Kámen po kameni

Lukáš Sedlák

Kámen po kameni

V naší šatně stál chlap, co mi byl povědomý.

Manny Malhotra, jasně. Už když jsem jako malý hrával NHL na počítači, na to jméno a obličej jsem narazil. Ty jo, on si rovná věci v poličce, to jako že bude hrát s námi? Měl za sebou už 991 zápasů v lize a hodně stál o tisícovku. Zkoušel sehnat poslední angažmá a Columbus mu chtěl dát šanci, ale nejdřív ho poslal k nám na farmu do Clevelandu. Jenže než abych byl rád, že jsme získali tak zkušenou posilu, hned mi sepnulo, kdo asi příchod takového bouráka odnese posunem v sestavě.

Já.

A taky že jo. Propadl jsem se znova do čtvrté lajny. Tam, kde jsem odehrál většinu svých předchozích dvou sezon v AHL. Oblékal jsem se na trénink a říkal si, že tohle je konečná. Že jestli jsem doteď měl nějakou možnost na sebe upozornit, tak tímhle definitivně padla. Zase mě odepsali.

Kašlu na to.

Na startu sezony si mě po pár zápasech zavolal trenér s tím, že koukal na hodnocení skautů po jednotlivých utkáních a já mu pravidelně vycházím jako nejlepší útočník týmu. Na stupnici pět až deset mám průměr osm, osm a půl. Jednou míň, ale jindy zas devět… „Ale já tě vždycky zkusil dát do lepší lajny a tys nezahrál dobře. Jak to?“

„Když mě tam dáte na jeden zápas, jsem z toho překvapenej a snažím se hrát trochu jinak,“ odpověděl jsem popravdě.

„Přesně tak. Nehraješ svůj hokej. Až tě příště do lepší lajny posunu, hraj ho. Nechci po tobě, abys najednou začal dávat góly. Chci tě tam proto, abys ostatním pomohl tím, v čem jsi dobrej. Na statistikách se to časem projeví, neboj.“

Taková slova mě potěšila. Už jsem si představoval, jak konečně dostávám víc příležitostí a důležitější úlohu.

Potom jsem uviděl v kabině Mannyho a věděl, že další šance jen tak nepřijde. Jestli vůbec.

Bylo po Novém roce a já měl na kontě nějaké tři body. Gól a dvě asistence. Hotová útočná hrozba… Volal jsem agentovi, ať začne něco shánět v Evropě, tohle už nemá cenu. Jestliže se čtvrtý rok v řadě nevyhrabu z poslední lajny, kde mám vedle sebe kluky, s nimiž si nemůžu nahrát, je moje cesta do NHL u konce. Proč by do ní brali frajera, co i na farmě jen vyplňuje místo?

Hokej vás v takovou chvíli, jakou popisuju, nenaplňuje. Přijdete na zimák, v kabině je sranda, tak se zapojíte, ale jakmile vlezete na led, zjistíte, že jste v týmu trochu navíc. Trénují se přesilovky, vy na to se svou lajnou koukáte nebo jen bráníte. Potom jdete na zápas, většinu z něj prosedíte na střídačce a říkáte si, jestli má vůbec cenu tam být. Jedete domů, přemýšlíte. Lehnete si do postele, přemýšlíte. Nemůžete spát. Ráno se probudíte a cestou na trénink jste otrávení, unavení a pořád se vám honí hlavou, jestli má smysl bojovat dál. Ať dělám, co dělám, trenér mi moc nevěří a vidí mě jako hráče čtvrté lajny, tak jím asi fakt jsem. Není lepší udělat krok zpátky a mít zase z hokeje radost? Ale kde sakra budu hrát? Vždyť ani nevím, jestli mě vůbec budou někde chtít. Mám nějakou budoucnost? Nemám se na to radši úplně vykašlat a jít si udělat školu?

Propadáte se čím dál hlouběji, nemáte body a je hrozně těžké se nad sebou v tom kvapu zamyslet, porovnat si v hlavě, co vlastně umíte, co všechno můžete dokázat a přes nepříznivé okolnosti se odhodlat jít si za svým. Čím déle trvá tenhle stav věcí, propast se prohlubuje a je náročné se z ní vyšplhat.

Agent mi potvrdil, že moje situace není dobrá a že se pokusí něco sehnat.

Jenže kdo bude chtít kluka z AHL se třemi body? Do Ruska nebo Švédska to tím pádem nepřipadalo v úvahu, jedinou možností byla extraliga, kde se o mě pár klubů přece jen zajímalo. Jenže když jsem se měl skutečně rozhodnout, co dál, došlo mi, že to vlastně ještě vzdát nechci. Zaprvé, pokud půjdu do extraligy, i tam mě hned šoupnou do třetí čtvrté lajny. A můžu si pak říct o nějakou větší smlouvu? Takhle zvládnu hrát pár let a pak klidně jednoduše i skončím.

