Tento příběh najdete v knize Bez frází Oktagon
e-shopPrvní zápas
Zavřu oči a vidím malého kluka. Sebe. Kluka, ve kterém je malá dušička, když na chodbě v patře naší bytovky slyší těžké kroky a pak klíč, který zachrastí v zámku.
Věděl jsem, že bude zle.
Jako dítě jsem neměl naději, jen jsem čekal, co bude, až uvidím svého otce. Většinou přišel domů ožralý, udělal dusno a zbil nás. Moji mámu, moje dvě sestry, mě. Nechápal jsem, proč to dělal. Proč to dělal tak často… Fajn, klidně si chlastej, ale proč nám musíš ubližovat? Proč své krvi děláš to, co by málokdo udělal i svým nepřátelům? Jak vůbec můžeš? Přijít, všechny zmlátit a pak se nám ráno střízlivý koukat bez problémů do očí?
Nechápu to ani dnes. Zároveň se na všechno, co se stalo, už dokážu dívat i jinak.
Dřív jsem se za to styděl.
Když jsem byl mladší, nechtěl jsem se svěřovat nikomu v okolí s tím, že je můj tatko alkoholik, který terorizuje celou rodinu. Pak jsem dospěl a došel jsem si k tomu, že to není moje chyba. Nic z toho, co se stalo. Nevyprávěl jsem to každému na potkání, ale když na to přišla řeč, netajil jsem to.
Můj otec pil a bil nás. Hodně. A hodně dlouho.
Věčně jsme kvůli jeho závislosti neměli peníze, někdy nebylo ani co jíst. Vím, jaké je to mít skutečný hlad. Tak to bylo, život píše i smutné příběhy.
Se svým příběhem jsem se rozhodl jít na veřejnost, když jsem jako MMA zápasník vyhrál druhou sérii reality show OKTAGON Výzva. Ne, nechtěl jsem se dělat za každou cenu zajímavějším, mým cílem bylo především vyhrávat v kleci. Zároveň jsem věřil, že pokud lidi uvidí vrcholového sportovce, který se s touhle situací dokázal vyrovnat, může jim to pomoct.
Uvědomil jsem si jednu věc.
Chlast je na Slovensku, v Česku a vlastně i celosvětově zvláštní téma. Ví se, že kvůli alkoholismu a domácímu násilí trpí mnoho rodin, ale moc se to neřeší. Odehrává se to za zavřenými dveřmi bytů a domů. Lidi okolo, sousedi, kolegové v práci, známí i příbuzní o tom sice tak nějak vědí, nebo to aspoň tuší, ale většinou s tím nic nedělají.
Když jste v tom, může vás to formovat – nebo deformovat.
Tohle téma sdílím veřejně, abych ostatním s podobným problémem vzkázal, že nemusí svou budoucnost vidět černě. Chci všem říct, že je to jen etapa ve vašem životě, kterou teď vnímáte intenzivně a negativně, ale máte šanci to změnit.
Každý má možnost s tím něco dělat, navzdory tomu, jak je to těžké a jak ho to poznamená.
Je to vývoj, hodně dlouhý vývoj. Poznal jsem to až moc dobře.
Dostal jsem se do svého nitra.
Do stavu mysli, kdy mě všechno bavilo, kdy na mě nic nemělo vliv. Tohle jsem prožíval při zatím nejemotivnějším zápase kariéry, kterým byl v roce 2019 souboj o „Krále Bratislavy“ s Róbertem Pukačem. Tohle byl dlouho můj sen, bojovat před plnou halou, před vyprodaným stadionem Ondreja Nepelu.
Vyhrál jsem jasně na body a celou dobu jsem žasnul nad tím, jak si to vyloženě užívám. Věděl jsem, že pak půjdu na operaci s bolavými zády, ale nic z toho, zdravotní problémy ani okolní dění, se mě vůbec nedotýkalo.
Bylo to brutální, to uvědomění, jak dokážu ovládat sebe, a tím pádem i to, co se děje v mém okolí.
Bral jsem to tak, že to může být poslední zápas kariéry. Absolvoval jsem ho s pocitem zadostiučinění a s vědomím toho, že když je mysl natrénovaná, tělo udělá, co potřebujete.
Možná to na mně poznal i soupeř.
Já zkrátka věděl, že vyhraju. Soustředil jsem se jen na přítomnost a bylo to brutální, to uvědomění, jak dokážu ovládat sebe, a tím pádem i to, co se děje v mém okolí. Bylo to o to intenzivnější, že předtím jsem práci s myslí dlouho opomíjel.
Nejhorší byl absolutní klid.
Pamatuju si, jak si hraju v pokoji a slyším, že se otec zvedá z pohovky a někam jde. Najednou je v bytě úplné ticho. Jdu se podívat do kuchyně, kde jsou zavřené dveře, otevřu je a vidím, jak tlačí mámě hlavu nad sporák, kde hoří oheň.
Já a sestry na něj začínáme křičet, ať toho nechá. Ječíme, ať jde pryč.
Tohle se v různých obměnách opakovalo. Žili jsme ve strachu a dělali jsme zoufalé věci.
Máma věděla, že ji bude chtít zmlátit, a někdy kladla odpor, jednou si nachystala velký šutr a čekala, až ji napadne. Připravovala se, že ho s ním trefí do hlavy. Netrefila se a on pak rozbil hlavu jí.
Jen jsem na to koukal. Stejně jako na to, jak přijeli policajti a neudělali s tím vůbec nic. Nikdy nám nepomohli.
Párkrát jsem se mu jako malý kluk postavil. Dal jsem mu pěstí, ale dopadl jsem vždycky mnohem hůř. Dělal zedníka, měl ruce jako lopaty a velkou sílu. Hodil mě třeba na postel, dal mi dvě bomby a já s tím nic nezmohl.
Asi ve dvanácti jsem sám se sebou sváděl první zápas. Došel jsem si k tomu, že to s ním skoncuju.
Připravil jsem si do šuplíku nůž a čekal. Byl jsem vzhůru dlouho do noci a slyšel, jak mámu zase něčím trápí. Čekal jsem, až usne, abych se k němu mohl přiblížit a píchnout ho do břicha. Nakonec jsem k tomu nenašel odvahu, byl jsem dítě a mnohem silnější byl strach z toho, co by se stalo, kdyby se mi to nepovedlo. Ten nůž jsem ale držel v ruce dlouho. Stál jsem ve tmě a v hlavě jsem si přehrával příběhy, jak to bude pokračovat.
Bodnu ho.
Nepovede se mi to a on mi uřízne hlavu.
Povede se mi to a uteču k babičce.
Prostě haluz.
Paradox je, že jsme tohle trápení zažívali jen my, doma. Když otec nebyl opilý, byl jiný člověk. Lidi v Bernolákově si ho vážili, za drobné jim o víkendech pomáhal na stavbě. Slýchal jsem, jak o něm ostatní říkají, že je dobrý chlap a dobrý kamarád.
Byla to veliká přetvářka, neznali ho doma, když přišel ožralý.
I já si ale z dětství pamatuju chvíle, kdy bylo dobře. Chodil s námi na výlety, hráli jsme fotbal, pletl nám na Velikonoce pomlázky, vyřezával věci ze dřeva, věnoval se nám. Byl normální.
Ne, nebudu tu kvůli pár útržkům v hlavě říkat, že na mém dětství bylo něco hezkého. Nebylo.
Jenže chlast mu zatemnil mozek. Nevím, proč se z něj stal agresivní alkoholik, ale prý pil vždycky a bylo to vyhrocené hodně brzy. Máma vzpomínala, jak mi byl asi rok, chovala mě v náruči, do toho byla těhotná se ségrou, a on jí dal v nějakém záchvatu nůž na krk. Opustila ho, tak začal sekat dobrotu, prý to s ním pak zase šlo. Vždycky byl třeba rok v pohodě a následně do toho zase spadnul. Stavy klidu se postupně zkracovaly, až se najednou přestal ovládat úplně.
Stal se z něj ožrala.
Ne, nebudu tu kvůli pár útržkům v hlavě říkat, že na mém dětství bylo přes tohle všechno něco hezkého. Nebylo. Otec měl shodou okolností narozeniny na Štědrý den a nemůžu vzpomínat, že jsem měl veselé Vánoce. Nic takového neznám. Místo Ježíška jsem viděl vypitého tatka, bezradnou mámu a nešťastné sestry.
Neměli jsme pohodu, neměli jsme pěkné zážitky, neměli jsme ani peníze.
Co neprochlastal, prohrál v gamblingu a pak nás ještě večer přišel seřezat.
Někdy jsme kvůli tomu neměli ani co jíst.
S jednou ze sester, která je o rok a půl mladší, jsme chodili na základku a každý den jsme přemýšleli, co si dáme k svačině. O čtyři bytovky vedle byl bufet, malé potraviny. Před ním se obvykle dalo najít pár korun, za které jsme si mohli koupit rohlík. Šli jsme spolu do krámu, vzali pečivo a cestou k pokladně jsme si strkali do kapes malé čokoládové pomazánky, abychom s tím vydrželi celý den.
Máma nám zkrátka někdy neměla co dát.
Na den nám musel stačit třeba krajíc chleba, tak ho rozdělila na dvě půlky. Já tu svoji snědl, ale nějak jsem se u toho zamyslel a začal jíst i tu druhou, než jsem si uvědomil, že je ségry. Chytla mě z toho panika a hrozně jsem se všem omlouval.
Máma dělala pošťačku. Někdy jí někdo dal pár korun od cesty, třeba babka, které zrovna přišel důchod. Šla nám za to hned koupit jídlo a přinesla nám ho do školy na velkou přestávku, abychom se najedli. Když jsem byl starší, hrál jsem fotbal za Senec a peníze mi vycházely na čtrnáct korun na den. Většinou jsem jedl suché rohlíky, ale někdy nebylo ani to. Celý den jsem držel půst, šel jsem na trénink a po něm jsem míval křeče z hladu. Jednou jsem se vrátil večer domů a měl takový stav, že jsem byl ochotný sežrat cokoliv. Jako první jsem uviděl brambory, tak jsem je oloupal a snědl je syrové. V tu chvíli mi to bylo úplně jedno.
To, jak na tom naše rodina kvůli alkoholikovi po finanční stránce byla, nejlíp vystihují moje školní fotky. Od první do páté třídy na nich mám stejnou mikinu. Vyrůstal jsem naštěstí v době, kdy nebyly chytré telefony a další věci, takže jsem ostatním neměl moc co závidět.
Jo, bylo mi líto, že jsme nikdy jako rodina nejeli společně na dovolenou. I to, že škola dělala výlet do Chorvatska a já na něj jako jediný ze třídy nemohl, protože se všechno propilo a prohrálo.
Máma si našla tři práce, abych mohl aspoň na školu v přírodě. Dělala, co zvládala.
Roznášela poštu a k tomu brala brigády. Po nocích uklízela, dělala číšnici. Jindy třeba pomáhala v samoobsluze, ze které nám domů brala prošlé jídlo. To se sice podle předpisů muselo vyhodit, ale ona si ho dávala potají do tašky, nosila nám jogurty nebo sýry týden po záruce a nikdy nám nic nebylo. Nechápali jsme, proč to vyhazují, proč to nemůžou dát třeba do dětských domovů. Chodila i do pekárny, a když nám domů přinesla velký koláč, cítili jsme se jako králové.
Od třinácti začala brát do práce i mě.
V řeznictví jsme spolu vyskladňovali slepice. Dávali mi třicet korun na hodinu a měl jsem pocit, že vydělávám jako pán. Peníze šly většinou na rodinné výdaje, abychom to utáhli. Nešel jsem kvůli tomu třeba týden do školy, máma mi sehnala omluvenku. Někdo se to ale dověděl a nabonzoval nás. Učitelka začala zjišťovat, co se děje, ale všechno jsme zapírali. Pamatuju si jako dnes, jak jí lžu do očí. Určitě věděla, jaké problémy u nás jsou, takže to nakonec nechala být.
Než se montovat do toho, jak to chodí v rodině alkoholika, radši to každý nechal být.
Od chvíle, kdy jsem vyhrál OKTAGON Výzvu, jsem u fanoušků zafixovaný jako kontroverzní zápasník. Jako velká huba. Navenek vypadám jako blázen, co plácá blbosti na Instagramu a je mu ukradené, co si o něm ostatní myslí.
Teď mluvím o práci s mentální stránkou boje a může to vypadat, že mi dočista jeblo.
Změna se ve mně ale děla už delší dobu, jen jsem ji neuměl pojmenovat. Teď chci, aby mě rozvíjelo to, co dělám, abych se cítil dobře a v klidu.
První zlom znamenaly moje cesty do Thajska, kde je hlavním náboženstvím buddhismus. Je to úplně jiný přístup k životu než ten, který známe v Česku a na Slovensku. Nejlíp to pochopíte v situaci, kdy sedíte v restauraci a okolo vás chodí volně se toulající psi. Nikomu nepatří, prostě tam žijí. Pak vám jeden skočí na klín, přijde obsluha a usměje se. Na psa i na vás. V naší kultuře by to byl problém, všichni by z toho byli na nervy.
V Thajsku se ale všechno bere tak, jak to přijde. Tam lidi životem plynou, vidíte na nich, že jsou svým způsobem líní, ale díky tomu si kolem sebe nevytvářejí umělé hodnoty.
Přes buddhismus jsem se začal zajímat o další směry. Jen jsem se díval a přitahoval je k sobě.
Pak mě rozbolela záda a zaujal jsem jiný postoj k tomu, co dělám. Osobně mě k tomu dovedly dvě věci. Kniha pěti kruhů, dílo nejslavnějšího samuraje Mijamota Musašiho o cestě válečníka Bušidó, a metoda Wima Hofa, která spočívá v dechových cvičeních a v otužování ledovou vodou.
Když jsem obojí okusil, zjistil jsem, že mi tyhle přístupy dělají dobře.
Uměl bych bez nich žít, ale jakmile jsem začal mít zdravotní problémy, ukázalo se, jak důležitá je víra v něco dalšího. Ve fyzickém světě jsem nic radikálně nezměnil, jen stav mysli je jiný. Věřím, že to se mnou bude dobré a že můj život, i stav zad, se zlepšují. Objevil jsem společně s tím i jinou komunitu než tu, která jen maká na fyzičce a dře několikrát denně. Poznal jsem lidi, kteří pracují na svém vnitřním světě. Takhle jsem nepřímo našel Ondreje Pavláka, je to takový můj guru, který má v Bratislavě tělocvičnu HUMAN SPACE. Začal mi pomáhat, porozuměli jsme si, a až pak jsem zjistil, že si u Wim Hofa udělal kurz. Jsem tak přímo u zdroje.
Jak jdu dál, zjišťuju, že tohle není jen móda nebo nějaký chvilkový úlet, ale věc, která mi vstoupila do života.
Došlo mi to na několikadenním treku v Rakousku, kde jsem byl s kamarády. Spali jsme pod širákem, ráno byla zima, foukal vítr, ale mně to nevadilo. I tak jsem měl nutkání jít se vykoupat do ledového plesa. Upřímně, je to dost nepříjemné, ale to je ono. Utvrdil mě v tom i jeden Američan, kterého sleduju na Instagramu. Má doma ledovou káď, do které se už tři roky každý den noří, a za tu dobu se na to ani jednou netěšil. Mám to podobně, ale kouzlo je v tom, že to přijmu a překonám.
Sám na sobě pozoruju, že jsem klidnější, a objevuju něco jako osobní štěstí.
Rozdýchám se, svléknu se, jdu na to a pak je mi dobře.
Ponořím se nejen do ledové vody, ale hlavně do sebe. Úplně vypnu, v tomhle stavu se učím pozorovat své tělo. Třeba mi odumírají rty a sleduju, jak na to reaguje mysl. Ideálně nijak, prostě vypínám hlavu. Dalo by se o tom mluvit krásně a dlouho, ale stačí říct, jak sám na sobě pozoruju, že jsem klidnější, a objevuju něco jako osobní štěstí.
Lidi z nejbližšího okolí to na mně vidí. Můj nejlepší kamarád Edino, kluk, který mě zná od střední školy, mi to řekl, když jsme na treku scházeli z jedné hory. Podíval se na mě a zahlásil, že tohle není ten starý Pirát, jak mi v MMA přezdívají. Uvědomil si to, když mě ten den ráno někdo vytroubil na dálnici. Jel jsem v levém pruhu, řidič z vedlejšího auta mě podjel a začal mi přes sklo nadávat. Bral jsem to úplně v klidu. Ještě před pár lety bych šlápnul na plyn a vyřval každého, kdo by si to dovolil.
Teď už to jen proletělo okolo, je to sranda.
Jsem za to rád. Kdybych pokračoval v trendu, který jsem razil předtím, asi dostanu za pár let infarkt.
Otec jednoho dne zmizel.
Rodiče se rozvedli, a jakmile se odstěhoval, přestal pro nás existovat.
Bylo mi patnáct a dodnes si myslím, že s ním máma vydržela zbytečně dlouho. Pořád nám říkala, že chce udržet rodinu, protože sama byla z rozpadlého manželství. Navíc odešla z domu už v osmnácti a s nikým z rodičů se nestýkala. Furt věřila, že svůj vztah zachrání, a dávala tatkovi tisíckrát šanci.
Já ne.
Za to, co dělal, se nám nikdy neomluvil. I kvůli tomu jsem chvíli plánoval, že se mu za všechno jednou pomstím. Nějaký čas jsem si vyčítal, že jsem slaboch, protože jsem neměl odvahu to s ním tehdy v noci skoncovat. Nakonec mi to přestalo dávat smysl. Když jsem dospěl a získal sílu, abych se mu postavil, už to s ním šlo z kopce.
Šel bydlet k babičce, ke své mámě, a energie, kterou rozdával, se mu vrátila. Dostal těžkou nemoc, něco jako rakovinu kostní dřeně. Musel přestal pít a jen čekal na konec. Neznám detaily, nezajímal jsem se, co přesně mu bylo. Nikdo z nás. Věděli jsme jen z vyprávění, že trpí. Prý třeba vstával z postele a zlomil si nohu, praskla mu stehenní kost.
Bylo zvláštní uvědomit si, jak se velký chlap, ze kterého šla hrůza, postupně změnil. Jak mu chlast vzal krok za krokem úplně všechno.
Vídal jsem ho jen občas, když jsem zašel k babičce na návštěvu, ale nebavil jsem se s ním. Jen jsem na něj koukal, viděl, že umírá, a emoce nenávisti zmizela. Došlo mi, že on je ten, koho to celé nejvíc doběhlo. Párkrát mě napadlo, že se zeptám babky, proč má takového syna, musela vědět, co dělá, ale vždycky jsem si to rozmyslel. Máma k ní přitom kdysi jednou šla a postěžovala si na jejího synáčka, ale nic se nestalo. Od té doby spolu nekomunikovaly.
Jednou ráno jsem se vzbudil a viděl, že máma pláče.
Seděla v obýváku a řekla mi, že otec už není mezi námi, byla nešťastná. Ona, které dělal ze života peklo, za něj truchlila, přes to všechno k němu pořád něco cítila. Já šel normálně do školy a řekl kamarádovi: „Hele, dneska mi umřel tatko.“ Nevěřil, protože to se mnou nic nedělalo.
Těsně před smrtí se nás prý snažil kontaktovat.
Znal se s tátou mého spolužáka a posílal nám přes něj vzkazy. Nechali jsme to bez odezvy. Muselo to být hrozné. Ten pocit, že ležíte na smrtelné posteli s vědomím, že máte tři děti, ale jste v reálu sami. Tím spíš, když si uvědomil, proč a kvůli čemu to tak je.
Šli jsme na pohřeb a moje ségry si po cestě vyprávěly vtipy, měly dobrou náladu. Ony i já jsme to brali jen tak, aby se neřeklo. Na mámě bylo vidět, že ho určitě kdysi měla ráda, a i já na pohřbu ucítil lítost z toho, jak to dopadlo. Uvědomil jsem si, že náš život mohl být v pohodě, kdyby nechlastal. Druhá ségra, která je o osm let mladší, to brala jinak. Neměla normálního tátu, pamatovala si jen násilníka.
U mě a druhé ségry je to jiné. My si ho ještě vybavíme trochu lidsky, a i mezi sebou máme jiný vztah. Hodně se vídáme, naopak s nejmladším sourozencem jsme se odcizili. Sem tam se potkáme, ale není to tak, že bychom si volali a scházeli se pravidelně.
Tady je vidět, že život s alkoholikem všechny poznamenává i dlouho po tom, co zmizí.
Ne, pořád pro něj nemám rozhřešení. Jeho chování by se dalo omlouvat závislostí a zbavením smyslů, ale tohle neberu. Každý alkoholik může používat alibi, že se chová jinak jen kvůli chlastu, faktem ale je, že začne pít ve chvíli, kdy je střízlivý.
Vždycky, než se ožere, je plně při vědomí. Závislost, nezávislost. Konáš – a jsi za to zodpovědný.
Když se mě někdo zeptá na moji mámu a na to, co se jí v životě stalo, moc to nedávám, chce se mi vždycky brečet. O otci naopak mluvím bez větších emocí. Umřel a nic to se mnou neudělalo. Jaká je to prázdnota? Vůči němu i vůči tomu, co se dělo.
Vím, že by to asi mělo být jinak, takže to pořád neberu jako uzavřenou kapitolu a čekám, k čemu si v dalším životě dojdu. Máma mi párkrát řekla, že kdyby mě dnes viděl, jak bojuju jako špička slovenského MMA v hlavním zápase večera na turnaji OKTAGON před vyprodanou halou, byl by na mě hrdý. Vždycky jsem jí razantně odpověděl, že je mi to jedno. Mohlo by to být fajn, kdybych si ho pamatoval jako jiného člověka, jenže je to zkrátka jinak a nemá smysl se k tomu upínat.
Minulost nezměním. Snažil jsem se ji ale pobrat a jít dál.
Proto jsem se párkrát po pohřbu vydal k místu, kde leží. Nic zásadního se ale nedělo. Poprvé, když jsme se s klukama opili, byl to ale jen hec. Podruhé na Dušičky, kdy jsem mu šel zapálit svíčku, protože mě o to poprosila máma. Celou dobu jsem se ptal sám sebe, proč to dělám. Stál jsem tam, vnímal modlící se lidi kolem a jen přemýšlel, proč tam jsem. Neměl jsem chuť si s ním v duchu vyprávět, jak se mám, a ptát se, jak se má on.
Od té doby jsem tam nebyl.
Chtěl jsem být první Slovák v UFC.
Po výhře v reality show OKTAGON Výzva jsem byl neporažený se skóre 9:0, ale rychle mi došlo, že velký svět MMA funguje trochu jinak, než jsem si myslel.
Stačí drobnost a jste dole, nebo nahoře.
Místo UFC jsem párkrát prohrál, skóre se mi změnilo na 12:3, navíc mě začala bolet záda. Mám posunutou plotýnku a nějaké výrůstky na kostrči, která je odmala špatně postavená, a přetěžováním při tréninku se to zhoršilo. Po výhře nad Pukačem jsem byl krůček od ukončení kariéry. Páteř mě bolela tak, že jsem nemohl dělat skoro nic, rozhodně ne něco tak náročného, jako je MMA.
Proto jsem na chvíli opustil OTKAGON a kývl na stand-up zápas bez rukavic v konkurenční organizaci XFN. Nabídli mi totiž nesmysl, třicet tisíc eur za souboj s jejich hlavním promotérem Petrem Karešem, který nakonec skončil remízou. Tyhle peníze bych si nikde jinde nevydělal. Šel jsem do toho, protože jsem platil hypotéku a myslel jsem si, že už mě zdraví k MMA nepustí.
Vnitřní energie, kterou jsem v sobě probudil, mě ale nastavila tak, že budu v pořádku. Zároveň jsem poznal, že na sobě můžu pracovat i jinak než tím, že půjdu na operaci a pak budu čekat, jestli mi doktoři dovolí zase vrcholově sportovat. Dvě kliniky mi zákrok rozmlouvaly, takže jsem vyhledal fyzioterapeuta Ondru, se kterým jsem začal pohyb prociťovat úplně jinak.
Skrze mysl.
Kluci v mém domovském Chaos gymu Bratislava se tomu, jak pracuju, smáli. Nebrali to vážně. Můj dlouholetý hlavní trenér Kamil Cibinski je super chlap, ale je úplně jinde. S Ondrou to je jinak, povídáme si o tom, jak do sebe musím dostat přírodu a víc vnímat okolí.
Líbí se mi, jak to má nastavené nejlepší český MMA zápasník Jiří Procházka. Jeho přístup je super, to jeho jako prvního výrazně ovlivnila Kniha pěti kruhů a je příkladem toho, kam člověka může posunout cesta válečníka Bušidó. Ještě v době, kdy jsem jako amatér vážil přes metrák a Jirka byl vycházející hvězda, jsem mu jednou dělal sparingpartnera na tréninku. Byl jsem mu k ruce asi hodinu a totálně mě zbil, úplně mě zničil. Sice moc neuměl bojovat na zemi, několikrát jsem ho tam skoro uškrtil, ale za žádnou cenu se nechtěl vzdát, už tehdy jsem viděl jeho vnitřní sílu.
Je pro mě inspirací.
Ani on nebyl původně člověk, který by vynikal tím, že připravuje vedle těla i mentální stránku. Nevím, jak to má on. Pro mě je cesta válečníka Bušidó nejen kodex samurajů, ale duchovní očista, díky níž vnímám, jaká věc má jaký účel. Něco dělám a vím, proč to dělám. Užívám si to, jsem v tom ponořený a nepřemýšlím, co musím. Zbytečně se neobklopuju blbostmi, jako je to v dnešní ulítané době.
Nastavit jsem si vnitřní pokoj, jako bych byl hora, co jen stojí. To je všechno. Je to fajn.
Vím, že to, jak popisuju svůj život s otcem, vypadá hrozně. Vím i to, že mě to poznamenalo.
Je na mně určitě vidět, že nejsem úplně standardní. Sám si tak každopádně nepřipadám, někdy mám nutkání být zbytečně agresivní. Je to pozůstatek psychického vypětí, které mám za sebou. Je to zvyk, viděl jsem, že se všechno řeší násilím, takže jsem se pak choval stejně.
V jednu chvíli mě to doběhlo a začal jsem pít taky. Proč? Nevím.
Měl jsem k alkoholu dlouho odpor. Hrál jsem fotbal a kluci z týmu od patnácti chodili na pivo, já nejdřív ne. Zlomilo se to někdy v sedmnácti. Byl pátek, pak sobota, vydělával jsem si už nějaké peníze na brigádách, začal jsem chodit ven, napil jsem se a bavil se.
Někdy byla sranda.
Někdy sekačka jak hovado.
Ostatní viděli, že se toho nebojím, takže mi podle toho určité typy lidí začaly nabízet práci. Když jsem měl někoho hlídat, hlídal jsem. Když jsem měl někoho zbít za peníze a neptat se, udělal jsem to. Dostal jsem se do party lidí, kde jsem měl pocit, že jsem někdo. V okolí se rychle rozkřiklo, že dělám pro bandu mafiánů, a já sám si o sobě myslel, že jsem jeden z nich.
Šlo to dál a dál.
Ožíral jsem se a chodil se rvát do hospod. Často jsem mlátil tatkovy kamarády. Brali mě pořád jako malého kluka, takže když jsem se napil a oni se se mnou kvůli něčemu začali hádat, šel jsem na ně a ztřískal je. Několikrát to byli rodiče mých spolužáků. No a? Já to bral tak, že byli drzí. Promítnul jsem si do nich vlastního otce. Vždycky když byla příležitost, transformovalo se mi pokračování příběhu do těchhle lidí. Bylo to zbytečné, jenže já v nich spatřoval to, co mě dřív tak ničilo.
Viděl jsem opilého chlapa a říkal si: „Ty teď půjdeš domů a budeš agresivní na svoji ženu a děti, tak tě radši zmlátím.“ Vím, že to tak být nemuselo. Alkohol na každého působí jinak. Někdo prostě v klidu usne, s dalšími je sranda, ale já zažil násilí a zlo.
Vždycky jsem se opil, porval, policajti mě sebrali, nechali mě vyspat se v cele, ráno mi pohrozili a poslali mě domů.
Tu noc, která se nakonec stala zásadním zlomem v mém životě, to ale bylo jiné.
Bylo mi dvacet a vedle svých kšeftů jsem dělal i výčepního. Měl jsem šíleného šéfa. Nejdřív mě měl rád, ale od začátku jsem viděl, že si vždycky našel nějakého zaměstnance, kterého šikanoval a pak ho vyhodil. Vymýšlel si blbosti. Jednou mi došlo, že jsem přišel na řadu. Šel po mně, donesl například do hospody borovičku, odešel, vrátil se za patnáct minut a začal mě obviňovat z toho, že je moje a že ji schovávám za barem a potají ji prodávám hostům.
Nakonec mě vyhodil za to, že jsem měl hlad a kuchař mi udělal pizzu, kterou jsme neměli v menu.
Cítil jsem velkou nespravedlnost. Hned ten večer, kdy mě vyrazil, jsem šel do hospody jako host. Ožral jsem se, a jakmile na mě začal majitel mít řeči, udělal jsem scénu a rozbil výlohu.
Přijeli policajti, jeden mě chytnul za rameno a já se ve víru bitky otočil a trefil ho hned z první. Druhý vytáhl zbraň.
Najednou jsem se probudil v cele předběžného zadržení. Měl jsem rozkopnutou hlavu, takže mi došlo, že jsem se s ním asi porval. Přišla paní, která přinesla jídlo, a já se zeptal, kdy mě pustí. „Za tři až osm let, půjdete sedět za napadení veřejného činitele. Už jen čekáte na zrychlený soud, který bude za čtyřiadvacet hodin.“
Cože?
Najednou jsem vystřízlivěl a byla ve mně malinká dušička. Měl jsem chuť kopat do dveří a tím hukotem si vydobýt, aby mě pustili. Zároveň jsem věděl, že mi nic nepomůže.
Začalo se mi vyjasňovat a docházelo mi, co se stalo. Rval jsem se, přijeli policajti, jeden mě chytnul za rameno a já se ve víru bitky otočil a trefil ho hned z první. Druhý vytáhl zbraň a řval na mě, ať si lehnu, jinak mi prý prostřelí koleno. Nechal jsem se spoutat a ten, kterého jsem sejmul, mě kopnul do hlavy, když jsem ležel na zemi. Odpadnul jsem, a když jsem přišel k sobě, stál nade mnou a nadával mi, tak jsem ho ze země zase kopnul do ksichtu. Začal mi skákat po břiše, pak přijela další policejní auta a odvezli mě.
Tehdy jsem nebyl žádný velký bojovník, měl jsem jen pár amatérských zápasů v thajském boxu, ale zato přehnané sebevědomí.
Po vystřízlivění mě ego úplně opustilo a začal jsem se kát.
V cele jsem nakonec strávil skoro tři dny a to vypětí bylo hrozné. Prožil jsem sedmdesát hodin v úplné křeči. Nervy mi pracovaly naplno, naspal jsem dohromady maximálně pět hodin. Už jen ten pocit, že mě čeká osm let ve vězení, mi nedovolil uvolnit se.
Zázrakem jsem to ustál, dostal jsem jen finanční trest, ani podmínku mi nedali.
Policajt nakonec výpověď stáhnul. Měl přitom zlomený nos a vykopnutý zub, ale zachoval se jako frajer. Později jsem zjistil, že to byl kamarád mojí sestry. Zjistil, že se vzdáleně známe, a nezničil mě.
Tohle byl varovný prst – a mám ho nad sebou dodnes. Tehdy mě něco osvítilo.
Už nikdy jsem nechtěl zažít takovou tíseň. Začal jsem se chovat jinak. Rozhodl jsem se o dost víc věnovat bojovým sportům, ale jen jako člověk, který se chce prát podle pravidel.
Jako vyučený kuchař a číšník jsem zase začal dělat výčepního, šestnáctihodinové směny na železniční stanici. Tentokrát jsem měl dobrého šéfa, pohodového chlapa, který mi umožňoval sportovat, a za půl roku jsem se dostal k MMA. Když jsem viděl, že musím trénovat ještě víc, přešel jsem k jedné security agentuře a dělal výjezdy do bank, do klubů a na diskotéky. Buď jsem dva dny pracoval a pět dní trénoval, nebo naopak. Na amatérské úrovni se to dalo zvládat.
Tímhle vším jsem si prošel. Asi jsem si tím projít musel.
To, že jsem začal s MMA, nebylo nic plánovaného, dostal jsem se k němu náhodou.
Chtěl jsem hrát profesionálně fotbal, ale už ve třetí dorostenecké lize v Ružinově to nebylo jen o sportu. Prostředí mě štvalo. Jsi lepší, ale nehraješ, protože tamten kluk má tátu, co dělá všem v okolí plastová okna, má peníze a chce, aby hrál jeho syn. Majitel klubu zase potřebuje prachy pro první tým, takže rodič posílá měsíční paušál a jeho dítě je díky tomu vždycky v základu, minimálně poločas. Šéfovi bylo jedno, jestli jsou dorostenci třetí nebo jedenáctí. Hlavně aby nesestoupili ani nepostoupili a on mohl rýžovat, jak potřeboval.
To prostředí mi vadilo, bylo nefér.
Kamarád dělal thajský box a vyprávěl mi, že u nich má každý jen to, co si zaslouží. Přitahovalo mě to jako něco jiného, čistšího. Tím spíš, když mě hned namotivoval můj první trenér Fero Starý. Relativně brzo mi řekl, že jsem šikovný.
Bylo to poprvé, co mě upřímně pochválil chlap ve věku mého otce. Tahle věc mě u toho udržela.
Sport, který dodnes dělám, někomu může připadat jako něco násilného. Jako něco podobného tomu, co jsem poznal jako dítě doma a co jsem pak předváděl po hospodách. Myslet si to však může jen ten, kdo žil vždycky v klidu. Se svou zkušeností na to koukám úplně jinak. MMA je oproti tomu pohoda.
Mám rovnocenného soupeře, mám pravidla.
Zápasení mě uklidnilo. Když lidi srovnají to, jaký jsem byl na začátku kariéry, s tím, jaký jsem teď, je rozdíl obrovský. V poslední době MMA vnímám hlavně jako boj samurajů. Vážíš si života, máš svou čest a hodnoty, pro které jsi odhodlaný žít, ale stejně tak jsi připravený umřít i zabít. Přátelskost a chladnokrevnost, obojí je v životě a obojí je třeba dávat do rovnováhy.
Principem je přijmout, že existuje boj, protože ten má v sobě člověk zakódovaný.
Dnes je ale společnost jiná než dřív. Místo neustálých válek si našla sport, tak jsem to přijal.
Po všem, čím jsem si prošel, jsem postupně přestal soudit ostatní.
Zároveň si o to víc uvědomuju, kdo je opravdový kamarád. Je to někdo, s kým něco zažiju. Tenhle člověk je pro mě součást života. Ostatní jsou jen známí. Beru to tak, že když mám s někým pravý vztah, nerozdělí nás ani vyhrocené situace, i pak si k sobě najdeme cestu, protože je to mezi námi skutečné a je tam respekt. Když oběma stranám záleží na tom, aby pouto vydrželo, dá se překonat všechno.
Asi chápete, že si nepustím k tělu každého. Bylo i období, kdy jsem měl k lidem odpor.
V mém světě se důvěra dlouho buduje, a když se ztratí, je pak těžké získat ji zpátky.
Mám jen pár opravdových přátel. Kromě Edina, se kterým chodím na treky do hor, je mým dalším životním kamarádem Vikino. Trénovali jsme spolu thajský box, ale taky jsme dělali dost lumpáren. Já toho v jednu chvíli nechal, on ne, takže musel jít na „dovolenou“. Čekám na něj už čtyři roky. Za tu dobu od něj dali postupně všichni ruce pryč a jsem jediný, kdo s ním zůstal pravidelně v kontaktu.
Tři roky jsme si psali dopisy, každý týden.
Dělal jsem to, aby viděl, že mi záleží na tom, jak se má, aby se držel. Dopis má jinou energii než mail nebo esemeska. Psal jsem mu, co je u nás nového, o životě venku, o holkách. On mi popisoval, jak to chodí ve vězení. Našel si parťáka, se kterým chodí cvičit, takže jsem mu vypisoval tréninky a radil, jak co nejlíp dodržovat stravu. Chtěl jsem, aby byla naše komunikace taková, jaká by byla na svobodě.
Tam, kde Vikino je, má člověk spoustu času a on ho snad využívá dobře. Naše dopisy jsou hodně otevřené a cítím z nich, že si uvědomil, že nechtěl dělat to, kvůli čemu se tam dostal. Tehdy ale toužil vydělávat peníze a neuměl to jinak než tím, že porušoval zákon.
Už s ním řeším jiné věci. Už si můžeme i volat. Vždycky, když vidím skryté číslo, vím, že to je on.
Stejně jako já si přečetl Knihu pěti kruhů a také Umění války, dvě díla, která nejvíc vystihují kodex Bušidó – cestu válečníka. Našli jsme v tom shodu, spojilo nás to a rozebíráme spolu jednotlivé pasáže. Až vyjde ven, chce začít pořádně trénovat, plánujeme, že spolu pojedeme na kemp do Thajska. Těší se, až se bude moct soustředit na obyčejný život. Bude mít míň peněz než dřív, ale za mřížemi dost rychle pochopil, kolik toho skutečně měl.
Vím, co si možná myslíte. Často se říká, že vězení člověka nenapraví, ale udělá z něj ještě většího grázla.
Slyšel jsem to taky, jenže věřím, že v případě Vikina to dopadne opačně. Budu mu v tom pomáhat. Největší problém je, když člověk vyjde z basy a je sám. Bez práce, bez peněz, bez vztahů. I když chce, nemá moc možností, jak žít normálně. Představte si, že jste deset let za mřížemi a pak najednou vylezete ven a zjistíte, že existuje Instagram, který předtím nebyl.
Kamarádovi pomůžu tím, že s ním budu trávit co nejvíc času. Může z něj být bojovník, je mu sice přes třicet, ale i v tomhle věku se dá udělat pár zápasů. Získá zkušenosti, pak může začít trénovat lidi, aby vydržel u toho, co ho baví. Dá se to, všechno se dá a hlavní je, aby člověk uměl živit duši. Aby nebyl nešťastný, a tím pádem ve finále agresivní. Všechno je vývoj. Ukážu mu, že peníze nejsou na prvním místě, i když doba je teď taková, že na tom druhém už asi jo. Svět je tak postavený, musíte si na sebe vydělat.
Pak záleží, jak přijmete to, na co máte.
Mluvím o tom, protože vždycky, když jdu za Vikinem na návštěvu, uvědomím si, že nechybělo moc a mohl on psát dopisy do basy mně. U nás na Slovensku máme jedno přísloví: „Hlupák se učí na svých chybách, moudrý na chybách ostatních.“ Jakmile se ocitnu v areálu věznice, mám divný pocit, že bych to tam nezvládnul. Ne tak jako můj kamarád, na něm je vidět, že je uvnitř hodně silný. Sám bych se trápil tak, že bych dopadl jako část jeho spoluvězňů. Říkal mi, že někteří lidé po dvou týdnech v base zešediví. Vůbec to nezvládnou, ztratí svobodu a stane se z nich někdo úplně jiný.
Asi by to byl i můj případ.
Jestli právě teď prožíváte něco podobného, co jsem jako dítě prožíval já, neobviňujte se z toho.
Zkuste to v sobě zpracovat.
Je to jak s tou basou, ve které je Vikino. Jednou to skončí. Vyjdete ven a dostanete možnost začít žít. Ano, přijdou těžké dny a vy budete muset řešit, co se sebou. Budete muset úplně sami rozhodnout, jestli se necháte pořád ovlivňovat tím, co se stalo, a tím, jak vás to poznamenalo, nebo jestli se stanete sami sebou. To jsou chvíle, kdy vám nikdo nepomůže.
Záleží na každém, jak naloží se svobodou. Jak zkušenost, kterou v životě nabral, dokáže zpracovat.
Mě změnilo sedmdesát hodin v cele předběžného zadržení a naděje ve sportu.
Tím chci zdůraznit, že to je vždycky o vás, o vašich volbách. Protože…
Měl jsem kamaráda z dětského domova. Když se o sebe měl začít v osmnácti starat sám, vzala si ho k sobě jedna paní z Bernolákova. On si toho nevážil, začal pít, flákal se po městě a strašil lidi. Vyjel i na moji holku. Chtěl jsem mu za to urazit hlavu, pak jsem ho potkal opilého a hrál mi na city. Brečel a měl tendenci se litovat. Pak zjistil, že dělám MMA, a chtěl se porvat. Upozornil jsem ho, že mu to vrátím, ale byl mimo a trefil mě. Dostal naloženo, stalo se to na nádraží a spadl u toho z perónu na koleje. Hned vyskočil a začal vyšilovat, co jsem to za kamaráda, když mu tohle dělám. Nechal jsem ho být, nemělo to cenu. Nakonec se propil k tomu, že usnul na kolejích a vlak mu ujel hlavu.
Záleží na každém, jak naloží se svobodou. Jak zkušenost, kterou v životě nabral, dokáže zpracovat.
Mám radost, když vidím, že to pochopila i moje máma, má se teď dobře. Vždycky měla ráda nábytek, tak začala pracovat v Ikee. Vždycky měla ráda zahrádku, tak má svůj pozemek, kde chová i husy. Je v pohodě, šťastná. Navíc se k ní nakonec dostaly i peníze, protože něco podědila po svém strýčkovi. Je schopná, sama se o sebe dokáže postarat a vychovala tři úspěšné děti. Starší ségra je účetní, mladší je kondiční trenérka.
A já? Věřím, že jsem taky nabral správný směr. Neměním se, ale vyvíjím se. Cítím, že jsem pořád stejně zásadový jako dřív, ale projevuje se to úplně jinak. Tomu, kdo to cítí, nemusím nic vysvětlovat, jednoduše jsem vytvořil své lepší já.
Proto můžu mít vlastní hezký vztah.
Vím, že svou ženskou, ani žádnou jinou, nikdy neuhodím. Jak se ale chovat k opačnému pohlaví, jsem zjišťoval za pochodu. Neměl jsem vzor, který by mi to ukázal, mohl jsem koukat maximálně na telenovely. Vždycky jsem si ale říkal, že když budu mít partnerku, bude na prvním místě a budu se k ní chovat s úctou. Budu jí věnovat pozornost a budu s ní mít děti, o které se budu starat. Budu chtít, abychom všichni žili v klidu.
Proto jsem přítelkyni nedávno požádal o ruku. Bude svatba a doufám, že to bude na celý život.
Chci se chovat se tak, abych jí, stejně jako lidem v mém nejbližším okolí, zbytečně neubližoval. Tohle nastavení mi dal můj současný sport. Kariéra bojovníka MMA mi otevřela možnost, abych se definoval, abych na sebe byl pyšný, abych dělal, co mě baví.
Na začátku to přitom vypadalo jako nesplnitelná mise.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází