Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Jaký jste měl zranění?“
„Nic.“
Už jsem starej, a tak se chodím nechat každýho půl roku prověřit k mojí doktorce. Prvně jsem u ní byl asi před šesti lety a padli jsme si do oka.
Ale věřit mi stejně nechtěla.
„To víte, že jo. Já tu furt čtu, jak mají motorkáři přeražený nohy, samý operace, zlomený páteře…“
„Ale já opravdu nic neměl.“
„To si děláte srandu?“
„Ne. Já jezdil pomalu a opatrně.“
Kdo mě zná, ví, že tohle tvrdím, kudy chodím.
Pomalu a opatrně.
Když to člověk bere zpětně, že jsem všechny ty roky zvládnul bez zdravotních problémů, tak v tom zcela jistě určitou roli hrál kus štěstí. Ale i nějaká předvídavost tam musí bejt. A hlavně respekt k tomu samotnýmu sportu.
Vždyť na chvilku, jen na malinkou chvilinku, ztratíš pozornost, vypadne ti to z ruky a je hotovo. To si musíš pořád uvědomovat.
A že zrovna v enduru číhá průšvih na každým kousku trati. Takový motokrosaři, tam když hodně zaprší nebo je mlha, tak se vůbec nejede. Jenže u nás na soutěži se tě nikdo neptá.
Tam musíš jet. Furt musíš jet.
A když seš támhle někde v Itálii ve skalách, je mlha, že nevidíš na pět metrů před sebe, stejně to musíš valit. Jinak přijedeš pozdě a už máš trestný body. Mladejm jsem zároveň vždycky říkal: „Když je to takhle našponovaný a zdá se ti, že jedeš pomalu, tak ještě trochu uber a už to bude ono.“
No jasně. Vždyť nemá cenu si za každým vinglem nabít držku a zvedat to ze země.
I kdyby nic jinýho, vždycky kvůli tomu nabereš zdržení. Nemluvě o tom, že si při každým pádu na motorce ulomíš nějakou páčku, třeba spojkovou, a to se pak v horách už ani nedá jet.
Když ale jezdíš pomalu a opatrně, nemůžeš skončit špatně.
Všichni začínali na pionýru. Sám nejsem výjimka.
Svýho prvního fichtla jsem dostal, když mi bylo patnáct. Přivezl jsem si ho domů k rodičům v Újezdě nad Lesy rozebranýho na kolečku. Jen tak mi ho dal soused, tenkrát ten stroj ani neměl moc velkou cenu. Nějak se to sešroubovalo, to mě vždycky bavilo, a už jsem drandil. Po ulicích, po remízkách v polích. Sem tam jsem sebou někde praštil, měl odřený koleno, ale to je sranda. Takhle jsem se naučil jezdit, na učení v Mototechně se pak naskytla příležitost závodit. Tou dobou jsem ještě hrával hokej, ale k motorkám mě to táhlo silnějc. Tak jsem to zkusil tímhle směrem.
A něco jsem vyhrával. Postupně víc a víc. Proto si mě vyhlídli z Rudý hvězdy. Od pětasedmdesátýho, od svých devatenácti, už jsem jezdil mistráky.
Nakonec z toho bylo pětatřicet sezon, z toho patnáct let v Jawě jako tovární jezdec. Čtrnáct let ve reprezentaci.
Jezdil jsem holt pomalu a opatrně, proto jsem vydržel tak dlouho.
A taky proto, že jsem to měl rád. Prostě jsem závodil, nespekuloval. Když je závod, musíš to nějak objet. Ať jsou podmínky, jaký chtějí. Ať je slejvák, sníh, nebo horko, na nic si nestěžuješ a jedeš. To byl můj přístup.
Mě dokonce nejvíc bavilo závodit, když byla trať hodně těžká. Speciálně na blátě třeba v Povážské Bystrici, bláto mi vždycky celkem šlo. Čím to bylo horší, čím víc borcům okolo mě promejvali oči, tím víc to pro mě dopadalo výborně. Stačilo jen vydržet. Nejhorší bejvala první hodina, když zapršelo, to bylo jak na ledě. Louky, černá hlína ušlapaná od krav. Teprve po hodině deště se to rozblátí, udělají se koleje a už se máš kde chytit.
Když sem tenkrát jezdili Italové a tys jim udělal vložku na louce, oni se tam patlali, jako když neuměj jezdit.
Ale přijels do Itálie a oni by tě do těch kamenů úplně zajezdili.
Španělsko, Francie a Itálie speciálně. Tam na těch šutrech to bylo vždycky specifický. Jak vylezlo sluníčko a bylo sucho, kameny v lese šíleně klouzaly. To bylo strašný.
Lepší, když začalo pršet. To se to umylo a jel jsi normálně jak po másle, pneumatika zabírala. Ale jak to bylo takový opocený, to se ti ve skalách šplhá chodníček těchhle oslintaných šutrů a pak se to motá, že ti v zatáčkách ani nestačí rejd.
Musíš najet, couvnout.
Slezeš. Popotlačíš.
To samý pak z kopce. Musíš to odsadit brzdou, jinak ti zase nestačí rejd.
Ale to už je jen takovej kumšt, sranda se to naučit.
Dobře se závodilo v Německu a v Rakousku, to bylo to naše. Lesy, bláto, louky. I v Rusku byly krásný závody. Polsko, taky naše parketa, i když trochu specifický to bylo nahoře u Gdaňsku. Tam jedeš celej den jenom na písku, to jsme moc neznali. Na Ukrajině se krásně jezdilo kolem Užhorodu, kde jsou kopce, žádný skály.
Jo, něco jsem se nacestoval. Každej rok. Na jaře jsem odjel a na podzim se vrátil. Za sezonu dvě soboty volný, ale člověk má zase zážitky na celej život.
Trénovalo se třikrát tejdně v blátě většinou až do půlky března. Pak začaly přípravný závody a televizní motokrosy. Od dubna se jely první mistráky. To byly vždycky dvojzávody sobota–neděle. A koncem dubna se jelo na Evropu. U nás, v Německu, Itálii, Francii, Španělsku… Do toho ještě závody Poháru míru a přátelství, co se jezdily i autama jako taková Formule pro východní blok.
A pak v září Šestidenní. Taková naše olympiáda.
V půlce listopadu už zase začínala zimní příprava až do ledna. Na počasí se moc nehledělo, to by musel bejt jó velkej mráz, aby se nejelo. Dvakrát týdně motorka a zbytek posilovna, běhání a bazén se saunou na Julisce. Když na to ale koukám dneska, tak my jsme tenkrát nasbírali takovou fyzičku, že z toho žiju dodneška. Samotný ježdění byla makačka, ale to posilování jsi k tomu potřeboval. A nás fakt honili festovně, to nešlo moc flákat. Proto ale taky čím to potom bylo těžší, tím to pro nás Čechy byla větší výhoda.
Ostatní umírali a my furt jeli.
A taky jsme to uměli, že jo. Vždycky vzpomínám, jak se v zimě jezdilo trénovat do Benešova na Kavčák. Když namrzlo, motokrosaři, co přišli jako bažanti, celej den strávili pod kopcem, protože tam nevyjeli. Bylo to ledovatý a oni to prostě nedali. Nevěděli jak. Kvůli tomu si z nich dodneška děláme srandu.
Musíš to holt umět a musíš si to hlavně připravit. My věděli, že na zimu se dávaly jiný tlumiče, ve kterejch byl řiďoučkej olej, aby to neztuhlo. Protože když ti to ztuhlo, tak se nic nehejbalo a to nemůžeš jet. Jak to máš zmrzlý a máš šikmý kolejky, tak pérování musí bejt měkoučký, aby vzalo všechno, každou maličkou nerovnost. K tomu podhustit pneumatiky a nařezat špunty, aby v tom byly ty lamelky. Aby to táhlo, že jo.
To prostě zjistíš. Když jezdíš a vnímáš, zjistíš, jak na to.
Dneska jedete okolo a na tom místě jsou jen nějaký sklady. Tak to holt je.
Bejval jsem tam přitom jako doma. Starou fabriku Jawy ve Strašnicích mám pořád před očima.
Dostal jsem i průkazku se svojí fotkou a funkcí tovární jezdec – zlepšovatel, abych měl oficiálně povolenej vstup, protože jednou se tam stal nějakej průšvih s bezpečností práce, kdy tam lezl, kdo neměl.
Ale stejně jsem žádnou legitimaci nikdy nepotřeboval. S vrátnejma jsem se znal léta. Stačilo na ně mávnout, zastavit se, pokecat.
Na dvoře měli garáže zajížděči. Ti jezdili denně tři sta kilometrů. Ráno borec vyrazil a musel je najet, aby novou motorku otestoval. Kdo byl takovej šikovnější, jel domů, tachometr připojil na vrtačku, odpoledne se vrátil, trochu ohobloval zadní gumu, trošku to protúroval a bylo. To je samozřejmě s velkou nadsázkou a takovej dostal okamžitě červenou kartu. Ale když dřív jezdili speciálně tovární jezdci silnici, tak aby nešvindlovali, dali jim píchačky ve Strakonicích do Čezety, strakonický zase měli píchačku v Praze. Na půl cesty se minuli, mávli na sebe a cestou zpátky to samý.
V soustružně to vždycky rachotilo, všude okolo ty klasický zelený stroje. A čisto. Každej den se tam uklízelo.
Nahoře závodní oddělení a klempírna, tam se vyráběly třeba vejfuky.
Pak dílna, kde dělali soutěžáky. A když se zahnulo doprava, tak tam stavěli silničáky a sériový prototypy. Přes dvůr se ještě šlo do kanceláří, kde byli takový ty hygienický pracovníci. Šéfkonstruktér a ty, co to celý kreslili.
Chodíval jsem do fabriky často, abych si všechno ohlídal. Aby na motorce všechno bylo tak, jak jsem potřeboval.
A taky proto, že s těma lidma, co to vyráběj, musíš být kamarád. To je základ. Oni musej vědět, že tomu rozumíš, a ty jim zase musíš věřit. Na tom, jak ti připravěj stroj, totiž z velký části závisí, jak potom v závodě dopadneš.
Nebylo to jen kamarádství z povinnosti, my si s těma chlapama rozuměli. Ještě deset let po tom, co jsem v Jawě skončil, jsem s nima občas zašel do Záběhlic na ferneta. Byli to správný kumštýři, vždyť někdy do pětaosmdesátýho tam pořád dělali soustružníci, který pamatovali ještě zakladatele Janečka, jak chodil po dílnách. Teď už by jim všem bylo přes sto. Každopádně těch mejch patnáct let u Jawy byl docela unikát, celou dobu tam se mnou nikdo nevydržel, ani z těch lidí ve fabrice.
Jako tovární jezdci jsme obecně kecali do kdečeho. Většinou to teda bylo houby platný, sám jsem se tam taky kolikrát pohádal. Oni si inženýři drželi svůj postup a nechtěli přiznat, že něco dělají špatně. Bylo to jejich zaměstnání a chtěli to vydržet až do důchodu. Ale když se mi zdálo, že motorka prdlačku jede, tak jsem do nich prostě musel tak dlouho šťourat, až s tím něco udělali.
Motorku vždycky připravili, ty sis na ní jen dodělal vychytávky, cos potřeboval, a jelo se. Na podzim ji člověk odevzdal zpátky, oni ji zrepasovali a další rok se na ní jelo mistrovství Evropy. Pro Šestidenní se vyráběly úplně nový stroje.
Přesto i tak se občas něco podělalo. Třeba jako ve třiaosmdesátým v Anglii, kdy jsem přímo na trati opravoval píst.
Něco podobnýho se mi stalo předtím i v Povážský, ale tam jsem to ještě nějak dotáhnul a dělal to až ráno. To trvalo deset minut, úplná sranda. Ale v tý Anglii, tam už to bylo blbý.
Kvůli špatně vyvrtanejm zámkům v pístu se mi otočil kroužek a utrhl se o kanál. V tu chvíli byl motor bez komprese. Konec.
Roztlačoval jsem to, silou vůle jsem dojel do časovky, dál ale byly bažiny. Tam už jsem nemohl.
Tak co, tak jsem začal montovat. Rozebrat to bylo jednoduchý. To byly čtyři svorníky, šup, dolů. Vejfuk osmička, jeden šroub, dvě perka. A měls to sundaný. Udělals jen prd prd a bylo to.
V týmu už věděli, že mám problém, najížďák vzal válec a hledal mě po trati, aby mi ho dal. Byla to jedna z mála věcí, co se podle pravidel směla vyměnit, protože Šestidenní se brala jako soutěž odolnosti nejen jezdců, ale taky motorek.
Pět minut za mnou jel klubák Vláďa Janouš. Jak ke mně dorazil, říkám mu, ať sundá válec, že mi ho musí dát.
Sundal.
Šup. Já si jeho píst nasadil a s ním pak pokračoval dál. Stálo mě to asi patnáct minut.
Vláďu mezitím za půl hodiny našel ten, co vezl válec pro mě. Sice tak kvůli mně nabral velkou sekeru, ale taky dojel.
Podobný opravy během závodu nebyly nic tak výjimečnýho, patřily ke schopnostem endurovýho jezdce. A motor Jawy sám o sobě navíc vypadal jako taková stavebnice. Bylo to tak konstruovaný, aby šlo všechno dobře vyměnit. Základní nářadí vozil každej s sebou: klíč na kolo, nějakej ten šroubovák, kleště, vázací drát, kdyby bylo potřeba, montpáky a bombičku na nahuštění.
Dřív sis musel všechno ladit, abys to někde třeba necvakl o kámen. Když jsi to hodně nafoukl, tak jsi po kamenech nikam nevyjel, protože ti to smekalo. To už je dneska jedno, dáš do gumy houni a jedeš hlava nehlava, kámen nekámen. Namíříš a jedeš.
Kde se dřív tlačila domlácená motorka, tam se dvacet let nato jezdilo i šedesátkou.
Teď už maj ty motorky vstřikování, baterku, startéry, kdežto my to museli ještě našlapovat. A když jsi třeba na starý Jawě s bubnama projel brodem, pět kilometrů jsi pak nebrzdil, než ti z těch brzd ta voda vyschla. Dneska s kotoučovkama nemusíš řešit nic.
Zároveň je sranda, že co se nám tenkrát zdálo jako špičková technika, na tom se dneska už ani nedá jet. Občas mi někdo ukazuje zrenovovanou Jawu z pětasedmdesátýho a chce, ať se svezu. Já ho s tím posílám do háje.
Tenkrát ale zase mašina něco vydržela. Dokud se nestalo něco opravdu extrémního, motor většinou přežil celou sezonu. Jo, občas se sundal válec, zkontrolovalo se to, ale aby se motorka generálkovala po každým závodě, to nebylo potřeba.
V tomhle byla Jawa výjimečná. A proto jsme na ní taky dělali výsledky.
Na Šestidenní nás většinou budil doktor. Postupně, protože každej startoval podle svý kubatury v různejch časech, takže některý mohli dýl spát. Jednou ve Francii se ale role budíku ujal novinář Karel Felt, co s náma jezdíval.
Chodil, ťukal, ale měl u toho takový průpovídky jako: „Vstávejte, švarní princové…“
Vytáčel nás tím, tak jsme ho chtěli vytrestat.
Když jsme jedno ráno slyšeli, jak zase chodí po chodbě a klepe na jednotlivý dveře, Mirek Pokornej si na sebe vzal prostěradlo, zabalil se do něj a stoupnul si za dveře jak bílá paní.
Sotva Karel vešel, stačil jenom říct „švarní pri…“, ale to už na něj Mirek vyskočil a zaúpěl: „Uuuuu!“
Ten normálně sednul na zadek, že má infarkt.
Fakt ho to nějak vzalo, až jsme se lekli, že to na nás nehraje. Dali jsme mu napít vody a on: „Ježiš, to už mi nikdy nedělejte.“
„A ty už si taky vymysli něco jinýho,“ slyšel od nás. Švarní princové tímhle definitivně skončili.
Jo, Šestidenní. To byly zážitky.
Vstaneš a celej den jedeš. Klidně i osmihodinový etapy. Většinou byly dva okruhy rozdělený do jednotlivejch časovejch kontrol, něco kolem tří set kilometrů. V terénu.
Po silnici by to člověk objel za chvilku, ale když je to někde hodně zamotaný nebo těžkej terén, průměrná rychlost spadne třeba jen na patnáct za hodinu, protože se to hrká a celej den se na tom akorát tak drncáš.
V Šestidenní startovaly družstva zastoupený podle kubatur, já jezdíval ty nejnižší. V hlavní kategorii Trophy musela bejt obsazená každá kubatura, celkem šest lidí na motorkách domácí výroby. Každej jede za sebe, ale zemím se sčítají body podle toho, kolikátej kdo je ve svý třídě a kolik nachytá trestnejch bodů. Až Francouzi si časem odhlasovali, že pojedou jen čtyřčlenný týmy, protože nesehnali šest vyrovnaných lidí. A dokonce se počítají jenom tři z těch čtyř výsledků.
Za nás to celý mělo jiný grády. A taky jsme bejvali úspěšný. Zlata vozila hlavně generace před náma, ale i my jsme ještě ve dvaaosmdesátým jako poslední pro Československo vyhráli Trophy a tři roky předtím Stříbrnou vázu, což byla druhá kategorie, kde se mohlo startovat i na motorkách vyrobených v jiných zemích. Sám mám ze Šestidenní osm medailí. Dvě zlatý, zbytek stříbrný a bronzový. K tomu tři placky z Evropy a nespočet mistrů republiky v jednotlivcích i v družstvech.
Tenkrát se ale druhý a třetí fleky vůbec nepočítaly. Muselo se vyhrát, aby byla nějaká sláva. Jinak se to ani neřešilo a čekalo se na další rok, kdy ta zlatá zase cinkne.
A jo, byli jsme docela slavný. Lidi nás znali, fandili nám. Nejvíc v regionech, kde měly motorky tradici, tam závoděním doslova žili.
Taková Brezová pod Bradlom na Slovensku, tam jsem měl vyloženě fanklub. Tam jsem mohl jít každej večer k někomu na večeři, stačilo si vybrat. Maminky mi cpaly svoje chlapečky, abych je svezl.
Zajímavý bylo, že nebyly telefony a lidi stejně vždycky přišli, kdy a kam měli. Prostě si zjistili, že zrovna přijedeme. Třeba v Chříči u Plzně, to byla taky úplně šílená záležitost. Nebo Jablonecko, Příchovice… Všude stačilo, aby byl na trati kopec, kde se tlačilo – mě teda málokdy museli tlačit, ale někdy, když už to vážně nešlo – tak to jsi nestačil ani slízt a už tě lidi chytli a vyhodili, než jsi zase mohl nasednout. Nebo když se tam někdo plácal, takový ty gulášníci, jak jsme jim říkali, a tys ho bral o kolo, už na něj volali: „Bacha vole, jede Car, hoď to na stranu!“
Car. Malej Car, tak se mi říkalo, protože v generaci přede mnou jezdíval zase Pepa Císař, to on byl ten první Car.
Na závodech po republice se prostě pozornosti nedalo uniknout. Dal jsem motorku do depa, a než jsem došel k sobě do karavanu, trvalo to hodinu. Pořád mě někdo zastavoval, pořád si někdo chtěl povídat. Vždycky jsem si to takhle užil a zase valil dál, další víkend zase jinde. To jsme byli my, takhle jsme vyrostli. Takhle nás to bavilo. Člověk něco uměl, odvedl si svou práci, ovládal to řemeslo a život si vychutnával naplno.
A nejlepší historky jsou samozřejmě z toho, když jsme někde něco vyhráli.
Jestli totiž soudruzi něco uměli, tak ocenit sportovce, když těm se něco povedlo. My nebyli výjimka. Po úspěchu na Šestidenní nás pozvali i do Hrzánskýho paláce za Štrougalem, kde nám rozdali obálky. Jenže my, když jsme ve dvaaosmdesátým udělali mistry světa, jsme dostali každej dvacet tisíc, zatímco hokejisti dostávali každej sto. Ale tak to holt bylo.
Tenkrát, sotva nám poděkoval, se Štrougal omluvil, že má nějaký povinnosti a že se o nás bude starat náměstek. To nám bylo fuk, hlavně že byla hostina. Švédský stoly a pikolík, co nosil pití. Jenže ty plzně, co tam měli, sice vypadaly jako normální lahve, ale byly maličký. Sotva dvoudecky. Tak jsem pikolíkovi řekl, ať nám tam nechá celou basu, aby nemusel furt lítat sem a tam.
Šoupnul nám jednu pod stůl.
Svazarmovskej sport, pod kterej jsme patřili, to byla tenkrát i kolová, slavní bratři Pospíšilové, a ping pong, kde válel Jindra Panský. No a tihle všichni byli na tý oslavě taky. Jak začali lidi postupně odcházet, chytli jsme se já, Panský a Jindra Pospíšil. A ta basa začala hodně řídnout.
Jenže pingpongáři odsud jeli rovnou do Vlašimi na soustředění a už chvátali. Jejich trenér byl úplně hotovej, že Panský se furt nemá k odchodu. Vždycky dva odvedl ven, a když šel pro toho třetího, tak se mu ty dva zase vrátili. Pak už z toho trenéra lítaly blesky, tak jsme poradili Panskýmu, aby řekl, že jde na záchod, a vrátil se za náma, že za nima může dojet vlakem.
Nakonec ho odtáhli ve smyku, normálně násilím. Ten nechtěl jít, jak mu chutnalo.
Tak my s Jindrou Pospíšilem holt dotáhli basičku sami. A sedli jsme si na to přímo k tomu švédskýmu stolu, abychom furt nemuseli pro něco chodit. Mezitím nám pikolík poslal novou basu těch dvoudecek.
No, asi si umíte představit, že jsme Hrzánskej palác neopouštěli ve stavu, kdy bysme vypadali jak vzor socialistickýho sportovce.
Já jsem ale strašně rád, že jsem zažil tyhle časy.
A že jsem i ve svým sportu poznal generaci starejch, od kterých jsme se my jako mladý učili. To už byli tenkrát důchodci, ale člověk si toho od nich mohl tolik vzít, když se zajímal.
Co se ježdění týká i ohledně tech oslav.
Vždyť já se znal i s Frantou Šťastným. S legendou, která byla na úrovni hokejistů a fotbalistů. Franta byl jako Kvašňák nebo Tikal. Dnešním mladejm ty jména nic neřeknou, ale my na těchhle borcích vyrůstali. Ty znal v týhle zemi každej.
Slýchal jsem od Franty spoustu zážitků, jak třeba slavil na Turist Trophy, kde byl váženým závodníkem. Už jen proto, že byl z komunistický země, a to když se někdo prosadil, místní mu o to víc fandili. A Franta tradičně končíval na prvních flekách, i ty nejlepší evropský závodníci z něj byli paf, když je na Jawě předjížděl.
Na vyhlášení do svýho hotelu ho prej jednou pozval nějakej lord, a tam tak dlouho připíjeli, až Franta vylez na pódium ke kapele a začal troubit na trubku. Po dalším přípitku pak vzal skleničku a švihnul s ní o zem.
Angláni z toho byli vykulený, ale on jim říká: „To se dělá pro štěstí, to je takovej zvyk od nás z Československa.“ Tak se toho ostatní chytli a anglická honorace ve smokingách tam po sobě div neházela skleničkama, jak byli rozjetý.
Jo, s Frantou byla sranda.
Plochodrážníci, ty by se zavraždili. Stojej vedle sebe na lajně a ve vinglu do sebe strkaj.
Krosáci taky, zuby vyceněný, v prvním vinglu je to strkačka. Taky na sebe byli zlejší.
U nás to máš většinou tak, že je to rozházený po kubaturách. Jedeš s někým cizím v minutě, ale nejedeš s ním natěsno. Tvojí prací je objet trať za sebe, ne se s někým přetahovat. I proto jsme my enduráci odjakživa taková družnější parta. Na trati si každej jede sám, a co si kde pohnojí, to si vyžere. A jen co slezem z motorky, nemusíme se na sebe mračit, že nás někdo jinej zaříznul.
Naše závodnická parta z Rudý hvězdy tak dodnes drží pohromadě, přestože jsme na startovních listinách byli vedení jako soupeři. My spolu už tenkrát jezdívali na hory a v létě na Modravu. I s dětma, třeba patnáct rodin. To vám bylo lidu… Museli jsme si místa zamlouvat rok předem, protože jsme vždycky obsadili celou chalupu. Nikdo cizí s náma nemohl bejt, to byly jen samý stížnosti. Děti lítaly do půlnoci, dupaly, řvaly. No a my jsme popili, zpívali, kytara... Však si to umíte představit.
Na pár let jsme naši tradici vysadili, ale teď už zase jezdíme. S vnoučatama.
Je báječný, že jsme pořád spolu a zdraví nám víceméně všem pořád slouží. Přestože ne každej měl v kariéře takovou kliku jako já.
Nebo nejezdil pomalu a opatrně, že jo.
Ona motorka na tebe může i spadnout, ale když jedeš pomalu a opatrně, tak se nic nestane.
Nejvíc se rozmlátil tenkrát Petr Blahuta v roce 1980, na Evropě ve Valašským Meziříčí. Tam byl start na stadionu, pak se projelo městem a do terénu. Do cesty mu vjela ženská v autě. Veřejná bezpečnost dělala provoz a ukázali jí, ať jede. Nevšimli si, že Petr to tam zrovna pere.
Rána, všechno na šrot.
Odvezli ho do nemocnice, měl snad jenom půlku plic. Ukrutný zranění, na umření. Ale vykousal se z toho a žije dodneška.
Smutný bylo, že to tenkrát celý zametli pod koberec. Soudní znalci šmahem odhadli rychlost střetu na 160 kilometrů za hodinu, ale Jawa takhle rychle nikdy nejela. Bylo to ofingovaný, aby se nikomu nic nestalo, jen ten chudák to málem odnesl životem.
A co vám budu povídat, když si promítnu zpětně některý hraniční situace, i svoje, hodně z nich mohlo skončit špatně.
Taky mi tam jedna paní na Moravě odbočila.
Strašný. Jedeš naplno, protože to tam bylo nějaký rychlý, prší, tak seš trochu zalehlej, a ona ti to tam pošle dvacet metrů před tebou. To už neuděláš nic, akorát se lekneš.
Fuj. Ale nějak to dopadlo. Přežil jsem to jen trochu pomlácenej.
V terénu, když jdeš panna orel, jak se říká, to není tak hrozný. To si dáš pár kotrmelců a dobrý, jede se dál. Ale na tý silnici to většinou dopadá špatně. To vidí každej sám, co se děje i v běžným provozu. Sotva na jaře vysvitne sluníčko, motorkáři vyrazej a pak o nich večer hlásej ve zprávách.
Je třeba si uvědomit, že když jedeš opravdu hodně rychle, tak on tě ten řidič z auta prostě nevidí. Hlavně třeba starší lidi, co mají pomalejší reflexy nebo blbě viděj… Takovej se na křižovatce rozhlídne na jednu stranu, na druhou, vyrazí, ale mezitím se přiřítí motorkář ve sto padesáti, přijede mu tam zrovna v tom momentě, kdy sešlápne pedál, a je hotovo. S tím už neudělá nikdo nic.
Mašina sama o sobě váží přes dvě stě kilo, to ani nezabrzdíš, ani se nevyhneš.
Abys mohl jezdit na motorce, musíš to mít šouplý trochu jinak. Ale i tak z toho musíš mít správnej respekt.
Musíš jezdit pomalu a opatrně. Říkám to furt.
Všechno skončilo devadesátým rokem. Nejdřív fabrika.
Naposledy se na továrních Jawách jela Šestidenní v devětaosmdesátým v Německu, potom to doběhlo setrvačností a tím to skončilo. Skončilo všechno. Změnily se podmínky a už nebyla síla všechno přizpůsobit nový době. Fabrika v Týnci, kde se vyráběly sériový motorky, byla odepsaná, protože se odsud hodně vyváželo do Ruska. V prodejně v Kyjevě, kde bylo oficiální zastoupení, zažili Jawy, který měly najeto třeba osmdesát tisíc v podmínkách, kde nebyly pořádný silnice ani pořádnej olej.
A ty motorky to přežívaly.
Tím byl ale poznamenanej celej vývoj, protože Rusové nechtěli žádnou změnu. Žádný zlepšení. Nic, co by tyhle stroje mohlo připravit o jejich neuvěřitelnou výdrž. Do devadesátýho roku jakýkoliv zlepšení zabili. Fabrika měla na výběr, buď vymejšlet něco novýho, co by jim pak viselo na skladech, nebo dál lifrovat desetitisíce strojů ročně do tý černý díry na východě.
Když se tohle po revoluci utnulo, najednou nebylo nic. Nebyly motorky připravený na nový pořádky, nebyl odbyt, nebyly peníze.
Život šel dál, nikdo se o to nestaral.
A skončil jsem i já.
Před tím devadesátým rokem už po mně dost šli, protože jsem do všeho dost kecal. Furt jsem ale ještě vyhrával, takže mě nemohli jen tak někam zamíst. Ale zároveň už jsem jim lezl krkem, protože já mám povahu, že když se mi něco nelíbí, tak to řeknu. A to se nelíbilo zase mým nadřízeným. O to víc, že za mnou všichni závodníci šli. Větší i menší vzpoury se připisovaly na vrub mně, někdy právem, někdy jen tak z principu. I s trenérem Chasákem jsme spolu byli na kordy, hlavně kvůli trénování.
Protože já když jsem si řekl, že do posilovny nepůjdu, tak jsem prostě vynechal.
Po tom osmdesátým devátým, ve svých třiatřiceti, už jsem to celý vzdal sám. Řekl jsem, že už příště nepojedu, všeho jsem měl najednou dost. Ne že bych na to zanevřel, ale ono se to nedá táhnout donekonečna.
Tím, že jsem skončil v reprezentaci, pak nějaký další závodění ani nemělo cenu. Jezdit soukromě mi přišlo jako vyhazovat peníze do kanálu. Ale když mi pak někdo motorku půjčil, zase jsem začal a dotáhl to postupně až na těch pětatřicet sezon.
Ale stejně už to nebylo takový jako v těch předchozích letech. Už nás ani skoro nikam nepustili.
Třeba v Jizerkách, kde se jeden chlap rozhodl, že uspořádá závod. Všechno bylo nachystaný, jenže v pátek, den před startem, přijela policie, že se nic nepojede. Chybí povolení a lidi si stěžujou, že jim motorkáři rozdrbou půdu.
Na to pořadatel řekl, že dvě pole má pronajatý od soukromníka, tak že udělá rychlostní zkoušky tam. Zbytek že se zvládne po silnici, aby se vůbec něco jelo, protože všichni závodníci už tam byli.
Tak to v noci přeznačkoval, odjelo se to, ale stálo to za houby.
To i hobbíci, co si jen tak koupěj motorku, aby si zajezdili, nadávali, že to je moc lehký. Na to já jim povídám: „Co blbnete? Gumy si neojedete, motorky si nezničíte…“ Přitom to byli umělci, co si byli schopný v lese ulámat chladiče a řídítka. Ale bylo to pro ně moc lehký. „Berte to profesionálně. Odjedeš to, je to vopruz, ale body máš,“ říkal jsem.
Sám jsem k tomu takhle vždycky přistupoval. Od mládí až ke stáru.
V devadesátých letech jsme laškovali i s Dakarem, ale co se tam zabil ten slavnej Francouz, Gilles Lalay, upustil jsem od toho. Hlavně tam když nemáš hodně peněz a fabrickou podporu, nemá to vůbec cenu. Manažer Jirka Hejník sice tvrdil, že by sehnal peníze i motorky na půjčení, ale já do toho nakonec nešel.
Bylo by to zbytečný riziko, i kdybych jel pomalu a opatrně.
Můj život je i tak dál plnej zážitků. Co jsem třeba přestal závodit, chytil jsem se harmoniky.
Mně ti se líbila už dřív. Jak se objevil harmonikář v hospodě, vždycky jsem šel domů až s ním jako poslední. A tak jsem v pětapadesáti začal sám na heligonku hrát. Chytli jsme se ještě s pár podobnejma jedný paní z Ondřejova, co už jí je přes osmdesát, a ta nás vycvičila.
Když dneska máme velkou slezinu, třeba pětatřicet harmonikářů, bejvá to rachot.
Další partu jsem našel i u veteránů, kde jsme založili Svoboda traktor klub. Protože to je skvost, tahle legenda.
Sám mám svoboďáka dvanáctku. Koupil jsem ho kdysi někde na Moravě a dal to dohromady, úplně jsem pak tomu stroji propad. Jednoduchej, spolehlivej kus železa na kolech. Jen otočíš klikou a jedeš. Má to neskutečný kouzlo a krásnej příběh.
Sehnal jsem i Josefa Petra, kterej si klub vzal jako rodinný zlato, protože pan Svoboda, ten původní fabrikant, byl jeho děda. Dneska máme kolem sedmdesáti majitelů svoboďáků, přičemž na vesnicích dodnes sloužej další.
Svoboďáky a harmonika, to je teď můj svět.
Ale i tak jsem si ještě nedávno rád zazávodil.
Třeba jako když zemřel Augusto Taiocchi, světovej italskej závodník. Jeho celoživotní kamarád se jmenuje Claudio Terruzzi. Obrovskej pracháč, co vlastní hotelový středisko u Bergama. Ten na Taiocchiho počest každej rok pořádá soutěž. Vymlíkujou sjezdovku a jede se.
V roce 2018 tam uspořádal závod, kterej připravoval dva roky. Někdejší Trophy týmy a Stříbrný vázy pojedou vždycky po čtyřech lidech a na svých tehdejších strojích. Jezdci nad pětapadesát museli mít motorku do roku 1980, jezdci do pětapadesáti mohli mít novější.
Tam nás pozvali a byla to nádhera.
Bylo to dokonce udělaný tak, že v počítači na měření rychlosti byl zakódovanej koeficient vycházející ze stáří motorky i jezdce. Na časomíře pak vyskočil rovnou čas už takhle přepočtenej.
Sedmdesátiletej Jirka Stodůlka s mašinou z pětasedmdesátýho to tam úplně ovládnul a my dědci jsme tak díky němu zase jednou něco vyhráli. Půjčujeme si dodneška mezi sebou putovní pohár. A že tam byli slavný závodníci z celýho světa.
Naše poslední velký vítězství na Jawách.
A víte, co bylo krásný?
Těch tři sta metrů od depa na hotel jsem zase jednou šel dobrý dvě hodiny. V tom horským středisku totiž byla jedna hospoda vedle druhý a v nich vyskládaný všichni, co nezávodili.
Pamatovali si mě.
Pamatovali si Malýho Cara, kterej vždycky jezdil pomalu a opatrně.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází