Kluk s dlouhými vlasy

Alena Polenská

Kluk s dlouhými vlasy

„Brácha hraje hokej za reprezentaci, jo?“

Průvodčí ve vlaku z Kutné Hory do Kolína zbystřil můj batůžek s logem světového šampionátu v Kanadě do osmnácti let, kde jsme v roce 2008 získaly bronz.

„Ne, to je moje. Já hraju hokej.“
„Nehrajete. Děláte si ze mě srandu.“
„Nedělám. To je z našeho mistrovství, máme ženskou reprezentaci. Teď už i mládežnickou.“
„Blbost. Tady přece není ani ženská liga.“
„Je.“

Naše debata se ještě chvíli odvíjela tímhle směrem. Ten pán mě přesvědčoval, že holky přece hokej vůbec hrát nemůžou. Byl si tím naprosto jistý, snad by bývalo bylo potřeba, abych si před ním nazula brusle a vzala hokejku do ruky, aby mi uvěřil. Možná jsem mu měla říct, že můj dres z tohohle šampionátu visí v torontské Síni slávy, protože jsme dokázaly něco, co žádný ženský tým z Česka před námi, ale pouštějte se do takových debat někde na kolejích u Libenic.

Nakonec to vzdal, ale stejně myslím, že zatímco odcházel k dalším cestujícím, pořád si tak úplně nebyl jistý, jestli mu nekecám.

Za posledních pár let se u nás povědomí o ženském hokeji zlepšilo, přestože pořád je to přece jen pro běžné lidi něco nečekaného.

Ne tak pro moje okolí.

Kdokoliv mě poznal, poznal mě už jako hokejistku. Na brusle mě prý totiž rodiče doma v Kutné Hoře postavili už někdy v jednom roce věku. Chodili na zimák se starším bráchou, tak chtěli, abych se naučila bruslit taky. Dostala jsem sandálky se dvěma noži a ťapkala jsem si.

Prý jsem brečela, když jsme na stadion jeli, že tam nechci, a pak mě zase řvoucí nemohli dostat z ledu. Nebylo to se mnou asi úplně snadné, což ví nejlíp brácha.

Maličko jsem ho terorizovala.

Nejvíc tím, že jsem mu kradla hokejku a odmítala mu ji vrátit. Moje! Naši mi museli pořídit vlastní. Pak jsem si vydupala, že chci taky hrát. Rodiče sice byli proti – kdo to kdy viděl, aby holka chodila na hokej – ale mě to tak bavilo, že přece jen povolili.

Celé dětství jsem pak nehrála proti jediné holce. Ani jedné. Žádnou jsme ani neměli v týmu. Jen dva roky pode mnou později začala Katka Mrázová a proti bráchovi nastupovala za Hradec Simona Studentová, jinak nic. Přesto mi nikdy nepřišlo, že dělám něco zvláštního.

Ostatní holky měly své zájmy, malá Polenská prostě po škole pospíchala na zimák, kde ji brali jako přirozenou součást dění. Samozřejmě jsem se s nedůvěrou setkávala i tam, ale jiného druhu. Různí trenéři a rodiče mi třeba později v Kolíně říkávali, že s klukama, s nimiž jsem byla odmala v týmu, nevydržím už příští rok držet krok. Že doteď to bylo takové dětské šmrdlání, ale na podzim už budou kluci rychlejší, silnější, vyšší.

„Ještě rok a pak už nebudeš stíhat.“

To tak…

Později žasli, že stíhám úplně v pohodě. Ale koncem sezony začali pochybovat nanovo.

A já tam pořád byla.

Asi mě doma dobře krmili, protože jsem vždycky patřila k těm vyšším. Však jsem taky začínala jako obránce, což tehdy bylo u holek v klučičích týmech nezvyklé, dávali nás spíš do útoku.

Byla jsem bek třetí pětky. Stabilně. Trenér mi totiž říkal, že tam hraju super, zatímco když mě dá do první, je to hrůza.
„Tak druhá lajna by byla ideální, ne?“ nadhodila jsem. Byla jsem drzá.

Ani soupeři nečekali, že budu hrát v obraně. Jelikož jsme v útoku měli kluka s dlouhýma vlnitýma vlasama, modrýma očima a hezkýma řasama, který navíc nosil na helmě plexi, vždycky si všichni mysleli, že „ta holka z Kolína“ je on.

Mě měli za chlapečka s dlouhýma vlasama. Případně jsem během zápasů zaslechla: „Hele, tak oni tam mají dokonce dvě holky.“

Chudák.

Už jako malá jsem nenáviděla porážky.

Mám na mysli, že jsem je NENÁVIDĚLA.

A možná ještě hůř něž ty na ledě jsem nesla ty na sídlišti na ulici, kdy jsme proti sobě soupeřili s bráchou. Jeho jsem se totiž jako mladší sourozenec vždycky snažila dohnat, vyrovnat se mu. On si udělal tým ze svých kamarádů, já z mých a byly to pak pokaždé neskutečné bitvy. Pokud jsme rupli, byla jsem schopná po bráchovi házet hokejku. Padala slova, jaká by ode mě, jako od holky, padat neměla.

Dneska se za to trochu stydím, jenže já holt byla taková. Ostatní kluky jsem prý i mlátila, honila se s nimi po chodbách zimáku a nepárala se s tím, jestli ji někomu vrazím a on mně. Ano, chápala jsem, že jsme jiní, ale ve své hlavě jsem se od nich nikdy neodlišovala. Byla jsem součást party. Jedna z nich.

Nebo spíš jeden z nich. Dodnes mezi nimi mám spoustu kamarádů, s nimiž se ráda vidím.

Až do deváté třídy taky nikomu z nás nepřišlo divné, že se převlékáme společně v jedné kabině. Vyrůstali jsme spolu, znali jsme se odmalička a navíc jako prckové jsme nazí všichni vypadali prakticky stejně. Byli jsme na sebe tak zvyklí, že nám nevadilo, potkávat se ve sprše.

Kluci by vám třeba řekli něco jiného…

Jo, jak člověk přichází do puberty, začne mu docházet, že tohle asi není úplně normální, přece jen se mi postupně kluci začínali i líbit, ale ti moji z týmu byli prostě parťáci a nepozastavovala jsem se nad tím, že je vídám denně nahé. To spíš holky ve škole začaly časem vyzvídat, jak na tom který je s… no… s vybavením a jestli náhodou není volný. Byla jsem jejich špionka.

Moc toho ze mě ale nevytáhly. Co je v kabině, to v ní přece musí zůstat, že ano…

Kdy jsem si ovšem přece jen přišla zpočátku zvláštně, to byla sedmá třída v Kolíně, kdy nás ještě s pár dalšími spoluhráči posunuli o rok výš do jiné party. Tyhle kluky jsem najednou neznala a oni neznali mě. Chvíli jsme si na sebe zvykali, prvotní ostych byl znát.

A jestli se divíte, že chvíli vyprávím o Kutné Hoře a chvíli o Kolínu, tak vám to hned vysvětlím: Hrála jsem souběžně za oba kluby.

Jen to, prosím, nikomu neříkejte, protože to bylo načerno.

Snad už to je promlčené. Spolužačka ze základky Tereza Mašínová si ovšem kvůli mně udělala registračku, abych na ni mohla dál nastupovat i za Kutnou Horu. Chtěla jsem zkrátka hrát co nejvíc zápasů, hokej mě obrovsky bavil.

Co je sranda, nebyla jsem jediná. S klukama, které jsem z Kolína znala jako Pardubáky, jsme se potkali, když hráli proti Kutné Hoře za Chrudim. Taky by správně neměli. Při zápase na mě pak volali: „Čau Alenko!“ a já jim odpovídala: „Jmenuju se Tereza, to si mě asi s někým pletete!“

S tímhle ostatně měli problém i mí spoluhráči. Nastupovala jsem v krajské soutěži za juniory, kde když mě někdo sejmul, protože kluci byli díky věku už znatelně větší a silnější, sjeli se ke mně a starostlivě se ptali: „Álo, jsi v pohodě?“

„Jmenuju se Tereza!“ procedila jsem skrz mřížku, zatímco mě skládali dohromady.

S holčičími týmy jsem se potkávala až postupně, když jsem s nimi začala jezdit na různé turnaje. Jednou za Pardubice, jindy za Slavii, pak za Beroun. Kde to zrovna šlo. Až jednoho dne přišel na kolínský klub papír, že prý se mám dostavit na sraz reprezentace.

Já? Vždyť já měla ze svého hokeje vždycky dojem, že jsem průměrná!

A hlavně, ona vůbec existuje nějaká ženská reprezentace?

Existuje a už tehdy existovala. Ve čtrnácti jsem tak najednou letěla do Ruska na kvalifikaci o olympiádu. Já, škvrně, které toho moc neumělo, a okolo mě byly třeba třicetileté holky. Všechny mi přišly velké, silné, zkušené a já jen zírala, kde jsem se to ocitla. Při zápase jsem seděla na střídačce jako součást nehrající čtvrté lajny, byla jsem nejmladší z týmu a nadšená, že vůbec můžu sledovat tak skvělý hokej z takové blízkosti.

Po dvou třetinách mi trenér řekl, ať se rozcvičím, že jdu hrát na levé křídlo.

„Já jsem obránce!“
„To zvládneš. Připrav se.“

Rusky nám naložily 3:0 a naší suverénně nejlepší hráčkou byla brankářka. Rolba mohla o přestávce upravovat jen naši polovinu, ta jejich byla netknutá. Snad dvakrát jsme nějak vystřelily odněkud od červené, tak dominantní oproti nám byly.

Zato naposledy už jsme s nimi prohrály až na nájezdy, a to jsme vedly i o dva góly. Lepšíme se. Jdeme nahoru.

Hned po mé premiéře mě zvali na další a další reprezentační akce. Někdy ještě na beka, postupně už ale do útoku, kam jsem se později v USA na střední přesunula.

Nebojte, i o tom vám něco povím…

„Ježišmarja, co tady děláš?!“
„Vy jste mi neřekli, že tu nemám být.“
„Rychle, pojď pryč!“

Můj trenér na Wyoming Seminary mi zakrýval oči a táhnul mě ze šatny. Seděla jsem pak před ní na schodech a on nervózně popocházel ze strany na stranu.

„To bude průšvih, to bude průšvih…“

S týmem, za něhož jsem v Americe hrála na střední škole, jsem se poprvé potkala na jejich výjezdu do Česka. Byli to samí kluci, tak mi tehdy dali celou kabinu jen pro mě. Divila jsem se, že za mnou nikdo nešel a všichni ostatní mířili vedle, ale co, převlékla jsem se tam sama a pak se k nim přidala už ve výstroji. Před mým prvním zápasem v zámoří na to ale asi zapomněli, tak jsem vklouzla do šatny s ostatními. Kouč nám ještě držel dveře a já mu poděkovala.

Naházeli jsme na sebe chrániče, trenéři nám pověděli taktiku, odehráli jsme zápas a nikdo pořád nic neříkal. Potom jsem se tedy chtěla rychle převléknout a zmizet, ale klukům bylo fuk, že tam jsem.

Nato si mě trenér všiml, docvaklo mu to a začal plašit.

Ono totiž být Američanka, mí rodiče už by se soudili, že vedení týmu ohrožuje mravní výchovu jejich dcery.

Mně to samozřejmě bylo úplně jedno. Bylo mi patnáct a do té doby jsem pořád byla zvyklá z domova převlékat se v šatně s klukama. Ale vysvětlujte jim to…

„Nebudeš to říkat rodičům?“ ptal se kouč, jak tam celý nesvůj stepoval.
„Ne, proč bych měla?“
„A seš v pohodě?“
„Jasně. Prohráli jsme, jsem naštvaná, ale jinak nic…“
„Nemáš z toho trauma?“
„Ne. Já se v Česku taky sprchovala s klukama…“
„Ježišmarja!“

Trenérka tamního holčičího týmu chodila zrovna s tímhle trenérem a brzy nato mě někam vezla autem. Taky ji zajímalo, jak jsem ten – podle nich otřesný – zážitek vstřebala.

„V klidu, nic se nestalo.“
„Přesně. Já jim říkala, že v Evropě to tak nehrotíte, že nejste tak konzervativní.“

Američani tohle ale holt brali tak, že naši budou volat do školy a já si ponesu následky do konce života, když jsem viděla nahého kluka. Od té doby jsem měla svoji kabinu už pokaždé.

Ani v Česku ale vždycky neplatí, že jsou holky v chlapeckých týmech v šatnách dohromady. Bavily jsme se o tom na repre a každá z nás to měla jinak. Za sebe však můžu upřímně říct, že poznamenaná nejsem.

Aspoň doufám.

A teď jak jsem se dostala do Ameriky…

Já vlastně ani nevěděla, co mám po základce dělat. Ptali se mě, kam chci na střední, a mě napadal jen gympl.

„Měla bys jít do ciziny, v naší ženské lize by ses nezlepšovala,“ řekli mi jednou v Písku na letním kempu, kam jsem jezdívala.

Ne asi, kdo by nechtěl do zahraničí. Každá hráčka touží odejít někam, kde má hokej pořádnou úroveň. Začalo se rýsovat něco s Rakouskem, ale nebyla jsem přesvědčená, že to je to pravé. Navíc bych tam blbě kombinovala hokej se školou. Do toho jednoho dne přišel Jirka Koluch, který právě kempy v Písku pořádal a znal lidi po celém hokejovém světě, s tím, že jestli chci, můžu po deváté třídě do Ameriky.

Musela jsem si bradu sbírat ze země.

„Jak to myslíte? To přece není tak jednoduché.“

S člověkem jako je Jirka vcelku bylo…

Měl kontakty právě na tu střední školu, do níž jsem později odešla. V Česku si mě otestovali v několika zápasech s klukama, to dopadlo v pořádku, k tomu ale ještě bylo nutné ukázat, že se domluvím anglicky.

Myslela jsem si, že to umím. Když jsem na kempu zvládala říct, v kolik je trénink, v kolik máme být na ledě, a s Rakušákama jsme prohodili pár slov, bude to přece v pohodě, ne?

Houby.

Mojí výhodou alespoň bylo, že odmala jsem musela mít dobré známky ve škole, jinak by mi naši zakázali hokej. Brala jsem ji proto vážně a chápala jsem, že hraním se jako holka neuživím, což mi mimochodem na druhém stupni základky neustále opakovala jedna učitelka, jíž jsem nosila kvůli hokeji omluvenky.

Důležitost dobrých studijních výsledků se mi tady ale každopádně ukázala.

Na pohovor s pánem, který dělal nábory pro školu po celém světě, se mnou jela máma, protože jsem se tehdy ještě moc nevyznala v Praze. A ačkoliv sama anglicky umí tak maximálně kývat, okouzlila ho. Bavili jsme se asi půl hodiny, já rozuměla asi každé páté slovo a byla jsem pěkně nervózní. Nevěděla jsem, jestli to bude stačit, aby mě přijali, navíc jsem potřebovala plné stipendium, naši by školu platit nezvládli. Rozloučil se s tím, že budeme v kontaktu.

Radši jsem absolvovala přijímačky na gympl, ale ke konci školního roku mi do hodiny volala máma s tím, že Amerika klapla. Že přišel dopis, z něhož i ona rozluštila, že mě berou a mám 100 % školy placené.

Byla jsem nadšená! Vždyť já byla první česká hokejistka, která takhle díky svému sportu mohla do USA za studiem.

„Plane. Go. No?“ zeptala jsem se sofistikovaně. Vychrlila na mě něco, co jsem absolutně neměla šanci postřehnout.

Otázky lidí, jestli vím, do čeho jdu, jsem nevnímala. Proč by taky? Jdu hrát hokej do Ameriky! A mám v devítce dvojku z angličtiny, to přece dám…

Jo, jo.

První srážka s realitou nastala hned na letišti ve Philadelphii, kde mi zrušili navazující let. Seděla jsem v odletové hale a z rozhlasu najednou spustila černoška s newyorským přízvukem. Jediné, co jsem postřehla, bylo slovo „canceled.“

Sakra, to jsme se učili, co to znamená?

Měli jsme za chvíli nastupovat, ale všichni najednou chodili k té paní na přepážku a ona jim něco dávala. Asi deset minut jsem tenhle výjev sledovala, než jsem se taky odhodlala.

„Plane. Go. No?“ zeptala jsem se sofistikovaně.

Vychrlila na mě něco, co jsem absolutně neměla šanci postřehnout, a strčila mi do ruky dva papíry. Zjistila jsem, že jedno je nová letenka, druhé voucher na večeři, a došlo mi, že let je zrušený. Do Scrantonu, kde mě vyzvedávali na letišti, jsem místo osmé večer měla dorazit až o půlnoci. Můj mobil v Americe nefungoval a do automatu jsem neměla drobné, takže nebylo, jak bych o sobě dala vědět. Co když na mě nepočkají, honilo se mi hlavou. Najednou jsem si přišla strašně ztracená a celý tenhle výlet mi připadal jako ohromný risk.

Trenér ve Scrantonu na letišti ale naštěstí čekal. V pokoji na kolejích, kam mě dovezl, byly nepovlečené postele, mně to ale bylo fuk. Padla jsem a usnula. Vzbudilo mě až ráno klepání. Byla tma, v první chvíli jsem nevěděla, kde jsem. Dorazila trenérka mého holčičího týmu, přinesla mi kraťasy a triko a prý jestli s ní nechci hang out, strávit čas.

Nevím, nerozumím. Ale na všechno jsem kývala.

Prošla se mnou celý areál a dávala mi spoustu otázek. Zeptej se mě za dva měsíce, odpovídala jsem jí, protože jsem často neměla ponětí, co po mně chce. Trochu jsem rozuměla, ale stejně se ve mně čím dál víc zakusoval pocit, že se vlastně strašně bojím, jak to tady bude vypadat a jak to zvládnu. Hokejově ne, tam jsem si věřila. Byla jsem si jistá, že pokud budu trénovat, zvládnu to. Místní trenéři mi po zápasech v Česku za jejich tým tvrdili, že se jim líbí, jak hraju. Byla příjemná změna něco takového slyšet, protože z domova jsem byla zvyklá, že se za nic nechválí. Sebekritiku, často až moc velkou, v sobě mám zakořeněnou z mládežnických let i od rodičů a přišlo mi zvláštní, že mě někdo ocenil, když jsem třeba před chvílí špatně nahrála…

Během letní přípravné školy mě dali do nejhorší skupiny angličtiny. Na první hodinu jsem si tedy přinesla velký slovník od sestřenky a hrdě ho položila na lavici před sebe. Takhle připravený nikdo jiný není, pomyslela jsem si.

Načež všichni moji asijští spolužáci otevřeli své malé elektronické slovníčky.

Okej. Už jsem tu bichli nikdy nevytáhla.

Brzy ani nebyla třeba, naučila jsem se jazyk rychle. Rychleji, než jsem čekala. Ono, když vám nic jiného nezbývá – protože ani Slovenka, která nás měla jako vedoucí, s námi nesměla mluvit jinak než anglicky – tak to prostě dáte. Neměla jsem na výběr. Chtěla jsem komunikovat se svým okolím a nehodlala jsem se ztrácet ve výuce. Program pro cizince ESL, English as a Second Language, vás ale naučí skvěle během pár týdnů, pokud se aspoň trochu snažíte.

Trenér se ptal, kdo zvládne beka. Hlásila jsem se o sto šest a on se na mě díval jako že good joke. Měl mě za útočníka.

Mezinárodním jazykem pro mě byl zároveň hned zpočátku hokej.

Pozemní.

No ano. S předstihem mi totiž ze školy kvůli organizačním záležitostem poslali spoustu papírů k vyplnění. Jednou z položek byly sporty na každý trimestr. Myslela jsem, že v každém musím něco zaškrtnout.

Uviděla jsem „field hockey“.

Co to je? Nevím, je to hokej, tak sem s tím.

Docela jsem koukala, že mě pak hned na začátku studia nasměrovali na trénink na travnaté hřiště. Což o to, aspoň bude sranda, říkala jsem si. Než mi ukázali hokejky. V pozemáku jsou totiž jen napravo a já jsem levák.

Gestikulovala jsem , že potřebuju hokejku nalevo.

„Ne, ne, máme jen napravo.“

Tak jsem ukázala na brankářskou výstroj. Stejně jsem proti bráchovi jako malá vždycky chytávala. První trimestr na americké střední ze mě tedy byla gólmanka pozemního hokeje.

Jediné, co si z toho dneska pořádně pamatuju, je to, že mi tam říkali „Bullet“, kulka, protože špatně rozuměli mému „Poli“.

Jakmile se začalo s tím – pro mě – správným hokejem, stal se ze mě hned útočník. Brali totiž jako samozřejmost, že když jsem hrála v Česku s klukama, muselo to být vepředu. A já jim jaksi neuměla vysvětlit, že jsem celý život strávila na beku. Až jednou, ve zdejším chlapeckém týmu, kde jsme měli málo obránců a z nich nám jich ještě zrovna pár vyloučili, se trenér zeptal, kdo zvládne beka. Hlásila jsem se o sto šest a on se na mě díval jako že good joke. Měl mě za útočníka. Jenže projel očima celou střídačku a nikdo jiný se nepřihlásil.

Poslal mě tedy dozadu.

Samozřejmě, že jsem sebou při prvním obratu z jízdy vpřed do jízdy vzad sekla.

„Vážně jsi hrála celý život obránce?“ ptal se pak kouč.
„Jasně.“
„Tak to byla ztráta času. Jsi útočník.“

Takhle se ze mě stalo křídlo, které dneska hraju v klubu i v nároďáku.

Amerika mě vedle téhle změny obohatila takticky, ale hlavně taky fyzickou přípravou. Teprve tady jsem pochopila, o čem tahle složka je, a do kariéry dostala skvělé základy. U nás se tehdy ještě běhaly dlouhé tratě a protahovalo se s rukou za uchem, kdežto tady bylo všechno dynamické, v posilovně se razil individuální přístup a každý dostal i rozepsané, na čem přesně v jakém období sezony pracovat.

Já přitom na začátku ani neuměla správně dřep.

Naučila jsem se taky, že záleží na tom, co člověk dělá, když se nikdo nekouká. V tom mi zase ohromně pomohl Václav Tomíček z Liberce, který byl na stejné škole o tři roky výš, později pokračoval na univerzitu. Viděla jsem, jak sám chodí do posilovny, jak si mezi hodinami přidává. Hodně jsem od něj odkoukala. Možná to ani neví, ale měl na mě vliv.

Při jednom z prvních tréninků na ledě jsme spolu i jeli dva na jednoho, on mi přihrál do prázdné, já vystřelila a hned sebou švihla o mantinel. Menší hřiště mi chvíli dělalo potíže.

První dva roky jsem střídala tréninky a zápasy mezi klukama s těmi holčičími, dámský tým byl totiž zpočátku na hodně nízké úrovni. Měly jsme jen osm hráček, na soupisku jich přitom bylo potřeba aspoň deset. Nejdřív jsme proto objevily německou krasobruslařku a vrazily jsme jí hokejku. Druhá naše posila vždycky chtěla hokej hrát, ale nikdy se neodhodlala. Tak jsme ji to v patnácti začaly učit.

Proti dobrým soupeřům jsme moc nestřídaly, co vám budu povídat.

Výsledky týmu nejdřív za moc nestály, ale postupně se nám vcelku dařilo. Za rok už jsme postoupily o ligu výš a přidalo se k nám víc dobrých hráček. Mně pak začaly chodit maily od trenérů z univerzit. Všimli si mě, což mi lichotilo. Tak já asi ten hokej trochu umím, došlo mi. Nejsem na tom tak špatně… Ve čtvrťáku jsem si nakonec mohla vybrat v podstatě jakoukoliv vejšku jsem chtěla, což pro mě znamenalo v první řadě ocenění práce, jakou jsem do toho odmala dala. Mému sebevědomí tohle dost pomohlo.

Zvolila jsem si Brown a studium byznysového prostředí, což jsem později vyměnila za mezinárodní vztahy. To nejvíc, co jsem se na univerzitě naučila, však byl vlastní time management. Trénovala jsem, studovala a abych netahala peníze od našich, tak ještě i pracovala. Jeden rok dokonce na třech místech najednou, což bylo fakt náročné a moc jsem se nezastavila a neměla čas na blbosti. Doučovala jsem ekonomii a statistiku, byla k ruce ohledně čehokoliv, co bylo třeba na univerzitních zápasech jiných sportů a chodila jsem pomáhat do jídelny, což mě mimochodem strašně bavilo.

Tam jsem totiž poznala lidi, kteří mě ohromně obohatili. Třeba ty, jejichž rodiče emigrovali ze Španělska. Vyprávěli mi, co všechno jejich rodiny zažily. Kolega, s nímž jsme dělali pizzu, byl zase ze Srbska. Tátu měl odsud, mámu z Chorvatska a díky němu jsem se dozvěděla o balkánském konfliktu víc než ze všech školních hodin. Mám dneska kamarády z Japonska, Gruzie i ze Saudské Arábie a zbavila jsem se všemožných stereotypů, už si nemyslím, že je někdo špatný jen proto, že má tmavší pleť. Amerika mi dala nejvíc právě v tom, že jsem tam potkala lidi z celého světa. Právě tady jsem se začala naplno rozvíjet i jako člověk, do té doby to u mě byl jen hokej.

Díky tomu, že jsem dala víc úsilí do školy i sportu, jsem měla možnost napřímo poznat nejrůznější kultury. A každý, na něhož v životě narazíte, což se v mém případě týká od mládežnických trenérů až po spolužáky na univerzitě, na vás má nějaký vliv a spoluvytváří vaši osobnost. Je dobré si tuhle mozaiku poskládat co nejpestřejší.

Na papíře to vypadalo vážně hezky. Nová ruská profesionální soutěž, zajištěné bydlení, plat a skvělé podmínky.

Na tohle odpovím, řekla jsem si, když mi na konci univerzity přišel mail z Petrohradu. Přemýšlela jsem i o Švýcarsku nebo o Austrálii, zvažovala jsem, jestli má cenu hrát dál hokej, nebo už spíš směřovat k zaměstnání, ale ruská nabídka mě zaujala. Rok to zkusím a uvidíme. Aspoň taky po osmi letech poznám něco jiného než Ameriku.

Navíc profesionální hokej, to jsem vždycky chtěla. Znělo to, že tam bude všechno na skvělé úrovni.

No…

Ale jo, máme se fajn. Vážím si toho, co mi dávají, jsem spokojená. Akorát jsem brzy zjistila, na jak vysokém stupni byl hokej i zázemí na univerzitě. Oproti Rusku je to tak o čtyři levely dál. Tady je to holt někdy pořád SSSR, hlavně co se týká způsobu tréninku. S koučem proto občas bojujeme a holt tak místo poledního klidu chodím tajně do posilovny dělat, co potřebuju.

Co se peněz týká, rubl šel poslední dobou dolů, ale pořád mi platí tolik, že se dobře uživím, můžu si život trochu užít a ještě něco ušetřím. K tomu dělám, co mě baví, můžu se věnovat jen hokeji. Takovou možnost holky jinde nemají, třeba i ve Švédsku, kde je hokej lepší, musejí ve většině týmů mít i vedlejší zaměstnání.

Úroveň zdejší ligy bych si uměla představit vyšší, ale já už zjistila, že jen o tom to není. V Petrohradě jsem poznala snoubence, mám tu kamarády a jsou pro mě důležité už i ostatní složky života. Navíc, přestože o Rusku a Rusech se říká hodně věcí, já jsem spokojená s tím, na jaké lidi jsem tu narazila a jak se tu mám. Ano, někde na Sibiři by to určitě bylo jiné. Ano, létání je tu někdy strašidelné a ano, často jezdíme na zápasy vlakem přes noc, ale zase: poprvé mi to přišlo divné, ovšem napodruhé prostě usnete a už se nad tím nepozastavíte.

Navíc tu mám skoro od začátku i spoluhráčku Anetu Tejralovou, skvělou holku, lepší bych si s sebou nemohla vybrat. Moct si někdy pokecat ve své řeči je super, navíc mě Aneta často dost podržela při mých eskapádách s trenérem.

A když přijdu domů, je tam Tom, můj snoubenec.

Je sranda, jak lidi nečekají, že z nás dvou jsem já ten, kdo se živí hokejem. Poslední příhodu máme z veřejňáku z Kutné Hory. Půjčili jsme Tomovi bratránkovy brusle, jen je bylo třeba nechat nabrousit u pana Květa na zimáku, který mě zná od dětství. Povídali jsme spolu, pak jsem chtěla zaplatit a on mě okřikl, ať neblázním. „To byla reprezentace,“ vysvětlil lidem, kteří čekali za námi v řadě.

Tom nosí moji čepici Czech Ice Hockey Team, je mohutný a zarostlý, ale taky bruslí jen párkrát za rok, takže na ledě nevypadá úplně jistě.

„Tohle že je reprezentace, jo?“ zaslechli jsme tedy za sebou při bruslení.

Často se s Tomem smějeme, že on je učitel angličtiny a já hokejistka. Většinou by to asi mělo být naopak. Je z Aljašky, vyrůstal ve vesnici Hoonah, kde se hodně obyvatel živí rybolovem a těžkou manuální prací, přestože je hodně chytrý, je schopný makat i rukama. Je to chlap, jakého k sobě potřebuju, protože ačkoliv dělám tvrdý sport, mám v sobě pořád kus holky, která se potřebuje přitulit.

Nejsem podpatkový typ, moc často se nemaluju a šaty nosím výjimečně, ale ve vztahu se ráda cítím jako žena. Klučičí kabina mě vychovala, abych si nenechala nic líbit a neustupovala, avšak v osobním životě jsem šťastná, když jsem holkou. Jen asi nebrečím tak často a asi jsem trochu sprostější než bývá zvykem. Zase ale nepotřebuju luxus, super hotely při cestování a nepotrpím si na velké dary.

A taky nejsem taková ta klasická dámička, drbna.

Jistě, když se s holkama sejdeme, pokecáme která kde s kým a co je nového. A pořád taky neumím to, co kluci. Že pokud se jim něco nelíbí, dají si pěstí a pak jdou spolu na pivo.

Ale hokej hraju jako oni.

Pořád to někomu přijde zvláštní?

Alena Polenská se věnuje projektu USA Sport & Study, kde pomáhá dalším hokejistkám v cestě na zámořské univerzity.

Adéla Kolmanová a archiv Aleny Polenské

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.