Prozření

Jana Veselá

Prozření

Snaha o vítězství. Princip sportování, alespoň toho profesionálního.

Pokud se sportem živíte, mělo by vám záležet na tom, jestli váš zápas skončí vítězstvím nebo porážkou.

Mně to bylo v mojí poslední sezoně jedno.

Jeli jsme na venkovní zápas Euroligy a já si uvědomila, že mě ani moc nezajímá, jak dopadneme. Nastupovala jsem na hřiště a bylo mi jedno, zda vyhrajeme. Touha po vítězství se vytratila. Byl to jen další den v práci. Služební cesta, z níž už jsem chtěla být doma. Když na mě tenhle pocit v letadle sednul, došlo mi, že je tady něco špatně.

Ale nepřišel nečekaně.

Mě už tehdy basket víc ubíjel, než aby mi dělal radost. Nebavil mě. Každé ráno jsem vstávala s pocitem, že na trénink musím, ne, že se na něj těším. V USK nám to tehdy šlapalo, takže na hřišti jsem si neměla na co stěžovat, což bylo příjemné. Ničit mě ale začala opakující se rutina.

Přesně vím, kdy to celé odstartovalo. Na jaře 2013, když jsem hrála v Turecku, mi jeden večer volala mamka, že taťku odvezli do nemocnice a neví se, co s ním je.

Za hodinu se na druhém konci telefonu ozvala znovu. Uplakaná, že taťka už nežije.

Nechápala jsem. Nevěděla jsem, co dělat. Tohle jsem nečekala. Taťkovi bylo devětašedesát, byl to zdravý člověk, nikdy neměl žádné zdravotní komplikace a najednou… Najednou tu nebyl. Slovem šok se plýtvá, jenže já jinak svůj tehdejší stav nedokážu popsat. Byla to velká rána. Moje představy o životě se zhroutily jako domeček z karet.

Co nejdřív jsem odjela do Prahy, v klubu mě pustili. Moje priority byly jasné, chtěla jsem zůstat s mamkou a ségrou, jenže do toho mě zanedlouho z Turecka sháněli, že už bych měla přijet zpátky. Že začíná play off.

No a?

Mě nějaké play off fakt nezajímá! Basket bylo to poslední, o čem jsem chtěla přemýšlet. Naše rodina řešila, jak dál fungovat, a já měla jet do jiné části světa házet míčem do koše? Tehdy jsem poprvé naplno pochopila, že život je úplně o něčem jiném. Že jistoty, na něž spoléháte, tu taky najednou nemusejí být.

Do Turecka jsem se brzy nato přece jen musela vrátit, ale bylo mi těžko. Zažívala jsem hrozné chvíle. Byla jsem sama někde uprostřed země, ani nevím, jak jsem tu sezonu dokázala dohrát. Po jejím skončení jsem věděla, že potřebuju být s rodinou, proto jsem neprodloužila smlouvu a vrátila se do Prahy, do USK. Po pěti letech v zahraničí to byla velká událost. Být zpátky a hrát zase v Čechách. Těšila jsem se.

Jenže v létě jsem si přetrhala vazy v koleni. Moje první vážné zranění. Další šok.

Musela jsem na operaci a najednou jsem poprvé vypadla z rytmu, jaký jsem znala od dětství. Sportovní kolotoč se zastavil a místo pravidelného režimu jsem jen ležela v nemocnici a měla konečně čas přemýšlet jinak než doteď. Podívat se sama na sebe zvenčí.

Co to vlastně znamená hrát basket? Nechávat si platit za sportování? Ty jo, vždyť život není jen o basketu. O vydělávání peněz.

Proč vůbec hraju?

Baví mě to ještě?

Vím vůbec, proč se tolik let věnuju něčemu, o čem si nejsem jistá, jestli mě naplňuje? Chci to dělat dál?

Má to smysl, házet míč do koše?

Spousta lidí mi můj život závidí. Podle nich si žiju krásný sen. Cestuju po světě, vydělávám slušné peníze, mám spoustu volného času, ale já šťastná nejsem. Jak to?

Začalo mi vrtat hlavou, že ač jsem v prostředí své profese úspěšná, nežiju podle svých představ.

