Francouzské slzy

Karel Nocar

Francouzské slzy

Sur nos terres a jamais legendaires.

Na naší půdě navždy legendami.

Lidi vám můžou říct cokoliv. Můžou lhát. Ale když proti nim stojíte tváří v tvář, oni brečí a tleskají vám, v tom nic falešného být nemůže.
Tehdy nelžou.

Svůj poslední zápas za francouzské Chambéry, kde jsem strávil deset let, jsem odehrál v domácí hale. Spolu s naším tehdejším kapitánem jsme už dopředu oznámili, že končíme, a fanoušci pro tu příležitost vyrobili na ochozy obří fotky s našimi jmény. K tomu větu napsanou o pár řádek výš.
Neskutečný zážitek. Nejvíc, co jsem si kdy mohl přát. Všechno umocněné výhrou v tom utkání s US Créteil.

V publiku byl jako vždycky kluk, který s sebou nosil českou vlajku. Spolehlivě jsem o něm věděl. Když jsme dohráli, zavolal jsem si ho dolů na palubovku, svlékl jsem dres a oblékl mu ho. On mi na oplátku dal vlajku, do které jsem se zahalil.

Čtyři a půl tisíce lidí stálo na nohou a já se snažil vychutnat si každou sekundu toho neopakovatelného okamžiku, nechal jsem do sebe proudit příval štěstí. Všechno v období, kdy se toho v mém životě dělo tolik zásadního. Ale o tom až později…

„Tati, jednou budu hrát za Duklu Praha a reprezentaci.“
Bylo mi deset, dost dobře jsem nechápal, jaký pojem Dukla tehdy v házenkářském světě představuje, ale věděl jsem, že je dobrá. A jednoduše jsem se rozhodl, že se do ní dostanu.
Táta se mi smál.
Nevěřil mi, moje vášeň ho nezajímala.

On vůbec se vším vždycky apriori nesouhlasil. Jsem přesný opak toho, co se dnes říká, a sice že děti při sportu potřebují v první řadě podporu rodičů. Já na házenou začal chodit, protože jsem tam chtěl trávit čas s kamarády ze základky. Měl jsem zápal, který přebil všechno ostatní. První míč jsem si koupil za peníze z prasátka a příspěvek od mamky, aniž by o tom táta věděl. Jeho zajímalo, jen abych prospíval ve škole, nic víc.

Ještěže jsme jako děti hráli zápasy v pátek od tří odpoledne, protože jinak by se ze mě asi nikdy házenkář nestal. Tenhle čas byl totiž tak akorát, aby táta vydržel, než po utkání nevysprchovaný skočím do auta a se zbytkem rodiny vyrazíme na víkend na chatu, kde měl táta své zájmy.

Nikdy mě nechválil, spíš svým odmítavým postojem provokoval moje ego, abych něco dokázal. Časem mi určitě začal fandit, ale nikdy se na mě nebyl podívat. Přišel, až když mi bylo devatenáct a nastoupil jsem za chlapy. Ani mamka mě nesledovala často, zvyknul jsem si, že rodiče mezi diváky nemívám. Aspoň jsem se na ně nemusel otáčet, když jsem něco zkazil nebo udělal dobře. Hrál jsem pro sebe, víc netřeba. Naši mě sice v cestě, kterou jsem si zvolil, zvlášť nepodporovali, ale zároveň mě nechali po ní jít. Nepřekáželi mi.

Nebyl jsem největší talent na světě, rval jsem to vůlí a házenou se bavil, díky čemuž jsem se probíjel přes všechny překážky. Časem jsme s Plzní vyhráli titul a já přestoupil do Dukly.

A jo, dostal jsem se do nároďáku.

Přijel jsem pak jednou domů a táta se mnou chtěl mluvit.
„Pamatuješ, cos mi jako malej kluk řekl?“
„Jo, asi jo.“
Popravdě, netušil jsem, kam míří.
„Řekl jsi, že jednou budeš hrát za Duklu a reprezentaci. Jsem na tebe hrdej, žes to dokázal.“

Úplně se vidím, jak stojíme v kuchyni, a já nevím, jak reagovat. Na tohle jsem nebyl zvyklý, pochvala od táty bylo něco tak nečekaného, že mi spíš vadila. Neměl jsem ponětí, jak naložit s tou nezvyklou emocí, byla mi až nepříjemná a do očí se mi draly slzy. Uhnul jsem pohledem a rychle jsem to zamluvil. Mám dojem, že má tehdejší návštěva u našich netrvala moc dlouho. Zmizel jsem, jak jen to šlo.

V pětadvaceti už jsem cítil, že potřebuju ven, abych se někam posunul. Nebo spíš, abych vůbec mohl dál hrát. V Plzni nás jednou neplatili devět měsíců v kuse, což je situace, kdy profesionální kariéra ztrácí smysluplnost a udržitelnost. Později v Dukle se opakovalo to samé, peníze nepřišly čtvrt roku. Uvědomil jsem si, že takhle dál pokračovat nechci. Jestli nepřijde zásadní zlom, končím. Byl říjen 2003.

Česká házená tehdy neměla světové úspěchy a i kdyby, sehnat něco v rozběhnuté sezoně by byl skoro zázrak. Ale zázraky se dějí. Najednou volal agent, že v Chambéry ve Francii se zranili tři hráči a chtějí tam jako náhradu mě, měl jsem dorazit na testy. Dostal jsem dva tréninky na to, abych ukázal, že v tak špičkovém týmu můžu hrát.

Dal jsem do toho všechno a líbil jsem se jim.

Jenže nastal další zvrat, tehdejší majitelé Dukly mě nechtěli pustit. Během pár dní jsem se ocitnul znova tam co předtím, úplně vyřízený. Sám v sobě jsem si definitivně srovnal, že jestli to neklapne, opravdu skončím. Byl jsem odhodlaný to udělat, opustit něco, co ohromně miluju. Buď všechno, nebo nic. Přesně tak jsem to i na klubu řekl a sotva jsem o tom pak začal znova přemýšlet, bylo mi do breku.

Vnitřně jsem tomu věřil. Zabalil bych to.

Asi jsem ale své pocity předal dost přesvědčivě, protože to zabralo. Než nemít nic, vzali za mě odstupné. Kyvadlo osudu se zase jednou zhouplo z absolutního dna do opačného extrému. Potvrdilo se mi, co od té doby mnohokrát – pokud tvoje pocity nejsou kalkul, ale vycházejí přímo od srdce, čeká na tebe odměna v podobě silného momentu.

Nechal jsem doma svou budoucí ženu, která dokončovala studium medicíny, a odjel do Francie. Můj život se totálně změnil.

Jakmile jsem poprvé vstoupil do haly v Chambéry, myslel jsem, že to je nějaká třetí tréninková plocha. Ukrutná salaš. Oprýskaná, stará, malá, s jedinou tribunou. Kluci místo z lahví pili z kohoutku u žlabu. Šílenství.
Brzy jsem ji ale začal zbožňovat. A byl jsem u toho, když se klub z těchto partyzánských podmínek postupně posouval do současného luxusu.
Už tehdy hrál Ligu mistrů a já přišel jako střední spojka mezi Stéphane Stoecklina, nejlepšího hráče světa roku 1997, a Daniela Narcisse, který stejné ocenění získal v roce 2012.

Měl jsem za sebou už pět let v nároďáku, ale to nikoho nezajímalo, nebyli jsme medailisti z žádné velké akce. Kluku, dorazil jsi odněkud z Česka, tak ukaž, co umíš a jaký jsi člověk.
Trochu to na mě dolehlo, přiznávám.
Dostal jsem se pod ukrutný a hlavně zbytečný sebetlak. Chtěl jsem hrát, hned si vybudovat pozici a co nejdřív umět jazyk, abych zapadl do zdejšího života.

Pokud tvoje pocity nejsou kalkul, ale vycházejí přímo od srdce, čeká na tebe odměna v podobě silného momentu.

Přijel jsem ve čtvrtek a v sobotu už jsme letěli do Chorvatska na zápas proti Metkoviči. Po dvou trénincích jsem šel hrát Ligu mistrů, naskočil jsem do druhého poločasu.
Od té doby jsem neslezl z hřiště.

Vyhráli jsme devětkrát v řadě, lepší začátek jsem si nemohl přát. Děkuju prozřetelnosti za tuhle úžasnou bilanci, díky níž jsem úspěšně zapadnul. Stejně jsem se ale každý trénink sledoval, jestli hraju dost naplno, jestli nejde něco dělat ještě líp. Pamatuju si, jak jsem přišel domů a měl jsem blbý pocit, že jsem třeba dvacet minut z tréninku nejel tak, jak bych si představoval. Říkal jsem si, že si toho trenéři museli všimnout, že mě určitě vyrazí. Tři hodiny denně jsem strávil na telefonu s přítelkyní a tohle jí vykládal. Tvrdila mi, že jsem blázen.
Měla samozřejmě pravdu.

Jenže mně se honilo hlavou, že jsem podepsal za peníze, jaké jsem do té doby neviděl, a proto musím být perfektní, abych si je ve svých očích zasloužil. Teď se tomu směju, jsem rád, že jsem si tím prošel, ale bylo to fakt intenzivní. V noci jsem se probouzel zpocený hrůzou s tím, že jsem něco na chvíli vypustil, že jsem neodvedl, co jsem měl. Drtila mě zodpovědnost.

Přitom to asi nebylo tak špatné, když mi po měsíci prezident klubu nabídnul prodloužení smlouvy, která původně zněla jen do konce sezony. Chtěli mě na čtyři roky.
Čtyři roky! Jasně, že jsem to vzal. Ani důvěra v podobě takového kontraktu mě sice neuklidnila, můj sebetlak ještě nějakou dobu trval, ale už bylo o co se opřít.

V následujících letech častokrát chyběl milimetr k mému přestupu do bundesligy, nejlepší soutěže na světě, ale dnes jsem rád, že k tomu nikdy nedošlo. Kdyby o mě stála Barcelona nebo Kiel, šel bych. Ale kdybych se dostal do průměrného bundesligového klubu, moje životní cesta by se určitě odvíjela jinak. Jsem šťastný za to, jak jsme ve Francii žili a v jakém klubu jsem působil. Nikdy jsme neměli potenciál vyhrát Ligu mistrů, ale během mých deseti let působení jsme se v ní ukázali sedmkrát. K tomu jsem si zahrál s pěti nejlepšími hráči světa, se zmíněným Stoecklinem a Narcissem, k tomu ještě s Jacksonem Richardsonem a Bertrandem Gillem. Navrch Filip Jícha v nároďáku. To je obrovská profesionální i lidská zkušenost.

Ještě teď, po třech letech, mi běhá mráz po zádech. Nepřeháním.

Strašně rád bych popsal, co se v člověku odehrává, když stojí před tisícovkami lidí, kteří mu aplaudují, ale neznám slova, která by vyjádřila, co jsem si v sobě uchoval ze dne své rozlučky v Chámbery. To se musí prožít.

Dovolil jsem si odejít na vrcholu, v šestatřiceti, přestože jsem měl spoustu možností pokračovat. Prostě jsem dostal pocit, že už stačilo. A ten poslední zápas mi jen potvrdil, že víc už zažít nemůžu. Rozhodl jsem se správně.

Zpětně si můžu racionálně vysvětlit, proč jsem skončil, stejně jako bych si racionálně objasnil případné pokračování. Někdy zkrátka člověku život přichystá křižovatky, na nichž je třeba odbočit. Jsem typ, který v takto důležitých momentech dá na svůj vnitřní hlas, vždycky se mi vyplatilo ho poslechnout. Nic bych neměnil, nic bych neudělal jinak. Člověk může zpětně kritizovat nebo chválit, ale věřím, že v dané chvíli dělá to nejlepší, co dovede. Nechci hlásat, že mám šestý smysl a vždycky vím, jak dál. Jen zkrátka směřuju tam, kam považuju za správné. Není to čistě jen má zásluha, ale zásluha něčeho těžko popsatelného, čehož jsem součástí. Věřím, že člověk v sobě nese nějakou energii, která je propojená s energií celku, stačí ji v sobě objevit.

Když to vztáhnete na sport, pokud ho děláte pro lidi, dodá vám to o hodně větší sílu.

Tohle vnímání je v zahraničí daleko intenzivnější, sportovec tam má vyšší postavení, než jsme zvyklí u nás. Když pro místní něco odvedete, jako byste zůstali napořád. I pro mě nejvíc znamenal lidský rozměr toho, co za mnou v Chámbery zůstalo.
Už v únoru mého závěrečného roku celou tribunu pokrylo choreo ve tvaru české vlajky s nápisem „Karel, náš český bojovník.“
Neuvěřitelná pocta.

Cestou do haly na svůj poslední zápas jsem viděl dobrovolníky, kteří se ve Francii pohybují kolem házené, jak na mě koukají. A brečí. Už to byla síla.

Po mém odchodu z Chambéry jsme se shodou okolností do města vrátili za rok a půl s národním týmem, jemuž jsem začal dělat manažera. Třicet dobrovolníků se za mnou přišlo zeptat, jak se mám. Byli šťastní, že mě vidí, půlka jich zase bulela.

Sám nejsem brečící typ, ale od doby, co se mi narodily děti, se slz nebojím. I tady jsem byl naměkko.
Byl to extrémně silný, krásný a láskyplný zážitek. Zase mi ukázal, jak jsem někoho zasáhl do srdce, sportovně i lidsky. Kdybych byl jen výborný sportovec a k tomu hajzl, asi by to nebylo takové. A zároveň bych mohl být dobrák, jaký chci, ale kdybych neuměl házenou, něco by scházelo. V očích těch lidí se muselo prolnout obojí.

Tohle je odměna, kterou ve své kariéře primárně nehledáte, ale později si uvědomíte, že je vlastně tou úplně nejdůležitější. Budhismus říká, že největším uměním člověka je učinit šťastnými všechny osoby včetně sebe. Ve sportu to platí trochu jednostranně, protože vaše radost vždycky rozesmutní soupeře, ale pokud tohle přesvědčení vztáhnete na své okolí, dostanete potřebný přesah své činnosti, který jí dává smysl.

Všechno je duální. Když se chceš radovat, musíš někdy i plakat. Pokud půjdeš jen středem, bude tvůj život vágní.

Ve chvílích, kdy jsem se v Chámbery loučil s kariérou, mi doma umíral táta. Doktoři mu dávali jedno procento na přežití. Do toho se mi měl každým dnem narodit druhorozený syn.

Upřímně říkám, že jsem věřil, že všechno dopadne dobře. Že se v klidu povede můj konec s házenou, táta tu s námi bude dál, manželka v pohodě odrodí a my se přestěhujeme zpátky domů.
Lehčeji se to popisuje, než jak byla ta situace skutečně komplikovaná.

Táta se domů z nemocnice vrátil před Vánoci, doslova z kómatu.
O házené jsem mu nevyprávěl. Měl největší radost z toho, že jsem mu ukázal svého druhého kluka.

Hana Ježková a archiv Karla Nocara

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.