Tento příběh najdete v knize Bez frází Litvínov
e-shopBakalář
Jako malý kluk jsem měl velké štěstí. Díky hokeji jsem mohl vidět Berlínskou zeď.
Z obou stran.
Na jedné stáli vojáci se samopalama a nikdo se k nim nesměl přiblížit na pár set metrů. Na druhé malí výrostci lezli až nahoru a u toho se trumfovali, kdo načmárá vtipnější graffiti.
Snad nemusím říkat, kam mě to táhlo víc.
Když navíc – to byla ještě osmdesátá léta – přijel o rok starší brácha z jiného turnaje ve Švédsku, vypadal jak Marťan. Zatímco my tady nosili ty hnusný kozačky z Pelíšků, on si v Avestě koupil kotníkový najky na suchý zip. Všichni mu je záviděli.
Stejně ale nejraději vzpomínám, jak jsem jako hokejista vydělal první velké peníze. Navedl nás k tomu Venca Šašek, legendární masér reprezentace a tátův dobrý kamarád. „Jedete na turnaj do Essenu, jo?“ ptal se. „Tak vemte odznaky, ať je kluci zkusí prodat. Němčouři je chtěj, utrhnou vám ruce. Nedělám si prdel.“
Shodou okolností měl táta taky kamaráda, který odznaky vyráběl. V dětském pokojíčku jsme jich měli plné šuplíky a neměly pro nás prakticky žádnou cenu. Zatímco brácha puberťák s těmihle kšefty nechtěl mít nic společného, protože byly pod jeho úroveň, mně to přišlo jako docela fajn nápad. Vytáhl jsem ze sklepa molitany, odznaky do nich hezky napíchal a těšil se, jak v západním Německu otevřu svůj krám.
Ty odznaky jsem měl tehdy narvané úplně všude. V bundě, pod čepicí i za krkem. Áčko Essenu hrálo jeden večer ligový zápas, na který se mi podařilo dostat. Postavil jsem se vedle kotle a čekal na vhodnou příležitost.
Přišla o přestávce. Kolem se chtěl protáhnout starší pán v dresu s kloboukem, na kterém se odznaky leskly už z dálky. S pivem v ruce spěchal na záchod a snažil se mě odstrčit, ale já se mu postavil do cesty a jako vekslák roztáhl bundu.
„Mein Gott!“
Totálně se mu rozzářily oči. Na lidi okolo pak řval německy něco, čemu jsem už nerozuměl, ale to mi bylo jedno. Během chvilky jsem totiž stál uprostřed hloučku možná třiceti Němců, kteří se o mou sbírku mezi sebou málem servali.
„Hockeyclub, zwei Mark!“
„Fußballclub, drei Mark!“
Jako na trhu jsem křičel jediné dvě německé fráze, které jsem uměl, a při tom trhal bankovky z rukou, které se po mně natahovaly. Měl jsem u sebe i pět odznaků CCCP, ruské sborné. „Fünf Mark? Ja! Das ist ein guter Preis!“ Za chvíli byly fuč.
Během deseti minut jsem rozprodal úplně všechno. Podařilo se mi prodat i odznak SCVK, Severočeské vodovody a kanalizace. „Das ist gut Fußballclub,“ mrknul jsem na jednoho z fanoušků a vzal mu z ruky tři marky dřív, než si to rozmyslí. Zmuchlané jsem je stejně jako všechny další narval do kapes a vrátil se na hotel.
„Tati, tak jsem všechno prodal!“ čekal jsem, jak mě otec pochválí. Ani nemrkl. Držel v ruce ovladač od barevné televize a přepínal kanály, jestli někde náhodou nedávaj Tutti Frutti, oblíbený německý pořad pro dospělé.
„Ty vole, co to kurva je?“ zařval vyděšeně, když přes rameno zahlédl tu kupu zmuchlanejch západoněmeckejch marek.
„Kdes to vzal?“
Vyloženě se bál, abychom z toho doma neměli průser.
Za chvíli už ale slinil prsty a počítal.
Domů jsme jeli s Commodore 64 a hi-fi věží Schneider. Hráli jsme tak doma ještě před revolucí počítačové hry a poslouchali západní pecky v té nejvyšší kvalitě.
Měl jsem tehdy sám jasno: Chci se na Západ ještě jednou vrátit. Chci poznat taky Ameriku.
Pamatuju si, jak jednoho dne přišel táta nad ránem z plesu, a my s bráchou na něj už oblečení do výstroje naskákali do postele, píchali mu do očí a prosili, ať vstane, že chceme na hokej.
Byli jsme tehdy ještě v přípravce a tréninky měli jen o víkendu, zato už v pět ráno. Na zimák jsme to měli z domu v Teplicích sotva pět set metrů pěšky a celý týden se s ostatními dětmi na led šíleně těšili. Naši tátové při tom stávali u jediného funkčního radiátoru, třásli se zimou i únavou a vykrkávali alkohol z večera.
Každý nějak začínal.
Táta byl gólman, chytal kdysi v Liberci. Hráli jsme proto hokej tak nějak automaticky. Když ale viděl, jak nás to s bráchou baví, začal se v teplickém hokeji angažovat taky osobně. Trénoval náš tým, staral se o gólmany z jiných kategorií a my tak mohli být na ledě prakticky celý den.
Díky tomu, že jsme bruslili víc než ostatní a brácha měl navíc i talent, jsme patřili k těm lepším. On ve své kategorii vyloženě vynikal, já hrál jako bek s o dva roky staršími kluky a taky jsem si to s nimi uměl ťuknout.
Zatímco brácha byl cílevědomej, já byl úplnej flegmoš. Nebral jsem hokej tak vážně, hrál jsem ho spíš pro radost. Navíc se rozhodně nedalo říct, že bych byl šikovnej rukama. Má síla byla v něčem jiném, odmala jsem jezdil s hlavou nahoře a viděl hru. Mezi staršími jsem vydržel proto, že jsem se uměl zbavit puku dřív, než jsem dostal ránu. „Než abys jednu dostal, radši koukni a uhni,“ opakoval mi i táta a já se jeho rady držel.
Nedával jsem moc gólů, ale uměl jsem puky rozdávat. Takhle mě to bavilo. Doma dokonce pořád piju čaj z vošoupaného hrníčku se šmoulou, na kterém je napsáno „Nejlepší obránce" z roku 1986.
Hokej v Teplicích neměl špatnou úroveň, ale na reprezentaci to z naší strany nebylo. Ono ani nebylo snadné se do ní tenkrát dostat. Vždyť my vyrůstali v generaci hráčů, kteří později vyhráli Nagano. Pamatuju si, že jsme na turnajích potkávali i Jardu Jágra.
Ti nejlepší navíc tehdy hráli za Litvínov, kam nás táta pustit nechtěl. Záleželo mu více na klubu v Teplicích a nechtěl ho oslabit. Zatímco mezi kluky v legendární litvínovské třídě bych možná zapadl, doma jsem měl jistotu, že budu patřit mezi klíčové hráče. Minimálně v žáčcích to tak taky bylo. Než jsem zakrněl. Zatímco všichni si pubertou prošli už ve čtrnácti, na mě přišla až v devatenácti. Prostě jsem nevyrostl. Ze všech mých vrstevníků se postupně stávali velcí vousatí chlapi, jen já zůstával pořád stejně pomalej hubenej zoufalec.
Museli mě dokonce dát z obrany do útoku, protože „tam nebude vadit, že seš mrňavej“.
Sedl jsem si na záchod, mrknul na poličku a sáhl po knížce, kterou jsem hledal.
S Bontonem anglicky za tři měsíce. Tak se jmenovala.
Prolistoval jsem si tři lekce, nahlas přečetl pár slovíček a ohrnul nos nad tím, jak je to snadný. O dva dny později už jsem poprvé v životě seděl v letadle. Z letiště ve Frankfurtu, které bylo větší než celý Litvínov, jsem mířil do Kanady.
Rok 1989 otevřel lidem v Česku dveře do světa. A my s bráchou, kteří jsme to do extraligy měli z Teplic pořád hodně daleko, jsme toho chtěli naplno využít. Když se krátce po revoluci a konci své kariéry v NHL vrátil domů Honza Ludvig, dohodil bráchovi přes své známosti jedinečnou šanci: Hrát hokej v profesionální kanadské juniorce.
Jirkovi bylo čerstvě devatenáct a na rozdíl ode mě už měl hotovou maturitu. Nebylo co řešit.
„To víš že jo, jen jeď!“ říkali mu naši. Vždycky mezi námi byla obrovská rivalita. Kdykoliv a cokoliv jsme proti sobě hráli, skoro jsme se u toho přizabili. Jenže tohle jsem mu naprosto upřímně přál. Těšil jsem se na každý telefon s ním, až nám bude vyprávět, jaké to tam je a co všechno už viděl.
Angažmá v profesionální juniorské lize nakonec v kempu nevybojoval, přesto se rozhodl v Kanadě zůstat. Hrál amatérskou soutěž a měl obrovské štěstí na lidi kolem sebe. Majitel tamního klubu mu dal auto, bydlení, slušné kapesné, a dokonce možnost jednou za měsíc dvacet minut zadarmo telefonovat domů. Žil ve Vancouveru, jednom z nejkrásnějších míst na světě, a měl všechno, na co si vzpomněl. A k tomu všemu obrovskou svobodu. Pocit, který jsme doma teprve objevovali.
Jel jsem do Kanady až rok po něm. Moc se mi tehdy hokejově nevěřilo, pro dospělý hokej v Česku jsem byl v podstatě odepsaný. Ale protože se všichni ostatní kluci odjet báli, zbylo jedno místo pro mě.
A tak jsem najednou přes okénko s nadšením pozoroval, jak letadlo dosedá na ranvej ve Vancouveru. Anglicky jsem neuměl ani slovo, na letišti ztrácel orientaci, a tak jsem se chytil davu. Zíral jsem jak zjara úplně na všechno. Vždyť já tenkrát poprvé v životě viděl i ty pásy, na kterých lidem odněkud přijížděla bagáž. Všichni si ji rozebírali a já furt spokojeně čekal a čuměl po okolí. Najednou byla noc, letištní hala zůstala úplně prázdná a bágly pořád nikde.
Stál jsem tam a koukal. Pás se zastavil. Oběhl jsem všechny ostatní kolem a… Nic.
Tašky byly v prdeli.
Cestou k informacím jsem vzpomínal na tři lekce angličtiny s Bontonem.
„My bag no.“
„Excuse me?“
„My bag no. Here no.“
„So did you lost your luggage?“
Ty vole, jaký LAGIČ, co to kecáš? Zíral jsem zoufale na ženskou a nevěděl, co dál.
„My bag here no.“
Dal jsem jí pas, letenku a děj se vůle boží. Za chvíli mi ukázala papír s obrázky všech různých typů kufrů. Pochopil jsem, že mám prostřednictvím formuláře specifikovat, jak ty mé vypadaly. Hokejová taška ale v nabídce chyběla.
„This,“ ukázal jsem prstem na jednu z tašek. „Biiiiiiiiiiiiig“ roztáhl jsem ruce, abych přesně vysvětlil, jak moc velká ta má je.
Paní se začala smát.
Z Frankfurtu bágly i s hokejkama odletěly na druhou stranu světa. Skončily v Sydney. Nedivil bych se, kdyby to bylo poprvé, co v Austrálii něco podobného viděli.
Hokej jsem se naučil hrát ve svých 38 letech.
O rok později jsem kariéru ukončil.
Postupem času jsem byl bitý vlastností, která mi v hokeji dlouho prorážela cestu. Uměl jsem se přizpůsobit a zahrát cokoliv. Trenéři toho začali využívat.
Poprvé se to stalo už v kanadské juniorce. V jednom zápase se zranili prakticky všichni naši beci a kouč bezradně chodil po střídačce. Škrábal se za uchem a tápal. Proto jsem se na něj v dobré víře otočil a houknul: „Hele, já jsem kdysi v Česku beka hrával.“
Takhle se ze mě stal po letech zase obránce.
Jenže podobná situace nastala i později ve Slavii, tentokrát naopak. Hráli jsme vyhrocenej zápas proti Třinci, vyfaulovaly se nám mraky útočníků a Vláďa Růžička najednou nevěděl, co s tím. „Dej tam Klobouka, v Teplicích kdysi útok hrával,“ říkal asistent Ondra Weissmann.
Začal jsem od té doby pendlovat sestavou a to bylo špatně.
Dokud vás trenéři berou tak, že máte jistý svůj flek a v případě potřeby zahrajete bez remcání cokoliv, stanete se mimořádně ceněným hráčem. Jenže ze mě se stala vyloženě záplata. Hrál jsem jen tam, kde někdo chyběl. A to je fakt nanic.
V Litvínově jsem se pak nakonec nedostal na led ani se čtvrtou formací za jasně rozhodnutého stavu. S trenérem Jeřábkem jsme se zhádali a já to po třicítce odešel dohrát do Ústí. Dotáhli jsme to jednu sezonu i do extraligy, ale většinu času jsme hráli spíše špičku první ligy. Tehdy k týmu přišel Miloš Hořava a byl z toho nejlepší rok mé kariéry. Dodnes nechápu, co se mnou udělal.
„Víš, proč hraješ dobře jenom jednu třetinu? Nemáš žádnou fyzičku.“
Byl jsem nejstarší hráč týmu, kapitán. A on mě po každém tréninku nutil jezdit na ledě bazény. „A prosím tě. Hlavně nic nevymejšlej. Kdykoliv ty zapojíš hlavu, je z toho průser,“ říkal. Zjednodušil jsem svoji hru. Poslední sezona mé kariéry byla po individuální stránce nejlepší ze všech. Suverénně.
Jako obránce jsem vstřelil deset gólů a na dalších třicet nahrál. Měl jsem v jedné sezoně čísla jako dřív za tři roky dohromady.
Ale o tom, co se v následujících dnech ještě může stát, jsem neměl nejmenší tušení.
Ty slipy máš po ségře, nebo seš buzerant?
I takhle se mnou mluvili spoluhráči z týmu, když jsem se před prvním tréninkem v Kanadě svlékl. Podíval jsem se na sebe i na ně a věděl proč. Měl jsem na sobě model, který v Americe frčel možná tak před válkou. Namířil jsem si to rovnou do obchoďáku, abych si koupil sedmery trenky s Garfieldem a mezi tehdejší teenagery alespoň trochu zapadl.
Pohledem obyčejného kanadského kluka jsem byl vyloženě za exota. Nás východní Evropany tam házeli do jednoho pytle. Když je válka v Jugoslávii, je válka i v Česku. Když je hladomor v Rusku, je taky u nás. Vidláci jsme tady podle nich všichni stejní.
Byli i takoví, kteří neměli Evropany rádi, a dávali mi to najevo. V raných devadesátých letech, po pádu železné opony, přicházeli evropští a ruští hráči do Ameriky ve velkém počtu a spoustě lidí to vadilo. Zejména Don Cherry se v tom vyžíval. V televizi nás vyloženě shazoval a bitkaři, co hokej hrát moc neuměli, se na to konto chtěli vytáhnout.
Existovala jediná možnost, jak tomuhle čelit: Člověk jim nesměl uhnout. Jde ti po ksichtu? Dej před sebe ruce. Ale hlavně se z nich neposer. V momentě, kdy nepříteli ukážeš, že se ho nebojíš, ti dá pokoj. Tohle platí i v životě.
Řídil jsem se tím a brzy měl klid. Navíc se mi hokejově dařilo. S pukem mi to šlo, hrával jsem ještě v útoku a dával taky góly. Z Brna navíc přišel do týmu další Čech David Hebký a život mě tam začal najednou bavit mnohem víc.
Měl jsem kamarády, otrkal se v angličtině a mohl si život postupně začít zařizovat tak, abych nemusel volat každou chvíli rodičům a prosit je o peníze. Můj brácha to totiž nedělal, takže bych si připadal hloupě.
Majitel klubu mi dohodil brigádu v herně binga, kterou sám vlastnil. V té době obrovsky populární záležitost. Chodili tam hrát jen nezaměstnaní, čerstvě nezaměstnaní a indiáni, co nebyli zaměstnaní nikdy. V obrovské místnosti všichni hulili o sto šest, až mi z toho bylo na zvracení. Každý večer jsem se ale oblékl do vybledlé košile, z níž jsem den předtím vysypal šest popelníků, a prodával načerno lístky. Takhle jsem si vydělal první dolary, další na mé konto naskakovaly z brigád na stavbě, v autolakovně nebo v kuchyni.
Hrál jsem hokej a u toho dělal, co se dalo, abych se měl líp. Netrvalo dlouho a byl jsem v Kanadě soběstačný. Dokonce i v situacích, kdy se schylovalo k průšvihu.
Třeba když jsem neměl zaplacené zdravotní pojištění – protože jsem si ho nemohl dovolit – a na jednom tréninku mi puk rozpáral pusu. Půjčil jsem si tehdy doklady od švédskýho kámoše a šel to do špitálu drze zkusit.
„Odkud jste?“ ptal se mě doktor zvídavě. A já se klepal, aby na to nikdo nepřišel.
„Ze Stockholmu, copak vy jste tam nikdy nebyl, pane doktore? To vám je tak krásný město, budu vám o něm vyprávět…“
Protože jsem ve Stockholmu samozřejmě nikdy předtím nebyl, popisoval jsem Prahu a do ní zasadil halu Globen.
Brácha měl na rozdíl ode mě na gymplu čtyři roky angličtinu. Když přišel do Kanady, připadala mu věta jako jedno slovo. Už za měsíc ale mluvil v podstatě plynule. Učil se rychle. Byl dokonce tak dobrý, že už po roce zvládl udělat přijímačky na jednu z prestižních amerických univerzit.
Rozhodl se využít americký systém. Skloubil hokej se vzděláním v NCAA, nejlepším univerzitním sportovním systému na světě. Dokázal to po revoluci jako vůbec první český sportovec.
Neobešlo se to bez problémů. Protože se účastnil kempu v profesionální kanadské juniorce, porušil pravidlo pro udělení stipendia. Dostal ho nakonec s podmínkou, že první rok na vysoké škole hokej nebude hrát. To mu v podstatě zničilo kariéru. V prváku jenom trénoval a když se po roce do ostrých zápasů vrátil, už to nebylo ono. Hokejově mu ujel vlak.
Přestože do té doby ve svém ročníku mezi ostatními vynikal, najednou nestačil. A třebaže jsme se pak spolu potkali krátce v extralize i v jednom týmu na Kladně, zanedlouho s hokejem skončil.
Ale víte, co je na tom nejlepší? Že toho vůbec nemusí litovat. Vždyť díky hokeji vystudoval zadarmo Cornell University, jednu z nejprestižnějších škol ve Spojených státech. Školu, za kterou se už tehdy ročně platilo sedmdesát tisíc dolarů.
V devadesátých letech měl s prestižním zahraničním titulem a perfektní angličtinou v Česku prakticky neomezené možnosti se realizovat.
Říkám to proto, že mi byl velkou inspirací.
Vydal jsem se stejnou cestou.
Do České republiky jsem se v roce 1997 vracel coby absolvent University of Vermont. Svůj první profesionální kontrakt na Kladně jsem podepisoval jako bakalář v oboru Obchod se zaměřením na mezinárodní management.
Smlouvu na dvanáct tisíc hrubého jsem tehdy vzal jen proto, že mě hokej bavil a chtěl jsem ho ještě nějakou chvíli hrát. S naprosto klidným svědomím a bez tlaku, protože už tehdy jsem věděl, že si dobrou práci v Česku najdu kdykoliv.
Nemusel jsem se ohlížet doleva doprava, neměl jsem strach z toho, co se bude dít, když mě po sezoně nikdo nebude chtít. Neděsila mě vážná zranění, která sportovci mohou ze dne na den zničit kariéru. Mohl jsem hrát s čistou hlavou po boku Marka Židlického, Tomáše Kaberleho, Petra Tenkráta a dalších borců.
Díky vysoké škole jsem měl plán B. Na život bez hokeje jsem byl připravený ještě dřív, než jsem hokej na profesionální úrovni vůbec začal hrát.
Tahle možnost je tady dodnes. Každý může jít hrát hokej do Ameriky, vystudovat tam univerzitu a tím si otevřít dveře k velké kariéře. Ať už v hokeji nebo mimo něj. Bohužel o tom mladí kluci nevědí. Nebo se o tom dozvědí příliš pozdě.
Podmínky pro získání stipendia se každým rokem zpřísňují. NCAA mohou hrát jen amatéři. Výhradně hráči, kteří nikdy nedostali od svého klubu plat, nestojí za nimi žádní sponzoři ani agenti. A právě těm o peníze jde. Nikdo z nich mladému klukovi neřekne, že když bude hrát hokej dobře, ale zadarmo, může u toho vystudovat i prestižní školu. Ohlížejí se na vlastní byznys, ne na životy druhých. V šestnácti letech – a často i dřív – jsou tak hráči a jejich rodiny nuceni k podpisům nesmyslných smluv a kvůli pár drobným děti v tu chvíli přicházejí o zajímavou životní šanci. Třebaže je to pro sportovce, kteří mají něco v hlavě, ta úplně nejlepší cesta.
Cesta, na jejímž konci stojí v drtivé většině případů úspěšný člověk. Ať už ve skvělé práci, nebo v jedné z nejlepších hokejových lig na světě.
Ale o tom vám ještě budu vyprávět.
Znáte ty bláznivé americké komedie z prostředí vysoké školy?
Přesně takhle to tam funguje. Vážně.
Na univerzitě, kterou jsem si vybral, nebyl vůbec americký fotbal, basketbal stál za prd a my hokejisté jsme tak byli před všemi za největší hvězdy.
Oproti ostatním spolužákům jsem byl výrazně starší. První rok na koleji mě milovali už jen proto, že jsem všem mohl legálně kupovat chlast. Každej večer jsem z benzínky na rameni nosil piksly plechovek přikryté plachtou, aby mě vrátný neodhalil, a nalejval lidi, kterým ještě nebylo jednadvacet.
Druhým rokem už jsem bydlel spolu s dalšími spoluhráči v Hockey House. V pronajatém baráku pro deset lidí, kde jsme obydleli i sklep a kde jsme každý týden mimo sezónu pořádali vyhlášené párty. Jako v těch filmech. Vybírali jsme pět dolarů za all inclusive vstup, vítali nováčky a u toho si užívali svoji popularitu v domě, kde se přes davy opilých studentů nešlo hnout.
Se znalostmi z českého gymplu jsem byl před ostatními napřed, často jim i pomáhal. V jednom z nepovinných předmětů jsem třeba napsal test za svého spoluhráče. Podepsal jsem se jako Martin St. Louis. Jako pozdější dvojnásobný vítěz bodování NHL, jeden z nejlepších hokejistů své doby.
Marty totiž občas po nocích přecenil své síly u Nintenda, takže ne vždy stihl do školy přijít včas. Bylo to pro něj celkem normální, narozdíl ode mě – kluka cepovaného komunismem – který se vynechat hodinu jen tak bez důvodu bál.
St. Louis byl ale fajn kluk, navíc měl kliku jako hrom. Když ve druháku začalo ve škole přituhovat a přibyly i docela těžké odborné předměty, napsal jeden z důležitých testů s nejlepším výsledkem v ročníku. Celý ho opsal od největší šprtky a ještě k tomu blbě. Opsal špatně přesně ty otázky, ve kterých se holčina spletla, a nevědomky při tom označil správnou odpověď.
Musel pak sám uznat, že přestřelil, a tak se raději nechal přesunout na jiný, jednodušší předmět. Už tehdy jsme všichni tušili, že zrovna jeho hokejovou kariéru to nijak neovlivní.
Kousnu se a ještě to někam dotáhnu.
Začal jsem brát hokej fakt vážně.
Měl jsem pocit, že mě brácha s tátou trošku podceňují. I to mě motivovalo. Uvědomil jsem si, že jsem měl vlastní kariéru strašně dlouhou dobu vyloženě na salámu. A šel jsem do sebe.
Naše univerzita spolupracovala s New York Rangers, kteří u nás měli každý rok předsezonní kempy. Po škole jsem tak chodil na zimák a koukal, jak trénuje Wayne Gretzky, Mark Messier nebo Brian Leetch. Dokonce jsem měl možnost s nimi po tréninku hodit řeč.
Uvědomil jsem si, jak geniální příležitost jsem dostal a že se o ni nesmím připravit. Vždyť my na univerzitě měli podmínky jako v NHL. Na začátku každé sezony k nám jezdili zástupci CCM, Baueru a dalších hokejových značek s tím nejlepším vybavením na míru. Byly to možnosti, jaké dnes nemá spousta klubů ani v extralize.
Češi o univerzitním hokeji nevěděli vůbec nic a myslím, že ani dnes to není o moc lepší. Není přitom vůbec žádná náhoda, že odtamtud hráči odcházejí rovnou do NHL. Jonathan Toews, Phill Kessel, Joe Pavelski... Taky tyhle hvězdy současného hokeje začínaly svou kariéru na univerzitě.
I já měl tenkrát vedle sebe frajery, kteří se stali legendami.
Martin St. Louis byl už tehdy výjimečný hráč, třebaže kvůli mrňavé postavě na něj i v Americe dlouho koukali skrz prsty. S Éricem Perrinem si to ale na ledě dávali poslepu, hráli spolu od dvanácti. Radost na ně koukat. Jeden měl vždy nejvíce gólů, druhý nejvíce asistencí. Trhali historické rekordy a byli nezastavitelní. V roce 2004 spolu v Tampě vyhráli Stanley Cup.
Zatímco Marty pak vyhrál i olympiádu a Světový pohár, sbíral individuální ocenění a je dnes právem členem síně slávy NHL, Éric se stal jednou z nejvýraznějších postav finské ligy.
Osobně ale nejraději vzpomínám na Tima Thomase. To byl v dobrém slova smyslu šílenec. Blázen, který Bostonu vychytal Stanley Cup a má doma i Vezinu, ale chvíli mu trvalo, než si srovnal hlavu. A možná i vlastní život.
Na univerzitě uměl žít, fakt že jo. Dodnes se smějeme tomu, jak jednou přišel na letiště a na krku měl uvázané dvě kravaty. Nebo jak během každého zápasu o přestávkách ve výstroji sedával na záchodě a potají si do pusy cpal žvýkací tabák, který jsme měli výslovně zakázaný. Byl už tehdy hvězda, takovým se něco málo toleruje všude.
Byl to svéráz a kvůli tomu to na začátku moc lehké neměl. Vždyť na kempu Colorada po boku Patricka Roye jen tak zahodil hokejku do rohu a řval na ostatní, že mu góla z nájezdů stejně nedaj ani bez ní.
Říkali, že to nemá v hlavě v pořádku. Z Ameriky ho vyloženě vyhnali. On se pak ve Finsku vyklidnil a vrátil se zpět do NHL jako nejlepší gólman na světě.
Úžasnej člověk a milionovej kluk. Občas si i po těch letech napíšeme. S naším dalším spoluhráčem Pavlem Návratem dnes Timy dělá brankářskou školu.
Dohromady jsme tvořili úžasnou partu a hlavně tým, který byl největším favoritem ligy. Proplouvali jsme soutěží suverénně, vyhrávali jeden zápas za druhým a narazili až na turnaji Final four. Na konci druhého prodloužení jsme dostali gól po přihrávce rukou.
Už je to pětadvacet let. Výročí téhle jízdy jsme si připomněli během pandemie. Celý tým, snad vyjma dvou kluků, se připojil na Zoom a společně jsme na ten zápas na dálku koukali. Prokecali jsme celou noc.
Marty St. Louis byl z toho vyloženě dojatej.
Ještě ten večer nás všechny pozval do Ameriky.
V jednu chvíli to vypadalo, že bych mohl taky zkusit zabojovat o smlouvu v NHL. Na univerzitu se ke mně dostala informace o tom, že mě sledují zástupci Floridy.
Co na tom bylo pravdy, dodnes nevím. Agenti vám totiž vždycky řeknou všechno krát dva a zrovna tenhle si mě tehdy chtěl zaháčkovat. Na rovinu: spoleh na něj nebyl. Prokousal jsem se ale školou, poznal při ní, že tvrdá cesta vede k úspěchu, a měl zálusk chtít víc, mířit co nejvejš.
Právě tenhle agent pak přišel s tím, že má pro mě smlouvu od Las Vegas Thunder.
Líbilo se mi to. Věděl jsem, že sezonu předtím se ze stejného týmu odrazil Radek Bonk do NHL, a bavila mě představa, že bych si něco podobného taky pěkně poctivě vydupal.
Měl jsem ale tehdy zamotanou hlavu. Petr Svoboda tenkrát přijel do Česka s tím, že mi pomůže dostat se na kemp Pittsburghu. O tom, že jsem od nich dostal pozvánku, se dokonce psalo v Mladé frontě. Mého agenta ale rozčílilo, že za mě jedná i někdo jiný. Řekl mi, že je to úplný nesmysl, a byla z toho jen série nedorozumění a špatných rozhodnutí.
Otálel jsem tak dlouho, až Penguins vyjeli na led beze mě. Místo kempu s týmem NHL jsem se tak naivně pral o smlouvu v týmu Fort Wayne Komets. Byl jsem tam vyloženě jako komparz. Měli podepsané všechny beky a dopředu mi dali najevo, že jsem si přijel jen zatrénovat a doplnit počty. Že i kdybych byl dobrej, stejně na mě nemají peníze.
Teprve v tu chvíli se ke mně dostalo, že byl agent dlouhé týdny dopředu domluvený na tučné provizi s týmem z nějaké nižší soutěže, do které bych v životě nešel. S Vegas o mně nejspíš vůbec nejednal. Jen sliboval hory doly, abych měl pocit, že to se mnou myslí dobře, a on mě časem zlomil.
Nasral jsem se a jednou provždy rozhodl, že hokej budu dál hrát v Česku.
Kladno, Jihlava, Znojmo, Slavia, Litvínov, Ústí a Pardubice.
Na to, že doma do mých pětadvaceti let nikdo nevěděl, že hokej pořád ještě hraju, to vlastně nebyla tak špatná kariéra.
Seděl jsem na gauči, listoval v časopise s televizním programem a u toho telefonoval s kamarádkou. Říkala něco o tom, že je zrovna na golfu s českýma misskama. Otočil jsem stránku a najednou všechny ty holky v magazínu viděl.
„Hele, tak vyřiď tý Vránový, že ji pak pozvu na rande.“
Vůbec jsem to nemyslel vážně. Jenže holky si večer daly dvě deci vína a přišlo jim to jako dobrý nápad.
Takhle jsem poznal svou ženu.
A stal se na chvíli slavným. V novinách se o mně nepsalo proto, že jsem hrál hokej na docela dobré úrovni. Lidi mě v Česku začali poznávat, protože jsem jako průměrný hokejista Slavie sbalil finalistku soutěže Miss.
Byla to docela sranda. Andrea první týdny neměla nejmenší tušení, co dělám. O tom, že jsem profesionální hokejista, jsem nikdy nikomu nevyprávěl. A holkám už vůbec ne. Vymýšlel jsem si často historky, jak jezdím s kamionem nebo dělám u pásu. Nelhal jsem jen těm, které za něco stály. Teda takhle: Neříkal jsem jim celou pravdu.
„Ále, dělám v Praze pro Skansku, to je taková stavební firma," řekl jsem své ženě na začátku. „Jezdím s ní po republice na schůzky s partnery, se kterými máme byznys. Včera jsme se sešli se Železárnama v Třinci, zítra přijedou kluci z Budějovickýho Budvaru za námi do Prahy.“
Smál jsem se vlastnímu vtipu a Andrea se dál nevyptávala. Sport měla úplně na háku a mně to takhle vyhovovalo. Propálil mě až švagr, když mě s ním seznámila. „Ségra, ty seš ale kráva. Vždyť on hraje za Slavii,“ říkal a oba jsme se znovu rozesmáli.
Bulvár o nás pak napsal pár stránek. Co si vzpomínám, tak nejhorší článek byl o tom, že Andrea v těhotenství ztloustla, divný, že? Nelibovali jsme si v tom. Paparazzi, kteří chtěli, ať jim na večírku zapózujeme na červeném koberci, jsme posílali pryč a o soukromí s nikým nemluvili.
Pamatuju si, jak jsme jednou spolu zastavili na benzínce na kafe a úplnou náhodou jen o kousíček dál jiným známým modelkám došel benzín. Andrea se s nimi dala do řeči, zatímco já vzal kanystr a šel dát jejich auto do pořádku. Shodou okolností jel kolem jeden z bulvárních fotografů, vyfotil mě tak, aby pozadí nikdo nepoznal, a na druhý den v novinách vyšel článek o tom, jak Klobouček běhá s kanystrem po dálnici. Kluci v kabině se smáli. A já taky.
Andrea měla tohodle byznysu brzy dost. Modelingu se vzdala, udělala si kurz na cvičení pilates a v Teplicích začala předcvičovat. Zařídili jsme si skvělej a šťastnej život.
Nějaký časopis nás za to pak vyhlásil třetím nejnudnějším párem v České republice.
Tak a je konec.
Ve finále první ligy jsme s Ústím v roce 2012 nestačili na Chomutov, měl to být můj poslední zápas. Přišel jsem domů, vyvalil se na gauč a pěkně s pivíčkem si užíval život posportovce. Týden jsem se jen válel a bilancoval. Usmíval jsem se, vzpomínal na roky v Americe, krásné sezony v Česku a říkal si, že to všechno fakt stálo za to. Já byl tak šťastnej!
Najednou se rozezvonil telefon.
„Ahoj, tady Pavel Hynek. Jak seš na tom, nechtěl by sis jít ještě zahrát?“
„Hele, asi ne. Já už jsem skončil.“
Začalo mi to šrotovat v hlavě. Jeho Pardubice tehdy hrály s Kometou Brno finále extraligy, zranilo se jim pár hráčů a já byl jedním z těch, kdo měli z Ústí do Dynama vyřízené střídavé starty. Navíc jsem byl po životní sezoně.
„Hele, nechci tě sem tahat jen tak. My tě fakt potřebujeme, seš na soupisce mezi sedmi beky, budeš hrát,“ přesvědčoval mě.
Tak jsem do toho šel.
Týden po konci kariéry jsem najednou v Brně před narvaným zimákem nastupoval na led do finálové série extraligy. Za stavu 1:1 na zápasy.
Prohráli jsme. Jeden gól jsem ten večer dokonce zavinil. Cestou do kabin jsem kroutil hlavou a sám sobě vyčítal, že jsem do toho vůbec šel. Nemohl jsem usnout. Na hotelu jsem do noci přemýšlel o tom, že si ráno zabalím věci a pojedu domů.
„Beci jsou jasní, tam to bylo dobrý. Změníme jen útoky,“ řekl kouč u snídaně. „Takže zůstávám?“ nechápal jsem.
Vyhráli jsme jeden zápas, pak v Pardubicích další a najednou...
Najednou jsem v brněnským Rondu skákal na ledě s pohárem a medailí na krku. Odehrál jsem v sezoně čtyři extraligové zápasy a byl zčistajasna český mistr. V devětatřiceti letech.
„Žádnej lúzr. Vždyť já se loučím jako šampión!" nechtěl jsem tomu sám věřit.
„No a co, že to byly jen čtyři zápasy? No a co?!“
Cítil jsem zadostiučinění jako blázen. Zadostiučinění za celou kariéru i za ty, kteří mi během ní moc nevěřili. Zvedal jsem nad hlavu pohár a v duchu si říkal: „A teď mi všichni...“
Však vy víte co.
Zdunil jsem se cestou do Pardubic tak, že jsem nebyl schopný na náměstí vylézt na pódium. Majitel klubu tenkrát řekl, že máme otevřenej účet, takže jsme se všichni na benzínce od regálů s pivem plynule přesunuli k tvrdýmu. S Martinem Šagátem, parťákem z Ústí, jsme sáhli po whisky, a protože on skoro nepil, minimálně tři čtvrtě láhve jsem cvakl sám.
Pamatuju si, že jsem ještě vylezl na střechu autobusu. V mlze pak mám cestu na pódium, ale jak jsem z něj šel dolů, to už si nepamatuju vůbec. Přitom přesně v té chvíli mě odchytil reportér televize Prima.
„Tak co pardubičtí fanoušci?“ ptal se.
„Jsou skvělí. Všichni jsou skvělí. Ale je to jedno, protože končím.“
Mumlal jsem úplně nadranc zhruba něco takového. Byl to můj první a poslední rozhovor v hlavní relaci celostátní televize. Dozvěděl jsem se o něm ráno, když jsem si na mobilu četl nálože od kamarádů.
„Šagy, co jsem to večer vyváděl?“ ptal jsem se svýho parťáka.
„Ale, bol tam nejaký chlap s kamerou. Všetci sme ho poslali do riti, len ty si povedal, že mu všetko povieš.“
Tak jsem mu to všechno řekl.
Hrát hokej celé ty roky bylo prostě super. Fanoušci byli taky skvělí a...
Hele už fakt končím.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází