Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Táta vypadal v pohodě. Žádný problém, nic zvláštního. Dělali jsme spolu na Žižkově dřevo, povídali si u toho o všem možném. Jako otec a syn.
Bylo to po Novém roce 2021. O Vánocích si táta potykal s mojí manželkou a házel na to konto vtípky, že není ještě tak starej.
Odjel pak na chatu, kde si pekl koleno a posílal mi fotku s přáním k mým narozeninám, připíjel mi na zdraví.
To byl pátek.
V sobotu už mu bylo zle.
V pondělí šel k lékaři a zjistil, že je pozitivní na covid. Tak se vrátil znovu na chatu, aby nikoho doma nenakazil.
Jenže to bylo čím dál horší. Když dostal vysoké horečky, volali jsme mu, ať se vrátí domů. Že vstávat a topit si není v jeho stavu ideální. Že ho to zbytečně vysiluje.
Poslechl nás. Zdálo se, že to je na dobré cestě.
Na to, že se u nás nikomu nechtělo trápit s tak dlouhýma štrekama a plavat patnáctistovky, se nás sešla parádní parta šesti, sedmi kluků. Na tréninkovou skupinu, která se vytvořila kolem mých dvaceti, vzpomínám moc rád.
Společně jsme trénovali i vyráželi do baru.
Pařili jsme naplno, ale naplno jsme i makali.
Stávalo se, že se přišlo ve dvě tři ráno, chvíli jsme se prospali a v půl sedmé nastoupili na bazén. Samozřejmě v mimozávodním období, kdy jsme věděli, že bude odpoledne volno a po ranním tréninku bude možnost všechno dospat.
Všechno šlo, bavilo nás to. Super časy.
Něco podobného jsem zažil i pár let předtím, což třeba naši doteď vůbec nevěděli, prozradil jsem to jen manželce. Bylo mi šestnáct a s kámošem jsme v pátek doplavali trénink a spěchali na vlak, který jel v 17:42 do Brna – to si pamatuju přesně – nebo na autobus v 18:00 z Florence. V Brně jsme zapařili s holkama v Bastile a jeli zpátky. A ráno v půl sedmé zase hurá na bazén.
Dokázal jsem si užívat života, neupínal jsem se urputně k myšlence olympiády. Bez tlaku to přicházelo tak nějak samo.
Když jsem nastupoval na střední, nevěděl jsem pořádně, kdo je Phelps, nebo co to ta olympiáda vlastně znamená. Nebyl jsem takové to našláplé dítě, nikdy jsem netlačil, neměl jsem sen o olympijské medaili. Ke svým třem olympijským účastem a několika národním rekordům jsem se prostě tak nějak proplaval s jistou lehkostí.
Vzpomínám na své první důležitější závody, první pohár dětí v Domažlicích, kdy mi bylo deset let. Skončil jsem tam poslední. Úplně poslední ze všech. Už při dalším závodě v Sokolově už jsem ale doplaval patnáctý, posunul jsem se o devět míst. Tím hned jako bych dostal do podvědomí, že to jde, že můžu někoho ve vodě předehnat.
Když jsem v sedmé třídě na dvoustovku motýlem v čase 2:40 porazil svého velkého rivala Martina Švece, bylo to zase jedno z mých velkých vítězství.
Porazil jsem Martina, sakra!
Postupem času se projevila i určitá výhoda mého těla. Samozřejmě jsem se posouval díky tréninku, ale ten nás měla spousta dost podobný. Mně tak rozhodně v dlouhých tratích pomáhalo, že moje svaly jsou schopné podávat vysoký výkon za velmi malé tvorby laktátu. V úsecích, kdy jiní kluci měli hodnotu kolem 9 mmol laktátu, já to samé a v rychlejším čase plaval s 1,5 – 1,9 mmol.
Jednoduše řečeno jsem mohl plavat naplno, aniž bych se u toho zakyselil tolik jako jiní. Díky tomu jsem kolem šestnáctého roku mohl přejít na dlouhé tratě a získal jsem na nich několik národních rekordů.
Někdo by mohl říct, že jsem si jen tak žil, pařil a těžil jen z něčeho, co jsem dostal do vínku. Že jsem nemakal dost, abych dosáhl toho, po čem by sportovec toužit měl – po olympijské medaili. Jenže já až v závěru kariéry s přechodem k jiné trenérce přišel na to, že právě tohle jsem potřeboval. Že tohle byl základ mého úspěchu. Když se začal vytvářet tlak, na výkonnost, rychlost, umístění, zlepšení, všechno se pokazilo.
Sám pro sebe jsem si začal být překážkou.
Každý sportovec, který se stane opravdu dobrým a úspěšným ve své disciplíně, přijde na určitou taktiku, jak zvládat stres. Ono toho, co na vás doléhá z vnějšku, je sakra dost. Během sezony dost cestujete, komunikujete s médii, plánujete závodní cíle. Pokud neukočírujete i svůj vnitřní tlak a necháte si rozbořit určitou osobní strategii, zboří se i systém pro úspěšné zvládnutí závodů.
To je možná to, co jsem si na konci kariéry poničil. Svůj systém, kde jsem toho potřeboval víc nechat být, netlačit a mít ze své sportovní cesty radost.
Nebyl jsem úplně bohém, který by neměl cíl, ale dařilo se mi vybalancovat sezonu. Věděl jsem, že se musím na závod upnout třeba měsíc před ním, a deset dní před samotným závodem jsem chodil i dříve spát, držel lepší životosprávu. Šel jsem krok po kroku. Splňoval jsem si dílčí cíle. Měl jsem nějakou dlouhodobou vizi. Ale během toho jsem zvládal normálně žít, studovat, užívat si kamarádů a kamarádek.
Dokud jsem studoval, byla tu možnost utéct jinam. Abych měl i jiné rozptýlení. Bylo příjemné nemít veškerou pozornost u výkonu, tréninku, rozborů. Jak jsem skončil školu a už jsem měl rodinu, převzala tuhle úlohu ona, rád jsem šel za ní.
Ale taky se mi stávalo, že se budím s plnou hlavou bazénu, a i s ní usínám.
Věřím, že tohle je dobré, když dokáže sportovec odfiltrovat. Možnost žít i mimo to sportoviště, mít kamarády, jiné koníčky, jiný prostor, kde se realizuje. Je zkrátka nutné umět vypnout.
Když přišly úspěchy a plaval jsem dobře, nezbláznil jsem se, nezačal jsem víc trénovat. Věděl jsem, že půjdu trpělivě krok za krokem. To byla moje taktika, udržet klid, rovnováhu, žít i běžný život, obklopit se blízkými. Základem jsou pro mě dobré vztahy, proto jsem možná tak prožíval vztah s trenérkou paní Passerovou. Věděl jsem, že chce, abych dobře plaval. Jenže ona někdy tlačila až moc, nechtěla respektovat některá má rozhodnutí. Někdy jsme se nedokázali domluvit a já z toho byl špatný.
Třeba to bylo správně. Třeba i tohle mi pomohlo na cestě k olympijským startům a rekordům.
Ale pod jejím vedením jsem to nebyl úplně já.
Po dvou třech dnech jsme měli pocit, že se to s tátou zlepšilo.
Jeden den ležel, že je mu zle, další den mu naopak bylo dobře, najedl se, do postele si vzal počítač. Vypadal v pohodě. Další den ale zase vstal s tím, že vůbec nemůže dýchat a popadnout dech. Nechtěl si nechat zavolat sanitku, musela ho přesvědčovat mamka i doktorka.
Nakonec svolil.
Přijela záchranka a odvezla ho na Karlák na urologii, kde bylo zřízeno covidové oddělení. Lékaři říkali, že je moc dobře, že přijel takhle brzo a zavčasu. Dostal remdesivir a asi čtvery antibiotika.
Pak mi psal. Posílal mi fotku, ať za ním z tréninku přijedu.
Doplaval jsem a chtěl za ním vyrazit.
S plaváním jsem začal z jednoho prostého důvodu. Protože jsem si nemohl hrát s Mirkem Černým.
Mirek byl syn máminy spolužačky ze zdrávky, s nímž jsem prožil dětství, byl to můj parťák v letech, kdy jsem chodil do školky. Jenže když mi bylo šest a říkal jsem mamce, že chci za Mírou ven, odpovídala, že on nemůže, že je na tréninku.
Další den znova.
„Nemůže, je na tréninku.“
Takhle pořád dokola.
Tak jsem na ten trénink začal chodit taky. Chtěl jsem s Mírou ven a skončil jsem s ním v bazénu. Plavat s námi začal i můj starší brácha, ale nevydržel u toho.
Já málem taky ne. Brečel jsem, byla mi zima. Vybavuju si, jak zmrzlej mávám z bazénu rodičům. Chtěl jsem domů, ale trenér řekl, že plaveme dál.
Tak jsem plaval.
Rodiče mi dávali pocit, že jim moje sportování dělá radost, jezdili se mnou na závody skoro každý víkend, třeba i do Berlína v mých deseti letech, kdy my s týmem jeli vlakem a naši autem. Měl jsem rád, když mi fandili, trvalo to i přes celou dospělou kariéru. Jen na žádné olympiádě se mnou shodou okolností nemohli být, což mě mrzí. Do Londýna jsem nejdřív neměl vstupenky. Když jsem je získal, už nebyly letenky. Letět do Ria bylo opravdu drahé, to si naši nemohli dovolit. A když jsem zjišťoval Tokio, vyšlo to pro ně se vším všudy na půl milionu. Stejně pak přišel covid a dopadlo to tak, jak to dopadlo.
Po začátcích ve Vodních stavbách jsem přešel do sportovní třídy a od roku 2005 mě tam trénovala Petra Škábová. Trenérka, na kterou lidsky nedám dopustit a která vedla třeba i Báru Seemanovou. Po konci na základce jsem pak přešel k paní Passerové, pod níž jsem zůstal až do Tokia. Dlouho jsem se přitom k Petře chtěl vrátit, ale vždy se našel nějaký důvod, proč to nešlo.
Chtěl jsem všem dokázat, že zvládnu plavat dobře a možná ještě lépe i pod někým jiným. Ale, jak jsem moc chtěl, ztratilo moje plavání lehkost a začal jsem se neskutečně dřít. Nedokázal jsem pustit hlavu. Nedokázal jsem do bazénu vložit tu svoji lehkost, hlavně v závodech.
Spíš jsem se vysiloval, než posouval.
Když jsem nad tím tak přemýšlel, moje plavání dlouho bylo spíš o různých podmínkách. Tu první jsem dostal od rodičů, když jsem se na druhý stupeň základky rozhodl přejít na plaveckou školu na Nedvěďák.
Naši souhlasili jen s tím, že to tedy prostě ale dodělám za každou cenu.
Věřte mi, i jako malému dítěti se vám nechce ráno před školou do studeného bazénu. Už i na té základce přibývají tréninky, ve škole se vám chce spát, jste unavení. Ještě nemáte takovou vůli. Mamka ale prohlásila, že nebudu dělat scény a budu bez odmlouvání chodit i na ranní tréninky. Sice jsem to v sedmé třídě chtěl vzdát, ale musel jsem dostát svému slibu.
Až konec devítky jako by byl určitým předělem, kdy jsem už plavat chtěl, kdy jsem si uvědomil, že mě baví i závody. Trénoval jsem, závodil a měl jsem samozřejmě radost, když to vyšlo, ale neupínal jsem se k budoucím úspěchům, k mistrovským medailím.
Přitom ještě krátce předtím jsem chtěl s plaváním končit a vydat se jiným směrem. Lákala mě střední škola policejní nebo vojenská, hodně lidí včetně rodičů mě od toho ale zrazovalo, ať jdu raději na gympl a specializuju se až na vysoké.
Tak to padlo. Stejně jako můj další záměr jít na stavebku. Vzdělání pro mě bylo větší prioritou, zaplavat bych si chodil pro zábavu. Věděl jsem, že se plaváním nikdy nebudu živit. A i kdyby, tak maximálně do třiceti. Anebo bych pak musel být trenér.
Přesto jsem si nakonec vybral sportovní gympl na Přípotoční.
Tedy přišla další podmínka: Opět jsem našim slíbil, že to dodělám. Byli mírumilovní vůči známkám, věděli, že některé věci prostě nedám. Nevadily jim čtyřky, ale hlavně ať nepropadnu. Takže jsem prolezl.
A u toho dál plaval.
Od roku 2011 se mi dařilo své časy zlepšovat natolik, že už jsem atakoval rekordy. Vnitřně jsem za to byl rád, zároveň jsem ale už tehdy věděl, jak daleko je svět. Dokázal jsem si spočítat, kolik mi do světových časů chybí, a i proto jsem své domácí úspěchy nedával nijak extrovertně najevo. Jsem za ně rád, ale když znáte světové plavce, víte, kde jste na žebříčku, jak daleko jsou ostatní, přistupujete k tomu jinak. Já tedy rozhodně ano.
V roce 2012 jsem překonal první seniorský rekord. To mi bylo sedmnáct a připravil jsem o něj svého budoucího tchána Daniela Machka, který ho držel čtyřiatřicet let.
Však jsem mu i na naší svatbě v dobrém rozmaru řekl, že nejdřív jsem mu vzal rekord a pak dceru.
Rekordy přitom nebyly to, co mě hnalo. Chtěl jsem překonávat sebe, zlepšovat své časy, posouvat se. Poprvé v životě, kdy jsem si poplácal ruce a opravdu jsem slavil, bylo v roce 2018, kdy jsem udělal rekordy na 800 i 1 500 metrů.
To jsem se ale tehdy trochu předváděl před svojí budoucí manželkou, přiznávám.
V krátkém bazénu mám aktuálně národní rekord v čase 14:24 a v dlouhém bazénu 14:48, ke světovému rekordu mi chybí skoro 20 vteřin. Proto asi o svém sportu nemluvím s takovou vášní, nebyl jsem se sebou tak spokojený právě z tohoto důvodu.
Vytvořit národní rekord pro mě neznamená úspěch. Plnil jsem své dílčí cíle, ale abych posunul sebe a co nejvíc se blížil klukům ze světové špičky. Zároveň jsem měl záložní plán: vystudovat, mít skvělou práci a hlavně, mít šťastnou a spokojenou rodinu. Životní štěstí jsem si představoval a představuju právě takhle.
Už jsem tátu nestihl. Nezvládnul jsem se za ním zastavit, jak si přál.
Než jsem za ním stihl po tréninku vyrazit, volala mamka.
Tátův stav se prudce zhoršil, říkala mi do telefonu. Museli ho hned uvést do umělého spánku.
V něm strávil měsíc.
Měsíc byl jeden den lepší, jeden horší.
Měsíc, kdy jsem nemohl dělat nic, tak jsem dál trénoval, a dokonce plaval fakt suprové časy. Odjel jsem do Beleku na soustředění.
Londýn, to byla rána z čistého nebe. Samozřejmě v tom dobrém.
Tu sezonu jsem měl úplně jiné cíle. V roce 2012 jsem chtěl dobře zaplavat na červencovém mistrovství Evropy juniorů v Antverpách, kde jsem skončil čtvrtý, pak na mistrovství světa juniorů v dálkovém plavání v Kanadě.
Den před tím, než jsem zjistil, že jedu na olympiádu, jsem dokonce udělal průser. Proto když si mě na bazénu přísně zavolala paní Passerová se slovy „Honzo, dělej, pojď sem,“ bál jsem se, co přijde. Natož když s ní seděl pan Srb, šéf plavání.
Jenže sotva mě posadili na lavici, milým hláskem mi řekli: „Jedeš na olympiádu!“
Hned jsem volal rodičům, poplakali jsme si. Nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo mi 17 let.
Pod paní Passerovu v USK Praha jsem plaval od svých patnácti.
V dobré náladě a u povedených tréninků to byla fajn ženská, ale já s ní zažíval i spoustu nedorozumění.
Bylo to jak na houpačce.
Neuměli jsme se domluvit. Z její strany panovala směrem ke mně i k dalším plavcům velká přísnost bez dialogu a kompromisů. Chápu, že trenér by měl být striktní a důsledný, ale tady to v mých očích často ztrácelo respektující přístup k nám, závodníkům.
V hádkách a konfliktech se nakonec často ocitli i moji rodiče, kteří bojovali třeba jen za čas, který jsem třeba někdy potřeboval na učení, školu nebo prostě jako dítě pro jiné rozptýlení. Ale jejich snahy často vyvolaly další nepříjemnosti.
Sám jsem se neuměl vzepřít a bojovat za změnu. Takový byl režim na tréninku a já ho jako dítě držel, i když jsem býval i opravdu naštvaný. Neumím posoudit, jestli to bylo tím, že jsem neměl sen olympijského vítěze a tím jsem neuměl přijmout i to, že makám, abych jím možná někdy byl. Zkrátka jsem plnil, co se po mně chtělo. Často s vnitřním odporem.
Sportovního života si opravdu moc vážím a paní Passerová má svůj podíl na tom, že jsem ho mohl prožít na takové úrovni, byla to jedna velká lekce, moře zkušeností.
Ale také si vážím života samotného, lidí, přátelství. Vztahů. Ty jsou pro mě nade vším.
I proto jsem už v roce 2015, ve svých dvaceti, s kamarádem Romanem chtěl přejít k Petře Škábové.
Neprošlo to.
Po Riu jsem zase chtěl do Ameriky, plavat za univerzitu.
To nevyšlo.
Rozhodl jsem se totiž tehdy, že odejdu trénovat do Itálie, k olympijskému vítězi a evropskému rekordmanovi.
Zvládl jsem to tam půl roku, než už se to nedalo utáhnout finančně. Sto euro na den za vše, kolik jsem tam platil, bylo jako takových super, ale když se k tomu připočtou letenky a soustředění, tak mi jednoho dne zkrátka peníze došly. Potom jsem byl vždycky tři týdny v Itálii a týden doma, což bylo to nejhorší, co mohlo být. Komunikaci s Američany jsem totiž kvůli Itálii přerušil a už se na ni později nepodařilo navázat.
Zase jsem tak byl zpět u paní Passerové.
Tou dobou se prý taťka začal ztrácet před očima. Plíce se mu vůbec nelepšily, začala mu odcházet játra, nafouklo se mu srdce.
Pak doktoři zavolali mamce, ať se přijde rozloučit, že už to nebude dobré. Tak s mým bráchou dorazila.
Táta umřel půl hodiny po tom, co z nemocnice odešli.
Já byl pořád v Beleku na soustředění. Bez toho, abych tátovi ještě stihl cokoliv říct.
Bez toho, abych se s ním rozloučil.
Vrátil jsem se domů hned druhý den. Všechno mi definitivně ukázalo, jaký mám pohled na život. Na hodnoty, jaké jsou pro mě důležité. Na to, co chci dělat.
Potvrdilo mi to, že některé věci nestojí za mou energii.
Že je na světě spousta důležitějších věcí.
Že mám malou dceru, manželku, rodinu a těm chci věnovat svůj čas.
Jeden z momentů, kdy jsem jako mladý chtěl končit, nastal v roce 2011, když jsem chodil do druháku. Mohly za to problémy se srdcem.
Ve škole jsem se dostával do stavů, kdy mi bylo vedro, zima, byl jsem zpocený, malátný. Cítil jsem se jako ženská v přechodu. Míval jsem pocity jako před infarktem.
Asi se sešla únava, stres, věci ve škole, dost tréninku. Bylo mi fakt blbě.
Dostal jsem léky, přístroj na monitorování srdeční činnosti a chodil na kontroly k panu doktorovi Větvičkovi. V tu dobu to volala mamka paní Passerové. Chtěla, abych měl volno a vyléčil se, zatímco trenérka byla naštvaná, že nechodím na tréninky. Mamka kontrovala tím, že nechce mít doma šestnáctiletého mrzáka, na což slyšela: „Já mám od třiceti taky budík a žiju!“
Tím se to v mamce zlomilo a odmítala s paní Passerovou dál komunikovat, všechno už musel vyřizovat táta.
Chyběla mi celou dobu jen obyčejná vstřícnost, respekt, domluva. I když jsem byl starší, pořád tam byla komunikace jak s malým dítětem, ne jako s dospělým člověkem.
Říkám si, proč, sakra, když nastal nějaký problém, proč nešel vyřešit lidsky? Proč paní Passerová ke všemu přistupovala tak negativně. Všechno bylo špatně. Proč jsem nemohl kvůli doučování z matematiky, které jsem kvůli zkouškám potřeboval absolvovat, jednou týdně chodit o půl hodiny dřív z tréninku?
Před maturitou jsem třeba dostal zánět do ramene. Několik lékařů nezávazně na sobě řeklo, že to chce klid a léčbu. Na magnetické rezonanci vyšel jasný nález, dostával jsem do postiženého místa plazmu.
Paní Passerová to smetla ze stolu a řekla, že jsem nervózní z maturity.
Vím, že jsem měl odejít, hledat jinou trenérku, že tohle všechno bylo špatně pro moje rozpoložení. Plaval jsem ale pod paní Passerovou dobře, takže se to vždycky nějak přešlo. Kluci si mě často dobírali, že trpím stockholmským syndromem. Že mám rád svého věznitele.
Asi jsem nad tím vším opravdu nakonec jenom mávnul rukou, zanadával si, ale trénoval dál. Možná i ty výkony, rekordy, pokaždé utlumily moje odhodlání odejít, rozhodnout se pro změnu. Taky jsem v tu chvíli neměl jiné řešení. K Petře jsem jít nemohl a nic jiného jsem vymyšleno neměl.
I tohle byl důvod, proč jsem začal spolupracovat s Marianem Jelínkem. Pomáhal mi s tím, jak zvládnout tuhle komplikovanou komunikaci, a zároveň, jak by mohla být trenérka přístupnější pro všechny ve skupině.
Marian mi nakonec pomáhal zvládnout i období po smrti táty. Spolupracoval jsem s ním do konce své kariéry, za což jsem moc rád. Doporučil mi spoustu knih, posunul mě. Seberozvoj, který jsem s ním začal, pokračuje dodnes.
Tréninky v plavání jsou od brzkého věku o dvoufázích.
Kolem 5:15 vstát, jet na trénink, potom do školy. Tak to u mě bylo celé dospívání. Na základce jsem často na lavici spal, to se jinak nedalo. Na střední s námi vyučující přece jen soucítili. Pokud jsme nechrápali tak, že o tom věděla celá třída, nechali nás být.
Najedl jsem se, zvládnul vnímat část vyučování a po škole se jelo zase na trénink. Po příjezdu domů jsem zase něco snědl a na chvíli usnul. Učil jsem se a znovu jedl v noci, klidně i po jedenácté. Jinak bych to nezvládnul.
Na každém soustředění jako teenager jsem bydlel s kamarádem Romanem. Stávalo se nám, že ve dvě v noci to začalo na pokoji mlaskat a chroustat a říkali jsme si navzájem, jaký máme hlad, že nemůžeme spát. Marsky a snickersky jsme zapíjeli kolou nebo nestýčkem. Měli jsme tak neuvěřitelný výdej, že jsme to takhle zkrátka potřebovali dělat. Vozili jsme s sebou tašky plné instantních kaší, sladkostí a sladkých nápojů a hlad jsme stejně měli pořád.
Je mi jasné, že se maká v každém sportu, pro nás to obnášelo zpravidla deset tréninkových jednotek ve vodě týdně, k tomu nějaká ta posilka a další doplňky. Normální porce bylo osm až deset kilometrů za trénink, často tedy dvakrát denně. Na soustředění jsme měli za fázi kilometrů i dvanáct. Můj tréninkový rekord je 14,2 kilometru, za den jsem někdy zvládnul i zhruba 24 kilometrů. Na soustředěních jsem běžně uplaval nějakých 100 kilometrů týdně, na normálních tréninkách v Praze mezi 70 až 80 kilometry.
Na bazénu jsem trávil několik hodin denně.
Chápu, že pro někoho se to může stát drogou. Ale naopak, pokud věnujete tolik času něčemu, co vás nedělá šťastnými, nechcete tomu dávat tolik energie. A já se přesně do toho bodu dostal. Přemýšlel jsem i nad tím, co mi to celé přináší. Kolik trávím hodin na závodech, trénincích, kempech… Naplňuje mě to? Baví mě to vůbec?
Do takového bodu se často člověk dostane, když se mu přihodí něco osudového.
Něco, jako mě potkalo s taťkou.
Položil jsem si otázku, jestli bych to kousnul, kdybych byl mladší. Makal bych dál?
Nevím.
Už jsem zažil víc, než překonání času v bazénu. Poznal jsem pravou hodnotu života, to když se mi nejdřív narodila dcera a potom umřel táta. Tehdy se ve mně něco zlomilo.
Je mi jasné, že mnoho sportovců potkaly daleko těžší situace a vypořádali se s nimi. Já už ale měl prioritu jinde.
I v roce 2022 jsem znal svá nominační kritéria, limity pro start na evropských a světových šampionátech. Věděl jsem, co musím zaplavat, ale nedařilo se mi to. Nesvazoval mě samotný limit.
Tlak na sebe jsem si vytvořil sám.
Věděl jsem, že potřebuju plavat lépe, rychleji.
A taky jsem věděl, že pokud to tak neudělám, skončím.
Přetlačil jsem si to sám v sobě.
Nemám pocit, že bych byl vyhořelý. V tréninku jsem dokonce plaval moc dobře, dokonce mi připadalo, že se i zlepšuju. Jenže přišly závody, skočil jsem do vody a najednou to bylo takové… Nijaké.
Bez chuti. Bez ničeho. Odstartoval se závod, byl jsem v dráze a vypadalo to, jak kdybych rok neplaval. Jako bych byl nováček. Hrozně udřené, divné. Nedalo se na to ani koukat. Uvědomil jsem si, že moc chci. Chtěl jsem plavat zase s lehkostí. Chtěl jsem dokázat, že poplavu lépe a rychleji. Cítil jsem na sobě i větší tlak a zodpovědnost vůči rodině, abych ji zabezpečil, abych zvládal splácet hypotéku.
A určitě to bylo i změnou trenérky. Tak moc jsem chtěl dokázat, že můžu být dobrý i pod někým jiným než pod paní Passerovou. Že budu stejně dobrý nebo lepší i s Petrou Škábovou, ke které jsem se roky chtěl vrátit a podařilo si mi to až po Tokiu.
Změna přišla s urputností, kterou jsem v sobě nikdy neměl. Celá tahle nová taktika šla proti mé přirozenosti, která mi doposud přinášela úspěch.
Všechno vyvrcholilo v květnu 2022, kdy jsem byl měsíc na soustředění ve Španělsku. Dceři byly necelé dva roky. Když jsem se vrátil, byla najednou bez plen, rozmluvila se. Za měsíc se změnilo tolik. A já si uvědomil, že vstávám v pět, běžím na trénink, moc svoje holky ani nevidím, jsem unavený… Došlo mi, že tohle už není cesta pro mě.
Musel jsem se rozhodnout, co chci a jak budu ve svém životě pokračovat dál.
Připadalo mi, že ztrácím čas. Že kvůli tomu, kolik toho věnuju plavání, nebudu vidět dceru vyrůstat a přijdu o spousty momentů v jejím životě. To jsem obětovat nechtěl. Zvýšila se i potřeba zabezpečit rodinu, což ulehčilo rozhodování. V únoru jsem tak nastoupil do zaměstnání, kde je mým šéfem tchán a manželka mojí kolegyní. Zůstávám v prostředí sportu, který dobře znám, ale hlavně – vstávám kolem osmé a snídám s rodinou. To je pro mě nejvíc.
Brečel jsem, než jsem v sobě všechno definitivně rozseknul. Ne, že ne. Přece jen, loučit se s něčím, co vás provází tolik let, je náročné. Přes všechno, co mě trápilo, jsem měl krásný sportovní život s mnoha pro mě nečekanými úspěchy. Poznal jsem díky plavání spoustu přátel, seznámil jsem se s manželkou.
Ale zároveň jsem si teď definitivně uvědomil, že na světě je spousta důležitějších věcí než výsledný čas po dohmatu.
Čas totiž utíká nejen v bazénu, ale neustále, utíká nám všem a my jsme tu jen na chvíli.
Ukázala mi to moje dcera.
A ukázal mi to i můj táta.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází