Tento příběh najdete v knize Bez frází Oktagon
e-shopV každém z nás
Byl to výrazný moment. Pro celou scénu MMA, pro celou generaci bojových sportů. I pro mě. 17. listopadu 2018.
Turnaj OKTAGON 10, na který přišlo do O2 Areny víc než deset tisíc diváků. Neuvěřitelný breaking point pro něco, co tak dlouho v české společnosti naráželo na předsudky a mělo význam jen pro skalní fanoušky.
Šel jsem do klece, připravený uvést hlavní zápas večera, ale ještě předtím jsem něco musel říct. Potřeboval jsem ze sebe dostat, proč právě tady a teď můžu stát. Věděl jsem, že je to už dvacet let, co komentuju a propaguju bojové sporty, a od té doby je to fantastická jízda. Jenže dřív, když jsem byl hlavně moderátor, byl můj kontakt se všemi lidmi osobní. Především na galavečerech. S každým ze scény jsem si mohl pár minut mezi zápasy vyprávět, dělal jsem vtípky, víc jsem si vodil všechny emoce.
Od chvíle, kdy jsme v roce 2016 s Palem Nerudou založili OKTAGON a stali se z nás promotéři, tohle vymizelo.
Jdu, vyhlásím zápas, běžím komentovat, vyhlásím vítěze, přestávka. Začalo to být hodně profesionální a přestalo to být tak osobní. Já jsem přitom rád osobní. Mám rád ostré řeči, ale i empatii, upřímnost a otevřenost.
Proto jsem si musel vzít slovo a všem, se kterými jsem v bojovkách za těch dvacet let vynaložil velké společné úsilí, poděkovat. Všem, a hlavně mámě.
„Chybí mi tady jediný člověk, se kterým jsem se chtěl dnes potkat, ale to už se nestane. A to je moje máma, která zemřela letos v létě. A jestli můžu tenhle turnaj někomu věnovat, tak jí. Protože ještě předtím, než zemřela, mě naučila jednu věc. Že už se nikdy ničeho nemusím bát, že můžu snít. To ona mě podporovala ve všech mých snech a naučila mě, že se ten sen může splnit, ať se zdá jakkoliv šílený. O tomhle jsem snil, tohle se teď začíná plnit. A chtěl bych vám všem, kteří máte nějaký sen, říct, že i ty nejšílenější sny se mohou naplnit, pokud to nevzdáte. Ať si o vás všichni říkají, co chtějí, nikdy to nevzdávejte. Takže mami, mám tě rád. Věřím, že se díváš. Je to tady. Díky všem.“
Nevadí mi říkat věci, které se normálně neříkají, spíš mi to vyhovuje.
Přijde mi to správné. Tak to je.
V O2 Areně jsem chtěl zdůraznit, že to pro nás, pro mě a pro Pala, bylo něco velkého, že to pro nás hodně znamenalo. Chtěl jsem ale taky říct, že to není jednoduché. Lidi si mohli myslet, že je to z mé strany marketing, že chci hrát na city, ale já tohle nedělám. Prostě to tak nemám, dělám už delší dobu to, čemu věřím, dělám to, co jsem.
Ten den to přes veškerou bolest, která ve mně zůstávala, byla radost. To je život.
Mám jeden celoživotní problém.
Vím, že působím jako velkej dvoumetrovej alfa samec, co si všechno naplánuje, vyřve a kdesi cosi.
Proč? Protože říkám, co si myslím. Vedle OKTAGONU, kde vystupuju jako hlavní huba, dělám pro radost tři podcasty. MMA letem světem, Kudy běží zajíc o fotbale a TAK URČITĚ – rozhovory s hvězdami sportu a showbyznysu. Zároveň pořád komentuju turnaje UFC na Nova Sport. Každý týden mluvím několik hodin online. Často plácnu hovadinu a nebiju se v prsa, že mám ve všem pravdu, ale když mi cokoliv vylítne z huby, hodně lidí se se mnou nechce hádat, argumentovat. Mají pocit, že je moje chování direktivní, že nestrpím diskusi.
Já je přitom nabádám, ať do mě jdou.
Nemám problém uznat, že je něco jinak, ale baví mě o věcech diskutovat, baví mě obhajoba názorů, stanovisek. Protože to mě i další může posunout. Je to jednoduchý. Líbí se mi, jak to měl Buddha, když umíral, řekl něco ve smyslu: „Nic z toho, co dělám, nemusíte dělat jen proto, že to říkám. Dělejte to, pokud vám to funguje. A když to nefunguje, tak to změňte.“
To, co dělám, lidem asi něco dává, ale úplně v pohodě je i to, když jim to nesedí. Můžou to zpochybnit, napadnout, změnit. Možnost má každý a já to cítím stejně. Říkám své názory výrazně, protože jim věřím. Dělám to s nejlepším úmyslem a jsem připravený se bavit, ale spousta lidí na upřímnost není připravená.
Od jisté chvíle jsem maximálně upřímný.
Jako kluk jsem hodně lhal. Někdy až nesmyslně, protože jsem dělal věci, které jsem dělat neměl. Já sám si myslím, že za to může fakt, že když mi bylo osm, odjela naše rodina na rok a půl do Řecka, kde jsem zažil absolutní svobodu. Táta tam dělal rypadla pro hutní montáže, máma mě a ségru učila pár hodin denně doma a jinak jsem byl okolím milované dítě, blonďák s modrýma očima, na severu v Ptolemaidě nevídaný úkaz.
Jen jsem se usmál a všechno jsem měl.
Pořád jsem čuměl na bednu a sportoval, nic jiného mě nezajímalo. Hodně mě ovlivnilo, když jsem se dověděl, co je komunismus a jak funguje zbytek světa. Zasáhlo mě, co se dělo s Janem Palachem, se kterým moje máma částečně vyrůstala, byl to její vzdálený příbuzný.
Děda a babička byli vrcholoví sportovci, reprezentanti v basketbalu a volejbale. Děda v obou sportech. První poválečný mistr Evropy. Ale měl i své názory a chodil na akci spojenou s výročím pohřbu Jana Palacha.
Jako dítě jsem si bral hodně osobně, že kvůli komunismu musí být rodina rozbitá po celém světě.
Měli taky majetek, ale protože dědovi utekla sestra do Austrálie a babičce do Kanady, tak vlastně všechno zmizelo – zabaveno, šmitec. Režim je za to pořád popotahoval. Dědu přemístili z Hradce Králové do dolů v Ostravě. Nebyl disident ani odbojář, ale měl odvahu žít sám za sebe, a to se tehdy nelíbilo. Jako dítě jsem si bral hodně osobně, že kvůli komunismu musí být rodina rozbitá po celém světě.
Byla to jasná bílá a jasná černá.
Když jsem se vrátil do černé, zbyl ve mně hněv. Nerozuměl jsem tomu, ale prostě jsem to pak v Československu nesnášel. Táta měl hned další šanci jet do Venezuely, ale s mámou se rozhodli zůstat doma, aby se rodina udržela pohromadě. Štvalo mě to, nedokázal jsem tu změnu přijmout a asi tehdy jsem si usmyslel, že když už zůstat, tak po svém. Bylo to těžké pro všechny. Už jsem se nedokázal smířit s tím, že bych měl sedět poslušně v lavici.
Vyhodili mě ze dvou základek, měl jsem stovky neomluvených hodin, simuloval jsem nemoci. V naší třídě se sešli na tu dobu nebojácní frajeři, dělali jsme dusno, na které učitelé nebyli zvyklí. Nevadilo nám nic. Propadnutí, domácí vězení, výprask. Smál jsem se všem do ksichtu. Bylo to zlé. Až tak.
Oficiální autority ve mně nic nevzbuzovaly.
Nenáviděl jsem, když mi někdo říkal, že něco musím. Nemusím, proč bych musel? Mám to dodneška. Když rodiče plánovali, že musíme jet o víkendu na chatu stavět plot a plít zahrádku, odpovídal jsem, že určitě ne… Proč bych to dělal a věnoval tomu dva dny svého života? Dodnes mám odpor k manuálním pracím, možná je to nějaká diagnóza. Nevyměním žárovku, nepůjdu do stavebnin, abych koupil poličku a přidělal ji, nepůjdu kupovat koberec. Kolik a komu mám dát peněz, aby to vzal za mě? Nezajímá mě to,nechci to ve svém životě.
Takže jsem odmala dělal všechno pro to, abych se tomu vyhnul. Radši jsem byl dobrý v házené, chodil jsem na tréninky, makal a dřel, abych byl v juniorské reprezentaci. Díky tomu jsem měl každý víkend turnaj nebo ligu, kde jsem hrál za tři čtyři týmy v různých kategoriích, a nemusel na chatu.
Když jsem něco miloval, dával jsem tomu dvě stě procent. Moje motivace byla dokázat, že se takhle můžu chovat, že můžu odmala dělat to, co miluju, a ne to, co musím.
Rodiče to trápilo, přesto mi hodně pomáhali.
Jen díky tátovým kontaktům mě vzali na kuchařský učňák a pak zázrakem na hotelovku. Zároveň fungoval jako těžká ruka, která z mého pohledu dělala ve vztahu ke mně zlá rozhodnutí. Jenže já byl opravdu na pěst. Nejlíp to vystihuje situace, kdy jsem měl přijít ze studentské akce v jednu ráno, ale přišel jsem v půl páté. Pamatuju si, jak jsem se ráno vzbudil a otec mi položil jedinou otázku.
V kolik jsi přišel? V jednu. Jeb, facka přes celý ksicht.
V kolik jsi přišel? V půl druhý. Jeb, další.
V kolik jsi přišel? Ve dvě. Jeb…
Takhle jsme pokračovali až do půl páté. Nějakým zvráceným způsobem mě to bavilo, chtěl jsem zjistit, jestli táta fakt ví, v kolik to bylo. Chtěl jsem vzdorovat. Všem, včetně rodičů, jsem v jednom kuse lhal, protože to často vycházelo. Když jsem si zkalkuloval, kolikrát mi to projde, poměr byl jasnej.
Moje nedospělé chování ubližovalo hlavně nejbližším, ale to můžu říct až teď, když si to uvědomuju. Náš vztah s tátou se tím zasekal. On si našel svůj svět a styl, jak se mnou a se ségrou komunikuje. Není to pro mě moc srozumitelné, zároveň to dnes mám vyřešené, snažím se být otevřený a chápat to. Bohužel to není tak intenzivní, jak bych chtěl, ale už jsem s tím v pohodě. Byť to pro mě neznamená nejradostnější vztah, je cenné, že spolu fungujeme.
Právě proto, že zpětně vidím, jak jsem uměl ostatním ubližovat, to mám dnes jinak.
Říkám to i všem lidem v týmu OKTAGONU. Je jen jedna věc, za kterou vás hned vyhodíme z firmy. Lež. Když něco nechcete říct, radši mi to neříkejte. To beru. Sám radši někomu přiznám, že mu nic neřeknu nebo že nevím. Dávám si na to velký pozor.
Na rovinu. Tohle je pak často nepříjemné.
Zkřížilo mi to cestu v televizi, kde jsem chtěl odjakživa pracovat. Kdybych byl vlezka, dělám už roky moderátora a mám svůj pořad, ale já se s každým hádám, říkám svoji pravdu. Otevřeně, stylem, o kterém jsem mluvil.
Moje upřímnost lidi štve a je pro ně někdy šokující. Mě šokuje, že je to šokuje. Zároveň mi je líto, pokud lidem ubližuje můj názor, protože pak sice nejsem lhář, ale působím agresivně a zle. Snažím se občas držet hubu, bohužel to moc nevychází. Vždycky mám nutkání.
Jsem jako odnaučený kuřák, kterému vadí jakýkoliv kouř.
Šli jsme na pohřeb mámy, babička se oblíkala, upadla u toho a zabila se. Jejich smrt dělily tři dny.
Nejdřív jsem pochoval mámu, pak jsem jel přímo z pohřbu do nemocnice za babičkou, která už jen ležela na posteli, bylo jasný, že je to naposledy. Že už si nic neřekneme, bylo to definitivní.
Bolelo to o to víc, že vztahy v rodině byly napjatý.
Máma byla dlouhodobě nemocná s rakovinou, babička byla slepá a strašně se to vyhrotilo, protože neuznávala nemoc svojí dcery. Dávala do popředí vlastní problém. Bylo jí devadesát, a kromě toho, že neviděla, jí nebylo nic.
Z pohledu našich byli děda s babičkou sobci, z pohledu mého dva skvělí lidi, kteří mě rozmazlovali, ale hlavně chápali – a já je miloval. Na babičku jsem hodně trpěl, byli jsme na sebe navázáni, a dědu jsem obdivoval jako skvělého sportovce. S našima ale pořád měli jeden konflikt za druhým, já mezi tím lítal, nabalovala se tím nedorozumění a já se rozhodl jet po vlastní ose.
Byl jsem v tomhle ohledu černá ovce rodiny.
Trvalo to dlouho. Odmala jsem nomád, miluju být neustále na cestě, nezůstávat dlouho na jednom místě. Jako kluk jsem byl pořád s házenou na soustředěních a turnajích a pak, když jsem kvůli častým zraněním skončil, přerušil jsem studium na Fakultě tělovýchovy a sportu a odjel pracovat do USA, uklízel jsem černošská kina a bral to jako nejlepší školu života. Po návratu mi zbývalo půl roku do začátku nového ročníku a tehdy jsem začal chodit po televizích, že chci být komentátor, s větou: „Nikdy jsem to nedělal, ale jsem velmi dobrý.“
Co jsem chtěl, pro to jsem si šel.
Rodina žila opak a já se s ní proto o spoustu věcí nedělil, prožíval jsem si to sám. Jednou za čas jsem přijel domů a vybalil jsem na ně svoje pravdy.
Máma přes to všechno vždycky byla můj největší fanoušek. Už když jsem jel jako kluk na turnaj v házené, vstala ve čtyři ráno a udělala mi svačinu, vypravila mě na cestu. Po nocích se se mnou často dívala na sport, taky to milovala.
Těsně před smrtí mi ale řekla věci, o kterých celou dobu mlčela. Bylo to přesně to, co nechceš. Někdo ti dá karty a odejde. Šlo o náš vztah, o nevyřčené pocity. Dlouhou dobu se trápila tím, že si myslela, že je špatná matka a že jsem ji neměl rád, protože mě bila. Míval jsem silné migrény a ona si myslela, že to bylo tím, jak mě mlátila učebnicemi do hlavy, když mě nutila, abych se učil. Nemohla si to odpustit. Přitom mě by to v životě nenapadlo jako možnost či výčitka. Vím, že jsme ji jako malý trápil, a vím, že občas nebyla jiná možnost.
Řekla mi toho na smrtelné posteli ještě víc a odešla, aniž jsme si to vyjasnili, hodila na mě svůj batoh neštěstí a nejasností, ať ho nesu dál.
Nic z toho jsem nevnímal jako ona, nemuselo mě to trápit, ale nastal opak.
Možná jsem pro dost lidí na pěst, ale myslím si, že správné je dělat to, co tě udělá šťastným a spokojeným, nic jiného.
Navíc jsme se loučili nadvakrát, což bylo zvláštní. A hlavně to nejtěžší, co jsem v životě zažil.
V nemocnici jí řekli, že je konec. Léčbu už nebylo kam posunout a prý buď mohla čekat na konec pod dohledem doktorů, nebo s rodinou. Táta se rozhodl, že ji vezmeme domů, a lékaři řekli, že to na moc dlouho nebude. Takže jsem se s ní rozloučil, odjel do Prahy, ale zvládala nakonec fungovat o dost dýl, než tvrdily prognózy. Takže jsem přijel zase a prožili jsme si to ještě jednou. Stejně a jinak.
Nakonec upadla do kómatu a pak se jen čekalo. Ve chvíli, kdy umřela, odešla náhle i babička.
V následujících měsících po jejich smrti jsem se při každé z těchhle vzpomínek rozbrečel. Během dvanácti měsíců odešli jak máma, tak děda s babičkou. Tři lidi, kteří mě určitě milovali stejně jako táta, ale dávali to najevo víc a znali mě lépe.
Nakonec jsem kvůli tomu byl na místech, kde jsem si to zpracoval. I u čarodějky, jak já tomu říkám.
Na tyhle věci dám od doby, co jsem byl v Řecku. Jako kluk jsem měl velký problém s bradavicemi, odstranili mi je a pak se jich vždycky objevilo víc, v jednu chvíli skoro dvě stě. Doktoři v Ostravě se rozhodli, že mi je postříkají zmrazovacím sprejem a pak vyškrábnou lžičkovitým skalpelem. Udělali to najednou. Ležel jsem na velkém železném stole, byla tam se mnou babička. Prý v životě neslyšela tolik svatých, kolik jsem u toho vyvolával. Celého mě pak zafačovali.
Tehdy ještě nebyly obvazy, které se nevsakují do krve, takže jsem si je musel z každého jednoho místa vytrhnout sám i s kusem masa.
Odjeli jsme do Ptolemaidy a problém přišel znovu. Ve městě měli jednu čarodějku, kterou mi místní doporučili. Bral jsem cokoliv. Díky tomu, že jsem se jako dítě rychle naučil řecky, mě s ní rodiče mohli nechat sami. Nejdřív se mnou bradavice spočítala, pak jsme za každou udělali uzel na niti, nakonec jsem to zmuchlal v ruce, hodil nit do nádoby s vodou a spolu s ní vše zaříkal. Čarodějka řekla, že až se příště probudím po úplňku, bude po bradavicích. Fakt se to stalo a od té doby je nemám.
Díky tomu jsem podobným věcem otevřený. Občas se s mým životem prolnou. S někým mluvím, otevřu se, a ať je to placebo nebo ne, věřím tomu.
Šel jsem po těchhle událostech na místo, kde jsem si s mámou vyříkal všechno, co jsem chtěl. Je jedno, jak přesně se to odehrálo, jestli jsem mluvil do zrcadla nebo do klobouku z Nebelvíru… Poslal jsem jí to do vesmíru, ve kterém je to schopná přijmout. Důležité bylo, že jsem věřil, že to tak může být, a že mi to pomohlo. Že jsem to cítil. Můžu žít dál a je to srovnané.
Pořád na to, co se mezi námi stalo, občas myslím jako na memento, které mě ovlivnilo. V tu chvíli jsem se změnil, snad k lepšímu.
Možná jsem pro dost lidí na pěst i teď, ale sám před sebou to mám čisté.
Myslím si, že správné je dělat to, co tě nakonec udělá šťastným a spokojeným, nic jiného. Petr Fiala, zpěvák skupiny Mňága a Žďorp, řekl v jednom rozhovoru, že měl čtyři manželství, pět dětí a pořád chtěl všem vyhovět. Trápilo ho, že někoho naštval, furt upozaďoval sám sebe, aby někomu vyhověl, protože někdo nebyl spokojený s tím, jaký je. Ve finále přišel na to, že když je ve svých letech sám sebou, je nejšťastnější a pak to přenáší i na své okolí.
Pro tenhle stav je ale potřeba něco udělat a samozřejmě to bolí. Bolí to tebe, bolí to okolí, ale já si myslím, že to za to stojí. Každý na své cestě někomu občas ublížíme tím, jací jsme. Nemůžu být miláček všech, nezavděčím se každému. Nemůžu se tím trápit, přece jde i o to, být smířený a spokojený sám se sebou.
Když děláš šťastné lidi okolo sebe, ale sám jsi nešťastný, tak to jednou skončí. Zažil jsem to ve vlastní rodině, kde někteří její členové žili pro životy jiných a celé ty roky je to sralo. Nakonec to vyplavalo na povrch a stálo je to část života.
Je to pro mě velký zdvižený varovný prst.
Normální je být v první řadě vyrovnaný sám se sebou. V tu chvíli k sobě přitahuješ lidi, kteří se k tobě hodí, nemůžeš stát o každého. Když se někomu snažíš zalíbit, tak vlastně lžeš. Dokázal bych se naprogramovat, mohl bych být hodnější, spousta lidí by to ocenila, ale nebyl bych to já. Navíc jsem skoro nenasratelnej. Drtivá většina lidí mě ještě neviděla naštvanýho. Když mě někdo vytočí, vykřičím se. Sprostota je dobrá, věřím tomu, že z vás v tu chvíli tu věc vyfiltruje. Je potřeba neschovávat to. Pojďme si to vyříkat a pak se mějme rádi. Nechci si to ukládat v sobě. A hlavně, často se přitom sprostém křiku uvnitř směju a rozhodně nejsem nějak naštvaný.
Z tohohle důvodu se nehádám se svojí ženou.
Vím, že jí to chybí, jenže my máme všechno hned vyřešené.
Ten večer jsem měl docela formu. 18. prosince 2005.
Moderoval jsem v Kongresovém centru akci Heaven or Hell. Mimochodem se tam odehrál i jeden z prvních velkých MMA zápasů na naší scéně mezi Jaroslavem Žákem a Slavomírem Molnárem.
Když bylo po všem, přišel za mnou Slávek Konečný. To jméno asi neznáte, ale pro nás, co máme rádi bojové sporty, to byl a dodnes je borec, který dokázal strašně moc. Boxoval na olympiádě, uměl to. Řekl mi, že největší frajer z celého turnaje jsem byl já. Tím, jak jsem to lidem podal, jak jsem celou akci posunul.
Mazání medu kolem huby je pro mě dodnes ta největší odměna. Každý z nás má rád, když je za pašáka, a já si v klidu přiznám, že z toho žiju. Zároveň mi jde o to, aby z toho žili i lidi, kteří mě poslouchají.
Odmala jsem si zapisoval motivační citáty, mám jich doma tři sešity, kompletně plné. Když čtu knížku, podtrhávám si určité pasáže fixem a představuju si, v jaké situaci to použiju. Můj Instagram není o fotkách, ale o těch kecech pod ní. Vyseknu je za pár minut, mám je v hlavě. Říkám tomu příběhové komentování. Není umění znát statistiku a fakta, ale je umění zasadit všechno do kontextu a použít v danou chvíli, kdy to má sílu, která umí s někým pohnout a ovlivnit ho.
Kdo tohle dokáže spojit, je pánem situace.
Dojímá mě, když někdo umí dát ostatním něco navíc. Vím, že je to i terapie dotyčného člověka, zároveň tím někomu pomáhá.
Věřím, že do téhle skupiny patřím.
Mám dar řeči a příběhu. Je to ovšem velké řemeslo, na kterém musíte denně pracovat a pilovat ho. Nevytváří mi stres mluvit před ostatními,brutálně mě to baví. Většinou sklízím pozitivní reakce a obvykle tím seru jen ty, kteří v našem oboru svoji práci dělají špatně a srovnávají se se mnou.
Upřímně, necením si jich a dělá mi vlastně dobře, když jsou naštvaní. Oni obvykle selhávají, protože nemají to, co mám já. Vidím redakce plné kluků a chlapů, co by chtěli být dobří, ale většina nedělá nic navíc.
A taky… Dvacet let práce, to se nedá přeskočit.
Daleko radši ale jsem, když někdo řekne, že ho můj projev a činy pozitivně ovlivnily. Jako tehdy Slávek. Díky tomu to miluju a není to práce. Neobtěžuje mě makat dvacet hodin denně, naopak.
S tímhle nastavením dělám OKTAGON. Tohle jsem vždycky chtěl, každému promotérovi jsem to od roku 1999 nabízel, byl jsem v každé organizaci, která tady vznikla. V každé, aspoň v jejích začátcích. Zaplaťpánbůh moje rady nikdo nevyužil, dokud nepřišel Palo. Opravdový parťák. Oba jsme chtěli něco velkého, dlouho jsme se hledali, abychom tomu druhému dali druhé křídlo a mohli spolu vzlétnout. I on chtěl přitom na začátku udělat jen televizní reality show a nazdar.
Jaký nazdar? Tohle bude jinak, uděláme organizaci.
Chtěl jsem být vždycky jednička. Ten, na kom to stojí. Vzít si jako sportovec míč a dát rozhodující penaltu.
Doma si maluju myšlenkové mapy. Kde bude OKTAGON za několik let, kdo s kým bude zápasit, jaký příběh vypromujeme. Chci to pořád posouvat, některé sny se nám už splnily, tak proč by to nemohlo jít ještě dál. Pořád si myslím, že jsme jako organizace na patnácti procentech výtlaku. Někteří mi říkají, že přeháním. Já říkám jim, že jen vidím to, co oni nevidí, a pak to s Palem dokážeme.
V mých očích jsme jedničky – i proto, že na nás od začátku chodili lidi a my díky nim vydělávali. Kromě turnaje s pořadovým číslem šest v Košicích, kde nás jeden frajer okradl. XFN, dnes už zaniklá organizace, nám konkurovala jen díky nesmyslným investicím, nevydělali ani na jedné akci a zkrachovali. Vyštengrovali platy bojovníků nesmyslně nahoru, zároveň náš souboj vnesl do MMA v Česku a na Slovensku velké světlo.
Posunul nás a zprofesionalizoval, ale jen díky tomu, že jsme z toho vyšli jako vítězové, kteří píšou historii.
Byla to napjatá doba, ale uvnitř mě to nebyl problém. Věděl, jsem, že tohle chci dělat, dokud to aspoň trochu půjde. Klidně zadarmo.
Moji konkurenti v byznysu si myslí, že jsem na peníze. Jsou vedle, protože mě neznají.
Nešetřím si na drahé věci, peníze jsou pro mě jen prostředek, abych si mohl dopřávat zážitky. Je fajn mít něco na účtu a něco mám. Nerouhám se, ale nevím kolik. Není to nic, na co se soustředím. Nevím ani, kolik vydělává OKTAGON, to ví naštěstí Palo. Neposílám si výplaty, vždycky mě musí dohnat účetní, abych vystavil fakturu.
Já jen vím, že to tam je a peníze díky tomu přijdou. Vždycky jsem to tak měl.
Už před lety, ještě v dobách, kdy jsem pracoval v české redakci Eurosportu, pro mě znamenalo víc komentovat finále Australian Open než to, kolik za to dostanu.
Peníze jsem začal brát jinak. Když po mně někdo něco chce, třeba moderovat, říkám si za to vysoké sumy, protože pokud mi je někdo dá, znamená to pro mě, že si mě váží. Je to ohodnocení toho, kdo jsem, beru to jako známku kvality.
Můžu si díky tomu udělat třeba letecký průkaz, ale není to známka snobismu. Jen další splněný klukovský sen, mít malé letadlo, cestovat s ním na pracovní schůzky a otevřít jiné dveře. Poznat jinou bandu lidí, která mě někam posune. Navíc děda letadla miloval a bude se tomu nahoře se mnou smát.
Baví mě jít furt dál.
Cítím, že si díky tomu můžu mnohem víc dovolit, a dostávám s radostí možnost dokázat něco velkého. Přijde mi to jako synchronizace. Už se v pohodě dokážu upozadit a dívat se na úspěchy druhých. Na to, jak jako organizace fungujeme, na malé či větší úspěchy našich lidí, bojovníků i na to, jak přibývá zápasníků MMA, kteří jsou výrazní a mají potenciál stát se top hvězdou. Spokojeně se smát, že se všem okolo daří.
Zároveň jsem furt jsem připravený jít na penaltu. Musím být.
Bojovníci zahrají svoji roli v OKTAGONU za jeden večer, ale já a Palo jsme v tom jako promotéři pořád. Naše práce nikdy nekončí. Jsme nejlepší v Česko-Slovensku, suverénně, ale co to znamená? Na tohle se ptám i našeho týmu. Zeptejte se sami sebe, co dál? Co když dokážeme být nejlepší v Evropě? Je to zajímavý? Chcete to zkusit?
Já jo.
Může to být dobrodružství, můžeme za pár let lítat po turnajích soukromým letadlem a každý pod sebou bude řídit department padesáti dalších spolupracovníků. Jsem zvědavý, jestli jednou obstojíme na mezinárodním poli. V Česku a na Slovensku jsme si udělali určité jméno, ale za hranicemi to neplatí. Žádná tuzemská firma se v podobném byznysu například neprosadila v Německu.
Cokoliv se může stát.
Lidi se tomu smějí, ale já to chci udělat. Proč by nemohl mít OKTAGON turnaj pro padesát tisíc lidí na koridě v Madridu? Už mám zapíchané vlaječky ve městech, kam se jednou dostaneme. Jsou to myšlenkové mapy mých snů.
Mám dospělou dceru ve Francii, na vysoké jsem chodil s extraligovou volejbalistkou Luckou Švarcovou, hrála za Olymp a pak dostala zahraniční angažmá. Nevydrželo nám to, ale máme ze vztahu skvělé dítě, Trinity. Žije s mámou poblíž Lille a i její kamarádi na vysoké škole ví, kdo jsme.
Takže jsem otevřený všemu.
Doufám, že nežijeme jen jednou, i proto se mi líbí buddhismus, který nabízí možnost, že se neztratí to, co nasbíráme za jednu existenci. Připravuju se na to, zároveň teď jsem tady, je jen tahle přítomnost.
Tak to kurva pojďme zkusit na maximum možného, co nás naplňuje.
Ne, nevadí mi kvůli tomu riskovat a třeba i zbankrotovat.
Každá dobrá firma by se měla sama sebe ptát: V čem můžeš být nejlepší? A my věříme, že můžeme být nejlepší v Evropě jako příběhová showbusiness sportovní organizace zaměřená na MMA zápasy.
Kvalitu vnímáme jako samozřejmost. Cítím vděk, kamkoliv přijdu, lidi tleskají, vyprávějí příběhy, jak je naše práce ovlivnila, a ptají se, jak to děláme. Jednoduše. Představte si sportovce, který dělá pořád jeden a ten samý pohyb a na soupeře mu to brutálně vychází. V jeho případě to vypadá snadné. I já s Palem jsme dva šťastní lidi, kteří našli to, v čem se můžou realizovat.
Je to obrovský dar i shoda okolností.
S Renčou jsme jednou byli v kině na filmu Le Mans ‘66. Hlavní postava mluví o tom, že existuje jen pár lidí na světě, kteří mají to štěstí, že můžou dělat, co absolutně milujou, a věnovat tomu celý svůj život. Žena se na mě jen podívala a zahlásila, že přesně tohle jsem já.
Měla pravdu.
OKTAGON je věc, která může být obrovská. Věřím tomu, že tuhle značku můžou znát všichni v západním světě, protože jsme vytvořili něco, co má emoci a koule. Je naše povinnost zkusit to dostat co nejdál. Když to nedopadne, fajn, ale jsem přesvědčený, že s Palem máme sílu většinu věcí umlátit a přeboxovat. Když nás někdo postaví do pomyslné klece proti jakékoliv překážce, v mých očích jsme ultimativní vítězové.
Je jedno, kdo proti nám stojí. Nevidím nic, co nás může zastavit.
Jako sportovní komentátor jsem v sobě měl vzdor, stejně jako kdysi ten kluk, který nechtěl sedět v lavici. Proto jsem dnes promotér OKTAGONU a ne rutinérský moderátor v ČT.
Místo přebírání šablon lidí, kteří něco iks let dělají stejně a myslí si, že to dělají dobře, ve mně byla silnější touha po poznání. Touha být lepší.
V televizi jsem se dostal nejvýš jako tvář reality show Robinsonův ostrov, kterou vysílala NOVA. Věděl jsem přesně, co a jak chci udělat. Byli lidi, kteří mi říkali, že jsem v tomhle oboru ještě nic moc nedokázal, a ptali se mě, na co si furt hraju. Ty vole, jak to můžete říct… Říkali to proto, že jsem pro ně nebyl nic, jen nějaký týpek z české verze Eurosportu, který se stará o tak okrajovou záležitost, jako jsou bojové sporty.
Robert Záruba, Jaromír Bosák jsou v očích většiny asi stokrát víc. Ve světě sportovních komentátorů asi pro mainstream nejsem a nebudu Leoš Mareš a Libor Bouček.
Já to chápu, ale v mém vlastním světě je to jinak.
Jako ten kluk, který v Řecku pořád čuměl na bednu, jsem do sebe nasál to, co se doma vidět nedalo. Západní reklamy na Kinder, Star Wars. Načuchával jsem to. Doma v Ostravě jsem pak hltal polský kanál Kino Nocne, byla to ojedinělá možnost podívat se na relativně nové americké filmy, jako byl třeba E. T. - Mimozemšťan.
Začal jsem chápat, co je moderní a co ne, co se prodává a co ne.
Tohle se dá přenést i do světa sportu. Jsou dva druhy lidí. Jedni se na něj dívají, druzí ho vidí. Tu emoci, souvztažnost. Další něco sledují, ale nechápou. Mám pocit, že vidím jasně, jak to na mě mluví, a jako televizákovi mi vadilo, že to skoro nikdo nemá. Na Nově, na O2 TV, na ČT. Nikde nehledají talenty, všichni jedou z podstaty a nechtějí bojovat proti tomu, co je zavedené a přežité.
Sami si spočítejte, kolik se za váš život změnilo sportovních komentátorů hlavních událostí v České televizi. Možná ani jeden. WTF? To asi není tím, že to dělají tak dobře. A ještě jsou nasraný, když si je někdo dovolí zpochybnit.
Uvažuju z podstaty jinak a s Palem děláme svoji věc, kde můžeme lusknutím prstu všechno změnit.
Příkladem jsou i moje podcasty. Vymyslím si je a jen energií, kterou do toho dávám, patří k nejlepším v republice. Najednou si za ně řeknu u partnerů o nesmyslné peníze a jen tímhle si vydělám na spokojený život. Ale proč? Jedině proto, že si to tak nastavím, jdu za tím a dám do toho sebe.
Ostatní se pak ptají, jak to udělat, ale co víc říct? Buď se na to díváš, nebo to vidíš.
Ano, proto mám sebevědomí a tendenci jít přímo na věc. Na to lidi v Česku nejsou moc připravený.
V zahraničí je to přitom jinak. Na Robinsonově ostrově byla světová produkce, špičkoví lidé z mnoha zemí a měl jsem tam super vztahy ve všech štábech. Kromě českého. Natáčely tři země najednou, na mojí pozici moderátora byl v týmu ještě Rumun a Holanďan s kolegyní. Všichni se chovali jako jedničky, kterým se nosí jídlo, nevtipkuje se s nimi, když sami nezačnou, a všichni vědí, že jsou jako moderátoři hlavní hvězdy příběhu.
Měli prostě automaticky daný a uznávaný status a danou hierarchii. Tohle uznávám taky.
Byl jsem ve stejné pozici, zároveň jsem klidně securiťákům dělal kafe, pomáhal kameramanům s brašnama a přišlo mi to normální. Byli to lidi z mezinárodních štábů, co dělali velké věci, a říkali, že tohle u člověka v mojí pozici nikdy nezažili. Já jsem ale mimo práci stejný jako oni, jsme si víc než rovni. Tenhle přístup mi jako první ukázal táta.
Tady se pořád mluví o partě, o tom, jak jsou všichni kámoši – a pak se podle toho pracuje, nebo spíš nepracuje.
Nicméně pak, když se jde do akce, umím být i ten, kdo má poslední slovo a rozhodne.
Čechům tohle příliš nevyhovuje, protože neuznávají přirozenou pracovní hierarchii.
Bavilo mě, jak se u nás rozebíral jeden z nejlepších sportovních dokumentů The Last Dance s Michaelem Jordanem. Jak se vedla polemika, jestli to v Chicagu Bulls neřídil až moc. Co to jako bylo… Je to MJ, jasně, že to má řídit.
Tady se pořád mluví o partě, o tom, jak jsou všichni kámoši – a pak se podle toho pracuje, nebo spíš nepracuje.
I tohle OKTAGON změnil, na place já ani Palo s nikým nejsme kámoši, v týmu to tak musí být nastavené a ostatní to musí cítit. Snažím se to do lidí dostat. Předtím a potom si říkejte, co chcete, bavme se, ale když loď jede na útes, máme jasného kapitána, který řekne doleva a všichni točí doleva.
Chyby uděláš vždycky, ale nesmí být systémové.
Věřím si, že je to správné nastavení, protože pořád vím, co jsem za dvacet let práce oddřel na turnajích v bojových sportech i v televizi. Uznávám, že tu jsou tváře, které jsou v některých aspektech lepší než já, zároveň je v něčem převyšuju. Vím, co má jak vypadat, vím, jak se vypráví v televizi příběh, vím, jak se má odprezentovat, a vím, jak se má posouvat, aby žil i po reportáži.
V tom jsem tady sakra nejlepší. Neříkám to, abych se povyšoval a honil si ego, ale proto, že jsem o tom přesvědčený. A když vy to nevidíte, tak já vám to ukážu.
Kdo nevěří, ať si pustí na YouTube jakýkoliv díl naší reality show OKTAGON Výzva, a pak mi řekněte, co je lepší.
S Palem jsme vymysleli a rozjeli vlastní show a vlastní kanály. Za pár let jsme přerostli všechny, kteří tu fungují desítky let. Čísla nelžou!
Nás naštěstí nikdo nemůže ojebat, protože já vyšel z televize a Palo byl fotograf a grafický designér. Víme, kolik stojí uspořádat akci, kolik stojí video, ozvučení, osvětlení, celkové promo. Tohle dělá na konci dne miliony.
Když jsme s Attilou Véghem a Karlosem Vémolou domluvili „Zápas století“, tak jsem si řekl: Pojďme to udělat tak, že to bude nejvelkolepější akce, která tu kdy byla. Nejvíc diváků v historii O2 Areny, nejdražší akce s nejdražším lístkem. Každou takovou věc musí schválit výbor haly, a když jsem jim řekl, že vstupenka do první řady bude stát pětatřicet tisíc, všichni se vyvrátili.
Jedni byli zticha, další se smáli.
My ale věděli, že to tak fakt bude. A stalo se to. Přišlo přes dvacet tisíc diváků, tohle nemůže překonat žádná jiná akce, leda by se hrál v O2 Areně ping pong, který by pobral ještě víc lidí.
A teď mi někdo řekněte, že jsme to nedokázali – nebo že to neumím.
Fajn, tak tady máte další věc. Udělali jsme před „Zápasem století“ reklamu s Janem Krausem, za strašný prachy, jen proto, aby to bylo. Už jsme to nepotřebovali kvůli prodeji lístků, ale jen pro image, pro branding a pro to, abychom měli radost. Ať to tu je.
Někdo shazoval, že jsem vykradl nápad ze Super Bowlu. Někdo, kdo se neumí inspirovat.
Miluju reklamu s Johnem Malkovichem před finále NFL 2018, udělali to fantasticky a to, že jsme navázali na tenhle odkaz zasazený do českých reálií, byla pocta. Trochu jsme si děj upravili pro naše povahy, přidali náš vtip a odvysílali jsme to na O2 TV v historicky nejsledovanějším zápase českého fotbalového klubu. V úvodním studiu zápasu Ligy mistrů mezi Slavií a Barcelonou, kdy se na televizi dívalo sedm set tisíc lidí a Karlos byl přímo ve studiu. Pět minut před zápasem století pro Slavii se řešil „Zápas století“ v domácím MMA.
Byli jsme takoví frajeři, že jsme dali několik milionů za reklamu, která běžela v televizi jen jednou. Byl to ojedinělý tah, který si tu nikdo nedovolí a ani to nikoho nenapadne.
Vidím pořád živě, jak to jdu domluvit s panem Krausem do jeho šatny. Posadil mě do nějakého křesla, kolena jsem měl u uší, on si svlíkal košili a chodil okolo skoro nahatej. Zeptal se, co chci, a hned do toho šel. Přišlo mu to perfektní a fandil nám. Tohle je ta největší odměna, víc než jakákoli výplata. Přijdu za suverénně největším frajerem ve svém oboru, který to tu šéfuje, i když o něm ostatní říkají, jak je nepříjemný. Je úplně v klidu, na natáčení dorazí pět minut před začátkem, je absolutně profi. My dva s Palem ho režírujeme, hrajeme si s emocemi a ve finále je to celý světový. Absolutně.
V místním sportovním showbyznysu to je něco tak ojedinělého, že to málokdo pobere.
V tu chvíli jsem spokojený, protože jsme zase absolutně změnili pohled na nějakou věc. Ukázali jsme cestu, kterou nikdo další kromě nás nepůjde, protože na to nemá kapacitu. Buď na to kašle, nebo to neumí, nebo nemá odvahu dát do toho vlastní prachy, vlastní jméno a vlastní invenci.
Baví mě každé dílčí vítězství. Vím, že se tím jako organizace připravujeme na něco daleko většího.
OKTAGON má heslo: V každém z nás je bojovník.
Za mě je naprosto geniální, protože se s ním dokáže ztotožnit máma samoživitelka, dělník, důchodce i student. Kdokoliv.
Vzniklo z mého přesvědčení, které mi velí obdivovat všechny bojovníky, a hlavně kluky z MMA.
Ať o sobě vzájemně mluvíme jakkoliv, je mezi námi ve finále jasno. Oni vědí, že s nimi jednám na rovinu a chci pro ně dobrou věc. Dokud to budou cítit, můžeme fungovat. Rád každému poradím, protože je pro mě každý z nich potenciální hvězda. Zaslouží si absolutní respekt a to, abychom pro něj já i Palo udělali maximum. I ten nejvíc nepříjemný blb, který jde do klece, totiž musí překonat tolik bolesti a musí do toho dát tolik úsilí, že to nemá nikde jinde obdoby.
Někdo mě má radši, někdo míň, ale myslím, že chápou, jak se jim snažíme vytvářet prostředí, aby mohli zazářit. Investujeme do nich, na všechny můžeme zamířit světlem.
Můžou si o mně myslet, že jsem namyšlenej. Je to v pohodě. Dokud uvnitř hluboko cítí, že chci jejich dobro, jsem spokojený. Beru to tak, že bojovníkům už přes dvacet let dělám servis. Nejdřív jako tvář, která za ně mluví s veřejností, a teď naplno. Ovládám situaci jako promotér, ale zároveň jim poskytuju služby na mnohem vyšší úrovni.
Uvědomil jsem si to hned na začátku. 10. prosince 2016.
Do klece zrovna nastupoval Lukáš Pajtina. Mám ho rád, ale upřímně, kdo je Lukáš Pajtina?
Žádná hvězda, jako sportovce ho nikdo neznal. Najednou šel do zápasu a všichni začali tleskat. Tohle bylo potvrzení, že jsme to dokázali. Finále první OKTAGON Výzvy. Na Lukáše Pajtinu ze Žiliny, pro kterého bylo před třemi měsíci velké i jeho město, přišla plná hala v Praze na Královce.
Koukal jsem na to, jak se jde tenhle odhodlaný kluk poprat o svůj sen, a podíval jsem se na svoji Renču, která seděla v první řadě vedle Leoše Mareše. I on stejně jako všichni ostatní fandil Lukáši Pajtinovi. Nahrnuly se mi slzy do očí – byla to chvíle, kdy jsem si řekl, že to máme.
Že teď už se to nedá zastavit.
Od chvíle, co jsme s Palem založili OKTAGON, celkem často brečím. Dojmou mě věci, které se dějí. Mám to spojené s lidmi. Jsem profesionální, ale když se vypnou kamery a internety, umím být osobní víc, než bych si kdy pomyslel.
Speciálně se zápasníky z prvních sérií reality show jsme toho zažili trochu víc. S Michalem Kotalíkem, který musel do vězení, si pořád píšu dopisy.
Je těžké mít vždycky absolutní nadhled.
Moje manželka při promování „Zápasu století“ každý den viděla, jak blízko jsem měl ke Karlosovi i Attilovi. Byl to neustálý kontakt. Když druhý prvního knockoutoval, zadržoval jsem slzy. Oba měli velký sen, udělali pro to všechno, já to viděl a chtě nechtě jsem to žil s nimi. Byla to trochu schíza, protože jsem přál úspěch Attilovi, který vstal z mrtvých, a truchlil za Karlose, který spadl z trůnu.
Chtěl jsem jít za Attilou, pogratulovat mu, a pak za Karlosem, litovat ho. Bylo to úplně v pohodě, já to tak cítil.
Byl jsem v jednu chvíli obrovsky šťastný, ale chtělo se mi i plakat.
Může se říct, že je to jen sport, ale to jsou kecy. Tohle byl boj o život.
Chvíle, kdy spolu šli do klece, všechno změnila, ale v dobrém jen pro jednoho. Je to věc, která definitivně překopala jejich životy, a tím, že jsme to s Palem vytvořili, jsme se stali součástí emoce „Zápasu století“. Chtěl jsem jít za Attilou, pogratulovat mu, a pak za Karlosem, litovat ho.
Bylo to úplně v pohodě, já to tak cítil. Pro mě v tomhle ohledu ani jedna role nebyla hraná, vynucovaná.
Jako promotér jsem ale věděl, že cokoliv se stane, bude to dobře. Attilu jsme jako OKTAGON trošku vymysleli, restartovali jsme mu uhasínající kariéru. Karlos se ve velké míře stvořil sám, odvedl soupeře na Olymp, hodil mu lano, vytáhnul ho tam, a když tam byli, borec mu řekl „tak dík“ a shodil ho z útesu. „Nazdar, já tu budu sám“.
Sledoval jsem, jak Karlos padá, a byla to monumentální scéna.
MMA není tenis, kde dostaneš dva kanáry a můžeš za týden hrát znovu. Tady je to jiné, dostaneš na držku před lidma, ležíš tam úplně bezvládně, a je to úplně jiná úroveň prohry. Teď je příběh šampiona o tom, jestli se Karlos dokáže zvednout a donutí Attilu k odvetě. To nás zajímá a chceme to všichni vidět.
Jakmile Karlos dopadl na podlahu, celé to začalo znovu.
Jestli přijde vyvrcholení, to samozřejmě nevím. Můj úkol je, abych byl zase prostředník, který vybuduje napětí a vytvoří prostředí, kde se může dít všechno.
Pak je už na mistrech, aby předvedli svá kouzla.
Když se to stane, bude to zase benefit pro celý sport.
Mám představu, jak to bude vypadat. V mé mapě je několik verzí. Přehrávám si v hlavě, kam by nás to posunulo, i to, co bych říkal v kleci. Jak by to se mnou pohnulo, jako tehdy, když jsem děkoval mámě. Může se stát cokoliv. I to, že se nestane vůbec nic. Doba bude apokalypticky nepříznivá a OKTAGON skončí. Samozřejmě si to neumím představit, ale vím, že už se zbortily lepší firmy a větší projekty.
Namyšleně si myslím, že bych to zvládnul, i kdybych musel jít žádat o práci do České televize. Zaklepal bych, řekl, že jsem ten a ten a chci dělat to a to. S vírou, že si jednou splním další sen.
Protože v každém z nás je bojovník. I ve mně.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází