Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Tu penaltu jsem kopnul zoufale.
Německý brankář Köpke skočil na správnou stranu, míč proletěl jen tak tak pod ním. Klika, že jsem ho trefil těsně nad zemí. Pocitově to byla fakt hrozná pencle. Šílená.
Ale když z ní padne gól, tak byla kopnutá dobře, ne?
Ve finále Eura 96 jsme pro tenhle případ byli určení dva, já a Pavel Kuka. Sotva rozhodčí po faulu na Karla Poborského ukázal na placku, na Kukačku jsem se podíval. V jeho očích visel strach.
Fajn, tak já to vezmu…
Taky jsem měl stažený zadek, co vám budu povídat. Upřímně, asi bych tu situaci znova opakovat nechtěl. Byl jsem tak zahloubaný do sebe, že jsem si až na videu o spoustu let později všiml, jak se mě před kopem snažil rozhodit jeden z Němců. Nevnímal jsem ho. Nevnímal jsem nic. Jen jsem si v hlavě přehrával, ať nic nevymýšlím a narvu to tam.
Uf, proletěla. Vedeme!
Padnul jsem na kolena a rozpřáhnul ruce možná spíš úlevou než radostí, potom se na mě sesypali kluci.
Dodnes mám z finále schované kopačky, abych si ale vybavil spoustu zážitků z tohohle turnaje, stačí zavřít oči a nechat proudit vzpomínky. Znova si připomenout už jen pocit, kdy jsme odlítali jako naprostí outsideři a nikdo nepočítal, že vystrčíme nos ze skupiny. V prvním zápase jsme taky schytali 0:2 od Němců a vůbec jsme na ně neměli, přesně podle předpokladů. Dál nás čekala Itálie a Rusko.
A my podruhé prohráli až ve finále zlatým gólem v prodloužení. Jedinkrát v historii, co platilo tohle pravidlo.
Takhle… Ani my sami jsme nečekali, že půjdeme daleko. Vždyť Vláďa Šmicer měl v týdnu po semifinále naplánovanou svatbu. Jeden den ráno tak letěl z Londýna do Prahy, užil si euforii z obřadu před narvaným Staromákem, ale ještě ten samý večer kolem půlnoci už byl zpátky. Ani svatební noc mu vedení nedovolilo, načež od nás hned dostával naloženo, že bez toho to není ono. Šmíca ale nebyl sám, jiní kluci už měli při závěrečných fázích turnaje zaplacené dovolené a museli je rušit.
I pivo v sudech od Radegastu coby sponzora jsme měli vypočítané jen na tři zápasy ve skupině. U pípy seděl maskot Pivrnec, jehož jsme vláčeli všude s sebou, jen už později neměl co točit. Každý další postup jsme tedy zapíjeli tím anglickým nepivem.
Vzali jsme jím zavděk. Vždyť jsme se najednou společně chystali na finále evropského šampionátu. Pro nás první po dvaceti letech a dodnes poslední.
Že jsme v něm prohráli, nám bylo líto. Ten večer nikdo neměl náladu na nějaké řádění, ale když se podíváme zpětně, stříbro pro nás bylo jako zlato. Ostatně o tom, jak s námi nikdo nepočítal, svědčí otázka Jürgena Kohlera, mého tehdejšího spoluhráče z Dortmundu a jednoho z nejlepších obránců své doby. Na posledním tréninku klubové sezony se mě při rozcvičování ptal, jaké mám plány na léto.
„Jedu na Euro,“ říkám mu.
„Máš lístky? Jedeš se mrknout, jo?“ vyhrknul úplně vážně. Vůbec netušil, že se nějací Češi kvalifikovali. A že já jsem součást nároďáku.
„Počkej! My tam jsme taky a jedem to vyhrát!“
Smál se.
Nakonec to o kousek to neklaplo…
Já už tehdy měl za sebou rok v Německu, většině ostatních ale tenhle turnaj otevřel dveře do světa. Méďa Nedvěd zamířil do Itálie, Poborák do Anglie, Šmíca do Francie, Radek Bejbl do Španělska. Všichni mladí kolem jednadvaceti, všichni na začátku. Jen to potvrzuje, jak suprově jsme měli poskládaný tým, jak se k těm zkušeným přidal náš talent a elán. Měli jsme nejdřív ohromný respekt z protihráčů, ze všech těch slavných jmen, ale najednou jsme zjistili, že hrát se dá s každým, že v jednom konkrétním zápase se každý dá i porazit.
A my je skutečně poráželi. Neskutečným týmovým duchem a taky proto, abychom mohli oslavit další a další krok a užít si další večer plný srandy.
Bydleli jsme v Prestonu v nízkém dvoupatrovém hotelu, který jsme měli celý pro sebe. Dole byla obrovská místnost, kde jsme jedli, v ní i bar se sezením. Tam jsme se sešli po postupu ze skupiny.
Pak po čtvrtfinále.
Pak po semifinále.
Na večerku už se moc nedalo. Pamatuju si, jak trenér Uhrin spolu s Ivo Viktorem, který trénoval brankáře, odcházeli na pokoj a dělali, že nás nevidí. V té euforii nikomu nevadilo, že jsme zůstali až do rána.
Až po finále jsme seděli v Londýně. Utahaní, zklamaní. Druhý den jsme nasedli do autobusu a za pár hodin byli doma.
Pro spoustu kluků z mé generace tohle znamenalo start báječných roků s nároďákem, pro mě poslední velkou radost v reprezentačním dresu. Z různých důvodů už mi pak nebyl tolik souzený.
Nejdřív jsem odmítal dál hrát pod panem Uhrinem kvůli situaci ze soustředění před Eurem 96, kdy jsem od něj slyšel, že ještě není rozhodnutý, jestli budu na turnaji v základu, protože se v jeho očích plácám o místo s Martinem Frýdkem. Že ale každý z nás dostaneme šanci v jednom ze dvou následujících přáteláků a on se potom rozhodne.
Dobře. To zní fér.
Jenže kromě pár minut jako střídající hráč jsem se dostal pořádně na hřiště až na Euru, po prvním poločase s Němci, kdy už jsme prohrávali 0:2.
Trenérovi jsem rázem přestal věřit, protože se mnou nejednal na rovinu. Chtěl jsem dokonce odjet domů už z Anglie, měl jsem sbaleno. V Prestonu jsme spali na dvojpokojích a mezi jednotlivými ložnicemi byly dveře. V těch mých stál Šmíca, s nímž jsem bydlel, a koukal, jak si zapínám tašku.
„Co děláš, vole? Neblbni.“
Nenahlodal mě. Až můj manažer pan Paska mi odjezd rozmluvil, přesvědčil mě, abych zůstal.
Ještě štěstí.
Tašku jsem přesto měl permanentně vybalenou jen z poloviny, snad trochu jako tichý vzdor.
Po Euru jsem ale každopádně pod trenérem Uhrinem nechtěl dál hrát. Co se mezi námi tehdy stalo, je zapomenuté, od té doby jsme se viděli xkrát, ale v danou chvíli se mě jeho jednání dotklo, byl jsem ukřivděný. Mrzelo mě pak, že jsem v tom super mančaftu, který se tvořil, nepokračoval, ale bylo to silnější než já.
Do nároďáku jsem se tak vrátil, až když ho převzal Pepa Chovanec. Na prvním srazu jsem ještě původně figuroval jen mezi náhradníky, ale před kvalifikačním zápasem na Faerských Ostrovech někdo vypadl ze sestavy, tak mi volali, abych přijel. Neměl jsem problém, těšil jsem se zase mezi kluky.
Vybavit si ono utkání není tak těžké. Hrálo se v tak husté mlze, že nebylo vidět od branky k rohovým praporkům. Šel jsem na plac na posledních dvacet minut, vlezl jsem tam, nahrál jsem Šmícovi na gól a vyhráli jsme 1:0.
I na tohle Euro jsme se nakonec dostali. Kluci už byli zkušenější, hráli ve velkých ligách a spolu jsme předváděli dobrý fotbal, bavilo nás to. Samotný finálový turnaj však skončil v rozpacích a já si na něm kvůli stopce na první dvě utkání zahrál jen to poslední ve skupině proti Dánsku.
V něm už o nic nešlo.
Měl jsem dar od boha. Vím to.
Nikdy jsem netrénoval střely z dálky, odmala jsem však díky nim dával krásné góly. Pamatuju si pár momentů už z dětství. Bylo mi deset, možná míň, a hrávali jsme i na velké hřiště. Gólmani byli malincí, stačilo míč nakopnout někam pod břevno. Oni neměli šanci na něj doskočit, kdežto já tam na rozdíl od vrstevníků už byl schopný dokopnout, klidně už před vápnem. Odjakživa levačkou, pravou jsem měl prkennou.
Tohle mi vydrželo celou kariéru. Jakmile jsem před sebou uviděl kousek prostoru, něco mi řeklo, ať to zkusím. Jedno, z jaké dálky. Trestňáky se dají nadrilovat, tyhle střely ale nebyly připravované, v zápasech se situace vyvinuly pokaždé jinak. Vždycky šlo o momentální nápad, o reakci v okamžiku, kdy moje mysl dokázala vyhodnotit, že mám na střelu čas.
Teď vystřel. Pal to tam.
Sotva mi balon vylétl od nohy, v naprosté většině případů už jsem taky věděl, jestli jeho cesta vzduchem skončí gólem. Netuším, čím to bylo, ale jen jsem se podíval, kam míč letí, a pocit, jak jsem ho nakopnul, mě uklidňoval.
Nemířil jsem, jen jsem pokaždé chtěl trefit bránu. Že pak třeba míč zapadl pod břevno, byl bonus. Placírou přes zeď totiž mířit můžete, ale při ráně z pětadvaceti metrů nártem a pod tlakem se můžete maximálně pokusit vybrat si část brány. Kam to pak zaletí, už je náhoda. Balon za letu zaplave, v poslední chvíli trochu uhne a je v šibenici.
Kdybych měl své góly zopakovat ze stejných pozic, z deseti pokusů asi ani jeden netrefím stejně. Právě v tom ale spočíval onen dar. Narvat to tam teď a tady.
Přesný příklad je gól, který považuju za svůj nejhezčí, střela z otočky za vápnem za Portsmouth proti Charltonu. Vím, kde ho najdu na YouTube, a sám dodnes při pohledu na tu akci žasnu, co mě to napadlo. Nedokážu vysvětlit, jak jsem zareagoval poté, co jsem stál zády k bráně a dostal jsem přihrávku od našeho beka.
Otoč se.
Zkus to.
Mám před očima, jak se balon snáší přímo pod břevno.
Tohle byla moje přednost, tak jsem ji využíval. Poznal jsem ale fotbalisty, kteří dostali shůry zase úplně jiné schopnosti.
Třeba takový Robbie Fowler. To byl nejlepší útočník, s jakým jsem kdy hrál. Co víc, nejlepší zakončovatel, jakého jsem vůbec kdy poznal. Kdybych si měl vybírat tým, jeho bych kdykoliv volil na hrot jako prvního. Co on uměl...
Letěl centr zprava, on naběhl na přední tyč, prásk, gól hlavou.
Druhá půle, letěl centr zleva na zadní tyč, on tam zase byl. Lup, druhý gól hlavou.
Já bych naběhl na přední tyč stokrát a balon by mě vždycky přeletěl na zadní. A obráceně, kdybych čekal na zadní, balon by zaručeně přišel na přední. Nikdy jsem neuměl zakončovat ve vápně. To se ani nemůžete naučit, i kdybyste to trénovali obden. To jsou instinkty. Robbiemu jen něco v určitý moment řeklo: „Přední.“ Rozběhl se a byl přesně tam, kde bylo potřeba.
Měl navíc neskutečnou střelu. Taky levačkou, ale žádný dlouhý nápřah jako já. Vedl balon a ten najednou udělal „pink“ a už visel pod kládou. Krátká suchá, jako Messi. I jemu míč vždycky vyletí od nohy, aniž by to kdokoliv čekal. To já nebo Steven Gerrard jsme napřáhli a gólman už věděl, že budeme střílet. Museli jsme být rychlejší, přesnější.
Jo, Stevie… Na něm bylo vidět už v osmnácti, když s námi začal trénovat, že se taky nebál do toho zdálky prásknout. Měl to v sobě, koho by jinak napadlo střílet z třiceti metrů? Dal takhle spoustu krásných gólů.
Ostatně ony jsou snad všechny tyhle dlouhé střely krásné, jakmile skončí v bráně. Kouká se na ně úplně jinak, než když někdo zblízka doklepne míč do prázdné. Pořád je to zrovna tak gól, s výsledkem pohne úplně stejně, ale asi mi rozumíte, že ano?
Když pak sledujete, jak se po vteřině, kdy míč letí od vaší nohy, zavlní síť a pětačtyřicet tisíc lidí začne řvát nadšením, přejete si jen, ať ten moment trvá věčně. Skáčou na vás spoluhráči a vám jen v hlavě buší „To je nádhera! To je nádhera!“
Budete mi věřit, že úplně stejný pocit jsem měl i z přihrávek na gól? Dodnes jako divák nejvíc ocením lahůdkové nahrávky, které mají oči. Časované pasy do ulice, kam někdo naběhne a švihne to do brány. Jasně, musí to zakončit, jenže pro mě je hlavní ta myšlenka, přihrávka. Taky mě bavilo takové dávat.
Pokud jsem tedy zrovna neuslyšel v hlavě: „Napal to!“
Dostal jsem na nohu balon a poslal jsem ho na bránu. Asi zbytečně, Méďa byl v tu chvíli v lepší pozici.
Už si přesně nevybavím, jestli jsem ho jen neviděl, nebo jsem se prostě rozhodl vzít to na sebe. Střela mi každopádně nesedla, tu situaci jsem zazdil a Méďa se ozval. Já, frustrovaný, že mi akce nevyšla, jsem na něj vyjel zpátky.
Jednoduše řečeno, poslali jsme se navzájem pěkně do háje.
Takových okamžiků zažijete mraky, dějí se v každém zápase i s vašimi nejbližšími kamarády. Tady ale byla potíž, že jsme s reprezentací zrovna hráli přátelák s Koreou v Drnovicích, kde je malinký stadionek. Všechno bylo slyšet. A protože nakonec šlo o můj poslední zápas za nároďák, v novinách pak vznikl příběh, že jsem skončil kvůli neshodám s Méďou.
Kvůli běžné hádce na hřišti s klukem, jehož jsem znal od nějakých osmnácti let a už cestou v autobuse z toho utkání v srpnu 2001 jsme spolu jako vždycky zase seděli vzadu v autobuse. Já, on, Šmíca a Šoula Lokvenc, když byl s námi. Tradiční sestava.
Přišlo mi, že čím víc jsem se tohle nedorozumění snažil vysvětlit, tím to bylo horší. Lidi chtěli senzační záminku, ta moje skutečná jim připadala moc obyčejná.
Já totiž skončil s repre už v sedmadvaceti proto, abych si prodloužil kariéru. Neměl jsem na výběr.
Osmkrát mi operovali pravé koleno. Měl jsem přetržený i natržený křížový vaz, pak prasklý meniskus, pokaždé na jiném místě. Začalo to už v jednadvacítce. Když jsem posedmé seděl u lékařského specialisty v Americe, ten tehdy podal věci jasně. Jestli nechci riskovat, že po dalším zranění skončím úplně, musím změnit přístup k fotbalu. Míň cestovat a, pokud to půjde, i absolvovat míň zápasů. Současná zátěž že je pro moje koleno neúměrná.
Představte si v takovém věku, že by měl najednou nastat konec. Jediná možnost, jak jsem mohl obojí zredukovat, znamenala vynechat nároďák. Liverpool, kde jsem hrál, byl můj chlebodárce, nemohl jsem nadřízeným říct, že chci hrát jen každé druhé utkání a ideálně jen domácí. To nejde.
Klub pro mě byl prioritou, dřív jsem se navíc několikrát zranil hned po návratu z repre, kdy koleno nestihlo zregenerovat. Stačilo blbě šlápnout na tréninku a na tři měsíce jsem byl mimo. Takhle jsem o reprezentačních přestávkách dostal i pár dní volno, nemusel jsem nikam létat a odpočinul jsem si.
Přesto, že jsem cítil, jak tenhle režim mému zdraví prospívá, mě mrzelo sledovat kluky, s nimiž jsem toho tolik zažil, jak dál za nároďák válí. Sakra, bylo by super tam být s nimi… Vždyť jsem jinak po všech stránkách byl na vrcholu sil. Na druhou stranu, kdo ví, jestli bych si opravdu tehdy koleno neurval úplně. Nebo bych se do týmu stejně ani nedostal.
Pamatuju si, jak jsem prožíval báječnou jízdu v Portugalsku na Euru 2004. Tam to kluci měli jednoznačně vyhrát. Potkali se s fantastickou formou, předváděli nádherný fotbal. Měl jsem nachystané, že na finále se poletím podívat naživo, ale všichni asi víme, jak všechno rázem utnul jeden gól z rohu v semifinále s Řeckem.
Sledoval jsem ho spolu s muzikanty z Metalliky.
No, jo, fakt. Se mnou tedy ještě pěkných pár tisíc lidí. Ten den totiž měla Metallica v Praze koncert a moc dobře věděli, čím většina země žije. Na prodloužení sundali kytary a na obrazovce pustili naživo přenos. Až když skončil, zase do toho hrábli a koncert dohráli.
Tenhle zážitek jsem nikdy moc veřejně nevyprávěl.
Nevyprávěl jsem toho víc. Po svém konci v nároďáku jsem totiž postupně přestal komunikovat s českými novináři. Scházely se mi negativní zkušenosti.
Ptal jsem se sám sebe, jestli to mám zapotřebí.
Měl jsem třeba říct, že Méďa není dobrý kapitán pro reprezentaci. Hloupost! To z mé pusy nikdy nevyšlo. Pro mě byl ten kluk naopak kapitán skvělý. Na hřišti šel vždycky příkladem, pravidelně jezdil na srazy.
Různých nepříjemných zkušeností přibývalo, pro představu se mi vždycky vybaví jedna příhoda z kina. Na krku jsem měl dceru, bral jsem ji zrovna na nějaký animovaný film, a jak jsme vcházeli do sálu, volal mi český novinář. Že prý tři čtyři otázečky. Říkám mu, že teď nemůžu, ať zavolá později a může mít otázek klidně i deset. Nedal se odbýt. Lidi už koukali, jak jsem neslušný, že v kině telefonuju, a já se chystal to položit. Na druhém konci jsem dostal místo odpovědi první otázku…
„Zbláznil ses? Vydrž. Za hodinu a půl ti řeknu, co budeš chtít.“
On zavěsil a už se uražený neozval. Vyšel o mně pak článek, kde mi dal všechno sežrat. Nepůsobil jsem z něj moc hezky.
Tohle byla poslední kapka.
Ač jsem mezi novináři znal i fajn a férové kluky, zařekl jsem se, že už s nimi nepromluvím. V dnešní době by bylo jednodušší dát pak přes sociální sítě svým fanouškům vědět, co se se mnou děje, ale v tu dobu nic takového nebylo možné. Ti, kteří mě měli rádi, tak museli sledovat anglické noviny. S nimi spolupráce fungovala jinak, profesionálně. Neexistovalo, že by měl někdo moje číslo, všechno se řešilo přes tiskového mluvčího klubu. Přestože jsem třeba rozhovor dělat nechtěl, novinář to akceptoval, neměl potřebu psát, že jsem nafoukaný. Ti čeští si přestali vážit naší otevřenosti. Volali kdykoliv, před zápasy i hned po nich.
Když jsem se zaseknul, měl jsem rázem svatý klid.
Svatý.
Klid.
Rigobert Song z Kamerunu byl černoch jako poleno, cokoliv blonďatého pro něj znamenalo automaticky krásnou holku. Hrnul se ke mně, sotva jsem rozbalil dopis a vyndal fotku své německé fanynky. Prý ať mu ji ukážu.
„Mmmmm, butífl, butífl…“
Byla to obyčejná Němka, už jsem věděl, o koho jde. Posílala fotky. Nejdřív normální, pak postupně víc a víc odhalené. Na téhle, jíž držel Song v ruce, už byla úplně nahá.
Všechno začalo pohlednicemi. Každé pondělí mi do Anglie jedna od ní přišla, na nich vzkazy lámanou češtinou. Po dvou letech přesedlala na dopisy a do nich začala vkládat své fotky nebo třeba namluvenou kazetu. Se Šmícou jsme si ji dali do rádia v autě a cestou na trénink poslouchali, co ta holka vypráví. Neměl jsem problém jí poslat podepsanou fotku, když chtěla, ale jinak jsem to celé bral jako srandu.
Jenže ono to začalo být nepříjemné. Jakmile jsem se v nějakém rozhovoru zmínil o svých dětech a rodině, ona je začala ve svých psaních napadat. Dost sprostě. Vymýšlela si, že jsem jí posílal řetízky a podobné věci a děkovala za ně. Skončilo to tak, že jsem jeden obzvlášť podivný dopis ukázal našemu tiskovému mluvčímu, jestli by se s tím nedalo něco dělat, že tohle už je za hranou.
Vyřešila to policie. Dopisy po čase přestaly.
Alespoň od ní. Jinak toho chodily hromady. Denně jsme podepisovali fotky a vkládali je zpátky do přiložených obálek. Na klubu v Liverpoolu jsme každý měli svoji poličku, kam se třídila pošta podle toho, komu byla adresovaná. Párkrát na mě tehdy vypadly i kalhotky nebo podprsenka, tomu jsme se vždycky smáli. V tomhle ohledu měl však daleko větší úspěch spoluhráč Jamie Redknapp, za ním občas přilétly kalhotky i po zápase do čekajícího autobusu.
Všechno tehdy končilo v koši. Na Anfieldu jsme měli hrozně jednoduché kabiny, jen háček a lavici, na síň slávy z podobných artefaktů nebyl prostor. A domů jsem cizí spodní prádlo samozřejmě taky nosit nechtěl.
Je fajn, že jsem měl podle všeho dost fanynek, pro mě byla ale vždycky na prvním místě rodina. Manželku jsem si vzal už v jednadvaceti, a ačkoliv dnes vidím, že jsem při svatbě vypadal na patnáct a nevěděl jsem toho moc o světě, nikdy nebyl důvod litovat. Potkal jsem tu pravou. Vždycky mi vyhovovalo zaklapnout dveře na stadionu a jet domů za ženou a dětmi. Jsem tak založený.
Neumím si představit, že bych všechny ty roky absolvoval sám, bez svých blízkých.
Nejhorší pro mě byly začátky v Dortmundu, přišel jsem si ztracený. Vešel jsem do kabiny plné borců. Andy Möller, Matthias Sammer, zmíněný Jogi Kohler… Mistři světa a vítězové Ligy mistrů, mezi nimi najednou já, ucho ze Slavie. I kdybych uměl řeč, nedostal bych ze sebe ani slovo.
A já ji neuměl.
Ještěže na prvních trénincích se jen běhalo a nehrál se fotbal, protože já bych měl ostych jen se snažit těm klukům vzít míč. Až jak dny postupovaly, přestával jsem být nervózní. V kabině jsem ráno řekl „Morgen“, převléknul se a šel na věc.
Jenže najednou se odjíždělo na soustředění, další důvod k nesmělosti. S taškou přes rameno jsem nakouknul do autobusu a uvědomil si, že každý z hráčů má své místo, na němž sedává. Poslední, po čem jsem toužil, byla situace, kdy mě někdo přehazuje jinam, protože jsem mu zasedl flek. Proto jsem se zase pěkně vrátil ven a povídal si se svým manažerem, který tam tehdy zrovna byl. Do poslední chvíle, než mě zavolali, že už jedeme. Tehdy už jsem viděl, kde je volno.
Všechny mé obavy přitom byly úplně zbytečné, spoluhráči se ke mně chovali fantasticky. Bylo mi jednadvacet a oni byli megastars, takže mě nebrali jako hrozbu, jako někoho, kdo je má vyšoupnout ze sestavy. Prd jsem rozuměl, ale stejně se mě pořád ptali, jestli s něčím nepotřebuju pomoct a brali mě s sebou, kdykoliv se šlo třeba na večeři.
Prdelky ve fotbalové kabině jsou všude na světě stejné, jen chvíli trvá, než pochytíte řeč natolik, abyste zvládali někoho popíchnout nazpátek. A abyste zapadli, nesmíte se bát, být přehnaně slušní. My sice byli za komunismu vychovávaní k tomu, abychom moc nevystrkovali růžky, abychom nebyli vidět a moc se o nás nemluvilo, Německo mě ale rychle naučilo, že s takovým přístupem se neprosadím.
Pochopil jsem, že si musím věřit. Že z nějakého důvodu v takovém klubu jsem.
Díky tomu už jsem později do Liverpoolu odcházel s větším sebevědomím. Už jsem věděl, že to chce chvíli, než začnu mluvit, ale fotbalově to půjde. Na hřišti mi proto bylo nejlíp, tam jsem zapadl hned.
Naštěstí jsem nezažil trenéry, jako byl později Benítez, s nímž prý kluci třeba dvě hodiny dělali na hřišti taktiku a ani si nekopli do balonu. Já měl samé dobré kouče, s nimiž mě tréninky bavily. Ač byla v Anglii často zima a pršelo a mně se ani za nic nechtělo z baráku, sotva jsem obul kopačky, byl jsem rázem ve svém živlu.
Stačilo si uvědomit, čeho jsem součástí, jaké tradice. Vždyť Liverpool byl klub mého mládí. Jediný, který hrál stabilně tak špičkově, že se dostal i do naší televize zapovídající jinak všechno západní. Velká vítězství nebo i tragédie, jako třeba ušlapaní fanoušci na Hillsborough, ve všem figuroval Liverpool.
Nad dveřmi jsem doma navíc měl na očích jeho šálu a schovaný i program a lístek ze zápasu z pětasedmdesátého, který přivezl tátovi jeho známý.
Najednou jsem za něj hrál a poznával na vlastní kůži, co znamená nosit na sobě jeho červenobílý dres. Jak to vypadá, když se stanete součástí té velké rodiny fanoušků, která je i v rámci Anglie výjimečná.
K tomu to tehdy byla jednoduše paráda, i co se každodenního života týká.
V deset nám začínal trénink, na čas nás ale vylezlo na hřiště možná pět. Pomalu jsme se procourali po obvodu areálu a ještě dalších dvacet minut za námi postupně vyskakovali další, kteří ještě mezitím na pohodu dosnídali. Až někdy v půl jedenácté jsme se sešli všichni. Střihli jsme si maximálně tři čtyři protahovací cviky, při nichž si samozřejmě kluci mezi sebou vyprávěli zážitky, kde byli předchozí den na večeři a co holky. Pak jsme si vzali rozlišováky, zahráli si fotbálek, po hodině si dali sprchu, oběd a jeli jsme domů.
Přesně takhle to v šestadevadesátém vypadalo v jednom z největších klubů Evropy. My na tréninkách vlastně jen hráli. S tímhle přístupem Liverpool v osmdesátých letech získal většinu svých historických trofejí, ale nebyla to jen místní specialita. V Portsmouthu jsem zažil jako trenéra Harryho Redknappa, starou školu. Pod ním to bylo úplně stejné. David O’Leary a po něm Martin O’Neill v Aston Ville to samé.
A to jsem ještě nezmínil, co obnášela ona snídaně v podání mých tehdejších spoluhráčů.
Docela jsem koukal, když si před prvním tréninkem v kantýně vedle kabiny poručili English breakfast. Fazole, slanina, párek, volská oka, jak jim to šmakovalo. Tři hodiny před zápasem do sebe klidně naházeli hranolky a steak, žádný problém. Zapili to samozřejmě kolou. Dát si něco takového já, naučený už z Německa na precizní dietku, po pár sprintech bych všechno vyklopil na trávu.
Už ze Slavie jsem byl zvyklý zajít s ostatními po zápase na pivo, bylo fajn jako celý tým sednout, rozebrat zápas, říct si k tomu něco, vyříkat si, co se komu nelíbí. To u piva v klidu každý spíš vezme. I v Liverpoolu jsme takhle občas chodívali. Připadá mi, že naše generace byla poslední, která si zvládla život fotbalisty užít naplno se vším všudy. Jen tak tak jsme utekli době, kdy si kluci pomalu nemůžou ani nikam zajít. Nezávidím jim fungování pod neustálým dohledem ze všech stran. Existovat totiž za nás dnešní technologie, vylezla by na povrch spousta věcí.
Za nás když bylo nejhůř a někdo nás naprášil, mohli jsme aspoň zapírat, že jsme nikde nebyli, zatímco dneska vás z deseti metrů někdo vyfotí a jste v háji. I proto, že chybí tyhle společné chvíle mimo stadion, už dnes spirit v mužstvech není takový.
Ostatně celá Premier League je jiná. Časy, kdy v týmech převažovali Angláni, jsou nenávratně pryč. I Liverpool se změnil s příchodem francouzského trenéra Gérarda Houlliera, po jehož první sezoně tým opustila víc než polovina místních kluků. Nechápali totiž, proč se mají vzdávat něčeho, co klubu i jim roky přinášelo úspěch. Cestu většího profesionalismu nastartoval Arsene Wenger v Arsenalu, kam si přivedl na nejrůznější pozice své lidi, a protože měl úspěchy, začalo se prostředí měnit podle něj.
Za nás jste ještě v lize potkali i taková ta klasická anglická mužstva, která pro svou hru ani nepotřebovala trávník. Třeba Wimbledon, tam měli tři vysoké stopery, tři vysoké bijce v útoku a sotva se balon přiblížil k jejich bráně, bum s ním dopředu a řezat to, rvát to přes souboje. Od poloviny tabulky dolů to bylo jedno a to samé. Typický ostrovní fotbal. Nakopnout, dostat míč do strany a pak centr do vápna. My, Arsenal, Machester United a Chelsea jsme ale už tehdy hráli útočně, sázeli jsme na kombinaci a šikovné hráče.
Největší zápasy bývaly samozřejmě s Evertonem. Pro nás i fanoušky.
Nikdy jsem se na jejich stadion netěšil, ačkoliv stál sto padesát metrů přes park. Byl nesympatický, lidi tam na nás pískali a nadávali. Přestože jsme Everton většinou poráželi, byl pro mě ohromně nepříjemný.
Naopak mě bavilo hrát proti United, ti si to vždycky chtěli rozdat otevřeně. Jen to vždycky bylo o hubu, jakmile se člověk potkal s Royem Keanem. To byl tak otravný protihráč! Nic nevypustil, brousil to, tahal za dres. Kousal a štípal, jak se říká. I když jste ho předběhli, pořád jste ho cítili za sebou, nedal vám pokoj. Jeden z nejlepších záložníků, kterého tam kdy měli. Dodnes je svůj, ani jako expert v televizi si nebere servítky. Řekne, co jak cítí, není z něho znát kalkul jako z mnoha jiných. Je nekompromisní a opravdový v životě jako byl na hřišti.
Takového chlapa respektuju, ačkoliv mě jako soupeř strašně štval.
Jsem odchovanec Sparty, ale svou první profesionální smlouvu, což byla na začátku devadesátých let novinka, jsem podepsal do Slavie.
Tedy ne já, táta.
Se sparťanskou nabídkou nebyl spokojený, kdežto ve Slavii mi zaručili šanci hrát za áčko, pokud ukážu, že na to mám. Přestoupil jsem k největšímu rivalovi a v sedmnácti začal objevovat dospělý fotbal. V béčku se tou dobou dařilo jednomu klukovi stejně starému jako já. Vytáhli ho nahoru.
Tak jsem poznal Šmícu.
Byli jsme dva svobodní mladí blbci se stejnými zájmy, proto jsme se hned sčuchli. Od té doby, mimo tří let, co byl ve Francii, jsme pořád spolu. I v Dolních Chabrech dnes bydlíme pět minut od sebe. Lítáme spolu hrát za starou gardu Liverpoolu, na golf i na akce s šestadevadesátkou, týmem reprezentantů ze stříbrného Eura.
Když z Liverpoolu odcházel do Realu Steve McManaman, hledali za něj podobného hráče. Trenér a asistent byli Francouzi a z jejich ligy jim utkvěl v paměti jeden šikovný Čech, taky ofenzivní záložník. Jednou za mnou přišli zeptat se, jaký je charakterově Vladimír Šmicer.
To myslíte vážně?
Hned jsme si se Šmícou volali, ostatně jako snad každý týden, a říkali si, jaká by byla pecka, kdyby tohle klaplo. Zároveň nám to přišlo tak neuvěřitelné, že by to snad ani nebylo možné. Na to, aby se tenhle přestup uskutečnil, to byla až moc dobrá představa.
A pak ho k nám podepsali.
První týdny bydlel u mě a vyzvídal. Taky jsem mu všude překládal, protože anglicky se teprve učil, i v restauraci jsem mu objednával.
Jednou se k nám takhle blížila servírka a já na něj: „Šmíco, co teda chceš?“
„V klidu, já si to řeknu,“ prohlásil suverénně.
Servírka byla mladá holka kolem dvaceti, navíc v nás poznala fotbalisty Liverpoolu, tak působila nesměle. Šmíci se zeptala, co si bude přát, a on jí s ledovým klidem, jako by tam žil už roky, povídá: „One cock.“
Zčervenala.
Sranda je, že Šmíca v podobných situacích červená taky. Pochopil, že je něco špatně, a dokonale zrudnul. Pro jistotu ale svou objednávku zopakoval.
„One. Cock.“
Holka dostala záchvat smíchu, já zrovna tak a Šmícovi nezbylo nic jiného, než se začít chechtat taky.
„Co jsem řekl?“ ptal se, když servírka, která samozřejmě pochopila, odešla.
„Místo koly sis poručil pinďoura.“
Jinak mě ale Šmíca nepotřeboval mít pořád za zadkem. Je to neskutečně pozitivní člověk a prima kluk, co se hrne do každé srandy. I přes počáteční hendikep s jazykem zapadl skvěle. Pořád se smál a spoluhráči viděli, že je dobrej, že kopat umí. Na konci přípravy už se bavil s každým, svoji angličtinu rozvinul úplně noblesně.
Nejvíc zhruba ve dvě ráno na party.
To mi připomíná, jak jsem mu předchozí roky vždycky vyprávěl o tradičních vánočních večírcích, na něž se chodilo v převlecích. Každý vzal pár kamarádů, stavili jsme se na drink a pak se pokračovalo na diskotéku, zamluvenou měsíce dopředu. Během celé sezony kluci zvali holky, ať tolikátého a tolikátého přijdou na tuhle naši akci. Sešla se jich tam vždycky pěkná řádka, všechno ale za zavřenými dveřmi, mohli tam jen zvaní. O to větší sranda byla.
Historkám odsud se Šmíca vždycky smál, ale jak jsem ho znal, určitě si myslel, že si něco přibarvuju.
Houllier nám tyhle party zakázal, protože v osmadevadesátém na ni jedna holka v kabelce propašovala kameru, druhý den všechno vylezlo v bulváru a my dostali sprda, že děláme klubu špatnou reklamu. Aby se ale dodržela tradice, že noví kluci musí na týmové pařbě něco zazpívat, alespoň jsme si pro sebe objednali uzavřenou restauraci.
Na Šmícově představovačce jsem byl autem, takže jsem ho pak vezl domů a on se na mě ze sedačky spolujezdce podíval se slovy: „Po dnešním večeru ti věřím všechno, cos mi kdy vyprávěl.“
Škoda, že Šmícu v Liverpoolu často zastavilo nějaké zranění, když už měl parádně našlápnuto. I tak vydržel šest let, což je na takový klub dost. Spolu jsme vyhráli Pohár UEFA, Šmíca s Milanem Barošem to pak dotáhli až k trofeji, o níž jsme si roky vyprávěli, jak parádní by bylo ji získat.
K triumfu v Lize mistrů.
„Číčo, máme to,“ křičel Šmíca do kamery po senzačním finále v roce 2005, kdy to otočili proti AC Milán z 0:3 po poločase. Dával tehdy gól i proměnil penaltu, s Liverpoolem se tak rozloučil nádherně. Já hned u televize věděl, že ono „Číčo“ patří mně, málokdo jiný tušil, že si mezi sebou takhle říkáme.
Tohle oslovení vzniklo po posledním přípravném zápase jedné sezony, kdy jsme na Anfieldu hráli proti Laziu Řím. Přivezli i kluka, už ani nevím, jak se jmenoval, jemuž všichni říkali právě „Číčo.“ Měl nefotbalovou postavu, kudrnaté vlasy, trenky vytažené až někam pod břicho a Mancini ho nasadil na posledních pár minut. My se Šmícou už seděli vystřídaní a sledovali jsme, jak si z tohohle hráče i samotní kluci z Lazia dělají srandu.
U lajny chtěl třeba udělat kličku, nepovedlo se mu to a celá lavice i s Mancinim se zvedla a začala tleskat. „Bravisimo, Číčo,“ řvali. Tohle udělali asi pětkrát.
Pokaždé, co se nějak potkal s míčem.
My dostávali záchvaty smíchu. A vznikla letitá přezdívka.
Není snadné vystoupit z bubliny profesionálního sportu do běžného života. Jako fotbalista se o nic nestaráte. Všechno je pro vás připravené a polovinu týdne vlastně ani nejste doma, furt někde cestujete.
Najedou člověk skončí a má moře volného času. Není na to zvyklý on, ani rodina.
Našel jsem si recept, jak se s tou změnou vypořádat, docela jednoduchý. Musím pořád něco dělat, hledat si program. Půl roku jsem v Praze, půl někde na cestách. Mám lidi, s nimiž hraju golf, další, s nimiž chodím cvičit, nebo kamarády na pivo. Jsou stejně založení jako já, pořád o něco hrajeme. Klidně o blbé kafe, a jakmile se někomu něco nepovede, hned si do něj rejpneme. Z každého setkání pak žijeme další měsíc, protože vždycky vzniknou nějaké nové situace a vytvoří se nové historky.
Speciální skupinu pak tvoří bývalí hráči Liverpoolu, s nimiž se dodnes vídáme na různých akcích a pokaždé si máme o čem povídat. Už jen náš společný chat na WhatsAppu je úlet. Potkávají se tam čtyři generace fotbalistů, od Stevieho Gerrarda, Luise Garcii a Šmíci až třeba po Johna Aldridge.
A co tam se objevuje za věci…
Připomíná mi to, že dokud jsem hrál, smál jsem se každý den. V Česku, Německu i Anglii má každý tým pár kluků, kteří se svojí povahou starají o zábavu.
Dnes mi proto nechybí dřina, která ke sportu patří. Chybí mi cesty autobusem na soustředění.
Všechny ty historky.
Hlášky, po nichž všichni lehli.
A nejvíc mi chybí hodina v kabině před tréninkem a po tréninku.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází