Emigrant

Miroslav Fryčer

Emigrant


Bern, září 1981.

Hned jak šéfové Quebec Nordiques dostali zprávu, že jsem opustil výpravu Vítkovic a jsem volný, přiletěl Marius Fortier, jeden z šesti zakladatelů klubu, a začal řešit můj přesun do Kanady. Nebylo to tak jednoduché, jak jsme si původně představovali. Byl jsem ve Švýcarsku bez dokladů, s sebou desetiměsíční dítě a manželku. Navíc ministr Axworthy mi odmítl udělit imigrační výjimku, kterou o rok dřív dostali bratři Šťastní. Okamžitý odlet se nekonal.

Musel jsem čekat, až švýcarské a kanadské úřady najdou řešení. Připadalo mi to nekonečné. Trpělivost, trpělivost, slyšeli jsme ze všech stran.

Věděl jsem, že do Československa mě vrátit nemůžou, ale klidný jsem nebyl. Neměl jsem situaci pod kontrolou. Byl jsem závislý na lidech, kteří všechno vyřizovali za mě. Pořád ve stresu a v napětí. Vůbec jsem netušil, co se v zákulisí děje a kdo tahá za jaké nitky.

Týdny jsem bezmocně seděl na zadku. A přibíral na váze.

Místo pobytu jsme drželi v tajnosti a vždycky po pár dnech se pro jistotu přestěhovali. Z hotelu do bytu, z bytu do hotelu, pak zase do jiného bytu. Nemohl jsem si jít ani zaběhat. Nikdo nevěděl, kam až můžou sahat chapadla Státní bezpečnosti, tak by bylo hloupé zbytečně riskovat.

Jediným zpestřením ubíjející nudy byly návštěvy lidí z Nordiques. Čas od času mě odvezli na ambasádu podepsat nějaká lejstra, i to byla vítaná změna.

V takové náladě jsem na konci září oslavil 22. narozeniny. Jediným dárkem, který jsem si přál, byla co nejrychlejší cesta do Kanady.

Dočkali jsme se 2. října, po měsíci stráveném v Bernu. Na kanadském velvyslanectví jsme dostali provizorní doklady a mohli odjet na letiště do Curychu. I tady jsme byli opatrní. Celou dobu nás hlídali tři švýcarští policisté a doprovodili nás až do letadla.

Když se stroj odlepil od země a kapitán ohlásil, že cílovou destinací je Montreal, ulevilo se mi. Týdny nejistoty a nervového vypětí skončily. Ale na bouchání šampaňského jsme náladu neměli. Seděli jsme v tichosti stranou a nechtěli na sebe zbytečně upozorňovat. Jak mě lidi z Quebeku varovali, po příletu se okolo mě strhne takový mumraj, až mi to bude nepříjemné.

Odpoledne jsme přistáli v Montrealu. Když jsem se při klesání díval na siluety města, proběhlo mi hlavou, že to opravdu začíná. Konečně jsem tady. Jenom kousek od okamžiku, kdy poprvé nastoupím na led. Měl jsem obavy. Zvládnu to? Hokej v NHL i život v zemi, o níž toho moc nevím? Nebyl jsem si jistý. Dobře jsem věděl, že něco jiného je přiletět do Kanady na týdenní turnaj a něco jiného je žít tam.

Ale cesta zpátky neexistovala. Byl čas dívat se dopředu, jenom dopředu.

Nordiques uspořádali v hotelu u letiště velkou tiskovku. Stejně jako před rokem, když přiletěli Peter a Tonda Šťastní, stejně jako o pár týdnů dřív, když se podařilo utéct i Mariánovi. Uměli si tyhle okamžiky náležitě vychutnat. Byl to především vzkaz pro Montreal Canadiens: „Podívejte, máme další posilu. Už nebudeme slabý, mladší bratříček, který si všechno nechá líbit.“ Rivalita mezi oběma frankofonními kluby byla obrovská, jak jsem se měl brzy přesvědčit. Naše derby Sparta versus Slavia je proti Battle of Quebec slabý odvar.

Na tiskové konferenci se sešlo celé vedení, byl tam i klubový prezident Marcel Aubut a nadýmal se pýchou. Aby ne. Během čtrnácti měsíců se mu podařilo získat čtvrtého československého reprezentanta.

Vedle mě se posadil brankář Dan Bouchard, se kterým právě Nordiques prodloužili smlouvu, i to pro ně byl důležitý krok.

A pak to začalo. První dotaz, druhý, třetí, čtvrtý. Kamery tiše vrčely, fotoaparáty cvakaly. Byl jsem jako v transu. Takový poprask kolem hokeje jsem z Československa neznal. S pomocí tlumočníka jsem ze sebe dostal pár vět, jak se do Quebeku těším a jak jsem rád, že si zahraju NHL. Potom mi Aubut předal dres s číslem 15, a když jsem si ho oblékal, všiml jsem si, že mám jmenovku i s háčkem. FRYČER. Milá pozornost. Asi se Peter zmínil. Nějaký reportér na mě zavolal, ať zapózuju, tak jsem bez přemýšlení udělal viktorku. Druhý den byla fotka ve všech místních denících.

Ještě jsem si před novináři podal ruku s koučem Michelem Bergeronem, cestou k autu jsem rozdal podpisů, až mě bolela pravačka, a měl jsem to za sebou. První den v cirkusu jménem National Hockey League. Stačilo pár desítek minut na kanadské půdě a pomalu mi docházelo, do jaké show vstupuju a že tak úplně neplatí bonmot, že hokej je všude stejný. Není. Tohle bylo něco daleko víc.

Nasedli jsme do limuzíny a pozdě v noci jsme dorazili do Quebeku. Ubytovali nás v hotelu Château Frontenac, který je jeho dominantou. Tak tohle město bude mým novým domovem. Dlouho jsem se z okna díval na ulice pod námi a moc jsem toho už nenaspal. Zážitků za posledních pár hodin bylo hodně, stejně jako bylo hodně myšlenek, které se mi honily hlavou.

Ráno jsem seběhl dolů na snídani. Rychle do sebe něco hodit a počkat na chlápka, který mě odveze na trénink.

Vešel jsem do restaurace, najednou se lidi otočili od stolů, vstali a začali tleskat. Byl jsem pořád trochu omráčený šestihodinovým posunem, tak chvíli trvalo, než mi došlo, co se děje. To tleskají mně! Podíval jsem se na stůl a tam ležel Le Journal de Québec, s mojí fotkou na titulní straně. Tak proto. Uklonil jsem se a poděkoval.

Byl to další kulturní šok. I když jsem pět let hrál ligu a dostal se na velké reprezentační akce, nestávalo se mi, že bych byl v Ostravě za celebritu. Znalo mě těch deset tisíc lidí, co chodili na Kotas. Ostatním jsem byl lhostejný. Tady mi najednou tleskali ještě před tím, než jsem se poprvé dotkl puku.

Po snídani přijel taxík a zavezl mě do staré haly Colisée. Modlil jsem se, aby tam byl někdo z bratrů Šťastných. Anglicky jsem uměl jenom Hi, Bye a How much, ze všeho jsem byl vykulený a dost by mi pomohlo mít po boku někoho známého.

Ale nikde nebyli. Jak jsem později pochopil, zvláště Peter s Tondou se asi snaží vyhrávat boj s časem. Když byl sraz mužstva v půl desáté, pravidelně přicházeli za minutu půl. Zůstalo jim to dodnes.

Vstoupil jsem do šatny a s každým se pozdravil. Bylo mi úzko hned od první minuty. Na zemi se protahovali Michel Goulet s Dalem Hunterem a dělali cviky, za jaké by se nemuseli stydět ani gymnasti. Oba skvěle vyrýsovaní, břicho jako vánočku. A vedle nich jsem stál já, v obličeji nateklý a s deseti kily nadváhy, která jsem přibral při měsíčním nicnedělání v Bernu.

