Obr

Filip Neusser

Obr

Nejlepší na světě.

Co to znamená, být nejlepší na světě?

O mně říkali, že jsem mezi nejlepší patřil. Že v halové podobě našeho sportu během mé éry nenastupoval lepší brankář.

Nikdy jsem si to moc nepřipouštěl, nepřikládal tomu velikou váhu, ale dnes mě s odstupem hřeje zavzpomínat. Vím, že v hale jsem skutečně nejlepší byl, sám jsem to tak cítil. Ve venkovní verzi pozemního hokeje jsem však neměl pořádnou možnost konfrontace s nejlepšími hráči, protože s reprezentací jsme ty největší turnaje, třeba olympijské hry, nikdy nehráli, jen párkrát mistrovství Evropy.

To na halovém mistrovství světa mě ve dvaceti vyhlásili nejlepším gólmanem.

Tehdy mi to vyšlo, ale stejně na světě mohli být i lepší, jen se zrovna nedostali na tuhle akci. Jde vždycky jen o sezónní záležitost a případná ocenění se týkají pouze konkrétního turnaje, nejde je brát jako absolutně vypovídající. Každopádně je ale příjemnější tyhle úvahy rozebírat z pozice toho oceňovaného.

Věnoval jsem se sportu, který většina z vás asi zaregistruje jen během olympiády. Jestli vůbec.

Mrzí mě, že pozemák je v České republice tak nedoceněný, protože jinde patří mezi vážené sporty. Jeho největší hvězdy jsou ve svých zemích vyhlašováni jako nejlepší sportovci. Vždyť Argentinka Luciana Aymar překonala i Lionela Messiho, v Německu se Florian Kunz držel i před všemi fotbalisty a házenkáři.

U nás si lidé většinou myslí, že jsem hrál florbal nebo hokejbal.

Pozemní hokej je přitom třetí nejpopulárnější sport na světě. Podle různých průzkumů ho sledují dvě miliardy lidí. Na prvním místě se samozřejmě drží fotbal, pak kriket, po něm už pozemák. To proto, že patří ke staroanglickým sportům, vedle kriketu ještě i s ragby, a díky britským koloniím se rozšířil po celém světě, hraje se na všech kontinentech. Indie, Pákistán, Kanada, USA, Korea, Japonsko, Čína, v celé Africe.

Prostě všude.

U nás je to ale disciplína hodně okrajová a nedoceněná. Kolikrát si i postesknu, že jsem radši nevydržel u ledního hokeje nebo tenisu, že bych se hraním aspoň mohl zajistit. Ale vychutnal bych si život, jaký jsem díky pozemáku měl? Těžko. Procestoval bych takový kus světa? Potkal bych tak krásné lidi? Naučil se tolik jazyků?

Ne, nemyslím si.

Mě stejně nejvíc ze všeho naplňovalo chytání jako takové. Zodpovědnost za výsledek, kterou s sebou přirozeně přináší. Pro vývoj zápasů je gólman vždycky důležitý a v hlavě neustále čelí spoustě tlaků. Hráč v poli už při utkání tolik nepřemýšlí, je vtažený do hry, ale brankář mnohdy zvládne jednu situaci, načež ho čeká klidně třeba deset minut, kdy se před ním nic neděje, a on musí stále zůstat koncentrovaný. Ne vždycky se to daří a nejlepší gólman se pozná právě podle toho, jak dokáže odfiltrovat vnější vjemy. Musí být psychicky vyrovnaný a za každé situace si být jistý sám sebou. Jakmile pochybuje, jakmile má strach, ztrácí energii a koncentraci.

Mně tohle docela šlo, navíc jsem měl výhodu ve své výšce, rychlosti, reflexům a flexibilitě. Dělal jsem i gymnastiku, prodával jsem, co mě naučili na fakultě tělesné výchovy. Všichni čučeli, když jsem v betonech zvedl nohu až na břevno házenkářské brány. Pro mnohé nepochopitelně, tímhle stylem jsem vyčníval, moc jiných brankářů to neumělo.

To bylo ale před patnácti lety, dnes už tohle zvládá víc lidí, ačkoliv dodnes si zahraniční trenéři dělají studie rozebírající můj styl chytání. Pochopili, že tudy vede cesta.

Jestli jsem jim ji pomohl ukázat zrovna já, měla moje kariéra smysl.

Škvára.

Můžu mít před očima stovky a tisíce zákroků, záblesky z velkých zápasů, zážitky, jaké možná nemá nikdo jiný, ale já si stejně nejvíc pamatuju škvárové hřiště na Invalidovně. Místo, kde to všechno začalo a odkud jsem se vždycky vracel domů se sedřenýma černýma kolenama.

Odmala jsem byl hodně aktivní dítě, neustále jsem někde lítal s balonem po hřišti a nebylo pochyb, že mě dřív nebo později chytí nějaký sport. Hokejbal, fotbal, tenis… Hráli jsme s partou kamarádů všechno. Nejlepší bývaly víkendy. Hned v osm ráno vstávačka, hokejku do ruky, oběhnout zvonky a hurá ven. Ještě jsme ani nechodili do školy a už jsme si to uměli takhle zařídit.

Vyrůstal jsem se dvěma ségrami. Dvojčaty, o pět let staršími. Ač jsme měli krásný sourozenecký vztah, nemohli jsme být vzdálenější, co se týká priorit. Obě sestry byly těžké intelektuálky. Odmalička neustále ležely v knížkách, kdežto já jen praštil taškou, zavřel dveře a běžel za klukama na hřiště. Když jsem se měl něco naučit do školy, chtěl jsem po ségře, aby mě vyzkoušela, a ona po mně často učebnici hodila se slovy, ať se to nejdřív naučím a až pak přijdu.

Dneska už se tomu smějeme, jako malému mi ovšem doma dost jasně dávali najevo, že od myšlení jsou sestry, kdežto já jsem „ten sportovec“. Jo, fajn, sice mi jde běhat za míčem, ale když se baví dospělí, měl bych být radši ticho.

Dlouho mě tohle v životě provázelo. Do určité doby jsem potřeboval cíleně pracovat s vnímáním sebe sama. Nechtěl jsem, aby mě lidé brali jen jako sportovce. Tohle označení totiž obecně evokuje něco podobného jako „modelka.“ Zpocený člověk, který někde jen pobíhá a nepřemýšlí.

Ale jako malý jsem takhle neuvažoval. Řešil jsem jen to, jaký sport si vybrat. Vždycky mě bavilo cokoliv s hokejkou nebo aspoň raketou. Za ČLTK jsem hrál tenis a na Štvanici i lední hokej. Jenže jsme mívali tréninky před školou a mě brzké budíčky vážně nebavily, navíc spousta mých kamarádů chodila na hokej pozemní. Když jsem se jednou měl rozhodnout, zvolil jsem proto pozemák.

Hlavně kvůli tomu vstávání, že ano.

Místo ledu vyhrála škvára a kamarádi ze školy. Už tehdy jsem každopádně věděl jediné, že chci být nejlepší. Bylo mi prakticky jedno v jakém sportu, ale nejlepší prostě budu. A ač jsem v pozemáku stejně jako na bruslích nejdřív hrál v útoku, řekla mi jednou třídní učitelka, už ani nevím z jakého důvodu, že určitě skončím buď v bráně, nebo v individuálním sportu. To proto, jaký jsem individualista.

Odhadla to. Jednou nám chyběl gólman a jako nejvyššího do branky postavili mě. Dostal jsem děravé chrániče, děravé rukavice, navíc původně z ledního hokeje, co měly v dlaních jen koženku, a přes hlavu zvláštní mřížku. Ani pořádnou helmu jsme neměli.

Nikdy jsem se nezaobíral otázkou, jestli se pozemákem uživím, zkrátka jsem chytal, jak nejlíp jsem uměl.

Vůbec si nepamatuju, jak mi to napoprvé šlo, ale ač jsem se neustále vracel hrát i do pole, přemluvili mě trenéři, ať zůstanu v bráně. Nejspíš skutečně proto, že jsem k tomu díky své postavě měl nejlepší dispozice.

Tak se ze mě stal brankář.

Brankář samouk, je třeba dodat. Nikdo mě nikdy neučil, jak chytat. Když dnes vidím různé techniky, mrzí mě, že jsem je jako mladý neznal. Já jen odkoukával, co se mi kde líbilo, jak by se dala ta která drobnost dělat líp. Vědět tehdy, co vím dnes, znát postupy, jaké se razí posledních zhruba deset let, mohl jsem být v kariéře ještě dál.

Něco jsem i tak chytil. Ale hlavně, dost jsem toho s pozemákem zažil.

Je pravda, že jsem občas přemýšlel, jaké by to bylo, věnovat se na špičkové úrovni daleko sledovanějšímu sportu.

Stejně ničeho nelituju.

Nikdy jsem se nezaobíral otázkou, jestli se pozemákem uživím, zkrátka jsem chytal, jak nejlíp jsem uměl, a už ve druháku na FTVS jsem dostal nabídku odejít do Německa, kde je náš sport velmi populární. Tolik jsem hokejem žil, že jsem neřešil, za kolik to bude peněz a jestli vůbec mám opustit školu. Okamžitě jsem odjel. Věděl jsem, že mě to baví, že chci hrát na co nejvyšší úrovni a hlavně, že chci být nejlepší. Tohle nastavení jsem si ostatně udržel celou kariéru a pomohlo mi tam, kam jsem se dostal.

Všechno začal koncem devadesátých let spoluhráč Lukáš Lahoda, jeden z vůbec prvních, jehož si do Německa vzali. Na jeho doporučení pak sáhli i po mně a kamarádovi Pavlu Bártovi, přidali jsme se tak k průkopníkům. Dvě devatenáctiletá mladá píva, nadšená, že hrají aspoň druhou bundesligu.

Učili jsme se německy a k hraní i pracovali, protože jsme neměli status úplných profesionálů. Já začal s úředničinou a skončil jsem v továrně na plasty. Zpětně vidím, jak otřesně s námi v klubu zacházeli. Byli jsme pro ně lůza. Tschehei. Auslendři. Spoluhráči dokonce zametali chodníky, aby si něco vydělali.

Limburg, kde jsme začínali, je zapadlá vesnice u Frankfurtu a my sice měli všichni tři Češi dohromady krásný byt přímo v centru u kostela, ale třeba auto nám slibovali asi čtvrt roku. Když už jsme se klepali, že ho konečně dostaneme, to Polo, o němž neustále mluvili, dali nám kraksnu ze třiaosmdesátého.

Stejně to mělo svoje kouzlo. Hráli jsme hokej, a ještě v Německu! Říkali jsme si, že nějak dožijeme tuhle sezonu, a ta nás posune dál.

Taky to tak dopadlo. Mně ještě před koncem ročníku nabídli angažmá v Římě.

V tu dobu to pro mě představovalo velikou výzvu, zpětně to ale spíš beru jako dovolenou u moře. Byt na pobřeží na náklady klubu, postaráno o veškerý servis, i plat jsem tehdy dostával jeden z nejvyšších v italském hokeji. Nic převratného na zbohatnutí, nedělalo to víc než 1000 euro, ale žít se za to dalo pěkně. Měl jsem tam i spoluhráče z nároďáku, s nímž jsme se denně hecovali a chodili trénovat navíc.

Štěpáne, nikdy jsi nebyl rychlejší než já…

Když jsme do týmu přišli, byl na spodku tabulky, a nakonec jsme bojovali o titul. Nádherné období. Dodnes mám v Římě kamarády, znám ho skrz na skrz a naučil jsem se i italsky.

A zase zapomněl, je třeba dodat.

To nejlepší mě pak potkalo v Anglii. Na léto jsem se vrátil do Prahy a makal u kamaráda na baru. Nevěděl jsem, kde budu hrát příští sezonu, ani kam vlastně sám chci. Nechal jsem to osudu, než v srpnu volal někdo ze Slavie, že přijel školní tým z Londýna a chtějí pomoct s gólmany.

Vyhověl jsem, udělal jsem jim brankářské tréninky a v září už jsem seděl v EasyJetu a letěl do Londýna. Nabídli mi totiž, že budu chytat za Teddington, nejstarší klub pozemního hokeje na světě, a zaměstnají mě ve škole jako trenéra.

Obrovská tradice. Nejvyšší anglická liga. Trénování brankářů. Vy byste snad váhali?

Na letišti mě vyzvednul Sam, trenér školního týmu, který byl předtím v Praze. A taky ředitel tělocviku na střední chlapecké škole Langley Park, kam jsem měl nastoupit. Cestou domů mi něco neustále povídal, jelikož ale byla tehdy moje angličtina dost mizerná, jen jsem pokyvoval. V osm večer u něj doma hodil na stůl tlustý šanon papírů se slovy, ať si to prostuduju, že zítra mám pohovor ve škole, abych dostal tu práci.

Rozumím dobře? Jak, abych dostal tu práci?

„No, ještě ji nemáš. Musíš projít pohovorem, aby tě přijali.“

„Aha.“

Fajn, takže já nerozumím ani slovo, nemám šanci si tohle ani přečíst… A vůbec, já myslel, že už je všechno hotové, co teď budu dělat na nějakém pohovoru?

„To se vyřeší, neboj.“

Druhý den už v půl sedmé ráno jsem se potkal s ředitelem školy. Sotva nás Sam představil, nenapadlo mě nic lepšího, než přejít do protiútoku. Jen bránit jsem se nechtěl.

„Moc mě těší. Jsem z České republiky. Znáte Prahu?“

Vrchol mojí angličtiny.

Ředitel spustil asi pětiminutový monolog o tom, jak byl v Praze na dovolené a co všechno tam zažil. Po pár větách jsem se absolutně ztratil, ale stejně jsem dál přikyvoval a usmíval se, hlavně aby se mě na něco nezeptal on.

„Hele, nemám na tebe čas, přijď odpoledne,“ řekl nakonec.

1:0 pro mě.

Sam mě aspoň mezitím vzal na prohlídku areálu a já jen zíral. Ohromné prostory a patnáct set kluků, od dvanáctiletých po maturanty. V té době mi bylo dvacet, nosil jsem dlouhé vlasy a čelenku. Mladí džentlemeni v uniformách se na mě dívali jako na blázna.

Zjistil jsem taky, že Sam patří mezi největší šarže na škole, protože tělocvik má v Anglii velkou váhu. Ostatně z nějakého důvodu tu bylo k dispozici pět ragbyových hřišť, dvě hokejová, tenisové kurty a tři fotbalová hřiště. V našich podmínkách nepředstavitelné. Ředitele jsem svou sofistikovanou ranní otázkou asi ohromil, protože mi odpoledne jen dal podepsat papír, že jsem přijatý. A ano, abych nezapomněl, dostal jsem k prostudování emergency listy, abych věděl, co dělat, když začne hořet. Takhle mě zaměstnali na vcelku prestižní anglické škole.

Jediné překvápko na mě čekalo druhý den, když jsem dorazil a zjistil, že mě neangažovali jen jako trenéra hokeje ale hlavně jako učitele. Sam mě poslal do kanceláře na druhé straně školy, kde mi měla nějaká Maggie povědět, co a jak mám dělat.

Od té doby jsem pravidelně suploval za různé učitele, kteří zrovna nemohli. Já, dlouhovlasé ucho z Česka, bez vzdělání, cizinec, který vůbec neuměl anglicky, jsem najednou vedl hodiny chemie, fyziky, matiky, španělštiny, angličtiny… Všeho, na co si vzpomenete.

V hodinách tělocviku jsem vyučoval kriket, rugby, tenis a atletiku.

Docela jsem koukal. Ale co jsem mohl dělat?

Měl jsem promyšlenou učební metodu: „Otevřete si knížky na straně té a té a odpovězte na otázky a, b, c. A jestli máte nějaké dotazy, já tu nejsem.“

Čtyři až pět hodin denně jsem s tímhle chodil do tříd mezi kluky v telecím věku. Asi si dokážete představit, jak mě šikanovali, jakmile zjistili, že nerozumím ani slovo. Házeli do placu sprosté výrazy, a zatímco já netušil, o co jde, oni se smáli jak malí.

Ani moje první ryze hokejová hodina s brankáři nedopadla úplně nejlíp.

Dorazilo jich asi deset, tak jsem se představil, udělal jsem rozcvičku a pak jsme se oblékli do výstroje, že si nejdřív budeme chvíli kopat a projedeme různé techniky. Jeden z kluků se zeptal, jestli si mají vzít i helmy. Říkám, že ne, že teď to bude jen na koordinaci. Dělali jsme nožičky jako fotbalisti.

Jenže tenhle kluk, jak kopnul, si trefil balonek přímo do pusy. Vyrazil si oba přední zuby.

„Well done,“ zhodnotil to Sam. „Dobrá práce.“

Fajn. Přišla druhá hodina hokeje. Všichni se rozcvičovali a já se Samem jsme se mezitím předháněli, kdo trefí větší ránu do břevna. Můj pokus mi bohužel docela sednul, ale do břevna jsem se úplně netrefil.

Vlastně ani do brány.

No, ani do ochranného plotu.

Míček přeletěl parkoviště, blízký palouček a následně neomylně skončil v jediném okně v cihlové budově, ještě zamřížovaném.

Bylo to okno ředitelny. Balonek přistál řediteli přímo na stole.

Zlatá trefa!

Akorát vyletěla sekretářka, že jsme ředitele málem zabili.

„Well done,“ zhodnotil to Sam…

Ten rok byl pro mě opravdu dlouhý, ale připravil mi obrovskou školu života. A taky mě dostal na nezapomenutelné hokejové tour.

Tahle škola na ně jezdí jednou za dva roky a je to zážitek jako hrom. Vyráží se vždycky do konkrétní části světa a tým si užívá komplet full servis. Každý žák tedy platí docela velké peníze, tuším asi pět tisíc liber, na což rodiče dva roky šetří, navrch škola shání i speciální sponzory, schramstne to obrovský rozpočet. Ale ten měsíc pak stojí za to.

Napoprvé jsme ho strávili v Argentině a Brazílii. Spali jsme v Sheratonu na Copacabaně, jedli jsme v luxusních restauracích, v Buenos Aires jsme byli ubytovaní v dalším pětihvězdičkovém hotelu, strávili jsme týden v amazonské džungli. Užíváte si, hrajete různé přáteláky s místními týmy, do toho trénujete a poznáváte úžasná místa.

Já to měl za odměnu a ještě jsem dostal hodně dobře zaplaceno. Něco nepochopitelného…

Co víc, za další dva roky, když už jsem v té škole ani nepracoval, mě pozvali na tour znova, tentokrát do Jihoafrické republiky. Procestovali jsme celou zemi, potápěli se s bílými žraloky a já tam byl jen proto, abych učil mladé kluky, jak se chytá v pozemním hokeji.

Měl jsem ohromné štěstí, že jsem se dostal mezi tak skvělé lidi. Mnozí spoluhráči takovou kliku jako já v zahraniční kariéře neměli.

Vždyť já můžu jen jmenovat, kde všude jsem měl ještě možnost hrát…

Mönchengladbach. Nádhera! Stadion pro deset tisíc diváků, kde probíhalo mistrovství světa. V týmu nejlepší pozemní hokejisté na světě, samé legendy legend. Nejlepší Korejci, tři zlatí olympionici i třeba zmíněný Florian Kunz, kapitán zdejšího nároďáku. Tohle byl trochu jiný svět než kdysi v Limburgu, jedna z mých nejlepších sezon. Opět jsem přišel do týmu, který byl po první části sezony na sestup a nakonec jsme se o jediný gól v posledním zápase nedostali do final four. Zvládnout to, byli jsme v takovém laufu, že bychom vyhráli i německý titul. Tenhle rok mě posunul o dost dál.

Pak zase Itálie. Bra. Vesnička, kde není nic jiného, než hokej, lanýže a víno… Byl jsem hrající trenér, vyhráli jsme domácí soutěž v hale i venku a hráli Evropskou ligu. Mě si tam vážili, dostal jsem snad nejvíc peněz, co kdo v Itálii za pozemák kdy bral. A to jsem v druhé části sezóny už lítal jen na víkendy, abych si v Praze mohl dodělat školu.

Následně Mannheim. Sice jsme si tam úplně nesedli, nechytal jsem tolik, kolik bych si představoval, ale stejně nikdy nezapomenu na semifinále ligy s Rott-Weissem. Měl jsem v něm neuvěřitelnou formu. V padesáté minutě se mi natrhnul zadní stehenní sval, dohrával jsem pod injekcemi s nehybnou pravou nohou a po výsledku 1:1 přišly nájezdy. Všem nejlepším hráčům Německa jsem je kulhající vychytal, spoluhráči ovšem taky nedali ani jeden. V osmé sérii jsme prohráli. V týmu už jsem pokračovat nechtěl a ani z vedení nebyla vůle, vadilo jim, jak jsem byl ambiciózní a stejně preferovali německé hráče. Nerozešli jsme se potom úplně v dobrém, ovšem díky tomu jsem zase věděl, jak si vybrat další klub v Anglii, kde přišel skutečný vrchol mojí kariéry.

Chtěli mě z East Grinsteadu i Readingu, dvou tamních nejlepších klubů současnosti. Po zkušenosti z Mannheimu jsem ale dřív než na podmínky koukal na to, kde mi sednou lidé.

V Readingu byli na můj vkus příliš direktivní, zato v East Grinsteadu jsem narazil na manažera, který se o mě od počátku staral jako o vlastního. Hned jsem měl jasno, poznal jsem, že tohle je tým, za který chci hrát. Potkal jsem se v něm i s Ashley Jacksonem, zřejmě nejlepším anglickým hráčem všech dob, a taky jsem dostal možnost mužstvo zároveň i trénovat. Nebyl jsem oficiálně napsaný jako kouč, ale měl jsem na starosti přípravu, strategii na zápasy a vedl jsem i porady. Zodpovědnost mi nikdy nevadila, spíš jsem ji potřeboval cítit co největší.

Proti komu myslíte, že nás čekalo finále ve Wembley, před devíti tisíci diváků? Proti Readingu, samozřejmě. Naložili jsme jim pěkný debakl a já byl vyhlášen nejlepším hráčem sezóny…

Následně jsem si střihnul třeba i zajímavou štaci na Kanárech.

Jo, Kanárských ostrovech.

Zavolali z Las Palmas, že mají jen jeden bod za polovinu sezony a jestli bych k nim nešel jim pomoct zachránit ligu.

Jste se zbláznili? Do Las Palmas? Lítat tam přes šílené přestupy? V tu dobu se mi narodila první dcera a já hodně přemýšlel, jestli to mám zapotřebí.

Když už, dal jsem si takové podmínky, aby to stálo za to. Ale oni je splnili. V pátek večer jsem tak cestoval přes Madrid na Kanáry na trénink, o víkendu jsme měli zápas někde po Španělsku a v pondělí jsem balil zpátky do Prahy. Co víc, zachránili jsme se. Vítězili jsme každý druhý zápas, často 1:0 nebo 2:0 a uhráli jsme to nakonec v posledním kole. Úžasný zážitek.

V Praze už se mi však tou dobou rozbíhalo podnikání a chtěl jsem trávit i více času s rodinou. Dál jsem postupně střídal kluby spíš podle toho, kam se dalo dojíždět, proto zase dostalo přednost Německo, Mnichov a Frankenthal, ale postupně už jsem vnímal, že takhle to nejde dělat dál. Každý týden sedm set kilometrů tam, sedm set zpátky, jen abych se udržel v nejlepší lize… Co si chci jako dokázat, ptal jsem se sám sebe za volantem. Ztrácel jsem motivaci.

Obdivuju toho, kdo se dokáže i po letech ve svém sportu soustředit na každý zápas stejně.

Každý profík si při téhle představě poklepe na hlavu, takhle nejde dlouhodobě profesionální sport dělat. Máte doma rodinu a práci, jste unavení z cestování, a do toho ještě máte podávat špičkové výkony? Ne, to nelze. Sice jsem v té době začínal být skutečně oceňovaný, ale moje hodnoty se zároveň posouvaly jinam. Uvědomil jsem si, že takhle si akorát zkazím jméno.

Obdivuju toho, kdo se dokáže i po letech ve svém sportu soustředit na každý zápas stejně a udrží se na top úrovni.

Já to už nezvládal.

Pár let bych ještě nějakou kvalitní ligu hrát mohl, ale pocit, že jsem schopný hokeji dávat všechno, jsem už rozhodně neměl. Navíc jsem dostal příležitost věnovat se něčemu, co mě odválo někam jinam.

Skončil jsem. Rozloučil jsem se v nároďáku na mistrovství Evropy, kam jsme jeli jako outsideři. Tahle pozice mi vyhovovala. Šel jsem do turnaje s vědomím, že jsem špička ve svém oboru a nic mě nemůže rozhodit, žádný strach ze sestupu, ze silných soupeřů ani z publika, přestože na domácí Belgičany chodilo patnáct tisíc lidí. Ne, já věděl, že to zvládnu.

Ještě v posledním zápase jsme hráli o udržení. Proti Irům, kteří se ten rok kvalifikovali na olympijské hry, jsme deset minut před koncem vedli 3:1, dopadlo to 3:3.

Skončili jsme poslední a zase sestoupili.

Mě vyhlásili nejlepším brankářem.

Z jedné sestry je lékařka, pracuje ve Vinohradské nemocnici, druhá je vdaná a žije v Americe, kde se věnuje překladům. Už dávno mě neberou jen jako toho, kdo se honí za míčem.

Snad jsem jim ukázal, že dokážu i jiné věci.

Shodou okolností mě život dovedl do role politika. To proto, že mi záleží na tom, co se v mém okolí děje. Nepovažuju svoji práci za bůhvíjak intelektuální činnost, spíš je k ní potřeba všeobecný rozhled a znalost komunikace. A taky vlastní vyrovnanost, protože se setkáváte s věcmi, nad kterými zůstává rozum stát.

Ze sportu jsem naštěstí vycvičený.

Nerad se dnes veřejně bavím o své kariéře, protože nechci, aby si mě okolí stejně jako tehdy rodina škatulkovalo. Na hřišti pořád bývám často, už jen proto, že trénuju ženskou reprezentaci, a z mé kanceláře se občas ozývají rány, jak si házím tenisáky o zeď, což mi pomáhá se zkoncentrovat. Jinak ale chci, aby lidi v první řadě viděli, co je za mnou za práci, aby se mnou řešili profesní věci.

Je ale těžké se své minulosti úplně vyhnout, když člověk posílá životopis a zjistí, že pro první fázi života v něm nemá moc velké reference, protože ji strávil cestováním po světě a hraním hokeje. A vysvětlujte někomu, kdo to nezažil, jak vás tyhle zážitky posunuly v lidské rovině, jak vám pomáhají v mnohých ohledech zdejšího – v řadě směrů – omezeného fungování.

I proto se raději bavím s těmi, o nichž vím, že bývali úspěšnými sportovci. Poznal jsem, že takoví lidé respektují určité hranice a pravidla. Hrají fér, protože jsou zvyklí, že když udělají faul, budou vyloučeni. Ano, existují výjimky, ale na ty narazíte všude. Jakmile zjistím, že mluvím se sportovcem, je mi hned jednání příjemnější, přiznávám.

Sport zůstal mým tématem i v politice, vedle toho se angažuju v olympijském výboru. Vždycky budu tím, kdo bude bojovat z pozice menšiny proti těm větším, na obou frontách. Štve mě třeba, jak je u nás obecně neférově nastavené financování sportu. Nehraje se na potenciální růst dané disciplíny, na výhled do budoucna. Neexistuje tu žádná dlouhodobá koncepce. Pár vysokých politiků, kteří mají vliv na sportovní prostředí, si rozdělí prostředky mezi deset předních sportů a na ostatní vůbec neberou ohled. Nikdo tady nechce řešit dlouhodobou koncepci, která by směřovala jednotlivé sportovní disciplíny někam, kam se určí.

Co vlastně chceme? Máme minimálně padesát sportů, které živoří a nikam se neposouvají. Ani nemohou, protože jim stát nedá adekvátní podmínky. Když už se totiž zvýší část státního rozpočtu vymezená i pro tuto oblast, zase všechno skončí rozdělné jen mezi největší hráče. Český olympijský výbor se schovává za sportovce, ale nejraději by byl střešní organizací a rozděloval prostředky do celého sportovního prostředí. Stačí se však podívat na vedení ČOV, na historii těch lidí a člověk ani nemusí rozumět sportu, aby pochopil, že je něco špatně.

Kdyby malé sporty dostaly jen setinu toho, co teče do těch velkých, budou z toho žít několik let a někam se posunou.

Nic, nebudeme tu z toho dělat politické prohlášení… Mě jen vytáčí, jak jsou u nás kolektivní sporty obecně podhodnocené a podfinancované. Já z pozice pozemního hokeje nechci chodit a prosit akci po akci, abychom dostali nějaké prostředky, aby nám někdo věnoval padesát tisíc na soustředění. Vždyť za roky, co jsem seděl na svazu, nám olympijský výbor nepomohl ani korunou.

Ani korunou!

A to jsme přitom olympijská disciplína. Jenže tady se to plácá stylem „Hmm, tak já vám teda něco dám…“ Dějí se tu v tomhle ohledu vcelku prasárny. Pak se všichni diví, že nemáme jediný kolektivní sport na olympijských hrách.

Tak třeba příště.

Přitom kdyby malé sporty dostaly jen setinu toho, co teče do těch velkých, budeme z takových peněz žít několik let a někam se posuneme. Jenže ne, my se místo toho vždycky jen pro něco nadchneme. Byl tu boom po Valentovi s akrobatickým lyžováním, pak jsme chtěli stavět stadion Sáblíkové… Všechno to jsou geniální sportovci, ale zároveň jen unikátní jednotlivci. Kde je smysluplný program, jak rozvíjet celé naše sportovní prostředí, jak vychovávat schopné lidi?

Tohle všechno mi teď vážně leží na srdci.

Protože taky vím, že i díky malému, v Česku skoro neznámému sportu se dá zažít báječný život a podívat se po světě. Chci, aby podobnou možnost měli i další.

Stojí to za to.

Jana Mensatorová a archiv Filipa Neussera

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.