Na prášky nesáhnu!

Petr Koukal

Na prášky nesáhnu!

Po tréninku jsem ani nešel do sprchy. V šatně bylo narváno, tak jsem na sebe hodil suché věci a jel jsem domů.

V autě mi vždycky hraje hudba, a to asi hlasitěji, než by měla. Tou dobou to byl… Kamarádi se mi smáli, ale já si nemohl pomoct. Dalibor Janda, třeba dvacetkrát za den.

„Hráli jsme kličkovanou, vždyť to znáš…

Kamaráde, já jsem vyhrával…“
Když jsem měl dobrou náladu, ještě mi ji to zlepšilo, když špatnou, dlouho špatná nezůstala.

„Žárovkou otočím a bude tma…

Víš přece, jak ta hra končívá…“

Doma mě do nosu praštila vůně pizzy a na našem příšerně ošklivém stolku v obýváku stálo plato piv. Nádhera, za pár minut jsem tam.

Zmizel jsem ve sprše a tam se stalo něco, co mi o pár měsíců později úplně zbořilo svět. I když teď mě to samozřejmě ani nenapadlo.

Myju se a najednou něco cítím na varleti. Na takovém tom místě, kde varle začíná nebo možná končí, jak se to vezme. A kde vlastně ani nevím, co má nebo nemá být. Tvrdá bulka, velikostí zhruba jako půlka hrášku. Zkoušel jsem ji zmáčknout, jestli bolí – nic. Zkoumal jsem, jestli ji mám i na druhém varleti – nic. Hledám ji zpátky na tom prvním, ale tam už jsem ji taky nenašel. Nebolí to, v ničem mě to neomezuje, na záchod chodím normálně, sex mám taky normální.
Nic zvláštního, říkám si.

Spolubydlící Michal už byl rozvalený na gauči, který nebyl o nic krásnější než náš stolek, a před sebou měl otevřené dvě plechovky. Ne že by jedna byla pro mě, takový dobrák zase nebyl. Sám už si načal druhou a četl cosi jako Nedělní Sport.

Nakonec mi to nedalo, protože mi půlhrášek začal vrtat v hlavě. Michal se o sebe dost staral a říkali jsme si všechno.

„Nahmatal jsem si něco na kouli teď ve sprše. Neměl jsi to někdy?“
Odbyl mě, jak byl zvyklý. Že jsem se někde skřípnul při sexu. „Měl bys ubrat.“

Dál jsem na to nemyslel. Večer pokračoval, pili jsme, koukali na film, a jelikož vybral jako vždycky, po deseti minutách jsme se bavili o holkách. Na bulku jsem úplně zapomněl. Ani mě nenapadlo si sednout k internetu a něco si o ní najít. Za to bych si zpětně nafackoval ze všeho nejvíc. Já, takový bolestínek. Kdykoliv mi něco bylo, třeba jsem se jen špatně vyspal, hned jsem zapínal počítač a zkoumal, co to může být. Když mě jen lehce bolelo za krkem, okamžitě jsem běžel na masáž. A teď nic. Reakce nula. Možná proto, že mě opravdu nic nebolelo.

Nebo proto, že to bylo na varleti?

Hned po operaci za mnou byl v nemocnici manažer. Radili jsme se, jestli budeme nějakou chvíli předstírat, že mám chřipku, nebo rovnou řekneme pravdu. Neshodli jsme se hned, ale já byl od začátku pro druhou variantu. Jednak se už něco rozkřiklo, jednak mi občas někdo zavolal nebo napsal, že mě neviděl na tréninku. Vlastně stačilo, když se mě kdokoliv zeptal, jak se mám. Bylo mi blbé odpovídat, že dobře, když jsem se dobře neměl. A tak se stávalo, že některé hovory byly dost trapné. Když jsem odpověděl, že jsem nemocný, logicky přišla otázka na to, co mi je.

„Čau, chlape. Jak jde trénink?“

„Netrénuju. Mám nějaké zdravotní problémy.“

„Jaké?“

„No… Rakovinu.“

V tu chvíli bylo všechno pryč. Jakákoliv konverzace, jakékoliv srandičky. Já byl připravený se o všem bavit, ale ti druzí ne. Místo toho mě začali litovat. I když jsme pak mluvili o něčem jiném, viděl jsem na nich, jak nad tím pořád přemýšlejí. Nechtěli mi ublížit, ale mně vlastně ubližovalo už to, že se mnou mluví jinak než dřív. Sám jsem si párkrát v životě povídal s někým hodně nemocným a horko těžko jsem hledal slova. Takže jsem je chápal. Ale měl jsem pocit, že by se mnou mluvili jinak, kdybych měl třeba rakovinu plic. Zeptali by se, jestli to bolí nebo jestli kašlu, ale tady se najednou neptali. Dělali, že se nic nestalo, a jen to viselo ve vzduchu.

Pět dní po operaci za mnou přijel domů kamarád. Seděli jsme hodinu a půl a neřekli o nemoci ani slovo. Na jednu stranu to pro mě bylo osvobození, protože jsem už týden o ničem jiném nepřemýšlel. Na druhou stranu jsme oba věděli, že je to průšvih, ale mně bylo blbé o tom začít a jemu bylo blbé se zeptat.
Možná měl i strach.

Těch, kteří na mě spustili rovnou, moc nebylo. „Tak mi ukaž tu jizvu od žraloka.“ Takové reakce jsem měl nejradši. Často jsem to ostatním ulehčil tím, že jsem to byl opravdu já, kdo začal. Nebyla to frajeřina ani póza. Když vám uříznou varle, už se nestydíte před nikým a před ničím. Ale byl jsem překvapený, jak moc se styděli ostatní, hlavně kluci. Bylo jim nepříjemné mluvit se mnou, kterému se to stalo, natož aby šli k doktorovi a nahlas mu řekli: „Víte, já mám něco na varleti.“ Tady poprvé mě napadlo, že bych měl nahlas říkat, že rakovina není jen věc starých lidí. Může ji dostat i člověk, který je mladý, pravidelně sportuje a dobře jí.

Když jsem zrušil účast na turnaji v Brně, musel jsem přijít s nějakým vysvětlením. Chřipka to nakonec nebyla. Napsali jsme tiskovou zprávu, že mám rakovinu. Byla krátká, ale bylo v ní všechno podstatné. „Badmintonista Koukal má rakovinu varlete. Je po operaci, čeká ho chemoterapie a věří v návrat na kurty.“ Těsně před vydáním jsem ji četl a ani to se mnou nehnulo. Jako bych oznamoval, že mám zánět průdušek.

Nevadilo mi říkat nahlas slovo varle a se slovem rakovina už jsem se smířil. Jedna věc mi ale najednou přišla líto. O badmintonistovi Koukalovi se občas napsalo pár řádek – když jel na olympiádu do Pekingu, když se stal zase mistrem republiky nebo když teď přivezl nějaký úspěch z turnaje v Německu. Dokonce jsem si někde přečetl, že jsem vyhrál zápas o bronz, který se vůbec nehrál. A teď… Po pár hodinách se o Koukalovi s rakovinou varlete psalo všude po internetu, večer to bylo v televizních zprávách a druhý den v novinách. Vlastně jsem za to byl rád.

Ale víc než kdy jindy jsem si uvědomil, jak jsem do té doby nikoho nezajímal.

Převaloval jsem se v posteli, a i když mě uklidňovali, že chemoterapie je jen pro jistotu a že už jsem víceméně zdravý, zase na mě padl strach. Jak jsem nemohl spát, nenapadlo mě nic lepšího než si postopadesáté číst na internetu. Těch příběhů bylo tolik, že jsem si vůbec neuměl představit, co mě čeká. Jestli tam budu po půl hodině zvracet a válet se v křečích, nebo to celé prospím.

Doktoři původně chtěli, abych zůstával v nemocnici přes noc do další chemoterapie. Usmlouval jsem je a po prvním dni jsem věděl, že by mi tam fakt nebylo dobře. Na onkologii totiž člověk vidí věci, které vidět nechce. Chodí tam lidi, kteří už tuší, že se nikdy nevyléčí.

Bylo půl roku do začátku kvalifikace o Londýn 2012 a ve chvíli, kdy jsem seděl na chemoterapiích, jsem si řekl, že to zkusím.

Dal jsem se tam s některými do řeči. Ptali se mě hlavně ti starší – co tam dělám, co mi je, s čím se léčím. Mnozí tam jen chodili dožít. Pamatuju si pána, který takhle docházel pravidelně už šest let. Nemoc mu zůstala, tak si aspoň prodlužoval život.

Tohle bylo na celém léčení nejhorší. Přišel jsem na místo, kde je smrt všude okolo a jen si občas zaskočí vybrat. Párkrát jsem měl pocit, že jsem tam najednou přestal vídat někoho, koho jsem tam do té doby pravidelně potkával. Sám pro sebe jsem si řekl, že už asi absolvoval všechny cykly, ale vnitřně jsem si tím vůbec nebyl jistý. Samozřejmě jsem se nikoho nevyptával. Získal jsem tu na život úplně jiný pohled a zařekl jsem se, že udělám všechno pro to, abych se sem už nikdy nemusel vrátit.

Mou ošetřující lékařkou byla doktorka Čabiňáková, původem Slovenka, na první i na druhý pohled dáma od rány. Nastoupil jsem k ní dost sebevědomě. Po operaci už jsem se byl občas projít, párkrát jsem dokonce popoběhl, tříslo mě sice tahalo, ale měl jsem radost, že se hýbu. Chodil jsem do posilovny cvičit ruce i záda a pomalu jsem měl zase ten sen, že se nejen uzdravím, ale že budu hrát badminton. Bylo půl roku do začátku olympijské kvalifikace o Londýn 2012 a ve chvíli, kdy jsem seděl na chemoterapiích a tekl do mě ten hnus, jsem si řekl, že to zkusím.

„Tohle budete jíst, až vám bude špatně. A tohle, až dostanete horečku,“ řekla mi doktorka Čabiňáková a předepsala mi patnáct prášků.
„Nechci je,“ odpověděl jsem. „Horečku mít nebudu a špatně mi taky nebude.“

„Ale to si pište, že bude.“

Díky ní šla celá léčba mnohem snáz přežít. Bavili jsme se na rovinu, hecovali se, a dokonce jsme se vsadili. Dočetl jsem se na internetu, že jsou lidi, kteří chemoterapii snášejí dobře a nemají žádné vedlejší účinky. Není jim špatně, nezvracejí a nevypadají jim vlasy. Tak jsem se k tomu upnul a řekl, že to bude i můj případ. Po první chemoterapii jsem se jí na odchodu zeptal, jestli můžu jít večer do sauny. Vyvalila na mě oči: „Vy jste se asi zbláznil. Běžte domů a ležte.“

Pořád mě strašila. Dala mi papír s nežádoucími účinky a všechno mi na něm zaškrtala. Řekl jsem jí, ať nic nezaškrtává a jen mi řekne, kam mám ty prášky pak přinést. Ani se jich nedotknu. „Bude vám blbě a budete rád, že budete rád,“ zopakovala mi.
Bylo mi časem opravdu blbě a byl jsem rád, že jsem byl rád. Ale zařekl jsem se, že na ty prášky nesáhnu. Když k tomu nebylo daleko, představoval jsem si chvíli, kdy jí všechny ty krabičky nesu nerozbalené zpátky a budu pyšný na to, že jsem to vydržel. Možná blbost, ale byla to hra, která mi pomáhala. Byl jsem přesvědčený, že to celé jako sportovec zvládnu líp. A že lidi, kterým je s každou chemoterapií hůř a hůř, si to jen vsugerují.

Mně bude dobře.

Nástup do stacionáře jsem měl každý den v osm ráno. Sedl jsem si nebo lehl, napíchli mi kanylu a začali do mě prát kapačky. Nejdřív výživu, aby mě zavodnili. Pak látky na podporu ledvin a jater. A nakonec cytostatikum na zničení špatných buněk, které v těle ještě mohly zůstat. Aspoň doktoři si mysleli, že tam jsou. Bohužel s těmi špatnými buňkami umírají i dobré – ty, díky nimž rostou vlasy, nehty a chlupy.
Brzy jsem už všechny látky poznával podle barvy. Například žlutá byla platina. Taky jsem viděl, jaké svinstvo to je. Když mi jednou ještě během prvního cyklu měnili dávky, spadla kapka na prostěradlo a ještě víc ho vybělila. Ukázal jsem to pánovi vedle.
„To je šílené, co?“ říkám mu.
„Buďte rád,“ odpověděl. „Mně to jednou káplo na tričko a odbarvilo mi ho z modré na bílou.“

Žaludek jsem měl na vodě, měl jsem hlad, ale zároveň jsem si nedovedl představit, že bych něco snědl.

Bál jsem se, jak se ráno vzbudím, a zase nic. Spal jsem dobře a necítil jsem bolest ani únavu. Nasedl jsem do auta, jel do nemocnice a nechal si napíchnout další kapačku, jako by to byla nejběžnější věc na světě. Večer jsem zase vyrazil na pivo. Chemoterapie správně trvá šest hodin, ale když ji dobře zvládáte, můžou vám ji pustit rychleji. Já ji ke konci stíhal za čtyři. Mezitím jsem hodně chodil na záchod, protože mi přímo do žíly natekly tři litry tekutin. Jinak mi čas ubíhal rychle. Ráno jsem hodinu a půl spal, měl jsem s sebou počítač, takže jsem si pustil film, četl si noviny, někomu zavolal nebo někdo přišel. Jen našim jsem pořád říkal, že se tam nesmí. Občas jsem i přemýšlel, jaký bude život, až odtud půjdu naposledy domů. Jestli budu sportovat, nebo co budu dělat, kdybych náhodou už nikdy nehrál badminton. Hledal jsem si informace o školách, kurzech, ale pak jsem vždycky počítač vzteky zaklapl.

Budu hrát a tečka.

Od třetího dne už mi bylo hůř. Najednou jsem cítil, že jdu do schodů a hned se zapotím. Šel jsem večer do sauny, protože jsem měl pocit, že když ze sebe dostanu pot, tělu to pomůže. Ale můj vlastní pot mi najednou hrozně smrděl. Pil jsem česnek, přírodní čaje, zeleninové šťávy, dvacetkrát denně jsem chodil na záchod a měl jsem aspoň dobrý pocit, že ze mě to špatné pomalu odchází. Jinak už mi bylo ke konci první chemoterapie docela špatně. Ne když jsem tam ležel, ale až doma. Bylo to, jako bych se probudil po šíleném tahu. Žaludek jsem měl na vodě, měl jsem hlad, ale zároveň jsem si nedovedl představit, že bych něco snědl. Na co jsem se podíval, to mi páchlo. Dělalo se mi špatně a měl jsem návaly. Bylo mi horko i zima najednou.

V noci jsem šel na záchod a svědilo mě celé tělo. Nevěděl jsem proč a rychle jsem to zaspal. Ráno v koupelně na podlaze vidím vlasy. Vůbec mi nedocházelo, co se děje, a dokonce jsem v duchu vynadal uklízečce, že ani nedá pokoj do pořádku.
Hotel za padesát eur na noc, co bych čekal. Chtěl jsem se umýt, prohrábnul jsem si vlasy a vtom mi všechno došlo. Chomáč mi jich zůstal v ruce. Necítil jsem to, ale viděl jsem je v ruce a ze zrcadla na mě zíralo prázdné místo na lebce. Sáhnul jsem tam znova a vůbec jsem nemusel zatáhnout. Vlasy mi zůstávaly v ruce. Nekladly odpor a jen jsem je sbíral.

Zase jsem si vzpomněl na doktorku Čabiňákovou. Měla pravdu, sakra. Začal jsem mít hrůzu z toho, že budu plešatý a že se tomu opravdu nevyhnu. Tohle je potvrzení, že jsem vážně nemocný a že to není chřipka. Na druhou stranu to byl i důkaz, že chemoterapie funguje. Sice zatím jen toho, že zabíjí dobré buňky, ale logika mi dávala, že zároveň musí ničit i ty špatné.

Napsal jsem domů mámě textovku, ať připraví strojek. I když jsem si na hlavu nesahal, měl jsem vlasy všude. Na tričku, na kalhotách, v autě.

Z Francie jsem přijel ve čtvrtek večer a dopředu jsem prosil mámu, ať zůstane vzhůru. Jí to nevadilo, je povahou sova. Mnohokrát, když táta už dávno spal, jsme si třeba do dvou do rána povídali. Ale teď to bylo skoro beze slov. Vzali jsme strojek, šli do koupelny, já jsem si tam už dost opelichaný sedl a máma se postavila nade mě. Neuvěřitelně se držela. Měla na kahánku, a když promluvila, hlas se jí třásl. Ale vydržela to. Moc nám to tehdy nešlo a pořád zůstávala místa, kde bylo víc vlasů než jinde.
Proto nakonec máma odložila strojek a doholila mě žiletkou. Říkal jsem jí, ať si zvyká, že mě teď bude holit pořád a že to od nikoho jiného nechci. To ji, myslím, dojalo.

Bylo už pozdě v noci, když jsme skončili. Podíval jsem se do zrcadla a šok. Chystal jsem se na cokoliv, ale stejně mě to zaskočilo, evidentně víc než mámu. Sice nevím, jestli to myslela vážně, ale říkala, že mi to sluší. Spíš to byla milosrdná lež, protože mi to rozhodně neslušelo.

„Bruce Willis,“ řekla.

Na slavnostní zahájení olympijských her v Londýně jsem se těšil od rána. V duchu jsem si přehrával, jestli vlajkou budu mávat zleva doprava, nebo zprava doleva, než mi došlo, že už to zase trochu přeháním.

Nedostal jsem žádné instrukce a jen mi dali jinou akreditaci než ostatním. To proto, aby mě po dvou hodinách cesty z olympijské vesnice mohli těsně před stadionem snadno odchytit. Vrazili mi do ruky vlajku a to bylo všechno.
Jediný pokyn, který jsem dostal, byl, abych šel zhruba deset metrů před zbytkem výpravy. To jsem záměrně porušil, protože jsem chtěl být s ostatními. Byli jsme jedna z mála větších výprav, která šla spolu, ale nikdo nám za to nevynadal. Ještě před vstupem na stadion jsem cítil, jak se za mnou mnozí tlačí do první řady, aby byli při nástupu dobře vidět. V Pekingu jsem to dělal taky.

Teď jsem si na hruď připevnil malou kamerku, abych měl originální záběry do dokumentu, který se o mně točil a který měl skončit právě olympiádou. Jenže jsem byl tak nervózní, že jsem místo natáčení zapnul focení. Z několikahodinového nástupu tak mám jednu rozmazanou fotku.

Držák na vlajku jsem si sundal a nesl ji jen v ruce. Už na stadionu lemovali cestu z levé strany bubeníci a v hledišti stál prezident Klaus. Pustil jsem si později záznam britské televize. „Petr Koukal, uzdravující se z rakoviny. Doma dělá hodně pro to, aby lidi upozornil na nebezpečí téhle nemoci. Založil i nadaci. Pětinásobný mistr republiky, je radost ho vidět zpátky zdravého. Vypadá skvěle.“

To mě dojalo.

Text tvoří pasáže z knihy Petra Koukala a Martina Moravce JSEM, v níž badmintonový šampion a trojnásobný olympionik otevřeně vypráví o svém boji s rakovinou, dřině v kulisách okrajového sportu, občas protkaného nelegálními sázkami, i o začátcích svého vztahu s manželkou Gabrielou. Knihu si můžete objednat na http://www.petrkoukal.com/produkt-petr-koukal-jsem-/.

Díky Nadačnímu fondu Petra Koukala existuje projekt STK pro chlapy (http://www.stkprochlapy.cz/), díky němuž se muži mohou nechat zdarma preventivně vyšetřit proti rakovině varlat a dalším závažným chorobám.

Jana Mensatorová a archiv Petra Koukala

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.