Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 6
e-shopDomestik
Bylo mi krásně.
Stál jsem v první řadě opřený o kolo, měl jsem na sobě dres lídra průběžného pořadí závodu Okolo Murcie 2010 a čekal mě start páté a zároveň poslední etapy. Den předtím jsem vyhrál časovku na dvaadvacet kilometrů a začínal jsem si uvědomovat, že mám na dosah největší úspěch kariéry.
Najednou vidím, jak se přes špalír lidí prodírají bodyguardi a mezi nimi další cyklista, u kterého šlo pořadatelům o to, aby byl za každou cenu co nejvíc vidět.
Lance Armstrong.
Tehdy stále ještě sedminásobný vítěz Tour de France a absolutní megastar, která ve druhé sezoně po velkém comebacku jezdila za stáj RadioShack. Poprosil ostatní kluky, aby si mohl stoupnout vedle mě.
Vypadal fantasticky. Namakanej, opálenej, sebevědomej Amík.
Ty jo, co mu řeknu, když mi něco řekne…
Poplácal mě po rameni a prohodil: „Hey, buddy. You smoke us…“ V překladu to bylo něco jako „Hele, kámo, tys nám dal kouř.“
Zmohl jsem se jen na nesmělý úsměv a odpověď: „No. Jo.“
Pro mě, který vyrostl na neuvěřitelných soubojích Armstronga s Němcem Janem Ullrichem, to byl zážitek na úrovni den starého výsledku. A hlavně jsem věděl, že je to pravda. Závod Okolo Murcie se sice jel v březnu, na začátku sezony, ale byl skvěle obsazený. Lídři velkých týmů si testovali formu a já to všem nandal. Moje stáj Columbia-HTC mi dala možnost, abych se v klidu připravil.
Dostal jsem šanci a využil ji.
V časovce jsem za sebou nechal Denise Menčova, který vyhrál Giro d´Italia i Vueltu, Bradleyho Wigginse, tehdy olympijského vítěze na dráze a pozdějšího krále Tour de France, i jednoho z nejlepších časovkářů světa Davida Zabriskieho. No a taky Armstronga. Dal jsem mu víc než minutu.
Ten den se mi povedlo udržet vedení a radoval jsem se z celkového vítězství. Já, Franta Raboň z Plzně, který měl většinu profesionální kariéry za úkol především dodržovat týmovou taktiku a pomáhat ostatním.
Byl jsem domestik, tedy ten, kdo plní úkoly a pracuje pro hvězdy, ale zažil jsem i chvíle jako tuhle, kdy to bylo naopak.
O to radši na osm let, které jsem strávil v elitním pelotonu World Tour, vzpomínám.
Týden nato mě čekal menší francouzský etapák Critérium International, kde jsem v roce 2009 skončil celkově druhý. Jenže jelikož nestartoval úřadující vítěz Jens Voigt, dali mi pořadatelé na záda číslo jedna.
Chystám se v depu na start, a v tu chvíli na mě začne zezadu mluvit povědomý hlas. „No hezký. Takže i tady nosíš jedničku. Byl jsem pár let pryč a nestačím se divit. Co ty jsi za raketu?“ Zase Armstrong… Tou dobou jsem už sice mluvil anglicky velice dobře, ale zmohl jsem se opět jen na něco jako „jo, dobrý“.
Fakt jsem netušil, co na tuhle shodu okolností říct.
O pár hodin později jsem měl na prvním větším kopci krizi. Nakoupil jsem od ostatních ztrátu asi čtvrt hodiny a bylo jasno.
Ohledně Armstronga jsem ale měl vystaráno. Je možné, že mě má doteď zafixovaného jako nějakého frajera. Jestli to tak je, platí to samozřejmě oboustranně. Pro mě byl vždycky šampion, a dlouho taky vzor. To, co na něj ve finále vyplavalo ohledně dopingu, kvůli kterému mu funkcionáři odebrali všechny úspěchy, bylo logicky špatné. Zároveň nemůžu vymazat z hlavy, jak jsem ho už jako kluk v úžasu sledoval, když vyhrával.
O to víc se do mě vryly osobní zážitky. A taky to, že jsem mu jednou „dal kouř“.
Dřív jsem každému říkal, že jsem spokojený profesionální cyklista.
Dnes všem tvrdím, že jsem spokojený fanoušek cyklistiky.
Sem tam se mě někdo zeptá, jestli mi není líto, že jsem ukončil kariéru v roce 2014, kdy mi bylo teprve jednatřicet – což je pro silničáře nejlepší věk.
Se vší pokorou říkám, že mě to nenapadlo ani jednou. Dekáda mezi nejlepšími profíky mě v tomhle ohledu uspokojila.
Jel jsem sedm Grand Tour – pětkrát Giro d´Italia, dvakrát Vueltu. Většinou jsem vytvářel v rovinatých dojezdech co nejlepší pozici pro největší spurterská esa Marka Cavendishe a Andrého Greipela. Dohromady vyhráli sedmdesát etap na třech největších závodech.
Ano, jako domestik jsem šanci ukojit vlastní ambice dostával jen v případě, že to zapadalo do týmové strategie – jako tehdy Okolo Murcie.
Tím, že jsem přijal svou roli, jsem dlouho neměl o práci nouzi.
Ročně jsem najel asi dvaatřicet tisíc kilometrů, od začátku kariéry jsem jich natočil celkem půl milionu. Takže když se na konci jedné sezony nesešla dobrá nabídka a my zrovna s manželkou měli na cestě druhou dcerku, vyhodnotil jsem si, že už nechci dvě stě dní v roce dřít na maximálních tepech a být pryč od rodiny.
Vážím si sám sebe za to, že jsem tohle rozhodnutí udělal ve chvíli, kdy jsem to chtěl já. Nedostal jsem se tak do bodu, kdy bych někde ve čtyřiceti klečel na kolenou a prosil o smlouvu na poslední rok, protože nevím, co se sebou.
Řekl jsem si i to, že chci mít za své výkony odpovídající ohodnocení a že nikdy nebudu ten, kdo začne druhý den po ukončení kariéry projíždět internet a hledat práci.
Zároveň neodsuzuju, když kdokoliv svůj sportovní život natahuje, jak jen to jde, nebo pokud dotyčnému vše chybí z nejrůznějších důvodů natolik, že se zase vrátí. Ať už jde o peníze, o partu, o režim, nebo o emoce, je to každého věc.
Vždy si v této souvislosti vzpomenu na španělského týmového kolegu Vicenteho Reynése, který kromě své rodiny miloval i Vueltu. Žije na Mallorce, má taky dvě dcery, jedna se narodila v září, a on kvůli téhle Grand Tour skoro pokaždé chyběl na jejích narozeninách. Došlo mi, že bych se i já musel stát tím, kdo pořád přemýšlí, čemu obětovat čas.
Asi bych mluvil jinak, kdybych dostal další super pracovní nabídku v rámci týmu World Tour.
Přišla ale jen ta, která byla finančně katastrofální. Dvě stáje se ozvaly s tím, že mi oficiálně dají minimální plat čtyřicet tisíc eur a já jim je pak vrátím. Stály o moje služby, ale neměly na mě rozpočet. Spekulovaly, abych si na sebe sehnal sponzora, nebo si to dokonce zaplatil sám z vlastních úspor, aby bylo vše podle regulí.
Hned jsem to zavrhnul.
Mohl jsem jezdit zadarmo a pokusit se vybojovat lepší smlouvu. Možná bych to rozdýchal a pak by se mi to vrátilo, ale stačilo si jen představit vypjaté situace z desítky velkých závodů, kde je ohromný tlak. To, jak na mě jako na domestika řve sportovní ředitel do vysílačky, abych držel tempo, abych dojel uprchlíky a abych nakonec dovezl pozici pro lídra tak, aby mohl spurtovat o vítězství v etapě. Vědomí, že se takhle dřu a pak bych ještě měl shánět sponzora, se mi samozřejmě vůbec nelíbilo. Nebylo by správné něčemu odevzdávat sto procent, brát nulu, a přitom na sobě cítit pořád stejný nápor.
Takhle bilancuju teprve v sedmatřiceti, kdy má řada silničářů pořád skvělou výkonnost. To je třeba i případ mého oblíbence a jedné z hvězd Alejandra Valverdeho, který bojuje o velká vítězství i v jednačtyřiceti.
Rád se na to dívám. A ještě radši u toho vzpomínám, protože jsem nasbíral tolik zážitků, že budu mít ještě hodně dlouho co vyprávět.
Pamatuju si všechny závody, které jsem v profipelotonu absolvoval, i všechny týmové kolegy, které jsem během té doby poznal. Vybavím si minimálně jméno a nějakou společnou historku.
Se všemi jsem vždy dobře vycházel i díky tomu, že týmy, kterými jsem prošel, byly dost mezinárodní a byla v nich super atmosféra. Snažil jsem se být férový a plnit si své úkoly.
Až zpětně mi došlo, jakou cenu tohle vystupování mělo.
Díky tomu, jak jsem se choval, mám možnost komukoliv z lidí, se kterými jsem se během kariéry setkal, zavolat. V mé současné pozici, kdy dělám marketingového ředitele pro českou značku cyklistického oblečení Kalas, je to velká výhoda. Pokud něco potřebuju, není problém to zařídit. Přitom mám ostych. Někomu se ozvu po delší době a vždycky se nejdřív ptám, jestli si mě dotyčný pamatuje. Zatím jsem vždycky slyšel „No jasně.“
Cením si toho čím dál tím víc. Objevil jsem trvalou hodnotu své kariéry, která v tomhle ohledu pořád dobíhá.
Vím přesně, kdy jsem si uvědomil, že jsem se stal součástí světa, který není úplně normální.
Léto 2005, Mnichov.
V sezoně, kdy jsem získal titul mistra Evropy do 23 let v silničním závodě, jsem ještě pořád jezdil v Hradci Králové za PSK Whirlpool, ale už jsem měl podepsanou první velkou smlouvu s týmem T-Mobile – tehdy nejbohatší stájí světa, která se rozhodla mít ve třicetičlenné sestavě i jednoho Čecha.
Na úvod mě pozvali na třídenní seznamovací soustředění.
Do té doby jsem byl zvyklý na menší závody v Rakousku, na Slovensku, v Polsku. Někdy se bydlelo i na internátech, kde jsem jednou vyfasoval prasklou postel. Vzpomínám, jak jsem si ji musel na noc podložit taškou, abych se alespoň trochu vyspal. Druhý den mě navíc čekaly loktovačky v pelotonu a strach o to, kdo mi kopne v klíčové fázi etapy do řídítek, aby byl lepší než já a aby měl šanci posunout se na můj úkor do vyšší ligy. Když jsem to přežil, musel jsem vyhládlý sníst školní stravu nekompatibilní s výkonem, protože jinou nám prostě organizátoři nedali.
Bral jsem to tehdy jako srandu, jako součást cesty a tyto zkušenosti mi následně hodně pomohly.
Najednou jsem podepsal na dva roky s nejlepším týmem.
Do Mnichova mě odvezl kamarád a na uvítanou mě šoupli do šestihvězdičkového hotelu. Můj pokoj měl šedesát metrů čtverečních, čtyři televize, dvě z toho ve dvou koupelnách nad vanou. Úplné nesmysly. Na všechno jsem se bál sáhnout. V apartmánu čekaly připravené čtyři kufry s oblečením, bylo v nich mimo jiné dvacet pět civilních triček a deset párů bot. Kustodi mě navíc upozornili, ať se nebojím, že je to jen pro začátek.
Byl jsem z toho trochu mimo. Rok má dvaapadesát týdnů, co jsem měl asi tak dělat s tolika věcmi? Co asi… Nosila je celá rodina i kamarádi.
V Mnichově jsme jen přespali.
Druhý den probíhalo týmové focení, kdy na mě naběhlo několik maskérek a líčily mě snad půl hodiny. Říkal jsem si, že už to větší být nemůže, ale pak následoval společný přesun do Vídně, protože tam T-Mobile v rámci německy mluvící části Evropy postavil nový mrakodrap.
Letěli jsme soukromým tryskáčem.
Došlo mi poměrně brzy, že tohle je pro mého nového zaměstnavatele norma. Když nás na jednom z prvních závodů sezony ubytoval pořadatel ve čtyřhvězdičkovém hotelu, řekl Stefan Wesemann, pětinásobný vítěz Závodu míru a můj spolujezdec, že tady bydlet nebudeme. Normálně našel v okolí pětihvězdičkový hotel, vytáhnul kreditku a přestěhoval nás.
Tehdy už jsem věděl, že skoro nic není problém, ale stejně… Když pak na soustředění manažeři řekli, že nás sponzoruje Audi a každý závodník si může vybrat auto, jaké chce, byl jsem docela nesvůj.
„Za dva měsíce ho budete mít připravené v Ingolstadtu.“
I já jako neznámý nováček jsem si prý mohl vybrat jakékoliv auto z jejich nabídky. Lidé okolo týmu mi samozřejmě radili, ať to moc nenapálím. Logicky jsem je poslechl. Do té doby jsem jezdil zlatým Renaultem Clio za šedesát tisíc, na který jsem si našetřil sám. Najednou jsem měl mít minimálně Audi A3 za sedm set tisíc. Vůbec jsem takové auto nepotřeboval, ale vybral jsem si kombíka, aby se do něj alespoň vešlo kolo. Volba padla na model Audi A4.
V den, kdy jsem si ho jel vyzvednout, jsem ještě neuměl pořádně německy ani anglicky. Můj děda ale dělal dlouhé roky překladatele střeleckému klubu v Plzni, tak jsem ho vzal s sebou. Pamatuju si, jak mě vezl, a během dvouhodinové cesty mu furt nešlo do hlavy, že mi někdo dá jen tak auto. Vyrostl v komunismu a pořád se mě na to ptal.
„A oni ti to jako dají zadarmo? Audi… Ty to fakt neplatíš? Jseš si jistej?“
Dost mě nahlodal, protože tím, že jsem neuměl řeč, jsem si nebyl jistý vůbec ničím.
Děda, který nikdy nic v životě nedostal zadarmo, se pak na hranicích zeptal, jestli mám nějaké papíry a potvrzení, že mi fakt dají v Německu auto za milion… Neměl jsem nic a on měl jasno.
„No, tak budeme mít aspoň hezkej výlet, a až se nám tam vysmějou, půjdeme na kafe.“
Dorazili jsme do Audi, a jakmile první člověk uviděl, že mám mikinu T-Mobile, vrhla se na mě deset kroků od recepce nějaká paní a už mě nepustila. Jen mi řekla, že moje auto bude připravené za půl hodiny.
„Dovolili jsme si pro vás během čekání připravit oběd.“
Bylo vidět, jak se děda najednou rozzářil. Vzali nás do obrovské prosklené haly, nakrmili nás, a když jsme dojídali, otevřely se veliké dveře a z nich vyjela moje černá A4. Všechno mi vysvětlili, nechtěli ani podepsat papír, že jsem to fakt já, a zamávali mi na šťastnou cestu.
Na parkovišti jsme se tomu několik minut smáli.
Jenže tím, že mě děda vystresoval, jsem asi ještě tři měsíce čekal, jestli mi nepošlou fakturu na celou mojí tehdejší roční výplatu. Furt jsem si říkal, k čemu mi bude, když budu po Plzni jezdit v nové káře, když nebudu mít na jídlo.
Samozřejmě nic nepřišlo a auto mi nechali dva roky, než se z T-Mobilu stal po změně sponzora Team High Road a následně Columbia-HTC.
A takhle to bylo se vším.
Ne, tohle nebylo běžné. Jiné týmy měly taky super podmínky, ale T-Mobile byl odskočený asi jako Bayern Mnichov od zbytku německé ligy.
Bylo hezké to zažít, ale neměl bych potíže s čímkoliv jiným, tedy horším.
Vzpomínám také na svůj tehdejší vzor Jana Ullricha, který v T-Mobilu jezdil.
Především díky němu jsme měli nálepku super týmu, vyhrávali jsme a soupeři k nám vzhlíželi.
Oslovilo mě, že se Ullrich moc neprojevoval, navzdory své pozici. Zatímco já se ho skoro styděl pozdravit, on se choval velmi vstřícně. V Německu byl přitom megastar, něco jako Pelé pro Brazílii. Ve čtyřiadvaceti vyhrál Tour de France a byl celkem pětkrát druhý, z toho třikrát za Armstrongem. Když Američan ukončil kariéru, čekalo se, že rok 2006 bude patřil právě Ullemu.
Říkalo se, že tlak na něj byl neuvěřitelný, a že se s tím pral docela těžce.
Projevilo se to tím, že uměl skokově přibrat, takže ho T-Mobile nominoval už v květnu na Giro d´Italia, aby dobře potrénoval a dostal se do formy. Pro mě to bylo něco úžasného, protože jsem se jako nováček vešel do sestavy i já. Jako úplně poslední, když jeden ze spolujezdců musel náhle na operaci se zuby. Bylo mi dvaadvacet a dali mě na pokoj s o patnáct let starším Ukrajincem Sergejem Gončarem. Neuměli jsme se na ničem domluvit, ale za čtyři dny se dostal do růžového dresu lídra a měli jsme „Maglia Rosa“ na pokoji.
Já navíc všechny v týmu překvapil. Původně jsem měl odstoupit po desáté etapě, aby mě zátěž na zbytek roku nepopravila, ale vydržel jsem až do cíle. V týmové časovce jsem navíc jel velmi dobře a v tempu sekundoval právě Ullrichovi nebo tehdejšímu mistru světa v jízdě proti stopkám Michaelu Rogersovi. Skončili jsme o vteřinu druzí a já se tak poprvé dostal na dostřel vítězství v etapě.
Mrzelo mě, když musel Ullrich stejně jako řada dalších hvězd odstoupit z Tour de France kvůli nařčení z dopingu. Tím u T-Mobilu skončil, a zároveň tím T-Mobile skončil s cyklistikou. Když se rozjela aféra zvaná „operace Puerto“, do které bylo zapleteno asi padesát cyklistů, změnilo to celý sport. Jako nováček u profíků jsem sledoval, jak se vytahují staré kauzy. Historky o tom, co se dělo, mi přišly neuvěřitelné a nezbývalo než čekat, až to celé skončí.
Během pár let se elitní peloton hodně obměnil – přišli noví lidé i noví sponzoři. Bylo cítit, že se většina lidí nechce spojovat s minulostí.
Ullrich se kvůli tomu úplně vytratil, prý měl i velké deprese. Nedivím se tomu, odnesl to tak trochu za všechny, podobně jako později Armstrong.
Nakonec jsem se ale se svým prvním velkým lídrem přeci jen ještě jednou potkal. Na dráhové šestidenní na Mallorce 2018. Jel jsem tam už jako zástupce firmy Kalas, za britským národním týmem, což byl tehdy náš největší kontrakt. Jejich koučem byl Němec Heiko Salzwedel, uznávaná osobnost cyklistického tréninku a člověk, se kterým jsme se znali z T-Mobilu, kde trénoval právě Ullricha. Řekl mi, že dorazil i Jan.
Byl jsem si jistý, že si mě nemůže pamatovat, protože jsme spolu byli v týmu všeho všudy čtyři měsíce a já byl jen mladé české ucho. Heiko mě ale táhnul do zákulisí, a než jsme tam došli, chytil mě někdo zezadu za ramena a trochu se mnou zatřásl. „Nazdar Franti, my jsme se neviděli snad dvanáct let.“
Přesně tak. Udělalo mi to velkou radost a celý večer jsme si povídali a smáli se historkám z našeho společného působení v T-Mobilu.
„Jel jsi Tour de France?“
Ne, ale mám pět startů na Giru d´Italia a dva na Vueltě.
„Aha. Hmm.“
Jo, tohle se mi párkrát stalo. Když lidi, které sport vůbec nezajímá, zjistí, že jsem cyklista, ptají se hned na Tour de France. I mezi nefanoušky je to tak velký pojem, že každý ví, co to znamená.
Tenhle závod je symbol a já ho nepoznal jinak než jako většina z vás – jako divák. Účast mi unikla, ale vlastně mi to nikdy nikterak nevadilo. Ztotožňuju se s názorem, že další dvě třítýdenní Grand Tour, kde jsem se objevil, sice nemají v očích veřejnosti takovou prestiž, ale kvalitou závodníků i obtížností tratě jsou stejně náročné.
Můj osud v tomhle určilo, když mě hned v první sezoně v elitní kategorii nominovali na Giro. Tenhle závod mě okouzlil natolik, že jsem ho chtěl jet pokaždé, když byla možnost. „Corsa Rosa“ je totiž založena na srdečné a vřelé atmosféře. To, co jsem zažil v Itálii, mi přišlo nemožné. Jela se dvě stě kilometrů dlouhá rovinatá etapa a podél trati byli celou dobu lidé.
Zastavila se celá země.
Tím, že se Giro koná v květnu a Tour v červenci, bylo jasné, že dokážu na úrovni zvládnout jen jednu z možností. Elitní týmy podle toho pracovaly, hned zkraje sezony se rozdělily do skupin a rozhodily si programy tréninků tak, aby se každý cyklista mohl soustředit na to své.
Jakmile se mě šéfové zeptali, jestli chci jet Giro, okamžitě jsem souhlasil.
Kdybych absolvoval jako první velký závod Tour de France, mám to třeba hozené jinak, ale upřímně si to po mnoha zkušenostech nemyslím. Francie je sice hrdá na to, jakou má cyklistickou tradici, zároveň je odměřená. Několikrát jsem jel podnik Dauphiné Libéré, který slouží jako generálka na „Starou dámu“, navíc ho pořádá stejná organizační agentura ASO. Připadalo mi, že kamkoliv jsme přijeli, například přespat na hotel, byli jsme na obtíž.
To v Itálii se z nás naopak každý mohl zbláznit. Masér rozdal v hotelu padesát čepiček a personál pro nás dělal první poslední. Lidi znali všechny závodníky jménem. I já, domestik, který tahal většinu času špici pelotonu na větru a pak někde odpadnul, jsem si mohl připadat jako hvězdný „Francesco Raboni“, jenž další den pojede o celkové vítězství.
Tuhle atmosféru jsem si zamiloval.
Nakonec se mi italská věrnost vrátila v tom, že jsme na Giru 2011 pod hlavičkou týmu Columbia vyhráli týmovou časovku. Díky tomu vím, jaké to je, stát na pódiu Grand Tour.
Samozřejmě jsem tušil, že jsem se svým nastavením vyšachoval ze hry o Tour. I sportovní ředitelé mi později, pár let po konci kariéry, potvrdili, že mě mé nadšení pro Giro stálo místo v sestavě pro rok 2009. Tehdy proti mně rozhodlo, že jsem ve Francii do té doby nebyl, na rozdíl od spolujezdce Berta Grabsche, který nakonec dostal přednost.
Myslete si, co chcete, ale díky tomu, že jsem v kariéře přijímal s vděčností všechno, co mě potkalo, jsem si tuhle souhru okolností vykompenzoval jinde a jinak.
Někdy pršelo. Jindy foukal vítr. Stávalo se i to, že bylo čtyřicet stupňů a já vypil deset litrů vody.
To hlavní ale bylo na konci každého rovinatého dojezdu vždycky skoro stejné.
Věděl jsem, že musíme jako tým opanovat závěry etap, abychom vyjeli tu nejlepší pozici pro naše lídry – sprintery. Nejpozději na značce, která ukazuje pět kilometrů do konce, jsem musel kontrolovat čelo a rozjíždět náš vláček. Trčel jsem tam většinou jako první vagon a táhnul za sebou ostatní. Mým úkolem bylo dostat v tempu a bez problémů celý tým na značku třetího až druhého kilometru.
Pak jsem vystoupil a odpadnul na konec balíku, kde jsem měl často pocit, že vyčerpáním vyplivnu plíce.
Místo mě šel do čela na jeden kilometr stejně spolehlivý Adam Hansen. Po něm to převzal jeden z nejlepších časovkářů své doby Tony Martin, jehož vystřídal kilometr před páskou zkušený Marco Pinotti. Na pětistovce nastoupil Mark Renshaw. Ten už spurtoval ze sedla, aby vyjel ideální lajnu na posledních dvě stě metrů.
Pak už to bylo na tom, kdo v cíli obvykle vítězně roztahoval ruce.
Mark Cavendish často rozjel nohy tak, že na něj nikdo neměl. A mě hřálo, že si to mohl dovolit díky tomu, jakou práci jsme pro něj já a zbytek kluků odvedli. V letech 2008–2011 jsme v tomhle byli bezkonkurenční.
Fascinovalo mě, jak náš zápal a souhra „Cava“ dokázaly nastartovat. Často dojížděl do cíle úplně na šrot, především v etapách Grand Tour, kde byly nějaké kopce, ale jakmile ucítil šanci na vítězství, vymáčknul se na posledních pár set metrů z nuly do extáze.
Nevím, kde bral energii, ale věděl jsem, že ho stačí jen dotáhnout do spurtu a tam už si poradí.
Dělat domestika pro mě bylo v tomhle ohledu něco velkého.
Pamatuju si Giro 2008. Týmový ředitel tam s námi nejdřív ani nechtěl jet, protože jsme s výjimkou jednoho vrchaře byli na soupisce jen spurtéři, časovkáři a nosiči vody. Nakonec jsme vyhráli čtyři etapy a dominovali jsme natolik, že s námi ostatní týmy nechtěly spolupracovat. Tehdy jsem byl schopný jet dvě stě kilometrů na špici balíku, zlikvidoval jsem dvě skupinky uprchlíků a „Cav“ nakonec v cíli slavil.
Mark se ke svým domestikům vždy choval skvěle. I když to byla naše práce, čas od času nám dal krásný dárek, nebo loboval za to, abychom dostali dobré smlouvy.
I přes to, co jsme měli společně za sebou, jsem byl trochu nervózní, když jsem bral už jako zástupce firmy Kalas obchodní partnery na šestidenní do Londýna, kde měl Cavendish startovat. Neviděli jsme se pět let a napjatě jsem čekal, co se bude dít.
Procházel jsem se kolem velodromu a naši hosté se mě ptali, jestli se s nimi vyfotí. Najednou mi něco přistálo na zádech.
„Frankie.“
Mark na mě vyskočil, křičel a tisknul se jak malé dítě. Pět minut mě objímal, pak se se všemi vyfotil a začal na můj doprovod chrlit historky. Mluví hrozně rychle a stejně jako ve spurtu prakticky nejde zastavit.
„Řeknu vám, jak mi tenhle kluk zachránil život.“
Vždycky trochu přeháněl.
Na Giru 2011 byla horská etapa, kdy se jelo dvakrát přes Etnu. Hned po startu odjela silná skupina, už první výšlap mě celkem bolel, ale měl jsem formu, cítil jsem se super a jel jsem s elitou v hlavním poli. Najednou mi ředitel v rádiu hlásil, že Markové Cavendish a Renshaw odpadají. Zůstali vzadu úplně sami a do cíle chybělo sto třicet kilometrů. Oba měli katastrofální den, ale museli to za každou cenu přejet, protože nás pak čekaly čtyři rovinaté etapy, kde jsme chtěli vyhrávat.
Počkal jsem na ně a jel jsem jim celou dobu tempo.
Pamatuju si, že se mě Cavendish při jakémkoliv stoupání držel i za kapsy u dresu. Měl úplný den blbec, vynechávaly mu nohy a já ho vyloženě strkal do kopce.
Dojeli jsme čtyřicet minut za vítězem. Časový limit jsme stihli asi o dvacet vteřin a Mark se v cíli zhroutil.
O pár dní později jsme dorazili na roviny a vyhrál dvě etapy.
Občas bylo tvrdé mu pomáhat a asi by mi to vadilo dělat ve chvíli, kdy by to nikdo neocenil, ale tady to bylo jinak. Když jsem stál v Londýně a poslouchal, jak to ze sebe Mark sype, došlo mi, že to pro něj byl ještě silnější zážitek než pro mě. Vím, že si přesně pamatuje, jak se v cíli na Etně zvednul a z posledních sil mě objal. A vím, že až se někdy v padesáti potkáme, budeme si o tom zase povídat.
Tohle bych za nic nevyměnil.
V cyklistice jsem měl dva cíle.
Zaprvé dostat se do nejlepších týmů a být tam úspěšný, zadruhé se aspoň trochu zabezpečit, protože jsem dal přednost sportu a obětoval vzdělání. Mám maturitu, cestovní ruch a hotelovku, ale na vysokou jsem nešel.
U prvního bodu jsem měl chvíli ambici, že bych mohl být něco víc než domestik.
Týmy, kde jsem měl smlouvu – T-Mobile, High Road, Columbia i Quick Step – ale byly tak velké, že to po náznacích dopadlo jinak. Závodem Okolo Murcie moje výsledky vygradovaly. Už předtím jsem vyhrál etapu na Okolo Romandie a na Dauphine Libéré jsem skončil čtvrtý v padesátikilometrové časovce, kde jsem porazil hvězdy Valverdeho, Vincenza Nibaliho, i Alberta Contadora.
Trenéři ve mně viděli potenciál už ve chvíli, kdy se mi v jednom horském dojezdu na Giru 2007 povedlo dojet hned za nejlepší skupinou. Měl jsem nadprůměrnou časovku, uměl jsem vyjet dlouhý kopec a pro sportovní ředitele to byl signál, aby mě otestovali.
Tým se mnou začal pracovat ve stylu buď, anebo.
Závody mi plánovali tak, abych zhubnul, při výšce 183 centimetrů a váze 73 kilogramů chtěli, abych shodil na sedmdesát. Zvládnul jsem jen dvě kila, ztratil jsem drive pro časovky a do kopců jsem se přitom skoro nezlepšil. Najednou jsem byl v obou rolích dvacátý, celkově pak třeba ve třetí desítce a nebylo to tak ani tak. Výkonnost jsem sice měl na super úrovni, jenže z výsledkového pohledu bylo to, co jsem předváděl, strašně daleko od úspěchu.
Hodně rychle jsme se domluvili, že se vrátíme k tomu, co umím. Naberu svalovou hmotu, budu schopný vyhrát časovku a budu elitní domestik. To mi zajistí místo v týmu.
Přesně tohle se stalo.
Zpětně vidím, že hlavu, abych byl lídr týmu, který jede na výsledek v Grand Tour, jsem asi ani neměl. Když jsem viděl, jak si nejlepší závodníci, jako byl u nás svého času Roman Kreuziger, váží každé jídlo, nechtělo se mi to podstupovat. Považoval jsem to za sebetýrání.
Vnímal jsem, že největší hvězdy bývaly uzavřenější, protože na ně byl pořád tlak. S Markem Cavendishem se každý chtěl fotit, on se pak jednou někomu nepodepsal a ti lidi na něj začali řvát, že je hajzl, který nedal autogram jejich holčičce.
Tyhle věci šly úplně mimo mě. Splnil jsem si týmové úkoly nejlíp, jak jsem uměl, a pak jsem mohl být v klidu.
Lídři mě respektovali a chtěli mě mít po svém boku. Jako domestik jsem si vybudoval pevnou pozici a ti, kterým jsem pomáhal, si to pamatují. Možná to zní jako klišé, ale čím starší jsem, tím víc si uvědomuju, že klíčový je po odvedené práci pocit, který ve mně zůstane.
Navíc asi umím relativně dobře vytěsnit nepříjemné zážitky.
Cením si toho, že jsem se dokázal prosadit ve velké konkurenci, kde byl často velký stres. V cyklistice se totiž může kdykoliv stát, že z ničeho nic skončí dva supervelké týmy a najednou je bez práce šedesát kvalitních lidí.
Přesně tohle se dělo, když jsem začínal. Sponzoři odcházeli ve velkém, po dozvucích dopingových afér neměli v náš sport důvěru. Byl jsem kvůli tomu jako bažant po nováčkovské dvouleté smlouvě od začátku pod tlakem. V tomhle cyklistika byla – a vlastně pořád je – tvrdá.
Nakonec jsem vydržel a byl jsem relativně dlouho ten, komu to vyšlo. Byla totiž spousta domestiků v ostatních týmech, kteří dělali totéž, co já, jenže jejich lídři nevyhrávali. Kdybych za sebou neměl velké chvíle s Cavendishem a osobní chvilky slávy Okolo Murcie, možná bych na nic nevzpomínal s radostí, ale byl bych zapšklý a naštvaný.
Jenže je to jinak a cítím vděčnost.
Vím, že dnešní generace je oproti té mé v něčem oprsklejší. Osobně to moc nemusím, mám rád hierarchii, ale respektuju, že mladí ji tolik nemají a tím se boří mýty. Já přišel do týmu, držel několik let hubu a krok a teprve pak se vidělo, co se mnou dál. Byl jsem možná pokornější a uťáplejší, než bylo potřeba.
Slýchal jsem, že mě to prý brzdilo, ale vnitřně vím, že mi to v ničem nepřekáželo.
1. dubna 2015.
Od tohohle dne nejsem domestik.
Jako člen týmu české značky na výrobu cyklistického oblečení Kalas mám jinou roli.
Zastávám pozici v marketingu firmy a oproti kariéře je úsměvné, že mi sami volají generální manažeři největších týmů. Dřív to bylo naopak. Jako závodník jsem párkrát čekal do poslední chvíle, než mi šéfové potvrdili, že na mě ve stáji zbylo místo. Občas jsem jim z nervozity sám volal, oni mi to nebrali a já žil v nejistotě.
Teď se situace obrátila.
Jsem součástí společnosti, která si už může pečlivě vybírat, s kým bude spolupracovat. Oblékáme britský nároďák. British Cycling jsme přesvědčili, protože jsme splňovali jejich specifické požadavky. Hlavně tím, že jako firma vlastníme celou výrobu a nešijeme nic v Číně. Britové hledali značku, se kterou můžou něco vyvíjet a být s lidmi od nás v kontaktu každý den. Takže vypověděli kontrakt Adidasu a přešli k nám.
Díky tomu samému spolupracujeme s týmem Alpecin Fenix, kde jezdí Mathieu van der Poel. Navázali jsme kontakt v době, kdy ještě nebyl největší hvězdou pelotonu. Aktuálně máme s týmem novou tříletou smlouvu a dostali jsme přednost i před značkami z Belgie a Nizozemska. Vyhráli jsme díky servisu a flexibilitě, nedali jsme partnerovi jediný důvod, aby s námi nepodepsal další kontrakt.
V kontextu, co hlavní tvář téhle stáje předvádí, je to velká pecka.
Veškeré vyjednávání smluv, cestování za týmy, vyvíjení nových produktů pro hlavní hvězdy, ať už českého národního týmu, nebo toho britského, mě opravdu baví.
Když jsem skončil se závoděním, chtěl jsem si dát malinko pauzu. Netušil jsem, co budu dělat. Docela dost značek mě samo oslovilo a taťka, který jinak pracuje u firmy Author, zrovna něco pro Kalas testoval a zeptal se, jestli nechtějí, aby pomohl i mladej. Moje zapojení se rozjelo přirozeně. Na začátku to bylo trochu nucené, ale s lidmi, kteří firmu vedou, nám do sebe brzy všechno zaklaplo.
Některé věci jsem možná pomohl zlepšit, ale vím, že v Táboře ve výrobě pracuje dvě stě sedmdesát lidí a všechno je to týmová práce. Snažím se vyzdvihovat, co kdysi uměli ocenit lídři, se kterými jsem spolupracoval. To, s jakou úctou se oni chovali ke mně, se snažím přenášet do firmy. Můžu domluvit jakýkoliv obchod, ale kdyby produkt nebyl dobrý, nebude to fungovat.
Že jsem Franta Raboň, který docela dobře jezdil na kole, by bylo fuk. Zároveň jsem věděl, že díky tomu, co mám za sebou, může být oblečení Kalas zajímavé i na nových trzích.
Právě v tuhle chvíli se mi vrátilo, jak jsem se choval jako cyklista.
Věděl jsem třeba, že si Australan Mark Renshaw po kariéře otevřel velký cyklo obchod západně od Brisbane. Napsal jsem mu, jestli by neměl zájem spolupracovat, jelikož jsme chtěli na místním trhu trošku dostat značku do povědomí. Hned odepsal. Zavolali jsme si a půl hodiny se bavili o všem možném. Jak se mají rodiny, jak jde život bez závodů. Domluvit se na obchodních podmínkách následně trvalo deset minut. Půl roku od prvního telefonátu jeho obchod prodával naše oblečení a výsledky byly skvělé. Mimo to je naším ambasadorem, což má u australských fanoušků velkou odezvu.
Podobně to vlastně dopadlo i v Dánsku. S Brianem Holmem, což je můj kamarád a bývalý sportovní ředitel, který měl ve World Tour na starosti mě a například i Marka Cavendishe. Svou vlastní značku oblečení vyrábí právě u nás v Táboře.
Po těchhle zkušenostech cítím, že můj přerod přišel v pravý čas.
Vždy jsem si uvědomoval, že je nějaká kariéra po kariéře, která je minimálně stejně důležitá. Navíc se v ní chtě nechtě vždy promítne minulost a člověk sklízí to, jaký byl.
Cyklistikou jsem se zajistil relativně slušně.
V kategorii World Tour bylo dvacet stájí a každá mohla podepsat třicet závodníků. Byl jsem osm let mezi šesti sty nejlepšími silničáři na světě. Už za první smlouvu jsem si koupil v Plzni byt, ve čtyřiadvaceti, bez hypotéky. Byl jsem „bez starostí“ a ruku v ruce s tím, v jakých týmech, s jakými lidmi a s jakými výsledky jsem postupně sbíral zkušenosti, se moje finanční situace zlepšovala. Zároveň jsem neměl příjmy jako třeba v Premier League, abych si dnes mohl každý den dělat v uvozovkách jen to, co chci.
Života bez vrcholového sportu jsem se ale nebál.
Byl jsem přesvědčený, že když se budu čemukoliv věnovat tak, jako jsem se věnoval cyklistice, není možné, abych nebyl úspěšný.
Nechci, aby to znělo nabubřele, moje sebevědomí je spojené s pokorou a disciplínou, kterou mi rodiče – a později také trenéři Vláďa Vávra a Ota Fiala z Hradce Králové – vštěpovali od mládí.
Taťka je sice sám bývalý vrcholový cyklista, nějaký čas trénoval dráhaře Dukly Praha i národního týmu, ale na kolo mě nikdy nenutil. Naopak chtěl, abych dělal všechny sporty a mohl si jít kdykoliv s kamarády zahrát ven basket nebo volejbal. Až když mi bylo dvanáct, přijel k naší bytovce v Plzni jistý pan Pečenka, který vedl cyklistický klub, a vyhecoval tátu, aby mi postavil kolo a já s nimi mohl vyrazit na vyjížďku. Přijeli jsme na první závod a já hned vyhrál, takže se mi to zalíbilo.
Až v téhle chvíli, kdy jsem se pro něco sám vnitřně rozhodl, vše začalo dostávat tvar.
Cyklistika je časově náročná a jejím základem je pravidelný režim. Musel jsem si odpustit chození ven s klukama a s holkama, vybral jsem si to sám. Z téhle doby nemám žádné kamarády, ale dělal jsem to, co jsem cítil. Taťka mi vycházel vstříc. V zimě, kdy se brzy stmívalo, na mě skoro vždy čekal v autě před školou a kolo měl složené v kufru. Já k němu po vyučování nasedl a snědl rýži v krabičce, co mi udělala mamka. On mezitím postavil kolo a pak jsem objel tříhodinový trénink v okolí Plzně, abychom vše stihli za světla.
Díky tomu si mě v sedmnácti vyhlédnul nejlepší český tým v PSK Whirlpool. Přestěhoval jsem se do Hradce Králové a začal bydlet sám. Naučil jsem se vařit, prát i žehlit, dodnes jsem v tomhle ohledu soběstačný.
Už tou dobou jsem měl nastavené v hlavě, že se buď cyklistikou uživím, nebo skončím. Měl jsem vizi, že se do pětadvaceti dostanu do špičky, a pokud se to nepovede, půjdu dělat něco jiného. Nelíbila se mi představa, že budu do pětatřiceti objíždět menší závody nižších kategorií. Chvíli bych možná měl nadprůměrný plat, ale pak bych zjistil, že neumím nic jiného než šlapat na kole.
Kluků, kterým se tohle stalo, byla celá řada.
Já věřil tomu, že mě nahoru dostane rutina a preciznost, ať už jde o vstávání, nebo o trénování. Vsadil jsem na celkovou poctivost a těžil z ní celou kariéru. Během angažmá ve World Tour se mi nestalo, že bych nedodržel plán. Když se řeklo, že se odjíždí v půl desáté z hotelu na etapu, byl jsem tam.
Tohle nastavení se mi líbilo, díky němu jsem se prosadil.
To samé dnes logicky aplikuju i v práci.
Nečekám, že to budu mít snazší díky tomu, že jsem se potkal s Armstrongem, s Ullrichem a s Cavendishem. Takhle svět prostě nefunguje a je to správně.
S manželkou, která vystudovala dvě vysoké školy, práva a filozofickou fakultu, přičemž se věnuje prvnímu oboru, docela řešíme, jak máme vychovávat naše dvě dcerky.
Oba jsme si v životě došli k osobní zodpovědnosti tím, že jsme se postupně a přirozeně vypracovali, a přijde nám, že dnešní děti o tuhle možnost přicházejí. Holky dělají krasobruslení, a nejen z tohohle prostředí cítíme nátlak. Dnes je to nastavené tak, jako by pomalu bylo pozdě začínat se sportem v pěti letech. My přitom nejdřív jen chtěli, aby se naučily bruslit. Vlastně nemáme zájem, aby se specializovaly jen na jednu věc. Jde nám o to, aby byly všestranné a připravené tak, že se o sebe v budoucnu postarají.
Ano, jako já a moje manželka.
Samozřejmě, kolikrát si i dnes řeknu, že všechno stojí za prd, že jsem měl v práci špatný den, ze kterého mě bolí hlava. To samé jsem ale zažíval i jako cyklista. Jel jsem Grand Tour a prostě mi to v nějaké etapě vůbec nesedlo. Věřil jsem naštěstí tomu, jak pracuju, takže jsem se vyspal a ráno na to šel znovu.
Podle tohohle nastavení žiju pořád. Tak, aby to nikdy nemuselo být jinak.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází