Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopLáska, chlape. Láska
„Víš co? Myslím, že jsem dost dobrej na to, abych NBA hrál, ale tys pro to nic neudělal. Nemůžeme spolu dál pracovat.“
Těmito slovy jsem se rozloučil se svým prvním agentem, který mě zastupoval, když si mě v roce 2007 na draftu nevybral žádný z klubů NBA.
Těmito slovy se daly věci do pohybu.
Nastoupil jsem cestu, která mě krok po kroku dovedla až sem.
Teď stojím na čáře šestimetrového hodu, v duchu si opakuju „TP23 strong“ a na sobě mám dres České republiky. Dres země, která mi v mém životě dala víc než cokoliv jiného lásku. Lásku ve všech ohledech, které si můžu přát. Poznal jsem tady, co to znamená, být milovaný. Jako člověk, manžel, otec i sportovec.
Dres země, která se stala mým domovem, přestože v kariéře jsem tu odehrál jen dvě sezony.
Tady jsem poznal svoji ženu. Tady jsem začal vychovávat svého syna, o kterém jsem ještě v den jeho narození neměl ani ponětí. Tady se chceme jednou usadit a vytvořit zázemí našim čtyřem dětem.
Tady o mě tak moc stáli, že udělali, co mohli, abych se za tuhle zemi mohl na hřišti rvát.
Vypouštím balon z rukou směrem ke koši a vím, že nemůžu minout. Ne potom, co jsem se uklidnil svým malým osobním zaklínadlem, které mi navždycky bude připomínat bráchu a jeho neuvěřitelnou odvahu tváří v tvář nevyhnutelnému.
Míč propadává obroučkou a já vím, že jsem přidal další svůj drobný kousek do bohaté sportovní historie tohohle národa, který je možná malý, ale o to větší má srdce a nebojí se postavit komukoliv.
Do sportovní historie země, kde jako by všechno v mém životě postupně nabralo správný směr.
Nový agent Noah, jehož mi po neúspěšném draftu doporučil spoluhráč z univerzity, jeden z mých nejbližších kamarádů, mě totiž ujistil, že mi najde dobrou práci. Proto když přišel s tím, že pro mě má smlouvu v Nymburku, důvěřoval jsem mu.
Přestože jsem se samozřejmě zeptal, kde to sakra je, tenhle Nymburk.
„V České republice.“
To je to Československo? To, o kterém jsme se učili ve škole? Měl jsem základní povědomí, že taková země existuje, věděl jsem, že leží někde uprostřed Evropy a hrála roli v důležitých historických událostech, dokázal bych poskládat pár jmen úspěšných českých sportovců, ale tím veškeré moje vědomosti končily. Nicméně byl jsem natěšený, že dostávám svoji první profesionální příležitost. Kontrakt jsem okamžitě přijal, aniž bych tušil, co mě bude čekat, až po té dálce vystoupím z letadla. Co to vedle basketbalu bude znamenat pro můj život.
Chtěl jsem v první řadě hrát a všem ukázat, jak jsem dobrej. A když už nevyšla NBA, tak tady mi za to aspoň někdo nabízel pěkné peníze.
Vyrazil jsem poprvé v životě do Evropy.
Champaign, Illinois. Osmdesátitisícové město jižně od Chicaga. Není úplně špatné, ale část, do které jsme se s rodiči přestěhovali, když mi mohly být tak čtyři roky, byla tak trochu ghetto. Country Brook se ta čtvrť jmenuje a vypadá přesně jako z filmů. Hloučky postávající u zdí šedivých baráků, zírající na každého, kdo prochází nebo projíždí kolem. Násilí na ulicích. Rvačky, zbraně. Sem tam tady někdo i přišel o život.
Naše rodina má ve městě pořád barák, i když už v jiné části, ale když jsem nedávno přes Country Brook projížděl, naplno jsem si uvědomil, jak hrozné místo to je. Svoje děti bych v něčem takovém vyrůstat nenechal. Když jste ale školák, tohle neřešíte. Prostě znáte prostředí, v němž žijete, a snažíte se v něm zorientovat. Já jako malý kluk moc ven nechodil, protože jsem se jednoduše bál, ale když se později narodili bratr se sestrou, přirozeně jsem získal pocit, že je jako ten nejstarší musím chránit, a postupně jsem se učil být tím, kdo si umí poradit.
V sousedství třeba žil kluk jménem Corey, takový ten typ, co všechny okolo prudí. Nikdy jsem se moc nepral, ale jednou jsem si všiml, že něco zkouší na mého brášku, vystartoval jsem na ulici a přepnulo mi. Pustil jsem se do něj. Od té doby jsme se spolu pak pomlátili možná tak jednou do týdne, kdekoliv jsme na sebe narazili.
Je zvláštní, že jsme se nedávno po dlouhé době náhodou potkali a já k němu už necítil žádnou zášť.
„Blake, man, what’s up, you know?“ kamarádíčkoval se. „Man, it’s been a looong time, you know…“
Zajímal se, jak se mám, vykládal, jak jsme se neviděli věky, a pak svým kumpánům povídá, že jsem ho naučil se rvát.
Jako školák bych si nikdy nedovedl představit, že si o tom spolu jednou budeme povídat.
Ani u nás doma to během mého dětství zdaleka nebylo ideální. Táta byl na mámu velmi hrubý, napadal ji slovně i fyzicky. Obrazy, jaké jsem musel sledovat, ve mně zanechaly pevné přesvědčení, že si sám jako otec nebo partner neumím představit, že bych takové chování ukazoval svým dětem. Už jako malý jsem si jasně řekl, že až vyrostu, nikdy nedopustím, abych byl takový na kohokoliv ze svých blízkých. Sám před sebou bych neobstál, kdybych takhle selhal.
Mamka naštěstí byla dost silná, aby od táty odešla. Vzala svůj život do vlastních rukou, což ale zase obnášelo, že na nás tři děti zůstala sama. Pro mě to znamenalo, že jsem se už v nějakých devíti letech snažil být sourozencům tátou, aspoň v těch ohledech, na které jsem stačil. Takže jsem s nimi často zůstával doma a hlídal je, musel jsem je vodit do školy a potom zase vyzvedávat a v pořádku je dostat domů. Mnohdy se stalo, že mamka pracovala dnem i nocí, byla ošetřovatelkou postižených lidí. Zůstávali jsme tak sami doma a ona odcházela se slovy: „Kdyby někdo volal, nezvedejte to. Kdyby někdo klepal, dělejte, že tu nejste.“
Jasně že takové pokyny znamenaly, že jsme se všeho pěkně báli. Přesto jsme si spolu dokázali hrát a bavit se jako jiné děti. To, kde jsme vyrůstali, nás zocelilo.
Basketbal do mého života vstoupil hodně brzy a byl pro mě – jako pro spoustu kluků pocházejících z podobných podmínek – tak trochu únikem od všeho strachu a problémů. Vzal jsem balon, na ulici si s ním hrál a bylo mi fajn. Mohlo mi být tak sedm, když mamka začala pracovat pro jeden starší pár, pomáhala ženě pána s amputovanýma nohama. Hned vedle jejich baráku bylo basketbalové hřiště, tak mě na něj posílala, ať tam na ni počkám, než bude hotová.
Na hřišti hráli dospělí chlapi, takže jediné, co jsem mohl dělat, bylo střílet si někde bokem a snažit se napodobovat jejich pohyby. Kdykoliv jsem se pokoušel k nim připojit, odbyli mě, že jsem moc malej.
Odbyli mě jednou.
Dvakrát.
Padesátkrát, než jsem už byl o něco starší, větší, silnější a přišel den, kdy jsem si s nimi už mohl zahrát. Pustili mě mezi sebe.
Nedali mi ale vůbec nic zadarmo. Bylo to jako boj o přežití. Končíval jsem sedřený, omlácený a postupně přicházel na to, jak si poradit, abych proti těm obrům dokázal mít v něčem navrch.
Hrávali jsme i s kamarády postupně víc a víc a z basketbalu se stával prostředek, jak si najít své místo v partě. Buď jsme hráli mezi sebou pro radost, nebo jsme vzali balon a vyrazili na hřiště o pár ulic dál s tím, že jdeme porazit ty, kteří hrávají tam. Je to jako boj. Souboj dětských gangů podle určitých pravidel. Musíte dát najevo, že tohle je váš plácek, vaše teritorium, a vetřelce vypráskat tím, že je porazíte. Někdy jsme vyráželi zabrat cizí území my, někdy jsme se museli bránit. A bývalo to hodně ostré.
Já k tomu celou základku hrával i baseball, ten byl dokonce mým hlavním sportem. Dostal jsem se i do mládežnického výběru, který jezdil hrát po ostatních státech. To basketbal jsem vedle toho začal hrát organizovaně až někdy ve třinácti na střední.
Byla to doba dominance Chicago Bulls s Jordanem, Pippenem, Kerrem, Rodmanem, všemi těmi legendami. Podle mě šlo o nejlepší tým všech dob, přestože Golden State později překonali jejich rekord. Sledovat Jordana, to nebyl sport, to bylo něco, co měnilo celý obraz hry jako takové. Připadalo mi to jako poezie. Bulls vyhrávali, co mohli, a všichni z našeho okolí k nim vzhlíželi, protože všechno se odehrávalo tak blízko. I tátu si pamatuju, jak řval nadšením u televize, že byl slyšet až na ulici. Každopádně snad každý z mých vrstevníků chtěl být basketbalista, a přestože baseball mi šel líp a měl jsem na něj jednoznačně větší nadání, i moje srdce si basket postupně získával víc a víc.
Když mi pak na střední trenér baseball znechutil a do toho jsem najednou narostl hodně do výšky, volba byla jasná. K tomu jsem začal hrát i americký fotbal, což mě ještě víc fyzicky zocelilo. Byl jsem quarterback, a protože naše lajna nebyla moc dobrá, neustále jsem se s někým řezal. V basketbalu se to teď může na hřišti mlít, jak chce, ale mně to nikdy nepřipadá úplně na hraně. Proti tomu, co jsem zažíval v americkém fotbale nebo ještě předtím na ulici, je to úplné nic.
Náš rodinný život se tou dobou zklidnil, protože máma si našla nového přítele i práci a přesunuli jsme se na bývalou vojenskou základnu v Rantoul v Illinois. Dodnes se mi zdají sny o našem tamním baráku.
Jen ten barák a nic okolo. Zvláštní. Doteď nevím, co to má znamenat.
Divoké mládí se ale asi podepsalo na tom, že mě v posledním roce vyhodili ze střední. Trochu jsem to přeháněl s nočním životem, takže jsem letěl ze školy, a tím pádem i z basketbalového týmu. Nikdo mi neřekl, co už je příliš a co si můžu dovolit, neměl jsem nikoho, kdo by mi poradil, jak se správně chovat, a já prostě pařil až moc. Stejný osud mě potkal i na prep-school, což je mezistupeň mezi střední a univerzitou. Zase jsem se dostal do problémů, zase mě vyrazili.
Nebýt basketu, nevím, co by se mnou bylo.
Díky němu si mě totiž vyhlídli z Lyoly, chicagské univerzity. Dostal jsem od nich šanci se sebou něco udělat, získat vzdělání a pomoci si tak k lepšímu životu. Bylo to navíc kousek od domova, tak jsem neváhal.
Na univerzitě se postupně stával reálnějším můj sen o NBA. Po juniorském roce, nakonec mém nejlepším, jsem workoutoval pro Millwaukee Bucks, kteří mi tvrdili, že mají pick na konci prvního kola draftu a chtějí ho uplatnit na mě. Ale já byl ještě bez agenta a čekal mě poslední rok studia, které jsem nechtěl jen tak opustit. Rozhodl jsem se draft ještě odložit. Jenže závěrečný rok z mé strany už nebyl tak skvělý, vzhledem k NBA jsem necítil tu samou energii. Byl jsem o rok starší a liga má přece jen ráda mladé hráče s potenciálem. Na univerzitě jsem si celkově udělal skvělé jméno, ale na draftu to nemělo odezvu.
Celé jsem to špatně načasoval, což hraje vzhledem k NBA ohromnou roli.
Cítil jsem – a dodnes jsem o tom přesvědčený – že mám na to, abych v lize obstál. Mám v sobě pořád, že jsem tam měl hrát. Není to ale už nic, k čemu se upínám.
V mém životě se začaly dít zásadnější věci.
První, co jsem uviděl za dveřmi příletové haly, byl obrovitý chlap.
Chlape, to je George Zídek!
Pamatoval jsem si ho z NBA a hlavně z UCLA, protože jsem byl velkým fanouškem univerzitního basketbalu. Už jen tohle setkání mi stačilo k tomu, abych byl z České republiky po pár minutách nadšený.
„Tohle se opravdu děje. Právě jsem se setkal s Georgem Zídkem,“ blesklo mi hlavou.
Potom přišel menší šok. Jeho auto. Malá červená krabice.
Mohl to být Fiat Punto? Možná. Každopádně to mělo jen dvoje boční dveře a rozhodně to nevypadalo jako něco, co má řídit basketbalista měřící přes dva metry deset. Ale co, napěchovali jsme se do toho vozítka a vyrazili. Zatímco jsem z okénka sledoval, jakže vypadá ta Evropa, báječně jsme si popovídali. George coby člen vedení klubu se už od téhle první jízdy stal mým nejbližším člověkem, jehož jsem ve svých začátcích v Česku poznal, a mám pocit, že jsme si začali okamžitě rozumět.
Zbytek toho, na co jsem postupně narážel, tak příjemný nebyl.
Mohlo za to moje smýšlení o sobě samém. Přišel jsem totiž s tím, že mám hrát NBA, na univerzitě jsem byl hvězda, kolem níž se všechno točilo, a najednou jsem ani nezačínal v základní pětce při české lize. Přišlo mi, že bych měl hrát víc a že jsem někdo, tak proč se tak tady ke mně nikdo nechová?
Nedokázal jsem pochopit, že jsem jen řadový hráč.
Kouč Muli Katzurin mě kvůli tomu od počátku neměl příliš v lásce. V jeho očích jsem byl jen namistrovanej Amík a já se mu s odstupem ani nedivím, když si vybavím, jak jsem se choval. Postupně jsem totiž získal dojem, že mě jen chce zaříznout, a dával jsem mu to najevo tak, jak jsem uměl. Vzdorem. Všechno vyvrcholilo zápasem, kdy mi o poločase řekl, ať se sbalím a vypadnu.
Já ho vyfakoval a začali jsme po sobě štěkat.
Tehdy jsem se opravdu sebral a zmizel uprostřed rozehraného zápasu, hned ten večer za mnou ale dorazilo pár spoluhráčů, aby mě podpořili.
„Hej, B, jsme tým. Není to o tom, že musíš všechno zvládnout sám,“ řekl mi tehdy Radek Nečas. Jeho slova mi hodně otevřela oči. Poznal jsem, že kluci jsou na mé straně, stejně jako Neno, tedy Ronen Ginzburg, tehdejší Katzurinův asistent a dnes trenér našeho nároďáku. Hodně věcí mi vysvětloval, ať už z lidské, nebo sportovní stránky. Strávili jsme spolu spoustu času prací na mých individuálních schopnostech.
Pak tu byly překážky – řekněme – kulturního rázu.
Lidi z týmu a George Zídek byli totiž všehovšudy jediní, kteří mluvili anglicky. Jazyková bariéra mě od počátku naprosto zaskočila, nebyl jsem schopný kamkoliv sám vyrazit, nedokázal jsem si o nic říct. Z domova jsem byl třeba zvyklý, že mi v obchodě zabalí nákup, a tady jsem si najednou musel říkat o tašku. Poprvé jsem z toho byl úplně mimo, netušil jsem, co po mně prodavačka chce, a ona zase, co se to ptám já. Kvůli takovým drobnostem, na něž jsem narážel na každém rohu, jsem se postupně bál cokoliv ve městě vyzkoušet, protože mi jednoduše nikdo nerozuměl a já sám netušil, co se sluší.
A to jsem ještě od klubu dostal auto, do kterého jsem vlezl a zjistil, že má nějak moc pedálů a manuální převodovku.
V něčem takovém jsem nikdy předtím neseděl.
Moje první jízda ze sportovního centra se proto nevyvedla úplně podle představ. Poskakoval jsem v plném provozu uprostřed Poděbrad, auta za mnou troubila a já se zoufale snažil pochopit, jak mám zařadit další rychlost. Blázinec.
Další den jsem vstal ve tři ráno, kdy ještě nebyl nikdo v ulicích, sedl do auta a trénoval, dokud jsem nezískal aspoň trochu jistotu.
Nebudu lhát, během své první sezony jsem míval mnohdy stavy, že to prostě vzdám a vrátím se zpátky do Států. Nakonec ale vždycky převážilo přesvědčení, že si to nemůžu dovolit hned při své první profi sezoně. Z téhož důvodu jsem ani nedělal žádné nesmysly ve volném čase. Jasně že jsem nebyl svatý, se spoluhráči jsme se zašli pobavit, ale i po zkušenosti ze střední, kdy mě moje řádění málem stálo kariéru, jsem zůstával spíš stranou největších divočáren a jel si to svoje. Smlouva, jakou jsem měl, pro mě totiž byla obří. Moje rodina nikdy takové peníze neměla, takže jsem v první řadě myslel na to, abych si to nějakým průšvihem nepokazil. Možná jsem si to tady mohl jako svobodný mladý kluk víc užít, ale já místo kalby radši vstal klidně i v pět ráno a šel sám nebo s Nenem do haly trénovat.
Ten rok jsme nakonec zakončili titulem a klub mi prodloužil smlouvu. Přes všechny prvotní těžkosti jsem za to byl rád a taky jsem cítil, že jsem si důvěru zasloužil. Postupem sezony, jak jsem si po všech stránkách zvykal, jsem se totiž lepšil ve všech ohledech a těšil se, že to další sezonu všem ukážu.
Přesně tak se to stalo.
A věřte mi, karma existuje. Když se k problémům postavíte čelem, život vám to vrátí něčím dobrým. Nejen že moje druhá sezona byla skvělá, ještě jsem takhle jednou při rozcvičování před utkáním proti Prostějovu zahlédl na tribuně vedle manželky spoluhráče Michala Křemena krásnou holku. Během zápasu jsem se musel několikrát v duchu okřiknout, ať se soustředím na hru a necivím pořád na tribunu.
„Kdo je ta kočka, co přišla s tvojí ženou?“ ptám se pak Michala.
„Hou hou, Blaku, to ani nezkoušej…“ odpověděl mi. Ale nakonec nám domluvil setkání a my se do sebe s Bárou zamilovali od první chvíle, co jsme na sebe promluvili. Zní to jako klišé, ale je to tak. Bára se mi líbila ve všech ohledech, byla nádherná, inteligentní, a přitahovalo mě i to, že symbolizovala všechno, co se mi na České republice postupně začínalo líbit. Studovala v Praze a při našich setkáních mi tak ukazovala spoustu nádherných míst, jaká tohle město nabízí. Všechno pro mě bylo nové, svěží a atraktivní. Rozuměli jsme si čím dál víc a já věděl, že tohle je žena, jakou vedle sebe chci mít navždy.
Vzali jsme se. Všechny věci jako by do sebe najednou zapadly a srovnaly se, všechno v mém životě se vyjasnilo a my mohli začít budovat společnou budoucnost.
A k mému synovi brzy přibyly naše společné děti, krásné tři dcerky.
Jadin se narodil v polovině mé první sezony v Nymburce. S jeho mámou, roztleskávačkou na univerzitě, jsme se znali ze školy, bavili se, ale nic víc. Po večírku k zakončení studia jsme spolu strávili noc, a to bylo všechno.
Jenže ona otěhotněla a nic mi neřekla.
Později se mi snažila vysvětlit, že to bylo kvůli tomu, jak jsem byl zaneprázdněný svojí kariérou. Že mi nechtěla přidělávat starosti, když jsem se snažil prorazit do NBA a potom hledal uplatnění. Jenže to já neberu. Nepochopil jsem, jak mi tohle mohla zatajit.
Zničehonic mi volala její sestřenice, pár dnů poté, co se Jadin narodil. Prý myslela, že už o tom vím, a chtěla vědět, co s tím hodlám dělat, protože jeho matka ho chtěla dát k adopci. Hodlala dál studovat, což jsem chápal, a o dítě nejevila zájem.
Asi nemusím vysvětlovat, v jak velkém šoku jsem byl, když se na mě ze sluchátka vyvalily takové informace. Byl jsem na Jadinovu mámu naštvaný už jen proto, že mi nic neřekla, a pak ještě tohle.
Okamžitě jsem se do toho vložil. Malého si vzala do péče moje máma, která byla ohromně chápavá. Zrovna taky neprožívala dobré období a Jadinův příchod jí nakonec hodně prospěl. Vytvořili si spolu nádherné pouto.
Mně zbývaly ještě nějaké čtyři měsíce do konce sezony. Byl začátek roku 2008, moje Nokia s předplacenou kartou rozhodně nebyla smart a vrchol komunikace představoval Skype. Neexistovalo, že bychom se mohli přes video dívat jeden na druhého na opačný konec světa. Dostal jsem pár fotek do mailu a instant messengeru, ale víc nic, žádný intenzivnější kontakt. Zbývalo jen čekat.
Jeden den jsme tak oslavili titul a já hned následující ráno spěchal na letiště, abych poprvé uviděl svého skoro půlročního syna.
Držet ho konečně v náručí, to bylo lepší než všechny trofeje světa. Jistě, způsob, jak jsem k němu přišel, mohl být jiný, člověk by nevymyslel, jaké scénáře dokáže život sepsat, ale nakonec – je to zkrátka můj syn a nic nemůže změnit, co k němu cítím. V mé druhé sezoně už byl Jadin v Česku se mnou a spolu s ním můj brácha a sestra, kteří mi pomáhali se o něho starat.
Jeho jméno, které jsem se rozhodl neměnit, znamená „Ten, který přináší světlo“, což přesně sedí. Pro mě to bylo velmi přiléhavé. A co je nejdůležitější, Bára ho bez rozmýšlení přijala. Někdy si i dělám srandu, že se zamilovala víc do něho než do mě. Ale vážně, tenhle moment pro mě byl rozhodující a Jadin je tak od prvopočátku s námi. Dnes je to inteligentní, slušně vychovaný kluk a já se ho budu snažit co nejlépe připravit do života. Jasně že i on udělá své chyby, ale já tu budu, abych mu pomohl je napravit, jako jiní pomohli mně.
Všechno tohle, co je pro mě a naši rodinu natolik zásadní, se odehrálo v České republice. Právě tady jsem tak našel dosud nepoznané části sebe sama. Můj vztah k téhle zemi, pramenící jednoduše z toho, že šlo o moje první působiště mimo Ameriku, to ještě prohloubilo. Pouto zůstalo pevné, přestože jsem se od následující sezony vydal hrát dál do Evropy.
Neno to věděl. A taky věděl, jak na mě.
Často jsme si v průběhu všech těch let volali. Tak trochu jsem pro Nana skautoval, bavili jsme se o hráčích, které jsem v různých ligách potkával, pokecali jsme o rodině a vždycky to bylo příjemné a legrační, protože on má smysl pro humor.
Jednoho dne v létě 2014, kdy jsme se s rodinou zabydlovali v Paříži, jsem tak očekával další takový hovor. Zvedal jsem telefon a čekal, na koho se Neno zase bude chtít zeptat.
„Čau B. Hele, přebírám český nároďák, co kdyby sis vyřídil občanství?“
Než mi naplno došlo, co to vykládá, vykoktal jsem něco ve smyslu: „No… Ještě jsem o tom nikdy takhle nepřemýšlel… Ale… Jo. Jo, proč ne.“
„Oukej, zařídím, co je třeba, a jdeme do toho. Čau.“
Pár vteřin jsem ještě poslouchal ztichlé sluchátko, než jsem si dokázal uvědomit, o čem jsme se to bavili a co jsem právě odsouhlasil. Umím si představit – a uměl jsem to už tehdy – že se v Česku s Bárou po mé kariéře usadíme, najdeme si dům někde na venkově a po letech, kdy všechno utíká strašně rychle, náš život trochu zvolníme a bude nám tu krásně. Natolik Česká republika v mých představách o budoucnosti figurovala. Dokud ale Neno nezavolal, nikdy mě nenapadlo, že bych se měl stát českým občanem a reprezentovat zdejší basketbal.
Bára na mě houkla, co zase Neno chtěl a jaké vtípky na mě vytáhnul, a já na to: „Nadhodil, abych se stal Čechem a hrál za nároďák.“
Její reakce mě utvrdila, že jde o dobrý nápad. Ona totiž vůbec neváhala. „Fakt? To je skvělý, jdi do toho,“ řekla. Doslova od prvního okamžiku tak byla na mé straně a ve všem mě podporovala. Pomáhala mi organizovat cesty do Česka a zpátky během sezony a s dětmi to beze mě zvládala, přestože obojí bylo docela náročné. Basketbalová federace zařídila a domluvila, aby celý proces byl co nejhladší, ale stejně jsem musel několikrát do Frýdku-Místku – protože Bára je ze Štramberka a tam je nejbližší úřad, kde občanství udělují – učebnicově vyplnit všechny kolonky v potřebných lejstrech.
Takže jsem létal do Prahy, kde na mě na letišti čekával Jiří Novotný ze svazu a vezl mě autem pokaždé nějaké čtyři hodiny tam a čtyři zpátky. Musel jsem doložit, kolik času jsem za všechny ty roky strávil v České republice, předložit všechny doklady ohledně našeho manželství a dětí a spoustu dalších údajů včetně trestní bezúhonnosti. Nic náročného, ale nešlo to nijak urychlit. Závěrečného pohovoru v českém jazyce jsem se bál nejvíc, protože rozumím dobře, ale mluvit se pořád ostýchám, ale i ten jsem zvládl. Do přípravy na mistrovství Evropy 2015 jsem tak nastoupil už jako občan České republiky.
Turnaj, na němž jsme prošli až do čtvrtfinále, byl nezapomenutelný a plný skvěle zvládnutých zápasů. Mně se však tou dobou vzadu v hlavě odehrával ještě jeden souboj.
Ten, nad nímž jsem neměl žádnou kontrolu.
Sezona se blížila ke konci, proces se získáním občanství byl hotový, čekalo se jen na pas a já byl natěšený na to, co mě čeká. Do toho mi zavolala mamka, že s bráchou není něco v pořádku a nikdo pořádně neví, co. Prý mu je pořád špatně, nechce se mu o jeho stavu mluvit a doktoři se dokonce obávají, aby se nejednalo o leukémii.
Zhrozil jsem se. Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším. Člověk vidí nemoci všude okolo sebe, i v rodině jsme měli lidi, kteří na tom nebyli dobře, ale nikdy se nic vážného neodehrávalo takhle blízko.
A hlavně… Můj brácha?! Tyler že má mít leukémii?
Když mu lékaři vzali kus tkáně kvůli rozboru, došlo mi, že to je fakt vážné. Pořád jsem jen s napětím čekal, až se od rodiny dozvím víc informací, dokud mi sám Tyler nenapsal, že mu našli nádor na ledvinách.
„Cože? Vždyť jsi úplně zdravej! Vždyť jsi doteď hrál basketbal!“ byla moje odpověď. Tylerovi bylo tou dobou čtyřiadvacet a nikoho by nenapadlo, že by měl mít nějaký zdravotní problém. Byl ve skvělé kondici, v nejlepší za celý život. Nechápu, jak je něco takového možné. Kdo rozhoduje o tom, že vás vaše tělo takhle zradí.
Okamžitě jsem zašel za trenérem v Paříži, že mi je jedno, co klub udělá s penězi, nezajímá mě můj kontrakt, ale letím zpátky do Ameriky. Kouč mi nejdřív nevěřil. Přestože jsem pod ním hrál už čtyři roky v Chalonu při svém prvním francouzském angažmá, myslel si, že kecám a chci zmizet dřív, než skončí naše tehdy hodně nepovedená sezona.
„Trenére, znáte mě, znáte mýho bráchu. Tohle je vážný, musím tam letět,“ vysvětlil jsem mu a opravdu jsem sedl na první letadlo, na jaké jsem mohl.
Tylera jsem našel už v nemocnici. Měl hrozné bolesti a stěžoval si, jak se nemůže pořádně hýbat. Bledý jako duch se ztrácel před očima. Vypadal úplně jinak než tři čtvrtě roku předtím, kdy jsem ho viděl naposledy. Nedokázal jsem myslet na nic jiného, než že jsem se snažil přijít na způsob, jak mu pomoct. Všechno bylo tak nečekané a nové. Pokoušel jsem se zjistit, jestli neexistuje nějaká lepší lékařská péče. Ne že bych se oháněl penězi, ale chtěl jsem dát jasně najevo, že cokoliv bude třeba, zaplatím, jen aby se o něho někde třeba lépe postarali. A skutečně jsme pak vyzkoušeli i několik speciálních kúr. Lékaři taky Tylerovi postupně dokázali alespoň ulevit od bolesti a on zase začal žít aktivně. Najednou se jevil lépe, den ode dne to vypadalo, že se jeho stav lepší.
Po první chemoterapii se pak dokonce vrátil k basketbalu.
Při letní lize byl zase na střídačce, zase ho vypustili do hry a on tam zase sázel trojky. Hrál, co to šlo, jako by se nic nedělo. Neskutečně tím ostatní nabíjel energií a já si ho přesně takhle budu navždycky pamatovat.
Jak kašle na to, co se děje uvnitř jeho těla, ale jde dělat to, co dává radost jemu a jeho okolí.
Jak se postavil k tomu, co ho potkalo.
Nedokážu pochopit, kde vzal tolik kuráže. Když víte, že zřejmě brzy zemřete, jak dokážete být tak pozitivní? Sám jsem se strašně bál. Bál jsem se, co ho čeká. Co bude s jeho malou dcerou, s jeho rodinou. Strašilo mě, čím musí a bude muset procházet.
A on přitom prostě hrál a choval se jakoby nic. V mysli silného člověka zřejmě přijde bod, kdy se smíří se svým osudem. Přijme ho, nalezne vnitřní mír a tím uleví sám sobě i svým blízkým. Uvědomí si, že nemá cenu se trápit tím, s čím už nic neudělá, a je jen na něm, jak využije čas, který mu zbývá.
Přesto si nedokážu představit, jak bych na takovou situaci zareagoval já, co by to se mnou udělalo. Tyler byl strašně statečný. Díval jsem se na něj a sám sebe se ptal: Jak to, že se nebojí? Je snad blázen? Věděl jsem, že je, ale jen v tom slova smyslu, co znají bráchové, když spolu vyrůstají. Ne, že dokáže čelit smrti tak, že se bude dál starat o svoji rodinu, a ještě to zvedne za trojkou a napumpuje svůj tým emocemi.
I proto jsem v den, kdy nás opustil, nastoupil v Turecku k zápasu a až po něm jsem oznámil klubu, co se stalo, a že letím domů na pohřeb. Protože přesně takhle by to Tyler chtěl.
Tehdy, v době, kdy se postavil strachu a bolesti a dál hrál basketbal, taky vznikla naše slovní hříčka.
TP23 Strong. Tee, pee, two, three, strong.
Jsou to Tylerovy iniciály, číslo, které nosil, a slovo „síla“. Ta ho charakterizovala. Vždycky jsme tenhle slogan jeden druhému pověděli jako zaklínadlo, že všechno dobře dopadne. A já ho používám dodnes, kdykoliv házím trestný hod. Doslova před každou šestkou si to zopakuju, a ať už je zápas vyhecovaný, jak chce, najednou mě zalije obrovský klid a sebedůvěra.
Tyler mi pomáhá.
Trvalo to osm měsíců. Osm měsíců od chvíle, kdy mu rakovinu diagnostikovali, než odešel. Mamka u Tylera byla, když nastal konec, a já mám aspoň dojem, že jsem se s ním zvládl rozloučit.
Svým způsobem.
Jako bych tehdy tušil, že spolu mluvíme naposledy. Volali jsme si přes FaceTime, zrovna nastoupil do ústavu, kde se o něj celý den starali. Pořád vtipkoval. Bolelo ho uvnitř břicha, ale on si dělal srandu ve stylu: „Chlape, já si nemůžu ani sednout na prdel, ani se vykadit…“
Když jsme se loučili, jen sami dva, říkám mu, jak ho mám rád.
On to přešel ve stylu: „I love you, too.“
A já se na něj zadíval a říkám, ne, já to myslím vážně. „I love you, nigga.“ Oba nás to rozesmálo.
To bylo naposledy, co jsem Tylera viděl.
Neodkážu říct, jestli mi basketbal pomohl vypořádat se s jeho smrtí lépe, ale každopádně moje práce běžela dál. Nemám slova pro to, jak bych popsal, co se ve mně odehrávalo a stále odehrává. Je to proces, kterým si musí každý v podobné situaci projít sám po svém. Jen vím, že jsou věci, které si z běžného života přenáším na palubovku, ale naopak i věci, které si ze hry beru. Jde o dva propojené světy a to, jaký jsem na hřišti, odráží, jak se stavím k problémům v osobní rovině. Rozhodně mi tehdy basketbal umožnil aspoň chvílemi se upnout na něco jiného než na myšlenky, co se stalo bráchovi.
Pár měsíců nato jsme s Galatasarayem vyhráli Eurocup. Držel jsem v rukou pohár a hlavou mi blesklo, kolik bolesti a trápení jsem si musel v poslední době prožít. Poděkoval jsem tomu nad námi aspoň za tenhle kousek radosti.
Jak zaslechnu, že si máme jít dát „polivku“ nebo že budou „palačinky“, úplně se rozzářím. Tyhle malé všední věci mám na našich chvílích v Česku nejraději a těší mě, že vím, co které slovo znamená, když jsme u „babi“.
Bářina mamka je skvělá, pořád pomáhá. Ať už navštíví ona nás, nebo my přijedeme k ní, vezme si děti a vyžene nás, abychom si užili nějaký čas jen spolu. A ještě u toho navaří. Neumím si představit lepší tchýni, jsem to dokonce spíš já, kdo se častěji ptá, kdy přijede maminka. Švagr je zase obrovský fanoušek basketbalu a cestuje na naše zápasy, jak jen to je možné. Nikdo neměl nejmenší problém s tím, že si Bára nevezme doktora z vedlejší vesnice, ale amerického basketbalistu. Získal jsem v nich úžasnou rodinu.
Od chvíle, co jsme se s Bárou dali dohromady, trávíme všechen volný čas jen mezi Českem a USA. Oba chápeme, odkud ten druhý pochází a jaká specifika jeho domov má. Z toho vychází náš vzájemný respekt, jaký chováme k sobě a k maličkým odlišnostem, které pramení z našich mateřských kultur. Bára už si dokonce zařizuje americké občanství, abychom na tom byli i v tomhle ohledu stejně.
Česko jako takové je pro mě zdrojem spousty nových informací. Nějakou zajímavost, detail, událost se snažím o téhle zemi zjistit při každé příležitosti. Ptám se, hledám na internetu. Pořád se tak snažím zdokonalovat, protože jakmile se člověk uspokojí s tím, co ví nebo umí, nemůže nikam růst. Začne to být nuda. To platí ve všech rovinách. My s Bárou a naše děti, Jadin, Jocelynn, Isabelle a Imani, máme takhle aspoň neustále co objevovat.
Česká republika se mi líbí tím víc, čím víc o ní vím.
Líbí se mi odvaha zdejších lidí. Každý tady v jádru ví, na jakých základech tahle země stojí a jak se v průběhu dějin formovala. Pořád roste, pořád je dál a dál ve všech ohledech. Vidím to už jen na Praze, která je za těch dvanáct let, co ji znám, stále barevnější a modernější. Týká se to ale všeho, byznysu nebo právě sportu, který mi je nejbližší. Vážím si toho, že můžu být aspoň drobnou součástí tohoto procesu.
Když jsem poprvé na hřišti poslouchal českou hymnu, cítil jsem ohromnou energii. Nestál jsem tam jako jen tak nějaký hráč basketbalu. Stál jsem tam jako člověk reprezentující Českou republiku.
Přesně tohle, ten rozdíl, jsem si uvědomil – a naplnil mě neskutečnou hrdostí a silou. Doteď mě tohle vědomí pokaždé napumpuje. Ať už je na druhé straně kdokoliv, ať už je jak chce dobrý, tak co? Co s tím budeme dělat? Půjdeme a natřeme mu to. Protože o tom basketbal je. Bylo to stejné tehdy na plácku v Champaign a je to to samé klidně i na mistrovství světa.
Je to o tom, stoupnout si na hřiště a ukázat, co v tobě je. Je to o tvé hrdosti, o tom, co předvedeš. A o tom, že máš vedle sebe kluky, kteří s tebou jdou do války. Ta má sice svá pravidla, ale jinak je to pořád ten stejný boj. Já se v něm můžu rvát za Českou republiku a jsem za to vděčný, protože přesně sem mě moje cesta dovedla. Možnost reprezentovat tuhle zemi mě naplňuje štěstím. Po všem, čím jsem prošel, mi toho totiž dala a dává strašně moc.
Třeba vědomí, že na to nikdy nejsem sám. Můžu se opřít o svoji rodinu. Dokonce i na hřišti.
TP23 strong.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází