ránu vrátil. Čapnul jsem ho a seřezal. Odskákal to.

„Co děláš, jsi magor?“ řval na mě.

Nezajímalo mě to, já chtěl svoje místo. Od té doby to ode mě schytal každý. Poznal jsem, že tohle je moje šance, že si kolem sebe musím vybudovat auru blázna, jehož se všichni budou bát.

Nejdřív mě bavilo, jak se na mě změnil pohled, ale pak jsem si uvědomil, že tohle musím dělat každý den.

Během dvou modelových utkání v kempu se ke mně nikdo ani nepřiblížil, všichni viděli, že jsem rozjetej. Byla to hra a já k ní našel návod.

Udělal jsem ze sebe neřízenou střelu.

Trenéři si toho všimli. Jedna věc je, že jsem hrál mnohem líp než dřív, byl jsem fyzicky nabušený, ale vyskočit z pozice patnáctého beka v organizaci až na hranici prvního týmu, za to mohla moje nová dovednost. Z Penguins mě poslali dolů až těsně před začátkem sezony, s Krisem Beechem jsme byli poslední, kdo šel na farmu. Už jen to pro mě bylo ohromné vyznamenání.

Dál jsem to kosil. Řezal jsem hlava nehlava kohokoliv, čímž jsem si získal pozornost bitkařů z jiných týmů. Když jsem po někom šel, okamžitě se na mě vrhli. Provokoval jsem je agresivní hrou, někdy čistou, jindy až na hranici zákeřnosti. Hrál jsem docela solidní hokej a k tomu jsem přidal to, čemu v zámoří říkají toughness. Houževnatost, tvrdost, odolnost.

Vedle hokejky se mým hlavním pracovním nástrojem staly pěsti.

První rok vám to nevadí, protože jedete na euforii, že se k vám všichni najednou začnou chovat jinak. Trenéři, spoluhráči ale i maséři si vás rázem váží. Už nejste někdo do počtu, ale je z vás prospect, s kterým se počítá pro první tým.
Postupně mi ale došlo, do čeho jsem se to dostal.

Nejsem rodilý rváč. Nejdřív mě bavilo, jak se na mě změnil všeobecný pohled, ale pak jsem si uvědomil, že tohle musím dělat každý den. Kdybych přestal, vzali by si někoho jiného.

Je to jako s drogama. Začnete je brát, jste na vrcholu a až časem si uvědomíte, že jste v tom až po uši a nejde vylézt. V mém případě se mi navíc nechtělo vzdávat něčeho, v čem jsem se dostal mezi top pěti hráčů v lize. Během téhle sezony jsem totiž skočil třetí v trestných minutách, měl jsem jich skoro 300. Honili jsme se s McGrattanem a Vandermeerem, kdo bude mít víc pětiminutových majorů za bitky, což se tehdy ve statistikách zohledňovalo. Já jich měl pětadvacet, oni kolem třiceti.

Byla to svým způsobem prestiž. Tolik rvaček, to už je známka, že se nebojíte.

Ve své úloze se za našich časů vyloženě vyžívali možná tak tři rváči, zbylí jako já chápali, že právě tímhle se mohou prosadit. I mě někdy bavilo se s někým poprat, ale často jsem spíš věděl, že jdu proti zabijákům. Zmíněný McGratttan nebo MacIntyre, to byli řezníci. Před zápasem s nimi mi bývalo špatně od žaludku, protože jsem prostě věděl, že to zase budou jatka.

Jenže mě hokej na téhle úrovni tak bavil, že jsem to chtěl podstupovat.

K NHL jsem měl blízko už ve svém třetím roce na farmě, ke konci sezony dokonce trenér Eddie Olczyk řekl do novin, že se chystá mě povolat, protože už jsem si uvědomil svoji roli, ale nedošlo k tomu. Pittsburgh hrál tu sezonu strašně, kdežto my v AHL jsme si budovali pozici pro play off, a proto u nás nechávali důležité hráče, zatímco nahoru posílali kluky i z páté lajny, aby zbytek základní části aspoň nějak dojeli.

Pak přišla výluka, vážné zranění a nakonec smlouva s Chicagem, kam mě už brali vyloženě jako bitkaře.

V březnu 2007 jsem se dočkal. Sen o NHL se mi ovšem splnil stylem, kdy jsem si to ani tak neužíval, protože v sezoně se mi moc nedařilo herně ani bitkařsky. Vnímal jsem, že mě spíš jen chtějí vidět, když už mě podepsali. Blackhawks taky nehráli bůhvíjak, tak mě prostě zkusili, ať se ukážu. Měl jsem z toho smíšené pocity, byl jsem ve stresu. Navíc jsem nenastoupil hned po zavolání, ale tři dny jsem čekal a přemýšlel, co mě čeká. Rotovala mi hlava. Byl to divný začátek.

Dopadlo to ale nejlíp, jak mohlo. Kdybych si svoji premiéru chtěl naplánovat, lepší scénář bych nevymyslel.

Sám na sebe jsem se strašně naštval, proč jsem to tak podělal. „Co to tady předvádíš?“ ptal jsem se v duchu.

Než jsem stoupnul na led, svírala mě ohromná nervozita. Hráli jsme proti Phoenixu, kde byl rváč, s kterým jsem se nepral rád. Josh Gratton, žádná hvězda, ale měl ránu jak z děla a byl malej. Nemám malé bitkaře v oblibě. Jdete na ně jako absolutní favorit, jenže oni jsou mrštní a nebezpeční. Z devadesáti procent vyhrajete, ale když vám ji uvalí, je to ostuda.

A Gratton byl jednoduše dobrej.

Ani jsem ho nehledal, hned v prvním střídání za mnou přijel a prý ať si to rozdáme. Byl jsem ze všeho zkoprnělý, shodil jsem rukavice a než jsem si stačil uvědomit, co se děje, on mě jednou ranou knockoutoval.

Seděl jsem pak na trestné a věděl, že to je průser. Vzali mě jako rváče, a já se nechal sundat při první příležitosti. Bylo mi jasné, že to může být můj úplný konec. Před očima mi proběhla spousta věcí jako film, od toho telefonu hozeného proti zdi, přes všechny ty roky dřiny, abych se dostal až sem. Sám na sebe jsem se v tu chvíli strašně naštval, proč jsem to tak podělal.

„Co to tady předvádíš?“ ptal jsem se v duchu.

Hůř už to dopadnout nemůže, řekl jsem si. Dostal jsem se do stavu, který se mi občas povedlo navodit, pocítil jsem v sobě obrovskou sílu. Bylo mi všechno jedno, kašlu na to. Věděl jsem, že jestli ještě dostanu aspoň jedno střídání na ledě, budu při něm dominovat. Nechám tam všechno, co v sobě mám, vyždímám se do maxima.

Vracel jsem se na střídačku a kluci mě poklepali. Spíš ze soucitu, zdvořilostně. V klidu, mladej, v pohodě.

Vůbec jsem je nevnímal. Jen jsem si sednul a čekal, jestli mě trenér znovu zavolá. Byl jsem připravený, že to možná nepřijde.

„Čtvrtá lajna na led.“

OK, jdem na to.

Vlezl jsem tam a Gratton na mě koukal stylem „Hej, idiote, dostal jsi, co?“

Bylo mi to fuk. Hodila se buly, puk šel na jejich beka a já na něj vletěl.
Bum, rozbil jsem ho o mantinel.

Kotouč se přehrál na druhého obránce.
Bum, koupil jí taky.

Rozházel jsem je po plexisklech. Oba čisté hity.

Gratton za mnou přijel a křičel: „Idiote, co děláš, já tě zase sestřelím.“

„Tak pojď.“

Nandal jsem mu.

Kluci i trenér byli rozjaření. Ukázal jsem, že jsem bojovník, že jsem se nepodělal. Sice jsem dostal naloženo, ale šel jsem do toho znova. Když jsem se vracel z trestné na střídačku podruhé, už mě poklepávali s úctou. Dobrá práce, mladej. Byl jsem v transu.

Každé další střídání jsem hrál parádně, akorát na samém konci jsem uprostřed hřiště trefil jednoho soupeře. Myslím, že v rámci pravidel, ale on se u toho blbě protočil a tekla z něj krev. Naskákali na mě všichni jejich zbylí hráči z ledu a po třetí rvačce jsem šel automaticky do šatny.

Seděl jsem v ní nejistý, jestli to nebyl průšvih. Wayne Gretzky, který tehdy Phoenix trénoval, na mě křičel, co jsem to za debila. Ale jak se otevřely dveře do kabiny a do nich vletěl jako první náš kouč Denis Savard, hrnul se za mnou a třásl mi rameny, že to byla paráda, hned jsem měl lepší dojem.

Přece jen bych radši dal tři góly, ale pochvala vždycky potěší.

Stejně jsem se ovšem nemohl zbavit divného pocitu, protože jsem nikdy nechtěl vystupovat jako bezmozek. Věděl jsem, že v Americe to mají rádi, že fanoušci i nadřízení takový styl vyžadují, ale bylo mi jasné, že mě za to dost lidí doma odsoudí. To se taky stalo.

Přijeli jsme do Anaheimu, na led nejtvrdšího týmu NHL. Na červené čáře si mě už při rozbruslení prohlíželi tři ranaři.

Ale co, vyhráli jsme 7:5 a v Chicagu byli u vytržení. Tu sezonu o nich nikdo do té doby ani nevěděl a najednou je oslavovaly noviny a byli na první pozici v highlightech na ESPN. Story? Že nějaký Kočí vletěl na led a začal řádit, čímž tým nabudil.

Věřím na osud, něco mezi nebem a zemí. Asi to tak mělo být.

Když jsem si to zpětně uvědomil, představovalo to pro mě tu nejlepší vizitku mezi rváči. Okamžitě všichni věděli, že jsem přišel a udělal maglajs ve Phoenixu. Za jeden zápas tři bitky, dvaačtyřicet trestných minut a frajer na nosítkách. Týden na to jsme přijeli do Anaheimu, na led nejtvrdšího týmu NHL. Parros, O’Donnell, O’Brien, Moen, Pronger… Na červené čáře si mě už při rozbruslení prohlíželi tři ranaři a hned první střídání na mě šel jeden, druhé další. Už to jelo. Kdekoliv jsme pak hráli, cítil jsem respekt. Už jsem nebyl jen „ten novej“, okamžitě jsem ukázal, že se nebojím.

A hrál jsem NHL.

Poprvé mě vypnul knockoutem ještě v AHL Brian McGrattan. Michal Sivek, s nímž jsem tam hrával, měl tehdy něco s tříslem a marodil asi čtyři měsíce. Probral jsem se v šatně a viděl jsem ho.

„Jako to, že nehraješ?“ ptal jsem se. Vůbec jsem netušil, kde jsem.

A on na mě koukal, co blázním, že už je na marodce čtvrt roku.

Okamžitě se mnou dělali testy na otřes mozku, ty dopadly v pořádku, když jsem pak ale tu rvačku viděl na videu, žasnul jsem, co jsem dělal. Bylo děsivé, sledovat sám sebe, jak jsem koupil šlupku na čenich, sebral se a místo na trestnou odjel rovnou do šatny. Přitom jsem o sobě vůbec nevěděl a nic z toho si nepamatoval.

Zlomil jsem si ruku o D. J. Kinga. Mlátil jsem, mlátil a najednou si chci připravit další ránu, stisknu pěst, a něco je špatně.

Nikdy jsem nedostal opravdu tvrdý nářez, kdy bych sebou třepal na ledě jako kdysi Todd Fedoruk. Jo teklo hodně krve, když mi třeba Zdeno Chára zlomil nos, ale nic brutálního, přestože to tak vypadalo. Stejně s každým podobným zraněním, s každou zlomenou kostí, ve vás postupně roste strach, aby se vám zase něco nestalo. Začínají stresy, nabalují se. Před rvačkou už nejste neohrožený.

Nejde přitom o bolest, adrenalin vám ji nedovolí si připustit. Možná spadnete, zavrávoráte, všechno zčerná, ale nic vás nebolí. To až později. Vybavuju si, jak jsem si zlomil ruku o D. J. Kinga. Mlátil jsem, mlátil a najednou si chci připravit další ránu, stisknu pěst, a něco je špatně. Kouknu a na ruce mám vylezlý hrbol. Hned jsem měl jasno. Nebo když mi Westgarth zlomil čelist. Ozvalo se prasknutí, jako když mezi prsty rozkřápnete tužku. Nic jsem necítil, jen slyšel. Na trestné jsem si pak kousal do prstu, ale bez problému, tak jsem si řekl, že dobrý, že se nic nestalo.

Rvali jsme se v první třetině a já dohrál. Po zápase mi doktor řekl, že mám čelist na dva kusy.

Za svoji nejlepší bitku považuju tu s Brianem McGrattanem z parádního utkání našeho Colorada v Calgary v lednu 2010. Přetahovali jsme se o pozici v play off a v sestavě ten večer byli všichni tři naši bitkaři a zrovna tak od nich. Jeden ve druhé lajně, jeden ve třetí a já ve čtvrté. Začali jsme zápas druhou lajnou – bitka. Šla třetí lajna – bitka. A pak my. Připomínalo mi to program boxerských duelů ve Vegas. Lehká váha, střední váha a nakonec nejtěžší.

S McGrattanem jsme se postavili na buly a už jsme věděli, co nás čeká. Jen jsme se na sebe podívali, poodjeli jsme, oba jsme to zahodili a už jsme se řezali. Byla to parádní a dlouhá rvačka. Nakonec jsem trochu ztratil balanc, ale jinak jsme byli celkem vyrovnaní. Kývli jsme na sebe, že dobrá práce.

Diváci byli v extázi, šíleli. Jedna bitka, druhá, třetí, pak už to jelo. Ani jeden z těch třech dvojiček totiž neprohrál, všechno to byly bitky, které dodaly impuls oběma stranám. Když je totiž někdo knockautovaný, jeho tým ztichne, ale tohle obrovsky pomohlo náboji zápasu. Fanoušky i hráče to nabudilo.

Spousta bitkařů spadla do spirály depresí a prášků. Před výlukou je bral snad každý. Steroidy, nakopávače, všechno…

Na začátku kariéry jsem přitom míval problémy, jak se naladit hned na start utkání. Chtěl jsem hrát co nejvíc a věděl jsem, že když budu mít špatné první střídání, nedostanu další. Neexistuje, že bych se jako technický hráč první třetinu jen tak rozhýbával a pak na to vletěl ve třetí. Ne. Já musel být dobrý hned, jinak bych zůstal sedět na střídačce.

Dřív jsem jen v šatně popíjel kafe, což bylo o ničem. Postupně jsem ale vychytal, že mi vyhovuje zajít si před zápasem do posilovny, protože po ní se vždycky člověk cítí dobře. Zjistil jsem to až v Coloradu. Po cvičení jsem byl tak napumpovaný, že bych klidně hned hrál, a uvědomil jsem si, že to samé budu dělat před zápasem. Neunavím se, protože stejně tolik času na ledě nestrávím, ale aspoň budu připravený. Dával jsem si krátké, dynamické posilovny, abych se rozjel, a stav, kdy je hráč nejvíc v tempu, si navodil hned na začátek.

Fungovalo to.

Hokejoví rváči se navzájem respektují. Zpočátku jsem býval schopný bitky vyhrát i nějakým podlým úderem, kdy třeba někdo ležel na zemi a já mu dal ještě jednu, aby tekla krev, ale postupně jsem přišel na to, že o tomhle ta role není. Když ji děláte dlouho, dojde vám, jak těžká práce to je, a vážíte si každého, kdo vydržel.

Vyloženého kamaráda mezi bitkaři jsem měl jednoho, Lotyše Raitise Ivananse, který toho nejvíc odehrál v Los Angeles. Párkrát jsme se potkali v baru a už na farmě jsme se hodně bavili. Vždycky jsme se na chodbě před zápasem pozdravili, houkli na sebe, jestli ten druhý hraje, a protočili oči, že to zas bude nakládačka. Pak jsme se na ledě seřezali a v civilu večer zase pokecali. Věděli jsme, že to je jen naše práce, Raitis byl fajn kluk.

Taková sranda to ale často není. Spousta bitkařů spadla do spirály depresí a prášků. Před výlukou v roce 2004 je bral snad každý. Steroidy, nakopávače, všechno… Kluci se tím narvali, rozsvítily se jim oči a šli na věc.

Já k tomu nikdy neměl sklon. V životě jsem nezkusil ani cigaretu, alkoholu se napiju, ale nikdy mi nedělalo dobře se nalejvat, a tabák jsem jen vyzkoušel. Nemám sklony k závislostem, vždycky jsem byl schopný říct si dost. Hodně třeba piju kafe, ale když si řeknu, že si ho měsíc nedám, vydržím to. A když o tom tak přemýšlím, nikdo mi ani za celou dobu nic z těch oblbováků nenabídnul.

Jen jedinkrát jsem bral prášky na bolest. Přiznávám, pomohly mi tehdy překonat splíny, protože jsem se čtyři měsíce připravoval na kemp a hned první zápas jsem přišel ke zlomené čelisti, o níž jsem se už zmínil.

Díky práškům jsem zvládnul prvních čtrnáct dní. Dáte si jeden, jste normálně omámení a je to vlastně docela fajn. Když si ale představím, že mnozí je do sebe ládovali pravidelně a v letadle to zapíjeli pivem, nedivím se, že pak zvládli v NHL třeba jen tři roky. Na hotelu si ještě dali prášek na spaní, ráno prášek, aby se nakopli, a tohle furt dokola.

Ale co před lety pár kluků umřelo, všechny léky už musejí být na předpis. Dřív jste zašli za týmovým doktorem, že vás něco bolí, a on vám je dal, aniž by to kdokoliv řešil. Teď už je podle regulí zodpovědný on a všechno se eviduje.

NHL byla mým cílem, už když jsem jako dítě hrával v Praze na Hvězdě. Extraliga mě nelákala, já si kupoval časopisy o zámořském hokeji a na svém místě v kabině jsem měl zespodu poličky vylepené své idoly. Joe Kocura a jemu podobné. Dříče, tvrďáky.

Řekl jsem si, že chci být jako oni, makal jsem a furt jsem věřil, přestože mi spousta lidí tvrdila, že jsem bez šance. Vždycky jsem patřil mezi ty lepší, ale později na Spartě jsem spadnul do průměru, až druhý rok v juniorce jsem zase vyletěl. Měl jsem po maturitě, takže jsem se začal věnovat jen hokeji a něco se zlomilo. Dostal jsem se do dvacítek, draftovali mě a objevila se šance odejít do Kanady. Vůbec jsem se nerozmýšlel.

Nehrál jsem hokej proto, abych se rval. Rval jsem se proto, abych hrál hokej.

Jsem typický bejk. Dlouho v klidu, ale když se naštvu, začnu tlouct kopytem, jde mi pára z nozder, vypustím energii a letím. Proto jsem se stal tím, kým jsem byl.

Hokejovým bitkařem.

Mrzí mě, že si pod tím spousta lidí představuje hráče, který ani neumí stát na bruslích. Kdepak. I bitkař musí mít herní dovednosti na určité úrovni a chápat systém, tým si nemůže dovolit pustit na led někoho, kdo to nezvládne.

Já nehrál hokej proto, abych se rval.

Rval jsem se proto, abych hrál hokej.

Svět NHL, jeho profesionalita a luxus, mě tak bavil, že se mi odsud nechtělo. Platil jsem svoji daň za to, že jsem si mohl vychutnávat čas při tréninkách a při zápasech vedle nejlepší hokejistů světa a pod špičkovým vedením, z čehož dnes čerpám při trenérské kariéře.

Moje dvě holé ruce pro mě byly vstupenkou ke splnění snu.

Jana Mensatorová a archiv Davida Kočího

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.