Lepší člověk

Marcel Gecov

Lepší člověk

Rouhání. To je to slovo, které mě vždycky napadlo jako první.

Nebo se snad skutečnost, že chci dobrovolně opustit život, za nějž by spousta jiných obětovala cokoliv, dá nazvat jinak?

Dlouho jsem svoje myšlenky bral jako kacířské, než mi definitivně došlo, že když jste v něčem úspěšní, ještě to neznamená, že musíte být i šťastní. A že se vlastně nerouháte, pokud přemýšlíte nad tím, jak to změnit.

Dřív jsem chtěl být nejlepším fotbalistou na světě. Ten sport jako takový miluju. Jenže zároveň čím dál častěji nastávaly okamžiky, kdy jsem pochyboval o cestě, kterou jsem jako malý kluk nastoupil. Uvědomoval jsem si, že mě přestává naplňovat prostředí a způsob života vrcholového sportovce.

Dnes se ohlížím a vidím, že jsem měl tyhle úvahy v hlavě téměř celou kariéru. Proč já vlastně ten fotbal hraju? Jakmile se nedaří, přirozeně se začnete ptát na smysl toho všeho. Jenže dřív, než bych se býval opravdu dokázal zamyslet, přišel nový úspěch. Další meta, z níž bylo vidět na ty další. Takhle jsem se posouval.

Do ligy. Do Anglie. Do národního týmu. Všechno šlo tak rychle, byl jsem šťastný a přesvědčený, že si plním svůj sen. Tak proč bych měl končit, jestliže mi to jde asi docela dobře?

Chvíli trvá, než si připustíte, že svůj život chcete směřovat jinam.

Chvíli znamená pár let. Pár let, při nichž si jen tak mimochodem užijete vteřiny nespoutané radosti a stejně tak momenty, kdy vám na ramena padá celý svět.

Nakonec jsem se rozhodl. A vím, že nejde o rouhání.

Sportovcem se stanete tak, že vás táta chytne za ruku a odvede na fotbal. Do něj se buď zamilujete, nebo se alespoň stane vaší každodenní automatikou, a pokud vám začne jít, pak vás i baví. Na pár let vás nastartuje, a když pak ve věku, kdy se máte zamyslet čím jiným se v životě zabývat, přijdou první posuny v kariéře, dílčí úspěchy a smlouva znamenající, že z kopání pro radost se stane slušné živobytí, začnete v tomhle směru vidět potenciál a přivřou se vám klapky na očích.

Jako malý jsem ve slávistickém týmu patřil k těm lepším, ovšem přestože jsem na tréninku odvedl sto procent, byl jsem si zároveň schopný i šest hodin v kůlně něco vyřezávat, jít na ryby nebo dělat spoustu úplně jiných věcí. Jakmile se zabouchly dveře od kabiny, zajímalo mě všechno, jen ne fotbal. Paradoxně mě v tu dobu tolik nebral a jak jsem stárnul, začalo se ukazovat, že pro něj vlastně ani úplně nemám předpoklady. Přišlo období, kdy jsem celkem ztloustnul a najednou nic nenaznačovalo tomu, že by ze mě měl být profesionální sportovec. Časem padlo ultimátum od trenéra, že jestli s tím něco neuděláme, ze Slavie mě vyhodí.

Rodiče řekli, že to takhle nenechají a že s tím zkusíme pohnout. Že když mi to v mladším věku šlo, proč by to nemělo jít teď. Nastolili režim, kdy jsem si spolu s tátou dával navíc a začal jsem taky míň jíst.

Předtím jsem v týmu dobíhal až za brankáři, najednou jsem byl druhý.

Zjistil jsem, že to půjde, a projevila se moje cílevědomost. Ovšem zároveň s ní se postupně vytrácela radost, začal jsem fotbal brát tak, že pokud ho budu dělat dobře, mohlo by z toho něco být. Dobrá kariéra, prachy, sláva.

Klapky se úplně dovřely a šlo to ráz na ráz.

V sedmnácti jsem se dostal do nároďáku a zůstával v něm při každé další nominaci. Z mistrovství světa do dvaceti let, kde jsem byl jako o rok mladší, mám doma stříbrnou medaili, super bylo i Euro v jednadvacítce, kde na konci turnaje manažeři vybírali tým nejlepších hráčů a mě zařadili mezi takové borce, jací vyrostli ze Shaquiriho, Mehmediho, Sturridge, de Gey nebo Smallinga.

Nejvíc pro mě ale bylo angažmá ve Fulhamu. Jestli jsem někdy dokázal někam dohlídnout, tohle bylo nejdál. Neskutečně silný zážitek, dokonalý rok. Debutoval jsem v poháru proti Chelsea na Stamford Bridge. V bráně Petr Čech, hráli jsme na sebe s Frankem Lampardem. Vybavuju si, jak jsme kopali roh, a já si na vteřinu uvědomil, co se to děje. Kde jsem se to ocitnul.

Měl jsem husí kůži a začal jsem se přímo na tom hřišti smát.

V Premier League jsem pak naskočil proti Liverpoolu a Manchester City. Docela fajn zápasy, ne?

Naše soupiska byla neskutečně nabitá. Dempsey, Dembélé, Sidwell, Danny Murphy, Etuhu, Damien Duff, Riise, Hangeland, Zamora, Andy Johnson, v bráně Schwarzer. Co jméno, to pojem. Když si vzpomenu, jakou jsme měli srandu a zároveň bylo všechno tak ohromně profesionální, jsem pyšný, že jsem toho mohl být součástí, ačkoliv jen krátce.

Zpětně bych jednal jinak, vydržel bych i druhý rok smlouvy. Jenže mně bylo třiadvacet a měl jsem pocit, že jsem toho moc neodehrál. Celkem mě pustili na hřiště jen pětkrát. Trenér byl fajn, ale dával mi plané naděje, že když odevzdám sto procent, do hry se dostanu. Tehdy mě to trápilo, přitom jsem byl skoro každý zápas aspoň na lavičce, mnozí jiní zůstávali na tribuně. Ovšem přicházel jsem v euforii z Liberce, což mě svedlo k dojmu, že takhle perfektní zázemí a podmínky jako v Anglii najdu všude.

Následující sezonu v Belgii jsem zjistil, že tomu tak není.

Přestup do Gentu byl propadák. Manažerovi předtím volali třikrát denně, že přesně takového hráče, jako jsem já, hledají a že musím přijít. Že to je odrazový můstek do velkého fotbalu, že budu hrát každý zápas.

Přivedli mě jako velké jméno z Premier League, měli představu, že budeme bojovat o poháry, a my najednou byli předposlední. Sypalo se, co mohlo. Za půlrok, co jsem tam strávil, se vystřídali čtyři trenéři. Za jednoho jsme schytali bůra na Anderlechtu, pak 0:3 doma, následně přišel jiný a posadil mě. Nato si mě zavolal ředitel, že ode mě čekali něco jiného, jsou předposlední, já nehraju, beru velké peníze a takhle to dál nejde. Všechno skončilo dopisem ve schránce, že někde porušuju pravidla klubu. Dostal jsem ultimátum, že buď odejdu, nebo mě na tři a půl roku, což mi ještě zbývalo ze smlouvy, přeřadí do béčka, čímž mi prakticky ukončí kariéru.

Mazal jsem domů, vrátil jsem se do Slavie.

Mockrát ve fotbalovém životě jsem slyšel, že na to nemám. Vlastně se divím, že jsem se přesto dostal tak daleko. Vždycky se totiž objevil někdo, kdo se za mě z nějakého důvodu postavil a přesvědčil okolí, že jsem ten pravý. Často jsem taky jen byl ve správný čas na správném místě.

Ve Slavii jsem v C dorostu nastřílel asi 15 gólů a přeskočil všechny další kategorie rovnou do áčka, to nemělo obdoby. Tři měsíce pod Karlem Jarolímem mě tam potom ale profackovaly zleva zprava. Najednou jsem fotbal neměl rád. Pamatuju si, že jakmile jsem šel na Strahově tunelem ke kabině, pokaždé mě rozbolelo břicho. Nechtěl jsem tam, protože jsem věděl, co mě čeká.

Rozehrál jsem se v béčku pod Lubošem Kozlem, kde jsem zase cítil důvěru, a zamířil do Kladna. Najednou bylo všechno skvělé. Následně v Liberci jsem se zranil a nějakou dobu dokonce hrál divizi, kde mě trenér třeba vystřídal o poločase a křičel na mě, že to je zoufalství. V áčku mi pak jiný kouč přímo řekl, že podle něj nemám na to hrát ligu v takovém týmu, jako je Liberec. Tehdy se za mě postavil Jirka Štajner, bourák, na něhož jsem koukal v nároďáku. Z nějakých zvláštních důvodů mi věřil a pomohl trenéra přesvědčit, že bych hrát měl.

Po následující sezoně jsem byl ve Fulhamu.

Za další dva roky mě ve Slavii vyřadili z kádru, protože prý na fotbal kašlu. Trenérovi se nelíbil můj přístup.

To ostatně byla největší kravina, jakou jsem o sobě kdy slyšel. I kdybych měl sto byznysů, když jednou vlezu na hřiště, na nic bych se nevykašlal. Kdo mě zná, tohle ví.

Umím si přiznat, že byla období, kdy jsem neměl formu. Vím, že jsem býval tak frustrovaný, protože se mi nedaří podle vlastních představ, že jsem z kabiny vystřelil hned po tréninku a nechtěl o fotbale slyšet ani slovo. Jenže skutečnost, že jsem každý den neodcházel poslední ze šatny, neznamenala, že jsem na něj kašlal. Každý svůj volný čas využívá jinak. Sám vím, že na hřišti jsem dělal, co jsem mohl, ale v určitých chvílích to zkrátka nešlo, jak jsem chtěl. Ovšem zpochybňovat můj přístup? To mě tehdy dost naštvalo.

Ano, sladit s fotbalem mé další aktivity bylo občas náročné a z dnešního nadhledu to vidím ještě jasněji, ale takový už holt jsem. Měl jsem ke kariéře byznys, jiní kluci zase třeba tři děti. Co z toho je těžší? Vždycky jsem si přál, aby mě trenéři posuzovali hlavně podle toho, co odvádím na hřišti.

Nemyslete si, byly i chvíle, na něž vzpomínám rád. Ohromně rád. Nepopsatelné okamžiky naplněné radostí. Přišly i ve Slavii.

Napadá mě gól v prvním zápase nebo úloha kapitána, díky níž jsem vyváděl tým na hřiště i na Spartě při derby. Jindy jsem takhle zase vedl před začátkem utkání malého bráchu, který v tu dobu hrál za slávistické žáčky. Stál jsem s kapitánskou páskou a za ruku držel brášku, to nikdy nevymažu z paměti, stejně jako pohled na kabinu národního týmu, kde jsem seděl s Čechem, Rosickým, Barošem a dalšími kluky, kteří zažili Euro v Portugalsku.

Ohromně jsem si užil i půlrok v Rumunsku, kde mi to sedlo, a hrál jsem asi nejlepší fotbal své kariéry. Udělal jsem si skvělé jméno, chtěli mě snad v každém klubu v lize, ale já měl nabídku z Polska a pocit, že odsud bude blíž zase zpátky do velkého fotbalu.

Nebylo.

Odjakživa jsem měl potřebu se realizovat v něčem hmatatelném. Fotbal takový není, nic nevytváříte. Jeden den vás plácají po zádech a druhý den už jste tím, kdo na to nemá, a zase musíte někoho přesvědčovat.

Možná proto jsem měl touhu dělat něco, v čem bych našel víc pocitu naplnění a co za mnou bude vidět. Co zůstane.

První pokus kdysi probíhal tak, že jsme si v garáži vyřezali stánek, nakoupili zboží, o němž jsme nic nevěděli, a lidem jsme balili dárky. Smáli jsme se tomu, že jakkoliv byl tenhle byznys primitivní, lidé za něj dokázali zaplatit. Stačilo to dělat pečlivě a hezky. Pak jsme pronajímali luxusní auta. Nenarodil jsem se přitom jako byznysmen, nemám v hlavě kalkulačku a nelítají mi tam čísla. Všechno, čemu se věnuju, mě v první řadě musí bavit, a když to ještě skončí v plusu, tak je to paráda.

Postupně z toho u mě vyplynula architektura a development. Jde o obor, který v sobě skrývá všechno, co potřebuju. Od první myšlenky až po hotovou realizaci uteče vždycky dlouhá doba, na výsledek si musíte počkat, ale pak to stojí za to. Nejsem umělec ani designér, jen mám jasnou představu o tom, co chci, a nebojím se ji prosadit. Stejně tomu bylo, když jsem si zařizoval vlastní byt. Přišlo mi, že bych mohl mít talent k tomu dát věci dohromady, aby to vypadalo pěkně. Zalíbila se mi představa, že někdo přijde, pochválí mi to a bude se ptát, kdo mi to dělal. Tak proč nenajít člověka, který rozumí technickým náležitostem a umí to celé nakreslit?

Přesně takhle jsme založili firmu, jejíž prvními zákazníky se stali bývalí spoluhráči.

Vzestupů a pádů mě v kariéře potkalo docela dost, ale nikdy jsem to nezabalil. Mám buldočí povahu, co mě sráželo, jsem vždycky zlomil ve svůj prospěch, protože jsem nechtěl zůstat tím, kdo prohrál. Tahle hrdost vždycky přebila pud sebezáchovy, který mi říkal, že stačí být obyčejný a šťastný. Ne. Když už jednou dělám fotbal, chci v něm být nejlepší, chci se zase vrátit nahoru.

Až teď jsem se dostal do fáze, kdy mi nestojí za to bojovat. Už nevím pro co.

S fotbalem jsem se někam dostal, hrál jsem zajímavé soutěže, takže jsem si už mohl připustit představu, že skončím s tím, že co jsem za sebou nechal, vlastně nebylo úplně špatné.

Rok visel můj konec ve vzduchu, posledních pár měsíců už intenzivně. Dojel jsem sezonu s tím, že jsem blízko. Že jestli se nestane něco zásadního, žádné „příště“ nebude. Odjel jsem v létě na Jadran na loď, kde jsem se na všechno vykašlal. Řekl jsem si, že se zařídím podle svého pocitu, který si odsud odvezu zpátky do reality, v níž bych jinak zase zapnul motory a řekl si, že to ještě nějak dám. Že by vlastně byla škoda skončit.

Věděl jsem, že si myšlenky musím srovnat někde, kde je klid a kde budu moct přemýšlet od rána do večera. Na závěr dovolené jsem pak cítil, že už nechci být vrcholový sportovec. Fotbal mám dál ohromně rád, ale pochopil jsem, že už takhle nechci žít.

V mém klubu v Polsku nevěřili, že chci skončit. Zbýval mi ještě rok smlouvy a když jsem šéfovi oznámil svůj záměr skončit, myslel si, že si dělám srandu. Tři dny jsme se dohadovali, než pochopili, že jsem přesvědčený. Musel jsem se ze smlouvy vyplatit a navíc podepsat papír, že jestli se do roka vrátím k vrcholovému fotbalu, bude mě to stát pokutu milion eur.

I přesto o mě byl zájem, dostával jsem i atraktivní nabídky, třeba z Austrálie od svého bývalého kouče z Fulhamu. Odmítl jsem. Zrovna tady by to totiž znamenalo stoprocentní sportovní život, který už jsem nechtěl. Ráno odtrénovat, najíst se, vyspat, pak si ideálně ještě sám přidat na fyzičku a nakonec nějakým způsobem přečkat pět hodin, než usnete. Každý den znova. Už bych to asi nedokázal.

Fotbal mi dal do života strašně moc, naučil mě neuhnout před překážkami a utvrdil moji cílevědomost, přitom zároveň celou dobu popíral moji osobnost. Podstatou jsem asi nikdy nebyl vrcholový sportovec, ten se ze mě jen souhrou okolností stal. Tlačil jsem to tak, až mi to škodilo.

Nezvládal jsem své stavy, kdy mě přehnané nasazení a velký tlak z budování kariéry stály strašně moc energie. Trochu mi z toho šíblo.

Když si představím, jak jsem se v určitých situacích choval vůči svému okolí, jak sem reagoval, co všechno jsem byl ochotný pro úspěch udělat, říkám si, jestli to ještě vůbec bylo zdravé.

Rok a půl jsem třeba téměř denně jezdil z Liberce do Prahy za kondičním trenérem a klidně jsme před nedělním utkáním ještě v sobotu po předzápasovém tréninku na schodech tónovali nohy, jak jsme tomu říkali. Držel jsem přísnou dietu a v noci jsem byl schopný mu volat, jestli si můžu ještě něco vzít po večeři, když mám hlad. „V tuhle hodinu jedí jenom sráči,“ odpověděl mi.

Kvůli takovým věcem jsem následně doma mlátil do dveří a vyhazoval čokoládu z okna. Chtěl jsem být úplně nejlepší, jinak to v mém případě ani nešlo. I proto jsem dosáhl na VO2 max přes sedmdesát jako například špičkoví běžkaři, kdežto fotbalisti běžně mívají kolem šedesáti.

Moje kariéra zkrátka byla jeden velký extrém. Možná i proto, že jsem v sobě většinu toho musel uměle vyvolávat a nutit se do toho. A bohužel, nebo bohudík jsem to uměl tak dobře, že mé roli začali věřit nejen všichni ostatní, ale nakonec i já sám.

V určitých ohledech jsem popíral sám sebe.

Když se ale daří, strašně těžko se končí. Jsem rád, že jsem to dokázal zastavit. Přijde mi, že najednou jsem znova na začátku, a přemýšlím nad věcmi úplně jinak, spadl ze mě obrovský stres a cítím se šťastný.

Vážím si své kariéry. Vážím si toho, co mi sport dal. Vážím si rodičů a dalších lidí, kteří mě podporovali. Ale přijde mi, že jsem skončil v pravý okamžik.

Připadám si teď jako lepší člověk.

Jana Mensatorová a Martin Malý/www.slavia.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.