Nelhal jsem

Petr Svoboda

Nelhal jsem

„Chci se rozvést…“

Jiřina mi to oznámila během soustředění na Kanárech. Krátce před Vánocemi 2013. Z fleku, během pěti vteřin.

Po třech letech depresí a trápení s bolavou achilovkou jsem konečně věřil v pozvolný návrat do sportovního života, ale kvůli všemu, čím jsem prošel, jsme se v manželství hodně odcizili. Já žil v bublině a chránil se před ostatními lidmi. I před ní.

Když jsem od ní uslyšel, že je konec, všechno na mě padlo. Čtyři dny nato jsem ze soustředění odjel.

Manželství překážkáře a tyčkařky sice veřejnost brala jako hezký příběh, ale za moc nestálo. Přesto… Při mých problémech, kdy jsem prodělal tři operace a málem mi amputovali nohu, to byl v celé hrůze jediný záchytný bod a absolutní opora.

Proto jsem byl úplně mimo. V hlavě se mi začalo všechno hroutit.

Jak to zvládnu sám?

Co když bude chtít půlku baráku, i přesto, že není její?

Platila se hypotéka, auto…

Navzdory tomu, jaké zdravotní šílenosti jsem měl za sebou, jsem se teprve v téhle chvíli dotknul dna.

Ona tehdy naopak měla sílu ukončit to. Jak mi později došlo, zvládla vše díky tomu, že za mými zády měla jiný vztah. S tyčkařem Honzou Kudličkou.

Vánoce jsme spolu už netrávili, odjela k rodičům. Na Silvestra už byla s ním. V Blesku později na tohle téma vyšel článek s titulkem: „Vrazila mu do zad Kudličku“. Ten, kdo ho vymyslel, je největší borec. Vystihl to suprově.

Zpětně Jiřině děkuju, že k tomu došlo. Bez ironie. Líp to dopadnout nemohlo.

Myslím, že můj příběh se v tomhle momentu zlomil.

První bílý atlet, který poběží 110 metrů překážek pod 13 vteřin. Tímhle jsem se měl stát. Po titulu na šedesátce z halové Evropy v Paříži 2011 jsem měl neuvěřitelné plány.

Tehdy byl Petr Svoboda namyšlený spratek a sportovec s obrovským egem. Navíc mě vedl Luděk Svoboda, hlavní sprinterský expert v republice. Udělal ze mě nejrychlejšího bílého překážkáře na světě. Naší spolupráci dost pomohl fakt, že jsem měl sebevědomí jako černoši. V tomhle ohledu jsem vždy vynikal.

Někdy až moc.

Vymýšlel jsem ptákoviny. Třeba gestikulaci před startem jako Usain Bolt. Zkoušel jsem si doma před zrcadlem dělat rukama takovou vlnu, která by ukazovala, že poběžím jako vítr. Týden na to ale skoro stejnou věc udělal Bolt na mítinku v Šanghaji, tak z toho sešlo.

Odmalička mi vadily prohry. Já tedy naštěstí moc neprohrával, ale když se to stalo, chodil jsem tajně trénovat a při odvetě pak ostatní ničil. Na šedesátce, ve skoku do dálky, ve vrhu koulí, ve skoku do výšky.

U nás v Budišově, odkud pocházím, jsem začínal jako fotbalista. Jak jinak. Vydupal jsem si, že budu střední útočník. Všem jsem vždy zdrhnul a dával góly. Vyhrálo se třeba 14:0 a já z toho obstaral devět kusů. Trenér všem říkal, kopejte to na Petra. On uteče a dá gól. Ale pozor, my tehdy měli fakt dobrý ročník nadaných kluků. Byla tam skvělá parta, ale já zjistil, že jsem strašný individualista.

Už tam převládalo moje „černošské“ myšlení. Cítil jsem, že mám oproti ostatním něco navíc. Prostě dokážu zapnout a urvat to.

Jako při zlatu v Paříži. Po startu jsem kopnul do první překážky, zrychlil a vyhrál skoro o metr. Porazil jsem světového rekordmana i olympijského vítěze. V tom roce jsem ve 12 závodech všechny rozsekal a na každý mítink přijel jako superhrdina.

Drží se mě to odjakživa. Chci uspět tak moc, že v danou chvíli umím z těla vyždímat maximum. Říkám, že běhám 110 metrů překážek, tak to dělám na 110 procent.

Tomu, že jsem něčím výjimečný, věřím od dětství. Ze začátku tam samozřejmě byl ostych a blok z černých sprinterů, ale po pár velkých závodech odezněl.

Nejsou nic víc.

Mají jinou genetiku, ale ta se dá v mé disciplíně přebít chtíčem a odvahou.

Můj přístup se nezměnil ani ve chvíli, kdy mi dva měsíce po největším úspěchu kariéry praskla klenba v levé noze. Já chtěl pořád trénovat. Ulevoval jsem levačce a přetížil kvůli tomu pravou achilovku. Musel jsem vynechat celou sezonu, po ní mi do paty píchli kortikoidy. Bolest úplně zmizela. Zvládl jsem celou zimní přípravu a odjel na Kanáry, kde všechno vypadalo skvěle. Plácal jsem se do hrudi jak macho a najednou to přišlo. Sundal jsem tretry, šel se vyklusat a ucítil strašnou bolest. Místo plnění všech snů jsem mířil na operaci.

Pavel Kolář není jen světový odborník v oblasti fyzioterapie, ale také jeden z nejslušnějších lidí, co znám. Takže když se podíval na moji patu a řekl vedle stojícímu ortopedovi Vladislavu Hospodárovi, že je to v hajzlu, bylo to fakt hodně špatné.

Já je v téhle fázi už moc nevnímal. Byl jsem mimo a mám to spíš z vyprávění. Koukali mi na nohu a bavili se, kde by se mohla amputovat, kdyby se můj stav ještě zhoršil.

„Tak asi tady?“ „Nebo takhle?“

Tohle už je stokrát omletý příběh. Byl jsem chronický pacient a léčba se pořád komplikovala. Vždy jsem začal s přípravou, a když se na nohu zatlačilo, bolest se vrátila.
Zkoušel jsem úplně všechno. Největší odborníky i alternativní léčitele, včetně vyhlášeného lékaře Jamese Calderona, který řešil achilovku Tomáše Rosického. Jel jsem za ním s manažerem Josefem Jindrou do Londýna. Chtěl mě znovu operovat, už počtvrté, a na to jsem už neměl. Tak jsme se otočili a já začal přemýšlet o konci kariéry. Ten den jsme skoro nemluvili. Šli jsme do baru, koupili dobré pití a já si v návalu myšlenek vzpomněl, že mi bývalý manažer Ali Juck nabízel schůzku s expertem z Bayernu Mnichov – profesorem Müllerem-Wohlfahrtem.

Bez problémů mi u něj zařídil vyšetření, po kterém přišla na řadu hodně přísná léčba. Sice byla přírodní a na bázi homeopatik, navíc bez operace, ale šíleně to bolelo. Nejdřív mě píchal zezadu do achilovky. Pak mi zánět lokálně ozařoval. Pět dní, vypadalo to jako chemoterapie. Pořád mi nohu proplachovali, dostal jsem šest infuzí.

Čtvrtý den jsem to nevydržel a naskočily mi čtyřicítky horečky. Prý šlo o dozvuky ozařování, ale nakonec se z toho vyklubal zlatý stafylokok. Možná z nějaké jehly. Jel jsem domů, noha natekla a během chvíle z toho byla otrava krve. Pata vypadala jako nalitý pytlík, který se za chvíli protrhne. Na některých místech se rozpouštěla tkáň.

Wohlfahrt byl v kontaktu s Kolářem a Hospodárem. Chtěl mě operovat v Německu, ale letecký převoz bych prý nemusel přežít. Takže jsem putoval do nemocnice na Malvazinky, kde mi naštěstí hned nasadili širokospektrální antibiotika a dreny. To mě zachránilo.

Nejhorší na těchhle stavech je, že si je moc nepamatujete. A pokud něco vnímáte, je to jen to špatné. Kdybych dorazil o osm hodin později, přišel bych o nohu. Kdybych čekal dvanáct hodin, šlo by o život. Doteď si vybavím stav, kdy jsem se probral a plácal hned po peřině, abych nahmatal každou část nohy.

Nikdo moc nevěděl, co dělat. Pata se uklidnila, ale byla v ní nekróza, tak mě pořád drenovali a proplachovali vodou. Patou mi skrz naskrz vedly tři hadičky a šíleně to bolelo, ale proces se opakoval každé tři hodiny a zabral.

Upsal bych duši ďáblu, jen abych zase běhal bez bolesti. Dalším krokem léčby byl proto pro mnohé překvapivý návrat k Wohlfahrtovi. Kdekdo mi říkal, ať ho radši zažaluju, že na tom vydělám miliony, ale já chtěl být zdravý. Srůsty a záněty v patě nedávaly smysl, takže jsem zase zariskoval. Doktor byl navíc skutečný odborník a fér člověk. Vzal to na sebe a řekl, že u něj mám léčbu až do olympiády v Riu gratis. Takže to dopadlo tak, že jsem předtím utratil určitě milion bez výsledku, a pak jsem dostal to nejlepší zadarmo.

Po ozařování mi řekl: „Dej si dva týdny pauzu, pak začni trénovat.“

Od té doby jsem už nepřestal. Kdykoliv přišly pochybnosti, do druhého dne jsem byl u Wohlfahrta.

Lidi u něj čekají na diagnózu třeba tři měsíce, ale mě bral hned. Vždy mě za ním odvezl můj kamarád a atletický parťák Pepa, který dělal i překladatele.

První trénink po té dlouhé pauze musel vypadat směšně. Našlapoval jsem opatrně jako na hřebíky, hamtal na oválu jako čáp, ale nebolelo to.
Nemohl jsem dospat do dalšího dne. Konečně jsem klusal lesem. Málem mi tekly slzy, cítil jsem se jako laň vypuštěná ze zajetí. Výkonnost byla nulová, zato radost z pohybu neuvěřitelná.

Na ten pocit jsem čekal tři a půl roku.

Když prožijete něco hodně intenzivního, začnete víc rozlišovat, koho kolem sebe máte. Jsem úplně jiný člověk než před zraněním a protřídili se mi kamarádi. Bylo těžké se mnou vydržet. I ve vztahu.

Dřív jsem si stavěl vzdušné zámky a užíval si peníze. Nemusel jsem je počítat a obklopoval se lidmi, kteří mě plácali po rameni tak, až jsem ho měl skoro vykloubené.

Když jsem dostával rány osudu, postupně mě velká část okolí odřízla. Nedivím se. Bylo to se mnou fakt náročné. Řadu známých jsem odradil hloupým chováním.

Přestal jsem například chodit na atletické akce. Každý chtěl vědět, jak vypadá achilovka, a všichni se ptali, proč nezávodím. „Čau, ty neběžíš? Ještě je to v háji? A bude to dobrý?“ Tyhle otázky se opakovaly pořád dokola. Jednou jsem si po klasickém kolečku zděšeně natáhl kapucu a odbelhal se pryč. Stáhnul jsem se a pak už skoro nikdo nevěřil, že se vrátím.

Postupem času jsem se izoloval a neodpovídal ani na povzbudivé zprávy. Měl jsem deprese, málo spal. Přicházely i halucinace a třeba měsíc jsem vůbec nevycházel z baráku. Nejsem rád, že si tohle pamatuju.

Sebepoškozování souviselo i se špatnou životosprávou. Hezké chvíle jsem si kupoval alkoholem, u kterého byla výhoda, že mi stačilo málo, abych přebil špatné stavy. Nejhloupější ale bylo kouření. V době zranění to byl často můj jediný kámoš, přitom cigareta byla v době rehabilitace to nejhorší. Zhoršovala okysličení poškozené tkáně, docházelo k intoxikaci těla, úplně jsem se zablokoval.

Sám jsem na to nestačil. Chyběl mi mentor.

„Tam, kam jdeš, odtud já se vracím.“ Tohle mi říkal táta, když jsem vyrůstal. V atletice jsem ale takového člověka dlouho neměl. Proto jsem se ke svému tělu choval jak prase. Osm let bydlení v ubytovně na Olympu symbolizovaly večerní toasty a párky.

Jak jsem si tyhle věci během zranění uvědomoval, stával se ze mě přecitlivělý člověk.

Poznamenalo to i náš vztah s Luďkem Svobodou. On je stará trenérská škola. Oboustranně jsme si moc pomohli, ale teď vidím, že tomu něco scházelo. Na začátku nám to spolu šlo tak dobře, že jsem Luďu některými výkony zblbnul. Hlavně v tréninku jsem předváděl skvělé časy. Tušil, že má člověka, se kterým může dokázat velké věci. Podle ukazatelů z přípravy jsem měl na to, abych běžel hladkou stovku za 10,20 a dvoustovku za 20,50. U překážkáře šlo o úžasnou záležitost.

O to horší pro nás oba bylo, když jsem najednou ležel jak zoufalec v nemocnici.

Můj stav se od začátku neřešil komplexně. Pan doktor mi při prvním zákroku kvůli achilovce v dobré víře obrousil kost a měl následovat klid půl roku. Všichni ale žili v tom, že to neudělal, a já začal s přípravou po třech měsících.

Tady padá vina na hlavu Luďka Svobody. Tlačil mě, abych se rychle vrátil. Žil tím, že na olympiádě budu na vrcholu. Čtyři týdny po operaci jsem sotva chodil, ale on chtěl, abych klusal. Tak jsem se belhal jak Terry Fox. Začalo to bolet, dostal jsem do paty krevní plazmu, ta se nechytila a musela přijít druhá operace. I po ní jsem to uspěchal.

Náš vztah se definitivně změnil během soustředění v Jihoafrické republice 2012. Musel jsem zase do nemocnice a po dalším vyšetření to ve mně bouchlo. Jako úplně zlomený člověk jsem se na Luďkovi vyřval. Jako psychopat. Vyčetl jsem mu toho tolik…
On to přijal a pochopil, proto naše spolupráce pokračovala. I já se do něj snažil vcítit, protože jako trenér našel někoho, s kým mohl být nejlepší na světě. Že nastal čas na změnu, jsem definitivně zjistil až rok po comebacku. Já vyžadoval až moc času a trenér se logicky hodně věnoval své skupině.

Hned jsem se zase dostal do finále mistrovství Evropy v Curychu, což byl zázrak, stejně jako čas 13,39. Ale tělo to zase začalo odnášet a bylo jasné, že musím začít pracovat jinak. Luděk můj odchod nepřijal. Byl dvanáct let jako můj druhý táta a hodně jsme se toho od sebe naučili. Rozhodnutí pokračovat jinde si vzal hodně osobně.

Dan Hejret má jako trenér přezdívku Oživovač mrtvol. Hodně sportovců k němu přišlo ve zbědovaném stavu, on je dal fyzicky i psychicky dohromady a udělal z nich české rekordmany a reprezentanty.

Teď, po roce spolupráce, už do téhle bandy patřím i já.

Když mi letos v březnu na halovém mistrovství Evropy v Bělehradě pověsili na krk bronzovou medaili, pořád jsem si opakoval, že nejsem lhář.
Nelhal jsem.
Nelhal jsem.
Zdravý Petr Svoboda patří k nejlepším.

Našel jsem v sobě novou energii. K tomu, aby se mi to povedlo, bylo potřeba mít kolem sebe lidi, kteří mi ji pomohli nejen získat, ale také ji správně nasměrovat.
Kamaráda Pepu, který mi i v nejhorších chvílích dodával elán a viděl mě ve finále olympiády.
Přítelkyni Kačku, již jsem potkal půl roku po rozvodu.
Rodinu.
Manažera Josefa Jindru, který mi věřil a pomohl mi i finančně, když se všechno pokazilo.
A pana trenéra. Vyhledal jsem ho jako poslední alternativu, jak vydržet u atletiky. Až poté, co jsem veřejně vyhlásil, že překážky nechám být a začnu jezdit na bobech.

Na stadionu jsem Dana Hejreta potkával dlouhé roky, ale byl to pro mě spíš člověk, který se staral o fyzičku tenistů Sparty, ta v Praze sousedí s Olympem. Vůbec jsem netušil, že je to guru české kondice, za nímž si chodí zástupy sportovců pro rady.

Někdy radši potají.

Zvláštní metody ve mně nejdřív nebudily důvěru, míň se běhalo, víc posilovalo. Vlastně jsem rychlost trénoval hlavně plaváním a jízdou na koloběžce, čemuž skoro nikdo nechce věřit. Všechno jsme taky dělali ve zběsilých kombinacích, někdy do úplného vyčerpání. Já pořád žil v zavedeném stereotypu, kdy se trénuje v pořadí objem, síla, rychlost. Brblal jsem. Navíc mi řekl, že nám to může klapat jen v případě, že konečně přestanu kouřit.

„Hele, tebe není umění trénovat tak, abys byl dobrej, ale tak, abys byl zdravej,“ prohlásil po pár měsících. Postupně jsem pochopil, jak to myslí.

S ním jsem poznal, co je to efektivní bolest a komplexnost. Jde o světové know-how a mě to zachránilo. Někdy to asi bylo jako ve filmu. O medaili jsem bojoval na každém tréninku. Dan ve mně probudil touhu splnit cíl. Já kolaboval, on přidával. „Klidně skonči, ale uvědom si, že ten, kdo tě pak předběhne, v téhle chvíli nekončí.“

Fungovalo to. Krok za krokem. Už dlouho jsem necítil takovou sílu. V Bělehradě jsem byl zase nahoře, i s lehce poraněným stehnem. Byl jsem tak připravený, že to tělo vydrželo.

Šest let. Tak dlouho jsem přemýšlel, co budu vyvádět, až zase proniknu mezi nejlepší.

Byl jsem třetí. O setinu.

Mít medaili ze závodu, kde byla plná konkurence? Fantazie. Euforie nešla zastavit. Skákal jsem po stadionu a běhal pořád dokola.

Děkoval jsem těm, kteří se mnou zůstali. A ještě víc těm ostatním za nedůvěru, která mě přinutila vrátit se. Navíc po třicítce, kdy mi tolik lidí říkalo, ať místo trénování radši začnu studovat.

Jsem zpátky a chci vydržet co nejdéle. Asi i proto, že jsem tři a půl roku seděl doma na zadku a snažil se dát dohromady. Každý den jsem regeneroval.

Znám hodně sprinterů, kteří závodili na úrovni do 40 let. Kim Collins zaběhl stovku za 9,96 v osmatřiceti. Zároveň jsem realista. Vím, že na to, abych teď jako první běloch zaběhl stodesítku překážek pod 13, by mi asi musel do zad fouknout pořádný vítr. Je to životní sen, který se už asi nesplní. Určitě chci ale ještě posunout svůj český rekord 13,27.

To dám!

Vím, že život není jen o běhání. Někdy bohudík, jindy bohužel. Někdy mám dojem, že víc než zdravotní trable mi dal zabrat rozvod.

V tu chvíli to byl hnus. Jak se později ukázalo, naštěstí odstartoval něco jiného.

Na rovinu. Jako sportovec jsem s Jiřinou umřel.

S odstupem vidím, že to bylo celé špatně. Svatbu jsme měli krátce poté, co jsem vyhrál halové mistrovství Evropy. V tu dobu jsme spolu byli dvanáct let. Byla to přechozená známost a zbývaly jen dvě možnosti. Sňatek, nebo rozchod. Nepromyšleně jsem ji požádal o ruku. My to prostě riskli.

Nejhorší je, že na to, abych náš vztah popsal, nemám dostatečnou emoční zásobu slov. Vím ale, že kdybychom spolu zůstali, tak se už nikdy k atletice nevrátím.

Nechci tvrdit, že jsem byl v celé věci já ten správný, protože v manželství jsou vždycky dva. Neměla to jednoduché. Když jsem byl zraněný, starala se o mě, jak nejlíp to šlo, ale mě nic nezajímalo. Myslel jsem jen na to, abych mohl zase běhat a závodit.

Řeči o Jiřině a Kudličkovi se mezi atlety nesly už delší dobu. On si hrál na kamaráda. Když se po mistrovství světa v Tegu začalo říkat, že to spolu táhnou, psal mi zprávy a všechno vyvracel. Já mu věřil a neřešil to, ale teď si myslím, že spolu byli už před tím, než jsme se vzali. Jiřina mu dokonce pomáhala z bytu vystěhovat bývalku, která si našla doktora… Proto nechápu, proč souhlasila se svatbou. Mohli jsme si ušetřit peníze i starosti. On na té veselce navíc byl jako host.

Dnes se spolu dokážeme všichni normálně bavit. Já, Jiřina, Kudlička. Oni k sobě pasují, já jsem taky někde jinde.

Nejspíš se tomu mnozí budou smát, ale zachránilo mi to osobní i sportovní život. Nejdřív dva tři měsíce nepochopení, pak defragmentace disku v hlavě.

Problémy jsme měli už dřív, teď bilancuju a tuším, že to mělo dopad i na moje výkony. Třeba na mistrovství Evropy 2010 v Barceloně, kam jsem jel vyhrát, ale zakopl jsem na sedmé překážce a skončil šestý. Moje psychika nebyla na nejlepší úrovni.

Osobní věci ruší soustředěnost. Já jsem navíc sebetrýznitel. Abych něco překonal, musím se totálně vydeptat a pak to nechat za sebou. Proto i rozvod byla muka. Chtěl jsem vědět všechno, abych se mohl očistit od zloby. Pak jsem to nechal být.

Nebo spíš běžet…

Lidi rychle zapomínají. Máte úspěch. Pak z kolotoče na chvíli vypadnete a někdo vaše vystoupení brzy přebije. Je to logické a správné. Já byl už v roce 2009 šestý na mistrovství světa. Jako jediný překážkář bílé pleti ve finále. Už tehdy se potvrdil paradox mé kariéry.
Když běhám, je medaile strašně vysoko. Nestačí na ni třeba ani čas 13,20.
Jakmile nezávodím, bere můj standardní výkon na vrcholné akci bronz.

Pro mě to v tu chvíli může být konec světa, pro diváka jen střípek všedního dne.

Ve chvílích, kdy jsem se vracel zpátky a měl odstup, se mi tyhle věci vyjevily naplno. Uviděl jsem, že my sportovci jsme pro značnou část lidí jen víkendoví šašci, kteří baví národ. Aby nebyla nuda.

Když se někdo zraní, vždycky se najde další kus masa na přehlídku.

Bohužel si za to v Čechách můžeme i sami, protože si moc nepomáháme. Spíš tajnůstkaříme. Vznikají skupinky, které si chrání to své.

Vidím to v atletice a mrzí mě to. Přitom většina reprezentantů dělá jinou disciplínu a nekonkuruje si. Měli bychom být český tým a závodit proti Rusku nebo Americe. Místo toho se vzájemně posuzujeme a nálepkujeme.

Bohužel si myslím, že i z toho důvodu vznikla moje kauza s vyfoceným přirozením vedle vibrátoru. Jsem vůl. Po nadějném návratu šla výkonnost dolů a hlava to těžko snášela. Měl jsem upito a s kamarádem řešil, co dál se sebou. Místo toho, abych fotku poslal ze srandy své přítelkyni, ji dostala holka trenéra Josefa Karase. Ten to pověsil na facebook a byl jsem zase v Blesku. Tentokrát za úchyláka.

Je to moje černá kaňka, ale myslím, že chlapi by tohle měli řešit jinak. Měl přijít a dát mi do huby. Pochopil bych to. Zároveň jsem se pak po téhle zkušenosti víc zaměřil na sport a odhodlal se ke změně přístupu v tréninku.

Protože po každé noci následuje nový den.

I tohle mě vystihuje a doprovází mou kariéru. Teď pracuju na tom, aby zbytek příběhu končil happy endem.

Jana Mensatorová a archiv Petra Svobody

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.