Zadruhé, uvědomil jsem si, jaké mám i tak privilegium. Dál přece můžu bojovat o NHL, makal jsem celý život, abych mohl být v téhle pozici, za níž by spousta kluků dala všechno, co má. Tohle přece byl můj sen od dětství. Už jsem tomu obětoval tolik, že by byla škoda to vzdát. Ať je to, jak chce, pořád přece jen hraju, nikdy jsem nebyl na tribuně. Odejít pryč by bylo jen moje rozhodnutí, jehož bych jednou mohl litovat.

Zabejčil jsem se. Zbývaly nějaké tři měsíce do konce sezony a já si řekl, že to ještě jednou kousnu.

Agent, rodiče i přítelkyně moje rozhodnutí podpořili, to díky nim jsem se na to nevykašlal. Sám o sobě věci nevzdávám, vážím si příležitostí, jaké mám, a uvědomuju si, že ne každý má talent a píli na to, aby se mohl živit sportem. Přesto jsem byl tak na vážkách, že kdyby mi blízcí řekli, ať se na všechno vybodnu, asi bych to udělal, zvolil bych jednodušší cestu.

Tím, že jsem po všem to rozmýšlení zůstal, ze mě ale spadla nervozita i napětí posledních měsíců. Nastavil jsem své myšlenky tak, že nemám co ztratit. Uvolnil jsem se, začal jsem hrát bez nervů, smířený s tím, že už mi to možná nevyjde, ale že jsem udělal, co jsem mohl.

Potom začátkem března skončil Manny Malhotra.

Poznal, že už se nedokáže vrátit v plné síle, a definitivně to pověsil na hřebík. Mně se tím pádem zase uvolnilo místo v lepší lajně a začal jsem hrát s klukama, kteří už měli zkušenost z NHL. Tohle musím využít, řekl jsem si. Vzpomněl jsem si, jak mi tehdy začátkem sezony trenér domlouval. Zařekl jsem se, že budu dál hrát svůj hokej.

Jeli jsme na farmu Dallasu do Texasu a já měl pořád na kontě jeden jediný gól. V zápase pak nastala situace, kdy mi blesklo hlavou, ať do toho vletím. Tak jsem letěl. Odrazil se ke mně puk a já ho procpal do branky. Se štěstím jsem ho došťouchnul do prázdné.

Další zápas doma jsem se znova trefil.

Pak chvíli nic, pak dvakrát za sebou. Najednou jsem měl pět gólů a moje statistiky už nevypadaly tak zoufale. Vybavuju si, jak jsem si tehdy volal s přítelkyní a popisoval jí, jakou mám radost.

Následující zápas jsem dal znovu gól.

Pak zase.

A ještě jeden.

Po šestém zápase v řadě s gólem mi řekli, že potřebuju už jen dva, abych vyrovnal nejdelší šňůru v lize té sezony.

To není možné, to se nepovede, bylo mi hned jasné. Pro spoluhráče jsem byl samozřejmě vítaný terč vtípků. Moje série se stala hlavním tématem všemožných legrácek.

A já se trefil v sedmém i v osmém zápase.

Následovalo poslední utkání základní části proti ne úplně dobrému týmu, kdy jsem se mohl osamostatnit jako hráč s nejvíce góly v řadě v AHL. A já ujel sám na branku… Udělal jsem kličku do bekhendu, zívala na mě v podstatě už prázdná kasa, jenže já puk dostatečně nezvedl a gólman zakončení vytáhnul. Zůstal jsem na nule.

Lépe řečeno, na osmi.

Čert to vem. Moje sebevědomí bylo zpátky. Sakra, ono to půjde! Nejsem úplně k zahození. Vždyť jsem přece góly vždycky dával. Jasně, brankáři na téhle úrovni jsou lepší, rychlejší, ale to já už přece jsem za ty roky taky, přece taky něco umím. Někde to tam je, jde jen o to najít sebedůvěru a odhodlání a jít si za tím.

V play off už jsem byl úplně jiný hráč. Ne proto, že by se ze mě ze dne na den stal lepší hokejista. Jen proto, že jsem zase sám sebe začal vnímat jinak. Vnímat sám sebe jako toho, kdo dokáže rozhodovat zápasy, ne jen ve čtvrté lajně vyhazovat puky z pásma. Stačilo pár vydařených okamžiků, pár utkání, z nichž ve mně zůstal dobrý pocit, a já byl zpátky nahoře. Zase všechno začalo šlapat.

Před prvním zápasem play off jsem si říkal, že mám gólovou šňůru, hraju v dobré lajně, tak bych mohl a měl něco předvést, jenže ten večer se mi vůbec nedařilo. Sakra, přece se nemůžu vrátit k tomu, jak to bylo předtím. To nejde! Nemůžu se dostat tam, co jsem trčel donedávna…

Zápas nato dala naše lajna čtyři góly a já u všech byl.

Během druhého kola mi došlo, že na našem útoku všechno stojí. Že skoro vždycky dáváme rozdílové branky a dokážeme ubránit nejlepší hráče soupeře. Že je na mně, tenhle tým někam dotáhnout.

Ten pocit se mi hrozně líbil.

Zase jsem se stal hráčem, kterým jsem býval naposledy v dorostu, kdy jsem končil mezi nejlepšími v bodování ligy a byl první ve svém týmu. Kdy na mě spoluhráči spoléhali. Najednou jsem byl zase tím, ke komu ostatní vzhlíželi, ať je posune dál. Jako ve třetí třídě, kdy jsem šel na led a kluci mě prosili, ať dám zase gól.

Ve finále konference jsme vedli 3:0 na zápasy a postupové utkání jsme vyhráli 2:1 ve druhém prodloužení. Obě branky jsem střílel já.

Vcházel jsem do šatny a všichni mě plácali.

Hokej je týmový sport a nic se nevyrovná okamžikům, kdy něčeho dosáhnete spolu s ostatními. Když jste to ale vy, kdo obstará rozdílové momenty, když vnímáte, jak jsou vám ostatní vděční, je to ohromně krásný pocit plný naplnění. Víte, že nejste do počtu, že jste se jen nesvezli s ostatními. Tyhle úvahy jsou určitým způsobem sobecké, ale i trocha správné sobeckosti je v kolektivním sportu potřebná.

V celém play off mě nedávali na přesilovky, přesto jsme s Oliverem Bjorkstrandem, který mi hrál na křídle, vyhráli produktivitu týmu. Všechny body jsme posbírali při hře pět na pět. Úvodní vteřiny, kdy jsme na sebe s klukama po zisku Calder Cupu skákali jako pominutí, mi tohle všechno bylo úplně fuk. Vědomí, že jsem to byl já, kdo k takovému úspěchu přispěl důležitým dílem, mě potom ale uvnitř hřálo.

Manny svoji tisícovku v NHL už nezvládne. Já byl ale i díky němu blízko premiéře.

Centr nepřejede v útočném pásmu kruhy. Basta.

Řekněte tohle sedmnáctiletému klukovi, který na sebe chce – a potřebuje – upozornit, aby si ho všiml nějaký klub z NHL.

Proč teď, proboha?

Můj poslední rok před draftem se nám v budějovické juniorce těžce nedařilo, a proto jsme od trenéra dostali jasné instrukce, vyžadující totální defenzivu. I já musel respektovat systém, ze střelce, jímž jsem celé mládí býval, jsem se najednou stal vyloženě obranným hráčem. Jako střední útočník jsem v podstatě ani nemohl k brance soupeře. Byl jsem z toho nešťastný, chtěl jsem pryč, vymýšlel jsem, jak přestoupím do jiného klubu. Vždyť tohle mi zničí kariéru!

S odstupem vidím, že mě nic lepšího nemohlo potkat. Ten rok jsem se naučil úplně novou dovednost, díky níž jsem získal místo v NHL. Dovednost, která mě teď živí.

V prognózách draftu jsem se ale samozřejmě propadnul. Před sezonou jsem se objevoval mezi nejlepšími Evropany a na jejím konci se krčil na pětapadesátém místě. Pokud ve vás někdo konkrétní vyloženě nevidí potenciál, s takovou vizitkou si vás už nevyberou. Vždyť nějakých třicet kluků přede mnou z tohohle žebříčku ani draftovaných nebylo.

Já nakonec přece jen ano, ale už jsem přestával věřit.

První kolo probíhá vždycky v pátek, to jsem ani moc nesledoval. Nugent-Hopkins, Landeskog, Huberdeau, Scheifele… Bylo mi jasné, že tahle společnost se mě netýká. Ale druhý den, někdy od třetího kola, už jsem si říkal, že by to mohlo vyjít. Seděl jsem doma u internetu a napjatě refreshoval stránky ligy.

Čtvrté kolo, všech třicet voleb. Nic. Páté kolo. Nic. Tak to už je špatné, povídám rodičům. To už nedopadne, balím to a jdu spát… Vtom mi zvoní telefon. Agent. „Už to vidíš?“
„Ne.“
„Bere tě Columbus.“

Šesté kolo, sto padesátá osmá pozice. Už to naskočilo.

Je to tam! Zařval jsem si na celý dům. Jsem draftovaný! Mamka brečela a objala mě a já se hned obléknul a vyrazil do města za kamarády. Byl důvod slavit. Je fuk, kdy vás vyberou, pořád je to prestiž.

A pořád můžete před klukama machrovat, že jste draftovaní, že jo…

Následující dva roky v kanadské juniorce pro mě byly hodně složité. Přišel jsem do města v Quebeku, kde nikdo moc neuměl anglicky, trenér, spoluhráči ani rodina, u níž jsem bydlel. První týden jsem regulérně probrečel, že chci zpátky domů.

Kluci se bavili v šatně francouzsky, smáli se a já na ně koukal a nemohl nic říct. Připadal jsem si ztracený. Jakmile jsme ale vlezli na led, ožil jsem. Jednou, podruhé, postupně už vždycky. Hokej je totiž ten nejlepší dorozumívací prostředek, ať jste kdekoliv. Vždycky tak nějak chápete, co máte dělat. Pokaždé jsem si přál, ať jsou tréninky co nejdelší, a zůstával jsem na ledě, co to šlo, protože to byla jediná zábava, kterou jsem zpočátku měl.

V juniorce jsem sice držel průměr skoro bodu na zápas, ale v Columbusu mě stejně neviděli jako hráče do ofenzivních lajn, zaškatulkovali si mě jako toho, kdo hraje odzadu. Během mé druhé sezony na farmě se třeba v Blue Jackets zranila spousta kluků a od nás jich proto šlo nahoru taky dost, já se tak posunul do druhého útoku. Za osmnáct zápasů jsem udělal jedenáct bodů a už už si říkal, že příští povolaný bych mohl být já, místo toho se ale kluci postupně vraceli z NHL a mě brzy šoupli zpátky do čtvrté. Sezonu jsem skončil se šestnácti bodama. Došlo mi, jak jsem byl naivní. Vždyť jsem hráč ze šestého kola. Jeden z mnoha řadových kusů, ti draftovaní výš vždycky dostanou víc příležitostí.

Díky schopnosti spolehlivě bránit jsem alespoň měl otevřené dveře do profesionálního hokeje. Kluby totiž potřebují v první řadě hráče, kteří jsou schopní dodržovat systém, takové se nebojí pustit do sestavy.

Jenže já byl zároveň zodpovědný až moc. Kdybych si někdy dovolil něco navíc, třeba by mi to i vyšlo a trenéři by mě taky viděli v jiném světle. Takhle si mě sice oblíbili a viděli, že se nemusejí strachovat, že něco pokazím, ale nenapadlo by je dát mě na přesilovku.

Můj výkon dost závisí na sebedůvěře. Jsem takový i v osobním životě, někdy jsem až příliš skromný, hodně o sobě pochybuju a váhám, zbytečně moc přemýšlím.

A to je špatně.

Pak se vám totiž při dílčím neúspěchu začnou v hlavě honit myšlenky, jestli na to, co jste si vysnili, vůbec máte. Přestane vás bavit, co děláte. Ptáte se, jestli má všechna ta dřina smysl, připadá vám, že se jen trápíte, a nic vám to nepřináší. Jste sami v Americe, v AHL nemáte žádné opravdové kamarády, protože jste tam každý sám za sebe, a bojujete o místa v NHL. Jako nováček si vyděláte nějakých šedesát, sedmdesát tisíc dolarů ročně, půlku z toho vám seberou daně, zaplatíte bydlení, auto, jídlo a zjistíte, že ani nemáte šanci něco ušetřit.

Tak proč to všechno?

Přínosnější je se na podobné úvahy vykašlat a hrát. Uvědomit si, že když na sobě průběžně makám, tak přece musím být lepší hráč něž před rokem. Příští rok budu zase o něco dál.

A jednou se mi to všechno vrátí.

Odmalička jsem vynikal, bylo mi jasné, že jsem v něčem před ostatními. Jako dítě o tom takhle nepřemýšlíte, máte sport jako zábavu, přirozeně se jen snažíte být co nejlepší, ale když vám předávají sošky za nejlepší střelce na turnajích, získáte pocit, že jste dobří.

Tenhle dojem je dost zrádný.

Jste totiž dobří jen na určité úrovni. Vyhrajete sošku na turnaji šestých tříd ve Strakonicích a myslíte si, že jste Jágr, ono to tak ale úplně není. Pokud kolem sebe nemáte lidi, kteří vám tohle řeknou, těžko si v dětském věku uvědomujete, jak se věci mají.

V tomhle mě naštěstí vždycky rodiče krotili, za což jim patří obrovský dík. Díky nim se ze mě během dospívání nestala primadona a uvědomoval jsem si, že moje schopnosti vládnou jen ve strašně malém okruhu.

Sám jsem to poznal hned v první mládežnické reprezentaci. Ve svém okolí jsem byl v dětství nejlepší, ale jen jsem dorazil na nároďák, na mé úrovni už se nacházelo třeba šest dalších kluků.

V Kanadě už těch stejně dobrých bylo tisíc. Zatímco doma jsem měl pocit, že jsem hvězda, v Kanadě byl jen celý náš tým plný kluků jako já a mě profackovala realita, jak jsme v Česku hrozně malí. A že u nás musíte být úplně nejlepší a ještě na sobě makat, abyste ve světě vůbec měli šanci obstát.

Najednou jsem byl jeden z davu.

Je vám osmnáct a tehdy vám dojde, že pokud tu jsou stovky dalších jen ve vašem ročníku na vaší úrovni, tak jste tomu asi sakra měli dát daleko víc, dokud byl čas. Já na sobě celé mládí jakž takž pracoval, ale když se ohlédnu zpátky, lituju, že jsem se do toho neopřel daleko víc, protože jsem mohl být ještě úplně někde jinde. Měl jsem štěstí, že mě rodiče směřovali správně a alespoň mě udrželi při zemi, zároveň se ale v hokeji nikdy předtím nepohybovali a nevěděli, na co přesně se zaměřit. Mně připadalo, že na ledě si nepotřebuju přidávat, když dávám hodně gólů, a tak jsem pracoval na fyzičce, abych byl silnější a rychlejší. Teď přitom vidím, jak mi nejvíc ze všeho chybí individuální dovednosti, to v nich mi schází krůček, abych mohl být v lepší lajně, dělal v NHL víc bodů a nakonec tak dostal i lepší smlouvu. Kdybych se mohl vrátit zpátky v čase, zaměřím se nepoměrně víc právě na přípravu na ledě. Chtěl bych po rodičích, aby mi třeba zaplatili soukromé hodiny, kdy bych zlepšoval práci s hokejkou, střelbu nebo rychlé zakončení, které my Češi obecně nemáme v krvi, protože hrajeme na velkém hřišti.

A pak je tu bruslení.

Patřím v něm mezi ty lepší, nikdy jsem s pohybem neměl problém, vždycky mě za to chválili. Až manažeři v Columbusu mi řekli, že právě tady dlouho viděli můj největší limit. Že jen díky tomu, že jsem bruslení za tři roky na farmě zlepšil, jsem v NHL.

Co já z domova považoval za jednu ze svých největších předností, oni viděli jako nedostatek, který na NHL nestačí.

Aniž by asi tušili, hodně mi taky pomohli Tomáš Hertl s Dimou Jaškinem, s nimiž jsem hrával v reprezentaci a ve svých očích jsem se s nimi mohl srovnávat. Podle mě jsme byli stejně dobří. Když hráli dospělou extraligu ve Slavii, ptal jsem se, proč bych taky nemohl. Připadalo mi, že jsem na ni v sedmnácti už taky měl, jen mi trenéři v Budějovicích tolik nedůvěřovali.

Pak ale trčím na farmě a koukám, jak tihle kluci hrají stabilně NHL, jak Tomáš vtrhnul do ligy a upoutal na sebe pozornost celého hokejového světa. Sakra, vždyť před dvěma lety jsme hráli spolu a on najednou dává čtyři góly za zápas v NHL a je v týmu na mistrovství světa dospělých. Jak to? Kde mi to uteklo?

Došlo mi, že tihle kluci jsou v něčem lepší než já. Že není náhoda, že se na tuhle úroveň dostali a já zatím ne. Spousta lidí vás chce uchlácholit a řekne vám, že ti dva jen na rozdíl od vás dostali šanci a vy ne, ale ono to tak není. Nikdo nedostane šanci, aniž by si ji zasloužil, zvlášť v NHL. Musíte nejdřív něco ukázat, abyste obhájili nárok na své místo. Zpočátku je tohle zjištění demotivující, protože si říkáte, že jste na tom nedávno byli stejně a vy se teď plácáte ve čtvrté lajně na farmě, zatímco kluci rozhodují zápasy NHL. Pokud ale máte povahu jako já a jste správně vychovaní, tohle prozření vás donutí přidat.

Protože já místo nářků přidal.

Tohle je moje liga, sem patřím. Potřebuju jen, aby mě nechali to ukázat, pak to sem dotáhnu. Ta zdejší atmosféra, prostředí, to je něco, co mě dokáže hnát.

Vzpomínám na první přípravák za Blue Jackets před mojí poslední sezonou na farmě. Vyjeli jsme na led, rozsvítila se světla a já se sám pro sebe pousmál a říkal si právě tohle.

Když jsme vyhráli Calder Cup, měl Columbus špatný rok, patřil k nejhorším v lize. Přišel trenér Tortorella, který má rád pracovité, poctivé hráče a vyžaduje systém, jaký mi vyhovuje. Tak kdy jindy, když ne teď, ptal jsem se následující léto. Kdy jindy se do NHL procpat?

Na týmové úspěchy v Americe hodně dají. Vzpomněl jsem si na Ondru Paláta a Tylera Johnsona z Tampy, kteří Calder Cup získali čtyři roky před námi, a sezonu nato bylo asi deset lidí z jejich týmu v NHL.

Bylo mi jasné, že jsem se dostal do okamžiku, který rozhodne o mém dalším fungování v hokejovém světě. I trenér v Clevelandu se se mnou loučil s tím, ať se v létě pořádně připravím a nepromarním to.

Byl jsem dobitej, přijel jsem domů někdy v půlce června a hned zamířil na dovolenou. Tam jsem jednoho dne ležel na pláži a najednou měl strašně divný pocit.

Ty jo, vždyť já musím už začít trénovat! Hned!

Už tam jsem začal cvičit, tak obrovsky jsem byl namotivovaný. Tak moc mě lákala vidina, že NHL je nadosah. V posilovně a na ovále jsem to léto nechal všechno, co jsem měl, a do kempu dorazil nejlíp připravený, co jsem kdy byl, s vědomím, že po posledním play off mi šanci musejí dát, i kdyby nechtěli. To se nedělá, aby nedali.

Tortorellovy kempy jsou po lize pověstné a pověsti nelžou ani trochu. My se za první týden skoro nedotkli puku! Jednou ze specialit je běh na dvě míle, tedy 3,2 kilometru, což musíte zvládnout pod dvanáct minut. Pro profesionálního hokejistu nic snadného, vaše tělo je trénované na něco jiného. Lahůdkových je i třikrát osmnáct koleček v kuse na ledě.

Jo, třikrát osmnáct kol. To jinde nezažijete.

Přijde mi, že víc než cokoliv Tortorella tímhle hráče mentálně testuje. Při tom neskutečném záhulu totiž průběžně hrajete přípravné zápasy.

Skvělý, tak já mám před sebou životní šanci a akorát tu jezdím kolečka, aniž bych věděl, jak hrát… My ani nedělali žádný systém, v přípravácích jsme byli úplně odvaření. Říkal jsem si, co od nás trenér chce vidět, vždyť tahle ani nemůže hodnotit náš výkon.

Odehrál jsem tři úvodní přáteláky a pak už nic. Všichni ostatní, co se prali o místo, pokračovali dál, nasbírali zápasů třeba sedm. Přišlo mi divné, že mě nenechají se ukázat. Byl jsem z toho nesvůj a každý další den čekal, že už si musím zabalit a jet na farmu. Tam že zkusím vydržet zhruba měsíc a jestliže uvidím, že to zase k ničemu nevede, poohlédnu se po Evropě. S těmihle úvahami jsem kemp dokončil. Letěl jsem třeba s týmem na zápas, aniž bych ho hrál, a v letadle trenér obcházel sedačky. Bylo jasné, že chodí za hráči, které chce vyhodit.

Sedíte, koukáte, a když jde proti vám, snažíte se nestřetnout s jeho pohledem.

Kolem mě vždycky jen prošel a já si oddychl. Najednou tu byl poslední den kempu a na hraně pořád čtyři kluci včetně mě.

Co tu furt dělám?

Stál jsem v šatně u doktorů, zatímco do trenérské místnosti si volali jednotlivé hráče. Jeden, druhý… Radši zůstanu, řekl jsem si. Ani na oběd jsem nešel, aby mě někde nemuseli shánět. Hodinu a půl jsem tedy seděl v kabině a vykládal klukům, že jen čekám, až mi oznámí, že končím.

Jenže za mnou nikdo nepřišel. Když jsem se konečně zvedl a šel na hotel, neustále jsem hypnotizoval telefon, aby mi nevolali.

Nikdo nevolal.

Na pokoji jsem si potom na internetu přečetl, že už nikoho z týmu posílat na farmu nebudou a že Sedlák zatím zůstane. Zalila mě euforie, ale říkal jsem si, jak je to možné, když jsem se ani pořádně nemohl předvést. Volal jsem to domů a zároveň krotil nadšení, že to je nějaké divné a že mě stejně ještě pošlou pryč. Už jen proto, že zůstávalo čtrnáct útočníků, což jsme podle pravidel ani mít nemohli. Ještě ten den ale jednoho poslali zpátky do juniorky a jediný navíc jsem tak zůstal já.

Fajn, tak budu chvíli sedět na tribuně, aspoň vydělám nějaké peníze a budu moct říct, že jsem byl součást týmu NHL, uvažoval jsem. Vždyť trenér mi nic neřekl. Ani to, že zůstávám. Jen mě další den kustodi přesunuli do hlavní šatny a kluci mi gratulovali.

K čemu?

První dva zápasy sezony jsem nehrál a opakoval si, že budu makat, kdyby se náhodou někdo zranil. Jako náhradník totiž čekáte jen na to, ať si kdo chce, co chce, říká. Bylo mi fuk, že musím zůstávat po tréninkách a bruslit navíc, měl jsem radost, že jsem s klukama z NHL. Už jen to byl pro mě super zážitek.

Jenže oba úvodní zápasy se dvakrát vysoko prohrály a já tak na pondělním tréninku zase jako pokaždé po příchodu do šatny zabrousil pohledem na nástěnku, na níž jsou napsaná v sestavě jednotlivá čísla hráčů.

Automaticky jsem začal od toho svého na pozici třináctého útočníka.

Ale co to? Je tam Sam Gagner, jeden z nejlepších hráčů týmu. Moje první myšlenka byla, že přivedli někoho výměnou a mě posílají pryč. Jak jsem ale pokračoval očima výš, uviděl jsem na centru třetí lajny číslo 45.

Zarazil jsem se. Pětačtyřicítku nosím já.

Trenér mi stále nic neřekl. Na otázky novinářů opakoval, že ještě neví, jaká bude příště sestava. Když jsem z ní ale ani den před zápasem nevypadnul, bylo mi jasné, že mě čeká premiéra. V takové chvíli už se změny nedělají.

Tehdy po rozbruslení jsem šel na oběd a Tortorella mě potkal.

„Ty hraješ dneska první zápas v NHL, viď?“ ptá se.
„Jojo.“
„Hmm, so don’t fuck it up. Tak to neposer.“

To byla první a jediná rada, jakou jsem dostal před nástupem do NHL. Trochu nervózně jsem se usmál.

Po odpoledním spánku jsem najednou seděl v šatně a proti mně Folingo, Dubinsky, vedle mě Seth Jones a mně pomalu začínalo docházet, co mě čeká. Moc jsem nemluvil, spíš jsem si radši čtyřkrát došel na záchod.

Minuty proletěly a než jsem stačil všechno vstřebat, stál jsem poprvé na ledě. Koukám a proti mně na buly Jonathan Toews. Třikrát Stanley Cup, dvakrát olympijské zlato… Fíha, docela síla, ne?

Hned první střídání jsem dostal puk, kolem mě nikdo, tak co s tím? Vystřelil jsem na bránu. Střela mi docela sedla a jak jsem se vracel na střídačku, kluci mě chválili, že se povedla.

„Vítej v NHL,“ zaslechl jsem.

Víc si nepamatuju. První třetina byla pryč, že ani nevím, co se dál dělo. Vlastně si nepamatuju nic dalšího z celého zápasu, jen to, jak jsem pak seděl v letadle a čekal na Olivera Bjorkstranda, s nímž jsem byl domluvený, že si sedneme vedle sebe. Jenže my startovali a on nikde. „Poslali mě na farmu,“ odpověděl, když jsem mu napsal, kde vězí. Nikoho nahoru nevolali, pro mě to znamenalo, že jsem měl jisté místo v sestavě. Od téhle chvíle až do konce sezony.

Pak přišel další zápas. A další. A já najednou ležel doma v posteli, podobně jako tehdy na farmě, a říkal si: Ty bláho, já se dostal do NHL. Těžko jsem si to pořád uvědomoval. Popravdě, uronil jsem i nějakou tu slzu. Bylo to tady. Zadostiučinění. Odměna za snahu a dřinu všech těch let.

Odměna za to, že jsem to nevzdal.

Prvních deset zápasů v NHL ani nestačíte postřehnout. Jste plní adrenalinu, hrajete dobře, protože to ani jinak nejde, ale po prvním měsíci vám pocit, že jste páni světa, trochu zevšední. Nastává realita. Tak něco ukaž… Výmluvy, že si teprve zvykáte, už neprojdou. Teď už musíte týmu něco konkrétního dát, ne se jen vézt do počtu.

Já se s tímhle vědomím trochu trápil, zkoušel jsem, co si můžu dovolit, co ne, a za pochodu zjišťoval, že v NHL absolutně nefungují určité zažité věci z farmy, protože tady je všechno daleko rychlejší. Byl jsem nervózní, nepopírám.

Na křídla mi dali Scotta Hartnella, který má přes jedenáct set zápasů v lize, a zmíněného Sama Gagnera, pro něhož šlo o zlomovou sezonu, v níž musel dokázat, že na NHL pořád má. Já jim to v první řadě nechtěl kazit, vždyť Samovi bych mohl i podělat kariéru. Oba ale byli skvělí, snažili se mi pomáhat. Když jsem něco pokazil, neřvali na mě. Scott potom jednou přišel, že se na mě nechce zlobit, ať to neberu, že mi něco vyčítá, ale že nesmím tolik ztrácet puky.

Já to věděl sám. Prohrával jsem všechny souboje u mantinelů, v útočném pásmu u mě končila spousta akcí, nedávali jsme góly.

„Musíš se na tom puku udržet. Prostě musíš.“

Způsob, jakým mi výtku podal, mě uklidnil a od té doby jsem si dával větší pozor. Domluvili jsme se, jak přesně budeme hrát, s čím od kluků můžu počítat, a dobré věci se začaly nabalovat. Začal jsem si věřit, výborně jsem bránil, vyhrával jsem bule i osobní souboje, dokázal jsem přejít jeden na jednoho, udělal jsem si prostor.

Byl jsem tím hráčem, co v play off AHL.

Jen jsem za boha nemohl dát gól! Scott mi třeba hodil puk třikrát do prázdné, já dal dvě tyčky a jednou jsem to poslal úplně mimo bránu. Pětadvacet zápasů ne a ne se trefit. Pomohlo mi, že jsem si zašel za asistentem trenéra a poprosil ho, ať dá dohromady nějaké video z mých akcí a probere je se mnou, že se chci zlepšit. Zároveň jsem mu vylíčil své pocity, že si pořád přijdu jen jako záplata, že do NHL nepatřím.

„Ne. Ty sem patříš. Jsi tu z nějakého důvodu. Kdybychom nevěřili, že jsi hráč NHL, nejsi tady.“

To mě tak uklidnilo a nakoplo, že jsem to tam brzy konečně procpal a krátce nato přidal další čtyři góly. Spadlo ze mě napětí, naše lajna začala šlapat a já cítil, jak mě Scott se Samem postupně víc a víc respektují. Dlouho totiž trvá, než si respekt získáte. Musíte si ho zasloužit svou hrou i chováním. Od spoluhráčů, trenérů i protihráčů.

Ten od spoluhráčů je zásadní, protože když uvidí, že na to nemáte, dokáží hrát tak, aby vás z týmu dostali.

V mém případě kluci zjistili, že se na mě můžou spolehnout, a začali jsme soupeře přehrávat, dokonce se říkalo, že jsme jedna z nejlepších čtvrtých lajn v lize. Já sám jsem si od nějakého padesátého utkání už přišel jako hráč NHL.

Je tam? Není tam? Kde je? Nemohl jsem Jardu Jágra mezi hráči Floridy najít. Na rozcvičce před prvním zápasem proti Panthers jsem si kleknul k červené čáře a pořád se díval doprava. Tak nápadně, že si toho všimli spoluhráči, v kabině jsem se jim pak musel přiznat, že sorry, že Jágra jsem si prostě prohlédnout musel. Že to je můj idol.

A taky jsem ho nakonec zahlédnul. Dlouhé vlasy, projížděl se bez helmy svým nezaměnitelným pohybem.

Jako dítě by mě nenapadlo, že si proti němu zahraju, byl to zážitek. Jen nám úplně nemusel dávat gól, zrovna když jsem ho bránil. Ale tehdy jsem spíš proklínal našeho brankáře Bobrovského, protože to byla taková šmudla…

S Columbusem jsme málem překonali rekord ligy v počtu výher v řadě. Nakonec jsme jich zvládli šestnáct. Tehdy na přelomu roku jsme hráli senzační hokej a já si uvědomoval, jak je skvělé být součástí něčeho velkého.

Můj přínos byl daleko menší než od ostatních hráčů, ale stejně, beze mě by se to třeba nepovedlo. Měl jsem pocit, že k báječným výsledkům pomáhám, protože žádnému týmu, ale třeba ani firmě, se nevede, pokud má jeden hodně slabý článek. I díky mému příspěvku se dařilo a pro mě to znamenalo v první řadě skutečnost, že trenér nepotřeboval míchat sestavou a zkoušet nové hráče. Věděl jsem, že příště zase nastoupím, přestože se mi třeba jeden zápas nepovede. Můžu si udělat kličku, zkusit něco navíc a nemusím se bát, že mě posadí.

Hrálo se mi skvěle.

Tohle léto jsem si poprvé v kariéře užil pocit, že se nemusím bát o bezprostřední budoucnost. Že mám základ, na kterém se dá stavět. Psychicky jsem si odpočinul a užil si skutečnost, že jsem v NHL. Nic tím ale nekončí. Všude je spousta hráčů, kteří chtějí na moje místo, stejně jako jsem chtěl předtím já a vyšoupnul jsem jiné. Je těžké se do ligy dostat a ještě těžší se tam udržet. Kdo na sobě dál nepracuje, rychle skončí. Kdo se jednou uspokojí a řekne si, že je nejlepší, jak jen být může, ten právě odstartoval svůj konec. Brzy ho ostatní doženou, vždyť všude kolem je spousta mladších kluků.

Mě před další sezonou pohání nová chuť. Už nechci hrát celou dobu jen ve čtvrté lajně, chci výš. Chci být pro tým zase o něco důležitější.

Vím, že to nebude hned. Ne v mém případě. Musím jít zase kámen po kameni, jako jsem to dělal v AHL, musím si postupně budovat jméno i v NHL a třeba bude mít moje snažení stejný konec jako tehdy při vítězství v Calder Cupu.

Už jednou jsem si dokázal, že trpělivost, poctivá práce a víra ve vlastní schopnosti se vyplatí. Proč by to nemohlo klapnut znovu?

Jana Mensatorová, clevelandmonsters.com a archiv Lukáše Sedláka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.