Nespěchám

Andrej Šustr

Nespěchám

Kam jsem se to sakra dostal…

Je mi sedmnáct, právě jsem přistál na Aljašce a vůbec nevím, do čeho jdu. Před chvílí bylo šest ráno a na mě na letišti čeká stará oprýskaná dodávka. Jedeme tři hodiny po úzkých zasněžených silnicích, další sníh se nepřetržitě sype z nebe. Sedím tu já a jeden kluk ze Švédska, jehož právě vytrejdovali z jiného týmu.

Začíná listopad, je strašná zima. Netuším, co čeká na konci cesty. Jen koukám z okna a přemýšlím.

Stavíme rovnou u zimáku. Na všech těch přestupech se mi ztratila výstroj, takže jsem se jen přijel podívat na trénink, po němž mě představují novým spoluhráčům.

Nerozumím skoro nic.

Sice jsem měl angličtinu ve škole, ale na tohle vůbec nejsem připravený. Mohl jsem ty roky učení vzít a zahodit, protože britská a americká podoba řeči je o něčem jiném. Místní tady mluví rychle a s jiným přízvukem. Příštích pár týdnů se budu prát jen s tím, abych pochopil, co se po mně chce.

Teď mě vezou ubytovat přes město jménem Soldotna. Na naše poměry jde o malou vesnici, něco jako plzeňské předměstí Radobyčice. Nevidím tu sice iglú a eskymáky, jak jsem možná čekal, ale trochu divočina to přece jen je. Žádné domy, na něž jsme zvyklí z Evropy.

Vrátit se do toho samého, z čeho jsem utekl, se mi vážně nechce. Tohle vědomí mě donutí skousnout trochu nepohodlí.

Nikdo z rodiny, u níž budu bydlet, se ještě nevrátil z práce, tak mi můj průvodce aspoň ukazuje, kde si mám nechat věci. Asi pět metrů vedle baráku stojí garáž, nad ní v patře dostavěný pokoj. Celkem prostorný, s postelí, televizí a šatnou. Do koupelny a na záchod se ovšem musí venkem do domu. Ne, že by se to nedalo zvládnout, ale když si potřebujete odskočit třeba ve tři ráno, je to trochu otrava. Ještě netuším, že jednou v noci odsud vylezu, uvidím rozsvícené zahradní světlo, které funguje na čidlo, a přede mnou bude stát sob.

Koukám na tu místnost a honí se mi hlavou jediné: Že se přece nemůžu vrátit. Opustil jsem Česko, protože jsem pro sebe neviděl perspektivu jak se hokejově posunout dál. Je mi jasné, že teď už nemám kam uhnout.

Buď tady zůstanu, nebo se na to můžu úplně vykašlat.

Vrátit se do toho samého, z čeho jsem utekl, se mi vážně nechce. Tohle vědomí mě donutí skousnout trochu nepohodlí. Navíc brzy poznám, že rodina, u níž bydlím, je skvělá.

Úžasní, příjemní lidé, kteří mě nasměrují v kariéře tam, kde jsem teď.

V osmi letech jsem v Plzni začal s hokejem a chodil na základku hned naproti zimáku. Coby dorostenec jsem ale nedostával příležitost, posílali mě do nižší soutěže do Mariánských Lázní, byl jsem dost rozlítaný, a místo abych pořádně hrál a trénoval, cestoval jsem jako blázen. Když tedy přišla nabídka od pana Františka Zemana z Jihlavy, ve čtrnácti, v půlce deváté třídy, jsem tam odešel. Tady mi dali hodně prostoru v lize dorostu, byl jsem na ledě při klíčových situacích a konečně jsem se cítil jako důležitá součást týmu, což mi dodalo sebevědomí. Zpočátku jsem přitom do Jihlavy dojížděl jen na víkend na zápasy a bydlel na zimáku.

Přímo na stadionu, žádná ubytovna.

Pod hlavní tribunou byla kancelář se čtyřmi postelemi, kde jsme přespávali s dalšíma klukama, co jezdili třeba z Pelhřimova nebo Třebíče. Až když jsem se přestěhoval a později i začal chodit na gymnázium, zaplatili mi rodiče byt. Já totiž nechtěl na internát, mám rád svoje pohodlí a vadí mi, když někdo dělá bordel. Tehdy jsem se naučil vařit, prát, zvládal jsem mít pořádek ve věcech a chodit do školy. Od patnácti jsem se osamostatnil, naši jezdili jen na víkend. Přesto jsem se po dvou skvělých letech v Jihlavě vrátil do Plzně, protože mě do juniorky chtěl Radim Rulík.

Spousta kluků si asi myslela, že jsem se zbláznil, když najednou mizím někam na Aljašku. Brali to jako výkřik do tmy.

Sezona pod ním byla na vysoké úrovni, je to hodně inovativní kouč. Přišlo mi, že se dost vzdělával a byl do hokeje dost zapálený, dělal s námi skvělé věci. Taky na nás byl tvrdý a my díky němu získali výbornou kondici. Jenže pan Rulík další rok nastoupil k áčku a já během září a října viděl, že se zase nikam neposouvám. Ani trend zabudování mladých hráčů do prvního týmu tehdy v Česku nebyl tak dobrý, navíc jsem se necítil natolik oblíbený, abych dostal pořádnou šanci aspoň v juniorce, natož pak v áčku.

Rozhodl jsem se, že se prosadím v zámoří. Věřil jsem, že jsem natolik kvalitní, že když tam odejdu, uspěju.

Chtěl jsem se hlavně někde rozvíjet, ne se honit za výsledky v extralize juniorů nebo být posílaný do druholigových klubů. V tu dobu se Petr Jaroš, dnes trenér gólmanů u nároďáku, v Jihlavě sháněl po někom, kdo by chtěl zkusit mládežnickou NAHL. Pan Zeman mu doporučili mě.

Dostal jsem týden na rozmyšlení, ale tolik jsem ani nepotřeboval. Měl jsem jasno hned. A protože jsem měl shodou okolností už z léta vyřízená víza, zabookoval jsem si letenku. Během deseti dnů jsem byl pryč, přestože se to neobešlo bez lehčího dramatu.

Já se totiž snažil všechno držet v tichosti, nic jsem neprozradil ani kamarádům. Tehdy se hodně řešily odchody spousty mladých do Kanady, lidé z klubů za to na ně byli naštvaní. Nechtěl jsem, aby nastaly problémy, a já třeba nemohl trénovat, abych nebyl týden bez ledu. A taky jsem si uvědomoval, že to pořád ještě nemusí klapnout, tak proč si dělat zle.

Přišel jsem na svůj poslední zápas. V sobotu prvního listopadu 2008 proti Porubě.

Rozcvička, rozbruslení, všechno jako vždycky. Seděli jsme se spoluhráči připravení na zápas a čekali, až přijdou trenéři povědět nám poslední pokyny. Jenže kouč vstoupil a první, co řekl, bylo něco úplně jiného, než kdokoliv čekal…

„Šustr, je pravda, že jdeš do Ameriky?“

„Jo, je, trenére. Za dva dny odlítám.“

„Tak se svleč a odevzdej nafasovaný věci.“

Všichni koukali s otevřenou pusou, co se to děje. Spousta kluků si taky asi myslela, že jsem se zbláznil, když najednou mizím někam na Aljašku. Brali to jako výkřik do tmy. A já se jim zpětně nedivím.

To utkání jsem každopádně už opravdu nehrál. Ostatní vyrazili na led, zatímco já se vysvlékal z výstroje. Pak jsem chvilku na ten zápas koukal a utvrdil se v přesvědčení, že je dobře, že odcházím.

Dokončil jsem sezonu na Aljašce, kam jsem mířil s vidinou, že následně bych se mohl posunout o level výš v Americe nebo Kanadě. Jednou při přípravě večeře jsme si ale s mojí hostitelskou rodinou pustili v televizi hokej.

Kluci s košíkama na helmách, tempo nahoru dolů, spousta diváků. Univerzitní liga.

Vůbec jsem neměl představu o tom, že něco takového existuje.

Hned mi začali vysvětlovat, co všechno musíte pro tuhle úroveň zvládat. Že je třeba hrát nejvyšší juniorskou soutěž, aby vás trenéři z univerzity mohli skautovat, a vy pak měli nárok na stipendium, k tomu samozřejmě musíte udělat přijímačky a taky být do té doby striktně amatér. Nesmíte mít ani agenta, což se taky bere za profesionální vztah v rámci sportu.

Štěstí, že jsem se nenechal nikým v patnácti zvábit k tomu, abych s ním podepsal smlouvu a měl za to pár hokejek.

Ten den jsem si uvědomil, že chci na univerzitu.

Mezikrokem pro mě byla nejvyšší USHL, kam se vybírají hráči pomocí kempů. Za poplatek 250 dolarů jsem si zaplatil dva v různých klubech a v červnu vyrazil přes Pittsburgh do nedalekého Youngstownu. Kdyby mi to tam nevyšlo, čekala mě třídenní pauza a další kemp. Youngstown byl ale ideální start. Nováček ligy, který stavěl komplet nové mužstvo.

Sešlo se nás tam sto šedesát.

Osm kabin plných hokejistů.

Osm kabin nacpaných klukama, kteří chtěli získat to samé místo, co já.

Než jsem se na hotelu skamarádil s jedním zkušeným útočníkem, s nímž jsem pak jezdil na zimák, připadal jsem si tam trochu navíc. Spousta hráčů se různě znala z dřívějška, kdežto já tam byl sám. Tenhle pocit vás může trochu zastrašit, je ale třeba říct si, že když se na ledě hodí puk, je to hokej jako všude jinde, přestože hrajete o svou budoucnost.

První cut byl nejhorší. Večer usínáte a nevíte, jestli zítra nebude konec.

Zpočátku bylo znát, že se sešly čtyři ročníky a různé výkonnostní kategorie, ale postupem času přituhovalo. Ne, že by se dělaly naschvály, ale rivalita byla znát. Ke mně třeba přijel bitkař, Ryan Jasinski se jmenoval, a už měl za sebou i kanadskou juniorku. Zkoušel na mě, jestli se neporveme, potřeboval se ukázat. Jenže já se v životě nepral, přestože jsem dost vysoký. Odpověděl jsem mu, že od toho tam nejsem, a on mě po chvíli nechal být. Nakonec jsme se i docela skamarádili, protože z Victoriaville znal Plzeňáka Tomáše Kubalíka.

Kemp trval šest dní, po každých dvou se počet účastníků snížil na polovinu. Oznamovalo se to vyvěšením seznamu hráčů, kteří postupují dál.

Člověk přijde k nástěnce a hledá.
S…
S…
Sustr.

Uff. Jsem tam.

Za dva dny to samé.

První cut byl nejhorší. Večer usínáte a nevíte, jestli zítra nebude konec. Jestli vás nevyhodí, což by znamenalo, že jste se tam trmáceli zbytečně. Na psychiku je to makačka.

Nakonec nás zůstalo čtyřicet, trenéři už jen potřebovali poznat, jakou by mohl kdo mít roli v týmu. Večer před finálním verdiktem si mě zavolali a ptali se, jestli myslím vážně, že bych zůstal, pokud mě vyberou. Protože kdyby ne, vypotřebovali by na mě jednu ze tří karet pro zahraniční hráče.

Řekl jsem, že jo.

Druhý den jsem byl v kabině napsaný na konečné soupisce. Z kluků, kteří se sjeli z celé Ameriky, vybrali ty nejlepší včetně mě. Ze sto šedesáti nás zůstalo dvaadvacet. Když se ohlížím nazpět, beru právě tohle jako největší zlomový okamžik své kariéry. Právě tady jsem dostal rozhodující dávku sebedůvěry.

Moje cesta na univerzitu a později i do NHL mohla začít naplno.

Během sezony jsem potom objel pár škol, které pro mě přicházely v úvahu, a udělal zkoušky, sestávající z anglické gramatiky, porozumění textu, což je těžké i pro rodilé mluvčí, a matematiky.

Ještěže v té jsem byl vždycky dobrý. Díky, paní učitelko.

Matika se mi povedla excelentně a podstatně mi vyšvihla skóre. Většina mých bodů byla odsud. Anglicky jsem sice uměl obstojně, ale přece jen se mi často spíš podařilo něco sem tam uhádnout nebo jsem měl štěstí, že jsem náhodou zaškrtnul správnou odpověď. Třeba v Bostonu po mně pak chtěli, abych udělal testy znova a ukázal tak, že anglicky na požadované úrovni opravdu umím.

Líbila se mi Michigan State, velká univerzita, jíž prošla řada NHL hráčů, nebo bostonská Northeastern University, ale nakonec jsem zvolil University of Nebraska-Omaha, kde jsem viděl nejlepší možnost dostat se do týmu, a navíc ji trénoval Dean Blais, který mě předtím viděl na mistrovství světa dvacítek, kde vedl vítězný výběr USA. Bylo tam taky hodně čtvrťáků, a jen pár mladších, takže mi přišlo, že dobře zapadnu.

To se potvrdilo. Následující tři roky byly ty nejlepší v mém životě.

Je sen, že jsem se později dostal do NHL, ale z pohledu klukovské zábavy a – v uvozovkách – bezstarostnosti, kdy jen hrajete hokej, chodíte do školy a jste neustále součástí mužstva, jež drží při sobě, se univerzitě nic nevyrovná.

Od mé druhé sezony jsme bydleli v baráku s pěti spoluhráči kousek od kampusu. Ať se člověk vrátil domů kdykoliv, vždycky tam někdo byl a mohli jsme cokoliv podniknout. Projet se na mopedech, vyrazit na jídlo, udělat grilovačku, koukat na TV shows, soupeřit na playstationu. Potraviny, benzínku, kino, restauraci, bary, všechno jsme měli za rohem.

Samozřejmě jsme se nemohli jen tak flákat. Museli jsme mít výsledky na obou frontách. Pokud člověk spadl ve škole pod určitý průměr, hrozilo suspendování z hokeje. Já začal studovat byznys a management, ale když jsem viděl, co nad tím starší kluci strávili času, že se po tréninku zavírali furt dokola na šest hodin do knihovny, udělal jsem po roce změnu. Sociologie pro mě představovala trochu jednodušší variantu.

Byl to super život, během něhož se naučíte organizovat si čas. Máte tréninky, zápasy, je třeba se někdy učit, dělat úkoly a chodit na lekce. Trenéři a škola vám ovšem dají šanci zvládat obě oblasti, ne jako v Česku, kde tohle nejde. V Americe na sebe všechno navazuje. Ráno škola, pak trénink, jídlo, posilovna a večer třeba od šesti do osmi ještě nějaká přednáška. V pátek a v sobotu zápasy, neděle volná. Má to řád. A pokud se na to nevybodnete, jste úspěšní.

Našemu domu se říkalo Hockeyhouse, sloužil jako základna pro kohokoliv z týmu. Kdo chtěl, přišel. Na nováčkovské party se u nás za jeden večer protočilo třeba dvě stě lidí. Přesně jako znáte z filmů.

Právě na univerzitě jsem získal kamarády na celý život. Každému z nich můžu kdykoliv zavolat a máme se neustále o čem bavit, protože jsme toho spolu prožili spoustu. Ať už záhuly na tréninku, vypjaté zápasy, party, trápení s úkoly nebo dovolené. Jednou jsme třeba po sezoně vyrazili na jarní prázdniny do Vegas. Čtyři kluci v jednadvaceti letech… Jednomu z nás už jsme byli na svatbě, u dalšího jsem stihnul aspoň rozlučku se svobodou. Kdo mohl, tak se zase za mnou přiletěl podívat na play off a naposledy jsme se viděli na golfu v Chicagu.

Smlouvu s klubem NHL jsem mohl podepsat už po své první sezoně v Nebrasce. Po nováčkovském kempu mi ji nabízeli Rangers, za což jsem jim byl vděčný. Poděkoval jsem, ale odmítl. Nemělo to pro mě smysl. Zbývaly mi tři roky školy a bylo by ohromně náročné ji pak dokončit, už takhle mám poslední ročník rozložený do tří. Nebylo to o penězích.

Já zkrátka nikdy nechtěl v životě nic uspěchat.

Člověk musí jít postupnými kroky a pro mě to znamenalo zůstat na univerzitě tři roky, než jsem cítil, že už bych všechno mohl zvládnout. Hned po konci své poslední sezony jsem podepsal kontrakt s Tampou.

Nabízelo mi ho pětadvacet klubů.

Kdybych do NHL odešel dřív, musel bych absolvovat nějakou dobu na farmě, vypořádat se s tamním fyzicky náročným hokejem a cestováním. Po životní ani hokejové stránce pro mě nemělo cenu vývoj popohnat jen proto, abych měl honem smlouvu. Zahodil bych šanci získat vzdělání a možnost dostat se do pozice, kdy můžu být v kariéře úspěšný.

V Česku se spousta lidí žene za tím, aby se každý co nejrychleji dostal do áčka nebo do nároďáku, všechno chce mít hned a nejlépe bez práce. Tak to ale nefunguje. Když postavíte barák za týden, brzy vám spadne. Kdežto když jdete postupně, dosáhnete kvality a dlouhodobosti. Já se naučil, že všechno má svůj čas. Vždyť dnes vidím, že kdybych zůstal na univerzitě i čtvrtý rok, měl bych už hotové studium a mohl bych být zase ještě trochu jiný hokejista. Ofenzivnější, víc bych si dovolil, byl bych sebevědomější.

Takhle jsme v roce 2015 hráli semifinále Stanely Cupu, jeli jsme na pátý zápas proti Rangers, a já si vzpomněl, že mám za pár dnů přihlášenou zkoušku z předmětu, který jsem do té doby nestihnul uzavřít. Asi chápete, že jsem ji nestíhal. Na mobilu jsem proto cestou do Madison Square Garden rychle hledal, abych si ji v posledním možném termínu odhlásil, protože jinak by mě to stálo zbytečně tři tisíce dolarů. Co mi jako profesionálovi skončilo stipendium, bude mě dokončení školy stát přes půl milionu korun. Nehodlám takové peníze vyhodit z okna.

Mnohdy se mi do úkolů nechce, nebudu lhát. Jakmile máme během sezony v programu den volna, spoluhráči něco podnikají nebo jen odpočívají, a já musím doma otevřít školní věci a nějaký čas jim věnovat. Uměl bych si najít jinou zábavu, ale já se prostě rozhodl vzdělání něco obětovat.

V televizi se proto podívám možná tak na nějaké sportovní události, ale když všichni vypráví o filmech, zjišťuju, že ani neznám většinu dnešních herců. Nepamatuju, kdy jsem byl naposledy v kině.

Ale pokud se člověk na své povinnosti nevykašle, něco mu to vrátí.

Arénou zní americká hymna. Stojím tu a mám na sobě dres Tampy Bay. V hlavě si projíždím svoji zaběhnutou přípravu na zápas a na konec si zas a znova připomínám cestu, která mě dovedla právě sem. Opět si uvědomím, že na tomhle místě, před těmi tisíci lidí, stojím z nějakého důvodu.

Že jsem dobrý hokejista a tuhle ligu můžu hrát.

Že na to mám.

Už když jsem tehdy vybíral ze všech těch nabídek z NHL, vzpomněl jsem si, čím vším jsem prošel a že se to celé neseběhlo ze dne na den. Makal jsem nějakých šest let, než jsem se z Plzně přes Jihlavu, Aljašku, Youngstown a Nebrasku dostal do pozice, kdy jsem si sám sebou jistý. Kdy vím, že jsem udělal, co jsem mohl, a dostal se tak na určitou úroveň. Stojí za mnou odvedená práce, na kterou můžu být hrdý.

A ještě mě jí hodně čeká, protože s tímhle se nespokojím.

Jana Mensatorová a archiv Andreje Šustra

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.