Jarka

Lukáš Konečný

Jarka

Nemít Jarku, byl bych někdo úplně jiný. Asi bych se teď někde uchlastával. Myslím, že tutově.

Uhnal jsem ji hrozně brzo. Hned po prvním setkání na diskotéce Bunkr v Ústí nad Labem. V tu dobu jsem přitom měl dvě holky. Jenže první bydlela hrozně daleko a druhá byla takové mladé trdlo. Jarka o nich věděla, sama v tu dobu taky řešila jiný vztah. Byla z Karlových Varů. Chvíli jsme spolu jen chodili na kafe. První pusa přišla až po pár týdnech. První listopadové pondělí 1997. Bylo mi devatenáct, jí o půl roku víc.

Jako mladej blbeček jsem dělal kraviny, ale jestli mi bylo něco jasný, tak to, že chci co nejdřív založit rodinu. Ideálně s holkou, která to bude cítit podobně jako já. Mít zázemí tak, jak jsem to znal od dětství u nás doma. Ženil jsem se v jednadvaceti. A z mého pohledu to byl ideální tah. Máme spolu tři dcery a koneckonců jsem i já takový puberťák. Čtvrté dítě, se kterým má Jarka svatou trpělivost.

Je zlatá.

Bez ní bych určitě nebyl tak úspěšný. Boxoval bych, ale celá kariéra by se odvíjela jinak. Že bych měl profesionální tituly mistra Evropy a světa? Nevím. Spíš ne.

Proč žiješ?

Co ti chybí?

Před velkými zápasy jsem měl často silné nutkání hledat odpovědi na otázky, které jsem si běžně nepokládal. Dřel jsem jak magor, potil se několikrát denně a držel striktní dietu, abych shodil třeba patnáct kilo za tři týdny.

Přemýšlel jsem často a vždy došel k jedné a té samé odpovědi. Všechno je v pohodě. Všechno až na jednu výjimku. Scházela mi možnost jít si sednout k rybníku a dát si pivo a klobásu. Fláknout sebou na lavičku, na všechno se na chvíli vybodnout a dopřát si, na co mám chuť. Tenhle pocit jsem v určitých chvílích stavěl nad zbytek světa.

Nic jiného jsem ke štěstí nepotřeboval.

Tenhle stav jsem zažil naposledy před třemi roky. Před závěrečným soubojem kariéry. Odešel jsem jako nejúspěšnější český profiboxer. Moje bilance? Padesát výher, pět proher. Je to známka kvality. Stejný počet vítězství má třeba Mike Tyson. Jasný. Toho jsem v ringu stylem ani postavou rozhodně nepřipomínal. Byl jsem zarputilec, dříč. Ale co mě s ním, nebo vlastně s většinou ostatních šampionů, spojuje, je fakt, že můj vývoj definovaly hlavně prohry.

Vědomí, že tomu ještě malý kousek chyběl. Navzdory všem úspěchům.

Září 2004, Rubén Varón. Březen 2006, Michele Piccirillo. Březen 2008, Sergej Dzinziruk. Říjen 2012, Zaurbek Bajsangurov. Duben 2014, Peter Quillin. Pokaždé šlo o velký titul. Pokaždé jsem prohrál na body. Kontroverzně, těsně, nebo důstojně. To už je fuk. Pokaždé se mi to ale vrylo hluboko pod kůži.

Nejvíc mě sejmul Ukrajinec Dzinziruk. Psychicky, protože v ringu jsem ho zbil. V Drážďanech jsme šli o titul mistra světa a určitě jsem byl lepší. Nikdo mi to nevymluví. Jenže rozhodčí mě odrbali a dali to jemu. Galavečer pořádal jeho promotér, který ho chtěl procpat za velký prachy do Ameriky.

Tohle vědomí bolí i po téměř deseti letech.

Byl bych šampion, vše by se odvíjelo jinak. Když si uvědomím, jak mě zařízli a zásadně ovlivnili směr, kterým jsem pak musel jít. Vzali mi to, co jsem si férově vybojoval a kvůli čemu jsem roky makal. Po zápase jsem se rozbrečel při rozhovoru a slzy v očích mám i teď. Tím spíš, že týmu soupeře, který v tom měl prsty, se tohle jednání hrubě nevyplatilo. Soudili se s Dzinzirukem o peníze. On pak utekl do zámoří, kde dostal do huby a ukončil kariéru. Prodělali na tom úplně všichni.

Následujících jedenáct zápasů jsem vyhrál. Včetně toho o prozatímní světový titul, navíc káóčkem v rodném Brně. Měl jsem pás, ale jen dočasně, protože ho zároveň držel Rus Bajsangurov. Ten ho na chvíli uvolnil kvůli zranění. Jo, náš sport je zamotaný.

V tu dobu jsem měl rozhodně sílu i schopnosti na to, abych byl jedničkou. Jenže mě naopak zničil soupeř, tentokrát fyzicky.

Představte si Sportovní palác v Kyjevě, kde se to hemží fousatými Čečenci. Bajsangurov byl jedním z nich. Osobní přítel Ramzana Kadyrova, prezidenta celé autonomní republiky. Seděl v první řadě. A vedle něj legenda Vitalij Kličko, tou dobou už v roli vlivného politika.

Po prvním úderu jsem začal mít problémy s očima. Nemám a už nikdy nebudu mít žádný důkaz, ale jsem si jistý, že měl soupeř něco na rukavicích. Během chvilky jsem dostal zánět spojivek. Ten nepřijde jen tak, z vteřiny na vteřinu. Sakra, co je? Proč se mi to děje? Přejde to? Mám to říct rozhodčímu? Tohle se mi celou dobu honilo hlavou. Dvanáct tříminutových kol pekla. Asi v polovině zápasu jsem řekl trenérovi, že prostě nevidím. Byla to zoufalost. Nestíhal jsem soupeřovy údery, sám jsem nebyl schopný ho trefit.

Dostal jsem přes tlamu.

Diváci viděli mou jasnou prohru a já si připadal ztracený, protože to vypadalo tak nějak normálně. Prostě jsem byl horší. Podvědomě jsem se střídavě bránil a útočil. Odešel jsem poloslepý, úplně mimo realitu, s očima jak angorský králík.

Rozhodčí mi pak řekli, že jsem měl nahlásit problém a vyhlásili by zápas bez výsledku. Nevěřím, že by si na to před Kadyrovem a Kličkem troufli. Bůh ví. Kdybych si stěžoval, možná vůbec neodletím. Ta atmosféra byla skličující.

Žádná tiskovka po zápase.

Žádné oficiální vyjádření pořadatelů.

Nic.

Soupeřovy rukavice měly jít na rozbor. Na 99,9 procent jsem ale věděl, že se to nestane. A taky že nestalo. Místo toho si o mně hodně lidí začalo myslet, že jsem lhář a uplakánek, který neumí prohrávat.

Nedivím se jim, ani já bych nevěřil, že je něco takového možné. Jo, v profiboxu se děje hodně leváren. Doping, projímadla, sádra v tejpech na ruce… Ale tohle vypadalo jako absolutní sci-fi. Sám jsem se smál tomu, když mi den před zápasem volal známý a radil mi, ať si vyměním na hotelu pokoj. Prý mu volal senzibil, který měl vidění, jak mi něco pustili do klimatizace.

Ještě jsem nenašel odvahu se na ten zápas podívat. Jsem pořád nasranej. Po pár měsících se totiž přidaly další problémy s očima. Vidím dvojitě, od té doby nosím speciální brýle. Podstoupil jsem spoustu vyšetření, ale pravou příčinu potíží neznám. Může za to Bajsangurov? Jde o následek dlouhé kariéry a mikrootřesů? Nebo jsem prostě dostal bombu, která narušila svaly a drobné kůstky kolem oka?

Když jsem nic nedělal, bylo to v pohodě, ale v zátěži přicházely problémy.

Boxoval jsem s tím, vyhrál dva zápasy, ale začalo jít o zdraví. Oznámil jsem to své německé stáji SES a chtěl se na všechno vykašlat. Tak trochu v tichosti. Pak se ozval manažer. „Máš šanci boxovat v Americe. O světový titul. Jako první Čech v historii.“

Nebylo co řešit. Šel jsem do toho a hrál si na borce v top formě.

Byl jsem za zenitem. Měl oči v prdeli a na přípravu mi dali necelé dva měsíce, ale bral jsem to jako odměnu za všechno, co se stalo. Jel jsem tam pro zázrak. A taky pro prachy. Oznámil jsem, že to bude poslední zápas. Ještě jednou jsem se rozhodl, že si odepřu pivo a klobásu.

Peter Quillin, můj poslední soupeř, byl třída. Neporažený Amík, vyrýsovaný černoch, asi o deset čísel vyšší. Prototyp hvězdy. Předchozí soupeře posílal k zemi. Já s ním ve Washingtonu ustál všech dvanáct kol. V aréně, kde se konaly inaugurace všech prezidentů. Prohrál jsem na celé čáře, bez diskuzí. Nemám problém s tím, jak to dopadlo. Quillin se choval naprosto férově. Nedělal finty ani frajeřiny. Byl to gentleman a po zápase jsme si pěkně popovídali. Bylo mi ctí stát s takovým člověkem v ringu. Zaboxovat to, co dovolily okolnosti. A skončit.

Na úrovni.

Ten večer, kdy jsem po prohře s Dzinzirukem brečel před novináři, stála Jarka vedle mě. Ostatně jako při každém důležitém okamžiku od chvíle, co jsme spolu. Absolvovala se mnou skoro každou přípravu, skoro každý zápas.

Vím, že pro ni bylo těžké vidět mě tolikrát boxovat. Zatímco já šel po úspěchu, žena koukala hlavně na to, abych byl zdravý. Pokaždé jsem cítil, že má obavy, ať se to vyvíjelo dobře, nebo špatně. Do sportu rychle pronikla. Časem začala brát i naše holky, které za mnou po vítězstvích běhaly do ringu. Vážím si toho, že mi vždycky pomáhala.

Jako manželé jsme se vzájemně v mnoha věcech přizpůsobili, ale Jarka šla mnohem dál než já. Částečně musela. Mám celkem vyhraněný názor v tom, že se chlap má postarat a zaopatřit rodinu.

Tím, že jsme se poznali ještě v době, kdy studovala a já už byl sportovec, který slušně vydělával, jsme to možná měli jednodušší. Odjakživa jsem jí říkal: „Živím nás, nepracuj a vytvářej zázemí, což je kopa starostí. Buď ale připravená na to, že se může cokoliv podělat. Můžu se zranit, ze dne na den skončit a budeš to muset převzít.“

Nepochybuju, že by to zvládla. Vystudovala speciální pedagogiku, vedle toho má rozjeté další věci, protože se logicky potřebuje realizovat i jinde než doma.

Její empatie se projevovala nejvíc v přípravě, kdy jsem hubnul. Běžně jsem vážil přes osmdesát kilo a musel udělat limit 69,8. Jsem nervák od přírody a jakmile nežeru, je to ještě horší. Už v předvečer diety cítila, že jsem startovací. Jarka to brala. Jedlo se jen to, co jsem musel mít já. A když měla krizi, šla venčit psa a venku si dala čokoládu tak, abych to neviděl a netrpěl. Časem se dostala do fáze, kdy se se mnou dokonce přestala hádat. I v případech, kdy měla pravdu.Věděla, že to nikam nepovede.

Naopak hned po zápase mi sama od sebe navařila oblíbená jídla. Vepřový bůček, koleno, kachnu a další speciality. Věděla, že se na to těším. Stejně tak jí bylo jasné, že chci mít týden pohodu a nebudu vůbec nefungovat. Tašky s nákupem? Ty se mě vůbec netýkaly. Ani když nejezdil výtah. Naopak mi moje chytrá manželka byla schopná vynést do bytu v pátém patře paneláku basu piv. Věděla, že jsem se vydal ze všech sil, vysypal doma prachy na stůl a chtěl si odpočinout, než celý koloběh začne nanovo.

Tohle nastavení bylo strašně důležité. Přišel jsem domů a měl klid. Mohl jsem se dobře vyspat, neztrácet energii pitomostmi jako úklidem a plánováním běžných věcí. Tyhle detaily dávaly dohromady hodně procent k finálnímu výkonu.

Osobně si myslím, že je to takhle v pořádku. Je jedno, jestli prohraješ nebo vyhraješ. Hlavně že se vždy vrátíš do prostředí, kde je to v cajku. Neúspěchy se pak koušou líp, ale vím, že to tak rozhodně nemá každý, kdo je v podobné situaci. Pro mě byl sport náročná práce na plný úvazek. Kdyby mi partnerka nebyla oporou, projeví se to negativně na výsledcích.

Nikdy jsme se moc nehádali. V tomhle bylo prospěšné, že jsem často odjížděl na soustředění. Dva týdny jsme se neviděli a mohli se na sebe těšit. Přitom rozhodně byly věci, na kterých jsme se dlouho neshodli.

Třeba politika.

Když jsem v prezidentské kampani veřejně podpořil Miloše Zemana, kterého nemohla vystát, měli jsme hodně bouřlivých debat. Na domácnost to ale nemělo vliv. Tyhle diskuze naopak obohatily obě strany a časem jsme se v názorech sešli někde uprostřed. Já už bych podobnou věc neudělal, naopak žena už není tak radikální. Prostě se chceme domluvit.

Naše nastavení hodně ovlivňují děti. První byla Anička, pak přišla dvojčata Jarka s Bárou, což byl pro celou rodinu silný zážitek. Holky se narodily 25. prosince. O dva měsíce dřív. Byly maličké, šly do inkubátorů. Doktoři nebyli úplně optimisti a Jarka musela zůstat v porodnici celé šestinedělí.

Na Silvestra jsme se v osm hodin rozloučili a já jel slavit s kamarády Nový rok. Plán byl jasný. Rachejtle, chlast, žrádlo. V deset najednou telefon. Žena ubrečená, že je všechno v prdeli. Prý jí doktor řekl, že jedna malá přestala bojovat a neví se, co bude. Byla psychicky úplně v háji. Jel jsem hned za ní. Na tohle se nevzpomíná vůbec dobře. Stačí říct jen to, že jsme si všichni sáhli dost hluboko. Na druhou stranu je moc hezké, že jsme to zvládli a jsme v pořádku. Když vás potká něco takového, začnete o věcech přemýšlet jinak.

Ať je to, jak chce, život jde dál. Ať dostaneš do huby, ať se ti něco stane s dítětem. Člověk by měl pokračovat. Přenést se přes to, i když to není jednoduché. Každý se protlouká, jak může. Je to o vzájemném hledání cest.

S Jarkou jsme našli společný směr a pořád se vyvíjíme. Připadá mi to extrémně důležité. Asi i proto, že jsem v tom byl vychován.

Naopak nechápu, proč dnes krachuje víc než polovina vztahů. Proč jde tolik párů při prvních neshodách od sebe? O tom je přece život. Máš problém, tak neutíkej, ale vyřeš ho. Bohužel mám dojem, že hodně lidí myslí hlavně na sebe. Doba jim to umožňuje, proto je leckdo ochotný obětovat i vlastní děti, jen aby se mu na chvíli ulevilo. Není to dobře.

Určitě se taky moc rád podívám na pěknou ženskou. Bych byl debil, kdybych tvrdil něco jiného. Ale to je všechno. Myslím, že se dá fungovat ve spokojeném manželství. Je ale potřeba se pro to rozhodnout. Tak jako to už dvacet let děláme my.

Nejsme mimo realitu. Žijeme v paneláku v Ústí nad Labem. Pořád se musím starat, jak nás uživit. To platilo i v době, kdy jsem jako boxer patřil ke světové špičce. Měl jsem doma pětilitrový demižón a házel do něj kovové padesátikoruny, abych měl z čeho zaplatit daně. A nedej bůh, aby mi odpadl zápas. Jelikož jsem neměl stálý plat a dostával peníze jen za to, co jsem předvedl v ringu, bylo to v hajzlu. Naštěstí jsem měl dobrého manažera, který mi vždy půjčil. Věděl, že udělám maximum, abych dal věci do pořádku.

Jarka to věděla taky.

Co si budeme nalhávat. Sportovci se nebojí zakalit, protože toho hodně vydrží. Kdo tvrdí opak, kecá.

Já? Když se můžu napít, tak se napiju.

Vím, otevírám citlivou věc. V České republice je chlast národní sport a lidi si tím kompenzují všelijaké problémy. Provozuju s kamarádem dvě hospody a poznám, že se v jednu chvíli slabší typy dostanou za únosnou mez. Alkohol je pak to jediné, co je drží nad vodou. Myslím, že patřím do skupiny, která má situaci pod kontrolou. Tohle asi tvrdí každý alkoholik, mezi něž by mě odborníci podle svých tabulek určitě zařadili.

Pro mě bylo pití vždycky ventil jak uvolnit stres. Během kariéry jsem to měl postavené jasně. Nejdřív extrémní zátěž, potom extrémní uvolnění.

Zapíjel jsem výhry i prohry. Třeba i několik dní. Měl jsem alkohol místo psychologa. Díky tomuhle přístupu jsem mohl absolvovat dlouhou a náročnou sportovní kariéru. Možná bych to s jinou taktikou dotáhnul ještě dál, ale já si tyhle věci nejradši řešil sám se sebou.

Nebral jsem a ani dnes neberu jako problém, když si s manželkou otevřeme večer jednu nebo dvě flašky vína. Nebo si místo toho dáme pár panáků dobrého rumu, aby se nám líp spalo.

Tím, že mám hospodu a hned nad ní tělocvičnu, se samozřejmě stává, že se cestou domů z tréninku zaseknu. Je to sice jen padesát metrů, ale někdy se návrat protáhne na pár hodin. Mezi vrcholovými sportovci v tomhle přesto patřím spíš k průměru. A navíc neznám moc lidí, kteří by se uměli potrestat podobně jako já.

Oukej, ožeru se. Ale druhý den ráno normálně vstanu a dám si tréninkově půlmaraton.

I můj německý tým věděl, jak to mám. V pozdější fázi kariéry mě vedl Dirk Dzemski, který došel po jedné přepadovce k názoru, že si zasloužím volnou ruku. Z Magdeburgu, kde sídlila stáj SES, mě zavolali na schůzku. Vzal jsem motorku a bral to jako výlet, protože mě nečekal žádný zápas. Poslali mě na fyzické testy. S odběry krve. Dopadl jsem nejlíp ze všech. Nestačil na mě ani týmový kolega, který měl za týden boxovat o světový titul.

Věděl jsem, co můžu a co už ne.

S opicí mě lidi viděli v ringu jen jednou. Bylo mi dvacet. To stačilo, abych si uvědomil, že takhle to opravdu nejde. Bylo to moje poslední mistrovství republiky mezi amatéry. Finále s Radkem Deskačem. Boxovalo se v Brně, odkud pocházím, a pěkně jsem to podělal.

Tohohle kluka jsem vždycky s přehledem porážel, takže jsem šel večer před zápasem na pivo. Vyvinula se z toho pěkná akce, kterou završilo dvanáct tequil. Tehdy se boxovalo na pět kol a já se celou dobu proklínal. Čtyři kola byla vyrovnaná, až v tom posledním jsem se probral a soupeře přejel. Vyhrál jsem, ale jen o chlup. Všichni viděli, jak se motám. Stydím se ještě teď a jsem rád, že to naštěstí neviděli moji rodiče. Kdyby tam byl táta, povoláním policajt, určitě by mě hrozně zlískal.

V ringu mě nikdo nedostal k zemi. Všechno jsem ustál. Přes dvě stě zápasů v amatérech, dalších pětapadesát u profíků.

Odmalička jsem chtěl všemu vzdorovat. Rodiče mě vychovávali dobře, ale přísně. Často jsem dostal na zadek, něco mi zakázali, někam mě nepustili. Ještě jako předškolák jsem třikrát utekl z domova. Jednou za dveře, podruhé před barák, potřetí padesát metrů od bytu. Do malého kufříku jsem sbalil pár hraček, mikinu a šel jsem, abych se za chvilku s brekem vrátil.

Pro budoucího boxera to asi byla dobrá průprava. Hájit si za každou cenu to svoje. Proto mě nikdo nesundal. I když byl třeba lepší. Před limitem jsem prohrál jen dvakrát v amatérech. Nejdřív mi rozhodčí ukončil zápas na mistrovství Evropy juniorů. V přestávce mezi koly, což se nesmělo. Soupeř mě sice hrozně mlátil, ale já chtěl bojovat dál. Podruhé mě odmávali na Hrách dobré vůle v New Yorku. Vedl jsem na body, bránil se v krytu a sudí to bral tak, že je ohroženo moje zdraví.

Za mou zarputilost může táta. Začal zápasit hodně pozdě, až u policajtů, ale nahoru ho dostala hlavně tvrdá práce. Byl prvním českým profíkem a bojoval i v Americe. To on mě v osmi letech přivedl do tělocvičny a později jsem s ním mohl všechno konzultovat. Díky tomu mám k boxu pevný vztah.

Táta umřel v 53 letech na rakovinu. Pár měsíců před zápasem s Bajsangurovem. Po jeho odchodu jsem si začal mnohem víc uvědomovat svou pozici. Nikdy jsem nebyl talent. Každý souboj byl snahou dokázat ostatním, že na to ten Konečný má. V amatérech i u profíků. Dnes vidím, že to tak bylo správně. Ukazuje se, že málokdo z talentů to dotáhne daleko. Jsou zvyklí na snazší cestu. Já se musel pořád překonávat, abych měl úspěchy.

Musel jsem si vytvořit podmínky, abych mohl fungovat mezi mnohem nadanějšími.

Díky tomu pro mě box byl a zůstal koníčkem plným snů, který mě přivedl i k Jarce. Nebýt poškozených očí, boxoval bych dál. Kvůli další možnosti rvát se o titul.

Nejspíš až do chvíle, kdy bych padnul.

Jana Mensatorová a profiboxing.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.