Jenže jsem to ještě nechtěla vzdát. Ne ve chvíli, kdy jsem celý rok makala na tom, abych se vrátila. Nedřela jsem přece jako kůň, abych se pak na basket vybodla. Ale jo, ještě to dám, když už takhle trénuju. Pár let ještě hrát můžu, když pořád patřím ke špičce…

Vrátila jsem se a naskočila do následující sezony, kdy se nám dařilo. Výjimečně. Já se svých myšlenek ale ne a ne zbavit, navíc se k nim přidaly i náznaky ze strany těla. Často mě něco bolelo, sem tam jsem onemocněla. Nic vážného, ale pořád něco.

A pak tu byly ty pocity frustrace každé ráno.

Z mého nastavení se vytratila soutěživost. Ty jo, proč bych měla někoho porážet? Dělám něco, co mě ubíjí, vyčerpává mi to tělo i mysl a hlavně, nechci už proti nikomu soupeřit a bojovat. Chci s někým spolupracovat, něco vytvářet.

Nemám za cíl tady sport zlehčovat, protože inspiruje mraky lidí, vede děti ke zdravému životnímu stylu, vytváří vzory. Ovšem na druhou stranu, pořád tam někdo s někým soutěží, někdo vyhraje… Ale co vlastně vyhraje? Má možná nějaký titul a co? Co z toho má? Pocit, že je lepší, než ten druhý? Každý je přece v něčem jedinečný a nemá cenu se neustále porovnávat.

Tyhle otázky jsem si dávala pořád dokola, uspokojivé smysluplné odpovědi jsem ale nenacházela. Vrcholový sport mi začal připadat strašlivě umělý, i vztahy v jinak fungujícím týmu někdy byly zvláštní, projevovala se vzájemná rivalita, holky se navzájem pomlouvaly. Připadala jsem si jak loutka, ovládaná shora. Začala mi chybět svoboda a možnost říct svůj názor. Svůj pohled na věc.

V takovém světě nechci dál zůstávat, uvědomila jsem si. Jako bych prozřela.

Ten rok jsme vyhrály Euroligu, což byl pro český klub úžasný výsledek. Bylo to tak nečekané vítězství, že mě zaplavila vlna neskutečné euforie. Zažívala jsem krásné pocity a s holkama jsme si to vychutnávaly naplno. Uvnitř jsem ale tušila, že tohle je konec. Představa, jak na podzim zase letím do Ruska, zase hraju proti těm samým protihráčkám. Furt. Furt. Pořád dokola. Já už se nechci trmácet autobusem do Bourges, kde jsme hrály snad milionkrát. Už nestojím o ten stereotyp. Už nechci začínat znova od začátku.

Vyhrály jsme, bomba, já sama už potřetí, tím to můžeme uzavřít. Stačilo. Nemám kam dál se posouvat. S Euroligou končím.

Jediné, co mě u basketu ještě drželo, byla vidina olympijských her v Riu. Tam bych se bývala moc ráda podívala. Ale v kvalifikaci jsme vypadly, takže ani s reprezentací už jsem neměla o co hrát. Evropu jsme vyhrály, na mistrovství světa byly ve finále. Co chtít víc?

Teď už se budu hraním jen bavit, řekla jsem si. Spojím kariéru s cestováním, které mě láká. Vysnila jsem si Austrálii, kde se tolik netrénuje a zápasy jsou jen jednou týdně, tímhle způsobem bych se tedy podívala do světa. Nechala jsem hledání na agentovi a užívala si volného léta, odjela jsem do Španělska za kamarádkou a od všeho se vypnula.

A ono se nic nedělo až do konce srpna, kdy konečně nabídka z Austrálie dorazila. Jenže já se během té doby definitivně utvrdila v tom, že už dál hrát nechci. Že by to bylo jen zase oddalování něčeho, co stejně musí přijít. Konečně jsem si připustila, že je to tady. Agentovi jsem řekla, že děkuju, ale že to neberu.

Tak skončila moje kariéra.

Dobrovolně, v jednatřiceti, jsem opustila bublinu vrcholového sportu.

Najednou ze mě všechno spadlo. Pocítila jsem obrovskou svobodu a volnost. Ten rok jsem získala ocenění pro nejlepší českou basketbalistku a tehdy v srpnu na předávání poskytla svůj poslední rozhovor, v němž jsem přiznala, že myslím na Austrálii a že tam chci odjet hrát. Jinou informaci jsem do světa už nepustila, málokdo tak věděl, co se se mnou vlastně stalo.

Nikdy jsem neměla ráda pozornost, takže mi vůbec nevadilo odejít takhle bez rozloučení, bez humbuku. Ani třeba holky, s nimiž jsem hrála, nevěděly, kam jsem se poděla.

Vytratila jsem se.

Ty jo, mám já vůbec nějaké kamarády mimo basket?

Zvláštní zjištění, když opustíte prostředí, v němž se pohybujete odmala.

Celý život kolem mě byla obrovská rodina podobně uvažujících lidí, s těmi nejbližšími z nich jsem trávila i veškerý svůj volný čas. Taky jsem měla jasně daný program. Už v září jsem věděla, co budu dělat o třetím únorovém víkendu.

Najednou pro mě nic z toho neexistovalo. Nikdo moc nechápal, co se se mnou děje, kde se najednou vzala taková změna. Nastalo těžké období hledání. Nemohla jsem narazit na nic, co by mě naplňovalo. Neměla jsem ponětí, čemu jinému se chci věnovat.

Nejdřív mě zaměstnaly praktické věci.

Od klubu jsem předtím dostala byt, auto a vše zařízené k životu. Najednou jsem neměla nic a bylo potřeba si vše obstarat. Díky našetřeným penězům jsem si taky usmyslela, že se do té Austrálie aspoň vyrazím podívat na vlastní pěst. Že budu rok cestovat a užívat si konečně svobody. Pořád tomu ale něco bránilo a intuice mi říkala, že to má nějaký důvod. Došlo mi, že vlastně už ani nikam lítat nechci, protože jsem celý dosavadní život trávila na letištích. Daleko víc se chci někde usadit, mít svoje zázemí. Místo, kde se budu realizovat, ne se neustále trmácet odněkud někam.

Taky jsem spustila detox. Z dlouhodobého stresu a stylu stravování, kdy si po večerním zápase dáte k večeři flák masa, k tomu pár piv a jdete se ven bavit, jsem přešla na absolutní opak. Cítila jsem, že se potřebuju vyčistit. Od všeho. Trávila jsem víc času doma, začala jsem meditovat, nepila jsem, na chvíli jsem najela na veganskou stravu. Z extrému do extrému.

Fajn. Věděla jsem aspoň, co nechci.

Teď ještě zjistit, co chci.

Otevíralo se přede mnou něco nového a já nevěděla, co to je. Dokud jsem se věnovala basketu, ani jsem netušila, co jiného mě vlastně vůbec baví. Začala jsem tedy nejdřív hledat sama sebe.

Každé ráno jsem zažívala dosud nepoznaný pocit absolutní svobody, kdy nemusíte na trénink a kdy nemáte žádné povinnosti. Máte v hlavě úplně čisto a můžete si dělat, co se vám zlíbí. Krásný stav. Jenže vás těší jen chvíli. Potom potřebujete zase důvod, proč ráno vstát z postele. Je potřeba zaplnit vnitřní prázdnotu.

Přemýšlet mi pomáhal pohyb, plavání nebo kolo, ale taky různé semináře o tom, jak následovat své vize a hledat smysl života. Některé z nich mě nasměrovaly k uvědomění si, co na tomhle světě vůbec dělám. Jenže taky jsem po nich přišla domů a měla regulérně depky. Stavy, že nevím, co tu pohledávám a jestli tady vůbec chci žít.

První půlrok byl hodně složitý. Nenašla jsem nic, čím bych dokázala naplnit prázdnou díru uvnitř sebe. Nedokázala jsem vydržet sama se sebou. Přišla jsem si zbytečná. Ztracená ve světě.

Jsem samotář, od osmnácti, co jsem odešla z domova, v podstatě žiju sama. Během angažmá ve Španělsku jsem měla přítele, ale stejně to byl spíš vztah na dálku. Nikdy jsem s nikým vyloženě nežila. Tehdy jsem si ale říkala, že už bych potřebovala někoho, kdo mi pomůže, kdo mě obejme. Oporu, protože sama už to nedám. Zároveň jsem vnitřně věděla, že si tímhle obdobím potřebuju projít sama, abych mohla začít něco nového.

