Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 3
e-shopTvrdej chleba
Nikdy. Nikdy nesmíš dát najevo, že už nemůžeš.
I kdyby byl tvůj soupeř úplně zabitej, všimne si toho. Pak do něj vjede takovej adrenalin, že tě přejede.
Tohle říkám všem klukům, který ke mně dneska chodí do tělocvičny, aby se naučili boxovat.
Každej si řekne, že je to jasný. I blbec přece vidí, že sportovec, kterej nemaká, na to dojede. Jenže skoro nikdo se podle toho nechová. Většina naopak zjišťuje, jak moc si může ulevit, aby to šlo co nejvíc na pohodu. Když se to člověku vymstí, buď se změní, nebo to přestane brát vážně. Úspěšný a ty ostatní odděluje na prvním místě vůle, vnitřní touha a výdrž.
Myslím, že tyhle dvě věci v sobě skoro nikdo nemá hned od začátku. Jsem ukázkovej případ, že je musíš objevit sám.
O trenérech jsem si jako mladej frajer říkal, že jsou úplný idioti. Respektoval jsem je, měl jsem s nima dobrej vztah, jenže mi vadilo, že jim nestačí jen to, jak boxuju. Chtěli, abych běhal, a to jsem nesnášel. Na co? Proč má fighter běhat? Proč, když umí to, co já? U nás v Čechách jsem byl relativně brzo dobrej. Vědělo se, že mám bombu. Levej přední hák, pravej zadní kros.
Byl jsem talent, vždycky jsem měl silnej úder. To je věc, kterou musíš mít danou, podle mě nejde natrénovat.
Už v sedmnácti jsem získal titul na amatérském mistrovství republiky a o rok později k tomu přidal zlato na Grand Prix v Ústí nad Labem, která byla mezinárodně uznávaná. V pět a sedmě, a později i v jedna osmě, tedy ve vahách do 75 a 81 kilogramů, jsem to na domácí půdě celkem kosil. Jako amatéři jsme sice ještě nosili helmy, ale stejně jsem často přišel do ringu, dal dvě facky a bylo hotovo.
Vím, že jsem kvůli lenosti a neochotě pracovat na fyzičce přišel o dvě velký medaile.
Zápasil jsem v extralize za Opavu. V pět se začínalo, já to obvykle ukončil před limitem, sebral odměnu dvanáct tisíc a nejpozději v sedm jsem nasednul s týmovým parťákem Slávou Konečným do auta směr Praha. Nikdy mi nic nebylo a odjel jsem, abych ještě ten večer hlídal diskotéku na Štvanici. Po zápasech jsem často zůstával celou noc vzhůru, protože jsem měl práci na dveřích rád. Lidi byli až na výjimky normální, nikdy se to nezvrhlo. Někdo sem tam dělal bordel, vymetli jsme ho a často se stalo, že se nám dotyčnej druhej den přišel omluvit. V partě vyhazovačů jsem byl věčně vysmátej, nás to spolu vyloženě bavilo a seznámil jsem se tu i s manželkou Evou, která pracovala na baru.
Noční život sice způsoboval, že jsem mezi zápasama spíš regeneroval než trénoval, ale doma na mě stejně až na výjimky nikdo neměl. Tak proč se dřít? Jakmile jsem si mohl povolit, povolil jsem. Jenže stačilo vyjet za hranice a bylo jasný, že s tímhle nikdy nebudu patřit mezi nejlepší.
Ranař bez kondice najednou nic moc neznamenal.
Tehdy se boxovalo na tři kola po třech minutách. První jsem skoro vždycky vyhrál, jenže pokud to soupeř vydržel, byl to průšvih. Od druhýho jsem postupně chcípal a třetí obvykle sotva ustál. Nepamatuju si, že by mě někdo vyloženě zbil, ale já prostě nemohl. V ringu jsem často přemýšlel jen nad tím, jak a jestli to přežiju.
Vím, že jsem kvůli lenosti a neochotě pracovat na fyzičce přišel o dvě velký medaile.
Nejdřív mi utekl bronz na mistrovství světa 1997 v Budapešti. Měl jsem super los, ale hned první duel jsem prohrál na pomocné body s průměrným Němcem, on pak skončil třetí.
Dneska se ve sportu s oblibou říká citát „buď vyhraješ, nebo se poučíš“, ale já se nepoučil a o rok později na mistrovství Evropy v Minsku mě to vytrestalo ještě víc. V prvním zápase jsem porazil běloruskou hvězdu Sergeje Savického, nikdo nevěřil, že na něj budu mít, ale já ho vystřílel. Ani jsem nevěděl jak. Jenže už o den později se boxovalo čtvrtfinále. Rus Dmitrij Strelchinin byl jasně horší, ale od úvodního gongu jsem byl zavařenej a vypinkal mě. Pamatuju si, jak po prvním kole sedím v rohu a trenér řve na sekundanta. „Podívej se na něj, vždyť nemůže dejchat, má úplně fialový rty.“
Byl jsem flink, ale měl jsem kliku.
Zachránilo mě, že v roce 1999 zavřeli Štvanici, to pro mě najednou znamenalo víc času a míň peněz. Řekl jsem si, že začnu pořádně makat a zkusím se dostat na olympiádu. A buď to zvládnu, nebo se na box vykašlu.
Kvalifikoval jsem se z posledního turnaje a změnilo mi to život.
Stříbrná medaile ze Sydney, dodnes největší úspěch amatérského boxu v éře samostatného Česka, neurčila jen můj další směr, ale vynesla mi i přezdívku „Mlátička“. Měl jsem formu a bylo to vidět. Ve finále mě sice jasně porazil Alexandr Lebzjak, ale byl jsem jedinej, kdo s touhle ruskou legendou neprohrál na olympiádě před limitem. Bylo mi dvaadvacet, jemu o deset let víc a po mistrovství světa a Evropy mu chybělo poslední zlato do sbírky.
Ustál jsem to se ctí, ale hlavně… Od týhle chvíle jsem dodržoval pravidlo, že nepůjdu do ringu, pokud nejsem dobře nafýzovanej. Ono prostě nestačí jen bouchat do pytle, musí se pracovat i na síle, rychlosti, výbušnosti. I to blbý běhání pomáhá.
Po tomhle výsledku jsem si mohl připadat jako dobrej a úspěšnej sportovec, ale brzy jsem zjistil, že jen tohle nastavení v boxerský realitě nestačí.
O kolik vede? Prohrává o pět bodů.
Ale teď už vede, že jo? Ne, prohrává o deset.
To přece musel vyhrát, co? Hmm, prohrál o třináct.
Zhruba tuhle konverzaci vedli šermíři české reprezentace s mými kamarády, když sledovali, jak se rvu o postup na další olympiádu v Aténách 2004. V Plovdivu jsem nastupoval jako úřadující držitel bronzu z mistrovství světa a proti soupeři z Turecka jsem byl favorit.
Zničil jsem ho tak, že nevěděl, do jakýho rohu se má po zápase vrátit. Nic nezveličuju, tak to bylo. Byl dvakrát počítanej, zbil jsem ho jak koně a při vyhlášení výsledků měl problém stát rovně. Jenže rozhodčí mu to prostě dali. Byli podělaný, protože mezi nima v průběhu zápasu pobíhal šéf celý asociace, Turek Caner Doganeli.
Každej, kdo to viděl, řval, že to snad není možný. I reprezentační trenér Sváťa Žáček chodil ještě dlouho po vyhlášení výsledku za organizátory a nadával.
Já z toho byl v pytli, protože mě okradli o olympiádu. Zároveň jsem po deseti letech kariéry věděl, že některý věci prostě jako obyčejnej boxer nezměním. Pamatuju si mistrovství Evropy, kde podobný jednání neunesl jeden Ukrajinec. Rozhodčí ho furt nesmyslně napomínal, aby mu mohl strhnout body a ten kluk mu jí normálně napálil. Už si neškrtnul, dostal doživotní distanc.
Náš sport je od nepaměti pod vlivem bafuňářský mafie, která prosazuje svý zájmy. Jsou chvíle, kdy bys toho druhýho chlapa v ringu mohl třeba zabít a oni by stejně zařídili remízu. Všichni to tak nějak přijali. Když se tě to osobně dotkne, chvíli prskáš, ale pak to necháš bejt.
I mně se několikrát stalo, že jsem dostával bití, ale pak mi zvedli ruku.
Pár sezon, ještě před olympiádou v Sydney, jsem boxoval polskou ligu za Wroclaw. Tam byla jistota, že pokud to na domácí půdě ustojím, vyhraju, zároveň jsem jel ven s vědomím, že soupeře musím sundat. Rozhodčí vždycky přijeli do města den před turnajem, všichni se za peníze pořádajícího klubu úplně vykropili a pak udělali, co se jim řeklo. Zjednodušeně bylo všechno založený na chlastu, vodka tekla pořád a jako mladý ucho jsem koukal s otevřenou pusou.
Lilo se, ať už kvůli zařízení výsledků, nebo jen tak. I trenéři pili do němoty. Pokud se jelo ven, třeba osm hodin přes celý Polsko, zřídili se natolik, že jim týmový doktoři museli několikrát dávat kapačky, aby zvládli aspoň vylézt z autobusu. Tyhle věci okolo byly šílený, ale jako boxer jsem se naučil strašně moc. Soupeři byli výborný, spousta Postsovětů, co to měli v oku i v ruce. Nabral jsem zkušenosti a ani mi nevadilo, že jsem měl bilanci zhruba padesát na padesát.
V Plovdivu, s medailema z olympiády a z mistrovství světa, už jsem to vnímal jinak.
Pořád jsem si říkal: Proč to dělám, když o mě nakonec rozhodne nějakej blbec v bílý košili a motýlku, kterej je podmazanej a má napsaný jméno vítěze den před zápasem na papírku…
Nakonec jsem si řekl, že budu bojovat dál, ale jen díky tomu, že jsem se domluvil na dobrejch podmínkách s promotérem v Německu a přestoupil do profiringu. Tam to sice funguje úplně stejně, ale když tě využijou a udělají z tebe idiota, dostaneš za to aspoň dobrý prachy.
Ve finále to se mnou přesně takhle dopadlo.
„Rudy, nezbláznili se?“
Tahle věta mýho manažera Dietmara Pozswy, spolumajitele stáje Spotlight, jedný z nejlepších boxerských firem v Evropě, mi dost jasně ukázala, na čem jsem.
V roce 2008 jsem se dostal v žebříčku nejprestižnější organizace WBC do pozice vyzývatele mistra světa ve váze do 91 kilogramů. Měl jsem na kontě čtrnáct výher, z toho deset knockoutů, a čekal mě zápas o titul, kterej nosili moji oblíbenci Muhammad Ali i Mike Tyson. Byla to jedinečná příležitost, jak v Čechách pořádně zviditelnit box.
Můj tým nabídnul vysílací práva České televizi. Němci chtěli dvacet tisíc eur, což bylo dost pod cenou, ale druhá strana byla ochotná zaplatit zhruba tři a půl tisíce. Výsměch. V tu chvíli se ze mě stala v očích manažera zbytečná investice. Za předchozí čtyři roky do mě nacpal velký prachy, miliony. A teď, když mě čekal vrchol kariéry, ukázalo se, že jsem ve svý vlastní zemi, na domácím trhu, neprodejnej.
On byl nasranej a já zklamanej. Vím, že diváci by na můj zápas stoprocentně koukali, ale ve vedení televize seděli lidi, který boxu nefandili.
Otázka promotéra tak znamenala to samý, jako kdyby mi řekl, že mě v případě prohry vyrazí.
Nechci, aby to vypadalo, že tady po letech brečím. V podobný pozici jsou skoro všichni profiboxeři, já navíc patřil k úzký skupině, která si neměla na co stěžovat. O jednoho sportovce se v našem týmu starali tři lidi – kouč, masér a kustod. Na první pohled to byl servis all inclusive jako na dovolený, na druhej celá stáj fungovala jako továrna. Vyhráváš, dáme ti šanci i peníze. Zaváháš, vezmeme někoho jinýho a je jen na tobě, jestli se z prohry, z krize, nebo ze zranění vyhrabeš a naskočíš zpátky.
Vedle sebe žilo šest tréninkových skupin, který na první pohled spolupracovaly, ale zároveň si konkurovaly. Manažeři proti sobě sem tam postavili dva stájový kolegy, a toho, kterej dostal namláceno, vyhodili. O tomhle byl i můj zápas s Arménem Pavlem Melkomjanem. Já byl neporaženej s bilancí 8:0, on měl dokonce 20:1, ale jako dva frajeři z Východu jsme si to museli rozdat o smlouvu.
Seknul jsem ho ve dvanáctým kole a on pak ukončil kariéru.
Každej zápas u profíků byl boj o přežití a ten o titul mistra světa WBC nebyl výjimkou.
Můj soupeř se jmenoval Giacobbe Fragomeni, výbornej Ital, sympaťák a mistr Evropy, kterej mě kdysi porazil v amatérech. Jeho manažeři vyhráli tajnou dražbu o pořádání zápasu. Tohle se dělalo jednoduše. Obě stáje napsaly na papír částku, za kterou byly ochotný koupit práva na galavečer. Zalepená obálka se poslala do sídla WBC a kdo dal víc, měl výhodu domácího prostředí.
Italové tehdy nabídli milion eur. Platili úplně všechno, včetně rozhodčích a komisařů.
Já dostal jako vyzývatel desetinu, skoro tři miliony korun. Zároveň bylo jasný, že hraju vedlejší roli, poslední, co Taliáni chtěli, bylo, aby jim nějakej Čech pokazil byznys. Už na cestě do Milána jsem počítal s tím, že budu méněcennej. Šoupli mě do obyčejnýho hotelu na periferii u dálnice, to je zkrátka součást taktiky.
Já věděl, že jedinej způsob, jak vyhrát, je před limitem, a to se bohužel nestalo.
Bylo mi třicet, měl jsem na kontě teprve první prohru, ale znamenala konec kariéry.
Dodneška mě to mrzí, protože jsem 24. října 2008 neměl den.
Tohle prostě cejtíš. Bolela mě hlava, a na životní zápas, ze kterýho se stala slušná přestřelka, jsem nebyl naladěnej. Mělo se boxovat na dvanáct kol a už po třetím mi bylo na chcípnutí. Do úderů jsem dával maximální sílu, nemyslel tolik na obranu, sežral jsem slušný bomby. Fragomeni mě v jednu chvíli mlel, ale držel jsem se na nohách a rval se. Někdy v půlce zápasu jsem viděl, že začíná uvadat a co myslíš, že se stalo? Jasně, nakoplo mě to, tělo začalo přemáhat únavu a moje křivka stoupala. Jenže jsme se v jednu chvíli srazili hlavama a jemu se udělala tržná rána na obočí.
Bylo to spíš takový bebíčko, ale Italové to udělali vychcaně. Rozhodčí viděli, že jejich kůň odpadává, v průběhu osmýho kola poslali do ringu doktora a ten zápas ukončil pro zranění. Podle regulí organizace WBC se mohl vyhlásit výsledek a Fragomeni v tu chvíli těsně vedl na body. Kdybych ho trefil pěstí a ne hlavou, vyhrál jsem já. Takový jsou pravidla.
Štve mě to pořád, mohli nás nechat pokračovat, ale hodila se jim každá záminka.
Vždycky si vzpomenu na souboj Vitalije Klička s Lennoxem Lewisem z roku 2002. To byly jatka. První měl úplně rozpáranou hlavu, v otevřený ráně mu dokonce zmizel tampón, kterým mu chtěli zastavit krvácení, ale nechali ho s tím boxovat ještě několik kol. Po zápase šel Kličko na padesát stehů.
Fragomennimu stačila náplast…
Bylo mi třicet, měl jsem na kontě teprve první prohru, ale znamenala konec kariéry. Ve stáji Spotlight jsem skončil. Domluvili jsme se v pohodě, rozhodli se, že zainvestujou do někoho jinýho. Nevyčítal jsem jim to a zpětně vidím, že všechno dopadlo, jak mělo.
Upřímně, byl jsem vyčerpanej.
Sice jsem nastoupil jen k patnácti zápasům, ale na každej jsem se připravoval několik měsíců a furt jsem se rval. Stáj mi vždycky přivezla několik sparingpartnerů, který byli stylově podobný soupeři. Afričana, Ukrajince, Rusa, Američana. Přijeli a střídali se na mě třeba tři tejdny v kuse jak na děvce. Šli do mě naplno, protože doufali, že si jich manažeři všimnou a nabídnou jim smlouvu, nebo je aspoň pozvou na další kemp. Pro ně to byl boj o živobytí, byli za to dobře zaplacený, za každej den přípravy dostali třeba pět tisíc korun, za měsíc si vydělali parádně. Jeden Chorvat dokonce skoro nezápasil a živily ho jen sparingy.
Skoro vždycky jsem se zranil. Špatně jsem praštil, dal jsem třeba bombu do protipohybu a hnul si s ramenem nebo s loktem… Sparing musel bejt, to je základ, ale já se tím ničil. Několikrát se mi stalo, že jsem týden před zápasem nemohl hnout rukou a musel na kortikoidovou injekci. Doktor přišel, udělal obstřik, napsal potvrzení kvůli dopingovce a já to rozhejbal. Odboxoval jsem a šel se léčit, dvakrát mi operovali loket, dvakrát rameno.
Kdybych Fragomenniho porazil, budu mít smlouvu i motivaci aspoň na jeden další zápas. Kdybych měl titul, třeba by mě vysílala i Česká televize. Jenže kdyby bylo hovno sladký, dávám si ho do kafe…
Box je v tomhle tvrdej chleba. Buď jsi šampion, nebo nic.
Vzal jsem to a na všechno se vybodnul. Úplně. Po každým zápase jsem sice měl volnější režim, kdy jsem ztratil zábrany, ale tentokrát to bylo extrémní. Období, kdy jsem nesměl nic, vystřídalo období, kdy jsem mohl všechno. Už jsem nebyl vrcholovej sportovec, kouřil jsem třicet cigaret denně, chlastal všechno, co teklo a žral jako prase. Za měsíc jsem přibral na sto pět kilo a odjel s rodinou a známými na Kanáry, kde jsem si maximálně užíval. Od rána jsem ležel u bazénu a dával si panáčky, už v poledne jsem byl obvykle dost mimo.
Najednou telefon.
Manažeři. Nabízeli mi, abych si konec ještě rozmyslel a boxoval o titul mistra Evropy se šampionem Marco Huckem. Za jeden a půl milionu. Za měsíc. Věděl jsem, že bych neměl šanci, a hlavně to věděli i Němci, ale jako totální obchodníci si řekli, že mě zkusí. Takhle se stává z mnoha dobrejch boxerů potrava pro hvězdy. Máš slušnou bilanci i reputaci, ale už na to kašleš, tak tě využijeme aspoň jako osla, kterej si nechá za dobrý prachy namlátit.
Já si naštěstí v Sydney slíbil, že tohle dělat nebudu. Vyřešil jsem to rychle. Potáhnul jsem si šluka, vypil panáka, poděkoval a zavěsil.
I když to možná z předchozích řádků úplně nevyznělo, bavil mě každej den kariéry.
Pamatuju si, jak jsem už na první trénink přišel s vidinou, že budu mistr světa. Nakonec se mi to v amatérech ani u profíků nepovedlo, ale měl jsem celou dobu cíl. Díky němu jsem měl box rád, ať jsem vyhrával nebo prohrával.
Jsem důkaz, že se i lenoch od přírody může vypracovat do špičky, když si k činnosti vybuduje vztah. Ten můj začal symbolicky u televize. Box byl díky filmům Rocky a Pěsti ve tmě můj vysněnej sport, ale rodiče mi ho nejdřív zakazovali. Sice mi dali ve dvanácti k svátku hnědý kožený rukavice s nápisem CCCP, a já si s nima hrál na šampiona, ale víc mi nedovolili. Do oddílu v Mělníku jsem se nakonec přihlásil na tajňačku v patnácti, když naši odjeli na dovolenou a nechali nás s bráchou doma.
Vážil jsem si možnosti být na každým tréninku a chodil na něj minimálně o půl hodiny dřív. Tenhle zvyk mi vydržel do posledního zápasu. Udělal jsem si v klidu bandáže na ruce, nebo jsem si jen lehl na lavičku a čekal. Jakmile jsem náhodou nestíhal, hned jsem telefonoval trenérům, omlouval se a byl z toho hotovej.
Proto mě štve, když jako sportovní důchodce sleduju, co způsobily internet, chytrý mobily a sociální sítě. Lidi kvůli nim přestali chodit včas.
Můžu sice působit jako vykopávka, ale osobně to vnímám jako problém. Mám dojem, že i dochvilnost, pro někoho možná kravina, ukáže, kdo to myslí vážně, a kdo si na něco jen hraje. Když přijdeš na trénink tak, jak máš, znamená to, že něco chceš a jsi připravenej za tím jít.
V Mělníku teď provozuju centrum Olympionik. Ještě během kariéry jsme s tátou a jeho dlouholetou obchodní společnicí Renatou Falkovou odkoupili od města pozemky, kde jsme vybudovali areál, kam můžou jezdit sportovní kluby na soustředění. Vedu oddíl boxu, mám stálou skupinku asi patnácti kluků. Patří k nim i můj syn Ruda a vidím, jak nová generace přemýšlí.
Drtivá většina děcek to má v hlavě v pořádku. Trénujou, naučí se techniku, získají určitou disciplínu, zkusí si zápas. Ale až na výjimky nepřijde nikdo s vnitřní nadstavbou.
Můj mladej sice má talent, když se mu chce, je poctivej, ale chybí mu chtíč, aby z toho dostal něco víc. Než aby se zavřel do tělocvičny a makal, radši se venku prohání na motorce. Není jinej než většina jeho vrstevníků. Všechno berou jen tak. Fajn. Je to určitě lepší, než aby skončili jako feťáci, který se schází i za naším sportovním centrem. Jenže když máš hlavu nastavenou na pohodu, je nutný otevřeně říct, že od toho víc neočekáváš a neobelhávat sebe ani lidi, který se ti věnujou.
Rád bych řekl, že jsem byl stejnej, ale tak to prostě není. Já se sice měl hodně rád, ale zároveň mi záleželo na tom bejt co nejlepší.
Teď vidím, že se do tréninku málokdo opře naplno. Týká se to i reprezentantů, proto jsou moje medaile z let 2000 a 2003 pořád poslední úspěchy českýho amatérskýho boxu.
Co jinýho ti má otevřít oči, než když dostaneš přes rypák?
Sleduju to z první ruky, protože mě funkcionáři zvolili jako místopředsedu asociace. Vidím minimálně pět borců, který mají potenciál, ale rozvíjí ho málo. Tohle prostě poznám, pořád si pamatuju, jakej je rozdíl, když si ulevíš, nebo když do toho dáš maximum. Některý kluci v Čechách vyhrávají s přehledem, jako tenkrát já, ale musí si uvědomit, že to nic neznamená, protože tu na rozdíl od devadesátých let není pořádná konkurence.
Svaz schválně nastavil odměny tak, aby se ukázalo, kdo za něco stojí. Dobrej amatérskej boxer si může díky bonusům vydělat dokonce čtyřicet tisíc měsíčně. To jsou přece prachy, za který se už vyplatí makat. Jenže opravdu dobrej teď nikdo není, takže většina dostává základ pět tisíc. Přijde jim to málo, ale co chtějí, když vyjedou na turnaj do zahraničí a většinou dostanou namláceno hned v prvním zápase? Tohle samozřejmě může přijít, nesedne ti to nebo máš silnýho soupeře, ale jelikož se z toho stala norma, je někde chyba. Bez pořádný prověrky nemůžou mít nárok na odpovídající servis.
Když dostaneš všechno hned, aniž by sis to vybojoval, co budeš mít potom?
Půjdeš do prdele.
Jsem vyřízenej, že to těm frajerům nedochází a místo toho jim utíká pozornost všude možně. Co jinýho ti má otevřít oči, než když dostaneš pořádně přes rypák? Jenže oni, než aby si uvědomili chyby a zapracovali na sobě, uspokojí je, že jsou nejlepší doma. Víc než sport řeší svůj profil na Facebooku a Instagramu.
Přijde mi to zvrácený.
Není výjimkou, že někdo nastupuje do zápasu a těsně před tím, než vleze do ringu, se vyfotí na telefon a pošle obrázek na sociální sítě. Pak se stane, že třeba dostane hrozně rychle na držku. Průser. Ale první, co udělá, je, že se znova vyfotí, ideálně i se soupeřem, kterej ho sundal, a hodí to zase na internet. Napíše k tomu vzkaz, vylije si srdíčko a stačí mu, že má hodně lajků.
Ty vole! Já dostal na hubu a zalezl na dvě hodiny do kouta, aby mě nikdo neviděl, protože jsem si musel všechno vstřebat v makovici. Příště jsem pak dělal možný i nemožný, aby mi rozhodčí zvedli ruku.
Když tyhle blbosti s telefonama dělají největší hvězdy, protože z toho mají pěkný peníze, chápu to, tam je to podpořený výkonem. Ostatní jsou komedianti a degradujou bojový sporty. Každej, kdo párkrát bouchne do pytle a udělá si z toho pěkný fotky, se pak na internetu tváří jako drsňák.
Myslím, že přesně kvůli tomu se teď všichni cpou do MMA. Je to nejkratší cesta, jak získat status fightera, ale většina kluků tvrdě narazí. Rychle zjistí, že trvanlivost bojovníka v kleci je hodně malá. I hlavní tváře UFC se až na výjimky rychle mění. Mlátí se v malejch rukavicích a padá hodně káóček. Většina lidí zvládne pár zápasů, pak si urvou rameno nebo koleno, a ostatní po nich neštěknou, protože je hned vystřídá někdo další.
Takhle MMA „zabilo“ i několik nadějí českýho ringu. Kluci si nechali nakecat, že v boxu budou mít vždycky jednu kapsu děravou a druhou prázdnou. Zlákalo je pár tisícovek za ultimátní zápas a dojeli na to. Buď už skončili, nebo se sotva protloukají.
Amatérská kariéra je přitom klíčová. Uvědomíš si, že někoho reprezentuješ a musíš si zasloužit pozornost v první řadě výkonem. To ti pak pomůže i u profíků, kde se sice všichni tváří, že si jedou sami na sebe, ale není to pravda. Pořád tě někdo platí a musíš vystupovat na úrovni, aby o tebe měli promotéři zájem.
Je to osvědčenej a historií prověřenej model. Bez amatérský minulosti se prosadilo jen pár vyvolených.
Vladimir Kličko a Floyd Mayweather, největší hvězdy poslední éry profiboxu, i aktuální král těžký váhy Anthony Joshua, všichni mají medaile z olympiády, nebo z mistrovství světa. Byl to odrazovej můstek ke slávě. V menším měřítku jsem tohle v Čechách zvládnul i já a Lukáš Konečný. Díky výsledkům z reprezentace si nás vytáhli do Německa a my je tam pak přesvědčili, že se jim vyplatíme.
Neříkám to proto, abych machroval, spíš chci ukázat, že kvalitní základ má dlouhodobě sportovní i obchodní smysl.
Navíc je super, když si pamatuješ, že na začátku nešlo jen o prachy. Vím, že by mě normální lidi bez úspěchu na olympiádě moc neznali. Nebyl bych jejich „Mlátička“. I kdybych se nakonec stal profesionálním mistrem světa, brali by mě spíš jako rváče, kterýho slušně živí mlácení lidí.
Tohle dokážu formulovat až teď, s odstupem tolika let.
Tehdy v Sydney, na druhý straně světa, mi došlo, že jsem Ruda Kraj. Čech, kterej reprezentuje svoji vlast. Jasně, že jsem byl v tu samou chvíli i mladej kluk v rozkvětu, a chtěl z toho vyždímat co nejvíc. Ale když jsem po návratu domů se stříbrnou medailí na krku viděl, jak lidi můj úspěch prožívali, měl jsem o to větší chuť dělat sport, jak nejlíp umím.
Vždyť v Mělníku se slavilo tak, že celý město vyhlásilo v den mýho příjezdu školní prázdniny. Byla to prkotina, ale pro mě zásadní věc. Zjistil jsem, že když máš jako člověk něco fakt rád, ostatní to poznají, budou ti fandit a ty si díky tomu budeš vždycky pamatovat hlavně to dobrý. Pak si uvědomíš, že si kromě výher, medailí, titulů a peněz můžeš vybojovat i něco víc.
Pocit, kterej v tobě zůstane napořád.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází