Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Bylo mi jedenáct, když jsem totálně zrušil první auto.
Jedenáct let.
Na dědovo velikánské zahradě jsem sebral jeho škodovku tisícovku, vedle sebe naložil svoji dvouletou sestru a na klín posadil psa. Otočil jsem klíčkem a vyrazili jsme na projížďku od vrat nahoru ke garáži.
Nejdřív jsem trefil klepadlo.
Pak prádelnu.
Opřel jsem to i o tu garáž.
Nakonec jsme se čelně zastavili o budovu svazu králíkářů.
Fakt nekecám, sousedila s naším pozemkem.
Já uměl brzdit, což o to, jenže ono to nešlo. Při prvním zakodrcání mi totiž pod pedály spadl ten jezevčík, a když jsem na něj šlápnul, kňučel. A já ho nechtěl trápit.
Je dobré zmínit, že se mu nic nestalo. Mně ani ségře taky ne. Jen embéčko bylo na odpis. Děda si z něj sice potom postavil samohyb na dvorek, ale karoserie šla do šrotu.
Zajímavé je, že jsem z tohohle průšvihu neměl žádný postih. Od babičky dostal vynadáno děda za to, že nechal v autě klíče a já se mohl zabít. Já byl chudáček, který to jenom zkusil, a nikdo mi přitom ještě dokonale nevysvětlil, co a jak si můžu dovolit. Protože zatímco táta mě tehdy ještě řídit nenechával, oba dědové ano.
Babiččina záchrana byla marná. Další bouračky přicházely.
Třeba ne na civilních komunikacích v provozu, ale zato kdekoliv jinde.
Jednou, sotva se ostatní vydali na oběd, jsem na place, kde jsme s mechanikama dělali na přepravním autobuse pro buggynu, vzal tátovi auto, abych si vyzkoušel smyky. Bylo tam dost místa, tak proč nehodit pár triků s ruční brzdou…
No, ujelo mi to a zbořil jsem káru i ten autobus, což člověk úplně nechce.
Táta mě nezabil, ale šel jsem odsud pak asi dvacet kilometrů pěšky domů.
Občas jsem mu vzal auto v noci a šel si zajezdit na pole. Samozřejmě, ne bez újmy. Před barákem pak stálo, jakože mu nic není, ale táta do něj sedl a zjistil, že v nádrži nezbyla ani deci benzinu. Bodejť by zbyla, vždyť jsem prorazil nádrž tak, že v ní zůstala díra, jako když vyndáte špunt z vany.
Ještě v pětatřiceti jsem se táty bál tak, že sem se zdráhal zeptat, jestli mi půjčí svoje auto na hory.
To si pište, že jsem byl bit, na mě nic jiného nefungovalo. Jednou mě i museli ošetřovat, protože jsem upadl hlavou na klíček od skříně, bylo to na šití.
Zasloužil jsem si to, naprosto bez debat.
Jenže já stejně vždycky za minutu o žádném výprasku nevěděl a vymýšlel jsem další bejkárny.
Ještě v pětatřiceti jsem se zároveň táty bál tak, že sem se zdráhal zeptat, jestli mi půjčí svoje auto na hory. Byl na mě odmala tvrdý, což ale vzhledem k mojí povaze představovalo jedinou možnou zvolenou výchovu, aby ze mě nevyrostl totální hajzl.
Měl jsem z něj ohromný respekt, což se později v autokrosu promítlo do mojí snahy ho překonat.
Historicky jsem to dokázal bohatě, z Čechů toho nikdy nikdo nevyhrál víc než já. Ale jako konstruktéra a člověka, který o autokrosu věděl všechno a jednoduše uměl, v tom tátu nepřekonám nikdy.
A hlavně, bez něj bych byl nic.
Bývaly doby, kdy jsem stál na startu s vědomím, že vyhraju.
Nic jiného ani neuznávám. Pokud dojedete druhý, jste spokojený a máváte ze stupňů vítězů, je něco špatně. Zatímco ostatní slavili i druhé místo, já po něm ani nechtěl vylézt z auta. Vždyť něco bylo špatně, buď já, nebo buggyna jsme neodvedli maximum.
Jakmile se smíříte s druhými místy, budete možná dobří, ale ne výborní.
Dneska se dá s autokrosem začít v pěti letech, ale za nás, Husákových dětí, jste museli nejdřív vlastnit řidičský průkaz. A přestože táta byl reprezentant, já se k jeho sportu dostal oklikou. Až po vojně, a to ještě přes okruhové závody, na něž jsem se přihlásil do konkursu. Věřil jsem totiž, že po všech těch bouračkách řídit umím.
Přitom jsem vůbec netušil, co závodění obnáší.
Vím, že když sem byl malý kluk, táta trávil většinu času v garáži, to ano. Ale co tam dělal? Kdo ví, já za ním nechodil, protože by se tam pro mě určitě našla nějaká práce. Na závodech jsem se zase někde ztratil a potuloval se po depu. Získal jsem skvělý přehled, jaké mají na jakém závodišti párky, ale víc nic.
Po roce a půl na okruhu jsem každopádně autokros zkusil. Velký smyk, drajv, výkon, to mě chytlo. Po první sezoně jsem věděl, že to je věc, jež mě naplňuje. K tomu hned přišly i výsledky, což možná není pro život úplně dobře, protože člověk na sobě potom až tolik nepracuje.
Já nemusel bojovat. Prostě jsem si věřil, že to pokaždé zmáknu, a ono to vycházelo.
Pochyboval jsem o jediné věci – jestli jsem to já, kdo vlastně něco umí. Jestli celý můj úspěch nespočívá jen v tátovi a týmu okolo, jelikož mi připravuje auto nejlíp, jak vůbec jde. Opakoval jsem si, že náskok mám díky technice a sám jsem jen kluk, který s tím nějak točí.
Až zhruba po třetím evropském titulu mi začalo docházet, že to celé asi nebude jen shoda náhod.
Zrcátka jsem nepotřeboval. Kamarádi mi přáli hodně štěstí a já odpovídal, že jim pak zavolám, kdo skončil druhý a třetí.
Kouzlo autokrosu tkví v rozhodnutí. Jsme sprinteři, jedeme jen šest, osm minut, a pokud se vám nepovede odstartovat, během té krátké doby musíte hodně předjíždět, což nejde naplánovat.
To je mžik, v němž musíte mít jasno.
Já nikdy nepřemýšlel, prostě mi bylo hned jasné, že teď jedu. A jestli tam je metr místa, tak se tam přece vždycky vejde dvou a půl metrové auto, ne?
Zpětná zrcátka jsem nepotřeboval.
Kamarádi mi před závody přáli hodně štěstí a já odpovídal, že jim pak zavolám, kdo skončil druhý a třetí.
Moje oblíbenost u dalších závodníků sice tímto přístupem padala, ale copak se soutěží pro soupeře? Dělá se to přece pro výsledky. Historie se neptá.
Táta říkával, že úspěch se neodpouští. Měl recht.
Já zase často opakuju, že lidi s jejich názory jsou mi ukradení.
Možná to formuluju i trochu ostřeji.
Jenže mně opravdu záleží jen na mých blízkých a týmu kamarádů, kteří se mnou za kus žvance a kopec srandy ve volném čase objíždějí víkendy. Počítal jsem to, vyšlo mi nějakých tři sta padesát závodů, které jsme společně všichni absolvovali. Pořád ta samá sestava. S jedním mechanikem jsme spolu už pětadvacet let.
Nikdy jsem nezávodil proto, že bych čekal, že mě někdo někde pozná. Že jsem Petr Bartoš, a proto by mě pustil dřív ve frontě. To oni, moje skutečná i motoristická rodina, mě rajcují nejvíc.
Kdyby ve mě táta nevěřil, moji kariéru by rychle utípnul. On nebyl člověk, jenž by přes moc lámal snahu, abych závodil. Spíš ke mně byl strašně kritický. Pochválil mě, až když jsem poprvé získal titul mistra Evropy.
Jeho hrdost se tehdy vešla do skleněných očí a slov „Bylo to dobrý.“
Měl jsem kliku, že jsem měl za tátu takového bombarďáka. Objevit talent na motoristický sport totiž nejde jinak, než že začnete jezdit. Denně můžu potkat pět dalších Petrů Bartošů, ale nikdy to nezjistím. Na rozdíl od sportů, které nevyžadují takové vybavení a zázemí, nemají podmínky k tomu, aby si vyzkoušeli jezdit.
Když si zprůměruju, co stály všechny moje sezony, vyjde mi, že bych si postavil dost baráků.
Abyste mohli vůbec začít, potřebujete totiž nesmyslné finanční prostředky. Musíte si půjčit, někdo do vás může zainvestovat, nebo si seženete sponzorské peníze. Ty však i pro mě tvoří tak desetinu rozpočtu, protože autokros nikoho nezajímá. Buďme realisti. V našem sportu nehrozí, že vás někdo uvidí, začne vás platit a vy si budete vydělávat.
Když si zprůměruju, co stály všechny moje sezony, vyjde mi, že bych si postavil dost baráků.
Ale zase na druhou stranu, co bych měl, kdybych nejezdil?
Domy?
Možná. Ale v srdci bych byl prázdný.
Dneska kdybych chtěl, můžu měsíc vyprávět zážitky od totálních kravin po úžasné věci, což považuju za důležitější. Autokros pro mě nikdy nebyl pupek světa, vždycky jsem si zároveň dokázal i zajet zalyžovat a užít života. Nehodlám závodit do padesáti, vždyť na světě je i spousta jiných věcí. Chci radši ukázat rodině co nejvíc krás. Ano, autokros mě ovlivnil úplně ve všech směrech, ale už mi všechno dal a teď mi bude jen brát.
Jen co tuhle myšlenku dokončím, začínám se těšit na další sezonu.
Den bez autokrosu totiž není možný. I když zrovna nezávodím, starám se o dílnu, kterou vybudoval táta. K tomu máme ještě autoservis s myčkou. Byznys je třeba rozvíjet, i já ho inovuju, autokrosem ho ovšem často posílám na existenční hranu. S tátou jsme dokonce bývali furt v červených číslech. Teď se snažím, aby mě do nich autokros už nepřivedl.
Jestli si totiž někdo myslí, že když jste třikrát za sebou mistr Evropy, máte zaručený fajn život, tak to ani náhodou.
Ano, pokud máte výsledky, fungují u nás výtečně reprezentační peníze přes Autoklub. V mých nejlepších letech nešlo o zanedbatelnou částku. Něco jsme dostali na provoz, něco za umístění, což se ještě bonusovalo i tím, že jsem sbíral tituly opakovaně. Jeden rok se mi tak povedlo získat třeba polovinu provozních nákladů ročního rozpočtu. Bez pořízení auta.
Někde mám díky tátovi, svému jménu a známostem dodnes lepší ceny a výhody u dodavatelů, ale co nejsem na vrcholu, podpora už není taková.
Občas jsme to dělávali tak, že se každý pátek spletla tržba s obratem, všechno šup do kapsy a hurá na závody.
Jedna pneumatika na buggynu stojí devět tisíc korun. Úplně minimální množství pneumatik pro závod je přitom šest, přičemž se taky stane, že vám jich ani dvanáct nestačí. Před x lety se nám třeba nepovedly dva tři závody za sebou a tým se usnesl, že pro jednou nebudu na pneumatikách šetřit. Oukej, nechal jsem na nich, ať připraví auto podle svého uvážení.
Vyhráli jsme. Ale za gumy jsem vypláznul rovných sto tisíc.
I proto zhruba vychází, že místo každého závodu bych si mohl dovolit strávit týden třeba v Indonésii.
Všude se platí i startovné. Na Evropě v řádech set euro, nějakých dvě stě padesát. Za první místo pak dostanete necelých sedm set euro. Na republikovém mistrovství dokonce prize money neexistují vůbec, dostávají se jen věcné ceny. Někde čtyři plastová ramínka a kbelík, jinde sada pneumatik.
A často sele.
Peníze na provoz jsme díky tátovi získávali ze servisu a dílny. Na buggyně se všechno vyrábí, takže abychom nemuseli nic zadávat někomu cizímu, nakoupil soustruhy a frézy a začal součástky tvořit sám. Postupně jsme rozjeli strojařinu i pro běžné firmy mimo motorismus.
Jo, občas jsme to dělávali tak, že se každý pátek spletla tržba s obratem, všechno šup do kapsy a hurá na závody. V pondělí se začalo na nule, a kdyby do oběda nepřišli čtyři lidi, že potřebují umýt auto, neměl jsem doslova ani korunu. Nebylo kam sáhnout. I táta, když mu bylo nejhůř, si půjčoval od kamarádů.
Přitom zadlužovat se kvůli zábavě, kvůli nevýdělečné věci, je začátek konce.
Dneska vím jedno. Že to za to nestojí. Že nestojí za to jít na hranu totálního zadlužení kvůli závodění.
Nebo jinak: Stojí. Ale jen pokud se dostanete tam, kde jsem byl já.
Buďte nejlepší, nebo se na to vykašlete.
Jo, mám i v civilu rychlé auto, ale že bych na dálnici lítal dvě stě pade, to ne.
Takhle… Předpisově nejezdím, přiznávám, ale konstrukční rychlost na dálnici držím maximálně mezi sto šedesáti a sto osmdesáti kilometry za hodinu. Proč to honit víc? Tři sta po rovině umí jet každej, kumšt je potřeba, až když to valíte sto padesát dveřma napřed.
To víte, že se někdy moje rychlost nelíbí těm, kteří pomáhají a chrání.
Jedna věc ovšem je mě změřit, druhá chytit.
Jeden kamarád by mohl vyprávět, jak jsem ho před lety naložil do mazdy, co jsem měl na hraní, a trochu ho povozil po městě.
Akorát nás u toho zmerčili policajti.
No co, vzal jsem je na kruháč a při druhém kolečku už nehonili oni nás, ale my je. Pak jsme zaparkovali v jedné boční ulici a odešli.
Kamarád si z té jízdy pamatuje tak půlku, protože v té době byl zvyklý jezdit možná tak autobusem a jelikož ze svého okénka se co chvíli díval dopředu ve směru jízdy, jak jsme neustále byli někde nacouvaní, trochu se bál. Bavilo mě ho sledovat. V těch částech města, co jsem znal, jsem si byl jistý sebou a svým autem, byly to přehledné úseky, tak jsem ho trochu vycvičil.
Na trati v autokrosu to sviští nejrychleji tak sto sedmdesát, což se nezdá moc, ovšem jakmile třeba mažete v Nové Pace dolů z kopce, který vypadá jako výtahová šachta a perete to tam sto čtyřicet, dá se to přirovnat k třistakilometrové rychlosti v autě. Pokud se v závodě jede sto kilometrů na kolo, je to už vážně střelba.
Taky jsem párkrát šel přes boudu, ale nic vážného. Jindy jsem se přetočil a někdo mě vzal z boku, z čehož jsem měl pár zlomených žeber. Jednou po nárazu do pevné bariéry mě trápila kostrč, zrovna nedávno mě seknula příčka od volantu do prstu, a když jsem měl zlomenou kost v ruce, smotal jsem si to izolačkou a ani jsem s tím nikam nešel.
Jen s těmi žebry mi zakázali závodit.
Samozřejmě, že jsem jel.
Cestou do Itálie jsem v autobuse nadopovaný tramalovými kapkami stál, protože jsem nemohl sedět, jak to bolelo, a nebyl jsem schopný ani vlézt do auta a dojet na start. Pochopil jsem, co znamená chcát bolestí. Byl naprostý nesmysl to zkoušet.
Jenže pak zafungoval adrenalin.
Bliknul semafor a já najednou nic necítil, neomezovalo mě to ani setinu vteřiny.
Přišlo poslední kolo, cílová rovina, uviděl jsem šachovnici, zbývalo sto padesát metrů a… nebylo možné dojet. Zase jsem chcípal bolestí.
Za tři neděle jsem přišel k doktorovi, ten mi řekl, že jsem magor a ještě ke všemu snad chameleon. Kdybych si prý usekl prst, do rána mi doroste.
Pro řízení asi mám nějaké nadání, ale jinde jsem toho zase tolik do vínku nedostal.
Nesoustředí se, je roztěkaný, nemá o nic zájem, čte pomalu a koktá. To se o mně říkalo ve škole.
Dneska se to celé jmenuje souhrnně dyslektik, moje dítě to má taky.
Sice vedu dvě firmy, ale dlouhá čísla mi fakt nedělají dobře. Bankovnictví zvládám, ovšem musím používat pomůcky, protože slovo „nejde“ neexistuje, jak mi vštěpoval táta.
Variabilní symboly nebo číslo účtu kontroluju třeba po dvou číslicích zleva, po třech zprava. A když je fakt dlouhé, na papíru si ho rozjíždím a dělám mezi ciframi větší mezery. Jak jsou totiž někde třeba čtyři nuly za sebou, vidím jen dvě, což je problém.
Jistěže se mi taky asi tři transakce povedly odeslat jinam, ale vždycky se mi, musím zaťukat, vrátily. A vždycky to taky byla částka zanedbatelná vůči autokrosu a životu. Naposledy jsem třeba poslal o šest tisíc korun víc na vyúčtování mobilnímu operátorovi.
Nejsem schopný jít do kina na film s titulkama, protože je nepřečtu. A když jo, tak pro mě mají úplně jiný význam.
Můj stav mě zatím nevytrestal tolik, ale stejně je omezující.
Vždyť já nejsem ani schopný jít do kina na film s titulkama, protože je nepřečtu. A když jo, tak jak se snažím číst rychle, mají pro mě úplně jiný význam. Ano, přečtu si noviny, ale musím třeba třikrát. Zeptá-li se mě někdo, co jsem se dozvěděl, řeknu mu z toho dvě slova. Ty poslední.
Zase je ale výhoda, že si otevřu stránku na Seznamu a vydržím s ní celý den. Projedu si ji ráno a večer ve vaně znova, a to je najednou novinek.
Proč Fogl?
Těsně po vyučení jsem nastoupil do Česany, odštěpného vývojového závodu Škodovky, kde mi takhle začali říkat, sotva poznali, co jsem zač. Prý nejsem člověk, ale fogl, pták, protože furt někde přelítávám a jak někde můžu něco provést, provedu to. Přezdívka se chytila tak, že na servis chodili lidi za mým otcem a ptali se, jestli je tu pan Fogl, že jim ho doporučili.
Jde to se mnou, říká mi tak každý. A zpětně musím říct, že to bylo ušité na míru. Že pták se jmenuje podle mě, ne já podle něj. Někdo to slovo kdysi jen tak plácnul, ale vystihl mě dokonale.
Fogl jsou čtyři písmena, v nichž je řečené všechno.
Fogl jsou čtyři písmena, v nichž je řečené všechno. Je v nich roztěkanost, rychlost, agrese, kdysi i přelétavost, dnes věrnost a budování hnízda, přestože největším trestem pro mě je zůstat doma bez nějakého plánu, bez jakékoliv aktivity. Stačí mi vzít si stan a spát dvacet metrů za barákem, ale hlavně ať něco dělám. Moje nejbližší tím někdy pěkně otravuju, ovšem s tímhle nejde hnout.
Fogl už je zároveň přece jen prošedivělý. A je teď spokojený. Má úžasného syna, skvělou přítelkyni a její děti. Šťastnou rodinu.
Jo, za volantem na trati už mu chybí ten totální risk, jímž kdysi vítězil. Vím to. Ta setina, kdy to odpálíte, už v jeho jízdě zkrátka není.
Možná za to můžou přibývající povinností a zodpovědnost za své blízké, možná jen pocit, že už jsem všechno dosáhl. Autokrosařské osmitisícovky už mám několikrát zdolané, jen se bavím. Není to sice takové, jako když jsem měl výsledky, zábava je teď poloviční, ale někde vzadu mě hřeje, že tolik, co mně, se může povést tak jednomu ze sta dalších závodníků.
Jestli vůbec.
Do toho se ze mě stal totální magor, jemuž vadí nepořádek. Ze mě! Z Fogla, co byl vždycky free!
Dneska jedu do Prahy a po návratu auto vyluxuju, protože je přece špinavé. To dá rozum, ne? Ostatní tím prudím a přiznám si to. Nevezmu třeba ani děti na zadní sedadlo, aby mi tam nenasvinily, musejí do druhého vozu, kde mě to tak neobtěžuje. Strojní výrobu, přepravní autobus, všechno musíme mít vypucované. Slýchám, že jsem nemocnej, a něco na tom bude.
Nejhorší je, že mi všichni říkají, že jdu do tátova obrazu. Cepovala mě dost i mamka, ale on byl vyloženě perfekcionalista, kvůli čemuž byl taky furt na všechno naštvaný. Říkával, že z bordelu nikdy nic dobrého nevzešlo. Já jeho zásady vždycky jedním uchem vpouštěl a druhým vypouštěl ven, ale teď si uvědomuju, že podle nich žiju.
Začal jsem s tím potom, co zemřel.
Do osmatřiceti jsem byl povoláním syn. Žil jsem naprosto bez omezení, jakýkoliv problém vyřešil táta.
Pak tu najednou nebyl.
Zle onemocněl a opustil nás v roce 2009, týden před závodem mistrovství Evropy v Nové Pace.
Žádný zážitek ani titul nikdy nepřekoná, co jsem tam tehdy prožíval, co se mi honilo hlavou a co všechno jsem musel ještě doslova pár chvil před prvním sešlápnutím pedálu vnímat. Byl to závod pro tátu.
A já ho vyhrál.
Ustál jsem ho a vyhrál.
Před startem totiž proběhlo s tátou rozloučení. Sešla se tam celá autokrosová komunita, bylo to dost emotivní. Jen si vzpomenu a mám husinu.
Táta byl ikona našeho sportu, mnohem víc byl však ikonou mojí. Bez něj by ze mě opravdu nikdy nic nebylo. Vyrůstal jsem jako lump, kterého nic nechytlo, spíš jsme s klukama vymýšleli pitomosti a flákali se. Táta pro mě v té době znamenal víc slavného závodníka než otce. Věčně nebyl doma. Když jsem s ním mohl jet na závody, představovalo to volný víkend, nic víc.
Na výchovu moc nebyl, všechno leželo na mamce.
„Počkej, až se táta vrátí, jak dostaneš,“ byla její nejčastější věta. Jenže kdyby si měla psát, co jsem mezi tím udělal za průšvihy, nestačil by jí všechen papír, co jsme měli doma. Dětství jsem s tátou neměl žádné, ale dal mi alespoň polovojenský rozjezd do života. Zbytek jsem se naučil sám.
Na okolí byl strašně tvrdý. Neřekl bych, že byl necitlivý, jen se neotvíral navenek. Podle mě působil tak hrubě, aby se k němu lidi nedostali, aby se nemusel odkrýt. Viděl jsem ho ale i párkrát brečet.
Třeba když sestra nepřežila transplantaci srdce.
Maminčin strach byl vykoupený kulatýma žvýkačkama, jedněma tesilovýma kalhotama a čtyřmi výlety na Západ.
Hůř všechno odnášela maminka, to ona trpěla autokrosovým životem rodiny Bartošů nejvíc. Věčně na tátu čekala, až přijde z garáže nebo přijede ze závodu, a bála se o něj. Pak se bála o sestru, která byla dlouho nemocná a umřela ve svých dvaadvaceti letech. Teď se bojí i o mě, přestože mě zná nejlíp ze všech. Nikdy jsem před ní netajil, jakým stylem života žiju. Všechen její strach byl za komunismu vykoupený kulatýma žvýkačkama, jedněma tesilovýma kalhotama a čtyřmi výlety do západního světa, kam ji táta po roce a půl žádostí mohl vyvézt.
Rodinné záležitosti mamka oddřela sama a živili nás prarodiče, protože táta všechno investoval do závodění.
Díky němu ale zase vím, že neexistuje slovo „nejde“. Se vším si prostě musíš poradit.
Díky němu zvládám operativní a rychlá řešení problémů.
To táta mi dal autokros a ten mi přinesl neskutečnou partu přátel.
Otec byl progresivní, vyznal se v nejmenších detailech a uměl si dupnout. Dodnes slyším, že měl koule. Prostě věděl, neopili jste ho rohlíkem.
Když prohrál svůj boj s nemocí, bylo na mně, jestli po něm převezmu i firmy. Jestli začnu dělat něco, čemu nerozumím. Copak jsem se ale mohl vzdát? To bych tátovi neudělal.
Šel jsem do toho.
Šest let jsem si všechno sháněl sám, zpočátku jsem si i půjčoval peníze, abych vůbec mohl zaplatit zaměstnancům. Ale zvládl jsem to a dnes ještě z byznysu zvládám dotovat závodění.
Chtěl se mu věnovat i můj malý Kuba. Rok a půl jezdil, ale lékaři mu to pak z určitých důvodů zakázali. Mrzí ho to, buggyna mu chybí, ale já mu vysvětluju, že autokros není všechno. Je mi fuk, jestli bude v něčem mistr Evropy. Místo toho chci, aby mi jednou řekl: „Táto, já si s tebou strašně užil.“
To já totiž říct nemůžu.
Taky jsem to otci v dospělosti při jedné veliké hádce strašně vyčetl. Že už nejde vrátit to, že na mě v dětství neměl čas.
Stejně mám ale vevnitř na rámu buggyny vedle synovy i jeho fotku a před závodem si políbím rukavici a dám jim tak oběma pusu.
Stejně se dneska podívám nahoru a řeknu: „Děkuju“.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází