Klikař

Matěj Pulkrab

Klikař

Vraceli jsme se na svoji polovinu hřiště rozehrát po vstřeleném gólu.

Po gólu, který jsem dal já.

Po mém prvním gólu za Spartu.

Rozhlídnul jsem se po tribunách a vtloukal si do hlavy, ať si tenhle výjev zapamatuju. Ať si ho užiju. A jo, i teď mi stačí zavřít oči a vidím to. Lidi všude okolo, nesourodé šumění potlesku a rachotu, ve mně spousta emocí. Proběhlo mi hlavou, že právě kvůli tomuhle za to stály všechny ty tréninky, cesty s mamkou na Strahov, stovky zápasů v nechutně brzkých ranních časech kdesi na druhém konci republiky, obětování klasických dětských lumpáren a většiny prázdnin, což zná každý, kdo jako malý sportoval.

Je to tady. Báječný pocit.

Roky jsem se jako malý fotbalista chodil na Letnou dívat na každý zápas áčka a říkal si, jaké to bude, jestli vážně jednou taky budu stát tam dole a hřišti.

Chtěl jsem jít na děkovačku po vítězném utkání. Chtěl jsem vnímat aplaus a fandění. Chtěl jsem slyšet své jméno vyvolávat tisíce lidí.

Najednou tam jsem a všechno se mi plní. Jdu do hry. Na hlavu mi sedá balon a já ho odrážím do brány.

První ligový start za Spartu, první gól, první vítězství…

V té chvíli mnou projelo strašně moc dojmů. Nepřeháním, chtělo se mi brečet, jakmile jsem si uvědomil, že stadionem zní „Maaaatěj Pulkrab.“

To jsem fakt já!

Měl jsem husinu. Neskutečné.

Tolikrát jsem si představoval, jaké to bude, ale realita předčila moje očekávání. Všechno se ve mně mísilo ještě dlouho po tom srpnovém utkání s Jabloncem, kdy jsem svou brankou přispěl k výhře 3:0.

Jo. Tohle je ono. Tohle jsem si celou tu dobu přál. Přitom stačilo tak málo a ani jsem třeba už fotbal nehrál…

„Stoupni si dopředu a dávej góly.“

Touhle větou pan Limport, který hrál v Okresním přeboru pana Jebavého, nasměroval moje fotbalové vnímání. Byl mým prvním trenérem v Letech, kam jsme s kamarádem Adamem Kustošem v devíti letech přešli v rámci obřího transferu.

Ten probíhal tak, že jsme asi tři měsíce chodili kopat za vedlejší Dobřichovice a náš jediný pořádný zápas jsme hráli zrovna proti Letům. Rupli jsme 1:10 a jediný gól jsem dával já. Z penalty. Pak otčím potkal na tenise právě trenéra Letů, který mu řekl, jestli nechci přejít k nim. Že jsem se jim líbil a Dobřichovice jsou špatné.

Jasně, že jsem šel. Takové laso se neodmítá. Ne, když vám je devět.

Dorazili jsme s Adamem rovnou na první zápas s tím, že tak jsme teda tady… „My jsme z Dobřichovic a jsme tam nejlepší, tak jdeme k vám,“ prohlásil jsem. Jen si na to vzpomenu, nafackoval bych si. Sebevědomí mi fakt nechybělo.

Však taky nejdřív koukali trochu podezíravě. Ale vzali nás.

Nato jsem se zeptal, co mám dělat. Já totiž ani neznal fotbalové rozestavení. Tehdy pan Limport pronesl onu větu, jíž mám dodnes v uších. Ať si stoupnu dopředu a dávám góly.

Od té doby jsem nikde jinde než v útoku nehrál.

Úplně si už nepamatuju, jestli jsem se hned tehdy trefil, jestli jsem splnil jeho pokyn. V paměti mi ale utkvěl dojem, že jsem si mezi ostatními přišel hodně malý. Byli jsme promíchaní od šesti do dvanácti let. Kdyby mě tehdy poslali dozadu, protože by jim chyběl obránce, asi by mě fotbal nechytil. Nemyslím, že bych u něj pak zůstal.

Tou dobou jsem stejně víc žral hokej, který hrál – a dodnes hraje – i o dva roky starší brácha Marek. V Černošicích nás nebylo tolik, tak si mě vždycky brali k němu do týmu. Když jsem pak nastoupil mezi stejně starými dětmi, přišel jsem si nadupaný.

I tenhle pocit, že přece jednoznačně rostu pro NHL, však postupně přebila naše partička ze třídy na základce. Všichni kluci z ní chodili na fotbal a já jediný na hokej. Mrzelo mě, že s nimi nemůžu být i po škole, protože si vždycky druhý den vyprávěli zážitky, kdežto já měl své kamarády z týmu daleko. Řekl jsem doma, že bych chtěl hrát s nimi, čímž všechno začalo. Nejdřív jsem přes týden dál jezdil na hokejové tréninky a o víkendu, když nebyl zápas, jsem chodil na fotbal. Pokud se ale utkání kryla, čím dál víc jsem mu začal dávat přednost .

Hlavně si mě brzy vybrali do výběru Praha-Západ, a to už bylo něco… Je jedno, že ho tvořili kluci z asi tří vesnic. Hej, jsem ve výběru, kdo je víc?!

Tímhle se moje směřování definitivně stočilo na trávník. Za nějaké dva měsíce jsem si přesto ještě jednou vyrazil zahrát za Černošice hokej, jeli jsme do Velkých Popovic. Z dřívějška jsem byl zvyklý, že jsem i na bruslích všem ujížděl. Pamatuju si, jak jsem se tehdy vracel z trestné a dostal jsem puk na červenou čáru. Obránci startovali ze stoje z jejich modré, já byl v jízdě.

Jenže oni mě doháněli!

Nebyl jsem schopný jim pláchnout. Tu akci jsem zašmodrchal za bránou a říkal jsem si: „Aha…“

V tu chvíli jsem se rozhodnul, že s hokejem končím. Jakmile jsem ztratil pocit, že jsem dobrý, opustila mě i chuť hrát. Ne, že bych se s tím nechtěl poprat, ale fotbal mě v tu chvíli už zkrátka naplňoval víc.

A taky jsem přece byl v tom výběru, což se prakticky rovná reprezentaci, ne? Vedle toho na ledě nikoho nepřebruslím? Jasná volba.

S balonem se mi navíc dařilo náramně, nastřílel jsem tu sezonu 89 gólů. Ano, vím to naprosto přesně. Měli jsme totiž na papíře rozpis utkání a sotva jsem přišel domů, napsal jsem si ke každému odehranému počet branek, jaký jsem dal. Nejdřív výsledek, za něj své góly. Žákovskou soutěž jsme ovládli úplně nesmyslně a já se pokaždé trefil třeba pětkrát nebo i sedmkrát.

Všimla si nás Sparta a vyžádala si nás na přátelák.

Jasně, že jsme rupli. Skončilo to 14:4.

Okej, tři góly jsem dal já a na čtvrtý jsem přihrál…

Před tímhle zápasem jsem usínal nervózní. Sparta! To je přece svátek. Mamka mi přála dobrou noc a dodala, ať se dobře vyspím, že si mě tam třeba zítra nechají. Smál jsem se tomu.

Ale nechali si mě tam.

Nedat ty góly, hrát špatně, nebo být nemocný, všechno by bylo jinak. Vždyť Adam, můj nejlepší kamarád a nahrávač, měl tehdy zlomenou ruku. Kdyby nastoupil, třeba by si vzali jeho. Já mohl být úplně hrozný.

Byl to jeden dětský přátelský zápas, co nasměrovalo můj život.

Už během utkání se ke mně přitočil sparťanský vedoucí, který pískal, a ptal se mě, jestli jsem ročník devadesát šest. Já na to, že devět sedm. Udělal obličej jako že zajímavé, a pak za mnou po zápase k autu přišli trenéři – Jarda Köstl, který mě později vedl i v Liberci, a Marek Kopač – ať dorazím v pondělí na Spartu na trénink.

To jako fakt?

Měl jsem obrovskou radost, neuvědomoval jsem si, co mě čeká. Ovšem sotva jsme v pondělí přijeli na Strahov k tréninkovému centru, nechtěl jsem vylézt z auta. Bál jsem se. Styděl jsem se jít za ostatními. Co tam jako budu dělat na té Spartě?

Na prvních trénincích jsem byl šílenej.

Ti kluci hráli od tří let a já mezi ně přišel po roce, co jsem v Letech jen o víkendu docházel na zápasy bez jakékoliv přípravy. Maximálně jsem si doma na zahradě kopal, na tréninku jsem ten rok byl asi třikrát. Vždycky mi jen řekli, že mám být ten a ten den třeba v Mníšku pod Brdy, jindy v Jenči, a že se začíná v deset. To bylo všechno. Neuměl jsem vystřelit, nahrát, nic. Nevěděl jsem, co obnáší trénovat fotbal, ani jestli si mám brát svoje oblečení nebo nějaké dostanu.

Neměl jsem ani pantofle do sprchy!

Byl podzim, končila venkovní sezona a startovaly zimní turnaje. Mně to pořád nešlo. Kluci mi nenahrávali, byl jsem špatnej a jediné, na co jsem spoléhal, byla moje rychlost. Každému jsem utekl, ale stejně to bylo k ničemu, protože jsem se neuměl pořádně opřít do balonu. Jo, v Letech jsem góly dával, ale tady to bylo o něčem jiném. Asi jsem byl ve stresu, nevím. Nebyl jsem schopný trefit ani prázdnou bránu, musel na mě být fakt mizerný pohled. Zvlášť pro mamku, která aby mě mohla odpoledne vozit půl hodiny tam a půl hodiny zpátky, se v podstatě vzdala práce.

První halový turnaj se shodou okolností hrál u nás v Dobřichovicích a při prvním zápase tam trenéři za mamkou zašli. Prý že to ještě na Spartu není. Že pohybově docela dobré, ale že bych se tam trápil. Ať mě dá jinam a za rok ať třeba přijdu znova. Tak mi to aspoň mamka s odstupem vyprávěla, protože já u toho nebyl. Zatímco se bavili, dal jsem totiž asi tři góly.

Jak turnaj pokračoval, ze mě se stal nejlepší střelec. Začal jsem to tam sázet. Najednou se to ke mně odráželo, střílel jsem branky do prázdné, přidával jednu za druhou.

„Tak my to s ním ještě zkusíme.“

Za týden na dalším turnaji jsem zase vyhrál nejlepšího střelce. A při třetím zrovna tak, k tomu mě vyhlásili jako nejlepšího hráče.

Trenéři mi oznámili, že si mě nechají, a udělali mi registračku.

Kdybych tehdy v Dobřichovicích v hale nedal ani gól, poslali by mě domů. Ve Spartě bych se už nikdy neobjevil. Vždyť kolik takových kluků se jim tam hrne?

Všechno je o náhodách. A mně přály pokaždé, když jsem někam přišel.

V osmnácti jsem mířil do chlapů do Liberce a ptal jsem se sám sebe, co tam budu dělat. První měsíc jsem seděl na hotelu úplně zoufalý, honilo se mi hlavou všechno možné, chtěl jsem odsud pryč. Byl to zase Jarda Köstl a pan Trpišovský, tehdejší trenéři, kdo mi ohromně pomohl dostat se na hřiště a něco tam ukázat. Věděli, jak na mě, pracovali se mnou a odhadli, kdy na to mám. Dost mě uklidnilo i to, že mě kluci z týmu rychle vzali mezi sebe.

Rok nato už jsem byl ve sparťanském áčku a zase ten dojem – co tady mám jako pohledávat?

Přestože mi lidi tvrdí, že vypadám sebevědomě, sám k sobě jsem dost nedůvěřivý. Uvnitř jsem stresař. Pochybuju.

Odmala jsem věděl, že chci sportovat, ale nepřišlo mi, že to je něčím zvláštní. Co bych dělal jiného? Brácha hrál hokej, tak já chodil na fotbal. Přirozeně. V dorostu ve Spartě to ovšem začalo někam směřovat. Od šestnácti jsem se začal objevovat například v top padesátce talentů českého fotbalu zveřejňované deníkem Sport a různých dalších podobných žebříčcích.

V pubertě mě dokonce fotbal ani tolik nebavil, necítil jsem v něm naplnění. Viděl jsem v něm jen slávu a peníze.

Talent! Já a talent? Nikdy jsem si tak nepřišel. Kdybych uměl parádní finty s míčem, kdybych měl odmalička ránu, tak dobře. Ale já? Ano, jsem zarputilý, spoustu si toho vybojuju a jdu do soubojů naplno, to ovšem přece není talent. Podivoval jsem se tomu označení. Že vás někdo bere za talent, nic neznamená. Myslím, že jsem se někam posunul spíš díky vrozené zabejčenosti. Díky touze být ve všem, co dělám, nejlepší.

Přesto jsem v profesionální kariéru stejně nedoufal, i okolí mě zrazovalo, ať se k ní neupínám. Že zvlášť ve fotbale, který hraje každý druhý, to vyjde jednomu z tisíce. I já si tohle uvědomoval.

Chodil jsem na fotbalovou školu, kde když jsme měli napsat své vysněné povolání, spousta kluků neváhala: fotbalista. Nějaké vzdělání? Vůbec, jen fotbal. Já říkal, že ještě uvidím. Nepočítal jsem, že zrovna já bych tím jedním z tisíce byl. Uvažoval jsem, že půjdu na gympl, pak na vejšku a zkusím to třeba na zubaře, jímž je otčím.

V pubertě mě dokonce fotbal ani tolik nebavil, necítil jsem v něm naplnění. Jo, byl jsem nejlepší střelec, s klukama byla sranda, ale stejně jsem do něj nebyl tak zažraný. Zápasy jsem odehrál, dal nějaký ten gól a tím to haslo. Spíš jsem sledoval NHL, fotbal jsem moc neřešil a když už, tak jsem v něm viděl slávu a peníze. To by bylo skvělé mít. Četl jsem přirovnání, jaké používá Marian Jelínek. Podle něj je rozdíl chtít hrát hokej a chtít být hokejistou.

Dneska tomu rozumím. Já chtěl být fotbalistou. Ne mít prožitek ze hry, ale získat sociální status.

Hodně mi pak pomohl pan trenér Havlíček, který nás dostal v dorostu. To on nastavil mé vnímání správným směrem, úplně mi změnil pohled na fotbal. Díky němu jsem ten sport začal milovat. Často se mnou mluvil a zajímal se o mé motivace. Já byl kapitán sparťanského dorostu, střílel jsem góly, viděl jsem, že by to nemuselo být marné, ale neměl jsem správnou motivaci, proč chci fotbal dělat.

Protože fotbalisti se mají fajn? Asi.

Takových jako já bylo víc, ovšem pan Havlíček nám všechno ukázal z jiného úhlu. Začal nám pouštět nástupy hráčů v Lize mistrů a měl k tomu proslovy, jež mě pohltily. Možná tak měsíc jsem o nich přemýšlel, sám jsem si pak doma pouštěl podobná videa a sledoval detaily. Ta hudba, ty našlapané stadiony, hráči, kteří jdou na hřiště s hrdostí a odhodláním. Trenér nám vysvětloval, že právě tohle nás musí hnát. Pro tohle se fotbal hraje. Pro plné tribuny, velké zápasy, pro pocity po vítězství, po vstřeleném gólu. Na mě to tak zapůsobilo, že jsem si uvědomil, že to je přece ono. Tohle je to, proč bych chtěl fotbal hrát. Začal jsem o něm smýšlet úplně jinak. Svoji dosavadní pohodlnost jsem vyměnil za zápal, na tréninkách jsem do toho dupnul a najednou jsem věděl, za čím chci jít. Všechno mě pak bavilo daleko víc.

Už jsem nechtěl být fotbalistou, chtěl jsem hrát fotbal. Dostal se mi do srdce.

Ani ne týden po mém prvním startu za áčko Sparty jsem nastupoval v Evropské lize proti Sonderjyske v základní sestavě. Vycházeli jsme z tunelu na trávník a já se rozhlídnul okolo sebe. Ochozy byly obsypané lidmi a hučely. Bylo to tak silné, že mám výpadky, ani nevím, kdo z kluků vedle mě stál.

Jen vím, že jsem šel narovnaný a s hlavou nahoře.

Nedokážu říct, jak jsem se dostal tam, kde jsem. Prostě jsem hrál, hrál, hrál a přišlo mi, že mám obrovskou kliku.

Nemít ji, vůbec bych se nedostal do Sparty.

Co, do Sparty, vůbec bych se nedostal do Letů!

Stačilo, abych se kdysi v Liberci trefil o kousek vedle, a místo prvního gólu bych si do konce sezony třeba už nekopnul.

Celá doba v mládeži mi přijde jen jako štěstí a náhoda. Říkal jsem si, že vlastně nic neumím. Nic, na co bych se mohl spolehnout, pokud se zrovna nedaří. Copak já, když mi to nepůjde, vypálím z třiceti metrů a pověsím balon pod břevno? Ani náhodou.

Ale stejně jsem pořád z nějakého důvodu góly dával. Staly se definicí mé hry.

Jsou tím, co mě na fotbale nejvíc baví a žene dál. Potřebuju je dávat neustále, i na tréninku. Třeba si po něm jen sám kopu na bránu, ale hlavně aby se balon vlnil v síti. Nezajímá mě, jaké dávám. Ošklivé, nebo krásné, z půl metru, z malého vápna, do prázdné, je mi to jedno. Jediné, co potřebuju, je vidět, jak balon protíná brankovou čáru. To je pocit, jaký mě neomrzí. Z každého zásahu mám ohromnou radost.

Tenhle přístup vidím na Davidu Lafatovi. Taky neustále střílí a doráží, přestože třeba nikdo nechytá. Gólů už dal mraky na všech úrovních, ale stejně je z nich pořád u vytržení. V útočníkovi by tohle podle mě mělo být.

Ve mně to je taky. Góly jsou pro mě hnací motor. To, co můžu týmu dát.

Každý rok ve Spartě, od desíti do osmnácti let, jsem byl nejlepší střelec své kategorie. Vím, že v tom spočívá moje hlavní úloha. Že nepomůžu s rozehráváním standardek, kopáním rohů a vymýšlením klíčových přihrávek, ale že se musím dostat do vápna a trefit míč za brankáře. Takhle můžu prorazit.

Jako útočník mám tu nejvděčnější roli v mužstvu.

Pokud se daří.

V dorostu jsem třeba nastřílel při výhře 6:0 čtyři kousky a byl jsem za hvězdu. Jakmile to ale nešlape a útočník se neprosazuje, je kritizovaný, ať hraje, jak chce. Sám to tak vnímám. Když góly nedám, jsem vnitřně neuspokojený. Jsou pro můj fotbal nejdůležitější.

Nehodlám se válet po zemi. Myslím, že divadlo ani neumím, že kdybych chtěl simulovat, vypadá to v mém podání vtipně.

Celkem teď proto trpím tím, že na sebe i mezi dospělými mám furt vysoké nároky. Zklame mě, když se pár zápasů za sebou neprosadím. Nastoupil jsem třeba na pár minut a ani jsem se nedostal do šance. Pak mi dali důvěru v základní sestavě v předkole Evropské ligy a já ani nevystřelil. To mě dost trápí, přestože mi všichni říkali, jak je super, že jsem hrál od začátku takové utkání. Fajn, jenže já to bral tak, že jsem nedal gól, takže jsem vlastně zklamal.

Góly dávat musím. Je to moje poslání.

Nepřeháním, když tvrdím, že si nepřijdu jako něčím výjimečný fotbalista. Nemám nic navíc, v jednotlivých činnostech jsem byl vždycky horší než další kluci, ale góly jsem stejně dával. Říkají, že to je díky správnému výběru místa a přirovnávají mě právě k Lafimu. Přijde mi to přehnané, on je bourák úplně někde jinde, ale zároveň za těmi mými brankami něco být musí. Jen si neuvědomuju co, nikdy jsem věc jako „výběr místa“ netrénoval.

Je ale pravda, že jakmile se rozvíjí útočná akce po křídle, už přemýšlím, kam by se mohl balon odrazit. Koukám, kde je místo, kudy můžu k bráně, a tam svůj pohyb směřuju. Je to instinktivní. Jako by mi něco řeklo: „Teď běž a teď se zastav. Tady počkej.“ Najednou se ke mně odrazí míč.

Na tomhle je nejhorší, že se může stát, že ke mně takhle balon deset zápasů nepřijde. Není zaručené, že mi to bude vycházet. Třikrát mi může přistát na noze před prázdnou kasou, ale pak půl roku nic. Navíc si jsem vědomý, že tohle stačilo možná v dorostu, ale v dospělém fotbale nastává takhle jednoduchých situací daleko míň, proto musím pracovat na spoustě detailů, jimiž můžu spoluhráčům pomoct. A díky nimž se zvládnu prosadit mezi chlapama.

Z toho, co umím, musím vytřískat maximum. Pak přijde i nadstavba v podobě gólů.

Zatímco ke mně letí dlouhý centr, proběhne mi hlavou spousta myšlenek.

Kam mi dopadne, jak ho zpracuju, jestli budu střílet z první… Do toho pořád problikává, že to musím dát.

Klesal ke mně takhle míč před mým prvním ligovým gólem za Liberec a já si uvědomil, že jsem volný.

To musíš trefit!

To musíš trefit!

Uff. Naštěstí jsem to nepodělal.

Při prvním gólu za Spartu, který jsem dal hlavou v souboji, se všechno zase seběhlo tak rychle, že jsem ani nepřemýšlel, většinou mi ale stihne problesknout, že během vteřiny to teď přijde a já se nesmím mýlit. Nevím, jestli to tak budu mít i za deset let, jestli to tak má i Lafi, když už balony uklízí rutinně, ale jelikož já toho ve fotbale ještě tolik nezažil, je pro mě každá taková situace pořád obrovsky vzrušující. A říkám klukům, že potřebuju těžké balony. Ty, co ke mně letí nějakou dobu, mám totiž tendenci v hlavě překombinovat a poslat je úplně do hajzlu.

Pardon.

Sotva ovšem začnu moc dumat, co s přihrávkou vyvedu, je to akorát horší. Je lepší nechat pracovat intuici než vymýšlet kraviny.

I proto mi nevadí, pokud se to před bránou mele. Když do mě jdou beci. Myslím, že taky dokážu přitvrdit a umím být nepříjemný v osobních soubojích. Vlastně mě to i docela baví.

Lokty, šlapání po sobě, strkání, to je normální. S tím jsem srovnaný, musím být stejný hajzl jako ostatní. Ale kdy jsem docela koukal, to bylo proti Interu v Evropské lize. Přišel jsem na hřiště na posledních patnáct minut a házel se aut. Nabalil jsem se na stopera, který už byl trochu frustrovaný z vývoje utkání, a asi proto mi nejdřív dal pěstí do ledvin. Byl jsem zpevněný, nebylo to tak hrozné, ale jak jsem se o něj ještě víc opřel, trefil mě zezadu na bradu. Jau! Docela jsem koukal, s tímhle jsem se v české lize zatím nesetkal.

I takové souboje chci ovšem ustát. I v Liberci, když jsem dostal od olomouckého brankáře Buchty hlavičku na nos, jsem se hned zvednul, nedělal jsem tyjátr. Jestli se udržím na nohou, vstanu. Nehodlám se válet po zemi, tak to mám nastavené, i pokud mě někdo sejme. Nikdy jsem nepředváděl divadlo. Myslím, že to ani neumím, že kdybych chtěl simulovat, vypadá to v mém podání vtipně. Jako brutální faul by to nikdo nepísknul.

Asi mám tohle dané ze svých hokejových začátků, kde se srážkám nevyhnete a kdo leží, je mimo hru. Když jsem začal hrát fotbal, pískali mi z toho důvodu hodně faulů a musel jsem se naučit, že nemůžu do každého vletět. Tvrdost mě ovšem každopádně nerozhodí, spíš se mi líbí, že se jde trochu do těla. Mám rád, když to rozhodčí pouští a hra není kouskovaná tím, že kdokoliv spadne, je to faul.

Doma mám dres jednoho fotbalisty. Jeho knížku jsem přelouskal, když mi bylo asi sedm, byla to jedna z prvních věcí, co jsem kdy četl. Psal jsem o ní dokonce do čtenářského deníku, který jsem nedávno našel. Pokud už jsem si někdy oblékl něčí cizí jmenovku na záda, patřila jemu. Když už jsem přišel do Letů na trénink, měl jsem na sobě právě jeho dres. Pokud jsme si šli s kamarády zakopat a hráli si na své vzory, byl jsem on. Je pro mě idolem.

Ten fotbalista se jmenuje Tomáš Rosický.

Jsme teď spoluhráči.

Ne, ještě jsem mu nic z toho, co jsem teď vyjmenoval, neřekl. Dodnes k němu totiž mám obrovský respekt. Je pro mě něco neskutečného, že s ním jsem v jednom týmu, a je mi vlastně trochu blbé mu tykat.

Pořádně jsem si ani neuvědomil, že už jsem stál s Rosou na jednom hřišti. Stále ho beru jako něco víc. Přece nemůže být reálné, že to byl on! Jenom si připustím, kde všude hrál, co dokázal, tak doteď úplně nepobírám, že je tu s námi.

I tahle skutečnost mi připomíná, jak se teď všechno kolem mě děje strašně rychle. Za poslední rok jsem udělal spoustu velkých kroků, o nichž jsem předtím snil. Zároveň mi je jasné, že jsem se pořád nikam nedostal, že toho musím ještě hodně odehrát a nastřílet spoustu gólů, než si budu moct říct, že něco asi umím. Jsem na začátku, vím, že jsem ještě nic nedokázal. Znám spoustu kluků, kteří mají pár ligových startů a gólů, takových jsou plné hospody. Tímhle skončit nehodlám, chci daleko víc.

Uvědomuju si taky, jak je fotbal pomíjivý. Fajn, povedlo se mi vstřelit pár branek, ale teď se třeba můžu dlouho trápit, nedám obrovskou šanci v důležitém zápase a rázem je ze mě největší nula. Vždycky záleží na přítomnosti. Nemůžu si vyskakovat, protože mě to hned za rohem může sejmout.

Ve fotbale se na minulost dá hledět možná jen tehdy, když má někdo velké úspěchy, ale to, že nějaký Pulkrab dal někde dva tři góly, nikoho fakt nezajímá. Jakmile se něco nepovede, jsem zase tam, kde jsem byl. Jak si začnu myslet, že jsem něco víc, rychle si vzpomenu na Milana Baroše. Je to druhý nejlepší střelec reprezentace a poslední roky se na něj stejně pískalo… To je krásný příklad toho, že lidi vůbec nezajímá, co kdo dokázal.

Takhle přemýšlím. Jsem v první řadě ohromně vděčný za to, co přichází. Je jedno, co jsem udělal před měsícem. Důležité je teď a tady. Podle toho se snažím žít. Být šťastný, protože kdykoliv může nastat něco horšího.

Chci být dál tím klukem, co si v šestnácti uvědomil, že fotbal je jeho vášeň.

Na tomhle uvažování má velký podíl i moje mamka. Neustále mi opakuje, ať mi to nestoupne do hlavy. Ať pořád zůstanu stejný, její malý Matěj.

Ofrňuju se, ale jsem rád, že to slyším. Po každém mezníku, po prvním startu, po gólech, je dojatá k slzám, gratuluje mi, ale zároveň mi pořád tohle omílá.

Vím, že je na mě už teď pyšná, ale to může být i na sebe. Myslím, že stejně jako já nikdy neměla v hlavě, že bych mohl hrát profesionálně. Vstávala se mnou o víkendu ve čtyři ráno na žákovské turnaje, protože viděla, že mě baví hrát. Jako dítě tohle berete se samozřejmostí, ale teď mi teprve dochází, jak se mi obětovala. To, že se teď můžu fotbalem živit, je odměna pro nás oba.

Vzpomněl jsem si, že na ni mám pořád napsaný účet v bance, který jsme zakládali kvůli první smlouvě ve Spartě. Byl jsem zatím líný ty přístupy změnit. Dodnes se tak mamka může podívat, co mám za peníze. Ona to ale stejně ví, říkám jí, co si kupuju.

Vždycky mě chválila, ať jsem hrál jakkoliv. Zatímco ostatní kluci si vyprávěli, jak je třeba táta po zápase seřval, já na ně jen koukal a divil se proč. Ať jsem dal pět gólů nebo se nedotknul balonu, mamka mi stejně řekla, že jsem hrál hezky a že jedeme na oběd. Záleželo jí jen na tom, ať mi fotbal dělá radost.

Přesně tak to chci mít i teď. Chci být dál tím klukem, co si v šestnácti uvědomil, že fotbal je jeho vášeň. Chci v sobě co nejdéle držet tenhle pocit. Chci si dál říkat, že mám neskutečnou kliku. Chci dávat góly.

A chci se rozhlížet po bouřících tribunách.

Jana Mensatorová, Vlastimil Vacek/www.sparta.cz a archiv Matěje Pulkraba

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.