Ještě nemám dost

Lukáš Bauer

Ještě nemám dost

Ležel jsem v cíli strašně dlouho a moc dobře vím proč.

Jeden. Druhý. Třetí. Postupně dojížděli všichni moji soupeři, ale já se nezvedal. Nevnímal jsem chlad země pod sebou ani sníh, co se mi snášel na zpocené vlasy. Zahodil jsem hůlky i brýle, koukal před sebe do pokračující stopy a brečel štěstím jako malý kluk. Začalo se mi vybavovat, jak vždycky opouštím rodinu, jak pořád někde v trapu trénuju a co všechno moje manželka a děti musely obětovat, abych si já mohl s klidnými myšlenkami všechny ty roky vyrážet po světě zalyžovat.

Zažil jsem tolik pádů, kdy jsem byl brán jako jasný favorit a skončil zklamaný.

Trápily mě nemoci.

Tentokrát jsem si přišel i odepisovaný a možná trochu hajzl. Sobec, který nechal zbylé kluky z reprezentace na holičkách ve štafetě, protože chtěl šetřit síly jen na svůj výkon, na jeden konkrétní závod. Pro národní tým jsem vždycky dělal, co jsem mohl, ale teď jsem se zachoval jako egoista.

Když jsem si stoupal na start, věděl jsem, že i pokud skončím desátý, což by byl super výsledek, na prvním stromě mě oběsí.

A pak jsem tam ležel a věděl, že je pro mě přichystaná medaile. Stříbrná placka ve tvaru vločky. Že jsem byl druhý na padesátikilometrové trati na mistrovství světa. V sedmatřiceti? S vědomím, že jedu naposledy? To není špatné.

Tady to máte. Měl jsem pravdu.

Řekl jsem si tedy, že si poležím. Vychutnám si každou vteřinu. Pořadatelé mě už chtěli odvést, ale já ještě počkal na kamaráda Martina Bajčičáka ze Slovenska, s nímž jsme si byli za svědky na svatbách, a udělal si s ním v cíli společnou fotku. Oba jsme měli v plánu, že to definitivně balíme.

Ani na stupních vítězů, které jindy moc neprožívám, jsem pak nezvládal potlačit euforii.

Ty jo, fakt tu stojím. Jo! Vyšlo to!

Ostatní po ceremoniálu odešli, ale já se na bednu vrátil. Prohlížel jsem si z ní okolní mumraj s tím, že už na mistrovství světa nikdy nebudu, takže stojí za to si obtisknout do paměti, jaký je odsud fajn výhled.

Falun 2015. Nezapomenutelné.

A víte co?

Já to chci zažít znova.

„A co když se to nepodaří?“

Manželka Katka je mojí obrovskou oporou, ale umí mi i správně oponovat. V tomhle případě má samozřejmě pravdu. Může se stát, že mi návrat nevyjde. Aspoň ale budu vědět, že jsem udělal, co jsem mohl, abych končil plný síly.

Všechno změnil zlomený palec z loňského října. Nebýt jeho, byl jsem teď už lyžař-důchodce. Takhle jsem ale nemohl přes měsíc trénovat a po třech dnech, co mi sundali sádru, jsem ve Švédsku na lyžích spadnul a zlomil si dvě žebra, na což se přišlo až s měsíčním odstupem. Ztratil jsem čtyři měsíce ze sezony, jež trvá měsíců šest. Většina lyžařů by ji ukončila, kdyby na Vánoce přišli na to, že mají takové zranění.
Já ne.

Motivací, která mě i přes tohle všechno hnala, a důvod, proč jsem vůbec sezonu ještě začínal, byl závod Světového poháru na 15 kilometrů v Novém Městě na Moravě. Tam, kde jsem kdysi vyhrál svůj první podnik svěťáku vůbec. Přišlo mi symbolické tady všechno završit.

Nepotřebuju dokazovat ostatním, že na to mám. Potřebuju to dokázat sobě.

Nastoupil jsem na start, ale předtím jsem si lyže obul všehovšudy sedmkrát.
Ne, že bych trénoval, jen jsem na nich stál a zkoušel, jestli se aspoň zvládnu schoulit do vajíčka. O vítězství jsem si mohl nechat jen zdát, protrpěl jsem si to na jednačtyřicáté místo.
Ani na závěr kariéry vážně nechci jezdit na takových místech. Nejsou hodná výsledků, jakých jsem dosahoval. Moje vrozená zabejčenost si s touhle situaci neuměla poradit, přestože jsem věděl, že mi zdraví nedovolilo vydat ze sebe víc. Co teď s tím?

Všechno vyřešilo vedení reprezentace, protože mě povolalo na poslední závod svěťáku do Kanady.

Nechtěl jsem. Pro mě jsou podstatné výsledky, ne zkušenosti, hájil jsem se.
Ne, prostě jedeš.

Po prvních sprintech můj dojem ještě sílil. Říkal jsem si, co tam vlastně dělám. Přišel jsem si ztracený.

Nakonec jsem ale v duchu děkoval, že mě s sebou vzali. Z Čechů jsem byl nejlepší a v jednom závodě doběhl osmý. Po měsíci tréninku? To není úplně špatný, Lukáši. Hele, ty seš nakonec asi ještě dobrej…
Samozřejmě, že mě Kanada nahlodala. Uvědomil jsem si, že ještě nemám dost.

Můj nový plán na uzavření reprezentační kariéry se proto změnil. Všechno teď směřuju k únorovému závodu mistrovství světa v Lahti. Jsem na něj upnutý úplně stejně jako tehdy na Falun. Ještě jednou se poperu o medaili, ale pokud to nevyjde, budu spokojený, že jsem aspoň odvedl to nejlepší, co šlo. Musím si taky přiznat, co jsem nikdy nechtěl – stárnu. Je mi devětatřicet a nastupuju proti vlčákům.

Ale nehodlám končit jako zraněný chudinka.

Nepotřebuju dokazovat ostatním, že na to mám. Potřebuju to dokázat sobě.

Dávám hlavu na hodně velký špalek, protože chci skončit s pocitem, že jsem dobrý lyžař, co se pořád umí rvát o výsledky.

Lyžování na nejvyšší úrovni mi bude chybět, to vím už teď.

Zbožňuju soutěžení.

Těžké tréninky mi odjakživa vadí, ale vím, že je potřebuju, abych mohl soupeřit s těmi nejlepšími. Jsem radši, když se na závodě sejde co možná největší konkurence, pak ať klidně dojedu dvacátý, než aby spoustu lidí ze špičky třeba vyřadilo zranění, já se dostal na stupně vítězů a říkal si, jaký jsem borec. Nemám problém, jakmile mě porazí někdo silnější, někdo, kdo je ten den lepší. Pogratuluju mu a vím, že příště se začíná nanovo. Sportovec musí mít pokoru.

Naplno jsem si tohle uvědomil po vítězství ve Světovém poháru. Ten rok jsem byl na všech závodech nejhůř čtvrtý, čemuž se doteď musím smát. Byla to snová sezona, v Česku nikdo nic podobného nedokázal a ani na světě není moc dalších, kteří by zvládli takhle výjimečný ročník.

Přes léto 2008 jsem pak trénoval ještě víc, jenže na prvním mezičase prvního závodu nové sezony mi nahlásili, že jsem devátý.
Cože?
Úplně mě to rozhodilo. Celý rok mi trvalo naučit se jezdit s dojmem, že i když skončím na hraně desítky, je to mega úspěch. Člověk potřebuje dostat ťafku, aby mu docvaklo, že tu jsou i jiní, kteří nespí. Že to není jen o tom, že si myslím, jak strašně mě na tréninku bolí nohy a dělám pro úspěch nejvíc. Že jsou tu dva tisíce závodníků, kteří makají úplně stejně a chtějí se zrovna tak vyškrábat na vrchol. Tam, kde může být jen jeden a kde hodně fouká.

Už s prvním dobrým výsledkem se roztočí spirála obhajob.
Když jsem poprvé doběhl dvacátý, bylo to brané jako super výsledek, ale když jsem se takhle umístil potřetí, už to nebylo nic moc. Vnímalo to tak okolí i já sám.

Ve chvíli, kdy stojíte na nejvyšším místě ze všech, si masu lidí pod sebou ani neuvědomujete. Až když spadnete níž a děláte všechno proto, abyste se vrátili, zjistíte, kolik dobrých závodníků je všude kolem. Víte, že každé další stupně vítězů, na něž to dotáhnete, mohou být ty úplně poslední.

V sezoně, kdy jsem vyhrál Světový pohár, mi přišlo, že to jde samo. Nechápal jsem, jak je možné, že jsem skončil zase první, protože jsem se před závodem cítil strašně. Přišlo mi, že ani nemůžu dojet. Rok nato jsem se cítil skvěle a plný síly a končil jsem dvacátý.
Jakmile se daří, uvažujete úplně jinak a sejde se spousta malých dílků, které do sebe zapadnou. Příště klapnou všechny kromě jednoho a najednou se úspěch nedostaví.

V ten moment vám dojde, kolik lidí bylo do té doby za vámi.

Je mi jasné, že až to opravdu zabalím, ostatní lyžaři si oddychnou.

Ne, to není proto, že bych si tak fandil. Nikdo už jim ale nebude při závodech vykládat nesmysly.

Jsem tlama, vím to. Pusu nezavřu a snažím se být s každým kamarád. Na startu žertuju, že jsem se měl ve škole líp učit, že bych teď mohl v klidu sedět na tribuně, a ne se tady honit. Občas pohovoříme s ostatními i na trati. Není to žádné dlouhé povídání, jen hesla, ale nemohl bych bez toho být.

Normálně zastavil u trati a pohodlně vykonal potřebu. Za dva kilometry nás měl. „Tak jsem tady, kluci.“

Jsem v tomhle výjimka, naprostá většina lyžařů při závodě nemluví a jsou upnutí na svůj výkon. Jenže třeba při Vasově běhu, kdy se jede po dlouhých pláních a nijak super rychlé tempo, mi přijde takové tupé jen se šoupat.

Ruka, noha, ruka, noha. Nuda, ne?

Jednou jsem tam vedle sebe viděl Standu Řezáče, tak jsem si s ním chtěl pokecat. Samozřejmě to není jako na kafi, člověk musí správně dýchat, ale zeptal jsem se, jak se mu jede a jestli nemá nějaký problém. Odpověděl, že se se mnou nemůže bavit, protože by dostal vyhubováno od norského týmu, za který závodil.
„Sorry, nemůžu si povídat, viděj nás.“

Velký bratr shlíží i na běžce na lyžích.

Mluvit se dá samozřejmě jen v lehkých pasážích. Většinou stejně jde jen o vyloženě nutné prosby nebo otázky.

Když při hromaďáku zjistím, že někdo z reprezentačních kolegů nestihnul převzít pití, zeptám se, jestli nechce, než kelímek zahodím.
„Bacha, támhle někdo spadnul.“
„Hele, pusť mě tam.“
Pět kiláků před cílem už vám samozřejmě nikdo neuhne, ale jinak jsou k sobě lyžaři obecně féroví. Jednou uhnu já tobě, příště ty mně. Jasně, najdou se i tací, co vás nepustí, ale to je jako v životě. Každej je nějakej.

Jeden borec tehdy při Vasáku ale překonal i mě a mojí nutnost komunikovat.
Jeli jsme v balíku, přišlo mi, že docela v tempu, a on mi najednou říká: „Dobrý, ještě se nejede, skočím si na záchod.“
Normálně zastavil u trati a pohodlně vykonal potřebu. Za dva kilometry nás měl.
„Tak jsem tady, kluci.“
Takhle bych to v životě nedojel.

Na malou jsem při závodě nikdy nemusel. Přece jen ten nejdelší trvá dvě hodiny, a pokud člověk nemá akutní problémy, zvládne to.
Ovšem nepopírám, někdy jste rádi, že už jste v cíli a rychle se ztratíte.

Cítil jsem, že vyhraju. Jednoduše jsem to věděl.

Při svém prvním závodě Světového poháru v Novém Městě na Moravě mi to někdy před poslední čtvrtinou začalo být jasné. Měl jsem luxusní náskok snad půl minuty, pět set metrů před stadionem jsem najížděl do dlouhého sjezdu a přesně jsem si pamatoval, kde stojí trenér Míra Petrásek.
Plácli jsme si.

Slavil jsem dopředu, což jsem v kariéře ještě párkrát udělal. Jistě, může se to vymstít. Mohl jsem tam spadnout a říkat si, jaký jsem debil. Jenže já měl prostě radost a těšil jsem se, jak se o ni podělím. Nejvíc emocí se do mě vždycky nahrnulo, když jsem krátce před cílem věděl, že vyhraju, že už mě nikdo nepředjede.

Jak se blíží další závod, je v tom nervozita. Právě proto tolik mluvím, ventiluju tak svůj strach. Pak do toho dupnu. Pokaždé se snažím co nejrychleji se dostat do vysokého tempa, nejsem sprinter, ale ze stadionu se snažím zmizet, jak nejrychleji to jde, potom už se jen soustředit na techniku.

V momentě, kdy mi začne docházet, že to je vlastně ukrutná makačka, mě ženou dílčí pasáže.

Vidina cíle.

Už jen dva kopce.

Ještě jeden kopec.

Tratě se liší, ale jediná věc je pokaždé stejná. Bolí to. Nemůžete zvednout ruku, strašně vás pálí stehna, každý krok představuje novou a novou bolest. Existují i náročnější disciplíny, ale my lyžaři se v tom pekle hrabeme delší dobu. Když vás při závodě někdo míjí a vy se s ním snažíte udržet, změna tempa, kdy zadrobíte, je strašná.
Normálně strašná.

Vždycky to bolí tak, že mi přijde, že už to nejde vydržet. Kolikrát si řeknu, ať jsem klidně druhej nebo pátej, ale ať už je konec. Ale stejně mi to nedá, stejně bojuju. Jakmile se potom svalím do cíle, jsem chvíli rád, že jsem dojel, než začne hlodat takové to: „Hele, ale možná jsem mohl ještě tady přidat, tady jsem mohl být druhej…“
Proto tenhle sport tak miluju.

Taky už za všechny ty roky vím, co mi pomáhá. Poznal jsem, že když mám při závodě všechno rozmazané, vidím jenom stopu a mydlím ostošest, je to na houby. Skončím třeba padesátý. Jindy jedu, přijde mi, že pohodově, vnímám okolí, vím, kde stojí kdo z našich servismanů, a je z toho skvělé umístění.

Kdysi ve Světovém poháru v Kuusamu ve Finsku jsem se přistihl, že koukám na jezero, jak po něm jezdí skútry. Večer jsem se pak viděl v televizi a žasnul jsem, s jakou frekvencí jsem šlapal. Na trati mi přišlo, že jedu v klidu, a já to přitom bušil neskutečně, aniž bych o tom přemýšlel.

Jen u toho jezera jsem možná přišel o vítězství. Předtím mi totiž řekli, že vedu o dvacet vteřin, což je strašný rozdíl. Měl jsem plno sil a unášel se tím, jaká to je paráda. Až v posledním kole se servismani opravili, protože jim prý na začátku z nějakého důvodu z počítače vypadl Rus Ročev, za nímž jsem rázem zaostával o deset vteřin. Zbýval kilometr do cíle, já zasprintoval a dojel za ním o vteřinu a půl.
Proklaté skútry.

Jenže já to mám takhle se všemi povedenými závody. Ideální je pro mě stav, kdy mě nohy a ruce odkopnou a řeknou: „Ty si přemýšlej nad něčím jiným, my jedeme samy.“

„Hej, jedeš závod,“ houknu na sebe občas, abych se zase zkoncentroval, pokud se na něco vnějšího soustředím až moc.

Pamatuju si toho z tratí spoustu, což většina ostatních lyžařů nechápe, jakmile jim o tom vyprávím. V cíli už nevědí, co se předchozí minuty dělo, kdežto já ano. Vím, kde kdo stál a co mi říkal. Kde byly jaké sjezdy, výšlapy nebo výhledy, kudy vedly nejrůznější pasáže.

Ještě dnes si přesně vybavím, kudy jsem jel ve Falunu, ale třeba i při stříbrném olympijském závodě na patnáct kiláků v Turíně. Vzpomínám na poslední ďolíček, v němž jsem se rovnal do sjezdařského postoje, a chtělo se mi zvracet. Možná i něco šlo ven.

„Hej, jedeš závod,“ houknu na sebe občas, abych se zase zkoncentroval, pokud se na něco vnějšího soustředím až moc. Jsou to mžitky, ale proto, jak jsou odlišné od běžecké rutiny, mi utkvějí v paměti. Když stíhám vnímat a uvědomovat si, co se děje kolem trati, jedu vydařený závod. Jinak než dobře nemůže dopadnout. To proto, že jsem se oprostil od svého chtění, nenechal jsem se jím svázat a šlo to samo.

Medaile z Falunu nebyla jenom moje. Patřila spoustě lidem, bez nichž to v našem sportu nejde.

Jedni vám namažou lyže, další se vám starají o zdraví, občerstvují vás na trati nebo vám alespoň drží palce, jiní zase shánějí peníze. Jsou lidé nepřející, pak ti, kteří vás plácají po úspěchu, ale i takoví, kteří za vámi stojí v dobrém i ve zlém.

Právě pro ně bylo to nezapomenutelné stříbro. Dokázali to se mnou.
Teď do toho půjdeme ještě jednou.

Jana Mensatorová a www.lukas-bauer.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.