Měl jsi pravdu, tati

Radim Vrbata

Měl jsi pravdu, tati

Sedmého dubna dva tisíce čtyři.

Tohle datum nikdy nevymažu z paměti.

Stane se, že zapomenu na něčí narozeniny, prošvihnu svátek, uteče mi výročí. Ale den, kdy umřel táta, se mi pevně zamknul do mozku.
Byla středa ráno, neděli před tím jsme s Carolinou hráli poslední zápas sezony. Čekal mě výstupní mítink s trenérem a manažerem, chvíli jsme ještě chtěli v Americe zůstat.

Vtom začal brzy ráno zvonit telefon. Pevná linka. Aby někdo volal kolem sedmé, to se běžně nedělo, šel jsem ho zvednout.
Brácha.

Nevymýšlel nic okolo, hned mi řekl, co se stalo.

Zůstal jsem v šoku. Nechápal jsem. Nevěděl jsem, na co myslet. S tátou jsme spolu mluvili právě před tím posledním utkáním, které se hrálo na Floridě. Nic nenasvědčovalo tomu, že to je naposledy.
Bylo mu čtyřicet sedm.

Během chvíle se sluchátkem u ucha jsem dospěl.

Dostal infarkt za volantem. Ne ten, který přichází pomalu, a vy máte čas třeba ještě zavolat doktora. Praskla mu aorta, ve vteřině byl konec. Jel kolem fabriky, najednou sešlápnul plyn a bezvládný naboural. Stejně tak se mu to mohlo stát doma na gauči.
Bráchův telefonát každopádně změnil celý můj život tak, jak jsem ho do té doby znal.

Ve třiadvaceti jsem za sebou měl třetí sezonu v NHL, s manželkou jsme byli rok svoji a ještě bez dětí. Žili jsme bezstarostně. Během chvíle se sluchátkem u ucha jsem ale dospěl, do té doby za nás s bráchou totiž táta všechno zařídil. Najednou už jsem mu nemohl zavolat o radu. Ztratil jsem člověka, na kterého jsem se obracel, kdykoliv mě potkala nějaká klidně i banální životní starost.

Vzpomínám na něj často. Vlastně denně. Nastává spousta situací, kdy si říkám, jaká je škoda, že tu není.
Teď by měl radost. Teď by mi poradil. Teď by si hrál s mýma malýma klukama.

V Americe mám doma na nočním stolku jeho fotku. A vždycky než jdu na led a natahuju si dres, podívám se na jmenovku.
VRBATA.
Pokaždé si uvědomím, po kom to jméno mám. Na chviličku si tátu vyvolám v paměti. Když se mi v hokeji něco povede, hrozně mě trápí, že už u toho není. Vím, že by byl pyšný.

Jsem rád, že stihnul aspoň mé první tři roky v NHL. Já byl mladý, nevěděl jsem, jestli mě za týden nepošlou na farmu, a neužíval jsem si proto všechny souvislosti úplně, jak bych měl, kdežto táta jo. Jezdil do Colorada, aby viděl svého syna hrát nejlepší ligu světa. Dostal se do míst, o nichž by se mu pár let nazpátek ani nesnilo. Potkal lidi, na které jsme spolu koukali v televizi. Byla to odměna za všechno, co pro mě kdy udělal.

Rok potom, co zemřel, jsem měl štěstí, že jsem mohl být součástí neskutečně nadupaného nároďáku na mistrovství světa ve Vídni.
Mám odsud doma schovanou zlatou medaili. Mrzí mě, že jsem mu ji nemohl ukázat.

Pamatuju si, jak s chlapama v Boleslavi na zimáku slavil, když jsme vyhráli dvacítky v roce 2001. Ten šampionát dávali v televizi a on měl partu, s kterou při zápasech chodil na pivo. Tuším, jak vypadala jejich sezení, nějaká ta runda během nich tutově padla. Po návratu z Ruska se mnou při utkání áčka proběhl na ledě ceremoniál a táta se dmul hrdostí.
Zimák ho ale byl plný i kdykoliv jindy.

Když se mu nelíbilo, co se mnou v klubu zamýšlejí, klidně jsme místo zápasu jeli na houby.

Znal ho každý, byl pořád s námi. V bráchově třídě dělal vedoucího nebo zpočátku i pomáhal s trénováním. V tu dobu ještě Boleslav nebyla zaběhnutý extraligový tým, kde všechno relativně na úrovni funguje, a táta za nás v první řadě bojoval, co mohl. Rád mluvil, se všemi se bavil, a taky se nebál rýpnout do věcí, říct komukoliv svůj názor. Všechno s jediným cílem. Aby nám s bráchou zařídil to nejlepší. Nadělal si tím i dost nepřátel, ale to mu bylo jedno. Když se mu třeba nelíbilo, co se mnou v klubu během žákovských let zamýšlejí, klidně jsme místo zápasu jeli na houby.

Samozřejmě to byl on, kdo nás k hokeji přivedl. A protože jsme nebyli bohatá rodina, pracoval všude možně, bral různé brigády, aby nám sehnal nové brusle nebo hokejky.
Taky byl vyřízenej, když brácha hned po týdnu přišel, že jednu zlomil…

Hrával fotbal, ale nikdy vrcholově. Skončil brzy kvůli zranění. Sice jsme ho tak neměli možnost nikdy sledovat na hřišti, ale důležitější bylo, že nás ke sportu vedl odmalička a uměl se postavit ke všemu. Lyže, tenis, fotbal, všechno mu šlo.

Bydleli jsme v paneláku. Prostřední vchod, před ním hřiště. Táta byl ten, kdo sehnal trubky a upevnil je do země, aby se tam dal hrát volejbal nebo tenis, namaloval lajny. Celé sídliště si k nám chodilo půjčovat síť, kterou koupil. V zimě stříkal hřiště vodou, aby se vytvořil dobrý led. Pomáhal tak nám, ale i ostatním dětem z okolí.

Emoce se u nás v rodině nikdy moc nepěstovaly, ale když jsem podepsal první smlouvu v Americe, řekl jsem mu, jak si vážím toho, co pro nás kdy udělal. Že tohle je jeho zásluha. Dneska jsem rád, že jsem to stihnul.

Taky nám táta vždycky věřil. Nebyl nesoudný, ale fandil. A když jsme se na něco při zápase vyflákli, taky nám to uměl ostře vyčíst, což je lepší než slepé chválení. Já se dokonce vždycky těšil na cesty autem ze zimáku domů, kdy jsme rozebírali, co jsem jak měl udělat při jaké akci. Ještě i v juniorském nároďáku jsem si z jeho názorů něco bral, až když jsem odešel do Kanady a pak začal i v NHL, táta sám vycítil, že už jde o jiný level a už mi radit nemůže. Pořád si něco svého řekl, ale chápal, že se o mě starají trenéři.

Co je neskutečné, tak vždycky došlo na jeho slova. Přestože mi v dané chvíli přišlo, že mě jen tak lakuje a často jsem ho nebral vážně, měl pokaždé pravdu.

Můj ročník třeba vyhořel na mistrovství světa osmnáctek a já u toho nebyl, protože jsem už hrál v Kanadě juniorku a šli jsme do finále. Nemohl bych přijet, i kdyby o mě nároďák stál.
Táta prohlásil, že ve dvacítkách všem ukážeme.
My je vyhráli.

To samé s draftem. Vzali mě až v sedmém kole, přičemž jsme si mysleli, že půjdu dřív. Jedničkou se tehdy stal Patrik Štefan. Čtyřka byl Pavel Brendl, pak Martin Havlát, Michal Sivek ve druhém kole. Celkem osmnáct Čechů.
„Stejně budeš první z nich, kdo si NHL zahraje a vydržíš tam nejdýl,“ řekl mi táta. První jsem sice nebyl, ale brzy jsem podepsal smlouvu a dneska mám ze všech těch kluků odehráno nejvíc zápasů.

Vzpomínám si, jak jsem tátovi telefonoval, když mě poprvé zavolali do prvního týmu. Nedával najevo přehnané nadšení, ale jak jsem ho znal, bylo mi jasné, jak ho to zahřálo. Určitě zase šel na áčko a na tribuně chlapům řekl: „A je tam, ten můj kluk,“ nebo tak něco. Cítil zadostiučinění, že všem ukázal. Že jsem se do NHL dostal, v což on vždycky věřil, někdy i navzdory jiným.

Začal jsem na farmě v Hershey, kde se mi hned dařilo, takže mě do Colorada vytáhli, jakmile se někdo zranil. Nikdy od té chvíle už jsem se do AHL nevrátil a na Vánoce za mnou tedy táta mohl přiletět.
V týmech se dělávají vánoční party. S tehdejším spoluhráčem Vaškem Nedorostem, s nímž jsme drželi basu jako mladí kluci z Česka, jsme ale podobné akce nikdy moc nemuseli. Už vůbec ne ten rok, kdy jsme ještě nevěděli, která bije.

Toho roku se všichni sešli doma u Adama Foota. Zvané byly celé rodiny a já vzal manželku Petru a tátu. S Nedem jsme brzy utekli, ale na tátovi jsem viděl, že chtěl zůstat. Seděl s dalšími českými kluky, Milanem Hejdukem a Martinem Škoulou, tak jsem ho tam nechal.
Druhý den jsem pak slyšel vyprávění, že se kolem skleničky vína postupně sešla zajímavá společnost.
Patrick Roy. Adam Foote. Joe Sakic. Pavel Vrbata.

Musel to pro něj být zážitek. Jen jsem nechápal, jak se s tím popasoval po jazykové stránce, neuměl nijak zvlášť anglicky. Samozřejmě, měl tam Milana s Martinem, ale mě samotnému bylo blbé se s borci jako Roy nebo Sakic bavit, přestože jsem s nimi už hrál v týmu. Byly to legendy, navíc úřadující vítězové Stanley Cupu. Pořád jsem před nimi měl zvláštní ostych.

Táta ne. Ten se domluvil s každým. Měl vyřídilku, nebál se.

Kolem skleničky vína se sešla zajímavá společnost. Patrick Roy. Adam Foote. Joe Sakic. Pavel Vrbata.

V tomhle po něm nejsem, moc nemluvím. Jeho povahu zdědil brácha, celé to jede po linii babička – táta – bratr David – můj syn Kryštof, ten je taky neskutečně ukecaný. Ostatně v Davidovi tátu někdy vidím, zvlášť když se nechá zarůst, jsou si podobní i mohutnou postavou.

Rád bych byl jako táta aspoň v tom, abych si uměl prosadit svou. Často se přistihnu, že ve sporu radši ustoupím, než aby si někdo řekl, že machruju, protože hraju NHL. Jen v důležitých věcech si dupnout dokážu, snad po něm aspoň mám takový ten selský rozum.

I děda z tátovy strany umřel brzy, v šestapadesáti, taky na srdce. Samozřejmě mě často napadlo, jestli proto něco podobného nehrozí i nám s bráchou, ale na druhou stranu, jejich způsob života byl jiný. Kouřili, nebáli se napít. Do toho stres a dřina, aby uživili rodinu.

Táta nám často říkal, jak je hrozná škoda, že nás děda nemůže vidět, že by z nás měl radost. To samé teď slyší moji kluci. Vím, že by z nich byl unešený a bral by je s sebou všude možně.

A vůbec, až když se mi narodily vlastní děti, všechno jsem konečně pochopil. Věci, které člověku do té doby nedocházejí. Třeba když dorazím domů utahaný a kluci se na mě vrhnou, že si jdeme hrát. Taky se mi pokaždé nechce, ale vzpomenu si, jak přesně takhle otevřel dveře táta a my s bráchou na něj skočili. Bylo nám fuk, jestli je zfáraný.

Je jedno, kým jste, jaké děláte zaměstnání. Pro děti jste v první řadě jejich otec.
Můj nejstarší syn Kryštof už chápe, že jsem profesionální hokejista, a umí už poznat, kdy se daří a kdy ne. Ani se mi to nebojí dát dost jasně najevo.
„Tati, minulou sezonu jsi měl super, ale letos to nebylo moc dobrý,“ oznámil mi třeba. Naservíroval to tak jednoznačně, že jsem se tomu musel smát. Ve Vancouveru už ho svět NHL hodně chytil, na iPadu ráno zkouknul všechny highlighty a hned byl v obraze. Přesně ví, kdo kde a jak hraje.

Jenže za tři roky nikoho z mých kluků nebude zajímat, jestli jsem dal v nějaké sezoně dvacet gólů, ale spíš jestli mám čas si s nimi jít zakopat.

Přestože je z Kryštofa expert na NHL, při zápasech ho na stadionu stejně nejvíc baví blbnout v dětské místnosti a mydlit se s malými od spoluhráčů hokejkama, když ho pak vezmu do šatny. Asi ještě úplně nedocenil genialitu dvojčat Sedinových, ale zato se mu líbilo, když jsme s jejich dětmi šli po tréninku na led. Se spoustou dětí, protože Sedinové mají ještě dva bratry a všichni se celkem činili. Jejich prckové jsou Kryštofovi kamarádi.

Občas své syny sleduju a přemýšlím. Jo, kariéra je důležitá. Živí moji rodinu a dávám jí, co můžu. Jinak bych to ani nedokázal, protože bych si vyčítal, že jsem mohl udělat víc. Ale zároveň vidím, že v životě jsou ještě důležitější věci. To mi poprvé došlo, právě když se narodil Kryštof.

Dokud hraju, chci mít čisté svědomí, že jsem správný profesionál. Že jsem se vždycky připravoval, jak jsem nejlépe mohl, a choval se slušně k lidem od týmu, ať už to bylo kdekoliv.
Jenže děti neřeší výsledky v práci. Chtějí mít tátu.

Každý se mě letos v létě ptal, jestli už mám podepsáno a za kolik. Mě ale víc zajímalo, jestli šel jeden malý po obědě spát, druhý nemá hlad a co chce třetí dělat odpoledne.

Za tři roky nikoho z mých kluků nebude zajímat, jestli jsem dal v nějaké sezoně dvacet gólů.

Jistě, říká se mi to dobře ve chvíli, kdy mám zabezpečenou rodinu. Ale v téhle pozici jsem proto, že jsem svému zaměstnání dlouhé roky dával maximum. Nespadla mi do klína sama.

Vím, že moje nová smlouva v Arizoně může být klidně tou poslední, že konec je blízko. Víc než cokoliv chci být totiž dobrým otcem. Každé balení na dvoutýdenní trip, kdy vidím, jak kluci nejsou nadšení, že jim odjíždím, mě začíná ničit.

Říkám si, že když mohl táta obětovat všechen svůj volný čas, aby nám vydělal na výstroj a učil nás žít aktivně, proč bych nemohl já obětovat rok nebo dva kariéry, abych mohl to samé předat svým dětem.

Jana Mensatorová a archiv Radima Vrbaty

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.