Letím

Jakub Janda

Letím

Musím vám něco prozradit. Bojím se výšek.

Nekecám.

Kdysi jsme byli na skokanské věži kvůli fotkám a fotograf po mně chtěl, ať si sednu na kraj.
„Jsi normální? Co když spadnu,“ ohradil jsem se. Asi mi úplně nerozuměl.

Nedávno u nás ve Velkém Javorníku postavili rozhlednu a já se tam vyrazil podívat s kamarádem, který má stejný problém jako já. Byli jsme fakt dvojka… Na rozdíl od něj jsem ale nahoru nakonec přece jen vyběhl, ke kraji jsem ale nešel. Řekl jsem si, že mám splněno, byl jsem tam, rozhlídnul jsem se a zase jsem mazal dolů.

Výšky mi vážně nedělají dobře. Mám v nich závratě.

Jakmile ale vylezu na věž s lyžema, nic to se mnou nedělá. Jako by mi ta dvě prkna dodávala pocit bezpečí.

Jsou mojí pojistkou. Zárukou, že se mi nic nestane.

Položím si je pod lavičku, přeskočím ji a zacvaknu nohy do vázání. Být tam jen tak v civilu, v teniskách, žádný z těch pohybů bych neudělal. Zbláznil bych se strachy. S lyžemi si ale přijdu, jako bych seděl doma v křesle. Jen se tam nahoře nekochám okolím. Možná je to škoda, ovšem pro mě v daný moment existuje jen bublina kolem mě.

Já, lyže, lavička, semafor, dvě stopy přede mnou. Nic víc.

Nahoře stejně máme málo času, není prostor se rozptylovat. Svítí červená, půl minuty až čtyřicet vteřin, tak si cvaknete nohy do lyží, srovnáte brýle a čekáte.

Padne oranžová. Jedenáct… Dvanáct… Třináct…

Když se natahuje přes patnáct vteřin, víte, že se něco děje. Že fouká. Pokud přeleze půlminutu, chystáte se z lavičky zase sesednout. Myšlenky vám často pomalu utíkají jinam.

A najednou je to tady.

Zelená.

Dostáváte deset vteřin, během nichž se musíte rozjet. Kouknete na trenéra, ten vám mávne. Nadzvednete zadek, odstrčíte se a pak už si vás vezme do parády gravitace.

Jedu. Blíží se hrana. Šup. Letím.

Nejde přemýšlet, necháváte se ovládat instinkty. Nenatrénujete, jestli se odlepíte brzy nebo pozdě, to musíte cítit. Potřebujete se totiž trefit do rozmezí pár metrů na konci nájezdu, v té rychlosti je to setina. Jakmile ji úplně prováháte, šlápnete do prázdna. Sám patřím k těm, kteří se odrážejí spíš pozdě. Jindy zase vyletím brzy a pořádně ani nevím proč.

Seštelování těla, to už je automatika. Mám v sobě něco, co mě poskládá, jak je třeba. Vím, jak sedět a okamžitě poznám, že jsem se do ideálního postoje nedostal. Stačí být ve stehnech o centimetr výš nebo níž, už jen to změní délku letu.

Je v tom adrenalin. Štěstí. Pocit, že jste ve sférách, v nichž se pohybuje jen pár lidí na světě.

Ano, i taková drobnost hraje roli. Na pohled ji nepoznáte, kvůli takovým detailům trávím třeba tři hodiny u videa a studuju každý metr pohybu. Sleduju, kde mám zadek a v jakých úhlech se drží mé nohy.

Trénujeme pomocí speciálních vozíků, na nichž imitujeme skokanské postoje. Trenér mi někdy říká: „Tady jsi úplně super, proč to tak není na můstku?“ Protože je to o takových drobnostech, že to někdy ani není postřehnutelné.

Klidně třeba sedíte přesně tak, jak máte, ale vaše nohy jsou unavenější než jindy. V poslední vteřině o kousek povolí. I kvůli tomuhle vím, že když dneska půjdu do fitka a dám si cvičení na sílu, zítra ani pozítří nemusím na můstek. Nemělo by to cenu. Před závodem nesmím do posilovny minimálně čtyři dny, nohy si potřebují odpočinout. Jestliže se vrhnu na těžké věci, na dřepy se sto kilama, dva dny jsem pak vyřazený ze skokanského provozu. Srovnám si jen techniku, ale v těle nemám potřebnou elasticitu. Ta je přitom u našeho sportu nejvíc potřeba. Pokud člověk skáče na sílu, je to poznat. A je to špatně.

Skok, to musí být jen pfff… Nic. Jedete, letíte, nazdar. Jakmile je člověk zaťatý a dře, není to dobře. V plynulosti je síla. Když do toho přidáte moc úsilí, prohráváte. Potřebujete výbušnost. Proto na mně taky není vidět, že trávím v posilovně v průměru každý druhý den. Mám propadlý hrudník a ručičky jako párátka, protože je nepotřebuju. Svaly jsou těžké. Nohy a břicho ale musíme mít pevné. To ony drží náš postoj.

A že se mají co ohánět. Když si to svištíte nájezdem a přijde oblouk, působí na vás ohromné tlaky. Mačká vás to. Kdybyste si neudrželi těžiště před sebou, fyzikální síly vás zašlápnou dozadu, posadí vás na prdel.

To je něco, co v tu chvíli fakt nechcete.

A pak vyletíte.

Představte si, že máte za jízdy v autě vystrčenou hlavu z okna. Tak nějak to vypadá. My toho jen v helmě slyšíme trochu víc než třeba motorkáři.

Všechny strachy, pochyby, a starosti každopádně na pár sekund zmizí. Plachtíte. Ve vzduchu vnímáte, co se děje, ale jen útržkovitě. Na velkém můstku trvá skok možná i čtyři pět vteřin, ale mně to připadá daleko déle.

Pokud cítíte, že letíte daleko, buší vám v hlavě: „Ty bláho, paráda, paráda!“ a vyžíváte se v pohledu pod sebe, máte krásně otevřený prostor. Pak vám přijde, že se strašně rychle blíží protiskok, bleskne vám, abyste to celé nepřeletěli. A najednou už jdete na přistání.

Často si v boudě na věži říkám, proč já radši třeba neboxuju. Byl bych v klidu, v teple, švihnul bych jednu ránu a hotovo, nebylo by co řešit. Tady musím nahoru výtahem, mrznout, čekat, bát se, jestli fouká…

A pak skočím a už vím proč. Proč jsem skokan na lyžích.

Tyhle čtyři vteřiny, to je totiž ono. Pro ně to všechno dělám.

Je v tom adrenalin. Štěstí. Něco neskutečného. Pocit, že jste ve sférách, v nichž se pohybuje jen pár lidí na světě. Kdysi jsem prohlásil do novin, že to je lepší než orgasmus, za což jsem to doma schytal. Ale to je jiný příběh…

Největší vzrušení nastává na hraně, jakmile přecházíte do letové fáze. To je nejnebezpečnější okamžik, tady se ve vás nahromadí stres, který po dopadu vystřídá čistá radost.

Nebo se přidá ještě větší úzkost, když člověk ve vzduchu s něčím bojuje.

K můstkům mám ohromnou úctu. Ať jsem na nějakém třeba potřicáté, stejně se vždycky musím jít podívat na doskočiště, abych si znova do hlavy uložil jeho profil. Každý má totiž jiný sklon nájezdu, hranu, buben doskočiště a všude se lítá v jiné výšce. Na světě nejsou dva identické.

Miloval jsem staré kozy.

Nesmějte se, tak se říká můstkům předchozí generace, kde se lítalo vysoko. Technická chyba se ve vzduchu ještě dala zachránit, kdežto ty dnešní klesají souběžně se strání a během letu vás přisává zem.

Vzpomínám taky, jak jsem poprvé vylezl na mamuťák. Na něm se netrénuje, je to zakázané. Tam jdete rovnou do kvalifikace.

Už je to dvacet let, šestadevadesátý rok. Dostal jsem startovní číslo dvě a přede mnou byl jen Pavel Věchet. Spolu jsme sledovali předskokana. Čekal jsem, že vyletí a bude kopírovat buben, jak jsem zvyklý…

Jenže buben tam vůbec nemusel být! On letěl šílené metry nad ním.

S Pavlem jsme se na sebe podívali, v očích děs.
„Jdem zase dolů, co?“ prohodil. Bál se víc než já. „Sneseme to a pečem na to.“
„Ty jo, to nemůžu, Fízo“ - což byla přezdívka trenéra Pavla Fízka – „by mě zabil.“
„Pojď, půjdeme spolu, já mu to nějak vysvětlím.“
„Hele, máš jedničku, tak radši jeď.“

A Pavel jel. Já chvíli po něm. Byla to šílenost. Člověk se řítí po nájezdu, blíží se hraně a říká si, co bude. Pak vyletí a má žaludek v krku. Dole ho pohltí euforie. Ne z toho, kam doletěl. Z toho, že zůstal celý.

Skoky na lyžích, to jsou totiž v první řadě statisíce možností, jak se zmrzačit. Každý pokus, každý trénink, musí být prováděný s naprostým soustředěním, jinak můžete přijít o zdraví. Skokan se zároveň nesmí bát. Sotva začne, má problém. Respekt z každého skoku ale potřebujete, při každém se může něco stát. Naše vybavení je z hliníku a karbonu, cokoliv kdykoliv může prasknout, ať si to kontrolujete, jak chcete. Nejčastějším důvodem pádů je ale lidský faktor.

A pak vítr.

Větrné tréninky nesnáším.

Přitom větrný závod mi sedí. Líbí se mi, že těžké podmínky umí zamíchat pořadím, je šance překonat i někoho, kdo je aktuálně lepší. Stačí jeden pohled kolem sebe na věži a poznáte, kdo je nesvůj, to mi dodává sebevědomí. Při tréninku, pokud se něco stane, je průser. Nejsou tam sanitky. V závodech, kdyby bylo nejhůř, je o vás aspoň postaráno. Tak to beru. Kluci se mi přitom smějí, že když se kvůli větru zruší závod, jsem první u výtahu dolů, ale to nesouvisí se strachem.

Prostě nerad čekám fronty.

Jak se jednou spustíte z nájezdu, neexistuje síla, která by vás zastavila. Tady nezaplužíte.

Zakázat si strach není snadné. Občas přijedeme na můstek a já trenérovi řeknu, že to za to nestojí. Jednoduše proto, že mám blbý pocit. Trénovat ve větru nebo třeba v mlze vám stejně nic nedá, projedete tři skoky v úsporném režimu, ale nic si nevyzkoušíte. Jde jen o přežití.

Balíme to, jedeme domů.

I po všech těch letech můžete mít obyčejnou lidskou obavu, že se něco stane. Když jste připravení na lavičce a trenér vás z ní kvůli větru sundá, tak jak se na ní po chvíli posadíte znovu, máte vzadu v hlavě alarm, že to tentokrát může být riskantní. Ať se na to snažíte nemyslet, jak chcete, v mysli to máte.

Pak si to šinete po nájezdu, foukne do vás zleva, zprava a vy si jen stihnete uvědomit: „Ty vole, co tam na mě asi čeká.“

Pokud do vás kopne protivítr, je to jako kdybyste narazili do zdi.

Na jedněch závodech loni sundali kluka z Ameriky šestkrát za sebou. Sednul, připravoval se, ale řekli mu: „Neskákej, fouká.“ Stát se to tolikrát mně, omluvím se: „Sorry, už tu nemám co dělat.“ Jak cítím, že je něco špatně, ztvrdnu a hlava se rozjede. Začnu přemýšlet, co se může přihodit.

V bezvětří nějakou tu technickou chybu stihnete napravit. Když s vámi ale mává vítr, jste dole rádi, že jste vyvázli zdraví. Bez přehánění.

Ono totiž jak se jednou spustíte z nájezdu, neexistuje síla, která by vás zastavila. Tady nezaplužíte, zbývá vám jen věřit, že to zvládnete a že se nic nestane. Kolikrát se dole ani nezajímáte o svůj výsledek, ale jen vám v mysli pulzuje: „Ty vole, ty vole…“ a gratulujete si, že jste přežili. Pár okamžiků předtím jste totiž už jen čekali ránu a blik, tma. Netušíte, jak jste z toho vybruslili, jak jste se udrželi na nohou.

Zastavíte dole, lidi vám tleskají nebo si říkají, že jste skočili pěkně na houby, ale vám je fajn, že ještě vůbec dýcháte.

„Dřív jsi vyhrával, proč teď už nevyhráváš?“

„Jsi starej, měl bys skončit.“

„Už na to nemáš.“

Vnímám všechny tyhle reakce na to, že i s blížící se čtyřicítkou pořád skáču. A je mi fuk, co si lidi, kteří mě neznají, myslí. Mě to totiž jednoduše baví.

Ano, přijdou i horší dny. Člověk se snaží, ale nejde mu to. Někdy taky sedím doma na gauči a říkám si, že jsem starý blázen.

Ale pak si uvědomím: Jo, jsem starej. Ale vždyť já těm mladým furt dávám.

Kolikrát už jsem to chtěl zabalit, ale přemluvili mě kamarádi. Prý co by dělali o víkendu u televize, kdyby mě nesledovali. Co by? Sednul bych s nimi, otevřeli bychom si pivo a koukali spolu. To by prý nebylo ono...

Stejně vím, že se konec blíží. A těžko se s ním vypořádám. Mám totiž jasno, že jakmile to jednou zapíchnu, na můstek mě už nikdo nedostane. Nevím, co by se muselo stát, abych vyrazil na závody veteránů. Po tom, co jsem všechno zažil, to není nic pro mě.

V kariéře jsem se často trápil. Pak jsem vyskočil. Pak jsem se zase trápil.

Mnohokrát jsem byl úplně na dně. Přišel jsem si úplně mizerný, užíral se tím, proč mi to nejde. Ale člověka nakonec baví právě to, jak se z těchto stavů vyhrabe zase nahoru. Někdo to zabalí hned při prvním neúspěchu, já ne. Končíval jsem i poslední v pořadí, ale o to víc mě pak nabudí, sotva zase zjistím, že to jde.

V roce 2006 jsem vyhrál Světový pohár. Rok nato jsem byl dvaadvacátý. Za dva roky padesátý. Takový sešup nejde jen tak přejít, hlodá ve vás, že je něco špatně. Nesoustředil jsem se, srážela mě spousta věcí z mého běžného života, a přestože jsem věděl, co dělám za chyby, nedokázal jsem si s nimi poradit.

Byl jsem tak znechucený, že jsem si nedokázal s nikým popovídat, uzavřel jsem se do sebe.

Ale jedno jsem věděl – nehodlám končit zlomený, hnalo mě dál, že chci zase dělat skvělé body. Odejít s vědomím, že to pořád dovedu. Věřil jsem, že to tam někde uvnitř je, že na to mám.

A ono to přišlo. Loni v létě jsem skákal snad ještě líp, než když jsem vyhrál svěťák. To není možný! Je to tady, měl jsem pravdu!

Nato jsme přijeli do Oberstdorfu, kde jsem se během jednoho skoku roz…. No, řekněme rozšvihal. Nesedlo mi vůbec nic a zase se to se mnou táhlo. Reprezentace mě poslala na nějaký pohár, kam jsem ani nechtěl. Vždyť já budu pětašedesátý! K čemu tam pojedu?

Nejlepší je stav, kdy nepřemýšlíte. Jedete a lup… Dobrý, ty jo.

Celou dobu to je se mnou neustále nahoru dolů. A to je vlastně důvod, proč v sobě pořád nacházím chuť to pokoušet zas a znova.

Mám už vyzkoušené, že když to nejde, dělá mi dobře dát si třeba čtrnáct dnů od skákání pauzu, pak jsem najednou zase strašně hladovej. Během té doby o skocích přemýšlím, analyzuju je a najednou přijdu na to, co je špatně. Dostanu novou chuť. Pokud bych šel na můstek hned druhý den, budu pořád v tom, co se nedaří, a nedokážu správně přemýšlet. Budu si jen říkat, proč jsem nezkusil tohle? A proč tady to?

Ze dne na den mi chybí dravost, šmrnc. Najednou ale dorazím po pauze a první skok je paráda.

Rozdíly často vězí už jen v jiném protahování. Konkrétně na mně je vidět, když jsem moc kontrolovaný. Pozná se to jen podle toho, jak vozím ruku. Jakmile se moc soustředím, mám ji v křeči. Nejlepší je přitom stav, kdy nepřemýšlíte. Jedete a lup… Dobrý, ty jo.

Před deseti lety, kdy jsem byl na vrcholu, se mi sešlo všechno, co se sejít mohlo. Výtečně jsem si rozuměl s trenérem Vasjou Bajcem a seděla mi pravidla ohledně vybavení, která se v našem sportu neustále mění. Jako by tehdy byla nastavená přímo pro mě.

Nechápete? Vysvětlím.

Představte si, že na určitou výšku můžete mít maximální délku lyží. Čím jste menší a lehčí, musíte zkracovat lyže. Já měl 179 centimetrů, vážit jsem mohl maximálně třiašedesát a půl kila ve skokanských botách a kombinéze. Za takových podmínek jsem mohl mít lyže dva metry šedesát.

Dnes vážím víc ale lyže mám podle pravidel už maximálně jen dva metry padesát tři.

Že to není rozdíl?

Ale je. Mám-li o centimetr delší lyži, která je deset centimetrů široká, znamená to dvacet čtverečních centimetrů plochy navíc. Věřte, ve vzduchu to je znát.

Omezení se týká i kombinéz, teď je můžeme mít jen tři centimetry od těla, dřív byly volnější. Díky tomu se vyvinou vyšší nájezdové rychlosti. A pokud dopadáte ve více než stovce za hodinu, nechcete udělat chybu, vážně ne. Na mamuťáku sedáte při rychlosti přes sto čtyřicet. Pak stačí, že se vám nepovede telemark a skončíte na vozíku jako Američan Fairall. Prý aspoň nakonec bude chodit…

Táta mi do skoků hodně kecal. Natropil víc škody než užitku. Když jsem mu řekl, ať se do mého závodění neplete, že to je moje věc, věděl jsem, že stejně bude volat tam a tam. Hrůza!

On pro mě vždycky chtěl to nejlepší, ale já ho prosil, ať neřeší, co se kde šustne.

Bylo to jako kdybych řekl: „Běž a řeš to.“

Nemotal se do techniky skákání, do toho, co mám dělat v závodech, spíš zasahoval do věcí okolo. Neustále třeba zkoumal, kde o mně co kdo napsal v novinách nebo kdo co říkal. Já se ho často ptal, proč se v tom patlá, že je to úplně jedno. Sám nečtu žádné komentáře, nezajímají mě. Dělám přece, co mě baví, a jestli se to někomu líbí, nebo ne, není moje starost. Táta se ovšem spolehlivě staral o to, abych měl hlavu všemožnými reakcemi stejně zaplevelenou.

V dospělosti jsem už dokonce prohlásil, že se s ním nebudu bavit. Komunikaci s ním jsem skutečně dost omezil.

Je ovšem hloupost, co se říkalo, že kvůli tátovi skončil Vasja Bajc. Odešel kvůli tehdejším svazovým poměrům, jen se to muselo nějak odůvodnit, aby byl ten nejhorší Janda. Začal jsem s Vasjou později trénovat i soukromě a vím, že byl celkem v šoku a naštvaný za to, jak se jeho konec vysvětloval.

V mém dětství přitom naši původně vůbec nechtěli, abych skákal. Přestože u nás ve Frenštátě má tenhle sport tradici, hlavně mamince přišel příliš nebezpečný. Začal jsem proto potají. Chodil jsem na tenis, ale mimo to jsem po škole prohlásil, že jdu ven, a místo na hřiště jsme se spolužákem vyrazili na můstky. On skákal, jeho otec trénoval, tak mi nadhodili, ať se taky přijdu podívat.

Vzal jsem doma sjezdové lyže a už jsem tam zůstal. Hned mě to chytlo. Táta býval sjezdař, lyžařskou průpravu jsem díky němu měl, takže mě už první den nechali zkusit si malý tréninkový můstek. První skokanské lyže jsem dostal po půl roce. Až tehdy člověk zjistí, co to je, mít lyži bez hran, která absolutně nevede. Jsou to jen dvě dlouhá prkna.

Trénoval nás mladý zapálený kluk, udělal z nás partu a neustále vymýšlel nové a nové věci, abychom se nenudili. Přípravu jsme prokládali výlety pod stan nebo třeba soustředěním v Tatrách, kde jsme chodili na túry. Našel jsem kamarády a svoji životní vášeň.

V televizi mě přitom dodnes skoky nebaví. Na záznam se podívám, maximálně abych si závod zanalyzoval, protože nabízí jiné záběry, než máme k dispozici my. Na fotkách se taky nekochám tím, jak dobře vypadám, ale koukám, kde a jak mám zastřihlou kombinézu a kde ji bude potřeba upravit.

Jinak mi stačí přečíst si výsledky.

Radši se dívám na snooker nebo na šipky. Baví mě F1 a motorky. Možná až skončím, bude mi to tak chybět, že si skoky pustím, momentálně mě ale štvou průtahy mezi jednotlivými pokusy.

Frajer skočil.

Teď čtyřicet vteřin červená…

Hrozná ztráta času.

V reálu nahoře na věži čas nevnímáte. Je třeba se soustředit na sebe a nevnímat nic okolo. Když se dokážete takhle koncentrovat, nesledovat ostatní, je to správně.

Ale je to pekelně těžké.

Ve své nejlepší sezoně jsem to uměl. Vůbec jsem netušil, kdo co jak skáče. Přišel jsem, rozjel jsem se a hotovo. Ani jsem nevěděl, kolik mám bodů. Cože? Vedu? Super.

Jedinkrát v historii se stalo, že Turné čtyř můstků vyhráli dva skokani současně.

Já a Fin Janne Ahonen.

Ušli jsme toho spolu spoustu, nejen tenhle jeden rok. Taky pořád skáče, přestože je ještě starší než já. Nemůžu říct, že jsme kamarádi, ale už spolu prohodíme pár slov, což se tehdy před lety nestávalo. Janne byl vždycky zvláštní. Takový ten kamenný typ. I díky věku už k sobě ovšem chováme respekt, že jsme to tak dlouho vydrželi.

Kecáme spolu na takovém jednom zvláštním místě.

Mám rituál, před závodem si chodím dát cigaretu. Většinou se běžím někam schovat. Támhle za tím rohem to bude fajn… Tahám zapalovač a najednou vidím, že už tam sedí schoulený Janne. Je to vcelku silný kuřák.

„Hello.“

Dva dny ho při závodech nepotkám, pak se jdu zašít, a tam on. Tak aspoň probereme, jak se máme a co nového.

Nikdy jindy to na velké povídání není. Stává se, že se občas i při závodech někam hromadně zajde, občas jsme se na takové skokanské party potkali. Ne, že bychom se úplně sestřelili, ale něco jsme spolu vypili. Pár panáků lidi sblíží, jste pak uvolněnější a dá se bavit i se studenými Fiňáky. Jenže oni mají takovou zvláštní náturu. Celý večer jsem s nimi třeba takhle něco probíral, o rodinách, o dětech, byli jsme jako největší kamarádi, obraceli jsme rundy a pak se druhý den zase vidíme, když se někam přejíždí, a oni ani nepozdraví. Jako kdybych byl cizí.

Na naše souboje s Ahonenem se vzpomíná dodnes, byl unikát, že se sešli tak vyrovnaní soupeři. Jenže ta sezona, to bylo psychické vypětí, které mi sežralo patnáct let života. Všechny ty tlaky, rozhovory, televize… Stačilo ještě trochu a sesypal bych se. Držel jsem to v sobě, musel jsem, ale nebylo mi to příjemné. Pustil jsem se při úplně posledním skoku turné do nájezdu a říkal jsem si: „Já se na to vykašlu. Co když prostě neskočím? No a!“

V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Pak jsem se přiblížil hraně a blesklo mi: „Musíš.“

Dodnes si tu vteřinu pamatuju.

Dole ze mě všechno spadlo a napětí vystřídala radost. Ale byl jsem v první řadě rád, že je to za mnou. Že je celá tahle etapa u konce.

Přál bych si vyhrát znovu, to jo. Co do zkušeností a psychiky si teď přijdu daleko silnější než tehdy. Těch jedenáct let mě naučilo hodně. Už vím, jak to vypadá nahoře i úplně dole. Spousta věcí, které mě tehdy štvaly, mi teď přijdou jako malichernosti.

Vůbec mi ale nechybí ta tehdejší popularita. Nemám ji rád. Nesnáším, pokud mě lidi poznávají.

Neříkám, že jsem nikdy svého jména nevyužil. Třeba když vás zastaví policie, tajně doufáte, že vás nechají jet, ale jinak bych v životě neřekl: „Víš, kdo já jsem?“

A že jsem poznal pár takových, kteří tuhle větu používají.

Žiju normální život. Když jsem v pátek a v sobotu doma, jdu do baru pobavit se s přáteli a je mi jedno, jestli si dám panáka. Ve Frenštátě mě lidi znají, neřeší to. Tam nejsem Janda – skokan. Jsem Kuba – kamarád, soused, známý, jeden z nich.

Jinde mě ale třeba dodnes pozorují v restauraci nebo v obchoďáku. Na jednu stranu je pěkné, že jsem známý, protože k tomu asi je nějaký důvod, ovšem stejně mi to je strašně nepříjemné. A zvlášť, když nevím, jestli si mě vybavují ze sportovních zpráv, nebo z bulváru.

No ano, z bulváru.

Zrovna mě…

Manželka před pár lety nevydržela můj styl života a odešla – podle ní – za lepším. Takové věci se stávají, potkaly daleko víc párů. Jenže nějaký dobrák o našem rozvodu napsal mail do novin, které takové věci zajímají, a naše osobní starosti si najednou kde kdo mohl rozpitvané přečíst u kafe.

Asi k tomu patří, že nás sportovce někdo má za celebrity, ale já a ani manželka jsme tohle období nekousali lehce. Řešit svoje soukromí veřejně mi vážně nebylo příjemné. Vždy já, když slezu z můstku, chci být obyčejný člověk.

Anonymní chlap. Jeden z davu.

Aspoň, že ty čtyři vteřiny ve vzduchu na mě nikdo nemůže.

Jana Mensatorová a sportportal.de

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.