Tento příběh najdete v knize Dynamo Bez frází
e-shopSmysl života
Ten den byl divnej už od začátku. Někdy to tak prostě cítíte.
Trenér nás poslal na ranní rozbruslení a já si přitom říkal, že bych tam nejradši ani nešel a spíš si odpočinul. Měl jsem si říct o volno s tím, že přijdu až na zápas. Tak, jak je to dneska už vcelku běžný.
Ne, byl to fakt divnej den. Všechno jako by nesedělo správně.
Hokejka v rukou jako by najednou nebyla moje, jako bych neměl správně nabroušený brusle. Zná to každej hokejista, někdy jako byste se ve vlastní výstroji necítili dobře, přitom to nemá žádnej objektivní důvod. Je to jenom… dojem. Nic víc než dojem, že to nelepí a nejezdí. Dojem, z kterýho se přitom může stát někde vzadu v hlavě problém. A zvlášť u mě, já byl na vybavení vždycky magor. Kustodi ze mě šíleli, potřeboval jsem mít jinej žlábek podle ledu, jakej zrovna v tý který aréně byl, vystříhával jsem si jazyky, testoval různý sklony bot. Výrobci hokejek jsem zase postupně poslal asi sedmdesát úprav – a stejně jsem si pak ještě před zápasem pilníkem dobrušoval čepel nebo nahoře hůl zkracoval, protože se mi na pohled nezdála.
Přesně z toho důvodu je někdy lepší dorazit rovnou až na zápas, a vyhnout se tak myšlenkám, jestli si mám nechat přebrousit nebo jestli si připravit tři nový hokejky.
Nebo čtyři?
Nebo dvě?
Ten den se mi to honilo hlavou celou dobu. Nebyl jsem v pohodě.
A sedmej zápas finále Stanley Cupu proti Carolině jsme tenkrát s Edmontonem prohráli.
Ale co, byl jsem mladej. Během roku a půl se toho tehdy v mým hokejovým životě událo tolik, že jsem si říkal, že to ani nevadí. Bylo mi dvaadvacet a všechno se událo strašně rychle. Měl jsem za sebou čerstvě titul s Pardubicema z výlukový sezony NHL, zlato z mistrovství světa s nároďákem, kde jsem měl tu možnost zahrát si ještě s klukama, kterým se říkalo zlatá generace, a v půlce sezony, která pro mě skončila až v posledním možným zápase o Stanley Cup, mi ještě pověsili na krk bronzovou olympijskou medaili.
Připadalo mi, že to holt s Oilers vyhrajem jindy. Nevadí, jedeme dál. Byl jsem z toho intenzivního období unavanej, ale myslel jsem si, že to takhle bude pokračovat. Že jsem nedotknutelnej, můžu si dělat, co chci.
Jenže tak to nebylo.
Tehdy v začínajícím létě 2006 mi jako mistrovi světa, olympijskýmu medailistovi a finalistovi Stanley Cupu nedocházelo, že vlastně můžu být už jenom horší, protože o moc víc už v hokejovým světě dokázat nejde.
Nedocházelo mi, že snad kromě toho úspěšnýho play off doma v Pardubicích, kde nás trenéři nechali hrát, jak nám bylo vlastní, jsem toho těm dalším úspěšným týmům zase tolik svýho nedal. Byl jsem moc mladej na to, abych kromě pár gólů a nahrávek přidal i kus sebe, abych skutečně udělal rozdíl.
Sice jsem rok od roku jako hokejista vyzrával, v mých očích jsem se stával čím dál lepším, ale k žádnýmu úspěchu to nevedlo.
Sezonu po finále jsme se s Edmontonem ani nedostali do play off.
Okej, stane se.
Jenže my se tam nedostali ani v tý další.
A v tý třetí taky ne.
Najednou uteklo devět let a mým posledním zápasem v play off NHL pořád zůstávala prohraná game 7 s Carolinou.
Nepřikládal jsem tý situaci žádnej velkej význam. V jednom ze zápasů ještě v Edmontonu mě na střídačce trefil vyhozenej puk. Někam mezi spánek a ucho.
Nic, zabolelo to, ale normálně jsem ten večer dohrál.
Už během letu domů jsem ale postupně začínal mít pocity, jako bych plul na lodi v rozbouřenejch vlnách. Bylo mi špatně, zvedal se mi žaludek, chvílema mi začínaly jen tak svévolně těkat oči sem a tam, ztrácel jsem balanc. Ráno už jsem ani skoro nemohl dojet na zimák. Nemyslím, že byl tehdy dobrej nápad sednout za volant a řídit, celej okolní svět se mi kejval, ale nějak jsem to zvládnul a v kabině spěchal rovnou za doktorama.
Schytal jsem do tý doby už pár otřesů mozku, kdy si mě někdo na ledě vyčíhal a trefil, což v tehdejší NHL nebylo nic výjimečnýho, ale i když to bylo dost otravný, tam jsem už ty stavy aspoň dokázal rozeznat a věděl jsem, kdy si mám dát klid a radši vynechat zápas. Tohle ale bylo jiný.
Tohle bylo fakt divný.
Okolo starý haly v Edmontonu nebylo široko daleko nic, kam by mohl člověk vyrazit. Hotel, kde jsem bydlel, stál přímo před ní, stačilo jen přejít parkoviště.
Trávil jsem tak celý dny na pokoji a akorát si chodil dolů na recepci půjčovat filmy na VHS kazetách. Jedl jsem samozřejmě samý blbosti.
Bylo mi devatenáct, právě jsem podepsal smlouvu s Oilers a myslel si, že takhle bude vypadat můj život v NHL. Krátce nato si mě ovšem zavolal generální manažer Kevin Lowe s tím, že by chtěli, abych bydlel u majitele klubu.
Nejdřív jsem nechtěl, připadalo mi, že mě chtějí jenom hlídat, protože hrozně vyvádím, a že si přece taky chci užívat, nicméně souhlasil jsem, že se tam dojedu aspoň podívat.
Co jsem viděl, mě ohromilo. Ten barák, to byl regulérní zámek. I s věžičkou.
Ve sklepě bazén, vířivky, bar, ledničky neustále plný jídla i pití… Uvedla nás sekretářka a samotnej Bruce Saville, tak se filantrop a bývalej majitel Oilers jmenuje, mě přivítal v pracovně, kde měl věci od Gretzkyho. Provedl mě celým domem.
„Bydlel bys tady v tomhle patře,“ ukázal mi.
A já teda, že jo. Toho luxusu jsem se trochu bál, ale zase, koho by to nelákalo? Řekl jsem si, že to zkusím, a udělal tak jedno z nejlepších rozhodnutí mýho života. Z Bruce se totiž stal někdo jako můj druhej táta. Udělal pro mě první poslední, nemusel jsem řešit absolutně nic, naopak jsem si mohl požádat o cokoliv, na co jsem si vzpomněl. Za bydlení ani jídlo jsem samozřejmě neplatil. Cítil jsem se jako doma, mojí jedinou starostí bylo hrát hokej. Nebýt toho, jsem si jistej, že by se ze mě nikdy nestal hráč, jakým jsem byl. Trápil bych se sám mezi staršíma klukama v partě, měl bych problém začlenit se. Bruce pro mě ale vytvořil zázemí, jaký jsem měl doma od rodičů.
Zase jako když jsem byl dítě. Mohl jsem se soustředit jenom na hokej. Měl jsem kliku.
Nikdy jsem zároveň necítil ani náznak tlaku, že by mě Bruce kontroloval nebo mi dával najevo, že mu musím jeho štědrost vracet na ledě. Ne. Je to člověk s dobrým srdcem, co viděl zakřiknutýho Evropana a snažil se mu pomoct, aby se v jeho klubu cítil dobře.
Víc než cokoliv byl Bruce fanoušek, vůbec neřešil otravný věci, zajímalo ho jenom, jak probíhal zápas. Jestliže jsme se někdy bavili víc, tak o normálních lidskejch věcech. Dokonce mi toleroval i občasný party. Když už jsme to fakt přehnali, sekretářka nás vyházela, ale všechno v klidu. A to i tehdy, když jsme ho jednou nad ránem se spoluhráčema probudili kraválem ze zahrady a on rozespalej v županu myslel, že ten borec, co jezdí na soše bizona, je jeho syn, co bydlel někde úplně jinde.
„Kennedy, co tu děláš?“ mžoural do tmy.
„Bruce, v pohodě, to je jeden z nás.“
„Jo, aha. Tak se hezky bavte, kluci…“
Když NHL kvůli obcházení pravidel platovýho stropu zakázala, aby majitelé ubytovávali hráče, Bruce se mě dokonce ptal, jestli u něj chci dál zůstat, že to nějak vymyslíme. Na to jsem ale odvětil, že děkuju, ale že už se taky musím začít starat sám o sebe a měl bych vyrazit vlastní cestou, abych vyrostl i jako člověk.
Divíte se, že se mi z Edmontonu nikdy nechtělo pryč?
Ten klub, to byla rodina. Bruce i generální manažer Kevin Lowe a trenér Craig MacTavish mě vychovali. Normálně vychovali. Dostali do rukou kluka, kterej možná měl nějaký hokejový dovednosti, ale bál se všeho okolo, a oni to vycítili a chránili mě. Nevím, jestli někdo další s podobnou startovní pozicí měl takový štěstí jako já.
Nikdy nezapomenu, jak si mě Kevin, kterej jako hráč vyhrál šestkrát Stanley Cup, zavolal k sobě na pokoj před mým prvním play off. Sedli jsme a hodinu jsme si povídali o tom, co mě čeká, abych byl připravenej a nenechal se rozhodit, když po mně někdo půjde. Jako kdyby mluvil se svým synem. Ne aby mi něco nahustil do hlavy, aby mi sdělil, že se ode mě čekají góly, když mě vzali v prvním kole draftu. Ale protože mu záleželo na tom, abych hrál nejlíp, jak dovedu. Abych se cítil dobře.
Vím, že se takhle choval ke všem v rámci klubu. Jako správnej lídr.
A pak čteš články, jak je všechno v Oilers špatně, a říkáš si, že ti lidi vůbec netuší, jak to je doopravdy…
Přesto jsem měl odejít. Klidně o pět let dřív, než jsem nakonec odešel. Měl jsem to udělat jako Ryan Smyth, který si prostě řekl a šel.
Mohl jsem, možností bylo víc. Jenže já pořád koukal na někoho jinýho. Říkal jsem si, že jim to přece nemůžu udělat, že jsem jim všem vděčnej, jak mi v začátcích pomohli, a jsem tam vlastně šťastnej. Byl to můj první klub, nic jinýho jsem neznal.
Být takovej dobrák se ale v NHL moc nevyplácí.
Ne když hraješ spoustu zápasů, v nichž o nic nejde, a ty víš, že bys potřeboval něco jinýho.
Naši doktoři neměli jiný vysvětlení, než že se jedná o další otřes mozku. Ne a ne přijít na možnej další důvod mých stavů, kdy se se mnou všechno točilo. Letěli jsme zrovna do New Yorku, kde měl náš fyzioterapeut známýho specialistu. Odcestoval jsem tedy s týmem a vydal se k němu.
Stačilo jedno vyšetření, aby poznal, co se to se mnou skutečně děje. Lehnul jsem si, zaklonil hlavu a jen co se mi začaly motat oči, měl jasno.
Vertigo. Závratě.
S mými otřesy mozku to zároveň nepřímo souviselo, protože neustálý nárazy mi poznamenaly v hlavě centrum, který koordinuje vjemy zraku, sluchu a hmatu. Dodnes když třeba sedím v letadle se sluchátkama, je mi divně. Jak jeden z vjemů vypnu, ani ty zbylý nefungujou dohromady a dělá se mi zle.
Tehdy jsem zůstal nějakej čas odpočívat a jakmile akutní potíže odezněly, zase jsem hrál dál. Nikdy jsem se už ale divnýho pocitu úplně nezbavil. Jako by tam vzadu pořád někde byl, jako bych pořád zůstával jednu jedinou ránu od obrovskýho průšvihu.
Od průšvihu, kterej nakonec skutečně přišel.
Už jako dítě jsem byl takovej. Kam mě dali, tam jsem si potichu hrál a nic mě netrápilo. Brácha je starší jen o rok a půl, vždycky mě s sebou bral mezi svoje kamarády. Odjakživa jsem tak i na hokeji vyrůstal mezi staršíma, což mi dávalo dojem, že jsem někde, kde jsem safe, v bezpečí, protože se o mě ti kluci vždycky postarali. Procházel jsem si svojí cestou, ale nikdo mi nemohl ublížit. Chránili mě. Chránili malýho Hemáka.
Takhle jsem to měl až do doby, než jsem se v šestnácti objevil v áčku.
Najednou jsem měl strach v kabině jenom pípnout. Jednak proto, že táta tam byl asistent trenéra, takže jsem se snažil nedat nikomu jedinej důvod k tomu, aby o mně tvrdil, že jsem tam jen z protekce. Hlavně ale z principu, protože tehdy se očekávalo, že mladej bude v kabině slušnej, hezky pozdraví, sedne si na svý místo a bude čekat, jestli mu mazáci něco řeknou.
Měl jsem pocit, že se musím chovat takhle a nijak se neprojevovat.
Takovejch jako já tehdy přicházelo do dospělýho hokeje spousta a jsem si jistej, že přesně z tohohle důvodu se pak nikdy neprosadili. Jednoduše proto, že se báli. Když sis jako trenér mohl každej rok vybírat z padesáti hráčů, vždycky se nakonec někdo uchytil, ale ty další prostě nevyrostli. Protože jim nikdo nepomohl. I mezi nima ale byli dobrý hokejisti, jen nedostali příležitost vyrůst mentálně. Nikdo se s nima nezaobíral.
Okej, hokejově to byla ohromná škola. Na trénincích jsem sledoval, co starší kluci všechno umí, nikdy třeba nezapomenu, jak Tomáš Blažek namísto žabiček přihrával pod hokejkou soupeře. Počkal si na správnej moment a puk uměl báječně prostrčit na spoluhráče. Hned jsem zkoušel to samý.
Nikdo mi ale nevymluví, že tohle bych odkoukal třeba jenom z tribuny nebo z televize. Když tě něco baví, sledováním toho pochytíš spoustu. Jsem si jistej, že hokejově bych vyrostl stejně, i kdybych tenkrát v áčku ještě nebyl.
Jenže já – a další jako já – jsme potřebovali pomoct mentálně. Potřebovali jsme někoho ze starejch, aby nás vzali mezi sebe. Aby se zeptali, jak se máme, aby nám poradili a my tak měli pocit, že jsme součástí týmu. Stačilo sem tam říct, povzbudit, ať se k nim přidáme. Takový to: „Neseď tam sám, pojď za náma.“ Maličkosti. Ale už jen ty by pomohly našemu sebevědomí.
To se ale v těch dobách nenosilo. Neříkám, že tehdejší hráči byli špatný, takhle to prostě chodilo. Ukaž, že si dovedeš poradit sám, nebo nazdar. Prosaď se, je to na tobě, mladej.
Jak moc jiný prostředí jsem potom objevil v Edmontonu.
I tam jsem se přitom zpočátku zdráhal jakkoliv projevit. Na ledě to bylo fajn, tam jsem zůstával sám sebou, ale vadilo mi všechno okolo.
Vždyť na mě ještě před prvním play off v juniorce v Hullu, kdy rozdal nějaký papíry a já jim nerozuměl, řval trenér, co jsem to za debila, že po roce neumím ani slovo. Já na to dokázal odvětit jen „Sorry“ a div jsem se nerozbrečel. Bylo mi to hloupý, připadal jsem si trapně a říkal jsem si, že jsem teda vážně asi fakt blbej. I takováhle zkušenost mě poznamenala a přidala dílek do mozaiky, která zapříčinila, že jsem se zpočátku bál projevovat.
Typickej příklad představovaly rozhovory v angličtině, z těch jsem měl přímo hrůzu. Tak moc jsem se soustředil, abych neudělal nějakou chybu a nevypadal zase jako idiot, až jsem radši neříkal nic.
Jak jsem se totiž nedávno dozvěděl díky svý terapeutce, jsem dyslektik. V tý době jsem něco takovýho samozřejmě netušil, ale zpětně už aspoň vím, proč jsem procházel tím vším, co mě v tomhle ohledu potkalo. Ve škole mi nešlo do hlavy nic. Co jsem si přečetl, jsem si nepamatoval. Tehdy to nikdo neřešil, byl jsem prostě blbej na učení. Naši byli naštěstí skvělí a netlačili mě do něčeho, co mi nebylo vlastní, a nechali mě soustředit se na hokej. Dopadlo to až tak, že jsem po základce ani nepokračoval na žádný učiliště.
Je mi jasný, že to taky nemuselo vyjít, sám jako otec dneska vidím, jakej to byl od rodičů risk. Spíš se na to ale koukám z tý strany, že poznali, co mě dělá šťastným. A co? V Kanadě jsem se nakonec anglicky naučil a díky hokeji poznal kus světa. Nedostatek vzdělání mě nelimitoval. Limitovala mě moje povaha. Byl jsem malý zranitelný dítě hozený do prostředí, který se se mnou vůbec nepáralo. Nezajímal jsem ho.
Do doby, než jsem v Edmontonu poznal, že to celé jde pojmout i úplně jinak.
I v juniorce v Hullu jsem dokonce nejdřív ani nehrál. Zkoušeli mě a já netušil, co se děje, protože jsem tam byl jedinej Čech. Nebyly mobily, jen telefonní karty na pět dolarů, co v půlce hovoru chcíply a hotovo. To bylo moje jediný spojení s domovem. Až když za mnou po měsíci přiletěl táta a nějakou dobu se mnou zůstal, postupně se všechno zlepšovalo a postupně jsem začal hrát víc a líp. Pro spoluhráče jsem byl ale pořád trochu exot.
Vystačil jsem si totiž se svým jedním kufříčkem oblečení, pořád jsem střídal tři trika a dvoje kalhoty. Hadry jsem nikdy neřešil, bylo mi to fuk. Jenže kluci si to vyložili tak, že nemám peníze, a začali mi nosit svoje věci, abych měl něco jinýho na sebe. Snažil jsem se jim vysvětlit, že si můžu něco koupit, ale že to nepotřebuju.
Připadal jsem si jako chudák, přitom oni to mysleli v dobrým.
Kvůli těmhle svým začátkům – a zároveň díky tomu, co jsem pak poznal v Edmontonu – jsem se později sám jako starší hráč v týmu vyloženě zaměřoval na to, aby se nikdo nemusel trápit tak jako kdysi já. Naštěstí nás takovejch bylo víc, prostředí Oilers, jaký vybudovali Kevin, Craig a Bruce a jejich spolupracovníci, bylo nastavený tak, aby pomáhalo těm nejslabším.
Mladý jsme se snažili brát mezi sebe. Jak jsme viděli, že se někdo z nich trápí, vzali jsme ho třeba na večeři, zapojili jsme ho. Taky ne každýho. Když byl někdo floutek a grázl, možná jsi mu poradil jednou, dvakrát a sledoval jsi, jak zareaguje. Když o pomoc nestál, nechal jsi ho poprat se s tím samotnýho. Takoví u nás ale stejně dlouho nevydrželi.
Bylo zajímavý sledovat kluky, který vypadali, jako bych se díval do zrcadla na sebe v osmnácti. Třeba takovej Ryan Nugent-Hopkins, to byl tak hodnej a tichej kluk, až mu to škodilo. Jemu bylo vyloženě nutný ukázat, že patří mezi nás, aby se cítil líp, rozkoukal se a díky tomu mohl na ledě ukázat, co v něm opravdu je.
A úplně jiná rovina je pak mezi náma Čechama.
Ohromně mi pomohli zkušenější kluci, kteří k nám do Oilers chodili, hlavně Radek Dvořák. Od chvíle, co se poprvé objevil v kabině, působil přesně tak, jak jsem potřeboval. Ten chlap neměl špatnej den, i kdyby snad venku zuřila třetí světová válka, on by stejně vždycky přišel s úsměvem a s přístupem, že se všechno zvládne. A co teprve, když se k nám přidal po výměně i Jarda Špaček… Společně jsme vyráželi sednout na pivo, mohl jsem k nim domů na večeře, kde se o mě starali jako o syna. Stali se mým záchranným kruhem v prostředí, kde jsem neměl nablízku rodiče ani kamarády, aby mi ukázali věci, jaký ještě neznám. Dali mi takovej support, že jsem za nima mohl přijít kdykoliv, ať už jsem potřeboval probrat blbej zápas, nebo život jako takovej.
Když jsem potom v Dallasu u sebe doma ubytoval mladýho Radka Faksu, dělal jsem jenom to, co jsem kdysi sám zažil. To, co jsem se naučil v Edmontonu a co mi dovolilo vyrůst jako člověku.
Už jsem se na to měl vybodnout a jít někam do Evropy. Měl jsem už operovaný obě ramena a dlouhodobě dostávaly zabrat kyčle. Po Světovým poháru 2016 jsem musel s jednou na operaci, nešlo to jinak. Vynechal jsem skoro celou sezonu a po ní přemejšlel, co dál.
Když se ozval Montreal, nebyl jsem si jistej, ale vzal jsem to. NHL se mi přece jen ještě nechtělo opouštět.
Jenže už začátkem sezony v Anaheimu jsem hned prvních pár střídání snad pokaždý schytal hit, kterej mě vyloženě sejmul, a nakonec ten nejtvrdší od Corey Perryho. Musel jsem do kabiny. Najednou to tu bylo všechno zpátky. A ještě horší než dřív, motal se se mnou celej svět.
Naštěstí v Montrealu mají špičkovou péči o hráče i na poměry NHL. Starali se o mě perfektně, chtěli přijít na důvod mejch problémů. Dostali mě i na univerzitu ke kořenovi, co léčil lidi z války s posttraumatickým syndromem, aby přišel na to, jak se mých závratí zbavit.
Začal tím, že zjistí, jak vážný to se mnou je.
Dostal jsem brejle, který mi snímaly oči, aby přesně zaznamenaly, co se mi s nima děje během příznaků vertiga. Jak mi jezdí sem a tam. Promítal mi různý 3D předměty, který se kolem mě točily, aby mi závrať vyvolal.
Fuj, doteď mi z toho je na zvracení.
Jako kdyby se s váma roztočila zeměkoule a vy přitom letěli nahoru. Udělalo se mi zle jako nikdy předtím. Dostal jsem se úplně do panický hrůzy, že mi jde o život. Držel jsem se stolu a prosil ho, ať zavolá záchranku, že se mu tam složím.
Vzal mě ven na vzduch rozdejchat to, kde jsem ležel asi hodinu, než jsem byl schopnej zase nějak fungovat.
Do prdele, tak to asi nejsem v pohodě, uvědomil jsem si.
Nevím, co mě to napadlo, ale zrovna jsem si ten zápas asi připadal sebevědomě, nebo mě tak vyhecovala atmosféra derby Battle of Alberta, takže když mě hitnul Chris Simon z Calgary, rozjel jsem se na něj a nandal jsem mu zpátky.
Přitom ten kdyby chtěl, tak mě byl schopnej rozmačkat. Hora svalů a taky blázen, co když mu přepnulo, dělal věci hodně za hranou.
Na střídačce mi pak postupně došlo, co jsem to udělal. Ty vole, vždyť on po mně teď půjde… Vtom se ke mně naklonil Georges Laraque, náš bitkař. Obrovitej svalnatej černoch. Borec, kterej se uměl skvěle rvát a ještě byl dost chytrej, takže to dělal hlavně před domácíma fanouškama, a přiživoval tak svoji image.
Tehdy jsme hráli doma.
„Buď v klidu,“ říká mi s úsměvem. „Koukej.“
Za chvíli bule, Georges na křídle proti Simonovi. I když ten se nechtěl rvát, Georges shodil rukavice a už to jelo. Strašně mu nařezal, do krve. A ještě se nechal vyděkovat nadšenýma divákama.
Naše lajna šla na vhazování zrovna když Simon opouštěl trestnou lavici. „Za tohle tě zabiju,“ houknul, když projížděl kolem mě.
Byl jsem takhle malinkatej. Na střídačce jsem hned pospíchal za Georgesem, co mám teď jako dělat.
„Tohle ti řekl, jo? Tak počkej…“
Nebylo pak střídání, kdy by po něm Georges nevystartoval, nedal mu vydechnout. Sice jsem se bál i další roky, že si mě Simon bude pamatovat a někde mě rozpárá, ale ten den už mi dal pokoj.
Stejně jsem byl ale v NHL furt od někoho bitej.
Sice se říkalo, že jsem soft, měkkej, ale já se přitom nebál chodit ani před bránu, kde to místy fakt dost bolelo. A nikdy jsem si nestěžoval. Akorát jsem se nepral.
Proč taky? Proč bych se rval, když jsme měli v týmu kluky jako Georges? Připadalo mi zbytečný sedět deset minut na trestný, když místo toho radši můžu hrát a být týmu prospěšnej tím, co umím.
Ale přál bych někomu, kdo tvrdil, že jsem soft, vidět moje osekaný ruce, když jsem hrál třeba proti Prongerovi s MacInnisem. Nebo když na nás v Calgary hrávala obrana Gauthier – Regehr. Od prvního jsem dostal loket na hlavu, jen jsem se mu připletl do rány, druhej byl sice zase férovej, ale jak tě dostal do rukou, narval tě na mantinel s neuvěřitelnou silou. Ten chlap mi zničil tělo jako nikdo jinej.
Hrát proti nim mi moc soft nepřipadalo.
A že by mě tvrdá hra dokázala odradit? Naopak. Mě když někdo nasral, o to víc jsem z něj při další příležitosti chtěl udělat debila. Protáhnout ho nějakou kličkou, sebrat mu puk, proletět kolem něj do šance. Čím víc jsem to od někoho schytával, tím spíš jsem na něj chtěl hrát a nějak ho udělat.
Ať mě klidně řeže, kašlu na něj, jdu mu ukázat.
Zkoušíš to na mě? Tak fajn, tak to vyzkouším i já na tebe. Máš o čtyřicet kilo víc než já? No a? Stejně z tebe můžu udělat vola. Porazím tě jinak, po svým. Mým stylem. Tohle mě bavilo. Challengovat se s někým, jako když hrajou děti před barákem fotbal a nezajímá je výsledek, ale jen to, jestli budou lepší než ten na druhý straně.
Nevadilo mi, když po mně někdo šel. Mně spíš vadilo, když se hrálo moc v klidu a nic moc se nedělo. Takový ty zápasy, kdy sedíš na střídačce, ta nijak moc nežije, lidi na tribunách mlčej a… A co? O co tady teda jde?
Jsou kluci, kteří chtějí i tak dát další a další gól. Je jedno, že je třeba výsledek už dávno rozhodnutej, stejně do toho jdou po hlavě. Takovou mentalitu já neměl, to je pravda. Nepatřil jsem k těm, kteří jeli pořád naplno, ať to bylo 1:0 nebo 7:0. Nedokázal jsem se kousnout víc jenom tak z principu, jak už o nic nešlo, tak jsem spíš myslel na další zápas, jak se na něj připravit.
Stávalo se, že jsem nebyl vtaženej do hry. Třeba když jsme od Vánoc věděli, že už nebudeme v play off, tak mě to potom prostě nebavilo, přiznávám. Neznamená to, že bych se šel v dresu klubu NHL jen tak sklouznout, nejsem blázen. Ale jak nebylo pořádně o co hrát, jak takový zápasy o ničem přibejvaly, nedokázal jsem ze sebe vyždímat něco extra. Vyčítali mi to, právem, ale tak už se podle mě člověk narodí, nic moc s tím neudělá.
Naopak ve chvílích, kdy o něco šlo, jsem bejval nejlepší. Jak se lámal zápas, jak se něco dělo, chtěl jsem být na ledě a být tím, kdo vezme zodpovědnost na sebe a něco vymyslí. Když to bylo padesát na padesát, jestli vyhrajeme, nebo prohrajeme, v tu chvíli jsem to chtěl překlopit na naši stranu. Anebo když jsme prohrávali, o to víc jsem chtěl něco zkusit, nějak to zvrátit. Tak co? Tak v nejhorším dostaneme o gól víc, kdyby to nevyšlo. Ale kdy jindy něčím překvapit?
Miloval jsem vypjatý momenty. Zatímco někoho mohly stresovat, lidi kolem mě nervózněli, já byl v pohodě.
Konečně to mělo grády!
Prej jsem vypadal, jako že nemám nervy, a je fakt, že tak jsem připadal i sám sobě. Nepřemejšlel jsem, co se může stát a kde se co může podělat. Hokej pro mě byl od dětství místem, kde jsem byl sám sebou, kde jsem byl schovanej před všema problémama a špatnýma známkama ze školy, kde jsem si pořád jenom v klidu hrál. V dětství a nakonec i v NHL nebo v nároďáku. Pro mě se za celý ty roky v tomhle ohledu nic nezměnilo. Pořád to bylo jenom o tom, že hraju hokej, abych z něj měl radost.
Lidi mi občas připomínají situaci, kterou jste určitě i vy viděli v nějakým sestřihu. S Edmontonem jsme pár vteřin před koncem prohrávali proti Dallasu o gól a bez brankáře jsme se pokoušeli o vyrovnání. Náš bek Bergeron chtěl rozehrát poslední útok, ale ztratil puk a na naši prázdnou bránu ujížděl sám dallaskej Patrik Štefan.
S klukama z útoku jsme v ten moment zakroutili hlavama a otočili to na střídačku, že je hotovo.
Najednou si ale vybavuju, jak diváci začali hučet. Ani jsem netušil, co se stalo – ale tak co, tak jsme se všichni tři zase otočili na druhou stranu a jedem. A najednou koukám, jsem sám před bránou s pukem na hokejce. V takovým transu, že ani nevím, co dělám.
Ruce mi zamíchaly samy od sebe úplně automaticky. Gól.
S Patrikem se neznám, nikdy jsme se o tom momentu nebavili, ale bylo mi ho líto. Prostě mu puk přeskočil hokejku, to se stává. Navíc jsme pak stejně v prodloužení prohráli. S Marty Turkem, kterýmu jsem ten gól dal, jsme se zase později v Dallasu skamarádili. Tvrdil mi, že kdyby nebyli večer předtím pít, vychytal by mě.
Kdepak, nevychytal.
Tohle byl přesně moment pro mě. Vypjatá chvíle, kdy bylo třeba jenom udržet chladnou hlavu.
Mám před očima ještě jednu takovou, ze čtvrtfinále mistrovství světa 2005. Ve třetí třetině jsme prohrávali 1:2 a po přesilovce, kdy jsme Američany zamknuli v pásmu, jsem dostal přihrávku zpoza branky k pravý tyčce.
Je mi jasný, že kdekdo v tu chvíli už křičel: „Střílej!“ jako už tolikrát v mý kariéře.
Přede mnou chumel hráčů, tak co teď? Hodit to gólmanovi do břicha, abych měl splněno? Tak jsem to u spousty dalších vídal. Když se dostanu k puku, vystřelím, aby nikdo nic nemohl říct. Abych měl čárku do statistik nebo abych se zavděčil trenérovi.
Ale k čemu?
Kdybych takhle přemejšlel, třeba jsem mohl dát víc gólů. Často měli ostatní určitě pravdu a chtělo to prostě vystřelit, řešit situace jednodušeji, já to ale viděl jinak. Tahle akce toho byla ukázkou.
Brankář byl vyjetej jak blázen, chtěl jsem to vzít kolem něj, ale nebylo kam. A na druhý straně jsem měl Jardu Špačka, kterej si od modrý vždycky hodně sjížděl.
Tak co? Tak to teď hodím alibisticky na bránu, nebo to tomu Špágrovi zkusím nalejt?
Podobnou věc jsem v kariéře udělal tolikrát… Než se začaly umocňovat moje problémy s hlavou, připadlo mi, jako bych celou akci vždycky viděl dopředu. Kam se kdo hne, co udělá. Jednu dvě vteřiny napřed jsem dokázal podvědomě rozpoznat, jak se daná situace vyvine. Jako by mi šly myšlenky napřed, než jak se odehrávala realita. Nedokážu to popsat, ale připadalo mi, jako by se všechno kolem zpomalilo a já nemusel ani přemejšlet. Díky tomu jsem dokázal kličkovat mezi protihráči, prohazovat si puk kolem nejlepších beků NHL nebo dávat takový přihrávky, jako tehdy tu Špágrovi, kterej to uklízel do prázdný.
Já prostě dopředu viděl, že to tak dopadne.
Samozřejmě jsem ale podobnejch situací taky spoustu zazdil a schytával jsem, že hodně držím a pak ztrácím puky.
Jo. Když hraješ hodně s pukem na hokejce, tak ho taky hodněkrát někde ztratíš, tak to je. Já si ale vždycky sednul na střídačku s tím, že se dívám dál, na další akci, která mě čeká příští střídání. Ne abych se užíral tím, že se něco zrovna nepovedlo. Špatný věci jsem si dokázal nepřipouštět. Maximálně mě zdrbali spoluhráči, ale pokud mi kdokoliv řekl věci na rovinu, neměl jsem s tím problém. Nejsem nasírací, neurážím se.
A taky jsem si uměl přiznat, kdy hraju tužku.
Byl jsem schopnej se pohádat i s trenérem, i s Craigem, ke kterýmu chovám ohromnej respekt. Každej z nás do toho dal svoje ego, ale druhej den jsem za ním dokázal zajít a v klidu si o všem popovídat, protože si umím přiznat, co ode mě nebylo dobrý. Normálně jsme si řekli, co se nepodařilo, a jedeme dál. Přece ale kdybys po každý chybě měl skočit z mostu, tak se budeš bát cokoliv vyzkoušet. Takhle to ve sportu nefunguje. Na rozebírání, cos mohl udělat jinak, budeš mít dost času, až skončíš.
Já takhle od začátku přistupoval k celý svý kariéře.
Nepřipouštěl jsem si něco jako draft, bylo mi to jedno. Ani jsem nevěděl, jak to chodí, nic jsem nečetl, nekoukal jsem na to. Prostě mi jednou řekli, že je možnost jít hrát juniorku do Kanady, tak jsem šel a hrál. A asi jsem hrál tak, že to někoho zaujalo, tak mě draftovali, odjel jsem na nějakej kemp, aniž bych pořádně věděl, kde leží nějakej Edmonton. A najednou jsem byl v týmu. Tam jsem si vždycky místo rozcvičky udělal kafe, opiloval hokejku a šel na to. Proč z toho dělat vědu…
To trochu zjednodušuju, jasně, ale v zásadě to tak opravdu bylo. Hrál jsem hokej a nic dalšího jsem nechtěl řešit. První roky v NHL to v tomhle ohledu byla jedna velká jízda.
Kdybych chtěl, ty testy, kterýma je třeba projít po otřesu mozku, bych už byl v pohodě zvládnul. Dělal jsem je tolikrát, že už jsem přesně věděl, co je kdy třeba zmáčknout.
Jenže já je udělat nechtěl. Bylo mi totiž pořád špatně.
I na CTčku poznali, že mi jedna část mozku nefunguje správně. A s tím se pustit znova na led do ostrýho zápasu by nebylo rozumný.
Chodil jsem sice dál na led s týmem, ale jak sezona pokračovala, začalo být jasný, že si v ní už nezahraju. Když těhotná manželka odletěla domů do Dallasu, v Montrealu mi dokonce nabídli, že můžu skončit předčasně a vrátit se s ní. Přesto jsem tam dokončil rehabilitace, jen abych měl pocit, že jsem udělal, co jsem mohl. Takhle doběhla moje smlouva s Canadiens.
Žádnou další jsem to léto nehledal, chtěl jsem se nejdřív dostat do stavu, kdy bych vůbec mohl být někomu jako hokejista platnej. Hlava se mi ale nelepšila, do toho se začala ozývat i operovaná kyčel a… A mně docházelo, že to je pěkně blbý. Že nedokážu dělat, co jsem dělal celej život. Nedokážu hrát hokej, protože moje tělo mi to neumožní.
Začal jsem si připadat úplně k ničemu.
Dostal jsem se do fáze, kdy jsem zůstával zavřenej doma a prakticky jsem nevycházel z baráku. Nechtěl jsem se bavit s nikým, ani s rodinou, ani s kamarádama. Nechtěl jsem odjet do Česka, aby se mě hlavně nikdo na nic neptal.
Přestože se mi narodil syn, neměl jsem z něj ani pořádnou radost.
V pětatřiceti, ve věku, kdy jsem ještě chtěl dál hrát, jsem jenom bezcílně doma přebaloval plínky a odmítal si připustit, že s hokejem je konec. Když se malej rozbrečel, reagoval jsem podrážděně, přitom takovej normálně nejsem.
Splňoval jsem snad všechny příznaky depresí.
Viděla to i moje žena, která mi už jednou řekla, že o mě má strach. A řekla to tak, že jsem si opravdu přiznal, že to není normální.
Že to je spíš vlastně docela blbý, protože já v tý době už uvažoval, že si to někde hodím.
Fakt.
Nikdy dřív bych neřekl, že to je možný, netušil jsem, co může vést člověka k myšlenkám na sebevraždu. Kdo to udělal pro mě dřív byl slaboch. Ale já se najednou dostal do takovejch stavů, že jsem nad tím fakt přemejšlel. Nikdy by to nemělo pro nikoho být řešení, ale teď už dovedu pochopit, že se to někomu v tý hlavě urodí. Sám jsem z mysli nemohl dostat ty donekonečna se opakující otázky, k čemu teď jako jsem? Kdo jsem? Proč tady jsem, když jsem k ničemu?
Nedokázal jsem se vypořádat se způsobem, jak jsem z hokeje odešel. Že to nebylo podle mě.
Dostával jsem otázky, co teď budu dělat, a já na ně neznal odpověď. Schovával jsem se za otřes mozku, kterej všechno spustil, ale ten přitom ve skutečnosti odezněl po pár týdnech. Můj problém byl psychickej. Viděl jsem všude jenom prázdno a nic, k čemu se upnout. Sice jsem si za kariéru vydělal krásný peníze, ale co s nima, když ztratíš něco, cos měl celej život rád? Co tě dělalo tím, kým seš? Těžko to vysvětlit někomu, kdo nezažil něco podobnýho.
Připadalo mi, že jsem ztratil smysl života. A to jsem měl doma zdravýho syna a skvělou manželku.
Manželku, která mě nakonec zachránila, protože mě dokopala, abych si našel pomoc.
Krásný vzpomínky na výlukovou sezonu NHL, kdy jsme v Pardubicích získali titul, má asi každej, kdo tu tenkrát byl. Já si ale moc rád připomínám i období během druhý výluky NHL o sedm let později, kdy jsme si tady báječně zahráli s Davidem Krejčím.
To, jak se nám dařilo, zřejmě zaujalo i někoho v Rusku, protože následující léto za mnou jezdil chlapík, co vedl Lev, tým KHL z Prahy. V Edmontonu už se mě chtěli spíš zbavit, ale zbejval mi ještě rok smlouvy a s tím se nedalo hnout. Jedině kdyby mě Oilers vyplatili, což jsme s nima i řešili. V takovou chvíli bych toho Lva byl schopnej vzít, protože sice nabízeli jen roční kontrakt, ale za neskutečný peníze.
Jenže s vyplacením Edmonton nesouhlasil a tím to skončilo, stejně jako o rok později celej Lev.
Ani v tý sezoně jsme ale play off nakonec neudělali, a já tak v den uzávěrky přestupů zůstal v kabině koukat na zpravodajství z posledního dne výměn a na televizní obrazovce se najednou objevil popisek Ales Hemsky to Ottawa. V první chvíli mě to naštvalo. Tušil jsem, že mě budou chtít vyměnit, ale byli jsme domluvení, že mě pošlou do týmu, kde budu mít šanci něco dokázat.
Senators nebyli týmem, co by měl vyhrát Stanley Cup.
Už večer ale hráli v Calgary, kam se dá z Edmontonu dojet autem, a tak jsem se sbalil a jel jsem poprvé hrát NHL za jinej klub.
Nakonec to byla paráda. Dali mě k Jasonu Spezzovi a Milanovi Michálkovi a já vedle nich zažil nejlepší dva měsíce druhý části svý kariéry. Jako bych se vrátil do juniorskejch let, a nejen proto, že Ottawa je jen přes řeku od Hullu, kde jsem tou dobou hrával. Bydlel jsem na hotelu, sám, protože manželka zůstala v Edmontonu, dělal jsem si, co jsem chtěl, a hrál s klukama, s kterýma to klapalo. Hokej byl zase jednou obyčejnou dětskou zábavou. Se Spezzem jsme si sedli tak moc, že když jsme potom oba řešili další budoucnost a on odešel do Dallasu, vzal jsem nabídku Stars taky, jen abychom zase mohli hrát spolu.
Se striktním koučem Lindy Ruffem jsme tam oba sice poznali něco trochu jinýho, než na co jsme byli do tý doby zvyklí, ale na druhou stranu, já se pod ním naučil vnímat hokej jako nikdy předtím. Se Spezzem jsme hráli nejčastěji třetí lajnu a chodili na led, když se v poslední minutě bránilo vedení. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takovýho můžu hrát. Dospěl jsem ale k poznání, že jestli chci dál zůstat v NHL, musím se přizpůsobit.
A já se přizpůsobil.
I proto, že jsem na sobě přece jen sledoval, že to moje předvídání, díky němuž jsem dřív dokázal být rozdílovej, postupně mizelo. Dostal jsem puk a… Jako by mě někdo zmrazil. Co dřív šlo automaticky tu najednou nebylo. Musel jsem ty věci dělat vědomě, přemejšlet o nich. Vnímal jsem, co všechno mě bolí.
Říká se, že to je běžnej vývoj, že mozek někdy kolem sedmadvaceti let začíná uvažovat zodpovědněji. Na sobě jsem to rozhodně pozoroval, moje chování se v tomhle směru postupně upravovalo, na ledě i v běžným životě. Možná to bylo tímhle, možná i tou spoustou zranění, co mě vždycky na nějakou dobu vyřadily ze hry a já musel zase pracovat na tom, abych se vrátil v pořádný kondici. Tak jako tak, na mojí hře se to negativně podepisovalo. Najednou jsem na ledě dělal něco, co jsem dřív nepotřeboval: Přemejšlel, co se může stát.
Přesto jsem NHL chtěl hrát dál. Měl jsem na ni.
Zavolali jsme na hráčskou asociaci, vysvětlil jsem svůj problém a obratem mi doporučili terapeutku v Dallasu.
Nebýt manželky, nedokopal bych se k tomu. Bral jsem jako slabost, že bych si měl říct o pomoc. Proč? Já to přece zvládnu sám, ne?
Kolik lidí to takhle má? Kolik těch, který potom tu myšlenku na sebevraždu dotáhnou k realizaci? Seš v tomhle stavu, trochu se třeba napiješ a nazdar, už někde visíš.
Neovlivníš, jestli se do týhle situace dostaneš. Ovlivnit můžeš jen to, jak se s ní vypořádáš.
Jenom ve sportu jsem okolo sebe viděl spoustu případů podobnejch tomu mýmu, který dopadly i tragicky. Už jenom v Pardubicích o tom bohužel víme svoje. Spouštěčem mohlo být cokoliv. Dluhy, vztahy, deprese. Kdo ví. U každýho něco.
Nikdo by se do takový situace neměl dostat, ale když už, vždycky to musíš někomu říct. Najít si aspoň jednoho člověka, kterýmu svěříš, že máš problém, nemusíš mu ani vyprávět všechno do detailu. Sám vím, jak je tohle samo o sobě ohromně těžký. Taky jsem vždycky všechno držel v sobě.
Ale když už se dostaneš takhle hluboko, stejně to je na tobě vidět. Kdo tě zná, tak mu je divný, že se najednou straníš a chováš se divně. Říct si o pomoc je jediná možná cesta.
Ani na sezení s terapeutem tě přitom nikdo nenutí, člověk musí sám chtít. Chodíš chvilku, vyprávíš o sobě, ale pořád vlastně nechápeš, co se to děje. Pak přestaneš, ale brzy se zase dostaneš do schízy, kdy seš nevrlej a nic se ti nechce. Tehdy ti rychle dojde, že pokud na sobě opravdu nezačneš pracovat, bude to špatný. A odnese to hlavně tvoje rodina.
Já si naštěstí díky terapii uvědomil, že přece nic nekončí. Naopak, teprve začíná. Sice jsem skončil s hokejem, ale mám doma už dva syny a teď přece nastal ten čas, kdy nemusíš plnit žádnej rozvrh, kterej ti dal někdo jinej, a můžeš si dělat, co chceš. Můžeš žít život, jakej jsi vždycky chtěl, se svýma dětma.
Zní to jednoduše, ale trvalo mi dva roky pravidelnejch sezení, než jsem dopěl k tomuhle stavu a začal jsem zase normálně fungovat. Už zase přijedu domů a v Dallasu se vídám s klukama od hokeje. Zároveň si dál chodím na hodinu týdně pokecat k terapeutce. Jen tak, o čemkoliv, ani nemusím mít zrovna nějakej problém. Je to vždycky nejlepší hodina v mým životě, vracívám se odsud jako úplně novej člověk.
Fakt jím jsem. Sice bez hokeje, ale už zase se smyslem života.
A s pocitem, jako jsem míval i v kabině. Že je teď na mně, abych svým příkladem uchránil někoho dalšího od toho špatnýho, čím jsem si musel sám projít.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází