Tento příběh je zpracován v dětské knize Bez frází a bez jůtubu
e-shopTen druhý
Koupit to pukem do nechráněného místa zatraceně bolí. Něco o tom vím, někdy mám totiž pocit, že už v těle neexistuje kost, kterou bych si při blokování střel nezlomil. Nesčetněkrát to odnesly prsty na rukou i nohy.
Kam se ale hrabou golfáky hráčů NHL na takovou jednu přesně mířenou bramboru.
Jo, bramboru.
S bráchou jsme je po sobě jako malí házeli. A když se jeden z nás trefil, taky nebylo o co stát.
Z nějakého důvodu ale rodiče pro naše polní přestřelky neměli pochopení, dostali jsme vždycky pěkně vynadáno. Ty brambory jsme totiž měli za úkol sbírat, představovaly jeden ze zdrojů obživy naší rodiny.
Byla to makačka, šourat se pořád v předklonu za tátou řízeným traktorem. Ovšem proti sbírání kamenů to ještě byla brnkačka.
Jakmile se posekalo obilí, táta zaorával a my pak chodili po celém obrovském lánu, hledali šutry, dávali je do kýble a pak je vysypávali na vůz. Stejně jako ty brambory všechno ručně. Kdo chtěl jíst, musel pracovat.
Aspoň že ty kameny jsme po sobě neházeli. Nejsme přece blbí, že ano.
Na vesnici u Jindřichova Hradce, kde jsme vyrůstali, jsme byli na rodinné farmě zapřáhnutí každý den. Měli jsme plno krav, prasata, slepice, králíky, velké pozemky okolo a s bráchou jsme sekali trávu, kupili seno, starali se o zvířata, dávali kravám nažrat nebo vykydávali chlívky. Tehdy to pro nás samozřejmě byla často otrava, ale dneska z toho mám nádherné vzpomínky. Pamatuju, jak jsem chodil sousedům prodávat čerstvě nadojené mléko. A nevím, kolik hokejistů může jako já říct, že umí jezdit s traktorem.
Základní pravidlo znělo: Nejdřív doma pomoct, s čím je potřeba, pak teprve můžeme hrát hokej.
Nemám teď na mysli tréninky na zimáku, ale zápolení s ostatními dětmi na ulici. Mydlili jsme se hokejkami neustále. A když přišla zima, udělali jsme na našem velkém dvoře ze sněhu mantinely, polili zem vodou a počkali do druhého dne, než zamrzla. Pokud to nebylo na brusle, aspoň jsme se klouzali v botách.
O spoustu let později na naše souboje s bráchou v NHL koukaly tisíce lidí, tehdy byly našimi jedinými diváky krávy a prasata.
Búú, Michálek dává gól…
Milan Michálek, je třeba dodat. Byl kanonýr už tehdy, kdežto já se furt cpal do brány. Měl jsem i jednoduchou gólmanskou výstroj a on na mě jezdil nájezdy a střílel. Když se mě pak v Americe ptali, kde jsem se naučil tak dobře blokovat střely, vzpomněl jsem si na tyhle situace. Přece neuhnu, když mě chce brácha překonat.
Mnohdy se to mezi námi docela vyhecovalo, to si asi umíte představit. Bili jsme se jako koně. Milan je sice o dva roky mladší, ale vždycky byl velký a silný, už v dětství jsem měl co dělat, abych ho přepral.
Zároveň jsme byli nejlepší kámoši.
Brácha měl odmalička větší talent, bylo evidentní, že by to někam mohl dotáhnout. Hrával s o rok staršíma klukama, pak i s námi, o další rok výš, a úplně v klidu to zvládal, byl pořád vidět.
Všichni mluvili jen o něm, ptali se na něj a já mu záviděl, přiznávám. Samozřejmě jsem mu přál, ať se mu daří, ale zároveň jsem chtěl taky být v jeho pozici. Nebylo snadné přijmout roli toho druhého. Toho „ty-taky-hraješ-hokej?“ sourozence.
Motivovalo mě to se ještě víc snažit. Chtěl jsem se mu vyrovnat, ovšem on byl ryzí talent, největší svého ročníku. Už někdy ve třinácti kolem něho začali kroužit agenti a scházeli se s našimi rodiči.
Přišlo mi líto, že se nikdo z nich nezajímal i o mě. Brali mě jako Milanův přívěšek. Táta totiž chtěl, aby agent, který si pod sebe vezme bráchu, podepsal smlouvu i se mnou. Jenže proč by to dělal? Já byl nikdo, nehrál jsem v mládežnických reprezentacích, nevyčníval jsem. Spousta agentů proto řekla, že ne. Domluva padla právě na podmínce, že buď oba, nebo nic.
Souhlasil až Allan Walsh, z jehož vystupování měli rodiče nejlepší dojem. Oba nás pak hned poslal na kemp v Montrealu, který každoročně pořádá pro své klienty. Jeli jsme. Nebýt bráchy a tátovy neústupnosti, nikdy bych se tam nepodíval a dneska bych už hokej určitě ani nehrál.
Milana i na kempu všichni znali, věděli o něm. Spolu s námi tam trénovali kluci draftovaní v prvním, druhém kole. Samé top prospekty.
Mezi nimi nějaký Zbyněk Michálek z karlovarské juniorky.
Ten druhý Michálek.
Ano, opravdu jsem tehdy hrál za Karlovy Vary. Bez nich by moje hokejové ambice skončily už v dorostu. Doma v Hradci byla jen dorostenecká liga a z extraligových Českých Budějovic, kam chodili ti nejlepší od nás, jako brácha, Aleš Kotalík nebo Jirka Novotný, o mě nikdy neprojevili zájem.
Měl jsem hokej rád, ale uvědomoval jsem si, že když o mě nikdo nestojí, z ligy dorostu díru do světa neudělám. Přihlásil jsem se tedy do Budějovic na průmyslovku, abych se v životě vydal alespoň nějakým směrem, a byl jsem připravený tam dojíždět. Hokej jsem chtěl odsunout na vedlejší kolej. Myslel jsem si, že po žákovských kategoriích to pro mě končí.
Měsíc po sezoně už jsem ani nebyl na ledě, ale před jedním výběrovým turnajem, jaké se tehdy pořádaly, se ozvali Varáci, že by mě chtěli vidět. Proč ne, co můžu ztratit… Šel jsem do toho a panu Pešoutovi, tehdejšímu trenérovi, jsem se zalíbil. Vybral si mě a ještě další čtyři kluky od nás. Zařídili nám ve Varech školu a já přece jen odešel hrát extraligu.
Znamenalo to, že v patnácti budu žít tři sta kilometrů od baráku.
Žít v penzionu Hestia.
Kdo z kluků mé generace působil ve Varech a nebyl místní, si na něj vzpomene. Nešlo o žádný internát, neměli jsme žádný dozor, večerku, nic. Byla to klasická ubytovna, kde s námi bydleli i ukrajinští dělníci. Co vám budu povídat, svoje děti bych tam dneska nepustil.
Jedli jsme ve škole a večer v nějaké restauraci, jinak bylo na nás, co kde ulovíme. Jednou za měsíc jsem se dostal domů, nafasoval kapesné a zase vyrazil. Plno lidí taková volnost svedla někam úplně jinam, mně ale prospěla. Nikdy mě to netáhlo k alkoholu, věděl jsem, za čím si jdu a čeho chci dosáhnout. Chtěl jsem hrát hokej. Aspoň jsem se osamostatnil, což mi pak určitě pomohlo i v začátcích v Kanadě.
Ale to je zase další příběh.
Druhý rok na kempu v Montrealu s námi jel i Pepa Machala, Allanův český kolega. A když mě tam viděl, jak hraju proti špičkovým klukům svého ročníku, pořád mi říkal, že se mu líbím, že to je dobré a že nechápe, proč by mě někdo neměl vzít do místní juniorky. S tím do té doby nikdo nepočítal.
„Dáváš za něj ruku do ohně, že by to zvládnul,“ ptal se prý Allan Pepy. „Vůbec o něj nemám strach,“ zněla odpověď.
Aspoň to tak dnes Pepa vypráví.
Každopádně najednou jsem se skautům líbil. Bylo těsně před draftem do kanadské juniorské soutěže a já se musel ze dne na den rozhodnout, jestli chci zůstat. Jinak by na mě klub zbytečně vyplýtval místo pro cizince.
Vedle stadionu v Montrealu stála telefonní budka, odsud jsem v sedmnácti volal domů, jestli mě naši nechají odejít. Měl jsem dva roky do maturity, tím pádem by škola skončila. Táta byl takovým hovorem zaskočený, ale když s ním promluvil Pepa a pak mi předal sluchátko zpátky, řekl mi, na co nikdy nezapomenu.
„Jestli cítíš, že chceš jít touhle cestou, s mamkou ti nebudeme bránit. Běž to zkusit.“
Jakmile si to vybavím, mám husí kůži.
Ještě ten týden mě draftovalo Victoriaville.
V mých statistikách však tenhle klub nikde nenajdete. V kempu jsem si přišel tak ztracený jako nikdy. Jedná se o nejvíc francouzskou část Kanady, většina lidí tam ani pořádně nemluví anglicky a mě strčili do rodiny, která neuměla ani slovo. Bydlel jsem tam sám, bez jediného spoluhráče, navíc v pokoji v suterénu, kam ani pořádně nedopadalo denní světlo.
Nebudu lhát, dost jsem si tam pobrečel. Docházelo mi, že to nedám, smířil jsem se s tím, že se vracím domů.
Ale co to… Po dvou přípravných zápasech mě vyměnili do Shawiniganu, s nímž jsme hráli jeden z těch přáteláků. Nedozvěděl jsem se proč, asi jsem se líbil tamnímu trenérovi, kdežto ve Victoriaville viděli, jak jsem úplně mimo. Moje první reakce ale byla taková, že mě fakt asi nikdo nechce, když mě hned mění. Co tam sakra dělám? Vezli mě autem do města, o němž jsem ani nevěděl, že existuje.
Tam jsem se poprvé potkal s Radimem Vrbatou. Od té doby bylo všechno jednodušší.
Vrbič už byl zkušený, perfektně se domluvil anglicky a měl za sebou draft do NHL a kempy Colorada. Mazák. V sezoně jsme pak váleli. On sbíral jeden bod za druhým, byl jednou z největších hvězd ligy a mně se taky začalo dařit. Na tréninku jsem se denně učil spoustu nových věcí, vnímal jsem, jak se zlepšuju a obrovsky mě to bavilo.
Shawinigan navíc začal díky našim úspěchům hokejem žít. Chodili jsme do jednoho baru, občas něco popili, motaly se kolem nás holky a byla sranda. Tehdy jsem si poprvé připadal trochu jako celebrita. V osmnácti jsme byli králové maloměsta.
Začínal jsem tak, že jsem ani netušil, jestli tamní juniorku zvládnu hrát, a koncem sezony už jsem si uvědomoval, že nastupuju proti klukům draftovaným do NHL a vlastně s nimi nemám potíže. Jednou jsem pak procházel prognózy pro draft a narazil na zajímavé jméno.
Nějaký Zbynek Michalek.
Nejdřív mě pasovali na sedmé kolo.
Za měsíc už na čtvrté.
Ty jo, oni o mně vědí! Ona možná bude šance na NHL! Vždyť já se o ní ještě rok nazpátek bál i snít. Na konci sezony jsem byl experty tipovaný na třetí kolo. Věřil jsem si už tak, že jsem nepochyboval, že to vyjde.
Během draftu jsme doma v Jindřicháči sekali trávu, z pověrčivosti jsem průběh nesledoval. Jenže ani to nepomohlo.
Nikdo si mě nevybral.
Zřejmě mi uškodilo, že jsem se v úvodním kole play off zranil. Na konci čtvrtého, posledního zápasu, kdy už o nic nešlo, mě jeden z protihráčů nekompromisně zmastil. Dostal jsem na koleno, odnesly to vazy a nikdo nevěděl, jak vážné následky si ponesu.
Tak jako tak, najednou jsem byl zase strašně zklamaný. Obrovsky mě mrzelo, že o mě nikdo ani nezavadil, a říkal jsem si, jestli vůbec má cenu se do juniorky vracet. Půjdu zpátky do školy, přihlásím se na vejšku a začnu svůj život směřovat jinam. Udělal jsem, co jsem mohl, můžu mít čisté svědomí.
Do toho zavolal Allan.
„Chce tě vidět Minnesota na nováčkovském kempu. Přijeď se ukázat.“
Podobně jako kdysi v deváté třídě jsem nic neočekával. Proč ne, prostě to zkusím a uvidím, takový byl můj přístup.
A zase se mi vyplatil.
