Po svém

Lukáš Pešek

Po svém

Měl jsem letenku až do Prahy, ale vystoupil jsem už ve Frankfurtu. Tak, aby nehrozila jediná šance, že někde na tátu narazím. Dojel pro mě kamarád a já si vypnul mobil.

Nechtěl jsem s tátou mluvit.

Neměl jsem koule na to stoupnout si před něj a říct mu, že to balím. Že končím a odcházím. Nechtěl jsem ho ani slyšet. Z domova jsem radši takhle utekl, jednoduše jsem se nevrátil ze závodů za oceánem. Bylo mi dvacet, začal jsem vydělávat první peníze a už jsem nedával jeho výchovu, jeho nekonečný dril, který se během mého dospívání vůbec neměnil. A jestli, tak k horšímu.

Nemohl jsem nic. Od pěti let jsem neměl svůj volný čas, jen jsem dělal, co po mně chtěl.

Do určité doby tohle není špatně, kolem osmnáctého roku už jsem ale začal mít svoji hlavu a s tátou to začalo být vyloženě těžké. Zpětně vím, že ne všechno, co jsem chtěl, bylo správné, ale určitou volnost v takovém věku už jsem zkrátka potřeboval. Přístup je třeba upravovat, nejde se chovat stejně k dítěti v jeho sedmi a sedmnácti. Táta ale, bohužel, zůstával ve svém přesvědčení beze změn.

Musíš.

Musíš.

Nesmíš.

Jednou vás to přestane bavit, začnete bojovat.

Smál jsem se, že v patnácti jsem mohl chodit domů o půlnoci a v devatenácti jsem musel být zpátky už v deset. Celé se to převracelo někam jinam. Možná si táta myslel, že jsem nezodpovědný, ale u mě s tímhle potíž nebyla. Věděl jsem, čemu se chci věnovat a proč. Zbožňoval jsem závodění, měl jsem své sny a cíle.

Ale chtěl jsem taky žít.

Do úplného extrému všechno vyšponovaly peníze. Ty hledejte snad za každým problémem, udělají zle všude a nejvíc v rodině. Já je sice začal vydělávat, ale došlo mi, že z nich vlastně nic nemám a že takhle to přece nechci. Často jsem pak doma seděl a přemýšlel, jak se vydat vlastní cestou. Několikrát jsem chtěl odejít, ale neudělal jsem to. Dlouho jsem sbíral odvahu.

Nakonec to ve mně uzrálo. Na závody jsem si sbalil i své osobní věci s tím, že už se nevrátím.

Táta jezdíval motokros a i mě jako malého hned posadil na motorku, tu první mi postavil už v mých třech letech.

Sranda byla, že jsem si hned při první jízdě zlámal obě ruce, jednu nadvakrát. Ještěže jsem to tehdy nevnímal.

Na silniční motorku jsem se dostal v osmi letech, k tomu jsem hrál fotbal a zkoušel jsem chvíli i tenis a hokej. Ve třinácti jsem se ale musel rozhodnout, kudy směřovat. V motokrosu jsem se držel v evropské desítce, ve fotbale mě zvali do pražských výběrů, ale na silnici jsem byl v úplně jiné dimenzi než moji vrstevníci. Jako jediný Čech jsem dokázal konkurovat na mezinárodní scéně. Nikdo z nás doma netušil, co všechno tenhle sport na vrcholové úrovni obnáší, kolik peněz stojí, ale vsadili jsme na jednu kartu. Na něj. Tratě pro malé motorky byly často otevřené, takže já na té své seděl třeba i třikrát týdně. Pořád dokola jsem opakoval průjezdy různých zatáček, hledal ideální stopy, jezdil podle kuželů. Když zjistili, že pořád brzdím jen zadní brzdou, odpojili mi ji. Stokrát jsem spadnul, ale naučil jsem se mačkat i přední.

Na zadku jsem i tak ležel nesčetněkrát.

Tohle byla ta prospěšná část drilu. Ta, z níž jsem těžil ještě v dospělosti.

Už tehdy se taky projevovala moje vlastnost, bez níž bych se nikdy nedostal tak daleko. Neumím prohrávat. Jako dítě jsem brečel, když jsem dojel druhý. Existovalo pro mě jen vítězství.

Úspěchy začaly přicházet v roce 2004, kdy jsem na motorce, která byla dost špatná, dokázal dělat dobré výsledky. Šlo o moji první celou sezonu na mistrovství světa a já hned bojoval o pódia. Vybrali si mě ze španělské továrny Derbi, koupili mě z mého tehdejšího týmu a dali mi tříletou smlouvu, což bylo úplné sci-fi.

Do té doby jsem totiž kolem sebe slyšel, že ve stopětadvacítkách nemám šanci, protože jsem na ně moc velký a těžký. Pravda, měřil jsem 179 centimetrů a měl jsem dvaašedesát kilo a proti mně jezdili kluci vysocí centimetrů 160, kteří nevážili ani padesát kilo. Říká se, že na tři kila váhy připadne jeden kůň motoru. Při výkonu 55 koní byly moje míry vážně hendikep. I tak jsem to ale zvládal a dostal jsem se do pozice pro Čecha nevídané.

Byly to nejlepší tři roky v mém životě. Měl jsem jistotu, že mi přijdou peníze, neřešil jsem nic okolo a mohl se věnovat jen tomu, abych předvedl co nejlepší výsledek. Závodění najednou představovalo zábavu, za níž jsem dostával zaplaceno.

Denně jsem běhal a makal na fyzičce, ani na téhle úrovni to totiž není o tom, že jen sedíte na motorce. Testování, kromě toho, že to je ohromná alchymie co do nastavování stroje, je strašně drahá záležitost, dost stojí samotný provoz motorky, transport na okruhy, ubytování a spousta lidí, které okolo sebe potřebujete. I v továrním týmu, kde peníze nebyly problém, jsem na své závodní motorce seděl minimálně, tak třikrát za měsíc. Člověk si to proto musí kompenzovat na jiných strojích. Jedno jakých, ale řídítka musí mít v rukou neustále.

Závod je pak ovšem stejně o tom, jestli to v sobě máte, nebo ne. A já byl odmala přesvědčený, že to tam mám, ať to zní sebevědomě, jak chce.

Jestliže pochybujete, je to špatně.

Já nikdy nepřemýšlel jako klasický Čech, podělaný z jiných národů. Šel jsem si za svým a věděl jsem, že chci být nejlepší, všechno vyhrát. Bylo mi jedno, jestli proti mně stojí Japonec, Ital nebo Španěl. Tohle vnímání byla moje výhoda oproti ostatním, protože dodnes u nás máme spoustu dobrých závodníků, jenže jak si stoupnou na start a uvidí vedle sebe Němce, přestanou si věřit.

Vždyť to jsou taky jen normální lidi, ne?

Mám psa, chrta, a na motorce jsem byl stejný jako tohle plemeno při závodech. Dali mi návnadu a já běžel, nekoukal doleva doprava. S jediným cílem. Být první.

Odjakživa jsem nedával moc najevo emoce.

Připadalo mi, jako bych před sebou jen měl tabulku s úkoly a odškrtával si v ní, co už jsem dokázal. Dělalo mi radost, pokud jsem něčeho dosáhnul, ale hned jsem před sebou viděl další úkol, který bylo třeba splnit.

Dneska mě všechno, čeho jsem dosáhl, hřeje daleko víc než tehdy v dané chvíli.

Jedna výjimka se ale udála. V Brně v roce 2007, kde jsem to jako první Čech po šestatřiceti letech dotáhl na stupně vítězů. Rok předtím jsem o bednu přišel až v poslední zatáčce, tentokrát mi ale třetí místo nikdo nevzal.

Tehdy jsem emoce nehlídal.

Opřel jsem motorku a rozběhl se k plotu, který mohl mít tak tři metry. Možná mě na něj i někdo pomohl vysadit, to vůbec nevím. Zato vím, že jsem si do nohy vrazil jednu z tyčí, které z něj trčely, ale bylo mi to fuk, měl jsem v tu chvíli vypnuto. Nepřemýšlel jsem, byl jsem zvíře.

Ten den dorazilo na okruh snad sto osmdesát tisíc lidí a já si troufám tvrdit, že tak dvacet tisíc, možná víc, tvořili Češi, kteří mi fandili. To už je jako kotel fotbalového týmu. Přede mnou se nacházel sektor vyloženě mého fanklubu, létaly světlice, které kamarád sparťan dotáhl z kotle. Já byl tak v rauši, že jsem mezi diváky hodil svou helmu, do depa jsem pak dojížděl bez ní, ač se to nesmí.

No a co. Je to tam!

Paradoxně zrovna tehdejší afterparty ale byla nuda. Večeře, pár deci vína a nic. V Brně totiž po závodech moc lidí nezůstává, hned odjíždí domů.

Jsou jiná místa, kde to vždycky žije. Austrálie, Malajsie, Itálie, Barcelona. Odněkud chcete zmizet deset minut po závodě, ale tady klidně zůstanete i dva dny. Když jsem v Austrálii nedlouho po Brně vyhrál, s partou zdejších kamarádů jsme dělali věci… Někdy v sedm ráno nás asi dvanáct naskákalo do dodávky a ten, který měl nejmíň promile, nás rozvážel po celém ostrově podle toho, kdo kde bydlel.

I tohle k životu v motosportu patří. Spadne z vás napětí ze závodu, do dalšího máte často dva týdny, takže nevadí, že se v neděli zrušíte. Za dva dny jste zase v pohodě a jedete nanovo. Nemá to tak ale každý, někdo si dá dvě skleničky, jiný se vylije do němoty.

Já uměl obojí. Jak byla dobrá parta, šlo to samo.

Když cestujete po světě a ještě vám za to někdo platí, uvědomujete si, že se pohybujete mezi těmi nejlepšími ve svém oboru, jedete nejvyšší ligu, je to vážně super. Užíváte si ten cirkus, baví vás být vidět mediálně a stávat se trochu známým, do určité chvíle je to příjemné.

Po letech už ani nevnímáte ty nádherné holky kolem závodů. Postupně se z nich staly jen držáky deštníků.

Silniční motorky, to je sport svobodných kluků. Nevybavuju si, že by někdo z mých vrstevníků v těch letech měl rodinu, to až ti, co po třicítce dojížděli kariéry. Ono je těžké už jen zvládat klasický fungující vztah. Každý druhý týden z roku jste někde pryč, což málo ženských ustojí. Tím spíš, že kolem motorek se motají nádherné holky. Není snadné sedět s tímhle vědomím doma a čekat.

Sám jsem měl přítelkyni dlouho, ale musela se přizpůsobit. Nešlo chodit s někým, kdo normálně pracuje, protože já chtěl, aby se mnou jezdila i na závody. Zpětně vím, že to byla blbost. Ženská musí do práce a mít své zájmy, ne aby na vás byla závislá, neměla žádné své volno a skoro ani kamarádky. Takový člověk je pak vaším otrokem, což není dobře ani pro jednoho.

A to mi věřte, po letech už přitom ani nevnímáte ty nádherné holky kolem závodů. Zpočátku vám to prostředí přijde jako pecka. Vidíte krásky, které jste znali možná z časopisů, a ony se s vámi najednou baví, možná by chtěly i něco víc. Ale všeho se člověk přejí.

Párkrát něco vyzkoušíte a pak zjistíte, že je to všude stejné…

Z těch holek se postupně staly, ve vší úctě, jen držáky deštníků. Já prostě jel závodit, ne koukat po tělech v plavkách.

Podobně odměřený přístup jsem měl i k fanouškům, pro které jsem pak byl ten namyšlenej, protože jsem se s nimi nebavil. Nedokázali pochopit, že já byl na závodech proto, abych něco zajel, ne abych si povídal. To bych nedělal nic jiného a nemohl se soustředit. Sice jsem o sobě slýchal fámy, jak jsem namistrovanej, ale možná i proto jsem výsledky měl. Dokázal jsem vypnout od všech okolních vlivů a mít v hlavě jen svůj výkon.

Až postupně začalo být únavné poslouchat o sobě soudy lidí, kteří mě absolutně neznali. K tomu ty neustálé zákulisní boje, kdo kde bude jezdit, za kolik, co to komu přinese… Jakmile se týkaly mě, vadilo mi to.

V nižších kategoriích se neřeší národnost, jen výsledky, čím ale jdete výš, tím jsou závody finančně náročnější a stáje si tak vezmou vaše jméno, výkonnost, národnost a spočítají si, co jste schopný přinést do týmu. Na tovární motorku se tak jako Čech asi nikdy nedostanete, upřednostňují se Španělé, Italové, Angličani nebo Američani, protože v jejich zemích jsou obrovské trhy. U nás se motorek prodá tak mizivé číslo, že pro továrny nejsme z hlediska byznysu zajímaví. Čecha si vyberou, jen pokud je o pár levelů jinde než celé startovní pole. Jakmile tedy spoléháte jen na výkony, máte minimální šanci najít pořádné angažmá oproti těm, kteří jsou na tom podobně, a ještě jsou schopní s sebou přinést sponzora za milion eur. Týmy si radši vezmou jezdce, co bude jezdit o pět příček za vámi, ale budou z něj peníze.

Já chtěl vždycky dostat místo za to, že něco umím, ne že za mě někdo něco zaplatí. Nehledal jsem partnery, sportoval jsem. Moje logika velí, že jak někdo bude chtít, abych do závodění dal vlastní prachy, je konec. Taky přece nepůjdete do práce a nebudete za to ještě platit.

Jo, byl jsem naivní a doplatil jsem na to, přestože jsem se i tak díky svým schopnostem dostal nakonec všude. Nejsem zhrzený, jen vím, že kdyby za mnou stála finanční podpora, dost pravděpodobně jezdím dodnes.

Je pravda, že skupinu lidí, kteří mi pomáhali v rozvoji, jsem taky měl, někdy v roce 2000 se s nimi tátovi podařilo domluvit spolupráci. Líbil se jim můj cíl, moje cesta, viděli ve mně talent a vkládali do mě naděje. Měli na to možnosti a rádi pomohli.

Jen jsme skončili u soudu.

Nikdy jsem nezapomněl na to, že tihle lidé hráli velkou roli v mých začátcích, naše vztahy se ale pokazily, když vzali moc osobně, že jsem s nimi nechtěl pokračovat. Smlouvy totiž byly podepsané tátou ještě před mojí plnoletostí. Když mi bylo osmnáct, nabídli mi novou, pro mě ale nevýhodnou. Na pětatřicet let za částku na celou dobu. Nemusel jsem být velký matematik, abych si spočítal, že za takových podmínek mi to za to nestojí. Nepodepsal jsem, tak mě dali k soudu, který se táhl zbytečně x let, než se ukázalo, že jsem nic nezákonného neudělal.

Všechno jsem nechal na svém právníkovi, ani jsem nechtěl znát detaily jednání. Zajímalo mě jen, jaký bude výsledek. Jednoho dne mi zavolal, že je vše vyřešené a tím pro mě tahle kapitola skončila.

Když jsem odešel z baráku, bydlel jsem, kde se dalo. Po kamarádech, různě po republice, v Itálii.

Sbíral jsem úspěchy, k nímž mě samozřejmě nasměroval táta, ale abych k nim udělal definitivní krok, na to už jsem potřeboval být sám, ne pod jeho kontrolou. Dospělo to do stavu, kdy kdybych se nesebral a nezmizel, za dva roky bych skončil úplně otrávený. Radši bych šel do školy, než abych se s tátou donekonečna dohadoval.

Nejsem jediný, kdo něco podobného zažil. Tyhle situace mi obecně přijdou jako selhání ambiciózních rodičů, kteří nedokážou odhadnout chvíli, kdy své dítě musejí vzít a předat ho odborníkům v daném odvětví. Kteří se nedokážou včas odříznout.

Je mi jednatřicet, s tátou a mladším bráchou se nejsme schopní bavit a mámu jsem neviděl od svých dvanácti.

Rodičovské pudy jsou fajn, ale do profesionálního sportu nepatří. Ať dítě jezdí domů, ať si všichni sednou kolem stolu na Vánoce a o sportu se baví, ať v tom zůstane to hezké, ale ne ať slyší neustále ty samé příkazy den co den, protože v patnácti je dítě začne brát tak, že ho rodič buzeruje. Co v dětství zabíralo a představovalo podporu, vnímá dospívající člověk jinak. Jen minimum kluků a holek dokáže na prahu dospělosti pobrat, co pobírali celou dobu předtím.

Jestliže navíc rodiče uvažují tak, že je dítě jednou bude živit, je to úplná blbost.

Ať ho dají na sport, protože ho baví, a když mu půjde, pomůžou mu k tomu, aby mělo život, jaký si vysní. Ať to dělají pro něj, a ne aby skrz něj realizovaly sny svoje, a ještě plánovali, jak to bude všechny živit. To se akorát postupně všichni rozhádají, a ať je dítě sebevětší talent, přestane ho sport bavit.

Sám jsem na jednu stranu rád, že jsem si tohle zažil a dokázal z toho na poslední chvíli odejít, protože vím, že ke svým dětem se tak chovat nebudu. Věřím tomu, že pokud dítě podporujete přirozenou cestou, samo vám bude jednou vděčné. Nemusíte ho do ničeho tlačit.

Trápí mě, že kvůli tomuhle dnes naše rodina nefunguje. Ve dvaadvaceti podobné věci tolik neřešíte, ale jak stárnete, je vám to líto. Není příjemné vědět, že mi je jednatřicet, s tátou a mladším bráchou se nejsme schopní bavit a mámu jsem neviděl od svých dvanácti, kdy se naši rozvedli.

Ale pak si řeknete, že když to šlo deset let, půjde to i dál.

Snažil jsem se naše vztahy urovnat. Dával jsem tátovi i spoustu peněz, podporoval jsem bráchův rozvoj, ale všechno tohle se dařilo držet jen proto, že jsem se snažil já. Lidi nezměníte. Dostal jsem se do fáze, kdy mi došlo, co všechno jsem už zkusil, a nic z toho nemám, takže je čas se posunout dál. Osm let mě tenhle stav tížil, nechtěl jsem se s tím smířit, ale poslední dva roky už to v sobě mám vypnuté, život se pro mě totálně změnil.

Brácha je na tátově straně, což je logické, protože vyrůstá pořád s ním. Kdybych neutekl, dopadl bych stejně. Ale já nechtěl jednat jako on, přebírat jeho názory. Nelíbí se mi, jak se občas zachová. Sám jsem přímý, řeknu lidem na rovinu, co si myslím, a proč, a buď budeme kámoši, nebo ne. Ne nějaké intriky s.r.o., co rozjíždí táta. Jednu dobu jsem na něj ani neměl číslo v telefonu, protože si je pořád měnil. Teď už ho sice mám, ale nepoužívám ho.

Když mi tedy zrovna nepíše, co pro mě všechno udělal a já pro něj nic.

Pokud někdo přemýšlí takhle, pokud si z dítěte dělá byznysplán, je to úplně špatně. Táta ale můj pohled nedokáže dodnes skousnout. Má pořád svoji pravdu, jiný nikdy nebude.

Nezazlívám mu, jaký je a jak se ke mně choval. Svým způsobem ho chápu. Ale třeba se z tohohle příběhu nějaký jiný rodič poučí.

Lidi se mě občas ptají, jakou na okruhu jezdíme rychlostí. Já to nevím. Neřeším to. My ani na závodních motorkách nemáme tachometr. Prostě jedu nejrychleji, jak umím, je to o pocitu.

Rychlost jako taková mi nikdy nevadila, nemám strach.

Nemám ho ani tehdy, když se nakláním do zatáčky spolu s dalšími jezdci. Musíte holt doufat, že ten vedle vás je dostatečně inteligentní a ví, kde je hranice bezpečnosti. Jasně, xkrát se stalo, že mě ten vedle zavřel a spadli jsme. Nebo jsem jel rychle a sám jsem někoho srazil. Důležité je znát, proti komu jezdíte, a odhadnout, kdo se jak chová. Kdo nikdy neuhne a radši vás sundá nebo kdo se vás v posledním okamžiku lekne a zabrzdí.

Hranice, kdy tušíte, že spadnete, a kdy letíte, je tak tenká, že se ani nenadechnete a jste na zemi. Jestli spadnete dobře, nebo špatně záleží jen na přirozených reflexech, to se nedá naučit. Buď se umíte zabalit, nebo ne.

Nesmíte trefit zeď a nesmí vás přejet motorka, jenže to neovlivníte. Jinak to v první chvíli ani nebolí, zvlášť s dnešními kombinézami, které už se tolik neprodřou. Mluvím ale z pozice toho, kdo tolikrát nespadl, měl jsem na tohle štěstí. Kromě jednou zlomené klíční kosti jsem ani nebyl nijak zraněný.

I nebezpečí, které na okruhu hrozí, je ve finále to, co nás k závodění přitahuje. K tomu, aby člověk na motorku sednul, musí být trochu divný, tohle nemůže dělat každý. Musí si umět zakázat myslet na to, že jde o život. Na trati bojujete o každou desetinu a tyhle úvahy vás vrátí o vteřinu. Kdo takhle přemýšlí, musí skončit.

Děláme to dobrovolně, tak holt s rizikem musíme žít.

Naštěstí pro běžný život to mám rozdělné tak, že adrenalin a závodění patří na okruh a na silnici se cestuje. Pokud jsem na ní někdy překročil rychlost, tak třeba o patnáct kilometrů za hodinu. To je totiž rozdíl, jaký fakt necítím. Pocitově nedokážu udržet padesátku, to nejde. Přijde mi to proti fyzickým zákonům. Šnečí tempo. V autě mi připadá, že rychleji bych snad i běžel. Jakmile musím padesát jet, potřebuju pořád sledovat ručičku tachometru nebo si zapnout tempomat.

Policajti na mě bývají spíš hodní, stalo se, že mě i poznali a všechno se vyřešilo domluvou, ale jednou jsem to neuhrál. V roce 2013 jsem v Brně při Velké ceně spadnul a byl jsem tak naštvaný, že jsem si sbalil věci a odjel ještě, než závody skončily. Cestou jsem zajížděl vyhodit jednoho kamaráda a najednou stop. Dobrý den, pane řidiči.

„Občanský, řidičský průkaz…“

Byl to nějaký mlaďas, který postupoval podle tabulek. Zeptal jsem se, co jsem provedl.

„Občanský, řidičský průkaz.“

„Fajn, tak mi to neříkejte.“

Odešel a za chvíli se vracel, že budu dýchat. Bylo to asi pět kilometrů od okruhu… Dýchnul jsem, bavil se tím, jak ten kluk křečovitě zíral na displej a pak mi vítězoslavně oznámil: „Nula!“

„To je divný, když jsem před dvaceti minutama slezl z motorky na závodě.“

On furt stál a nevěděl, jak mi říct, že si mám vzít náustek z alkoholtesteru, byla z toho docela komická situace. Nicméně vyrukoval s tím, že jsem jel asi pětašedesát na čtyřicítce, přišel jsem o body a hrozilo, že mi vezmou řidičák. Právě tehdy jsem si znova uvědomil, jak vůbec nedokážu posoudit rychlost.

Na motorce jsem po silnici tolik nejezdil, až poslední roky, kdy vyučuju bezpečnou jízdu. A povím vám, tolikrát už mi došlo, že jsem naživu jen díky svým reakcím… Zlatý okruh, tam aspoň nikdo nevyjede proti vám. Na silnici ale občas narazíte na blázny, kteří dělají šílené věci. A nejvíc mě taky baví ti, kteří neunesou, že vy projedete kolonu, zatímco oni v ní musí stát dál a radši vás proto blokují.

I medvěda od Berouska naučím jet tempo, ale ti, kteří na trati nepřemýšlí, se nikam nedostanou. Musíte být vychcaní.

Motorky má asi každý spojené s pořádným kvaltem, ale závody nejsou o bezhlavém točení plynem. Není umění sednout a tlačit to od prvního kola nadoraz.

Tak daleko nedojedete. Odrovnáte si gumy a unavíte se.

Jasně, nemůžete se šourat, ale od prvního kola hlavně přemýšlíte, taktizujete, čtete a sledujete soupeře, kdo jak jede. Když jsem vyhrál první závod v Číně, jako první Čech po 41 letech, vyhrál jsem ho vyloženě takticky. Z tréninku jsem věděl, že dokážu zvládnout určité tempo a my od prvního kola jeli ve skupince o vteřinu, vteřinu a půl pomaleji. Nikam jsem se tedy nehnal, protože jsem věděl, že na konci nasadím a buď se mě někdo chytne, nebo ne. Dvě kola před cílem jsem do toho dupnul, protože nikdo jiný to do té doby neudělal. Ujel jsem všem.

Důležité je uvědomit si, kdy a koho předjet, kdy se urvat. Jsou třeba tratě s dlouhými rovinami, kde se hodí využít vzduchový pytel za někým, dokážete ho pak i líp předjet. Je taky nesmysl vjíždět na cílovou rovinku první. To nikdy v čele nedojedete. Taktizuje se tedy i s tím, vedou se boje o druhé místo ve skupince na výjezdu.

Ti, kteří na trati nepřemýšlí, se nikam nedostanou. Musíte být chytří, vychcaní. Vždycky říkám, že i medvěda od Berouska naučím jet nějaké tempo, drilem ho dostanu třeba do první patnáctky, ale nemůže získat titul. MotoGP jezdí i kluci, kteří neměli talent, jen měli možnosti denně sedět na motorce. Nikdy ale nic nevyhrají. Hranici, za níž jste sami schopni jít, nenadrilujete.

Pokud však dril přidáte k talentu a citu, jste top.

Nakonec jsem si odfajfkoval i poslední sen. Zajet si MotoGP, které jsem předtím bral jako uzavřenou kapitolu.

Už dva roky jsem nejezdil mistrovství světa, když se ke mně přes pár telefonů donesla nabídka k návratu a rovnou do nejvyšší třídy. Volal majitel jednoho týmu, pro něhož jsem závodil ve svých nejlepších letech u Derbi. Znal mě a moje kvality a usoudil, že na to mám. Nabídl mi místo v nejprestižnější kategorii, což pro mě zpočátku znělo jako sci-fi.

Jeho důvěra byla ale tak veliká, že jsem si na takový comeback začal věřit.

Taková možnost se nedala odmítnout. Vzal jsem to. Ten rok pro mě ale končil strašnou frustrací, motorka byla dost špatná, což mi bylo jasné po dvou závodech. Věděl jsem, že mám na víc a sám v sobě jsem si řekl, že tohle už nechci. Že dětský cíl jsem si splnil, ale tudy už cesta nevede dál.

Tři čtvrtě roku jsem pak nedělal nic. Dokonce jsem se naučil golf. Zabíjel jsem čas, než jsem začal trénovat děti. Teď už nejsem tolik na očích a mám klid. Závodím si už jen pro radost vytrvalostní závody, vyučuju jízdu na motorce, komentuju MotoGP na Nova Sportu a hlavně taky neřeším hlouposti, můj život je poklidnější.

Těší mě, jak jsem tu předchozí dekádu prožil. Jak se z dítěte, které jezdí na motorce pod dohledem táty, stal člověk, který musí fungovat sám za sebe. Plánovat, vyřizovat, dojednávat. Jsem hrdý, že jsem to zvládnul. Období, kdy jsem se učil všechno dělat na vlastní pěst, mě ohromně posunulo dál. První týdny a měsíce nebyly příjemné, ale dneska jsem rád, že jsem se odvážil. S něčím jsem si poradil dobře, s něčím ne, ale každá taková zkušenost je do života potřebná. Hlavně, všechno jsem si v dospělosti vykopal sám. Zároveň mi nikdo nekryl záda, což taky není úplně jednoduché. Jakmile jsem něco podělal, bylo to jen na mně.

Najednou jsem i proto extrémně dospěl. Ani jsem se nebyl schopný bavit s vrstevníky, přestal jsem se s nimi vídat. Řešili úplné malichernosti, zatímco já v jednadvaceti absolvoval velká jednání a vnímal zákulisní boje světa, kde se točí velké peníze. Neměl jsem si s nimi co říct, je zajímalo jen, kde se v pátek ožrali, v sobotu poblili a kdo dostal jakou holku.

O tohle období jsem přišel, ale jsem vlastně rád.

Říkám si, že kdybych v mládí místo vrcholového závodění chodil do školy, mám teď rozumnou práci, ale na druhou stranu, zážitky a zkušenosti, jaké jsem posbíral, mi nenahradí nic. Dneska přece jen vedle motorek dokážu dělat i jiné věci a mít z nich radost. Nezamrznul jsem jen na tom, že se budu živit jen závoděním a nikdy nebudu dělat nic jiného.

Jen jsem k tomu musel najít odvahu vylézt tehdy ve Frankfurtu z letiště.

Jana Mensatorová a Jan Stárek

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.