Moje místo bylo v rohu. „André Dupont,“ představil se chlapík, který seděl vedle mě. I na něj jsem civěl. Ovšem z jiného důvodu. Měl vanu, jakou jsem snad nikdy u hokejisty neviděl.

Jeho jméno mi nic neříkalo. Ale brzy jsem se dozvěděl, že hrál za Philadelphii v létech, kdy se Broad Street Bullies, jak se jim pro drsný styl hry přezdívalo, dvakrát promlátili ke Stanley Cupu. Jeho masivní mistrovské prsteny jsem vždycky tiše obdivoval. Dupontovi bylo dvaatřicet, v Quebeku kariéru dohrával a hokej už měl trochu na háku, proto ta vana. Ale když skočil na led, probudilo se to v něm. Zase do všeho šel naplno, rozdával rány. Jako správný kapitán. Byl i velký srandista a skvělý parťák. Hodně mi v začátcích pomohl.

Po pěti minutách konečně do kabiny dorazil Marián a chvíli za ním Peter s Tondou. Bylo to hodně emotivní přivítání. Padli jsme si do náruče a kluci mě okamžitě začali hecovat: „To je dost! Že ti to ale trvalo… Kdes byl tak dlouho?“

I oni byli rádi, že tam jsem.

Po tréninku jsme si šli na chvíli sednout. Měli jsme si toho hodně co vyprávět. „Frigo, připrav se, že tady v Kanadě zažiješ věci, o jakých jsi doma neměl ani tušení,“ varovali mě hned na začátku.

A měli naprostou pravdu.

Ta noční můra se mi vracela skoro půl roku.

Na ploše stojí letadlo, má otevřené dveře a pod nimi jsou přistavené schůdky. Běžím k nim ze všech sil. Za mnou utíkají esenbáci v zelených uniformách. Přibližují se každým krokem, jejich těžké boty dupou po betonu. Už jsem skoro u letadla, když najednou zastavím a nemůžu se hnout. Jako bych měl nohy z kamene. Esenbáci po mně sahají, už se mě dotýkají…a já se probudím. Vystrašený a zpocený jako při zápase.

Pak jsem se naštěstí podíval z okna, jak se v zahradě kývou vysoké stromy, a věděl jsem, že jsem v Quebeku a v bezpečí. Byla to ohromná úleva. Ale znovu usnout jsem nikdy nedokázal. Šel jsem dolů, dal si cigaretu a do rána bloumal po domě. Celý den pak za nic nestál. Pořád jsem musel myslet na sen, který znají asi všichni emigranti.

I kvůli téhle noční můře a všem probdělým nocím mám v úctě lidi, co z Československa utekli bez smlouvy v kapse.

Vím, že to měli mnohem těžší. Na rozdíl ode mě šli do absolutní nejistoty. Čekal je pobyt v uprchlickém táboře, netušili, v jakém městě a zemi se usadí, jestli seženou práci v oboru, nebo budou muset začít s umýváním nádobí, jak si na nový život zvyknou děti. Až z jejich vyprávění jsem pochopil, kolik složitých situací museli řešit.

Umím si představit, že jednoduché to neměli ani Petr Klíma a Michal Pivoňka, když odcházeli do klubů NHL, kde nehrál žádný Čech nebo Slovák. Neznali jazyk, neměli vedle sebe nikoho známého. První nejisté kroky v novém světě museli zvládnout sami. Nemohli zavolat rodičům a říct jim, ať za nimi na dva měsíce přiletí, že potřebují pomoct.

Já měl velké štěstí na Šťaváky, jak se říkalo Peterovi, Tondovi a Mariánovi.

V začátcích mi ohromně pomohli a jsem jim za to nadosmrti vděčný. Někdy s nadsázkou říkám, že jsem čtvrtý z bratrů Šťastných, a ona je to vlastně pravda. Přijali mě do rodiny, jako bych byl jeden z nich. Tam vzniklo vzácné přátelství, které trvá dodnes.

Nevím, co bych si v prvních měsících bez nich počal. Na ledě bych se o sebe asi dokázal postarat, ale za branami zimáku sotva. Neznal jsem kanadské zvyklosti, nedomluvil jsem se.

Lidi z klubu byli milí a vstřícní, pomohli mi najít bydlení a na první sezonu jsem dostal služební auto, ale v kancelářích nebyl nikdo, kdo by měl speciálně mě na starost. Takhle to v NHL nefungovalo. Platilo jasné pravidlo: tady máš dost hezký plat a o svoje soukromé věci se postarej sám.

Quebec je specifický i v tom, že na rozdíl od bilingvního Montrealu tam s angličtinou nepochodíte. Možná budete mít štěstí v pár obchodech v centru. Nebo vás vyslechnou, ale hrdě odpoví francouzsky. V takových chvílích jsem byl ztracený, protože učit jsem se začal angličtinu, jak mi všichni radili. Ze dvou jazyků najednou bys měl v hlavě zmatek, říkali.

Peter naštěstí už francouzsky mluvil, tak kdykoli jsem potřeboval, šel se mnou. Bez něj bych si nezařídil ani účet v bance. K tomu jsem musel řešit i doklady, doktory, pojištění, kreditky…

Asi největší změnou proti životu v Československu byl můj plat. Najednou jsem si mohl koupit téměř cokoli. Ani se nedivím, že některým nováčkům se v takové situaci zamotala hlava. Za podpisový bonus si pořídili cadillac, pak luxusní byt, ale po měsíci vypadli ze sestavy nebo šli na farmu a najednou neměli z čeho žít. Úplně ztratili soudnost a pojem o realitě. Nebo se na ně přilepili vyžírkové, co se tvářili jako kamarádi, přitom z nich jenom vycucávali peníze. Někdy to byly dost smutné příběhy.

Mými finančními poradci se naštěstí stali Šťaváci. Peter mě hned na začátku přesvědčil, ať podpisový bonus investuju do penzijního fondu. Byla to skvělá rada a bezpečně uložené peníze. Dneska z něj dostávám rentu a dostávat ji budu, dokud budu živ (nebo dokud Kanada nezbankrotuje).

Na větší investice jsem si netroufal. Marián si čtyři měsíce po příchodu do Quebeku otevřel bar Dix-Huit, podle čísla osmnáct, které nosil na dresu, mě však podobné věci nelákaly. Neměl jsem obchodního ducha ani tolik životních zkušeností jako on a hlavně jsem nechtěl utopit peníze v byznysu, jemuž nerozumím. Přísloví o ševcovi a kopytě má něco do sebe. Navíc tenkrát mi alkohol dost chutnal a ještě si otevřít diskotéku, to bych byl do měsíce na mizině.

Chvíli mi i trvalo, než jsem poznal hodnotu peněz. Každé dva týdny jsme od klubu dostávali šek, něco jsem uložil do banky a zbytek si nechal vyplatit, ale dlouho jsem si neuvědomoval, jaké jsou ceny v obchodech, jaká suma je odpovídající a jaká už moc vysoká. Až za pár měsíců jsem taky pochopil, že když jdu nakoupit, nemusím mít po kapsách štosy stodolarovek.

Nebo si vybavuju, jak jsem po konci první sezony šel s Peterem něco vyřídit kvůli daním a říkám mu, ať na mě počká, že ještě musím v bance vybrat hotovost, protože druhý den letíme za rodiči do západního Německa.

„A kolik si jdeš vybrat?“ zajímal se Peter.

„No, nevím. Asi tak třicet tisíc dolarů.“

„Proboha, proč tolik? Ty tam budeš kupovat barák?“

Byl jsem prostě mimo. Neměl jsem ponětí, jaký je kurs, kolik marek za kanadské dolary dostanu a kolik jich na měsíční cestu do Evropy potřebuju. Stejně jako jsem nevěděl spoustu dalších věcí. Naštěstí tu byl vždycky někdo ze Šťaváků, aby mě usměrnil a poradil mi.

Díky.

Na vysněný první zápas v NHL jsem čekal skoro dva týdny. Zase do tak studené vody mě kouč Bergeron hodit nechtěl. Protože zatímco ostatní měli za sebou tréninkový kemp, já teprve naháněl kondici, kterou jsem poztrácel ve Švýcarsku.

A rozkoukával se v novém hokejovém světě.

Dneska když jdou mladí kluci do zámoří, vědí o NHL skoro všechno. V televizi viděli spoustu utkání, přečetli si kupu článků a rozhovorů, na zkušenosti se můžou zeptat starších hráčů, další rady a pokyny dostanou od agenta. My jsme znali jména největších hvězd a názvy klubů, věděli jsme, že se hraje na úzkém kluzišti a na ledě to jiskří. A víc nic. NHL pro nás znamenala krok do pološera.

Řadu zážitků jsem si odnesl hned z úvodního tréninku. Peter mě předem upozorňoval, že si budu muset zvykat na úplně jiné tempo. Taky že ano. V Quebeku jsme pořád makali nadoraz. Tréninky byly krátké, ale svižné. I před utkáním. Z Vítkovic jsem byl zvyklý, že poslední den jsme to na ledě jenom tak polechtali, to v NHL se šlo do všeho naplno. Starty a brzdy byly pravidelnou součástí předzápasové přípravy. U nás bychom reptali, že se trenér asi zbláznil, že po takovém zápřahu budeme mít těžké nohy. Tady se o podobných věcech nediskutovalo.

Nikdo si nedovolil nic vypustit, ani když se trenér zrovna nedíval. Všichni jsme věděli, že na každé místo čekají na farmě čtyři nažhavení adepti. Jednou by ještě nade mnou přimhouřili oko, potom by přišla výstraha a potřetí už bych v ruce držel lístek na autobus. Jak se v Kanadě říká: z NHL na farmu je to sto mil, zpátky tisíc.

I proto tréninky měly nasazení, jako by nás při nich povzbuzovaly plné tribuny. Každý chtěl ukázat, že do mužstva patří. Někdy až moc. „Buď si jistý, že když se pojede jeden na jednoho, budeš mít rukavice v ksichtě nebo dostaneš sekeru,“ varoval mě Peter. „A nediv se, když se občas někdo popere.“

To jsem se tedy na začátku trochu divil. Dva chlapi uprostřed tréninku shodili rukavice, pustili se do sebe pěstmi, a když je ostatní po chvíli oddělili, vzduchem lítalo: Fuck you! Fuck you! Fuck you! A za pět minut se tomu smáli jako malí kluci.

V prvních dnech jsem si musel zvykat i na to, že při každém tréninku, při každém cvičení mě spoluhráči bedlivě pozorují. Věděli, že Peter je superstar, hned v první sezoně udělal přes sto bodů a získal Calder Trophy jako nejlepší nováček NHL, ale byli zvědaví, co jim ukáže tenhle človíček, jehož jméno nikdy neslyšeli. Navíc taky Evropan.

Co si budeme povídat, nevítali nás s otevřenou náručí.

Zvláště v Quebeku, kde byl tým složen převážně z frankofonních Kanaďanů, to bylo citlivé téma. Dva dny po mém příletu Maurice Richard, jedna z největších legend hokejové historie, napsal v sloupku pro Le Journal de Montréal, že angažováním Evropanů si NHL podřezává větev: „Nebude to dlouho trvat a v Quebeku bude hrát víc Evropanů než Kanaďanů. Naposledy se v pátek k bratrům Šťastným připojil Miroslav Fryčer a začal nosit dres Nordiques. Začíná být tragikomické, že bossové NHL akceptují příliv Evropanů, když přitom vidí, že to ničí kariéry kanadských hráčů.“

Richard byl stará škola a za jeho časů ve čtyřicátých a padesátých letech bylo vzácností, když v mužstvu hrál nějaký Američan. A najednou čtyři Čechoslováci v jednom týmu! Co by dneska asi říkal na Dány, Němce, Slovince…

Ze svého pohledu měl však pravdu. My jsme skutečně Kanaďanům brali práci. Můj příchod do Quebeku znamenal, že někdo z domácích musel mužstvo opustit a přesunout se do American Hockey League, kde vydělával mnohem míň. Každá tisícovka dolarů, o kterou přišel, tenkrát dost bolela, protože platy ze začátku osmdesátých let se nedaly srovnávat s tím, kolik peněz se v NHL točilo o deset let později. Nebo dokonce teď. Vždyť spousta hráčů musela v létě chodit do práce. Dělali vyhazovače, makali v docích nebo pracovali na své farmě, aby uživili rodinu.

A do toho jsme přišli my, s nadstandardními smlouvami. Já bral o polovinu víc, než byla průměrná gáže v NHL. Na druhé straně nám klub penězi kompenzoval to, že jsme doma všechno opustili a utekli do Kanady. Navíc jsme měli něco za sebou, nepočítalo se s námi do třetí lajny. Ale ani tohle nám na sympatiích nepřidalo.

Nikdo ze spoluhráčů mi sice do očí neřekl, že jsem vetřelec, který Kanaďanům zabírá místo, ale v začátcích bývaly jejich pohledy nepříjemné. Peter mě varoval, ať si je raději moc nepouštím k tělu a nejsem k nim za každou cenu upřímný. Nebo se mi to vrátí, ani nebudu vědět odkud. Všichni sice vykřikovali, že jsme jeden tým, tvářili se happy, ale byla to přetvářka. Nebylo těžké ji prokouknout. Každý z mužstva byl sobec. Bez ohledu na hesla, která nám vtloukali do hlavy. Každý jsme hráli o svoje body, o svoji kariéru, o svoje peníze. I atmosféra v kabině byla jiná než u nás. Byli jsme spolu dvě hodiny při tréninku, udělali si svoji show a pak si všichni šli po svém.

Spoluhráči si názory na Evropany nechávali pro sebe nebo si je možná řekli někde stranou, ale soupeři ohledy brát nemuseli. Tvrdě po nás šli a řezali nás jako žito. Jenže my jsme se nesměli nechat. Museli jsme jim to vracet, abychom dokázali, že máme stejné právo hrát NHL jako oni. Mně rok trvalo, než jsem si na ledě získal respekt. Teprve když ostatní viděli, že nemám problém shodit rukavice, případně někoho píchnout hokejkou mezi nohy, začali mě brát.

Nadávky ale neustávaly. Pořád jsem pro ně byl European shit nebo fucking communist.

Některé poznámky však byly spíše projevem nevzdělanosti a ignorantství než snahou zasáhnout nás na citlivém místě. Kanaďani kolikrát ani netušili, kde leží Wisconsin, natož aby měli povědomí o životě za železnou oponou. Kdo někdy neletěl do Evropy na světový šampionát nebo nebyl z druhé generace imigrantů, aby něco znal z vyprávění rodičů, tak věděl prd. Takovým lidem nemělo cenu vysvětlovat, že v Československu se neplatí dolary, a že když je v Kanadě noc, u nás svítá.

Jeden z pozdějších spoluhráčů se mě dokonce s vážnou tváří ptal, jestli jsme doma měli podlahu a okna. Pitomec. Asi si myslel, že jsem žil v zemljance. K tomu míval blbé narážky na Evropu. „A ty jsi kdo?“ vystartoval jsem na něj. „Indián? Podle jména bych skoro řekl, že tvůj děda byl taky nějaký European shit.“

Na podobné řeči bylo nejlepší odpovídat na ledě. Ideálně góly.

Premiéru v NHL jsem si odbyl proti Minnesotě North Stars. Dlouholetá touha se stala skutečností 12. října 1981, v quebecké hale Colisée.

Už předzápasové rozbruslení mě dostalo. Všichni bez přileb, s vlajícími vlasy. Kroužili jsme po ledě a já věděl, že oči patnácti tisíc lidí na tribunách jsou upřené na mě. Dva týdny v novinách četli o novém hokejovém uprchlíkovi z Československa a teď se konečně mohli podívat, co jim předvedu.

Rád bych vám na následujících řádcích do detailů povyprávěl, jaký to byl úžasný zápas a kolik nezapomenutelných zážitků jsem si odnesl. Ale bohužel si z něj nic nepamatuju. Mám velké emoční okno. Prohráli jsme 2:4 a v útoku jsem nastupoval s Marcem Tardiffem a Réalem Cloutierem, to je jediné, co vím. Zbytek zůstal zahalený v mlze.

I když jsem měl za sebou utkání na olympijských hrách a mistrovství světa, tohle bylo něco úplně jiného. Ocitl jsem se uprostřed vlastního snu a jako bych se pořád zdráhal uvěřit jeho kulisám. Snažil jsem se atmosféru nevnímat, ale nešlo to. Naprosto mě pohltila. Byl jsem ze všeho tak mimo, že jsem nevěděl, jestli jsem v Ostravě, ve Švédsku, nebo v Quebeku. Zápas okolo mě jenom prosvištěl. Občas jsem se potkal s pukem, někam ho přihrál nebo vystřelil, ale žádný velký výkon jsem nepředvedl.

Jak jsem si byl po prvním utkání za Vítkovice jistý, že na ligu mám, po premiéře v NHL ve mně pochybnosti trochu hlodaly. Všechno bylo jiné. Led, tempo hry, konkurence. Zatímco doma jsem se svými 184 centimetry a 85 kilogramy platil za kus chlapa, tady bylo takových nebo ještě urostlejších hokejistů plné kluziště.

Další zápas jsme hráli v Buffalu, ale protože jsem pořád neměl vyřízená pracovní víza do USA, zůstal jsem v Quebeku a pár dnů trénoval s juniorským týmem Remparts. Lepší věc mě potkat nemohla. I když nás po ledě šíleně honili a já v duchu nadával, že po takové šichtě nebudu moct hrát, ohromně mi to prospělo.

Když jsem pak nastoupil proti Torontu, najednou jsem cítil, že dneska to bude ono. Nohy mi šly, mlha zmizela. Dostal jsem přihrávku a vrátil ji, povedla se mi klička a jako by ze mě všechno spadlo. Uvolnil jsem se. Soustředil se pouze na svoji hru a zápas si užíval.

V čase 17:34 se rozjela rychlá akce: Marián Šťastný zavezl puk k zadnímu mantinelu, přihrál ho zpátky mezi dvěma beky a já zblízka prostřelil Bunnyho Larocquea. Senzace! Měl jsem z gólu takovou radost, že jsem udělal piruetu a políbil čepel hokejky. Lidi šíleli. Torontský trenér Mike Nykoluk si po zápase postěžoval, že jsem hotdog a dělám až moc velkou show. Ale já byl zvyklý dávat emoce do hry i do oslav. Vstřelit první gól v NHL pro mě nebyla taková samozřejmost, abych si jenom obyčejně plácnul se spoluhráči a odjel na střídačku.

Začal jsem si věřit a dovoloval si víc a víc. Když jsem v 32. minutě projel pásmem a přidal druhý gól, myslel jsem, že se zblázním radostí. Za dalších pět minut mi tam padl třetí, tentokrát jsem doklepl Tardiffovo nahození od pravého mantinelu, a to byl vrchol všeho. Něco úžasného. Pocit absolutního štěstí. Můj druhý zápas v NHL a hned hattrick!

Vyhráli jsme 6:4, byl jsem vyhlášený hlavní hvězdou utkání a lidi skandovali moje jméno. Teď jsem si byl jistý, že i na tuhle ligu mám.

Text je úryvkem z knihy Můj divoký hokejový život, kterou si můžete koupit na stránkách www.frycer.cz.

Jana Mensatorová a archiv Miroslava Fryčera

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.