Přišli za mnou z vedení, že by mě rádi pozvali i na hlavní kemp. Fajn. Tak jsem pokračoval a trénoval s hráči NHL. Úplně bez stresu, vždyť už tohle pro mě byl úspěch jako hrom. Samotného mě pak překvapilo, jak dobrý jsem ze sebe na ledě měl pocit. A jo, pochlubím se, podařilo se mi rozhodnout jeden nájezdový rozstřel docela efektním způsobem. Česká škola, víte jak…
Upozornil jsem na sebe.
Generální manažer se se mnou loučil s tím, že jsem se mu ohromně líbil hrou i přístupem a že budou uvažovat o smlouvě. Proto jsem se vrátil do Shawiniganu, a ne domů.
Za pár týdnů jsem dostal od Minnesoty nováčkovský kontrakt. Z ničeho nic jsem podepisoval smlouvu s klubem NHL.
Dva roky před bráchou.
Příští léto jsem už na kempu byl lepší než mnozí stejně staří beci, co měla Minnesota v kádru. Na farmě v Houstonu jsem ale stejně začal na tribuně. Už jsem se bál, že půjdu o patro níž, do East Coast Hockey League, ale jakmile se naskytla šance, nepustil jsem ji. Přeskočil jsem i draftované kluky a získal pevné místo v sestavě.
Zpětně se akorát divím jedné věci, že jsem přežil v tehdejší AHL. Před výlukou to bylo vážně peklo. Snad žádný zápas se neobešel bez bitky, každý tým měl hráče jen na rvaní, kteří skoro ani neuměli bruslit. Řezalo se to neskutečně a zvlášť já jsem jako mlaďas, a ještě navíc Evropan, dostával čočku. Mnozí bijci se takové jako já snažili zastrašit, často až záludně.
Z některých kluků jsem měl regulérně strach. Nezajímal je puk, jen tam lítali a drtili to. Než jsem zjistil, kdo je kdo a na koho je dobré si dávat pozor, schytal jsem i opravdu velké rány. Kolikrát jsem se sotva sbíral z ledu a byl rád, že jsem dojel na střídačku s hlavou na ramenou. Pořád jsem byl totiž spíš kost a kůže, měl jsem snad osmdesát kilo.
I když to občas bolelo, byla z toho báječná sezona, v níž jsme vyhráli Calder Cup. V jednu chvíli jsem se ptal sám sebe, kde se tohle zastaví. Každý rok jsem byl dál a dál, všechno šlo strašně rychle. Dostal jsem ohromnou chuť na sobě makat ještě víc.
Po oslavách jsem letěl rovnou do Nashvillu, kde měl brácha zrovna draft, po roce jsem viděl rodinu. Doufal jsem, že Milana vezme Minnesota a budeme zase spolu, jenže Wild nevybírali tak vysoko. Jako šestého si ho zabralo San Jose a on hned na podzim začal v NHL.
Já se přidal v zimě.
Poprvé mě zavolali už v prosinci, byl jsem i na rozcvičce před zápasem, ale kluk, u něhož se kvůli zdravotním potížím rozhodovalo, jestli nastoupí, nakonec hrát mohl. Premiéru jsem si proto odbyl až v lednu. V závěru sezony, protože Minnesota neměla moc dobrý tým a časem vytrejdovala řadu starších hráčů, jsme my mladší z farmy dostali pořádnou šanci.
První gól jsem si schoval na příhodnou chvíli, proti bráchovu týmu.
Milan se zrovna léčil se zraněným kolenem, ale na stadionu v San Jose byl, takže to viděl. Dostal jsem puk na modrou a ani jsem nedal ránu, jen tam ta střela nějak proskákala. Nabokova v brance jsem dostal poctivou jihočeskou žabkou. Podcenil ji.
San Jose válelo nahoře v tabulce a my ho i díky téhle trefě porazili, brácha to pak prý ze srandy v kabině schytával.
Ale o gólech to u mě nebylo.
Wild vedl Jacques Lemaire. Stará škola, tvrdý kouč. Sledoval každou přihrávku, každý pohyb, hlavně u nás mladých. Byl schopný někoho posadit proto, že se mu ráno na rozbruslení nepovedlo dvakrát nahrát. Nedal nám na minutu oddechnout, nedostali jsme jediný den volno. Hnal nás trénovat třeba hned po příletu z tripu.
Ale copak jsem si mohl stěžovat na trenéra s takovým renomé? Držel jsem hubu a krok a makal jsem. Chtěl jsem v NHL zůstat.
Vzpomínám, že zpočátku jsem si myslel, že to bude pohodička, že to zvládnu hrát jako na farmě. Občas jsem proto předržel puk a někdo mě sroloval. Kluci se za mě pak museli prát, za což mě Lemaire péroval. Křičel na mě, že se musím víc chránit, že není možné, aby se kvůli mně furt někdo rval.
Samotnému mi to bylo hloupé.
Po výluce NHL mě vyměnili do Phoenixu. Během poslední sezony v Houstonu jsem ovšem potkal svoji budoucí manželku, která tam studovala, a nebyl jsem z trejdu nadšený. Přišlo mi, že se mě Minnesota zbavuje a v novém klubu budou mít svoje hráče, já si nezahraju.
Do toho jsem byl samozřejmě zamilovaný až po uši.
Těšilo mě proto, že Phoenix měl farmu v San Antoniu, což bylo taky v Texasu. Tři hodiny autem od Houstonu. Plánoval jsem, jak za mnou bude Helena dojíždět.
Poprvé jako trenér u Coyotes tehdy začínal Wayne Gretzky, nejlepší hokejista historie. Nikdy mu nezapomenu, jak mi věřil, přestože jsem si to zpočátku neuvědomoval.
Nastoupil jsem totiž do prvního přípravného zápasu a pak nic.
Pořád nic.
Potupně odcházeli hráči, přibývala další utkání a já neustále jen trénoval.
Já, neznámý kluk z farmy, v týmu s borci jako Brett Hull, Petr Nedvěd, Shane Doan a zkušenými beky jako třeba Paul Mara. Pořád jsem volal Heleně, že už brzy budu v San Antoniu, že za mnou bude moct dorazit.
Najednou jsem v předposledním zápase přípravy zase šel do hry, druhý den zase, a to jsem dal i vítězný gól v prodloužení.
Zůstával jsem.
Některé staré kluky vyměnili a nás s Keithem Ballardem jako dva mladé beky si nechali.
Gretzky ve mně zkrátka něco viděl, později jsem se dozvěděl, jak vyprávěl, že jsem se mu líbil od začátku kempu a že kdyby mě poslali na farmu, musel bych přes waiver list, čehož se bál. Byl přesvědčený, že by mě ztratil, protože se o mě zajímaly i jiné týmy. Proto mě během kempu schoval, aby mě nikdo neviděl. A nakonec mi dal šanci, kterou jsem čapnul.
Strávil jsem pod ním čtyři roky. Svoje nejlepší čtyři roky kariéry. Nechal mě hrát ofenzivně, dával mě na přesilovky, i na pět na tři, a já hned první rok nastřílel devět gólů, nejvíc v kariéře. Když jsem udělal chybu, Gretzky mě neposadil. Byl jsem na ledě třeba sedmadvacet minut za zápas. Dostalo se ke mně, že mě chválil do novin.
Přitom dlouho ani nevěděl, jak se jmenuju. Pro Američany je totiž strašně těžké vyslovit Zbyněk, proto mi říkal Mickey.
Všichni se vždycky otáčeli, na koho to volá.
V Americe si ostatně doteď polovina lidí myslí, že Michálek je moje křestní jméno. Něco jako „Zbyněk“ nikdy neviděli, třeba u doktora mě vždycky píšou jako Michael, myslí si, že jsem vyplnil kolonky obráceně.
Nicméně přítelkyně se přestěhovala, protože v San Antoniu jsem se nikdy neukázal, a začala studovat v Arizoně. Dneska tam máme barák, dvě děti a zázemí. A za všechno vděčím Gretzkymu.
Poznal jsem ho jako člověka, kterého hokej ohromně bavil i na střídačce. Soudím tedy podle toho, jak se vždycky dokázal rozčílit na rozhodčí. Býval tak rudý, že to s ním kolikrát málem seklo.
Moje hra se během let změnila, s Gretzkym i později bez něj. Stal se ze mě defenzivní typ. Začali přicházet lepší hokejisté, útočně nadaní, a já, pokud jsem si chtěl udržet práci, jsem se musel přizpůsobit.
Došlo mi, že nemám jinou možnost.
Sám sobě jsem si dal za úkol, že když mě nasazují proti nejlepším hráčům soupeře, budu dobře a obětavě bránit. Nastupoval jsem často s Edem Jovanovskim, vyloženě ofenzivním bekem, a jistil jsem ho. Začali mě využívat na oslabení, dostal jsem se do špičky ligy v blokování střel. Chtěl jsem pořád mít důležitou roli, tak jsem to musel přijmout a zlepšovat se i v tomhle ohledu. Zatímco v Minnesotě nebyla šance, že by mě Lemaire na oslabení poslal, ve Phoenixu se ze mě stal specialista na hru směrem dozadu.
Ve čtyřiatřiceti mě sice tělo bolí tak, že se třeba nemůžu ani zvednout, ale stejně to za všechny ty roky v NHL stálo.
Ale jo, taky jsem si někdy zanadával. Když máte všude po těle modřiny, zapřemýšlíte, jestli není na čase hledat si jiný džob.
Nejhorší šlupku jsem koupil do obličeje. Při prvním přípravném zápase na podzim 2012 proti Los Angeles jen jsem strčil hokejku do nahrávky, a ztečoval jsem si puk přímo do zubů.
Šest předních zaražených v puse, zlomená horní čelist a všude krev.
„Proč já to vlastně dělám, lepší bylo dávat góly,“ pomyslel jsem si tehdy.
Zápasů proti bráchovi jsem odehrál spousty. Vždycky jsem ho chtěl porazit.
Ať si klidně dá gól, ale my ať vyhrajeme, to byl můj přístup.
Když působil v San Jose, potkávali jsme se ve stejné divizi i osmkrát za sezonu. Pokaždé jsem byl vyhecovaný, aby se mi dařilo.
Občas jsme si i při zápase něco řekli, ale v dobrém. Postupem času už se ale naše vzájemná utkání stávala spíš příjemnou příležitostí zajít společně na večeři.
Ani jeden z nás není vyloženě tvrďák, který by to na ledě brousil, takže se nikdy nestalo, že bychom se někde sestřelili. Nechtěl jsem taky, aby někdo od nás bráchu řezal. Nebudu zastírat, když jsem na něj sám jel do rohu, nešel jsem do toho tak tvrdě, jako bych to udělal proti jiným hráčům. To člověku nedá. Bral jsem ohledy.
Drsnější bitvy jsme kdysi mívali s těmi bramborami. Až v NHL jsme dostali rozum.
Potkávali jsme se často přímo tváří v tvář, protože on je levé křídlo a já hraju na pravém beku. Mnohdy jsem nastupoval cíleně proti jeho lajně, v níž měl vedle sebe Thonrntona s Marleauem. Byl strašně rychlý, měl jsem co dělat, abych ho chytil. Před očima mi zůstala situace, kdy nám dal gól, když jsem ho měl hlídat. Ujel mi, dobře vystřelil.
Pacholek jeden.
Někdy jsem se musel usmát, že náš malý Milánek proti mně stojí na buly. Dva kluci z jihočeské vesnice proti sobě hrají v NHL. Jakmile jsem si to uvědomil, přišlo mi to neskutečné.
Kromě pár zápasů jsem nikdy nedostal příležitost v mládežnických reprezentacích. Můj ročník vyhrál mistrovství světa juniorů, o mě ale nikdo nestál. No a? Pořád jsem si věřil, přestože jsem dostával indicie, že to nikam nedotáhnu. Měl jsem hokej tak rád, že jsem nechtěl přijmout variantu, že to nikam nepovede.
Snem pro mě bylo dostat se do reprezentace a startovat na mistrovství světa. Za tím jsem si šel a bylo mi jedno, co si kdo myslí. Dával jsem do toho veškeré své úsilí, což mám určitě po rodičích.
Nebyli jsme bohatá rodina, ale táta s mamkou odjakživa tvrdě dřeli, abychom my s bráchou mohli hokej vůbec hrát, měli jsme vybavení a mohli jezdit na všechny možné turnaje. Podřizovali se programu našich zápasů a vytvářeli nám ohromné zázemní. Taky nás vedli k tomu, aby když už něco děláme, ať to děláme pořádně a naplno.
Máme proto s Milanem v krvi, že nic není bez práce. Díky tomu jsme to dotáhli tak daleko.
Naši doma mají na zdi zarámovanou fotku, jak stojíme vedle sebe na vhazování v dresu nároďáku na světovém šampionátu v Bratislavě, odkud máme i medaili. Sešli jsme se v jednom týmu i na olympijských hrách.
Na dva kluky skrčené za traktorem to asi není úplně špatné.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází