Nemluvný šampion

Ondřej Kratěna

Nemluvný šampion

„Ahoj Ondro, co plánuješ dál? Chceš ještě hrát?“

Ta otázka v telefonu mě zaskočila.

Volal mi Marian Jelínek, který tehdy trénoval Plzeň.

„Co máš na mysli?“ odvětil jsem mu. Vůbec jsem netušil, o co jde. „Vždyť mám ještě smlouvu na Spartě,“ dodal jsem. Brzy jsem zjistil, že naivně.

Nastalo chvíli ticho. Marianovi došlo, že to ještě nevím.

„Aha.“
Už nebylo, kam uhnout.
„No, ve Spartě jsi skončil, nabízejí tě k výměně.“

Díky za informaci…

Přesně takhle jsem se dozvěděl, že končím v klubu, v němž jsem strávil jedenáct let a čtyřikrát s ním získal titul.

Bylo po sezoně, během níž jsem musel na dvě operace, moc jsem toho nenahrál, a když už jsem nastoupil, bylo to z mé strany špatné. Bez debat. Ale takový konec jsem nečekal.

Zažil jsem s hokejem tolik radosti, tolik vítězství, ovšem pokud začnu přemýšlet o nejsilnějším momentu své kariéry, vyvstane mi tohle. Vyhazov. Nesu ho v sobě jako memento. Jako něco, co se vážně nepovedlo a co mě dodnes strašně mrzí.

Vím, že hokejisti jsou v určitém slova smyslu zboží. Jsme vagonky, které se mohou posouvat po mapě z mužstva do mužstva. Ovšem někdy by se slušelo vnímat, že jsme pořád i lidi s nějakými pocity. Neměl bych nic proti tomu, kdyby za mnou někdo z vedení přišel, vzal mě do kanceláře a řekl mi, že staví nový tým a já se nehodím do koncepce. Chápal bych to. Takhle to přece funguje. Jenže mě po jedenácti letech vyhodil člověk, kterého jsem v životě neviděl a nic jsem o něm neslyšel, a ještě mi to ani nebyl schopný sám říct. S mužem jménem Otto Sýkora jsem se potkal, až když začaly posezónní rozhovory. Tehdy mi oznámil, že jsem skončil, a začali jsme řešit technické věci ohledně ukončení smlouvy.

Ty dny jsem vnímal zvláštní prázdno. Nemít v předstihu nabídku z Plzně, nejsem si jistý, jestli bych úplně nepraštil s hokejem. Bylo mi čtyřiatřicet, byl jsem spokojený s tím, co jsem si odehrál. Nic by se nestalo, kdybych to pověsil na hřebík. Ale zájem z Plzně, po takové sezoně, v mém věku, ten mi lichotil. Někdo věřil, že můžu být prospěšný silnému týmu.

Vzal jsem to. I proto, že jsem potřeboval sám sobě dokázat, že ještě dokážu být platný pro ambiciózní mužstvo.

Za dva roky jsme slavili historicky první plzeňský titul.

Sotva Martin natáhl, všichni už jsme jen čekali, až puk propadne za brankáře.

To vám byla tak nádherná sezona. Když o tom zpětně přemýšlím, jak strašně emotivní týdny jsme prožívali v play off… Už jsem nečekal, že ještě něco takového zažiju. A jakmile to Martin Straka trefil v prodloužení sedmého zápasu? Mrazí mě v zádech, jen si to zase představím.

Ten gól jsem viděl ze střídačky a úplně přesně si vybavuju zlomek vteřiny, než se všechno okolo proměnilo v bouřící hordu šťastných chlapů. Za dlouhé roky hraní hokeje už přece jen vím, jak jednotlivé situace vypadají a z čeho by mohla padnout branka, a z čeho ne.

Tohle prostě byla gólová střela.

Sotva Martin natáhl, všichni už jsme jen čekali, až puk propadne za brankáře.

Propadl.

V tu ránu nevíte, co udělat. Jestli chvíli sedět, rozhlížet se kolem sebe a cíleně nasbírat co nejvíc vjemů, rozdýchat to, nebo skočit kolem krku nejbližšímu spoluhráči. Najednou se s vaším tělem něco děje, vy skáčete jak pominutí a vlastně ho vůbec neovládáte. Vytryskne to z vás a vy se necháte unášet štěstím.

Ať už je to poprvé, nebo poosmé.

S Plzní jsme byli poslední, kdo dostal starý velký pohár s cedulkami a jmény hráčů vítězných týmů na podstavci.

„Krtku, ty už tam seš tolikrát…“

Ani nevím, kdo tohle tehdy prohlásil. Měl pravdu. Ano, cedulek, na nichž jsem napsaný, tam skutečně pár je. Ale upřímně říkám, já to nezkoumal.

Víte, časem zjistíte, že to není o těch trofejích.

Je to o pocitech.

Já měl třeba po opadnutí prvního zklamání úplně stejnou radost jako z plzeňského titulu z uplynulé sezony, kdy jsem po posledním zápase seděl v šatně a viděl kolem sebe kluky s bronzovými medailemi. Nikdo od nás nečekal vůbec nic a my za sebou něco zanechali.

Že sám jsem byl u rekordních osmi titulů, mi připadá jako náramná shoda okolností. Vždycky jsem přišel někam, kde byly ambice i potřebná síla.

Vždyť já toho v extraligové kariéře odehrál nejmíň ve městě, kde jsem vyrostl, kde jsem se hokej naučil a kde jsem odmala chtěl nastupovat celou svoji kariéru. Úžasně nám to tam šlapalo v útoku s Michalem Brošem a Honzou Tomajkem. Známe se od dětství, kluci jsou akorát o rok starší. Od staršího dorostu, pět následujících let jsem neměl jiné spoluhráče v lajně. Jezdili jsme spolu i na nároďák, byli jsme jako bráchové. Nepředstavovali jsme si, že to někdy bude jiné.

Pak nás bez našeho vědomí prodali. Nejdřív tedy mě, rok nato kluky.

Po mé první kompletní sezoně za Olomouc jsem se deset dní před tou další na turnaji v Litvínově převlíkal na zápas. Do toho přišel Jirka Látal, náš tehdejší trenér.

„Ondro, sundej si výstroj a běž nahoru do restaurace.“
„Proč?“
„Protože už za nás nehraješ.“

Myslel jsem, že si dělá srandu, ale on se nesmál. Tak jsem udělal, co po mně chtěl.

Nahoře u stolu už seděli šéfové Vsetína a Olomouce. Řekli mi, že odteď patřím Vsetínu, ať si jdu na pokoj sbalit věci a že s nimi jedu pryč. Během pár minut, bez varování, byly všechny mé jistoty na padrť. Místo dalšího zápasu vedle Michala a Honzy mě vezli autem do Vsetína. Do města, kde jsem mimo zimáku v životě nebyl a kde jsem hlavně nikoho neznal. Cestou jsem přemýšlel, co teď bude. Studoval jsem vysokou školu a byl jsem zvyklý na život s kamarády v Olomouci, z něhož mě najednou vytrhli a v devatenácti mě posadili do kabiny tehdy čerstvě dvojnásobných ligových šampionů s hráči jako Stavjaňa, Dopita, Vlach, Beránek, Čechmánek…

Tehdy v polovině devadesátých let mě nejvíc trápilo, jak to co nejdřív dám vědět našim a jak se z toho Vsetína vlastně dostanu do Olomouce. Vlakem? Autobusem? Dají mi nějaké auto?

V šatně jsem dostal místo vedle Tondy Stavjani, osobnosti, reprezentační stálice a ohromně chytrého chlapa. Zíral jsem okolo sebe a nevěděl, jestli mezi ty kluky vůbec patřím. Jestli to je skutečnost. Jestli mě třeba za týden zase nepošlou zpátky domů.

A nevěřil jsem, že jsem tam sám. Bez Michala. Bez Honzy.

Když už jsme slýchávali, že o nás někdo má zájem, vždycky se jednalo o celou naši trojku. Najednou mě od nich vytrhli.

Proč jen já? A je to napořád? Potkám se s nimi ještě někdy?

Přijeli jsme na první zápas sezony. Do Olomouce… Já, mladý kluk, který se nikam netlačil, jsem si najednou uvědomil, co se ke mně snáší z tribun za slova. Lidi mi nadávali do zrádců, což bylo to ještě zdaleka nejslušnější. Netušili, že jsem nad přestupem neměl pražádnou kontrolu. Že to nebyla moje volba. „Vždyť já chci hrát dál pro vás,“ křičel bych nejradši zpátky do hlediště.

Bylo mi z toho všeho špatně, ale o moje pocity se nikdo nestaral. Zasadili mě do nového týmu, jednoznačně nejlepšího ve své době, a záleželo na mně, jestli budu hrát dobře a zůstanu, nebo půjdu jinam. Nezájem, jestli jsem tam chtěl být, nebo ne. Musel jsem se přizpůsobit.

A já si postupně zvykal, byť začátky byly krušné.

Nejdřív mi to třeba přišlo jako neřešitelný problém, ale brzy jsem zjistil, že trasa Vsetín - Olomouc není taková dálka, a jezdil jsem domů i třeba při volných odpoledních. I tu vejšku, kombinaci tělocvik - zeměpis na pedagogické fakultě, jsem studoval dál, až dokud jsem neodešel do Sparty. V Praze bych totiž musel dělat spousty rozdílových zkoušek a já měl tou dobou trochu jiné starosti.

Ale o tom až později. Teď jsem ve Vsetíně, v mužstvu, kde nikdo před sezonou snad ani nepočítal s ničím jiným než s titulem.

My jednoduše věděli, že každá další sezona bude úspěšná. Pokud jsme v základní části prohráli třeba i dva zápasy po sobě, nikdo to neřešil. Pohodu absolutně nic nenarušilo. Bylo jasné, že zase zvítězíme. Byli jsme tak silní a sebevědomí, že nic jiného nepřicházelo v úvahu. Ega všech těch borců, kteří by kdekoliv jinde byli top lídři, se obdivuhodně poskládala vedle sebe, že si ani nevybavím nějaký konflikt v týmu. Každý vždycky místo toho, aby si prosazoval svou, ustoupil ve prospěch mužstva. Měli jsme tam taky natolik rozumné trenéry, že věděli, že tenhle tým stačí nechat hrát a nesvazovali ho příliš velkou taktikou.

Klapalo to celé skoro samovolně. Zápasy přicházely a my je někdy s lehkostí, jindy s větším úsilím vyhrávali.

Play-off se tehdy hrálo na tři vítězné zápasy, my začínali dvakrát doma, protože jsme po základní části pravidelně končili na špičce tabulky. Stačilo zvládnout tahle dvě utkání, a bylo hotovo. „Třikrát za sebou nás nikdo neporazí,“ říkával Tomáš Sršeň. Měl pravdu. Takhle to fungovalo.

Kluci si beze mě vyrazili zacvičit, stihli i večeři, a když se vrátili, já neustále seděl před televizí.

Jednou za měsíc jsme si šli pro výplatu, o níž jsme moc dobře věděli, že převyšuje zbytek extraligy, ale nikdo neřešil, kde se ty peníze vzaly. Žili jsme si královsky. Já byl už od šestnácti, kdy za mě rodiče podepsali smlouvu s Olomoucí, zvyklý dostávat plat. Bydlel jsem u nich a studoval jsem gymnázium, přičemž už jsem měl za hokej pěkné peníze. Spolužáci sem tam lovili nějaké brigády a já regulérně vydělával. Na lyžáku už ostatní druhý večer neměli za co si koupit limonádu a já měl v kapse pár tisíc.

Ve Vsetíně jsem se v tomhle ohledu posunul někam ještě úplně jinam.

Je to přitom malé město ve svérázném kraji, úplně stranou. Měli jsme tam absolutní klid. Po tréninkách celý tým jezdil na obědy do restaurace na druhém konci města, odpoledne jsme se my mladí scházeli zase na zimáku a cvičili jsme, byla sranda. Taková doba se už nikdy nemůže zopakovat. Na zdejší hokej se navázala spousta nezaměnitelných lidí, dodnes si pamatuju pána, který ve své firmě Gufex vyráběl puky. Něco neuvěřitelného, vidět fabriku, kde se dělaly puky pro celý svět, ten malý krcálek s pecí. Další člověk měl zase ve vedlejší vesnici rybník a před Vánoci jsme si tam všichni jezdili pro kapry.

To bylo tak kouzelné.

Do toho neustávající hokejové šílenství. Dvě hodiny před zápasem jste přicházeli na zimák a tribuna už byla plná. Lidi čekali na zápas, protože jinou podobnou zábavu tam neměli. Sjížděli se z celého okolí.

Nastupovali jsme a celý stadion zpíval valašskou hymnu.

Nezapomenutelné.

Druhý rok mi dorazili Michal s Honzou, byli jsme zase spolu. Kluci bydleli v jednom bytě, já kousek opodál. Trávili jsme spolu všechen čas, buď na stadionu, nebo večer u nich. Vybavuju si, jak jsme na televizi hráli videohry, tehdy největší vymoženost.

I když, ono není těžké si to vybavit, vždyť já u toho jednou strávil celý boží den.

Byl jsem podobnými věcmi dost nepolíbený, spíš jsem kluky sledoval, ale pak si pořídili hru s pistolí, jíž se střílelo na obrazovku. Začalo to nevinně, po obědě jsem šel s nimi, že si taky zastřílím.

Do noci jsem tu bouchačku nedal z ruky.

Oni si vyrazili beze mě zacvičit, stihli i večeři, a když se vrátili, já neustále seděl před televizí.

„Co tu furt děláš?“ divili se.

Prohlásil jsem, že už k nim chodit nebudu, protože by se ze mě stal blázen.

Pohoda nám ale skončila záhy. Koncem devadesátých let začaly i na Vsetíně docházet peníze. Výplaty se postupně dost zpožďovaly a já si zrovna v té době koupil v Olomouci byt, bylo třeba z něčeho platit hypotéku a přestat si na to půjčovat. Místo aby se k nám lidi z vedení postavili fér, jen nám slibovali něco, co neplnili. Do téhle situace nám s Michalem přistála nabídka ze Sparty. Sedli jsme s Honzou a taky Pavlem Zubíčkem a Liborem Zábranským do hospody, kde jsme jim řekli, že to vezmeme a odejdeme. Chápali nás.

První utkání za Spartu na Vsetíně, to bylo taky něco…

Jsou zápasy, kdy jste tak vtažení do hry, že nevnímáte, co se kolem vás děje, ale pak přijdou takové, kdy to prostě nejde přeslechnout. Tohle byl jeden z nich. Sedět na tribuně i táta, který jezdil často, asi by dost trpěl.

Začalo to už na rozbruslení. Sotva se moje brusle poprvé dotkla ledu, už to jelo.

Nadával mi celý stadion.

Místo abyste se v takové vřavě soustředili na hokej, honí se vám v hlavě, co jste udělali tak hrozného, že vám lidi, kteří vás osobně neznají, tak strašlivě nakládají. Jsem na tyhle věci citlivý, nenesu je dobře.

Ale platí to i opačně. Když jsem hrál poprvé za Plzeň proti Spartě v Holešovicích, lidi mi zatleskali. Tehdy jsem naopak vnímal ohromné zadostiučinění. Uvědomil jsem si, že jsem pro ten klub asi nějakou práci odvedl a někdo to ocenil.

Přitom nechybělo moc a skončil jsem na Spartě hned ve své premiérové sezoně.

Obrovsky jsem se po svém příchodu trápil s Prahou, což se projevovalo i na ledě. První rok jsem byl na vyhazov, což jsem si uvědomoval. Dokonce jsem zpětně slyšel, že se mě už chtěli zbavit, ale majitel Charouz řekl, že jestli, tak až po sezoně. Že ji prostě dohraju u nich, když už mě s velkou slávou přivedli.

Jenže já nebyl schopný normálně žít, vůbec fungovat. Kluk z malého města, který tři roky strávil ve Vsetíně, byl hozený do blázince plného davů lidí, tramvají a kolon aut. Na rozdíl od Vsetína mi tu navíc nikdo nepomohl ani sehnat byt. Dostal jsem smlouvu – a starej se sám o sebe. Buď profesionál.

Našel jsem si bydlení za Nuselským mostem a denně jsem jezdil do Holešovic metrem.

To bylo jediné, co jsem dělal.

Ráno jsem vlezl do metra, dojel na zimák, po tréninku jsem se naobědval, cestou zpátky jsem si koupil jídlo na večer a zase jsem se zavřel doma. Nechtěl jsem vycházet, na život v tak velkém městě jsem nebyl zvyklý. Nefungoval jsem. Hrál jsem na nic. Všechno bylo špatně.

V tomhle jsme úplně odlišní s Michalem. On je společenský typ, Prahu si od počátku zamiloval a taky hned válel i na hřišti. Do týmu zapadl okamžitě, kdežto já tím, jak jsem uzavřený a ne moc komunikativní, jsem musel kluky přesvědčit spíš hokejem.

A to se mi vůbec nedařilo. Hrál jsem opravdu špatně.

Zachránil mě táta, jako mnohokrát. Byl mi odmalička obrovskou oporou a ač s mamkou nikdy nesportovali, vytvářeli mi neskutečný servis. Tehdy vycítil, že se trápím, tak přijel a po zápase si se mnou sednul jako chlap s chlapem. Pověděl mi, že je bída, co předvádím a jak vypadám, a že buď začnu fungovat jako člověk a začnu něco hrát, nebo mě vyhoděj.

Potřeboval jsem, aby mi takhle na rovinu někdo řekl, jak se věci mají. Že mám mít radost z toho, co dělám, ne že se ze mě stane hokejový poutník, který bude střídat kluby po každé sezoně.

Já si uvědomil, že ve Spartě fakt chci hrát. Když už jsem jednou tuhle šanci dostal, hodlám ji využít. Díky téhle myšlence, kterou jsem si zakódoval do hlavy, se všechno zlomilo. Začal jsem si zvykat na Prahu, objevovat její krásy a hokej mě zase začal bavit.

Ve Spartě jsem zažil její krásnou éru s klukama jako Žemlička, Kučera, Zelenka, Šrek nebo Bříza. Trénoval nás Pavel Richter. Všechno ikony klubu. Přístup byl úplně jiný než na Vsetíně. Všechno bylo postavené na urputném sparťanství. Na tradici. Na vědomí, že my jsme Sparta!

Postupně jsem do sebe tohle vnímání dostal taky, bez toho by to nešlo. Ano, člověk má být profesionál a hrát, kde ho platí, ale nikdy ze sebe nevydá maximum, pokud si nevybuduje vztah k danému klubu. Na Spartě nás drželo pohromadě i to, jak nás všude nenáviděli. Ani Vsetín fanouškům jiných týmů tolik nevadil. Tady nám všude nadávali, plivali po nás a lili po nás pivo.

Hned v první sezoně jsme došli do finále.

Vítězného.

Proti Vsetínu.

Já si tedy ve čtvrtfinále zlomil ruku, takže jsem tuhle jízdu neprožíval tak intenzivně, ale za dva roky to bylo o něčem jiném. S Michalem a Martinem Chabadou jsme hráli nádherný hokej, můj rozhodně nejlepší v kariéře. Vycházely nám neuvěřitelné akce. Nedokážu vysvětlit, čím to bylo, proč to někdy takhle jde a někdy ne, když pořád na ledě děláte víceméně to samé. Čím víc se vám ale daří, tím víc si dovolíte. To, co byste jindy ani nevyzkoušeli, najednou děláte automaticky a vůbec nad tím nepřemýšlíte.

My byli na jedné vlně, bavili jsme se tím, co jsme předváděli, a bylo nám úplně jedno, kdo z nás dal gól, kdo na něj nahrál, prostě jsme to tam sypali.

Dotáhli jsme to až k dalšímu titulu. K tomu, který mě skutečně hřál. Tehdy jsem byl totiž přesvědčený, že jsem k němu výrazně přispěl, opravdu jsem týmu pomohl.

V těchto letech se na Spartě sešla neskutečná parta lidí, hráčů s vítěznou náturou. Dost jsme se bavili i s fotbalisty, po tréninku jsme jezdili do Parkhotelu na kafe a jakýkoliv den jsme se tam u jednoho stolu potkali. Jeden rok jsme dokonce společně slavili titul, my i oni jsme to dotáhli ve stejný čas.

Jako kabina jsme drželi spolu i mimo stadion, často jsme se scházeli. Nebylo to o tom, že bychom chodili někam tupě chlastat, my se jen měli tak rádi, že jsme žili pohromadě. Měli jsme srandu, pokecali jsme a taky jsme sbírali mraky historek, z nichž pak tým žil. Pořád se bylo čemu smát, různé průšvihy a zážitky nás neskutečně sblížily.

Omlouvám se, ale nedají se vyprávět.

Kluci by mě zabili.

Strašně dlouho jsem chtěl do Finska. Ani úplně nevím proč, ale vždycky mě lákala zrovna tahle země. Michal odešel do Oulu už dva roky přede mnou a dost mi o tamních podmínkách vyprávěl. Měli zájem i o mě a já se vždycky po sezoně rozmýšlel, ale i proto, jaký jsem, mi nakonec vždycky vyšlo jako lepší řešení pokračování ve Spartě. Po dalších dvou titulech už jsem ale věděl, že dál čekat nemůžu. Ve třiceti se mi naskytla asi poslední šance zkusit si zahraničí.

Dopadlo to tak, že jsem vydržel v Oulu jen jedinou sezonu – zakončenou zlatem – ale byl jsem nadšený a vděčný i za to. Přestože tam byla tma, zima a trávili jsme spoustu času na tripech. Kärpät je organizace, která funguje špičkově. Na tomhle roce jsem nenašel nic špatného. Čistá dokonalost.

A je sranda, že jsem i tam měl vedle sebe kluka, kterého znám od základky.

Alkohol se ve Finsku neřeší, řeší se soudržnost.

Ve Finsku to jsou mimo úžasného hokeje i sauna parties...

Říká se tak týmovým akcím, které ale probíhají úplně jinak, než jak jsme zvyklí od nás. Všichni z mužstva včetně vedení a trenérů se sejdou v sídle nějakého sponzora klubu, kde bývá místnost se saunou a bazénem. Po zápase se tam doveze jídlo a pití a začne se to do sebe klopit.

Všichni se opijou.

Totálně se zboří.

Do mrtva.

Poprvé na to koukáte a nechápete. Dopředu o tom slyšíte různé historky, ale na realitu stejně nejste dostatečně připravení. Druhá věc je, že kdyby někdo na podobnou akci nešel, měl by problém. Alkohol se neřeší, řeší se soudržnost. Když jsme hráli turnaj Final four v Petrohradu a hned po prvním prohraném zápase jsme ztratili možnost postoupit do finále, polovina týmu jsme se sbalili a vyrazili jsme to dohrát do města.

Druhý den nebylo zle z toho, že jsme tam šli. Ale že jsme nešli všichni.

Jsem uzavřený člověk, vím to o sobě. Neuslyšíte mě moc často mluvit, někde se hlasitě projevovat. Mám rád svůj klid a pohodu. Dobře mi dělají dlouhé procházky městem. Vyjít si se psem po Stromovce nebo po Letné je pro mě nejlepší způsob, jak si vyčistit hlavu. Jen tak se rozhlížet, to je moje.

Nerad taky mluvím do médií.

Jednak mi přijde, že je kolem spousta zajímavějších hokejistů a taky si chci udržet svůj svět, nepouštět do něj moc lidí. Nemám moc rád, když se o mně někde hovoří, netoužím být středem pozornosti. Mezi hokejovými novináři už to je o mně známé, navzájem se respektujeme. Pokud mám po zápase odpovědět na otázky ohledně hry, odpovím. Ale nevyhledávám to. Ke svému životu se nepotřebuju zviditelňovat. A taky už hokej hraju tak dlouho, že se otázky pořád opakují.

Odpovědi taky.

Do toho přicházejí pořád noví a noví kluci, tak ať si to vyzkoušejí oni. Ať tímhle procesem taky projdou.

Nemám s médii žádnou špatnou zkušenost, nepamatuju si, že by mi někdo chtěl uškodit. Nějaká ta věta vytržená z kontextu, která pak vypadá hloupě, to zná asi každý sportovec, ale ničím osobním mě novináři nenaštvali. Jen je ke svému hokeji nepotřebuju. Od toho jsem vedle sebe většinu kariéry měl Michala. Ten na sebe strhnul pozornost už od počátku a vyřídil, co bylo potřeba. Jak jsme se doplňovali na ledě, sedělo nám to i takhle.

Navíc, já byl odmala vychovávaný k tomu, že dělám týmový sport, kde nezáleží na jednom klukovi. Záleží na pětadvaceti hráčích. Jednotlivec může být důležitou součástí celku, ale bez ostatních nedosáhne ničeho.

Proto jsem přesvědčený, že těch devět titulů nevyhrál jeden Kratěna.

Vyhrálo je devět úžasných týmů, v nichž jsem měl to štěstí nastupovat.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.