Máma

Kateřina Elhotová

Máma

Rodiče byli první, za kým jsem pospíchala hned od doktorky. Zrovna oni se to rozhodně nesměli dozvědět od někoho jiného. Vybavuju si, že mamka něco kutila v kuchyni a táta seděl na gauči. Odpoledne jako každé jiné.

„Chtěla bych vám něco povědět,“ začala jsem. „Budete mě tu mít i v létě, do Ameriky nejedu.“
Krátce nato jsem totiž měla odlétat do Minnesoty na kemp týmu ženské NBA.
„Co se děje?“
„Čekáme dítě.“

Následující okamžik a výrazy mamky s tátou mi pověděly všechno, co jsem sama měla zjistit až časem.

Mamka si vydechla. Nebyla v tom radost.

Táta řekl něco v tom smyslu, že toho budu litovat.

Podívala jsem se na něj nechápavým pohledem. Později jsem mu i vyčetla, že se mi jeho reakce moc nelíbila, tak mi vysvětloval, že to myslel právě kvůli Americe, o níž jsem vždycky snila. Jenže on věděl, proč to říká. Mohl za to můj přítel, který na lidi nepůsobil příjemně. Ti, jimž vstoupil do života, s ním neměli dobré zkušenosti.

Brzy jsem se mezi ně přidala.

Ale popořadě… Vyrazila jsem do haly oznámit tu novinu managementu a týmu.

„No jo, budu mít miminko,“ vybalila jsem na spoluhráčky trochu kostrbatě poté, co jsem to samé předtím sdělila trenérce v její kanceláři. Šatna plná šumu, jaký je v ní po každém tréninku, najednou ve vteřině ztichla. Některé holky se oblékaly na svých místech, jiné vycházely ze sprchy, ale zraky všech se v tu ránu upřely na mě.

Laia Palau, jíž je sedmatřicet, jen nevěřícně zírala. Jakože já? Tohle kuře? Nikdo z holek takovou zprávu nečekal. Nečekala jsem ji ani já, z různých důvodů. Ale v tu chvíli jsem byla šťastná, což jen umocňovalo, jak hezky spoluhráčky zareagovaly. Působily dojatě. Ony i trenérka mi přály hodně štěstí a ať je malý zdravý. Neřešily, že tohle znamená, že už nenastoupím ani do semifinále ligy. Že dřív, než vůbec začala, taky končí moje snaha o získání místa v Americe.

Tak ať.

V okamžiku, kdy jsem své těhotenství zjistila, přestalo i pro mě tohle všechno být důležité. Myslela jsem hlavně na to, aby se tuhle novinu ti správní lidé dozvěděli ode mě a v pravý čas. I tak jsem dostala plno zpráv, proč jsem nic neřekla, přitom já nad tímhle přemýšlela snad ze všeho nejvíc. Přijde mi, že mi někdy víc záleží na ostatních, než na sobě samé.

A to taky není úplně ideální.

Už při Final Four Euroligy v Turecku se mi zdálo, že mám žaludek na vodě. Jakmile jsem se ale najedla, bylo to v pohodě, proto jsem tomu nepřikládala větší váhu. Pak mi ovšem došlo, že si taky připadám slabší ve výskoku a mám míň energie při sprintu. To už mi začalo vrtat hlavou.

Udělala jsem si dva těhotenské testy. Jakmile vyšel pozitivní i ten druhý, bylo mi jasné, že nelže. U doktorky na monitoru jsem pak uviděla tu fazolku.

Už cestou do ordinace jsem byla přesvědčená, že miminko chci, přestože do té doby jsem vůbec nepřemýšlela, jestli je na něj správný čas. Byla jsem do toho hozená. Samozřejmě jsem si pohrávala i s variantou potratu, nikdy ale ne natolik, že bych o něm opravdu uvažovala, jen jsem si četla, co obnáší. Běžel mi teprve sedmý týden a do devátého znamená přerušení těhotenství nejmenší zásah do těla, existují na to jen prášky.

Jenže člověk vždycky může dumat nad tím, že ještě ne, že je ještě čas, že chce stihnout ještě to a tohle. Přitom si stačí uvědomit jedinou věc: Není jen tak, aby se narodilo zdravé dítě.

Tohle je na celý život. Umím si zakázat přemýšlení nad coby kdyby, myšlenky na Ameriku jsem definitivně odsunula pryč.

Ano, mezi holkama z basketu jsem spíš výjimka. Často plánují rodinu až po kariéře, což má souvislost i s výběrem partnera. Někdy jednoduše není s kým. Při životním stylu vrcholového sportovce je náročné s někým zůstat. Ne každý chlap je nadšený, když mu ženská každých čtrnáct dní odjede třeba na tři dny pryč. Denní rytmus s dvěma tréninky, jedním dopoledne a jedním odpoledne, taky není jen tak. Normální člověk přijde večer z práce a věnuje se blízkým, kdežto my jsme neustále v tahu.

Je to o dvou lidech, jak si to nastaví. Dá se takhle fungovat, jen trochu složitěji. My to zvládali a i přítel měl radost od první vteřiny, co se ode mě o těhotenství dozvěděl. Jediná volba tak zůstala WNBA, nebo dítě. Buď, anebo, nic mezi.

Kariéra, rovnalo by se potrat, což nepřicházelo v úvahu. Začali jsme se tedy společně těšit na prcka.

Řekla jsem si, že tohle je na celý život. A protože si umím dobře zakázat přemýšlení nad coby kdyby, nad tím, co neovlivním, v tu chvíli jsem myšlenky na Ameriku definitivně odsunula pryč. Chtěla jsem zažít tamní atmosféru, šance zabojovat o ženskou NBA by byl sportovní vrchol. Vždycky jsem tvrdila, že zahrát si tuhle soutěž je nejvíc, co může holka v basketu dokázat, než přišel malý, byla jsem k tomu hodně upnutá. Ale na druhou stranu, co kdyby třeba moje tělo nevydrželo tamní zátěž? Co kdybych se třeba zranila?

Události se tehdy seběhly ráz na ráz. Začátkem jara se ukázalo, že o mě v zámoří někdo stojí, prvního května jsem se chystala letět a do toho v půlce dubna najednou zjistila, že čekám dítě. Všechno už bylo zařízené. Podmínky, víza, řešili jsme s klubem datum letenky. V Minnesotě jsem neměla zaručenou jistou pozici, musela bych nejdřív něco předvést, ale tušila jsem, že by to mělo klapnout. Přes agenta, který mě do zámoří dostal, mi to tak bylo naznačené, protože týmu chyběl střelec za tři body. Moje úloha.

Odjet hrát basket do Ameriky by mi rozhodně bylo bližší než stát se mámou, to byl přece jen krok do neznáma, na nějž jsem se do té doby nepřipravovala. Jenže dá se na to vůbec připravit?

Nemyslím si.

Mé priority se během chvíle naprosto otočily. Postupně přicházela vlna štěstí i od rodiny. Jak mi rostlo břicho, i oni se víc a víc těšili. A nejúžasnější je mladší ségra, nadšená od prvního momentu. Překvapila mě, jak má všechno ohledně malých dětí načtené, ví daleko víc než já, půjčovala mi různé knížky. Teoreticky je připravená skvěle. S malým tráví každou volnou chvíli, co může.

Díky ní si naplno uvědomuju, že nejdůležitější je mít radost z dítěte s kým sdílet.

Od počátku mi něco nehrálo.

Když jsem holkám ukazovala zprávy, jaké mi psával, smála jsem se.

Ony moc ne.

Potkali jsme se přes ségry přítele, jehož trénoval. Stal se ostatně i mým kondičním trenérem a dost mi pomohl rychle nabrat výbornou fyzičku. K tomu jsme se brzy začali intenzivně scházet, a přestože jsem jasně viděla jeho složitou osobnost, připadalo mi, že je v něm něco lepšího, než se na první pohled zdá.

Bohužel se ukázal naprostý opak. Bylo to ještě horší, než jsem si vůbec dokázala představit.

Asi žádná ženská nepřemýšlí nad tím, že zrovna na ni její chlap vztáhne ruku, ať je jakýkoliv. Ale děje se to. A když se to stane, vy víte, že jste to už dopředu tušili.

Když jsem otěhotněla, znali jsme se vlastně jen krátce. Přesto jsem nikdy nepřemýšlela, že bychom neměli zůstat kompletní. Rozuměli jsme si, mohli jsme si povídat o všem. Zároveň se ale čím dál častěji odehrávaly scény, při nichž řešil moji minulost. Pořád se mu něco nelíbilo, dokázal se neskutečně vypsychovat a následně do takového stavu dostat i mě, až z toho vznikly situace, při nichž byl agresivní. Nikdy ale ne tak, abych očekávala, že by mi mohl ublížit, přestože na mně třeba i seděl a chtěl, ať mu řeknu něco, co se týkalo doby, kdy jsme spolu ještě nebyli.

Problémy nastávaly vždycky, když jsem měla někam odjet, v těhotenství se nepříjemné okamžiky stupňovaly. Proč se předtím tak neprojevoval? Dopadla na něj zodpovědnost? Možná. Kdo ví. Člověk srovnaný sám se sebou tohle ale rozhodně nedělá.

Co se stalo ten večer, vědí do detailů doktoři na pohotovosti a policie.

Přišly na řadu už i facky, tahání za vlasy a kousání.

Byla jsem v osmém měsíci.

Jakmile padla první facka, nechápala jsem. Zůstala jsem oněmělá a v hlavě mi probíhalo, jak je možné, že vás někdo miluje natolik, až vám takhle ublíží. Pak jsem řvala, ať toho nechá. Bránila jsem se. Z koupelny, kde všechno začalo, jsem se dostala do ložnice a on mezitím volal svému kamarádovi, aby přijel. Že mě mlátí a neví, co se bude dít.

Kamarád dorazil. Nepodivoval se nad tím, co se stalo, jen se mě zeptal, jestli mi moc neublížil. Jestli jsem v pohodě.

„Žiju,“ odpověděla jsem.

Přivezl taky cigára, protože on z toho všeho prý byl psychicky v háji a musel si zapálit. Kouřil mi i v ložnici a křičel na mě. Odjeli spolu, načež mi psal zprávy, jaké ani nemůžu nikomu ukázat.

Nechápu, jak jsem usnula, ale po čtyřech hodinách spánku jsem se následujícího rána probudila s pocitem, že nic z toho přece nemůže být pravda. Že se mi to jen zdálo. Jako bych nevěřila svým vlastním vzpomínkám. Jelito na noze od toho, jak mě kousnul, mi ovšem potvrdilo, že nešlo o sen.

Sbalila jsem mu věci, dala mu je za dveře a odjela do Brna za kamarádkou, odkud jsem zavolala tátovi a poprosila ho, ať se na nic neptá, ale jestli by mohl vyměnit zámky u dveří. Že mu další den dám vědět, co je nového. Udělala jsem to na kamarádčin popud, protože já celou událost brala tak, že se vlastně nic nestalo.

Já bych ho tehdy i bývala vzala zpátky.

On zároveň to, co provedl, nevnímá jako svoji chybu. Já ho prý vyprovokovala a on mi chtěl dát poznat, jak se kvůli mně cítí špatně.

A víte, co je zvláštní? Že to dokážu pochopit. Tak miloval, až nenáviděl. Hranice mezi láskou a nenávistí u něj byla prakticky mizivá. Nepochopím ale, že člověk, jemuž ze sebe dáte úplně všechno, vám udělá tohle. Jeho reakce překročila únosnou hranici. Postupně mi to začalo docházet.

Dodnes mám obavy mu půjčovat malého, přestože se mě ptá, jestli si jako myslím, že by ublížil dítěti.

Nemyslím. Ale nemyslela jsem si ani, že může ublížit mně.

Vždyť kdybych nebyla, jaká jsem, mohla jsem se tehdy dostat do takového stresu, jaký mohl ovlivnit i malého ještě před narozením.

Dnes vidím, že člověka, s nímž jsem chtěla vychovávat syna, jsem neznala dost dobře. Je moje slabost, že v lidech vždycky vidím jen to dobré. Vím ale, že on by pro toho malého človíčka nebyl vzorem. Nevím, co by mu dal dobrého. Ač nepochybuju o jeho láskyplnosti, je v něm i spousta nenávisti.

Do budoucna jsem se obrovsky ponaučila, byť si nemyslím, že bych se v tomhle ohledu měla setkat s někým horším.

Ničeho nelituju.

Nelitovala jsem ani chvilku a nikdy nebudu. Mám krásného zdravého chlapečka, jemuž hodlám předat všechno, co budu moct. Chci z něj vychovat člověka, který si bude umět v životě poradit, bude tolerantní a bude respektovat ostatní lidi. Člověka, který bude ostatním přinášet radost.

Že jsem kvůli nerozvážnosti přišla o možná nejlepší část kariéry? Lidi přicházejí o daleko víc. Věřím, že ať už se vám dějí dobré nebo špatné věci, jejich smyslem je posunout vás dál. Udělat vás silnějšími.

A hlavně, dítě by vždycky mělo zvítězit nad vším ostatním.

Všichni berou jako ohromnou samozřejmost, že se vám narodí zdravé, jenže ono to tak vůbec není. Čím je rodič starší, přidávají se nejrůznější faktory pro to, aby se něco pokazilo.

Můj příběh taky může sloužit jako poselství pro další lidi. Nejen ženy, vždyť domácí násilí se týká i chlapů a bývá v takovém případě kolikrát těžší, protože málokdo jim věří, že jim ubližuje ženská.

Čím větší mám odstup od toho, co se mi přihodilo, tím víc jsem přesvědčená, že člověk by si především měl sám sebe vážit natolik, aby nedovolil nikomu udělat mu něco podobného.

Všichni mi říkali, že když vás někdo praští jednou, udělá to znova. Už jsem si tím taky jistá. On mi tvrdil opak a já, jelikož jsem ho měla hodně ráda, jsem mu věřila. Teď už vím, že takhle jednají psychicky narušení jedinci. Jejich chování se pohybuje ve vlnách. Nejdřív vám ublíží a pak jsou schopní vám snést modré z nebe. Je hrozně krátkozraké nechat se ovlivnit tím hezkým.

Dlouho mi trvalo si tohle uvědomit. Prý navenek působím silně a vyrovnaně, ovšem neustále přicházely momenty, kdy jsem chtěla, abychom byli úplní. Aby měl malý tátu. Pak mi došlo, že než takového, to si radši poradím sama. Že bude lepší, když budu jen já ten, kdo ho bude vychovávat.

Pořád mám přitom tendence zlehčovat, co udělal, doteď se mi honí hlavou, co se vlastně stalo. Proč se všechno tak podělalo. Ostatní vám můžou vykládat, co chtějí, ale oni s tím člověkem nežijí. Oni neviděli ty hezké věci. Zpočátku jsem i proto každý den brečela, sotva jsem si na něco vzpomněla. Ale zakázala jsem si o tom přemýšlet, vím, že dobré by to nebylo nikdy. On by se nezměnil, jen by mu hrálo do karet, kdybych řekla, že všechno je v pohodě a pojďme dělat, že se nic nestalo, pojďme pokračovat. Sice tvrdí, že už vychladly emoce, že už se můžeme normálně bavit, jenže já v emocích nejednala. To on. A zase bude, jakmile se mu naskytne příležitost.

A že by jich bylo.

Nevím, jak bych teď všechno zvládla bez svojí rodiny. Situace, v níž se nacházím, mi potvrdila, že mám kolem sebe lidi tak obětavé, až se tomu ani nechce věřit.

Poté, co se to stalo, jsem spávala u našich a asi nejvíc mi ulevil táta, protože zatímco všichni ostatní mi dál stejně jako předtím říkali, že jsem si nevybrala správně, táta prohlásil, že jde o moje rozhodnutí, jestli se vrátím k chlapovi, který mi ublížil. Jeho doporučení že ale je, ať to nedělám. Tehdy jsem sama pochopila, že už by to vážně nebylo v pořádku. Přes veškeré své myšlenkové pochody a omlouvání toho, co se stalo, jsem to totiž někde hluboko věděla, měla jsem to v sobě dávno jednoznačně nastavené. Vždycky mi bylo jasné, že jakmile na mě někdo sáhne, je konec. Neexistuje nic dál.

Protože měl přijít na svět syn, tohle přesvědčení šlo chvíli stranou, začala jsem uvažovat úplně jinak. Přitom právě dítě je důvod, proč s takovým člověkem nebýt. Měli by to pochopit i ti, které potká něco podobného. Neměli by klesnout tak hluboko, aby si tohle nechali líbit.

Vím, že u ženských často hraje roli i finanční stránka. Mnohdy zůstávají s chlapem, protože je dokáže zabezpečit. Já na tom svém v tomhle ohledu nebyla závislá, opustit ho proto bylo o něco snazší. Někdo si z toho důvodu může říct, že nevím, co vykládám, když mám sama z čeho žít, ale na to odpovím, že pokud jsou z těch žen zároveň mámy, měly by si uvědomit, že už v tom nejsou samy. Kvůli dětem by měly hledat cesty ven. Pokud už si totiž neváží sebe, měly by myslet aspoň na ně. To ony v takovém prostředí budou žít. Tohle ovlivní, jací z nich vyrostou lidé.

Nikoho nesoudím, každý je v jiné životní situaci, jeho vztah je v jiné fázi. Ale můžu jednoznačně říct, že jak padne první rána, je to začátek konce. Tečka.

Že se chci vrátit na hřiště co nejdřív, abych byla připravená na červnové domácí mistrovství Evropy, mi bylo jasné hned, jak jsem se po zjištění svého těhotenství podívala na kalendář.

Teď toužím ještě víc, aby to klaplo. Basket momentálně představuje můj únik z reality někam, kde to znám.

První čtyři týdny, co jsem byla venku z porodnice, jsem s malým zůstávala jen doma, ale časem bylo super už jen vyrážet na procházky a přemýšlet, co potřebujeme s sebou a jak malého obléct. Dodržela jsem šestinedělí, ale potom jsem zase začala chodit do haly, což mi ohromně pomohlo. Řád, jaký basket dává mému životu, jsem potřebovala co nejdřív zpátky.

Zatímco trénuju, malého hlídá babička a já aspoň přijdu na jiné myšlenky. Vždycky od něj budu pryč maximálně na dvě hodiny, což ho určitě neovlivní.

Mám aspoň zase jasnou motivaci. A taky kliku, že můžu i teď dělat, co mě baví, a vedle svých povinností mámy zaměstnat hlavu i jinak a nepřemýšlet o blbostech. Že ke snaze o splnění svého cíle mám prostředky i lidi okolo sebe, kteří mě podporují. Ne každému se to poštěstí. Tak proč se o to nepokusit?

Chci být nejlepší máma, jaká dovedu, chtěla bych k tomu ale i pořád dobře hrát basket.

Svou snahu směřuju k mistrovství ne proto, abych si něco dokazovala. Dělám to proto, že vím, že na mě někdo spoléhá.

Z reprezentace nám odešla spousta klíčových hráček, procházíme generační obměnou a i trenér naznačil, že by byl rád, abych se stihla vrátit. Těší mě taková důvěra. Navíc se turnaj koná v Česku, podobná příležitost přijde jedinkrát za život. Vždyť všechno trvá tak krátce. Je mi sedmadvacet, nevím, jak dlouho ještě budu hrát.

Samozřejmě se všechno bude odvíjet od toho, jak mi to půjde. Pokud budu tragická, nemělo by smysl jen zabírat místo, potřebuju vědět, že můžu týmu něco dát. Ovšem díky tomu, jak brzy jsem začala trénovat, věřím, že to k něčemu vypadat bude. Věnuje se mi člověk, který rozumí své práci a zná lidské tělo.

Budu spokojená, až budu znát výsledek všeho tohohle snažení. Až budu mít pocit, že se zúročilo, jak jsem v tomhle období pracovala. Dost velkou roli v mém dojmu bude hrát, jak na mistrovství dopadneme. Největším cílem pro mě ale nade všechno stejně zůstává, aby byl můj prcek zdravý. Život s ním přece jen nabral trochu jiný rozměr. Už nejsem upnutá jen na basket, přičemž mi zároveň přijde, že o to víc se budu snažit být co nejlepší.

I basketu chci ještě dát, co budu moct. Díky němu jsem totiž do života získala sebevědomí, s nímž mám jinak docela potíž. Až tak, že mě iritují lidi, kteří si věří až moc přehnaně a maskují tím, že si nejsou jisti sami sebou. Poznáte na nich, že jejich chování není přirozené.

Pro mě jsou pochybnosti přirozené, až basket ze mě vychoval toho, kým jsem, cítím se po všech stránkách silnější. Dal mi disciplínu a cílevědomost. Hřeje mě taky, když ode mě někdo chce podpis nebo mě pozná. Mám pocit, že po sobě takhle něco zanechávám, přestože to je vlastně jen hrozně pomíjivé povědomí lidí o tom, že se něčemu věnuju na slušné úrovni.

Zvládnout se dá cokoliv, když se člověk nelituje a těžkosti bere jako překážky na cestě do lepších časů.

Uvědomila jsem si, že už jen rutinu profesionálního sportu můžou zvládnout pouze všeobecně odolní lidé, k čemuž já byla odmalička vedená. Z domova jsme se ségrou dobře vytrénované díky tomu, že se u nás potlačovaly emoce a byl kladený důraz jen na výkon. Vzpomínám třeba, jak jsem si jednou přeležela krk a nemohla ani otočit hlavu, přesto jsem šla do zápasu, aniž bych se mohla podívat na koš. Z hlediště na mě táta s dědou křičeli, ať na to nemyslím a hraju. Vyčítavé otázky, co na tom hřišti jako dělám, jsem slyšela nesčetněkrát.

Musela jsem se kousnout, jinak to nešlo. Věděla jsem, že mi nepomůže nikdo jiný než já sama.

Nestěžuju si. Bez takového přístupu bychom třeba se ségrou nedosáhly toho, co jsme dosáhly. Proto se ostatně i na svou současnou situaci koukám pozitivně, se vším všudy. Podle mě se dá zvládnout cokoliv, když se člověk nelituje a těžkosti bere jako překážky na cestě někam výš, do lepších časů.

Říkám si, že všechno je tak, jak má být.

Jana Mensatorová a Luděk Šipla/USK Praha

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.