Kluk ve flitrech

Tomáš Verner

Kluk ve flitrech

Postavil jsem se k volné jízdě, přesvědčený, že mi změní život.

Byl jsem plný síly, natrénovaný jako nikdy. Coby jeden ze dvou závodníků jsem měl naplánované na začátku dva čtverné skoky, ostatní si troufli jen na jeden. Přede mnou v pořadí byl jen Kanaďan, Amík a Francouz, jež jsem na tréninku úplně smazal. Nedařilo se jim tolik jako mně a neměli skokanský potenciál. V nitru mě navíc hřálo, že jsem nedávno vyhrál mistrovství Evropy.

Co vám budu povídat, podle mě tahle situace značila jasnou cestu za světovým titulem.

Göteborg 2008. Postavil jsem se k volné jízdě, která můj život skutečně změnila. Jen úplně jinak, než jsem si původně myslel…

Skáču první čtverák. Letím, točím se, dopadnu.

A dotýkám se rukou ledu.

Chlad, který se mi ani nestihne rozletět po dlani, mi v hlavě resetuje počítačovou jednotku.

Co se to děje? Vždyť jsem to měl naplánované úplně jinak, sakra! Mám skočit nádherný skok s trojitým toeloopem, odpočinout a šlapat na druhou stranu.

Dobrý, ještě to není tak strašný, mám dalšího čtveráka.

To je on, to je on, říkám si, když se na něj odrážím.

Jsem připravený, tohle je můj čas, takhle to má být. Vyhraju a nebude to jinak, sviští mi hlavou, zatímco tribuny okolo se mi slévají v rotující barevný pás.

Za vteřinu ležím na ledě.

Upadnul jsem.

V momentu, kdy se zvedám, nastává v mé mysli druhý restart. V tu ránu nevím, která je levá a která pravá noha. Co se to děje?

Jedu na další skok. Místo trojitého dávám jednoduchý. CO SE TO DĚJE?

Zbytek jízdy si v podstatě nepamatuju. Mlha. Přišlo mi, že sice bruslím, ale jen se koukám, co se kolem mě děje. Nemám právo ani šanci zasáhnout do dění. Všechno se sypalo a já jen přihlížel. Necítil jsem únavu, jen maximální naštvání.

Chtěl jsem odejít. V půlce se sebrat, mávnout, ať vypnou hudbu, omluvit se, že přijdu odpoledne ještě jednou. A to už to fakt vyšvihnu bez zaváhání, věřte mi. Blbej den, sorry, znáte to, příště to dám.

Závod jsem vzdal jen jednou, kvůli zlomené noze, jinak jsem klidně druhý den jezdil i mezi patlalama, ale tady jsem vážně zvažoval, že se na to vybodnu. Že zajedu za rozhodčími s tím, že neumím bruslit, ať mě nechají odejít. Uvědomil jsem si ale, že kdybych tohle udělal, nemůžu už nikdy žádnému dítěti říct, ať nic nevzdává, že o tom je sport.

Dokončil jsem jízdu, o níž jsem byl přesvědčený, že byla nejhorší, co jsem kdy předvedl. Nemohlo pro ni přijít nevhodnější načasování. Ještě než jsem dojel k trenérům, začínal ve mně hlodat pocit křivdy. Obří křivdy. Připadalo mi, že celá nespravedlnost světa se nahromadila kolem mě. Všechno zlo, hlad v Africe a utlačování národů není nic proti tomu, co teď zažívám já. Jakákoliv válka a utrpení byly proti mému zoufalství hadr.

A hlavně, já za to přece nemůžu, chtěl jsem křičet. Byl jsem ublížený a ukřivděný.

Ne, neříkejte mi, proč se to přihodilo. Já vím, že to je průšvih. Nemluvte na mě… Nevím, co se stalo! Nechápu to!

Tyhle výkřiky mi duněly hlavou, zatímco jsme seděli s trenéry na lavici, kde čekáte na známky. Nejradši bych utekl aspoň odsud, věděl jsem, že hodnocení bude strašné. Modlil jsem se, ať mi aspoň rozhodčí pomůžou, když jsem měl tak skvělou sezonu.

Nebylo jak.

Skončil jsem patnáctý. Dva měsíce jsem pak chodil jako tělo bez duše. Nic nedávalo smysl, bruslení jsem nenáviděl a byl jsem zhrzený.

Měl jsi bruslit, jak nejlíp umíš. Vysrat se na nějakou medaili. Tuhle facku ti dal sport za to, že jsi šel jen za pozlátkem.

Měl jsem formu, měl jsem vyhrát, byl to můj čas, moje mistrovství, v tréninku jsem byl lepší než všichni ostatní a v krátkém programu mi mohli dát známky daleko lepší, byl bych druhý, a ne čtvrtý, měl bych lepší výchozí pozici.

Všechno tohle mi šrotovalo v mozku. Tehdy jsem to tak nevnímal, ale byla to z mé strany ohromná arogance. Absolutní nepokora vůči sportu.

Odehrálo se to ve mně, který jsem si myslel, že to mám v hlavě srovnané, že nejsem namyšlený. Potkat teď sám sebe v té době, jednu bych si lísknul a vynadal si: „Jestli myslíš, že to je něčí vina, tak není. Je to tvoje vina. Vina toho, jak moc úporně sis to přál. Měl jsi přijít a bruslit, jak nejlíp umíš. Vysrat se na nějakou medaili. Tuhle facku ti dal sport za to, že jsi šel jen za pozlátkem, ne za sportovním výkonem. Dává ti totiž daleko víc, než nějakou medaili…“

Zpětně vím, kde se stala chyba. Po vítězném mistrovství Evropy jsme se zaradovali jeden večer.

Jeden jediný večer.

Sfoukli jsme rituál, kdy se medaile namočí do sklenice koňaku a celý tým si lokne. Říká se, že díky tomu se medaile bude rozmnožovat. Od druhého dne už bylo tématem jen vítězství v nadcházejícím mistrovství světa.

V tu chvíli mi to přišlo logické a jasné. Stále jsem věřil ve svoji výjimečnost, neměl jsem důvod pochybovat. Zmákli jsme Evropu, super, jedeme dál.

Úplně jsme přešli fakt, že nějaký kluk z Budějovic vyhrál mistrovství Evropy v krasobruslení. Vždyť poslední placka pro naši zemi se předtím povedla šestnáct let nazpátek. Svět našeho sportu spěchá tak strašně dopředu, že ho v českých podmínkách nemáme šanci dohnat. Tohle byl důvod k radosti a pokoře. Chtělo to uvědomit si, že se tohle nebude dít každý den. Chtělo to pozitivní emoce, aby bylo proč se těšit na příště. Ne pouhé odškrtnutí úkolu. Byla hloupost myslet si, že bude všechno následovat tak, jak jsme si nalajnovali. Že úspěchy se nemusí slavit, protože když dřeme, je přece jasné, že přijdou.

V mém stavu, kdy mě nic nebavilo, mi pomohl Dan Landa, s nímž jsem spolupracoval. Viděl, jak jsem zlomený, proto jednou zavolal: „Tome, jedeme na týden do Chorvatska.“

Bylo to na začátku sezony. Oponoval jsem, že nepůjde zařídit, abych si v září, kdy už mám za pár týdnů první závody, vzal týden volna.

„Ale to není týden volna, ty jedeš na týden trénovat. Jen tam holt nebude led.“

Tak jo.

Tehdy mi Dan vysvětlil, co se říká, a ne každý si to naplno uvědomuje. Že cílem je už samotná cesta sportovním životem.

Ne ocenění.

Ne medaile z olympiády.

Ano, je výborné, že to někdo dotáhne až na absolutní vrchol. Ale když vidíte jen medaile, celý rok se smrskne jen v neustálou přípravu na něco. V našem případě stačí, aby po jedenácti měsících tréninku přišla chyba v jednom ze sedmi elementů první závodní jízdy, a všechno je v pytli. Kdo se na tohle podívá běžným rozumem, ani by si snad neměl sundat chrániče a jít na led. Měl by se zhroutit.

Dan to vzal z druhé strany. Naučil mě vnímat, že každý den, každý trénink mi sám o sobě něco dal. Každý den jsem o sobě něco zjistil.

V zahraničí jsem se učil jazyky, poznával spoustu zajímavých lidí a mezi tím zdokonaloval své tělo. Každý trénink mě obohatil a dny, kdy mi bylo zle, mi dávaly paradoxně nejvíc. Když mi to šlo, dostával jsem zase pozitivní energii do horších dnů.

Jakmile si tohle uvědomíte, najednou za sebou nemáte rok přípravy. Máte za sebou rok smysluplné činnosti, která vás formuje jako člověka. Když pak vyhrajete mistrovství Evropy? Skvěle. Když ne, jste pořád ten samý člověk, jehož sport posunul dál.

Vyhráli jste tak jako tak.

Sotva se odrazíte do skoku, na devadesát procent víte, jak dopadne.

Bohužel i to, že dopadne špatně. Ve vzduchu jste maximálně 0,8 vteřiny a během první desetiny už poznáte, jestli to bude dobré, nebo ne. Znáte pohyby, do nichž se musíte dostat. A i když začnete špatně a místo třech uděláte ve vzduchu obraty jen dva, stejně upadnete, protože jste se dostali mimo osu.

Rychle si uvědomíte, že byste obdrželi míň bodů za pád a ještě za nižší náročnost prvku. Tak to dotočíte, přestože víte, že sebou potom strašně švihnete. Základní pravidlo však zní: Vždycky je lepší to držet.

Pokaždé vám v hlavě běží, kolik máte rozvržených bodů v jednotlivých elementech, a pokud se vám nepovede jeden, tušíte, co to udělá s vaším výsledkem. Neměli byste na to myslet, ale… Počítáte, že dvanáct bodů za techniku dolů, to je deset míst, k tomu něco za estetiku a tohle a támhleto.

Do toho všeho je třeba dál bruslit a usmívat se.

Když pak chcete rychle body nahonit a něco přeskládáte, zasáhnete do stereotypu a spustíte domino, které nejde zastavit. Je nutné zůstat bez emocí a sekat to jako na tréninku.

O tomhle přístupu mi dost vyprávěl Maxim Marinin, Rus, který v párech vyhrál, co se dalo.

„Co blbneš? Celou sezonu jezdíš skvěle a pak přijde velká akce, kde potřebuješ placku, a ty seš celej zelenej. Proč?“ ptal se mě jednou.

„Tady už o něco jde a já tu medaili ještě nemám. Chci ji,“ odpověděl jsem mu.

„No ale právě proto musíš být v klidu a dělat, jako by o nic nešlo. Měj to na párku.“

Jeho pohledu jsem nerozuměl, dokud mi ho nevysvětlil na vlastním příkladu. V Rusku vám totiž olympijská medaile zaručí, že už nikdy nemusíte hnout prstem. Je jedno, jak jste trénovali, pár minut vám určí celý zbytek života.

Kdo si tenhle tlak připustí, skončil dřív, než začal.

Kdo ví, že je dobrý, a předvede v pohodě jízdu, jakou už v sezoně zajel sto padesát devětkrát, je úspěšný. Nezajede ji ani líp, ani hůř ale zkrátka tak, jak umí. Zůstane v klidu.

Naučil jsem se to až časem, ale pochopil jsem, že právě sebekontrola je ohromně důležitá. Přehnané chtění je v závodě k ničemu. V krasobruslení jsou technické věci tak náročné, že když do nich zapojíte hlavu, když chcete udělat ještě něco líp, přerušíte tím proces drah, jezdících mezi mozkem a svaly. Pohyby jsou natrénované na mikrosekundy, vy je svým vědomím zpomalíte třeba o čtvrtinu času a najednou je správná koordinace pryč. Stávají se chyby.

Pljuščenko jel, jako by se nic nestalo. Našel v sobě ohromnou sílu, překonával se, vyšvihnul kombinace, jaké nikdo před ním.

Tohle ovládnout je strašně těžké a existuje na to nástroj, jaký čeští trenéři donedávna nepoužívali.

Jeli jste, skočili jste první element, upadli u druhého a trenér stopnul muziku. „Znova,“ zahlásil.

Ne, neexistuje! Dojeď to.

Na závodě taky nemáte druhou šanci. Je třeba se naučit, že i špatná jízda tě něco naučí. Jeď dál.

Vybavuju si, jak jsem jako mladíček spolukomentoval pro televizi olympijské hry v Salt Lake City. Do krátkého programu vyrazil Jevgenij Pljuščenko, můj idol.

Jeho první prvek sestával z kombinace čtverného a trojitého toeloopu. On u čtverného upadl.

Já v ten okamžik přestal komentovat, všechno pro mě skončilo, bylo mi jasné, že zlatou medaili už nedá. V první půlminutě jeho první olympiády přišlo skrze mé vnímání třináct let práce vniveč.

Ale on jel, jako by se nic nestalo. Našel v sobě ohromnou porci síly, překonával se, vyšvihnul kombinace, jaké žádný závodník před ním nikdy neudělal. Byl fantastický.

Nestačilo to. Ale bojoval.

A můj nezkušený mozek nechápal.

Nejsem úplně nejlepší v balení holek, ovšem mám na své straně jednu výhodu. Říkám jim, že se mnou se nemusí ničeho bát. Že my krasobruslaři jsme přece všichni teplí a na prvním rande jim nic nehrozí.

Zabírá to.

Narážky na to, že krasobruslař rovná se apriori homosexuál, vnímám neustále. Já přitom svoji orientaci nikdy sám v sobě nemusel řešit, mám jasno. Skutečnost, že na sobě občas mám výraznější kostým, než by si na sebe vzal kluk z ulice, mi ji nijak nemění. Ano, v tomhle ohledu jsme trochu výstřednější než jiní chlapi – sportovci, ale to je tak všechno, nijak mě to neovlivňuje.

Hned jsme si ujasnili, že jsem normální kluk a nebudu chodit ve flitrech a česat si culíky.

Přesto byly časy, kdy mě tyhle průpovídky, otázky a otazníky v článcích o mém sportovním výkonu hodně srážely dolů. Trápila mě jedna věc. Že je budou číst ti nejzranitelnější lidé z mé rodiny.

Babičky.

Mamka a taťka nic takového řešit nebudou, ale babičky jsou z jiné generace. Tištěné slovo pro ně má pořád velkou váhu. Ne jako pro ty idioty pisálky, jimž podobné výmysly jen zvyšují čtenost. Tihle lidé neprožívají niterné boje, jestli náhodou někomu neublíží. Hlavně ať se to čte. Třeba Pavel Novotný… Pro tohohle člověka nemám adekvátní pojmenování. Údajně je strašně inteligentní a dokáže vidět souvislosti jako nikdo jiný, ale podle toho, jak se prezentuje, je pro mě spíš někým pod úroveň toho nejhloupějšího v naší společnosti. Už jen proto, že ví, jak lehce se naší společností manipuluje a zneužívá toho.

Zrovna on do mě šel pořád. Rozebíral moji sexualitu nebo třeba mé výroky, kdy jsem si podle něj protiřečil, přišel mi scestný. Nevím, proč mě do svého bulváru zatahoval, nikdy jsem tam nechtěl být. Já chtěl být na sportovních stránkách.

Když už jsem zmínil babičky, tak s nimi jsem si například musel vysvětlit fotku, na níž jsem se objevil nahý jen v bruslích. Šlo o kampaň podporující osvětu ohledně pohlavních chorob.

Skončilo to tak, že jedna babička tu fotku chtěla vytisknout, aby ji mohla mít u sebe.

V tu chvíli ze mě spadnula tíha neustále se ospravedlňovat. Moje sexuální orientace je přece moje věc, a pokud se mě někdo chce zeptat napřímo, ať se zeptá, já mu odpovím. A jestli se jednoho dne vzbudím a budu to mít jinak, tak to asi neovlivním. Hotovo.

Je sranda, že v Česku je dokonce procento homosexuálů v našem sportu – ne, že by to bylo nějak důležité – hodně nízké. Ty kluky skoro všechny znám a dokážu vám říct, kdo to jak má. Bavím se o klucích. U holek tuhle záležitost neřeším, tam je to přece pěkná věc, ne?

Co proto jsem dostával už na základce. Děti jsou zlé. Nemyslí to tak, chtějí být vtipné a zasmát se, ale často je toho už moc. Ve třiceti letech se podobným věcem budu řehtat, až se budu za břicho popadat, ale ne v desíti.

Tehdy jsem hrával i fotbal, kde mi hodně pomohl nejlepší kamarád Milan. Postava, jakou chcete mít na své straně. Byli jsme parťáci od dětství. Milan byl vysoký a silný gólman, takže šéfoval celému týmu. Měl jsem v něm ochránce, provedl mě asi nejtěžší fází života. Nebýt zrovna s ním tak zadobře, fotbalový kolektiv by mě semlel. Umím si představit, že cokoliv bych zkazil, hned by přišla narážka na krasobruslení nebo, ano, samozřejmě, na sexuální orientaci.

Ještě v devítce, kdy jsem přešel do Prahy, se totiž tohle téma mezi spolužáky na začátku nakleplo, ale hned jsme si ujasnili, že jsem normální kluk a nebudu chodit ve flitrech a česat si culíky. Až pak na gymnáziu už nikomu moje disciplína nepřipadala zvláštní, protože jsem zpočátku dostával ocenění za nejlepšího sportovce školy a spolužáci proto respektovali, že jsem se ve svém oboru dostal na určitou úroveň.

A i kdyby, mojí snahou vždycky jen bylo konfrontovat toho, kdo o mně roznáší hlouposti. Celý problém totiž vzniká tak, že někdo chce být důležitější, ukázat, že slovem pokoří i toho, kdo je třeba ve svém oboru na mistrovství světa. Sotva s ním pak ale mluvíte jeden na jednoho, chybí mu obecenstvo.

Dneska se moje orientace nejvíc řeší na záchodech v baru.

Jo, přesně tam.

Člověk si jde trochu připitý odskočit a potká někoho ve stejném rozpoložení. Alkohol smazává zábrany, takže se lidi zeptají. Ale v dobrém. V takové Ostravě na Stodolní, kde mají místní pověst, že jsou strašně agresívní a hned vás zbijou, mám nejlepší zkušenost. Tam se nejvíc nasmějeme a často skončíme i u stolu s někým neznámým a povídáme si o všem možném.

Když jsem ve svých začátcích měl nádhernou přítelkyni, dostal jsem radu, abych ji nikde nevystavoval.

„Hele, ty seš ten krasobruslař, co?“ padne u umyvadla. A už to jede.

Druhá narážka přijde vzápětí: „Ty vole, co ta Vondráčková?“

I z toho přece byla velká kauza, když jsme spolu s Luckou chodili. Prý to byl marketingový tah, protože Lucka neprodávala desky a já byl vlastně teplej, takže jsme to dali dohromady.

Zajímavé.

Náš příběh je hodně intimní, promyšlený tah to fakt nebyl. Chtěli jsme se zkrátka poznat blíž než jen na kávu. Nepokračovalo to, Lucka má ale sportovce ráda a vybrala si skvělého chlapa. Tomáše Plekance respektuju nejen za jeho hokejovou kariéru, ale i za to, že nemá potřebu plnit články bulváru. V jeho pozici je to strašně těžké, protože sebemenší záminka znamená rozpoutání kampaně proti němu. Drží se zpátky, má to v hlavě srovnané a ví, jak náročná cesta vedla na vrchol.

Co se mě týká, nikdy jsem se neukazoval s holkama proto, abych dokázal, že jsem chlap. Dokonce když jsem ve svých začátcích měl nádhernou přítelkyni, dostal jsem radu, abych ji nikde nevystavoval. Bylo prý potřeba, aby mě měli rádi všichni, aby po mně holky toužily.

Úplně jsem to nechápal a ptal jsem se proč. Vždyť mám nejkrásnější ženskou na světě, chci, aby byla všude vidět se mnou. Byl jsem na ni pyšnej a hrdej.

Ke krasobruslení mě přivedla láska.

Ne ke sportu, ale ke Štěpánce Šarajové, dceři kamarádky mé mamky.

Byla překrásná. Už v pěti letech jsem měl jasno, že si ji vezmu za ženu a do konce života spolu budeme šťastní.

Štěpánka krasobruslila a v oddíle shodou okolností chyběli kluci, tak jsem vzal bráchu a přihlásili jsme se. Kdyby ale hrála kuličky, kuželky, nebo dělala karate, šel bych na stejný sport, co ona. Bylo mi to jedno, potřeboval jsem být s ní. Proč by taky jinak kluk z Budějovic, z hokejového, fotbalového a volejbalového města najednou krasobruslil? Do té doby jsem jako ostatní kopal do míče, házel kamenama, mlátil se klackama s ostatními a dělal průšvihy jako každý jiný.

Nebudu lhát, se Štěpánkou jsme si dali pusu, ale nějak to neklaplo. Navíc asi po dvou letech skončila. Jenže mě už v tu chvíli krasobruslení tak bavilo, že ačkoliv jsem ještě nedělal velké výsledky a hrál jsem i fotbal za Čtyři Dvory, vydržel jsem dál. Líbilo se mi, že k nám trenér přistupoval individuálně a kdo něco zvládal, mohl jít na další prvek. Posouval jsem se.

Ve fotbale mě bavilo běhat a střílet góly. Ani jsem nepotřeboval kolektiv, vystačil jsem si sám. Spoluhráči mě spíš zdržovali, protože byli ve spoustě věcí pomalí, kdežto já měl z krasobruslení koordinaci na daleko vyšší úrovni.

Kdo má orientaci víc vykloněnou? Kdo se převlíká a sprchuje se smradlavýma klukama, nebo s nádhernýma holkama?

Byl jsem rychlejší a šikovnější s míčem než ostatní, ale křičeli na mě, ať nahrávám. Jenže já věděl, že pokud jim nahraju, tak to nejspíš zkazí! Proto jsem radši oběhal celé velké hřiště, dobře, občas jsem přihrál, ale hned jsem pospíchal do volného prostoru, abych míč dostal zpět k noze. Tehdy jsem ještě úplně nechápal základ týmového sportu. Přišlo mi, že sám všechno dovedu nejlíp a vypracované šance jsem si nechtěl nechat zkazit někým jiným.

Individuální sport mě i proto daleko víc naplňoval. Cítil jsem se tam výjimečnější. Měl jsem dojem, že dokážu vytvářet něco jiného než ostatní. Jak jsem se postupně soustředil víc na krasobruslení a na fotbal zašel jen občas, začal jsem v něm nestíhat.

Otevřelo mi to oči v tom smyslu, že se člověk má specializovat na to, v čem to skutečně chce někam dotáhnout.

Během dospívání se většina holek vždycky víc chodila dívat na drsné hokejisty než na nás.

Tvrdost, testosteron a agrese je vzrušující. Přitahuje je.

Ale jak dlouho?

Dneska jim je sedma, osmadvacet a rozchází se s klukama, kteří byli na první pohled hajzlové.

Tak proč jste s nimi byly, ptám se jich.

Prý si nedokázaly pomoct.

My jako krasobruslaři kolem sebe máme jinou sortu holek. V tomhle sportu se jich přirozeně pohybuje spousta a často jsou moc pěkné. Nikdy jsem necítil nevýhodu proto, že jsem zrovna někoho nezbořil u mantinelu. Nejvíc jsem randil právě s krasobruslařkami. I moje první vážná známost Martina byla odsud. To byla ta nejkrásnější ženská na planetě, jak jsem zmiňoval.

Sebeovládání je zásadní, navenek je nezbytné vypadat, že se nic neděje. Jste hercem na ledě.

S holkama máme společné šatny a odmalička jsme tak na opačné pohlaví zvyklí, což mi připomíná, že bychom mohli taky začít polemizovat, kdo má orientaci víc vykloněnou. Jestli ten, kdo se převlíká a sprchuje s dvaceti smradlavýma klukama, nebo s patnácti nádhernýma holkama…

Nemyslete si, taky bych se ale někdy rád pořádně vybil. Bouchnul si. V krasobruslení, které je hlavně o sebekontrole, to dost dobře nejde. Na tohle jsme v dospívání mívali aspoň suchou přípravu, jež byla tak náročná, že už nám ani nezbývala síla do něčeho kopat a bouchat. Pod člověkem, který patnáct let vedl vojenské gymnázium a kasárna, jsme absolvovali armádní dril. To byl tak drsný chlap, že jsme se vybouřili dostatečně, a ještě jsme si za odměnu mohli občas zajít na střelnici, abychom všemu nasadili opravdu chlapskou tečku.

Přestože na ledě míváte sto chutí kopnout do mantinelu, je třeba si uvědomit, že náš sport se neodebírá tímhle směrem. Takové jednání nikomu nepomůže, naopak vás brzdí, nabourává tréninkovou morálku a kazí náladu v celé partě.

Frustraci se v sobě musíme naučit polknout. Máte nějaké čtyři minuty intenzivní zátěže, při níž není prostor si vydechnout a rozptylovat se.

Upřímně, člověk ve flitrovém oblečení dokáže být nasraný víc než hokejista. Víc než Jirka Šlégr, když vyrazil zmlátit protihráče dovolujícího si na Jardu Jágra. U nás však vztek musíme odehrát někam jinam. Protože ani moc síly není správně. Skoky jsou tak technicky náročné, že jakmile byste se naštvali a dupli do toho strašně moc, možná vyskočíte o něco výš, ale pak stejně spadnete, protože ve vzduchu stihnete o půl otočky víc a skončíte na břiše, nebo přímo na obličeji.

A než jít a bouchnout do dveří, je lepší říct trenérovi: „Hele nejde to, mizím domů si orazit a přijdu večer.“ Ovšem ani na tohle si nesmíte zvykat. Sám jsem tuhle omluvu použil snad jen jednou.

Sebeovládání je zásadní, navenek je nezbytné vypadat, že se nic neděje. Jste hercem na ledě.

Hercem, který musí i nejdůležitější závod své kariéry vnímat, jako by to byla tréninková jízda. Jako by vlastně o nic nešlo.

A taky musí vědět, že i ta největší prohra může být nejlepší škola.

Nezvykejte si na ni. Ale naučte se ji přijmout.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.