Fanatik

Jan Koukal

Fanatik

Ségra, která se mnou spala na pokoji, mě skopla z postele se zvoláním, že za pět minut hraju zápas.

V tu dobu jsem ale ještě zápasil víc než s čímkoliv jiným s gravitací.

Ne, že bych měl opici. Když vás v sedm ráno přitáhne kamarád, chvilku před desátou ji ještě ani mít nestihnete. Spíš jste pořád rozjetí.

Moje první zkušenost s ostravskou Stodolní holt byla velmi výživná.

Mistrovství republiky ve 2004, druhý hrací den, ranní duel. Dneska bych si nafackoval za to, jakej jsem byl strašněj vocas, tohle jsem už vážně přehnal, ovšem ona tahle příhoda přesně vystihuje jedno podstatné období mé kariéry…

Za normálních okolností by to utkání, ve vší úctě k mému soupeři, skončilo možná 9:0, 9:1, 9:0, ale ve stavu, v jakém jsem byl, se síly značně srovnaly. První set jsem prohrál, což o to, ale já při některých pokusech zahrát míček upadnul.

Sbíral jsem se zpátky na nohy a nevěděl, co mám jako sakra dělat.

Když hraje nametený člověk fotbal, může se na hřišti zašít, holt to nebudou tlačit přes něj. I na takovém tenise, ač to je fuška, se to dá nějak zmáknout. Všechno se totiž odehrává před vámi. Ale ve squashi, kde se musíte otáčet a koordinovat pohyby do všech stran? Fakt peklo.

Náš kurt byl obsypaný lidmi. Co se na něm odehrávalo, asi ještě nikdy nikdo neviděl.

Možná za to může můj snížený práh bolesti, možná moje nechuť k jakýmkoliv výmluvám, stejně jako fotbalový trenér, který má zraněnou půlku mužstva a hledá taktiku, jak přesto uspět, jsem se snažil hru nasměrovat někam, kde jsem si věřil. Tak jako mnohokrát jindy, kdy to jen nebylo z tak křiklavého důvodu. Z toho mála, které mi zbývalo, jsem musel vytěžit maximum.

No, vyhrál jsem 3:1.

Ale přiznávám, ani nevím jak.

Po zápase jsem šel na oběd a dal si kuřecí vývar. Stačila však jedna lžíce a už se všechno dralo zpátky ven. Poprosil jsem servírku, jestli by mohla zrušit hlavní jídlo, které jsem si objednal. Zaplatil jsem a zmizel spát. Celý víkend jsem pak nejedl, to nešlo. Měl jsem snad otravu alkoholem.

Stejně jsem titul domácího šampiona získal. Pošesté v řadě. Hodně lidí už na mě ale bylo naštvaných, že si ze squashe dělám až moc velkou legraci, že ho neberu vážně. Měli pravdu, choval jsem se tak, měl jsem to na háku.

Dneska, kdy trénuju děti, bych sám sebe v tehdejší době hodnotil úplně stejně, jako fracka. Jenže já díky tomu, že jsem si v jednadvaceti dal oddychový rok, našel zase ke svému sportu vášeň. Bez tohohle období bych nebyl tam, kde dnes jsem.

Daleko důležitější, než jak mám natrénováno, je pro mě totiž chuť do hry a hlad po úspěchu. I na světovém okruhu PSA je tenhle aspekt v poslední době vidět víc než dřív, speciálně natěšení mladí Egypťané způsobují plno senzací.

Mně tehdy už hlad chyběl. Vadilo mi, že se všechno točí jen kolem squashe a já nemám vlastní život, který potřebuju pro to, aby se mi dařilo na kurtu. U mě se nemůže všechno odvíjet jen kolem jedné věci, stereotyp mě zabíjí. Zkrátka jsem si už potřeboval dát pauzu. Psychickou.

Ale na té Stodolní jsem to fakt přehnal, co vám budu povídat.

Moje generace je první, která se v Česku squashi věnovala odmalička. Z těch starších se jen Miloš Pokorný, můj předchůdce coby mistr republiky, naučil hrát v Holandsku, jinak se zpravidla jednalo o přeučené tenisty nebo ty, kteří začali až v pozdějším věku.

Já se ke sportu, který mi určil životní cestu, dostal přes tátu a jeho kamaráda ze Švédska. Jako dítě jsem dělal všechno možné, baseball, fotbal i třeba taekwondo, v němž jsem si dokonce vedl velmi dobře. Už v deseti letech jsem měl červený pásek, dřív než kdokoliv jiný u nás. Akorát jsem jezdil trénovat z Dejvic na Háje s třicetiletými chlapy, jimž to občas uletělo a svými kopy mě pěkně zmordovali. Přestalo mě to bavit i proto, že závodů bylo málo a já chtěl hlavně soutěžit.

S fotbalem na Dukle jsem zase začal později než ostatní, až někdy v deseti. Po týdnu jsem nastoupil v zápase se Spartou, nějakým zázrakem se ocitl v šanci a trefil tyč. Co jsem si pak za spálenou tutovku vyslechl v šatně od rodičů mých spoluhráčů, si budu pamatovat asi navěky. Po půl roce jsem i kvůli tomuhle prostředí skončil. Nejdéle jsem vydržel u baseballu, dělal jsem catchera, ale jakmile se pak velké akce křížily se squashovým turnajem, dal jsem přednost jemu, načež mi řekli, ať už nechodím.

Nevadilo mi to, squash mě ohromně chytil. Každý víkend se hrálo a já hlavně od počátku vítězil, už po třech měsících jsem skončil první na juniorské soutěži. V jedenácti. Asi jsem byl šikovnější než ti, kteří začali se mnou, ale hlavně jsem si vybral sport, v němž jsem neměl tak velkou konkurenci.

Však jsem se o tom brzy přesvědčil, když jsem si začal připadat jako hvězda a poprvé jsem vyjel do Německa, kde jsem tvrdě narazil.

Aha, tak já tak skvělej asi nebudu…

Jenže co já udělal? Na kurtech jsem pak strávil doslova celé léto a za rok už podobný turnaj vyhrál.

Trénoval jsem tak, že jsem přišel ráno, pinkal jsem si sám a sotva se někdo objevil, zajmul jsem ho, aby se mnou hrál. Lidi odcházeli a přicházeli a já pořád zůstával. Klidně deset hodin v kuse. Každý den.

Chtěl jsem být dobrej, bavilo mě to, byl to můj životní styl a vášeň.

Byl jsem fanatik.

Ve dvanácti jsem začal hrát dospělé turnaje, jimž vládnul zmíněný Miloš Pokorný. Je o devět let starší a zpočátku na mě byl brutální. Fakt tvrdej. Dneska jsme velcí kamarádi, ale tehdy ho štvalo, že si na něj troufá nějaké dítě, trefoval mě míčkama i raketou. Já po zápasech brečel, ale zpětně jsem mu za to ohromně vděčnej. Že mi nic nedaroval, bylo to nejlepší, co pro mě mohl udělat.

Coby čtrnáctiletý jsem s ním v Prostějově v semifinále mistrovství republiky prohrál 0:9 0:9 2:9, ačkoliv si všichni mysleli, že už bych mohl mít šanci. Dostal jsem strašněj világoš, což pro mě ale byla jen další motivace. Další rok Miloše trápilo zdraví a nemohl tolik hrát, takže jsem se mu postupně přibližoval.

A na mistrovství jsem ho poprvé porazil.

Nejdřív to byl sen, ale ono se to začalo opakovat. Najednou jsem měl za sebou šest titulů v řadě, aniž bych to nějak řešil. Šlo to samo.

Porazit jsem se mohl jen já sám, svojí životosprávou. Už o tom byla řeč na začátku…

„Hele, odkud ty seš?“
„Z Český republiky.“
„A vy tam máte tak dobrý trenéry?“
„Ne.“
„Tak tam trénuje někdo cizí?“
„Ne.“
„A s kým teda trénuješ?“
„S juniorama…“

Australan Paul Price nechápal. Patřil do světové top dvacítky, a jakmile jsem ho coby dvacetiletý noname z kvalifikace na jedné sérii turnajů v Americe porazil, stejně jako předtím dalšího vysoko postaveného Egypťana, přišel za mnou vyjevený, protože netušil, co jsem zač.

Na rozdíl od Američanů měl aspoň ponětí, kde naše země leží, ale jako člověk ze squashové velmoci, kde mají na špičkové úrovni trenéry a pracují i třeba se specialisty na kondici i koordinaci, mě měl za naprosté zjevení.

Tou dobou jsem se postupně prokousával až na devětatřicáté místo na světovém žebříčku, dařilo se mi a domácí konkurenci jsem byl odskočený nejvíc, co jsem kdy byl, jenže já z toho neměl radost.

A jak ji ve svém konání necítím, nemá to smysl.

Bylo mi jasné, že uživit se squashem by bylo hodně těžké, z prize money téměř nemožné. Jedinou šancí byli sponzoři a těch jsem měl kvůli svému tehdejšímu manažerovi zatraceně málo. Když mě k tomu opustila i chuť do hry, jíž jsem zbožňoval, nevypadalo to s mojí kariérou vůbec dobře. Všechno vyvrcholilo před mistrovstvím světa v Kataru, kam jsem už ani nechtěl odjet, raději bych si dal dva měsíce pauzu. Manažer mi ale za moje peníze koupil letenku nejen tam, ale pak hned i do Pákistánu, kam jsem v žádném případě nechtěl a důrazně jsem mu to řekl.

Děkuju pěkně…

To byla absolutní smrt. V Kataru jsem brzy vypadnul a lety si okamžitě přebookoval, do žádnýho zatracenýho Pákistánu jsem se fakt nehodlal trmácet.

Doma jsem se přihlásil na vysokou školu mezinárodních vztahů a postupně měnil svůj životní rytmus. Potřeboval jsem vypnout a vídat jiné lidi.

Squash jsem nepřestal hrát, jen jsem zrušil tréninky a začal jsem dělat všechno, co jsem do té doby nemohl. Dvakrát týdně na fotbal, jednou na hokej a na basket, do toho klidně i na otočku na hory na snowboard. Raketu jsem bral do ruky jen na víkendových turnajích, abych měl peníze na provoz. Fyzičku jsem si udržoval neustálým sportováním, jen před výjezdy do zahraničí mi občas došlo, že jsem nehrál třeba čtrnáct dní, takže jsem si vyrazil rychle s někým pinknout, abych nebyl úplně trapnej.

Ohromně jsem si po všech stránkách odpočinul a od té doby už taky vím, jak reagovat, pokud mě squash chvílemi štve.

Začal jsem trénovat až měsíc před mistrovstvím Evropy, které se v roce 2005 konalo u nás. Chtěl jsem se ukázat, byl jsem zase plnej elánu a skutečně jsem hrál asi nejlíp v kariéře. Ve čtvrtfinále jsem porazil Francouze v zápase, trvajícím přes dvě hodiny. A to jsem čtvrtej set vyhrál 9:0, takže většinu času, co jsme se tahali, tvořily tři úvodní sady.

Ten frajer skončil v křečích.

Semifinále trvalo hodinu a tři čtvrtě, zase jsem šel dál.

Až ve finále mě zastavil Gregory Gaultier, jehož si o pár let později vzala za muže ségra. V utkání s ním už jsem v podstatě nemohl chodit. Ale co, bral jsem placku! Ten den jsem navíc měl zrovna narozeniny, takže následná oslava byla nejlepší, jakou jsem zažil. Jel jsem na ni rovnou z finále, a když tam ségru vezl z turnajové party taxikář, ptal se jí, jestli slyšela o tom Koukalovi, že byl ve finále mistrovství Evropy.

„Slyšela, to je brácha.“
„Tak vy dneska jedete zadarmo, slečno.“

Pro popularitu squashe, o němž se u nás do té doby vůbec nemluvilo, tenhle úspěch udělal hodně. Dokonce jsem byl druhý den pozvaný do televize do Studia Sport. Hlavně jsem ale dostal do hraní zase velkou chuť, přidali se sponzoři a slušné peníze, což neznamenalo, že bych byl za vodou, ale že jsem se squashi mohl věnovat naplno a nemusel řešit, jestli si budu moct dovolit vyrazit na nějaký turnaj. Pustil jsem se do toho kolotoče znova, tentokrát s úplně jiným naladěním.

Cílem pro mě už nebyl světový žebříček, kde jsem se během roku dokázal z ničeho vydrápat na dvaačtyřicáté místo, ale radši než hrát jen jednou do měsíce velké turnaje, spojil jsem příjemné s užitečným a řekl si, že aspoň procestuju celý svět tak, jak bych už asi nikdy neprocestoval. Dodnes tak držím rekord pětadvaceti absolvovaných turnajů za sezonu. Top hráči jich mívají dvanáct ročně. Já hrál i ty menší, které mi třeba i přes vítězství zhoršovaly postavení v žebříčku, ale zase jsem nabral zážitky, kterých si cením daleko víc, než kdybych byl třeba chvíli dvacátý na světě.

Plno lidí mi dodnes vyčítá, že jsem mohl udělat víc, že jsem tomu nedal maximum, jenže já sport potřeboval pojmout po svém, aby mě bavil a naplňoval.

Spousta kluků třeba z Brazílie viděla jen letiště, squashcentrum a hotel, kdežto my si s Petrem Martinem, naší dvojkou, užili každou zemi se vším všudy. Jasně, když hrajete turnaj, je lepší jít si dopoledne zatrénovat, po obědě si zdřímnout a mít na večer co nejvíc sil, ale to nebylo nic pro nás. My blbli a cestovali, proletěli jsme se třeba vrtulníkem nad jihoamerickými vodopády Iguacu.

Když jsme se po třech týdnech s jedním titulem a dvěma druhými místy vraceli domů, ptal se mě Peťa, jestli bych byl šťastnější, kdybychom nic nedělali a já všude zvítězil.

Nebyl, zněla moje odpověď.

Vždyť žijeme jen jednou. Přijde mi, že spousta lidí asketickým sportovním režimem jen zabíjí čas, což já nechtěl.

Vynahradilo by mi to snad třeba ten úžasný měsíc v Austrálii, kdy jsem každý týden od pátku do neděle hrál turnaj v Brisbane a pak jsem odjel ke kamarádovi na Gold Coast, kde jsem přes den surfoval, odpoledne trénoval a večer hrál poker?

Ani nápad.

Nejsem materialista, radši sbírám zážitky, dokázal jsem za ně dát i dost peněz. Podíval jsem se na fotbal v Jižní Americe nebo na ragby na Zélandu a v Argentině, a jelikož znám kluky z NHL, v jakémkoliv americkém městě jsem hrál, mrknul jsem i na hokej. Když se na oplátku přišel v Montrealu podívat na můj zápas Pleky, málem spadlo squashcentrum, jaký to mezi lidmi vyvolalo poprask. Jedno léto jsem si zase párkrát zahrál s vášnivým squashistou Dominikem Haškem a byl jsem tak u jeho prvního comebacku v Detroitu. Dominik mi zařídil divokou kartu na velký turnaj Motor City Open, po němž jsem se ocitnul na hokejové party, na níž jsem v devatenácti samozřejmě neměl co dělat.

„Ty seš kterej?“ ptal jsem se týpka, co mě vezl hummerem k přítelkyni Sergeje Fjodorova domů, kde jsme pokračovali.

„Brendan.“

Shanahan, aby bylo jasno.

Tohle fakt nekoupíte.

Vychutnával jsem si úžasný život. Byl jsem sám a neměl důvod spěchat zpátky nebo se někde zdržovat. Zbožňoval jsem cestování, a zároveň jsem se rád vracel domů. Přestože mám po světě plno kamarádů, naše české kecy jsou nenahraditelné. Vzpomínám si, jak jsem jednou u známých v USA asi čtyři hodiny brečel smíchy na sedačce a oni chodili okolo a kroutili hlavami. Odehrávala se totiž skypová konference v sestavě: tenista Lukáš Dlouhý v Dubaji, hokejista Karel Pilař v Rusku, závodník Honza Charouz v Monaku, fotbalista Honza Svátek v Praze a majitel hospody U Buldoka Pavel na Kanárech.

Dnes už důvod doma zůstávat mám, vzal jsem si úžasnou ženskou, a když občas bez ní někam za squashem vyrazím, už mě to tak netěší, mám to hozené jinak. Svět jsem procestoval, jak jen to šlo, viděl jsem, co jsem mohl. Teď už ho chci poznávat jinak, s manželkou Adélou a golfem. Snad jen můj oblíbený turnaj na Gibraltaru, který jsem loni vyhrál, mě neomrzí.

Však jsme se tam taky předloni zasnoubili.

Na svůj někdejší životní styl mám aspoň vytetovanou památku, svou největší kérku, již jsem si nechal udělat na Novém Zélandu. Strašně moc jsem ji odsud chtěl.

Akorát jsem na její pořízení měl jediný den, hned jsem tedy zamířil do salonu s velkou výlohou a křesly jako u holiče, kde makali sympaťáci s potetovanými obličeji. Hodinu jsme si s Maorcem povídali, co bych si představoval, načež mi řekl, že se mám svlíknout, že už to má v hlavě.

Takhle před lidma, jo? Dobře… Tak jsem si stáhnul kalhoty, přestože jsem se trochu styděl.

Zděsil se, myslel totiž, že chci rukáv na rameno. Vysvětlil jsem mu znova, že ne, že celou nohu.

„Aha, tak se zase oblíkni. Takhle velký, to bude dneska šest hodin a zítra taky.“

Říkám, že mám jen jeden den. Dneska nebo nic.

„To nevydržíš.“
„Vydržím. Spíš jestli ty to zvládneš. Dvanáct hodin v kuse je přece jen dost hukot.“
„A když to nevydržíš, bude to tvůj problém?“
„Jasně.“

Tak jsme se najedli a v devět ráno jsme začali. Maorec zaklekl a já vytáhl iPad a otevřel na něm nějaké čtení.

Vytřeštil oči.

„Ty jsi první člověk na světě, kterýho si u toho vidím číst.“
„Tak co tu budu dvanáct hodin dělat…“

Po sedmi hodinách, kdy jsem ani neceknul, začal kroutit zápěstím. „Co, už nemůžeš?“ hecoval jsem ho. Díval se na mě, že prý jsem nějakej divnej.

Nakonec to trvalo hodin jedenáct, po nichž prohlásil, že jsem dobrej voják, že tohle nečekal.

„Hele, ještě jedna věc,“ povídám mu při loučení. „Zítra musím hrát zápas, co s tím mám dělat?“

Zatvářil se udiveně, ale pak dodal, že ho to vlastně nepřekvapuje. Poradil mi, ať si kérku doma osprchuju co nejteplejší vodou, že to ránu trochu zavře.

Nebudu lhát, sotva jsem na tu spálenou kůži pustil vařící sprchu, málem jsem se podělal bolestí. Největší, jakou jsem kdy zažil.

Normálně byste s čerstvým tetováním neměli deset dní nic dělat, ale já v následujících čtyřech dnech odehrál tři pětiseťáky. Brutálně jsem si tu nohu namazal a schoval pod legíny, ale stejně to bolelo jako kráva pokaždé, co se o mě soupeř jen nepatrně otřel. Zvlášť ten Pákistánec v prvním kole, který blokoval fakt dobře.

Málem jsem se rozbrečel, a to to přitom s bolestí docela umím skoulet. Taky k tomu mám jednu příhodu…

„Ahoj, já jsem Honza Koukal, přijďte nám fandit.“

Ten spot do rádia jsem namlouval úplně zdrceným hlasem, jen jsem tak mumlal.

„Dobrý, ale říkáš to, jako když umíráš. Teď s nadšením,“ popoháněl mě kluk ve studiu.

„Sorry, dneska to jde fakt těžko.“

S kamarádem jsme chtěli změnit náhled veřejnosti na squash, udělat pár akcí na cool místech, kam se přijdou lidi bavit, ať už se tam děje cokoliv. Dostali jsme kurt do obchoďáku a podařilo se nám domluvit i historicky první televizní přenos. Na Nově.

Druhý den po tom, co se všechno podepsalo, jsem si při běhání udělal příšerný výron v kotníku a natrhnul si v něm vazy.

Ukázal jsem to tchánovi, známému ortopedovi Beznoskovi, s tím, že za deset dní potřebuju hrát.

„To ani náhodou.“

Nezměnil názor ani poté, co jsem se mu přišel ukázat po čtyřech dnech klidu.

„To zatejpujem a půjde to,“ říkám.
„Nechci ti brát iluze, ale moc s tím nepočítej.“

Týden jsem netrénoval, jen jsem si chodil ve stoje pinkat ve Spa Hotelu ve Frýdlantu, stranou všeho, aby mě neviděl nikdo z mých soupeřů.

Ale squash poprvé v televizi a já bych neměl hrát? Ani nápad. Tejpovalo se.

Utáhli jsme to tak, aby se kotník nemohl ani hnout a tchán nakonec souhlasil, že půjde jen o překonání bolesti.

No, byl to očistec.

Na tiskovce před turnajem jsme byli s Danem Mekbibem, mým tehdy největším soupeřem, pak jsme si šli před kamery jen tak zahrát a já musel předstírat, jak jsem výbornej a ve formě. Šlo to hodně ztuha.

Dan je z Opavy a večer po tiskovce přespal u nás. Chodil jsem před ním doma v kraťasech, aby ho ani náznakem nenapadlo, že je se mnou něco špatně.

Nejhorší bylo první kolo. Dlouho jsem předtím nehrál a navíc jsem si musel zvyknout, že do výpadů musím jen druhou nohou, protože tou zraněnou bych pohyb neudržel, přepadl bych. Nebyl jsem v pozicích, na které jsem byl zvyklý, a kluk, proti němuž jsem začínal, ještě hrál dost dopředu, což pro mě byla nejhorší možná varianta, musel jsem neustále startovat a brzdit. Vyhrál jsem 3:1, ale strašně jsem se trápil. Za pochodu jsem vynalézal způsob, jak si s tou nohou poradit, ale moc moudrý jsem z toho nebyl.

Naštěstí další kluci proti mně hráli hrozně hloupě, všechno cpali dozadu, asi se mě snažili unavit, ale to bylo to nejmenší zlo.

S Danem jsme na sebe narazili v semifinále. Když jsem ho udolal, uviděl jsem světlo na konci tunelu. Bylo mi jasné, že prvenství mi už nikdo nevezme.

Čert to vem, že jsem toho během těch dnů bolestí moc nenaspal, vyhrál jsem. A bylo to v televizi!

Ze závěrečné party jsem byl brzy doma, jak jsem byl vyřízený, ale když jsem pak potkal tchána, řekl mi, že jsem u něj stoupnul. Že nečekal, že to vydržím.

O týden později měl kamarád svatbu, na niž jsem dorazil už o berlích s umělou nohou.

„Cos dělal, to jsi tak slavil?“ smáli se mi tam.
„Ne, s tím jsem to odehrál, už to mám skoro tři týdny.“

Nechápali.

Zápas v Calgary pískali tři kanadští rozhodčí, úplně mizerní. Normální fanoušci. Hráli jsme s Novozélanďanem, který byl víc běžec než squashista, navíc v místní nadmořské výšce míček skáče jako blázen a my se po hodině a půl pořád tahali. Jedna jedna na sety, pět pět ve třetím, až tehdy začal být unavený.

V tu chvíli si hráči začínají překážet. Míčky ještě doběhnou, ale už se jim nechce vracet zpátky.

Snažil jsem se přes něj chodit, ale pořád se mi tam motal, což je proti pravidlům, a já od sudích přesto ani jednou nedostal nový míč.

Ani jednou!

Při čtvrté takové situaci jsem tedy Novozélanďana čapnul, doběhl k míčku i s ním a zahrál úder. Dali mi za to napomenutí za zbytečnou fyzickou hru. Místo abych 9:6 vedl, jsem 6:9 prohrával.

Neudržel jsem se.

„Tak mi řekněte, jestli si ze mě jen děláte srandu. Vidím, že se tu hezky bavíte, máte za to zaplaceno, sedíte na nejlepších místech a užíváte si, tak já tu přece nebudu běhat tři hodiny jen tak, abyste se mi vysmáli. V pohodě, řekněte mi, že to nemá cenu, a já se sbalím a poletím domů,“ spustil jsem na ně.

Po každé výměně jsem jim pak nadával. Česky.

Po každé.

„Vy tři…“
„Vy…“
„Co, vy...“

Vyhrál jsem 3:2.

Všiml jsem si přitom jednoho člověka, stojícího za kurtem. Strašně se chechtal. Po zápase za mnou zašel, byl to Čech, který tam žije. Prý to byl nejlepší zápas, jaký kdy viděl, že se nikdy tak nezasmál. Od té doby jsme super kamarádi, a kdykoliv jsem pak jel do Calgary, bydlel jsem u něj.

Lidi vůbec asi mají představu, že squash je sport džentlmenů, jenže ono to ve skutečnosti dost dře. Vzhledem k tomu, že se dva lidi vyskytují na dost malém prostoru a každý má jiný pohyb, to ani jinak nejde.

Někdy si soupeři překážejí vinou odlišných stylů, někdy to dělají schválně.

A když člověk hraje s Egypťanem v Egyptě a píská egyptský rozhodčí, nebude ho napomínat.

V mých začátcích bývali oldschooloví Australani a Angličani vyložení řezníci. Nejsem žádný obr a tehdy jsem byl ještě drobnější, takže se mnou vyloženě vytírali kurt. Někam mi zahráli míček, já se je snažil oběhnout a oni mě zahodili, nepustili mě tam. Věděl jsem, že nejsem horší než oni, ale tímhle mi dávali hrozné kapky. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem zesílil a přišel na to, jak se s takovou protihrou vypořádat, jak si to nenechat líbit.

Pomohla mi má vrozená vyčůranost a taky knížka Brada Gilberta Winning Ugly, moje sportovní bible.

Gilbert byl tenista, který se dostal až na čtvrté místo na světě a McEnroe po porážce od něj řekl, že končí s tenisem, jestliže nad ním vyhrál frajer, který neumí forhend, bekhend ani podání. Jenže on byl nejlepší v tom, že si začal psát silné a slabé stránky soupeřů, analyzoval jejich hru a dokázal použít své přednosti proti slabinám protivníka.

Dělal jsem to stejně. Jak jsem jednu slabinu našel, celou dobu jsem do ní bušil, až jsem toho druhého zlomil.

Plno hráčů se soustředí výhradně na svoji hru, jenže tohle není běh na 400 metrů, kde když budu mít natrénováno, zaběhnu to. Jde tu o akci a reakci. Squash je takovou kombinací šachů a boxu s raketama. Jedním úderem nikdy nevyhrajete, musíte si soupeře umět připravit. Víc než čímkoliv jiným se vyhrává fyzickou a psychologickou cestou, musíte protivníka dostat do bodu, kdy squash strašně bolí. Kdy už vám to za to nestojí. Každý má tenhle bod jinak daleko.

Se mnou třeba vždycky neradi hráli Angličani, protože se na kurtu pohybují jeden jako druhý podle určitých šablon. Jakmile je z nich člověk dostane, mají hrozné problémy. Já je proto cíleně dostával do pozic, na které nebyli zvyklí. Rozhodil jsem jim kroky, hrál jsem jim do protipohybu.

A pak jsou tu extrémy…

Pokud poprvé v zápase soupeře zasáhnu míčkem, dostanu napomenutí, ale je to můj bod.

Jasně, že se proto trefují protihráči schválně. Je dobré si to třeba schovat na mečbol. Akorát pak člověk musí rychle utíkat.

Míčkem to sice bolí, ale daleko horší je schytat šlupku raketou.

Před jedním turnajem v Kanadě jsem se seznámil se sponzorem, místním majitelem kasina, a ptal jsem se ho, jak ho squash baví.

„Oproti hokeji je tam málo krve,“ odvětil.

No, tak si hned potom pošmáknul. Hrál jsem s Pákistáncem, který mě nejdřív švihnul raketou do tlamy tak, že jsem si prokousl ret. Asi hodinu se čekalo, než se mi zastaví krvácení, a sotva jsme začali, napálil mě schválně míčkem. To už jsem měl docela rudo před očima.

Tak jsem taky začal trochu prasit.

Byl ještě menší než já, nechápu, proč si začínal. Zahazoval jsem ho na zem, kdy jsem jen mohl. Furt se válel a vztekal se. Mimoděk jsem si všimnul, jak v hledišti sedí ten Kanaďan a užívá si to maso.

„Takhle mě to bavilo, to bylo podle mého gusta,“ prohlásil potom spokojeně.

Se školou jsem to měl i kvůli squashi vždycky trochu složitější. V šestnácti jsem totiž jezdil trénovat do Holandska, vždycky na dva týdny z měsíce. Sám. Bydlel jsem tam s dvěma staršíma Australanama a mimo tréninků jsme v podstatě jen hráli na Playstationu. Pohodička. Nicnedělání. Prázdniny.

Návraty k rodičům a do školy proto byly obtížné. Na gymplu jsem měl individuál, takže pro mě bylo lepší tam nechodit a radši se nechat vyzkoušet jednou za pololetí, než riskovat, že mě nachytají nepřipraveného.

Naši občas trpěli. Na třídních schůzkách jim třeba španělštinářka oznámila, že mě ještě neviděla.

Ve třetím čtvrtletí to už vcelku vadilo.

Úplně mě za to nepochválili.

Soukromý gympl na Jižním Městě bylo vůbec takové trochu ghetto. Chodilo tam dost sportovců a taky prominentních dětí a některé věci byly docela síla. Zpočátku jsem si tam neměl moc co s kým říct, protože se jely hlavně večírky a drogy, kdežto já trávil veškerý volný čas na kurtech. Snažil jsem se tak nějak proplouvat, jenže problém byl, že jsem si mohl každé pololetí odložit dva předměty. Tak jsem odkládal matiku a fyziku.

V lednu v posledním ročníku jsem z Kataru pokračoval na turnaj do Barcelony, když mi přišla zpráva od ségry, ať tam radši zůstanu, protože domů přišel dopis, že mě vyhodili ze školy.

Byl to dlouhý turnaj. Po návratu mě táta hned mezi dveřmi málem přizabil.

Já neměl hotové předměty ještě ani ze třeťáku, proto mě vyloučili. Naštěstí podmínečně, takže jeden den jsem místo do školy zamířil do KFC a během pěti hodin jsem se tam naučil celé pololetí fyziky a přezkoušení pak zvládl na dvojku. To samé následně z chemie. Většina sportujících spolužáků mě asi moc v lásce neměla, protože jsem tam neseděl denně jako oni a stejně jsem měl známky dost podobné těm jejich.

Jen matika mi nešla.

Poslední písemku, kterou jsem potřeboval k ukončení pololetí, jsem psal přes smsky. Ne jako dneska, kdy si všechno vyfotíte, já to ťukal do Nokie 6110. Z pěti příkladů jsem potřeboval aspoň dva a povedlo se. Výsledky mi přišly zpátky akorát včas.

Paní učitelce jsem slíbil, že se matice už nikdy věnovat nebudu a že oba uděláme dobrý skutek tím, že se sami sebe navzájem zbavíme. Za měsíc jsem šel k maturitě, kde jsem ji potkal. Divila se, že jsem to stihnul.

Na maturitu jsem se ostatně učil přesně dva dny a rozdělil jsem si ji jako turnaj. První kolo angličtina, pohoda. Pak historie, můj koníček, z té jsem se nějak vykecal. Následovala čeština, na niž jsme měli přísného učitele, to bylo padesát na padesát. Věděl jsem, že mluvnici zmáknu a literaturu jsem zase nějak upinkal.

Ve finále čekalo ZSV, kde mě jeden z vyučujících nechtěl k maturitě pustit. Tam už jsem byl outsider. Vytáhl jsem si otázku číslo jedna a zaradoval se, protože jsem věděl všechno. Zvládnul jsem i doplňující dotazy, ale stejně jsem dostal čtyřku. Spočítali mi to za celé studium.

Já byl ale i tak šťastný. Mise byla splněna, čímž jsem dost lidí překvapil.

Ani máma nečekala, že to dám napoprvé. Ale já mám výzvy rád.

Nemyslím, že jsem jako squashista nějak výjimečný. Ano, u nás jsem pořád nejlepší, ale to je strašně malé místo na planetě.

Mé domácí tituly, jichž mám sedmnáct z posledních osmnácti let, alespoň ukazují, že jsem svému sportu dal prokazatelně nejvíc ze všech, co tu hrají a hráli.

I dnes se pořád na konkrétní akci dokážu připravit tak, že na ní uspěju.

Nevím, jak trénují ostatní, ale moje pravidlo zní, že na tréninku musím až do sraček, abych se do nich nedostal v zápase. Pokud v nich při něm budu, dělám něco špatně. Musím trénovat tak, aby se to nestávalo, protože squash je hlavně o fyzičce.

V dnešní době málokoho vystřelíte z trenek. Jak se na světové úrovni všechno vyrovnává, uspěje spíš ten, kdo ustojí tu brutální řežbu. Já doma fyzicky pořád dominuju, přitom myslím, že mladí kluci by se mi už měli vyrovnat, ne-li mě předjet.

Pak je tu druhá věc, psychika.

Zatímco ostatní svazuje, když o něco jde, já to mám naopak. Nikdy jsem nehrál dobře tréninková utkání. Jsem v nich strašnej, ač jsem chtěl, nešly mi. Pamatuju i extrémy, kdy jsem o víkendu vyhrál turnaj a začátkem následujícího týdne při tréninku prohrával s klukama, kteří ani nepostoupili z kvalifikace. Kousal jsem si nehty, že to příště bude hrozný, ale pak ve čtvrtek začalo první kolo a jakmile jsem vešel na kurt, něco ve mně cvaklo a já zase válel.

Nejsem neporazitelný. Chápu, že je pro ostatní senzace nade mnou vyhrát, ale já to zase tak moc neprožívám. Třeba mě vyndají někde, kde o tolik nejde. Když třeba hrajeme v Hradci ligu na kurtu číslo pět vzadu za stavu, kdy jako tým prohráváme 0:3 na zápasy, mám občas potíže s motivací, přiznávám. Možná na to má vliv i naše velmi specifické squashové prostředí, v němž se pohybuje někdy i hodě zvláštní sorta lidí, která mi chuť do hry rozhodně nepřidává.

Proto, abych ze sebe vymáčknul to nejlepší, tedy potřebuju cítit, že o něco jde. Tehdy se kousnu.

Podívejte se třeba na Nadala, ten vchází na plac a čiší z něj, že je připravený na válku. Právě proto vyhrává a ničí soupeře, je odhodlaný nechat tam duši. Jak tohle protihráč vidí, má to o dost těžší.

Sám jsem nejvíc zápasů vyhrával tak, že jsem toho druhého zlomil. Protivník mě musí přehrát, protože pokud jsem připravený fyzicky, nedostane mě. Na těch sedmdesáti čtverečních metrech je ze mě zvíře, které chce uštvat svoji kořist.

A je fuk, že jsem to třeba noc předtím trochu přehnal na Stodolní.

Jana Mensatorová, squashPage.net a archiv Jana Koukala

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.