Navždy budu vděčná Akademii léčivé výživy. Škole, jíž jsem se začala tou dobou věnovat, která mi ukázala nový svět a doslova mi změnila život. Studují se tam různé výživové směry, z nichž si člověk může vybrat, co mu nejvíc sedí. Nic není dogma a všichni jsou tam otevření a respektující se navzájem. Přihlásila jsem se, protože mě tahle oblast zajímala, a já si tam potvrdila, že mě vlastně baví vařit. Začala jsem hledat brigádu v tomhle oboru, až jsem se dostala k veganské restauraci Pastva na Andělu, kde zrovna sháněli pomocnou sílu do kuchyně.

Tak jsem nastoupila. Moje první práce.

Paní majitelka na mě první dny furt koukala, než se za mnou zastavila, že prý si říkala, že mě odněkud zná. Tak si mě prý našla na internetu a docvaklo jí to. Bylo z toho docela haló, jak jsem se ocitla v kuchyni.

S hosty jsem se nepotkala, jen vyloženě výjimečně, ale když jsem vepředu jednou něco nandávala, jeden pán se taky hned divil, že to je přece Jana Veselá a co tam jako dělá.

Pracuje, coby?

Moje nová životní role mi naprosto vyhovovala. Nejsem showman, nikdy jsem nepotřebovala kamery. Ani v basketu jsem nebyla za hvězdu. Líbilo se mi dělat černou práci, přispívat potřebnými drobnostmi, ale pozornost ať je upřená na někoho jiného.

Teď jsem byla anonymní člověk. Konečně!

Jenže povím vám, v kuchyni to fakt lítá. Nějakou dobu mě práce tam bavila, ale časem mi začalo vadit víc a víc věcí. Neseděli mi lidé, s nimiž jsem dělala, jejich životní styl. I samotné tempo na mě bylo moc rychlé. Vařím sice ráda, ale stylem, kdy mám šanci si celý proces užít. Tady? Během obědů jsem ani nestihla přemýšlet, co krájím. Byl to cvrkot.

Odcházela jsem stále častěji s dojmem, že tohle není, co hledám. Že mě baví jiná forma vaření. Zase se z mé každodenní činnosti vytratila radost. Došlo mi, že i na basketu mě nejvíc naplňovala spolupráce, kdy jsme na hřišti něco společně vytvářely, ale tady jsem byla samostatná jednotka. Nakrájej, připrav, omyj, nandej. Žádný extra týmový džob.

Po třech měsících jsem skončila.

Za tuhle zkušenost jsem ale nesmírně vděčná. Pomohla mi si taky uvědomit, jakou svobodu mi dávají peníze vydělané basketem. Nemusela jsem se hned hrnout do něčeho, z čeho jsem neměla dobrý dojem, jen abych se uživila. Nechtěla jsem do žádného korporátu nebo být podřízená někomu, kdo mi nesedí. A taky jsem poznala, že peníze nejsou všechno. Když už mám vybudované zázemí, radši budu dělat něco, co mě baví, za minimální plat, než abych vydělávala jen z principu.

Na Akademii léčivé výživy mi po čase kamarádka nabídla pozici recepční u nich ve firmě. Náhradu za holčinu na mateřské.

Sorry, na recepci fakt dělat nebudu, reagovala jsem napoprvé.

Já přece nechci sedět někde zavřená za stolem a zvedat telefony. Když mi ale ta kamarádka pověděla, co tahle práce skutečně obnáší, neznělo to špatně. Zašla jsem se tam podívat a od té doby pracuju ve Wellnessii, kde se zabýváme výživovým poradenstvím. Jsem v podstatě asistentka ředitelky a baví mě, co mám na starosti. Dělám rukama v tom smyslu, že často balím balíky, něco posílám, tisknu, ale i vařím a zařizuju, co je potřeba. Prostě kreativní práce.

Nebo klidně i myju nádobí, což je pro mě i doma oblíbený relax.

Hlavně ale pracuju s fajn lidmi. V lidském prostředí, kde neexistuje rivalita ani závist. Naše firma funguje na „nových principech“ podnikání. Nemáme pevně stanovenou pracovní dobu, sami si nastavujeme plat. Všechno je postaveno na vzájemné důvěře, spolupráci a komunikaci.

Ano, i takovýhle svět existuje a funguje nám to.

Říká se, že trvá rok, než člověk projde životní změnou. Než si v sobě všechno přeskládá. U mě se přesně po roce naskytla tahle možnost. Ve chvíli, kdy už mi začalo být jedno, jestli se něco zajímavého objeví.

Hodně lidí mi do té doby říkalo, ať si otevřu vlastní kavárnu, bistro nebo restauraci. Ale ne, to bych nebyla já. Nejsem ten typ, který by měl něco řídit a vlastnit. Víc mě baví plnit úkoly, vytvářet zázemí, připravovat půdu pro růst.

Jako při tom basketu.

Líbí se mi být důležitá pro celkový úspěch, vnést do celkového obrazu svoji jedinečnost, ale jen ať to není moc vidět. Hlavní pozornost ať je upřená jinam.

Mimochodem, basket…

Samotnou mě překvapilo, že mi vůbec nechyběl a nechybí. Že moje proměna byla až tak radikální. Ani jsem neměla potřebu chodit na zápasy mrknout na holky nebo si je třeba jen pustit v televizi. Dodnes jsem od konce své kariéry nebyla v hale. Bylo mi dávno jasné, že ze mě nebude trenérka, ačkoliv jsem trenérství kdysi v Brně vystudovala. Nejsem autoritativní typ, necítila bych se v té roli dobře. Nelákalo mě ani u basketu zůstávat jinou formou, úplně jsem tohle prostředí odřízla.

Chtěla jsem se stát někým jiným a taky jím teď jsem.

Oba rodiče basket hrávali, proto mě dali jako malou do přípravky a mě to chytlo. Zdědila jsem po nich talent, a navíc mě posílali i na atletické tréninky, takže jsem dostala ideální průpravu. Nikdy jsem ale neměla velké ambice. Netoužila jsem vyhrávat velké ceny, být oslavovaná. Neměla jsem to v sobě. Prý asi právě i díky tomu, že jsem nic netlačila silou, jsem dosáhla tolika úspěchů.

Od dorosteneckého věku už jsem vyloženě vyčnívala, herně i fyzicky, ale všechno stejně šlo pozvolna, přirozeně. A pořád nahoru. Nebyla za tím upocená, utrápená dřina. Posouvala jsem se plynule pořád dál a hrála jsem, protože mě to bavilo, ne proto, že jsem musela.

Naplňovaly mě velké zápasy, momenty radosti ve chvílích, kdy jsme něčeho dosáhly. Kdo nezažil ten nepopsatelný pocit v těle, když se vám ve sportu zadaří, nedokáže pochopit, o čem tady mluvím.

Zlato na Evropě, euroligové triumfy, stříbro na mistrovství světa ve Varech, všechna ta euforie… Tehdy jsem věděla, že tohle, přesně tohle je důvod, proč stojí za to se basketu věnovat. Okamžiky štěstí mě ujišťovaly, že něco umím, že jsem dobrá. Chtěla jsem hrát dál a dál. Až do chvíle, kterou už jsem vám popisovala.

Do chvíle, kdy mi bylo jedno, jak dopadne další zápas.

První náznak vyhoření mě vlastně přepadl už pár let předtím, paradoxně v souvislosti s dosažením mého vytyčeného cíle.

Chtěla jsem si zkusit ženskou NBA.

Když už to hraju, tak sem se chci podívat, řekla jsem si. Zažít to. Poznat tu show. Vidět, jak to funguje v lize, kde hrají nejlepší hráčky. Zjistit, jak zevnitř vypadá basketbalový Hollywood.

Dlouho mi mé přání nevycházelo. Zájem byl, ale pro mě vždycky zůstávala prioritou reprezentace, která bývá během léta, právě když se hraje WNBA. Mistrovství světa 2010 se ale konalo až koncem září, takže se to konečně dalo skloubit. Navíc se zrovna ozval Seattle, stál o mně trenér.

Už tamní příprava je mazec. Zažila jsem třeba trénink šest hodin v kuse. Posilovna, strečink, taktika, video, normální trénink, mediální povinnosti, regenerace… Začnete ráno, skončíte v pět večer. Naštěstí se tohle opakovalo jen párkrát.

A já taky dorazila po evropské sezoně jen na poslední týden kempu.

Pak už to začalo lítat. Celý program se musí stihnout od května do září, takže není čas na prostoje a už vůbec ne na to si chvíli orazit. Tam to je úplně jiný svět, jedna velká show, všechno se dělá pro fanoušky. Nemáte pocit, že si jde někdo jen tak zahrát. Taky se žije nepravidelně. Někdy máte víc zápasů za sebou, jindy víc volna, během sezony už se ani tolik netrénuje. Jen nováčci, kteří neodehrají tolik minut, dostávají extra individuální přípravu, což potkalo i mě.

Viděla jsem, jak to chodí, byla jsem unešená, ale to mi vlastně stačilo. Čekala jsem, že z play off brzy vypadneme a já plynule přejdu do přípravy nároďáku.

Jenže my vyhrávaly.

Další série. A další.

Došly jsme do finále, kde už se mně nehonilo hlavou, že zvítězíme, ale že budu mít kratší volno. Bylo toho na mě najednou už moc.

S titulem z WNBA jsem se vrátila až pár dní před mistrovstvím. S krásným pocitem vítězství, ale taky s přesvědčením, že to jednou stačilo. Běžný rytmus, kdy máte po sezoně volno na regeneraci, hlavně psychickou, jsem vyměnila za nástup do tohohle kolotoče. Sezona, WNBA, mistrovství světa, další sezona. Pro mě, která nikdy nebyla do basketu úplně zažraná, byl tenhle rok ubíjející. Potřebovala jsem aspoň na chvíli vypnout a neměla jsem kdy.

Všechny splíny ale tehdy přebil stříbrný zážitek z Karlových Varů.

Sem tam se u nás v práci objeví klient, který má povědomí o basketu. Rozpomene se, že mě zná z televize, a diví se, co tam dělám.

Mám univerzální odpověď: „Už žiju jinej život. Pracuju. A dělám, co mě baví.“

Ne, nelituju všech těch let. Nehodlám zahazovat svoji basketbalovou minulost. Jsem vděčná za život, jaký mi basket dovolil prožít. Mám krásné vzpomínky, milion zážitků a procestovaný pořádný kus světa, ale zároveň mě těší, že tahle etapa už skončila. A že jsem našla sílu ji ukončit sama.

Neměla jsem co víc basketu dát. Ani basket už neměl co dát mně.

Dospěla jsem do stadia, kdy bylo načase udělat krok dál. Konečná. Je přede mnou další fáze života. Vím, že konec kariéry bylo dobré rozhodnutí, a teď jdu cestou, kterou mám jít.

Skončila jsem na vrcholu. Všichni okolo viděli jen vnější skutečnosti: Hraju dobře, jsem úspěšná a oceňovaná. Nikdo neviděl, co se děje ve mně. Že jsem ztratila vnitřní motor. Zápal.

Je spousta hráček, které to mají podobně. Hrají už jen ze setrvačnosti, kvůli penězům, chybí jim jiskra. Žene je už jen to, že nechtějí jít někam dělat za patnáct tisíc. Nechce se jim opouštět zajímavý život s pěknými penězi a často i se spoustou volného času.

Proč ne, já je vlastně chápu. Není totiž vůbec jednoduché tuhle změnu udělat a vykročit do neznáma. Respektuju, že se do toho někdo nehrne, když ještě nemusí. Je na každém, jakou cestu si sám zvolí. Já už ale dál nemohla. Byla jsem slavná a úspěšná, ale nebyla jsem šťastná.

Časem totiž zjistíte, že to není o penězích a oceněních, o postavení a kariéře. Je to o tom, aby člověk dělal, co ho baví. Co ho vnitřně naplňuje.

Aby dělal to, v čem vidí smysl.

Jana Mensatorová, ČTK/Roman Vondrouš, ČTK/Jan Sokol a www.uskbasket.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.