Nahoru a dolů

Michal Jordán

Nahoru a dolů

Seděl jsem jako zařezaný na svém místě v letadle a sledoval, jak kolem mě uličkou chodí jeden spoluhráč za druhým k přední sedačce, která patřila trenérům.

Další.

Jeden bek, druhý bek.

Ty jo, už jich je docela dost, to by mohlo být dobré…

„Michale, máš jít za koučem.“

Ne, tohle ne!

Chlap z klubu přes PR mi poklepal na rameno. Zvedl jsem se jako omráčený, protože jsem věděl, co to znamená. Zase mě posílají dolů. Proč zase já? Cítil jsem bezmoc. Takhle už to nezvládnu dál. Když s vámi chce v téhle chvíli trenér mluvit, jediným důvodem je, aby vám oznámil, že končíte.

Nemýlil jsem se.

Čtyři předchozí sezony mě v Carolině nechávali na farmě. Každý den jsem chodil na zimák s tím, že jim dokážu, že na NHL mám. Léto co léto jsem se z Česka vracel lepší a vyspělejší, měl jsem za sebou už i mistrovství světa v Minsku. Vnímal jsem, že tenhle kemp se mi fakt povedl, předvedl jsem, co jsem mohl. Přišlo mi, že na ledě dělám správné věci.

A pak jsme letěli z předsezónního zápasu v Columbusu...

Blue Jackets nastoupili v plné sestavě, kdežto my dorazili s partou nováčků, samí kluci z farmy, čerstvě vyšlí z juniorky. Jen jsem se podíval na soupisky a věděl jsem, že nás čeká zatraceně těžká práce. Před utkáním se v kabině postavil trenér Bill Peters a říká: „Všichni nám dokažte, že tu chcete být. Dneska máte šanci si vybojovat místo v tomhle mužstvu.“

Udělám pro to maximum, odpověděl jsem si v duchu.

Prohráli jsme 3:6, ale já byl nejlepší z beků. Jediný jsem zůstal v plusu, dal jsem gól, kterým jsme šli do vedení, na další jsem asistoval. Hrál jsem dobře, udělal jsem body, říkal jsem si, že by to mohlo vyjít. Potom přišlo poklepání na rameno a já se přes celé letadlo šoural dopředu.

Je to jako pochod na popravu.

Cítil jsem pohledy ostatních kluků, kteří stejně jako já jen doufali, kdy tyhle pohovory skončí. Byl jsem poslední „odsouzený“. Ti, které si dosud nezavolali, v týmu zůstávali. Že já šel za trenérem znamenalo, že oni uspěli. Dívají se na vás, a i když se to třeba snaží skrývat, poznáte, jak jsou rádi, že to neodnesli oni.

V kempu musíte být sobec, nejde se moc kamarádit. Sejde se patnáct lidí, kteří chtějí jedno místo, v takovém případě si nejde hrát na přátelství. Já tentokrát věděl, že jsem tři čtyři z těch kluků svým výkonem předčil. Jenže ono to není jen o hokeji. Je to byznys. Můžete být daleko lepší než někdo jiný, ale nevíte, jaké s ním mají v organizaci plány. Můžete ovlivnit jedinou věc: své výkony.

V mém případě ani to nestačilo.

Vepředu seděli trenér s asistenty a generální manažer. Oznámili mi, co jsem předpokládal. Prý jsem hrál špatně do obrany.

Vždycky jsem držel pusu a přijal, co mi řekli, ale tehdy jsem už mlčet nevydržel.

„Fakt nevím, co mám dál udělat. Já v tomhle kempu hrál výborně, a když na někom chcete problém najít, najdete si ho vždycky. Co znamená ‚špatně do obrany?‘ Už mě to nebaví, nechci na farmu, vrátím se do Evropy.“

Byl jsem docela důrazný. Asi to zrovna ode mě úplně nečekali, takže mi začali tvrdit, že odcházet nemám, že se mnou dál počítají.

Zeptali se, kolik mi je.
„Čtyřiadvacet.“
„Tak to ještě vydrž. Brzy se do NHL dostaneš a můžeš ji pak hrát dalších deset let.“
„To je pěkné. Ale vy mě zase posíláte dolů, už popáté.“

Tímhle naše konverzace skončila. Zbytek letu bylo peklo, chtělo se mi vyskočit s padákem a už nikdy se nevracet. Hned druhý den jsem volal agentovi a všechno mu vylíčil. Že už toho mám fakt dost, že jsem svému cíli v podobě NHL obětoval hodně a vidím, že to nikam nesměřuje a už bych se proto chtěl vrátit do Evropy. On souhlasil a slíbil, že začne obvolávat kluby, kdo by měl zájem. Že se to ale může chvíli protáhnout a já mám do té doby makat dál a čekat, až se ozve s novinkami.

Na farmě v Charlotte mě udělali kapitánem.

Fungovat v AHL není lehké, ale ohromně vás to posune. Jsem rád, že jsem si jí prošel.

Takové čtyři zápasy v pěti dnech ve spojení s cestováním, to je velká zkušenost. Nebo si představte porci třiceti utkání… My je jednou hráli během ledna a února. V šedesáti dnech třicet zápasů. Každý druhý den jdete do nového duelu, proti novému soupeři v novém městě, s novým zaujetím, dobití a vyčerpaní. To je obrovský záhul. Lidi si možná myslí, že jen hrajeme hokej, užíváme si a máme pohodový život, ale nevidí do zákulisí. Nevidí, jak se omlácení po zápase nasoukáte do autobusu, kde strávíte třeba celý den. Jste unavení, ale tlačí na vás z klubu a i vy sami od sebe čekáte to nejlepší, nehodláte povolit, protože přece chcete do NHL. Nevíte, kdo vás v daný okamžik zrovna sleduje. Vždyť právě tohle může být utkání, které se vám povede a na jeho základě vás za dva týdny zavolají nahoru. Nebo vám naopak nevyjde a můžete být do konce sezony odepsaný, radši si místo vás vyberou jiného.

Stres. Nikdy nekončící stres, jestli jste opravdu odvedli maximum, jestli to nešlo líp. Musíte vytrvat. Udržet si chuť do hokeje a čistou hlavu po celou dobu, jinak vás to semele.

Já se kdysi zařekl, že pro splnění svého snu podstoupím cokoliv.

Cokoliv.

Postupoval jsem vzhůru pomalu a postupně. V sedmnácti do Kanady, pak draft, první smlouva, časem ochutnávka NHL na pár zápasů, které mi ukázaly, že to vážně stojí za to. A že má smysl skousnout, co je třeba. Stejně jsem si kolikrát říkal, že to vážně nemám zapotřebí. Zvlášť čtvrtý rok v Charlotte byl náročný. Už jsem měl díky záskoku u Hurricanes představu, jak to nahoře chodí, a věřil jsem, že hraju tak, aby mě mohli povolat.

Nepovolali.

Bylo ubíjející, chystat se na další utkání, přičemž jiní kluci mířili k prvnímu týmu. Měl jsem chuť se na všechno vybodnout. Chvilkové naštvání ale vždycky po čase přejde, člověk se s tím vyrovná a další den vstane a jde makat na tom, aby se NHL zase o něco přiblížila.

Mně do ní v konečném důsledku pomohl i můj vzdor.

Do smlouvy se nám po předchozích zkušenostech podařilo dostat klauzuli, že pokud do Vánoc neodehraju deset zápasů v NHL, můžu odejít do Evropy. V mé páté sezoně na farmě začínalo být jasné, že to nestihnu. Do toho se mi scházely nabídky od klubů, které chtěly přestup řešit co nejdřív.

„Mám tu KHL, do dvou dnů bys letěl,“ oznámil mi agent.

„Dobře, beru,“ neváhal jsem. Dopředu jsme to probrali s manželkou. Rusko zvládneme, řekli jsme si.

Za tři hodiny volal agent znovu.

„Hele, asi počkáme. Povolali tě nahoru.“

Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli mě vážně v tu chvíli v Carolině nutně potřebovali, nebo je jen vystrašilo, že o mě mohou přijít. Když si to všechno spojím, spíš do sebe zapadá ta druhá varianta.

Ale NHL se přece nemůžu vzdát, uvědomil jsem si. Rozhodl jsem se, že zůstanu.

Odehrál jsem přesně deset zápasů než přišla vánoční pauza. Jaká náhoda.

Jakmile se mi začalo dařit, utnuli mě, abych si pak nemohl říct o víc peněz.

Nedařilo se nám, prohráli jsme víc než polovinu utkání, v nichž jsem nastoupil. Neměl jsem žádný bod, k tomu minus čtyři účast na ledě. Ale to ještě nebylo nic tak hrozného v porovnání s jinými. Do toho se mě asistent manažera jednou zeptal, jak to mám s bydlením v Charlotte a jestli by byl problém přestěhovat se do Raleigh. To je dobré znamení, to značí, že s vámi počítají. Navrch vyměnili jednoho obránce pryč, zůstalo pro mě v sestavě volné místo. Super. Prolomili jsme to!

Uběhly dva dny.

Čtyři.

Týden.

Nikdo se se mnou nebavil.

Najednou mi chyběly nové hokejky. Šel jsem tedy za kustody, co se děje. Prý, že už mi je objednali. Do tří dnů je tady mám.

Fajn, počkám.

Za tři dny nic.

Bylo mi to divné, tak jsem zavolal člověku z firmy CCM, který měl moje vybavení na starosti. Divil se, co po něm chci, protože prý od Caroliny neměl na mé jméno objednávku. Zašel jsem tedy znovu za kustody. Znovu mi tvrdili, že mi hokejky objednali. Nemusíte být Sherlock Holmes, aby vám docvaklo, že tady něco nehraje.

Mezitím se přihodila i další věc. Dostal jsem v zápase ránu do ruky, ale zvedl jsem se a ještě přes půl minuty dokončil střídání. Jenže mě bolel prst. Jako prase. Sundal jsem tedy rukavici a všiml si, že je úplně vyskočený z kloubu. V panice jsem dojel na střídačku, kde mi ho nahodili zpátky, ale na rentgenu se pak ukázalo, že ho mám zlomený.

Jdu hrát, říkám doktorům.

Zatejpovali mi ho a já zápas skutečně dohrál. Věděl jsem, že tohle je moje šance. Kdybych byl zraněný, místo mě by povolali někoho jiného a sotva bych se dal do pořádku, zase by mě poslali na farmu. Další dvě utkání jsem se tedy sice do sestavy nedostal, ale všem jsem stejně dál říkal, že prst je v pohodě. Přestože nebyl.

Projela mi jím šílená bolest při každém dotyku s pukem, o střelbě ani nemluvím, to se mi do očí draly slzy.

Před tréninkem po příletu zpátky do Caroliny jsem si ho zrovna tejpoval, když ke mně přišel asistent generálního manažera zeptat se, co s tím mám. Přiznal jsem mu to, ale hned jsem dodal, že můžu hrát. Ještě jsem si pro sebe říkal, jak je hodný, že se zajímá. Ale on odpověděl, ať jdu za trenérem.

Hned jsem věděl proč. Zase mě čekal přesun dolů.

Kdybych řekl, že s tím prstem hrát nemůžu, nemohli by to udělat. Takhle jim ale nic nebránilo. Navíc jsem už měl splněný limit zápasů, kvůli němuž jsem nemohl bez souhlasu klubu odejít.

Trenér mi oznámil, že prý jsem nesplnil jeho očekávání a mám špatné statistiky. Prý mě brali jako ofenzivního beka po tom, co jsem v kempu za dva zápasy udělal dva body. Že čekali i teď bod na zápas.

„Copak já jsem hráč, který má mít bod na zápas? Viděl jsi mě někdy hrát? Já se snažím být dobrý vzadu a když to jde, na přesilovce jsem schopný nějaké body nabrat.“
„Hmm, to si nemyslím. Čekali jsme víc. A jestliže jsi teď minus čtyři, nechat tě tu do konce sezony, budeš minus čtyřicet. To by se ti líbilo?“

Náš rozhovor tímhle skončil.

Po čase jsem se přece jen vrátil a odehrál jsem nakonec za Hurricanes skoro polovinu ročníku. Čím víc jsem nastupoval, tím jsem se cítil líp. Dostával jsem dost minut na ledě, chodil jsem na přesilovky, konečně jsem i udělal nějaké body. Proto mi bylo divné, že jsem časem bez zjevného důvodu zase občas skončil mezi náhradníky nebo se najednou nedostal na přesilovku. Ptal jsem se ostatních kluků, co si o tom myslí a jestli něco podobného zažili. Chápali, o co jde… Končil mi kontrakt.

Jakmile se mi začalo dařit, utnuli mě, abych si pak nemohl říct o víc peněz a vyskakovat si u jednání.

Marián Hossa kousek za modrou natáhl ke střele a vyšvihnul šlupku na lapačku, s níž náš brankář neměl nárok cokoliv dělat. Neskutečný vikýř. Jsem ke svým výkonům hodně sebekritický, ale proti tomuhle jsem fakt nic nezmohl, protože jsem proti chicagskému přečíslení naskočil jako střídající, jen jsem se snažil udržet rychlost s protihráči.

Tenhle gól byl na 1:5 z našeho pohledu, nakonec jsme s Blackhawks prohráli 2:5.

Druhý den si mě zavolal trenér.

„Máš krátké hokejky.“
„Cože? Vždyť s touhle délkou hraju celý život, jsem na ni zvyklý.“
„Ne, máš to krátké. Kdybys je měl delší, Hossa včera nedal gól.“
„Aha. Tak co mám podle tebe dělat?“
„Prodloužíš si hůl o dva a půl centimetru teď a o dalších dva a půl v létě. A jestli to nebudeš mít do zítřka, posílám tě na farmu.“

Tak jsem nastavoval.

Jsou hráči, kteří na své hokejce poznají bez přehánění každý půlcentimetr. A já měl najednou ze dne na den hrát s holí o dva a půl centimetru delší. Je to úplně jiný pocit, jako by ta hokejka nebyla vaše. Na tréninku jsem s novou holí nedal přesně první tři nahrávky a kouč za mnou přijel, co je za problém. Že jestli ani neumím přihrát, tak asi nemůžu hrát NHL.

Nic jsem na to neřekl.

Za týden mi oznámil, že mám hokejky pořád krátké. Mám přidat další dva a půl centimetru. Během tak krátké doby jsem měl najednou v ruce úplně jinou hůl, kterou bylo třeba držet pod jiným úhlem, jinak pružila a měla jiný sklon směrem k ledu. Sezonu jsem nicméně nějak dobojoval. Bylo to víc o šermování, než o hokeji. Nebyl jsem si jistý s pukem, netroufal jsem si nic dovolit, radši jsem hrál vyloženě jednoduše. Ne tak, jak umím.

Přijel jsem pak na mistrovství světa do Prahy a první co, vzal jsem pilku a hokejky jsem si zase zkrátil na původní délku. Chtěl jsem být zase sám sebou.

V létě jsem pak podepsal jednocestnou smlouvu, což v podstatě zaručuje, že s vámi počítají do prvního týmu.

Ale trenérův oblíbenec jsem dál nebyl.

V Americe to nebylo vždycky jen trápení. Nikdy třeba nezapomenu na svůj třetí rok na farmě. Tehdy mi to šlapalo. V lednu si mě zavolal náš kouč Jeff Daniels, a přestože jsem zrovna dělal pravidelně body, bál jsem se, že mě chtějí vyměnit. Jsem už takový, na věci se dívám spíš pesimisticky.

„Hraješ výborně, dostal jsi pozvánku na zápas hvězd.“

Zůstal jsem zírat. Já? Na all star? Cítil jsem, že se mi daří, ale tohle bylo něco neskutečného. Během toho víkendu v Providence jsem si užil ohromnou radost z hokeje. Brzy po návratu jsem zrovna seděl v Chicagu na snídani, když mi psal známý, který dělá v Charlotte v kanceláři.

„Už s tebou mluvil trenér?“
„Ne. Proč by měl?“
„Nic, dobrý. Měj se.“

U zimáku jsem si všimnul, že mám od kouče dva nepřijaté hovory. Ty bláho, co se zase děje? Hned jsem pospíchal za ním a na chodbě jsem zahlédl kustody, kteří se úplně rozzářili a začali vyvolávat moje jméno a tančit.

Pořád mi to nedocházelo. Ani tehdy, kdy jsem bral za kliku trenérovy kanceláře.

„Víš, proti komu se dneska hraje?“ zeptal se mě.
„Proti Chicagu.“
„Ne, proti komu hraje Carolina.“
„Jak to mám vědět?“
„Proti Torontu.“
„Fajn.“
„To znamená, že i ty hraješ proti Torontu.“

Najednou mi všechno docvaklo. Svět kolem mě se zastavil. Bouchlo ve mně neuvěřitelné nadšení.

„Tak už tady neseď, za hodinu a půl ti letí letadlo. Ať to stihneš. Hodně štěstí, užij si to. Tohle je odměna za ty roky dřiny, které jsi tady do toho dal.“

Hokejové věci už mi mezitím sbalili, na hotelu jsem naházel do kufru oblečení a spěchal na letiště. V letadle z Chicaga do Raleigh, což jsou asi dvě a půl hodiny, jsem si přehrával, jak to bude vypadat. Moje premiéra v NHL! Ohromně jsem se těšil. Po přistání na mě na mobilu čekalo asi sto zpráv s gratulacemi a tehdy mi naplno došlo, že to není sen, že se to vážně děje. Vyzvedlo mě auto a jel jsem rovnou na zápas.

Stál jsem pak při hymně v dresu Caroliny, rozhlížel jsem se po plném stadionu a přišlo mi to zase jako něco, co nemůže být realita. Prvních pár zápasů proběhlo jako v živém snu.

V mém snu o NHL.

Dohráli jsme zápas na farmě, po němž mě chytla střevní viróza. Ale nehorázná. Celou noc jsem ležel na záchodě a přitom jsem věděl, že se Carolině zrovna zranil obránce.

V osm hodin ráno jsem poprosil manželku, ať udělá cokoliv, ale prostě mě musí dostat na zimák. Vletěla do obchodu, nakoupila, co šlo, a začala mě dávat dohromady.

Odjel jsem. Úplně hotový, ale to jsem nedával najevo. Hrál jsem, že je všechno v pohodě, aby snad někoho nenapadlo, že bych nemohl nastoupit. Cestou z tréninku mi skutečně zavolal trenér z Hurricanes, že mě berou nahoru a zítra mě nasazují proti Calgary. Že jsem stoprocentně v sestavě, dostanu prostor na přesilovce a budu mít velkou šanci předvést, co ve mně je.

Super!

Přijel jsem domů, zapomněl na celou virózu, sbalili jsme celou rodinu a jeli dvě a půl hodiny autem. Celou cestu jsem si představoval, že jim konečně ukážu. Že tohle je příležitost, na níž jsem čekal. Že už to konečně zlomím a mohl bych tam zůstat.

Druhý den po rozbruslení se mnou chtěl kouč mluvit. Počítal jsem, že mi poví něco k taktice.

„Vy dneska hrajete na farmě, viď?“
„Ano, máme zápas.“
„Tak se sbal a jeď zpátky, ať ho stihneš.“
„Jak ‚jeď zpátky?‘ Vždyť mám hrát tady.“
„Situace se změnila, běž do sprchy, a pak se ještě zastav.“

Za chvíli to bylo zase jinak. Že prý se rozhodli, že mě ještě hned nepošlou do hry, že ale zůstanu s nimi, podívám se večer na zápas a až pak se vrátím na farmu.

Chtěl jsem něco rozkopat. V těchto momentech vám dojde, že jste jen loutkou někoho jiného. Že pokud někomu něco přeletí přes nos, nehnete s tím.

Podruhé se mnou takhle zametli, když jsme s Charlotte hráli v Texasu. Přejížděli jsme, měli jsme dva dny volna a mě během nich povolali k Hurricanes. Zase s tím, že budu hrát. Letěl jsem tedy přes pět hodin a dorazil kolem půlnoci. Úplně rozsekaný, ale furt nadšený, že tam jsem.

Druhý den na rozbruslení mě vyvedli z omylu. Večer jsem seděl na tribuně a pak mi oznámili, že mám letenku na šestou ráno, abych stihl v Texasu ještě ten den utkání za farmu.

Udělal jsem si zkrátka takový fajn výlet přes půlku Států, abych se mrknul na NHL.

Tentokrát za mnou alespoň zašel manažer s tím, že mu to je líto, že jsem to zase odsral a že jsem musel tolik cestovat, ale nedá se nic dělat.

Udělali mi to samé ještě potřetí. Vždycky jsem to ale skousnul. Sice jsem si přišel hloupě, uvnitř jsem byl vytočený na nejvyšší míru, ale navenek jsem nedal nic znát.

Až v mé poslední sezoně už to začalo být neúnosné. Nepostavili mě asi pětadvacet zápasů v kuse, ačkoliv jsem nebyl zraněný. Prostě jsem nehrál a čím dál víc jsem byl hotový z toho, že ani nevím, co je za problém. Zkrátka jsem se jednou nevešel do sestavy a neobjevil se v ní skoro dva měsíce. Jediné, k čemu jsem se tehdy upínal, bylo blížící se narození dcery. Rodina byla mým motorem, abych vydržel. I proto, abychom se v tomhle období už nikam nestěhovali.

Na čtyři zápasy mě poslali na farmu, abych se dostal do kondice. Neměl jsem s tím problém, šel jsem a v prvních dvou utkáních jsem tam dal tři góly. Hrál jsem tak, že na mně ta dlouhá pauza nebyla poznat, měl jsem ze sebe skvělý dojem. Rozvoj obránců má v klubu na starosti Glen Wesley, bývalý skvělý bek, vítěz Stanley Cupu. Po jednom z těch zápasů za mnou přišel s tím, že nemůže ovlivnit věci, které se dějí nahoře, ale že jim popíše všechno, co jsem v Charlotte ukázal, a že je na mě pyšný, jak jsem se s celou situací dokázal vypořádat. Že jsem přišel na farmu, aniž bych byl nasraný, nedal jsem klukům ani trenérům najevo, že mě současný stav věcí vytáčí, a ukázal jsem, že jsem skvělý profík. A že bych měl být i hrdý já sám na sebe, jak jsem to celé zvládnul.

Nechtěl jsem remcat nebo vybouchnout a dát komukoliv záminku, aby mě mohl setnout.

Dost mě ta slova potěšila. Ještě od takového hráče, který toho tolik dokázal. Jedna taková pochvala dokáže divy. Ukáže vám, že to, co děláte, aspoň někdo vidí a ocení.

Já totiž ani během těch dvou měsíců nechtěl remcat nebo vybouchnout a dát komukoliv záminku, aby mě mohl setnout. Snažil jsem se držet hubu a krok a každý den chodit na zimák s pozitivním myšlením. Samozřejmě jsem se ale časem ptal, co je za problém. Nikdy mi nic neřekli. Vždycky bylo všechno v pohodě a měl jsem dál dělat, co dělám, že moje chvíle přijde.

Nepřicházela.

Pořád jsem to však bral tak, že tohle je moje první šance v NHL a já všem musím ukázat, že jsem týmový hráč a nadřízení to časem ocení. Nelituju, že jsem to skousnul. Ale na druhou stranu, možná jsem tím spíš ukázal, že snesu všechno.

Strašně moc jsem chtěl hrát, přesto jsem pořád držel naštvání v sobě. Chyběla mi už i obyčejná radost z hokeje, bylo to celé jedna velká mrzutost. Viděl jsem, jak někteří kluci na ledě dělají jasné chyby a nejsou za ně potrestáni, kdežto cokoliv jsem podělal já, měl jsem to na talíři.

Zároveň celé tohle období vidím i z té lepší stránky. Naučil jsem se díky němu spoustu nových věcí. Třeba jsem si uvědomil, že ne za všechno můžu já, což v sobě jinak přirozeně mám. Vždycky začínám u sebe, vím, že si toho na vlastní hlavu hážu až moc, a když jsem třeba na ledě u inkasované branky, snažím se hledat nejdřív svoji chybu. Přemýšlím, co jsem mohl udělat líp.

Někdy s tím ale prostě nenaděláte nic. A není úplně ideální mít dojem, že jste vždycky ten nejhorší. Začal jsem proto spolupracovat s mentálním trenérem a učil se myslet víc na sebe.

Vážím si toho, že si hokejem můžu vydělávat na živobytí a zvlášť na takové úrovni. Ale někdy to je na palici. Tři čtvrtě mé poslední sezony v Carolině jsem řešil věci, které neměly s hraním nic společného. Měl jsem hlavu jako balon. Nebýt rodiny a mých dvou dětí, nevím, jestli bych to zvládnul.

Vysvobozením pro mě pak byla reprezentace. Mistrovství světa a Světový pohár mě utvrdily v tom, že zase tak špatný hráč nebudu. S odstupem času si tak ještě víc vážím, že mi trenéři z nároďáku věří.

Taky obdivuju všechny kluky, kteří si NHL vyčekali na farmě. S tím, co jsem zažil, jsem totiž jen jeden z mnoha. Můj respekt má každý, kdo se zvládl nahoru prokousat, přestože to musel mít zatraceně těžké.

Mám představu, čím si musel projít.

Všechno to šíbování, které jsem zažíval, nikdy nebylo jen o mně. Musím totiž vždycky ještě vymyslet, jak to uděláme s manželkou a dětmi.

Žijeme pořád na půl cesty někam.

Na farmě jsme neustále balili. Strávili jsme tam osm měsíců, nemělo cenu, držet byt přes léto. Vždycky jsem navíc věřil, že na podzim už se nevrátíme. Rok od roku jsme tam zařizovali bydlení a po sezoně ho zase vyklízeli. Dvanáct hokejových tašek věcí. Nábytek jsme nechávali na místě a zbytek vždycky zůstal známým nebo jsme ho prodali.

To samé poslední rok v NHL.

Když jsem nejvíc pendloval mezi farmou a Carolinou, syn už chodil do školy a nemohli jsme ho odsud vytrhávat, takže za mnou s manželkou jezdili jen na víkendy. Tehdy to bylo nejnáročnější. Ve volné dny jsem dával autem dvě a půl hodiny jízdy mezi Raleigh a Charlotte abych se s nimi aspoň chvíli viděl.

Ano, počítáte správně. Je mi šestadvacet a můj syn už před dvěma lety chodil do školy.

Založil jsem rodinu v osmnácti, stal jsem se otcem na dnešní poměry hodně brzy. Upřímně, přišlo to nečekaně a vzbudilo to tehdy i spoustu otázek v mém okolí. Pár kamarádů mi to vzalo, slyšel jsem, že si vůbec neužiju života a zkazím si kariéru. A jestli si prý vůbec dokážu představit, jak to bude vypadat. Našli se ale i tací, kteří nás dost podporovali. Ti tvrdili, že mi to pomůže. Že nebudu vymýšlet kraviny a budu se aspoň snažit zabezpečit rodinu, což mě bude hnát víc, než kdybych byl bezstarostný.

Přesně tak to v mém případě vypadá. Díky rodině jsem tam, kde jsem.

S manželkou, která je o něco starší, jsme spolu byli od mých šestnácti, kdy jsem hrál v Kanadě juniorku. Jezdila za mnou vždycky na pár týdnů.

Pak mi jednou, když jsem doma v Česku šel ze školy, volala, že čeká dítě. Něco jsme tušili, ale v první chvíli to stejně byl šok. Bál jsem se, nepopírám. Vždyť já byl úplné ucho. I můj táta říkal Lucce, že bude mít doma dvě děcka.

Z obou našich rodin jsme ale dostali ohromnou podporu. Jejich přístup byl takový, že všechno se dá zmáknout. I já začal brzy uvažovat už jen o tom, aby byl náš malý hlavně zdravý.

Jenže zároveň jsem ještě nic nevydělával, přes sezonu jsem byl v zámoří a doma jsem chodil na gympl. Co mohlo dopadnout špatně, nás s Luckou ještě víc sblížilo. Od té doby děláme všechno společně a víme, že si poradíme se starostmi, ať už jsou jakékoliv.

Je důležité, že jsem nikdy nedělal hlouposti. Nikdy jsem nebyl typ, který by potřeboval k životu diskotéky. V týmu nezkazím legraci, ale nepotřebuju každý týden vyrážet někam ven. Jo, moji vrstevníci asi mají víc volného času, můžou si po tréninku lehnout a ráno nemusejí vstávat vypravit děti do školy. Ale já čas s rodinou trávím rád. I když někdy přiletím ze zápasu ve čtyři ráno, jdu se stejně podívat na synův trénink, přestože jsem spal jen chvíli a jsem utahaný. Pomáhám i s malou, ale víc toho je samozřejmě na manželce, ta se jí věnuje neustále a zná všechny její potřeby. Zato synovi bylo osm a začíná z něj být solidní parťák.

V NHL už se chodil dívat na zápasy a sledoval highlighty. Ráno ještě před školou mi hlásil, jestli dal Jarda Jágr gól a kdo z českých kluků měl nahrávku. Ani jsme ho do hokeje nenutili, našel si k němu cestu sám, baví ho. Určitě i díky tomu, že v jeho prostředí vyrůstá.

Náš vztah je spíš kamarádský. Dokážu zakročit jako otec, ale často si vážně přijdu, že jsem spíš jeho kámoš. Máme k sobě blíž, než je dnes u tátů se syny běžné.

V jeho sedmnácti mi bude pětatřicet. Byla by pecka, kdybychom si spolu jednou zahráli. Přiznávám, i tohle mi proletělo hlavou, když ho Lucka čekala. Že kdyby všechno klaplo, máme větší šanci, že se spolu sejdeme na ledě.

Když ho teď sleduju, říkám si, že by to byl super zážitek.

Strašně mě štval ten gól, který jsme dostali.

Vždycky bych vraždil, když jsem na ledě u inkasované branky, ale tahle mě mrzela obrovsky. Ve čtvrtfinále domácího mistrovství světa jsme si s Honzou Kovářem špatně přebrali hráče a Finové díky tomu vyrovnali na 3:3. Co když i kvůli tomuhle prohrajeme? blesklo mi hlavou.

Ale ne. Měli jsme Jardu.

Z modré čáry jsem viděl, jak objíždí branku a střílí. Jak puk propadává gólmanovi za záda. Všechno se najednou otočilo. Je to tady! Zbývá kousek, budeme hrát o medaili!

Kvůli tomu rachotu na tribunách, tomu obrovskému řevu, kvůli té euforii odmala dřu.

Je nepopsatelné, co v takovou chvíli prožíváte. Vidíte jen tmu, kolem vás je vzduchoprázdno. Nedochází vám, co se děje, to až po zápase začnete přemýšlet, co se to vlastně stalo.

Ten den jsem dlouho nemohl usnout, pořád jsem to měl před očima.

Tohle je nároďák, to je přece nejvíc! Jsme v semifinále! Ten postupový gól dal Jaromír Jágr! Já byl přímo u toho! Jako malý jsem měl doma plakát vlasatého kluka v dresu Pittsburghu a četl jsem o něm knížky. Pro naši generaci nebyl jiný vzor. Najednou se vidím na fotce, jak toho samého člověka objímám. Jardu totiž radost po té brance vyvezla až ke mně na modrou, tak jsem ho chytil za pas. Okamžik trvalo, než se k nám sjeli ostatní. V tu chvíli vznikla ta nádherná momentka.

Kluci ji hned překřtili na Titanic.

Jirka Novotný s Kubou Klepišem tuhle oslavu hned druhý den na tréninku parodovali a přiznávám, i my se Sašou Salákem jsme se na pokoji v té póze ze srandy fotili a posílali to kamarádům.

Když s odstupem ten původní snímek vidím nebo na tu Jardovu branku narazím v nějakém sestřihu, hned si vybavím, jak celá situace vypadala v mých očích. Bylo to něco úžasného. Kdyby se ten gól poodrážel od bruslí a dal ho kdokoliv, byli bychom šťastní. Ale že ho takhle trefil zrovna Jarda, bylo pohádkové. Asi to tak mělo být.

Bude mě asi navždycky mrzet, že jsme pro ty skvělé lidi doma nakonec medaili nezískali. V národním týmu jsem i proto zatím nebyl součástí opravdového úspěchu. Jsem ale nesmírně rád, že vůbec můžu svoji zemi reprezentovat v tak oblíbeném sportu, jako je hokej.

Do národního týmu mě dovedla spousta trpělivosti a práce. Nikdy jsem nedostal nic zadarmo, musel jsem si své místo vybojovat. I to, čím jsem si prošel v Carolině, ze mě udělalo hráče a člověka, jímž jsem teď.

Stálo to za to.

Jana Mensatorová, ČTK/Roman Vondrouš, archiv Michala Jordána a gocheckers.com

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.