Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Hleděl jsem na doktora, jak začíná mluvit, ale odmítal jsem věřit tomu, co říká.
Moje hlava to nedávala. Nedokázala to pobrat.
Kámo, já ještě to ráno byl na tréninku a teď nesmím už… Cože?
Absolutně jsem nevnímal, co se to děje.
Já jako nemůžu dál hrát? Jak jako nemůžu?
Pohledem jsem těkal mezi doktorem a naší fyzioterapeutkou, která se mnou absolvovala cesty po ordinacích, ale ani jednoho jako bych pořádně neviděl. Před očima mi probíhalo všechno to, co jsem do týhle doby se sportem zažil. Úplně všechno. Nádherný chvíle na hřišti, kalby se spoluhráčema i momenty, kdy jsem nadával, že hej, mně se fakt nechce na trénink, seru na to, končím…
Ale já přece nekončím! Já chci hrát dál. Já hraju dál.
Seděl jsem tam a snažil se ptát na otázky, který mě zrovna napadaly. Jestli nepůjde tohle a jestli nepůjde támhleto. Jestli to nějak nepůjde. Stejně jsem ale vždycky už dopředu znal odpověď.
Jasně, že nepůjde.
Vešel jsem do tý ordinace jako ve svejch očích úplně zdravej osmnáctiletej basketbalista, před kterým se zřejmě otevírá zajímavá budoucnost a možnost naplnit svoje cíle. Za chvíli jsem z ní odcházel s tím, že můj život se úplně změnil. V hlavě se mi točilo tolik myšlenek, že jsem je ani nedokázal zpracovat. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Tohle dilema se vyřešilo až za chvíli na pokoji na hale, kde jsem bydlel. Všechno se mi začalo naplno skládat dohromady a já brečel. Brečel jsem hodně. Zatímco jsem obvolával rodinu a všechny další, kdo mě zrovna napadli, celý jsem si to zas a znova probíral.
Byla to rána jako svině. A nebyla poslední.
Že nemůžu hrát basket, jsem se dozvěděl v úterý.
Levej hák.
Ve čtvrtek jsem pak dostal zprávu, že mamka, která už byla dlouho nemocná, je na tom hodně špatně.
Pravej hák.
Za jedinej tejden šlo všechno do kopru. Můj život, kde bylo celou dobu všechno zalitý sluncem, začal být najednou hodně tough.
Celá backstory odstartovala tátovou prohlídkou u doktora, když mu bylo padesát. Objevili mu při ní syndrom ARVD, kterej může vyústit i v náhlý úmrtí, a kvůli dědičnosti jsme tak museli na vyšetření i my s bráchou. Být taťka mladší nebo nejít na tu kontrolu, absolutně bych o ničem nevěděl a dneska v pohodě hraju dál. Neměl jsem nikdy problémy se zadýcháváním, žádný bolesti. Nic.
Na magnetický rezonanci i podle Holtru mi všechno vycházelo v normě. Tak jako při všech zdravotních prohlídkách v minulosti. Pak ale doktoři řekli, že je ještě třeba udělat genetický testy.
Na jejich výsledky jsme čekali zhruba rok. Kolikrát jsem se za tu dobu zastavil v kanceláři za panem Jachanem, šéfem USK, a ze srandy mu nadhodil, co by se stalo, kdyby mi to vyšlo špatný. A on: „Prosím tě, to bude dobrý…“
Když jsem za ním pak šel s tou špatnou zprávou, byl to hnus.
Můj problém spočívá v genetický vadě zvaný Marfanův syndrom. Ten se projevuje třeba dlouhýma končetinama a prstama – ne asi, stačí se na mě podívat, měřím 210 centimetrů a přesně takhle vypadám – a co se týká srdce, zvětšuje se mi aorta a velký a náhlý změny tlaku, jaký se dějou právě třeba při basketu na profi úrovni, můžou způsobit, že praskne.
Prostě bych běžel a rup, zdar. Bylo by po mně.
Doktor, u kterýho jsem byl a kterýho mi USK zařídilo, je docent Tuka z Karláku, mezinárodní kapacita. Mluvil se mnou na rovinu, všechno mi vysvětlil. Ukázal mi hodnoty, který jsou kritický a do kterejch spadám, i když jsou v různých zemích odlišný, a řekl, že si nevezme na triko, aby mi dovolil pokračovat v kariéře. A že i pro něj je velkej krok to takhle striktně říct, proto nejdřív můj případ konzultoval s dalšíma odborníkama, ale společně že stejně došli k názoru, že mám prostě smůlu a hrát dál nemůžu. Sportovat rekreačně jo, ale nic, kde bych se dostával do vysokejch tepů a ty se hodně střídaly.
Teoreticky bych si měl dávat pozor třeba i při sexu nebo v posilovně, kde bych rozhodně neměl tahat maximálky. Kde ale přesně leží hranice, za kterou už se vystavuju nebezpečí, mi nikdo neumí říct. Je to i o pocitu, a já si někdy teda pod činkou uvědomím, že to tlačím, tlačím, jsem rudej, naběhlou žílu, a to už přeháním. To už bych neměl. Ale hej, mně je dvacet, já si zatím úplně neuvědomuju, že mám vadu srdce a měl bych se hlídat. Okej, s basketem jsem skončil, tam jsem dokázal pochopit, že by to mohl být fakt průser, ale jinak se dá říct, že to pořád tak trochu pokouším. Je strašně těžký dávat si bacha na něco tak obecnýho.
Dobrý, nevypiju osm kafí denně, ale taky si ho sem tam dám. To samý energeťáky, který bych neměl vůbec, ale občas prostě na ten sladkej hnus dostanu chuť. Pohyb, sport jako takovej, mi nikdo nezakazuje, ale mělo by to být něco spíš vytrvalostního, žádná velká intenzita, kde hapruje tep nahoru dolů. V budoucnu se navíc stejně nevyhnu operaci, která mi aortu vyztuží, abych vůbec mohl normálně žít.
Kde se ta genetická vada vzala, je záhada. V naší rodině jsou všichni spíš vyšší, ale nic přehnanýho. Taťka to hledal a nějakej předek snad měl přes dva metry, ale jistě to nevíme, a tak říkáme, že holt byl vysokej soused.
I po tom, co mi docent Tuka řekl, jsme ještě zkoušeli všechno možný, fakt všechno, hej. Bylo toho tolik, že jsem často už ani nechtěl vědět, co se zrovna řeší a kdo můj případ zkoumá, abych si nedělal zbytečný naděje. Potřeboval jsem jenom od někoho slyšet ne, že to je padesát na padesát, ale že na sto procent můžu pokračovat s basketem.
Jenže nikdo takovej se nenašel.
I tak se to ve mně bilo. Kolikrát jsem si říkal, že prostě budu hrát dál. A co? Tak aspoň umřu u něčeho, co mě baví.
Pak mi ale došlo, že nemůžu být takhle sobeckej. To si budu něco dokazovat, pak se mi nedejbože něco stane a chci, aby to zažili moji blízký? Rodina, kamarádi… To jim chci udělat to, že jim najednou ze vteřiny na vteřinu zdechnu?
Ne, kámo, zdraví máš jenom jedno. Zvlášť se srdcem může nastat fakticky průser. Jestli můj případ má sílu apelovat na to, ať se každýmu sportovci pořádný vyšetření srdce jednou za čas udělá, tak je dobře, co mě potkalo.
Protože pak se co nejvíc předejde situacím, kdy ti frajer běží po hřišti a lup, najednou leží a je konec. A to nechceš.
V tom autě jsme si z toho dělali srandu. Bylo mi patnáct, krátce před tím, než jsem odešel z Brna do Prahy, a mamka mě zrovna vezla z tréninku. Něco se jí nezdálo na prsou, našla si tam hrudku.
Haha, mám bouli v prsu.
Když je ti patnáct, netušíš, že tohle může být velkej průser. Když se tvoje mamina vedle na sedadle v autě směje, směješ se s ní. Až po letech jsem se dozvěděl, jak vážný to bylo.
To, z čeho jsme si dělali srandu, byla rakovina. Svinská rakovina.
Naši mi to ale dlouho naplno neřekli. Chápu proč. Snažili se mě chránit od všech sraček, kterýma si doma procházeli. Já přece měl svoji budoucnost, svůj první velkej přestup do USK. Praha sice leží jenom pár desítek kilometrů daleko, ale stejně rodiče nechtěli, abych byl někde sám na ubytovně rozebranej z toho, že mamka je těžce nemocná. V průběhu let, jak jsem jezdil domů a viděl ji, jak chřadne, mi sem tam něco pověděli, ale stejně to nebylo zdaleka všechno. Jak začala chodit na chemoterapie, už to na ní bylo poznat, to už nešlo okecat. Přiznali mi, s jakou nemocí mamka bojuje.
Jenže ona měla tu nejagresivnější formu. A zdaleka to nebylo jenom to prso, vyskákalo jí to všude po těle. Strašný. A já furt celý roky věděl úplný hovno a myslel si, že se to vyléčí.
Taťka s bráchou už ale podle mě měli jasno, že nevyléčí.
Když jsem v létě před všema těma událostma odlítal do Ameriky s tím, že tam mám na střední zůstat celej rok, mamka se se mnou loučila slovy, že kdyby se cokoliv stalo, nemám se vracet.
Já na ni: „Přestaň!“
Po tejdnu jsem ale byl zpátky doma, protože to tam stálo za houby. A s ní to skutečně začalo být čím dál horší.
Byl jsem klasický venkovský děcko. Hrál jsem u nás na vesnici fotbal, byl furt venku s klukama a dělal blbosti. Když jsme objevili BMXka, trávili jsme mraky času na rampě. Do toho mě kamarád ve třetí třídě vytáhl na trénink basketu. Fajn, ten mě chytil víc než fotbal, tak jsem tam začal chodit. Ale bral jsem to jako koníček, nic intenzivního. Až když jsem po základce odešel do Prahy, začalo všechno v mým životě být směrem k basketu pushovaný.
Kámo, já do tý doby pořádně neznal ani všechny pravidla. Normálně jsem se v USKu kolikrát sám sebe ptal, co to rozhodčí právě zapískal.
Ale zalíbilo se mi to brát vážně. Uvědomil jsem si, že tohle chci dělat, tohle může být moje cesta.
Na USK jsem si našel kamarády, tak jako si je v kolektivním sportu najdeš vždycky, a taky jsem se poprvé v životě ocitnul v partě všech podobně vysokejch kluků. Bylo nás dvanáct, všichni kolem dvou metrů, a když jsme někam šli, nebyl jsem konečně kvůli svý postavě za takovýho exota jako vždycky do tý doby. Mezi dvanáctým a třináctým rokem jsem se totiž strašně vytáhnul, o 34 cenťáků. Našel jsem na meesengeru zprávu, jak jsem tenkrát balil holku na to, že mi je třináct a měřím sto osmdesát.
Při příchodu do Prahy jsem měl 207 centimetrů a pořád jenom sedmdesát kilo. Byl jsem šílená tyčka. Díky tomu, že naše první trenérka v Brně byla zároveň fyzioterapeutka a dělala s námi spoustu pohybovejch cvičení, protahování a obratnostních her, jsem se ale uměl hejbat. A v USK ve mně navíc hned viděli něco víc, než jen že ze mě vychovají big mana pod koš. K tomu, že jsem byl vysokej, výbušnej a pohyblivej, mě začali rozvíjet i herně.
V šestnácti jsem dostal možnost hostovačky v Bayernu Mnichov a i když jsme jezdili na mezinárodní turnaje, teprve tam mi to poprvé otevřelo oči v tom smyslu, že basketbal se hraje i někde jinde a když jsem se dostal až tam, proč bych se teda nemohl dostat i někam ještě dál.
Začalo se o mně mluvit a naskytla se i možnost přejít na střední školu do Ameriky.
Rozhoupal jsem se ale pozdě a než abych zamířil do jedný vyhlášený akademie, skončil jsem tam, kde mě ještě zvládli vzít. V prdeli světa někde v lesích v Tennessee, kde mě frajer po vyzvednutí z letiště vysadil před školou ortodoxních židů. Servis a zázemí příšerný, převlíkali jsme se na záchodech. Okamžitě jsem chtěl pryč. Volal jsem klukům z basketu, který taky do Ameriky odešli, Davidu Böhmovi a Honzovi Zídkovi, a oni: „Hej, kámo, ne. Vydrž to, nejhorší jsou začátky.“ Ale já na to: „Hoši, vole, to tady nedám. Prostě strašný.“ Já byl zvyklej třeba jíst pětkrát denně a tady jsem měl jídlo třikrát a úplný sračky. Když jsem si chtěl dát něco do pusy během tréninku, což jsem potřeboval, tak se mi trenér vysmál nebo mi dal muffin. Tréninky byly sice super, ale okamžitě jsem viděl, že v USKu se můžu zlepšovat daleko víc než tam.
Vrátil jsem se. S tím, že do Ameriky půjdu až na univerzitu. Po ní jsem chtěl zkusit draft NBA.
Jasně, záleží, jak by se mi tam vedlo. Ale když máš za sebou dobrej tým těch, co ti vytvářejí servis po všech stránkách, což já měl díky USKu i svýmu agentovi Phillipovi Parunovi, tak se to klidně stát mohlo. Věřil jsem si na to.
Rozhodně se mi líbila americká cesta. Amíci mě vždycky bavili tím, jak jsou jiný. V něčem od nás lepší, v něčem na prd, ale pro basket úplně perfektní. My jsme tady vždycky jedna velká rodinka, oni jedou na sólo hráče. Když se to ale pak dokope, aby ti sólisti táhli spolu, tak to kurva lítá. Atmosféra na Eurolize je fantastická, to jo, ale i tam se stane, že jeden dá hlavu dolů a hned je dole celej tým. V Americe ne, tam jak je jeden dole, tak ho tým zvedne, protože oni si prostě věřej.
A vždycky tam máš ten hype. Všichni skáčou, jdou do sebe. To mi v Česku vyloženě chybí. Tady dáš někomu postera¸ dáš mu to sežrat a dostaneš za to téčko?
Pak když si jde v Americe zahrát parta kluků na ulici, má to větší grády než naše nejvyšší liga, sorry. Nechci být hnusnej, ale tak to je. V Americe při tréninku jeden na jednoho všichni ostatní sledovali, jak si vedeš, a hypovali tě. U nás si dva povídaj mezi sebou a jeden říká: „Pojď.“ Energie už jenom při takovejch situacích je pak úplně jiná.
A ať jsme korektní, jak chcem, tak pak když se hrálo, bylo to pět bílejch, proti pěti černejm. Víc není třeba dodávat. To pak má koule.
Už jen díky těch černochům, který prostě oproti nám maj šmrnc. To jsem poznal už i tady v Evropě při ejblech, co jsme s USKem hráli. Oni jsou prostě jiný, maj pohyb v sobě.
Americký prostředí se mi prostě líbí, v něm jsem se chtěl zlepšovat, o což jediný mi vždycky šlo. Jinak jsem měl všechno na háku. Já nebyl ten, kdo sjížděl a hrotil statistiky a věděl přesně, co se kde hrálo. Když se kluci bavili o hráčích NBA, pomalu jsem ani netušil, kdo to je. V tomhle jsem byl spíš zevlák, co řešil jen to nejnutnější. Ale i když jsem kolikrát nadával, že ani trénovat se mi nechce a mám toho plný zuby, vždycky jsem se pak sebral a šel jsem. Z domova jsem naučenej na disciplínu, kterou ve mně USK upevnil a která mi zůstala dodneška.
Když už něco je, tak se to prostě jde dělat.
Od patnácti jsem díky tomu zvládal fungovat sám za sebe v Praze, i když jsem nejdřív bral odchod z domova hlavně jako vysvobození od striktních pravidel a časů, kdy jsem musel chodit spát nebo se vrátit zvenka, a tenhle řád co nejvíc porušoval.
Brzy jsem si ale uvědomil, že jako OK, on ten řád je k něčemu dobrej a pomáhá. Tohle uvědomění mě strašně posunulo.
Přitom co se týká basketu, naši na mě nikdy nijak netlačili, nedrtili mě, že musím trénovat od rána do večera. Nekompenzovali si díky mně něco, co jim chybělo, jen mě podporovali. Taťka mi vždycky akorát říkal, ať jsem radši v hale šest hodin denně, protože takhle to budu dělat do pětatřiceti a pak si můžu užívat. Anebo že můžu být jako někteří jiní a užívat si teď, ale pak budu muset makat do pětašedesáti. Do ničeho mě ale nenutil, mohl jsem si skončit, kdy bych chtěl.
Když jsem skončit musel, nebyl z toho zklamanej v tom směru, jako by asi byli mnozí jiní rodiče někoho, kdo měl velkej potenciál.
Byl prostě jen smutnej, že jeho dítě ztratilo možnost splnit si svůj sen.
Jakmile někde vidím sovu, spojí se mi to s USKem, který ji má ve znaku, a hned mi hlavou projede tok myšlenek. Všechny ty tréninky, rozhovory s panem Jachanem, sranda s klukama. USK ve mně za těch pár let zanechal takovou stopu, že to nepůjde asi nikdy vytěsnit.
Jedna historka za všechny: Moje druhý final four, před kterým mě na turnaji ve Francii chytil akutní zánět slepáku. Jako by mě někdo celou noc kopal do břicha, měl jsem křeče. Strašný. V nemocnici mi pak řekli, že můžu být rád, že jsem dojel včas.
Velký špatný, fakt. Hned jsem musel na operaci.
Zatímco kluky čekal vrchol sezony, já ležel na nemocničním pokoji. Mohli říct: „Čau, prostě tu nejseš, hrajem,“ ale tým místo toho nechal vyrobit trika s nápisem PLAY FOR KOCI a všichni je měli na sobě jako warmupy. Po finále se za mnou pak zastavil i trenér se stříbrnou medailí.
Hej, radši bych byl s nima na hřišti, ale když už to takhle dopadlo, bylo to hezký. Tahle vzpomínka mě vždycky zahřeje.
Jinak mám ale basket a všechno s ním spojený dost v mlze. Zůstaly mi jen ty záblesky, který se mi vždycky vybaví. Jako by moje hlava všechno ostatní vytěsnila.
Co jsem basket musel přestat hrát, vzal jsem balon do ruky možná tak šestkrát. A když jsem se byl mrknout na nějakej zápas, pomalu mi u toho tekly slzy.
Protože, kurva, já tam mohl – měl – hrát s těma klukama.
Dělalo mi zpočátku problémy třeba jenom sledovat úspěchy svejch vrstevníků. Měl jsem jich plnej Instagram a viděl, kdo se zrovna kam dostal. A já jim záviděl. Normálně jsem těm klukům záviděl, že se někam posouvaj, že si něco dokazujou a já už nemůžu.
Lepší se to. Když jsem v Praze, zajdu na USK pokecat s panem Jachanem nebo fyzioterapeutkou Anetou Šobovou, která se mnou absolvovala všechno to lítání po doktorech, potkám se i s bývalýma spoluhráčema a máme si co říct. Ale na basket jako takovej se mimo nároďáku pořádně nemůžu dívat dodneška. Dělá mi to blbě.
Sice jsem si v Americe, kde jsem byl na prázdninách, zašel i na NBA, ale jenom abych to měl odškrtnuto. I tam se mi honilo hlavou, že jsem tam někde třeba jednou mohl být.
A třeba ne. Třeba bych byl někde jinde. To se nikdo už nedozví. Jestli jsem si ale něco za tu krátkou chvíli v basketu osvědčil, tak je to potvrzení, že když děláš maximum pro to, čemu věříš, není důvod, proč by se ti to nemělo povést.
Lidi se mě kvůli mý vejšce při různejch příležitostech pořád ptaj, proč nehraju basket. Nebo ty, co o mně dřív něco věděli, nadhoděj, proč nejsem v NBA.
Trhá mě to zevnitř.
Některým typům radši řeknu, že basket hraju, nemám chuť jim vysvětlovat, co mě potkalo.
Nedokázal bych jim vylíčit, jaký to je, když seš na cestě, jakou chceš jít, makáš na sobě, máš nějaký představy. Jaký to je, když máš něco rozjetýho, máš jasně daný svoje cíle a najednou to všechno skončí.
Takhle. Lusknutím prstů.
Ne, že by sis mohl vybrat, jestli chceš nebo nechceš hrát. Vůbec. Někdo ti prostě řekl, že takhle to musí být a čau. Okamžitě. Hned. To se, kámo, blbě vysvětluje, i když na to má člověk zrovna náladu.
Ta prázdnota. Bezmoc. Naštvání.
Bylo dvacátýho prosince, neděle. U rodičů za barákem máme zrekonstruovanou chatu, kde jsme s tehdejší přítelkyní spali. Odcházel jsem od našich někdy před desátou a ještě jsem se stavil za mamkou, která už jenom ležela v pokoji a nedokázala mluvit.
Rozloučil jsem se s ní slovy, že přijdu zase ráno.
V chatě jsem zapnul PlayStation a na něm Call of Duty, abych se odreagoval. Hráli jsme s nejlepším kámošem a ještě dvěma klukama.
Za chvíli někdo klepe na okno, což jsem přes sluchátka ani neslyšel. Táta. Vešel do dveří s omluvou, jestli může dovnitř.
„Co se děje?“ ptám se ho.
A on, že mamka právě umřela.
Jak jsem měl na hlavě sluchátka, jen si pamatuju, jak jsem tomu svýmu kámošovi řekl: „Už je to tady.“
Nejdřív nechápal, ale vzápětí mu to došlo.
Hned se nabídnul, jestli má přijet, přestože ode mě byl daleko. Já, že ne. Tak na mě na tom PSku do noci aspoň čekal, než se vrátím, aby si se mnou mohl popovídat. Takhle to zní jako blbost, ale není. Chtěl mi být nablízku aspoň tímhle způsobem a hodně mi tu první noc pomohl. Tak jako přítelkyně, která při mně stála v celým tomhle nejhorším období mýho dosavadního života, a pár dalších lidí, kteří přesně vědí, že mám na mysli právě je.
S taťkou jsem sešel do baráku, kde zatím pečovatelka mamku umyla a oblékla. Bylo ticho. Ani jsem nevěděl, jestli mám brečet nebo fungovat normálně. Bylo to zvláštní, divný. Všechno jako by se odehrávalo v nějaký jiný realitě, ale přitom tady, v místech, který znám.
Nikdy nezapomenu, jak mě pak za mamkou pustili. Ležela tam celá v černým, kolem rukou omotanej růženec.
Prsten!
V tu chvíli jsem si vzpomněl, že jsem nám s mamkou koupil takovej dvojprstýnek, a rozběhl jsem se pro něj, abych jí ho mohl navléct. Bylo to něco, co jsme měli spolu a připadlo mi důležitý, aby to měla u sebe.
Brácha si vyčítal, že tam ten den nebyl. Ale co si na tom má člověk co vyčítat? Já tam sice byl, ale zase jsem s mamkou nebyl celý ty roky předtím.
A když už jsem doma byl a mamka si se mnou chtěla třeba zahrát karty, nechtělo se mi. To mě zpětně sere. Ty chvíle, kdy jsem sice přijel na víkend domů, ale buď jsem byl zavřenej v pokoji, nebo jsem se prostě jenom s našima nechtěl bavit. Takový ty klasický teenager stavy.
Člověk si fakt neuvědomí, co má, dokud o to nepřijde.
Když dneska vidím, jak se někdo chová ke svejm rodičům, těžko to koušu. To je horor. Fakt horor, kámo. Nadávat svý matce nebo otcovi? Prober se. Můžou být, jaký chtěj, ale dokud to nejsou nějaký alkoholici, nemlátěj tě, nebo tě neopustili, tak jsou to pořád lidi, který tě vychovávaj, staraj se o tebe a ty si prostě nemůžeš dovolit se k nim chovat hnusně.
Vím, jaký to je. Taky jsem měl svoje rodiče za nejhorší na světě, když mi něco zakázali. Tím si prošel každej. Ale musíš si uvědomit, že nic není věčný. Chvíle s mámou a tátou jsou omezený. Říkám si to dneska i v souvislosti s babičkou a dědou, i oni tu nebudou navěky a já si taky jednou budu tlouct do hlavy, proč jsem s nima netrávil víc času, když jsem mohl.
Mamka umřela čtyři dny před Vánoci, ale už jenom kvůli malýmu synovci jsme museli zvládnout Štědrej den co nejvíc normálně.
Bylo to příšerný. Přesto mi brácha dokázal ten rok udělat radost, jakou jsem si ani nepředstavoval.
Dárky si u nás doma dáváme jen symbolicky, nic velkýho. Jenže ten rok vyšla PS pětka, kterou jsem strašně chtěl, ale nebyla k sehnání. Dělaly se na ni pořadníky. Brácha se k ní přesto dokázal dostat. U stromečku stála obří krabice, naoko pro jeho syna, až pak se ukázalo, že je pro mě. V ní byla zabalená matrace, ale i menší krabice a ještě menší.
V ní PlayStation 5. Úplně ve mně hrklo.
Po tom, co se nám jako rodině i mně pár dnů před tím stalo, se to ve mně bilo, ale brácha mi udělal takovou radost, že to ze mě vyletělo. V tu jednu chvíli jsem byl šťastnej.
A pak jsem hrál. Prostě jen hrál, protože ke hrám jsem vždycky utíkal. Kdekdo se mě ptal, proč u toho pořád sedím, já odpovídal, že nevím, ale přitom jsem věděl moc dobře. Byl to únik. Únik od všeho, co mě štvalo nebo co jsem nechtěl zrovna řešit. Dáš si sluchátka a v tu chvíli nevíš o světě ani o sobě. Neřešíš starosti. Máš tam kámoše, kecáš, hraješ, vyblbneš se a najednou mrkneš na hodiny a je večer.
Po tom, co jsem musel skončit s basketem a přišel o mamku, jsem reálně utíkal ke Call of Duty klidně i na celej den. Pomohlo mi to.
Za mamkou na hřbitov nejradši chodím sám.
Může se zdát, že nedávám emoce najevo, ale tam u jejího hrobu to ze mě vždycky všechno spadne. Tam se mi uleví. Povídám si s ní. Mluvím potichu, jako by mě měla slyšet. Řeknu jí, co potřebuju, a hotovo.
A nikdo mi nevymluví, že mě fakt slyší. Celou dobu, co tam jsem, mi totiž vždycky připadá, že mě někdo sleduje. Odcházím a musím se otáčet. Jednou se tam dokonce začaly ozývat zvláštní zvuky a zvednul se vítr. Okolo jen tma, černo a plápolající svíčky. Říkám: „Kámo, tohle ne, já mizím.“ Psycho.
Moc se mi nezdávají sny, ale o mamce se mi už zdálo. A je zajímavý, že jsem v tý době nebyl zdaleka jedinej z okruhu lidí, co jí znali. Všem se nám navíc zjevila stejně, což je dost na palici. Slyšel jsem totiž, že zesnulej se ti zjevuje v takový podobě, v jaký chce, aby sis ho pamatoval. Nám se tak všem mamka zjevila jako zamlada. Krásná baba s kudrnatýma vlasama. Ať mi pak někdo vymlouvá, že tu je nějaký duchovno.
Mamka mi chybí ve všech ohledech. Hodně mi ale pomáhá mamina od kámoše, kterou jsem si vyloženě přivlastnil a trávím u nich doma dost času. Je to ten, který na mě tenkrát v den mamčiny smrti čekal do noci, aby se mě pokusil utěšit. Známe se od školky, strašně dlouho jsme se nevídali, ale co jsem se vrátil do Brna, zase jsme jedna parta. Když dneska potřebuju něco chlapskýho, volám taťkovi, když babskýho, tak právě jeho mamce. Jako bych si našel náhradní mámu, jsem jí za to obrovsky vděčnej. Cítím se u nich jako ve svý druhý rodině.
Co mi zůstalo po mojí mamce, je styl, jakým se oblíkám.
Odmalička mě strojila originálně, nesnášel jsem to, ale teď už vidím, o co jí šlo. Ne, že bych na sebe potřeboval hadry za miliardu a musel mít ty nejdražší značky. Ne, když se mi něco líbí, tak si to koupím, ať už to jsou třeba drahý boty nebo bunda ze sekáče za – doslova – třicet korun. Sekáče jsou skvělý, najdeš tam věci, který už se neprodávají.
Styly měním jako trenky. A dělal bych to ještě víc, kdyby na mě šlo sehnat víc hadrů. Moje vejška totiž není problém jen v tom, že se vyspím na málokterý posteli, při řízení dodávek mám volant vraženej mezi nohama a z Uberu vylejzám jak z ponorky. Blbý je, jak mám krátký tělo a dlouhý ruce a nohy, takže na sebe velikosti prostě neseženu. To bych si to musel všechno nechávat šít a na to fakt, kámo, nemám. A tak vybírám, co se dá.
Jak vypadám, když mě potkáš, je mamky vizitka. To mi předala. A kdybych mohl, oblíkal bych se ještě víc crazy, ať si o mně každej myslí, co chce.
To se týká i tetování.
Za tu dobu, co tu mamka není a nehraju basket, jsem toho stihnul hodně. Kérky byly mojí terapií. Kompenzoval jsem si jima něco, co mi v tý který době chybělo. Chodil jsem se tetovat třeba dvakrát týdně. Od maminčinýho datumu narození a úmrtí nebo obrázku, kterej vymyslela, ještě než umřela, až po věci, co ani neměly význam, jen jsem si je prostě vyhlídnul ve fleshích svýho tatéra a řekl si, že to chci. Byla to fakt jakože ládovačka.
Teď už si jednotlivý tetování víc rozmejšlím, netvrdím, že bych některý dneska nezměnil nebo je nedal někam jinam, ale když se na svoji kůži podívám, vidím v ní dva roky svýho života od chvíle, co se staly ty dvě tak zásadní věci.
Tetování je pro mě příběh. Mám kérky z různých zemí a od různých tatérů… Ke každý mám něco přiřazenýho. Taky jsem si jako dítě ve svý hlavě modeloval obrázek sebe sama, jak chci jednou vypadat. To když se mi ostatní smáli kvůli mojí postavě. Byl jsem pro ně kostík, protože jsem byl hubenej a hodně vysokej. Tenkrát jsem si představoval, jak budu jednou velikej a celej zkérovanej.
A proč nezačít teď?
Spousta lidí se ptá, co to mám na sobě, proč, jestli toho není moc. Odpovídám, že to, za A, není jejich tělo, je moje. Za B, je to pro mě něco, na co když se podívám, vždycky si vybavím konkrétní dobu. Je to moje forma vyrovnání se s tím, co mě potkalo.
Jako kouření.
Jasně, kámo, je to nezdravý, smrdí to, ale pro mě i to bylo přirozený. Naši vždycky kouřili, už jako malej jsem jim cigarety kradl a v jedenácti pak přísahal, že už kouřit nebudu. Dlouho mě od toho držel basketbal a jeho režim. Věděl jsem, že kdybych si dal cigáro, druhej den neudejchám trénink. Ale najednou mi bylo osmnáct, basket tu nebyl, všechno na mě padlo. Tak co?
Tak jsem si šel koupit krabičku.
Od tý doby se to se mnou táhne. Vím, je to blbě, nejsem na to hrdej a časem určitě přestanu. Nebo se o to minimálně aspoň pokusím. Pořád si říkám, že nejsem závislej. V danou chvíli jsem tomu ale nedokázal odolat a reálně mi to pomohlo.
Já se totiž po těch Vánocích, kdy se najednou událo všechno to zlý, vrátil na Folimanku, kde jsem přímo v hale bydlel a pan Jachan mě tam dál nechal. Sice už jsem netrénoval, ale pořád žila malinká naděje, že budu moct zase začít, a navíc jsem dodělával školu, čekala mě maturita. Pokračoval jsem ve známým prostředí, ale bez rytmu, na kterej jsem byl zvyklej. Zůstala mi najednou jenom škola. Občas jsem se chodil dívat, jak kluci trénujou, což mi nedělalo dobře, častokrát jsem tak spíš jenom seděl sám na pokoji a slyšel, jak mi nad hlavou buší balony o palubovku.
Tak jsem se zvednul, vyšel jsem si schody nahoru na Nuselák, tam jsem si sednul, koukal do ty záplavy střech.
A zapálil jsem si.
Najednou jsem byl v hlavě čistej. Dolů jsem sešel zase v pohodě.
Na Folimance jsem měl totální servis. Posilovna dvacet čtyři/sedm. Mohl jsem si tam zajít, kdy jsem chtěl. Regenerace to samý. U fyzio jsem byl pečenej vařenej. Fakt každej den, protože se mnou furt něco bylo.
Připadlo mi to jako samozřejmost.
Teď jsem najednou jenom dřepěl u PSka, žral to nejhorší, co jsem žrát mohl, nehejbal se a po pár měsících jsem si uvědomil, že normálně tloustnu. Vždycky jsem chtěl zesílit, přibrat, ale tohle bylo nechutný, kámo.
To už jsem byl z Prahy doma, tak jsem si řekl, že začnu chodit cvičit aspoň na pohodu.
Nojo, jenže vstup do posilky kilo.
Permamentka litr.
Fyzio litr na hodinu.
Říkám: „No, dobrý, ty jo…“
Až teprve v týhle době jsem začal zjišťovat, jak věci opravdu fungujou. Jako sportovec, hráč v nějakým týmu, si tohle vůbec neuvědomuješ, kámo. Absolutně si neuvědomuješ, co máš. Co do tebe tvůj klub investuje. Je to stejný jako s těma rodičema – dokud o něco z toho nepřijdeš, nedokážeš ocenit, cos měl.
Až když jsem ztratil servis, co mi USK dával, došlo mi, jakej jsem byl trošku pitomeček, že jsem měl všechno a bral jsem to jako samozřejmost.
Péče v nemocnici?
Jako basketbalista jsem šel ke klubovýmu doktorovi nebo aspoň k někomu, kdo o mně věděl a přistupoval ke mně normálně. Léčil mě podle toho, jakej jsem, ne podle toho, jak to má napsaný někde v příručce.
Teď někam přijdeš, musíš čekat a všichni tě maj úplně na salámu.
Úplně.
Tahle realita pro mě zpočátku byla strašná. Fakt strašná.
Do toho jsem byl zvyklej, že jsem měl na starosti jenom basket a školu, a teď jsem najednou zjistil, že ty vole, ona je taky potřeba nějaká práce a něco se má platit a něco je třeba zařizovat. Peklo, kámo.
Seš mladej kluk, kterej má pojem o světě takovej, že všechno je růžový a všechno super. Kluk, kterej dělá, co ho baví, nikdo ho nesere a všechno je úžasný. V tom, čemu jsem se věnoval, mě podporovali rodiče, brácha, kamarádi a další lidi okolo mě. Nic se mi nikdy nestalo, kam jsem přišel, tam to bylo peckový.
Najednou rána jak sviňa.
Najednou přišlo pár dní, kdy jsem poznal, že v životě fakt nic není na tuty. Že spadnout na dno se fakt dá. Bylo mi osmnáct a dostal jsem přivítání do opravdovýho života.
Od tý chvíle mi naopak připadalo, že na co sáhnu, to se domrví.
Všechno zlý je k něčemu dobrý.
Když se naučíš žít s tímhle vědomím, s vědomím, že ať už se ti děje něco dobrýho nebo špatnýho, má to ve tvým životě svoje místo, posune tě to. Dokážeš přijmout i věci, který jsou náročný.
Tak nějak nás to aspoň učili na náboženství, kam jsem celou základku chodil, protože z maminčiny strany je naše rodina hodně křesťansky založená. Dneska už nechodím každou neděli do kostela, nejsem fanatickej křesťan, ale jsem rád, že jsem byl ve víře vychovávanej.
Akorát jsem ji poslední dobou trochu ztratil.
Víru v to, že všechno dopadne dobře. Modlíval jsem se před spaním, ať to s mamkou nebo aspoň s basketem skončí dobře. A dopadlo to, jak to dopadlo. V takovejch chvílích je pak těžký udržet si nadhled a říct si, že to tak přece mělo být, protože to má v mým životě nějakej vyšší smysl.
Že co se má stát, to se stane.
Jestli se to ale dá v něčem takhle brát, tak jak nás to, že jsem přestal hrát basket, i mámina smrt, spojilo jako rodinu. Mě a taťku s bráchou, kterej je o dvanáct let starší. Vídali jsme se jednou za čas, teď jsme spolu denně v práci, do toho pomáhám hlídat jeho děti. Hodně jsme i s taťkou. Kdo ví, jak by na tom naše vztahy byly, kdybych měl dál jenom basket a zmizel někam do Ameriky.
Díky byznysu, co táta vybudoval, jsem měl i kde začít normálně dělat. Dodáváme protipožární nástřiky a povrchy do velkejch hal. Začal jsem stříkáním nebo natíráním speciální směsi na stěny, i v tom jsem si našel to svoje. Natírání s válečkem je piplačka, ale když vylezu na plošinu, nasadím sluchátka, kluci mi dole ládujou barvu a já valím s takovou speciální stříkací pistolí, to mě i baví. Tátovi s bráchou pomáhám i s dalšíma věcma, co je ve firmě zrovna třeba.
Ale stejně nevím, co bude dál. V basketu jsem měl jasnej cíl, jako každej malej kluk jsem snil o NBA a postupně si za tím šel.
Co má být tím cílem teď?
Vydělat víc peněz?
Expandovat jako firma do zahraničí?
Nevím. Fakt nevím.
Přemejšlel jsem i o nějakým jiným sportu, ale pak jsem si uvědomil, že už nemám na to začít úplně od začátku v prostředí lidí, který něco hrajou odmalička. Patlat se v něčem iks let, když to ani není to moje, za čím jsem si odjakživa šel? Hej, to si neumím představit. Basket mi zase znechutilo to, co se stalo. Neumím si ho jít zahrát jen tak pro radost. Vím, že když vlezu na hřiště, nedokážu tam jen tak chodit, budu dělat blbosti. Jsem soutěživej.
A tak hledám, co by mě bavilo a naplňovalo.
Hledám sám sebe.
Hledám, čím vyplním to, na co jsem byl zvyklej, co teď nemám a co už nikdy mít nebudu.
Mám ale chuť to najít. Vždyť je mi dvacet. Kdo v mým věku neřeší to samý? To spíš naopak, když teď někdy vidím svý vrstevníky, co řešej za hovna, jaký věci považujou za problémy, tak si jen říkám: „Hoši, počkejte, až padnete na hubu…“
Netvrdím, že jsem nějak extrémně vyspělej člověk, ale připadá mi, že spadnout až na dno není v nějaký fázi života špatný. Protože jak na něj padneš, pomůže ti to poznat se způsobem, jakej si do tý doby ani nedokážeš představit.
Mně třeba po tom, co mě potkalo, USK domluvil psycholožku. První tři sezení byly super, protože jsem potřeboval všechno říct někomu cizímu. Potom už mi ale začalo připadat, že mě návštěvy u ní nikam neposouvají. Cítil jsem, že se se vším prostě jenom potřebuju vypořádat sám v sobě a k tomu mi nikdo jinej nemá jak pomoct.
Zjistil jsem, že to dokážu. Že se umím oprostit od toho, co se mi stalo, a nejsem jako některý jiný lidi, který, jak je potká něco těžkýho, se v tom začnou utápět, panikařit a hroutit se.
To se vždycky ptám: „Co si tím pomůžeš?“
Sobě nepomůžeš vůbec a okolí už absolutně nijak, protože když se chováš jako magor, všechny blízký tím psychicky vyčerpáváš. Když jsi v prdeli, tak se prostě někam zavři, kámo, tam to ze sebe dostaň a vyjdi, až budeš v pohodě. Můžeš bejt naštvanej, mrzutej, to je normální, ale nesmíš to na sobě dávat najevo delší dobu. To mi přijde jako zbytečná věc.
Všechno špatný, co se ti děje, je vždycky stejně jenom v tvý v hlavě.
Jenom v hlavě.
Cokoliv, co se ti stane, je jenom přesně takový, jak se s tím dokážeš vypořádat ty sám. Ať už něco takovýho, jak se stalo mě, nebo třeba i blbej rozchod s holkou. Svět okolo se točí dál, život běží jako doteď a to špatný máš jenom ty ve svý palici.
Ty seš z toho v prdeli, ale ostatní fungujou normálně. Jim se to nestalo, to tobě.
V tomhle jsou slabý a silný typy lidí. Asi to zní hnusně, ale je to tak. A já vím, že nejsem slabej, i když jsem citlivej. Nevím, kde se to ve mně vzalo, možná je to i tou striktní výchovou, kdy jsem se odmala musel naučit snášet něco, co mi nebylo příjemný, ale kdo ví. Zvládnul jsem to jako děcko i s tou šikanou. Tam to taky bylo o tom, jestli se z toho posereš, nebo to nějak překonáš. Tenkrát to bylo blbý, nechceš, aby se ti ostatní smáli proto, jak vypadáš. Ale už tam jsem si ukázal, že umím zvládnout i takový situace a beru se i proto ve svý hlavě jako silnější člověk. Mám věci hodně na párku, protože už jsem zažil i něco fakt špatnýho a dal jsem to.
Něco se stane? Okej, tak co… Shit happens, někam si na chvíli zalez, dostaň se z toho, pak seber svý koule a jeď dál.
Jeď, dokud fakt nebude se vším konec.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází