Ego

Radim Cepek

Ego

„Nesmíme prohrát. Někam ho natlač a pořádně mu nalož.“

Míra Hanzlík se nechal vyhecovat. Zajel v rohu hřiště do Aleše Zálesného, dal mu třikrát do ledvin a byli v sobě.

Normálně se zostra porvali. Pěkně natvrdo.

Takhle skončil dopolední trénink florbalové reprezentace před semifinále mistrovství světa 2004. Holt proti sobě hrály lajny, kde byla absolutní rivalita. Kreténi z Prahy a Havířova proti vidlákům z Ostravy. Každá strana chtěla mít nad tou druhou navrch.

Do soubojů jsme chodili naplno. Začínalo to hned na rozcvičení. Řezalo se to už při zahřívací hře 5 na 5 na jednu bránu. Kdo prohrál, řešil to zbytek dne. Díky stejnému nastavení to sice často lítalo, ale taky vznikla kamarádská parta, která se respektovala.

Rvačka byla základem největšího úspěchu české historie.

Kluci vychladli. Jeden byl oporou obrany, druhý řádil v útoku. Tímhle se utvrdili v tom, že do toho dají všechno. Za hodinu se všemu smáli u jídla a večer jsme v Curychu vypleskli 5:3 domácí Švýcary. Po důstojné finálové prohře 4:6 se suverénními Švédy jsme měli stříbro.

Blbá je na tom jediná věc. Na tenhle turnaj se dodnes nostalgicky vzpomíná…

S hokejem jsem skončil v sedmnácti a táta mě pěkně seřval. Nechápal, že to vzdávám. Byl trenérem mládeže a jelikož se s mámou rozvedli, vídal jsem ho hlavně na zimáku v Havířově.

Nechal jsem toho jen tak. Ze dne na den.

Na průmyslovce jsem měl čím dál tím větší problém dostat se do kádru, protože mě všichni přerostli. Neúspěch mě unavil, ale tátu to štvalo, protože věděl, že ještě vyrostu.

Za dva měsíce mi kluci nabídli, ať s nimi v tělocvičně zkusím florbal. Mít v ruce zase hokejku bylo přesně to, co jsem potřeboval.

První trénink v roce 1992 korespondoval s dobou.

Klasická dřevěná tělocvična.

Mantinely z gymnastických laviček.

Branky svařené z trubek a hřiště, kde se dalo hrát maximálně 4 na 4.

Já držel v ruce plastovku se zelenou čepelí, která byla úplně rovná. Florbalka. Koupil jsem ji za 140 korun. Po první hře jsem běžel k babičce do garáže. Hodil jsem tu věc do svěráku, zbrousil ji rašplí a ohnul hořákem.

Vydržela jen chvilku.

Na prvním turnaji v Praze už jsem měl za peníze z brigády nejlepší vybavení, jaké tehdy bylo. A táta, který se novému sportu nejdřív smál, mě začal maximálně podporovat. Viděl, že mi to jde. Za půl roku mě vzali do reprezentace a bylo jasné, že za to mohla hokejová průprava. Dril pěti tréninků týdně a dvou víkendových zápasů se projevil skoro okamžitě. Tak na tom ale byla i řada ostatních kluků. Byli jsme sportovci sesbíraní ze všech koutů.

Je fakt, že jsme to zpočátku všichni brali jako hokej s děravým míčkem, který se hraje na parketách.

Na prvním mistrovství Evropy 1994 ale přišel zlom. Začal jsem být hrozně ctižádostivý a hokejové sny přenesl do florbalu. Měl jsem zrovna svaťák, těsně před maturitou, ale učení šlo trochu stranou a já se rozhodl, že tomu dám všechno.

Nejdřív jsem chtěl v Ostravě ze třetí lajny do první.

Pak mě lákalo být oporou Tatranu Střešovice, nejlepšího týmu v Čechách.

Pak jít do zahraničí – do Švédska za zkušenostmi, do Švýcarska za pěkným životem.

Pak porážet nejlepší a hrát finále na mistrovství světa.

Pak se zařadit mezi ty, kteří symbolizují svůj sport.

Nová motivace mě hnala vždy dopředu. Moje ego dnes rádo slyší vnitřní hlas, který říká, že se všechno povedlo.

Rozhodl jsem se jít cestou, kdy dám florbalu vše. I když jsem věděl, že to pro osobní život a budoucnost není ideální. Ostatní kluci mé generace jsou nyní manažeři a podnikatelé na vysokých místech. Mají spokojené rodiny.

Mě potkaly dva rozvody.

Za úspěch ve florbale si nic nekoupíte. Ale já dělal to, co mi napovídalo srdce. Díky lásce ke sportu mám krásné vzpomínky. Odměnou za dřinu je splněný dětský sen. Šel jsem za ním od první chvíle a nehodlal zastavit.

Matte Forslund měl přezdívku Mr. Unihoc. Celou kariéru nosil čelenku téhle značky. V roce 1993 jsem ho viděl v akci na turnaji Czech Open. V 35 letech hrál na dvě lajny a neslezl z placu. Prostě švédská legenda. To bylo jedinkrát, kdy jsem si řekl: Takhle to chci hrát!

Ostatní hvězdy florbalu pro mě nebyly vzory, ale konkurenti. Niklas Jihde, Mika Kohonen, Matthias Hofbauer. Chtěl jsem se jim co nejvíc přiblížit a porazit je. Nestačil mi jen pocit, že jsem si proti nim zahrál a dostal klepec.

Věděl jsem, že trénují čtyřikrát týdně. Já musel víc, abych měl šanci.

Švédi, Finové a Švýcaři předváděli v devadesátých letech jiný sport než nějací Češi. Rychlostně i technicky. Tak nějak to bylo jasné, ale tehdy ještě nebyl Youtube. Takže každá srážka s realitou byla povinnou školou. Museli jsme odkoukat, jak se hýbou. Vybavení měli stejné, způsob hry jiný. Na mezinárodních turnajích bylo samozřejmé chodit na tréninky elity.

Magnus Augustsson, který nám vždycky dával strašně moc gólů, měl speciální bekhend. My na něm viseli očima a z jednoho pozorování těžili třeba celou sezonu. Když už jsme si mysleli, že to umíme, přijeli jsme na další akci a oni měli pět novinek…

Devadesátá léta byly pionýrské začátky, které z nás později udělaly sportovce. Obvykle jsme s nároďákem spali v kempech nebo motelech. Třeba i deset dní ve dvojici na jedné posteli. Tradiční byly školní palandy na soustředění ve Dvoře Králové. Ve Finsku nás dali do sklepa hokejové haly a ve Švýcarsku se dokonce celý tým ubytoval v protiatomovém bunkru na třicetilůžáku. Bojové podmínky.

Když si někdo chtěl posvítit baterkou, vzbudil všechny ostatní. Jednomu se chtělo na záchod, ostatní toho nebyli ušetřeni. Trenéři a maséři samozřejmě chrápali, takže spánek připomínal spíš kurz sebeovládání.

Vystačili jsme si. Hromadnou zábavou se stal ping pong s pantoflemi. Užívali jsme si, že reprezentujeme, dávali sportu každou volnou chvíli a byli hodně spolu. Vznikal tým. Vedli ho přeučení hokejoví trenéři, ale zároveň chlapi se životními zkušenostmi a nadhledem. První lajna Tatran, druhá Ostrava, třetí mlaďoši a kluci z Vítkovic. Znali jsme své role.

Nejlepší nám pak stejně dali 15:0, ale každý další souboj nám ukazoval, co musíme zlepšit. Přicházely postupné cíle. Nejdřív prohrát třetinu maximálně o dva góly. Pak nějakou třetinu remizovat.

Já se nakonec rozhodl přestat jen hrát florbal a stát se naplno florbalistou.

„Vzali jsme si tě jako atrakci.“

Uvítací věta od trenéra Tranasu, který hrál druhou švédskou soutěž, mi nevadila. Ani to, že jsem spal celý rok u kouče v obýváku.

Byl to splněný sen.

Hrál jsem jako první Čech v zemi, kde vznikl florbal. Je to historie stará dvacet let a vzpomínám na všechno strašně rád. I na to, jak jsem se přetrénoval. Neznal jsem míru, ale do budoucna mi to pomohlo. V klubu říkali, abych brzdil a neničil se, ale neposlouchal jsem.

Díky konkurenci jsem zjistil, že hraju komplexně, ale stačí to jen na průměr. Pro mě to bylo málo. Makal jsem navíc a měl jasný plán. Hodinu před tréninkem střílet na bránu, po něm běhat lajny a jezdit slalom mezi kužely. Nebo si aspoň přihrát tisíckrát o mantinel. Zabralo to víc času než celá příprava s týmem.

Jen trénovat bych asi zvládl, ale zavařily mě další věci. Každý v klubu pracoval. Já měl postaráno o stravu a nocleh, vedle toho jsem rozvážel poštu a každý den chodil na švédštinu. Jel jsem v permanentní únavě a moc mi to nešlo.

Všechny chyby jsem si uvědomil a o dva roky později toho využil při dalším angažmá ve Växjö. V nejvyšší soutěži. Měl jsem vlastní byt a k tomu práci u soustruhu v továrně na lednice.

I to symbolizuje mou kariéru. Chápu, když mi někdo dnes jako čtyřicátníkovi říká, že jsem dělal celý život podřadnou práci a nemám praxi. Zaměstnání bylo vždy takové, aby mi dovolilo soustředit se na florbal. Skladník, servis televize, obchodní zástupce, montér součástek do motorů… Kariérně jsem nestoupal, stačilo mi vědět, že nejpozději v pět hodin skončím, odpočinu si, najím se a vyrazím na večerní trénink do haly.

Ve Växjö to mělo ještě další rozměr. Abych všechno stíhal, jezdil jsem celý rok na vypůjčeném kole. I přes zimu v minus dvaceti. Nepřipadal jsem si zvláštně. Nebral to jako odříkání. Naopak, v mých očích to byl luxus jako v NHL. Před prvním mistrákem jsem si fotil šatnu a byl ze všeho vykulený. Můj dres byl před každým tréninkem vypraný a připravený na věšáku. Vedle něj byly vyskládány ručníky a láhve. O všechno se staral „material keeper“.

Pořád u mě převládala vděčnost za možnost hrát venku. Tím spíš, že Česká republika ještě nebyla v Evropské unii a získat pracovní povolení nebyla sranda. Proto se každá smlouva uzavírala maximálně na rok.

Švýcarsko, to byl jiný příběh. Všichni kvalitní hráči tam chodili i kvůli skvělé životní úrovni, což zvedalo kvalitu celé soutěže. Systém fungoval spolehlivě. Klub sehnal práci na částečný úvazek, která se dala skvěle sladit s tréninky a zápasy. Lepší hráči měli placený byt, auto a mobil. Patřil jsem k nim. Byl to poloprofesionální život se vším všudy.

Tam je výhoda, že si i prodavač v obchodě může našetřit z jedné výplaty na dovolenou v Karibiku. V přepočtu na české peníze jsem se měl úžasně.

Vybral si mě Rychenberg. Desátý tým z dvanáctičlenné tabulky. V přípravě jsem byl průměr, ale šíleně mi pomohlo, že si mě oblíbil hlavní trenér Sascha Brendler. Byl to nesmírně pozitivní člověk a uměl předat každému energii. Postavil tým, který se podřídil mému všestrannému stylu, což je to nejlepší, co se může hráči stát. Ostatní kluci uvěřili, že když dám gól, vyhrajeme.

Vracel jsem jim to, jak nejlíp šlo. Nikdy jsem si neříkal, že jsem dobrý, to bych se uspokojil a neměl důvod dělal další kroky vpřed. Ale ten rok jsem zjistil, že umím číst hru líp než ostatní a mám nadprůměrný výběr místa. Řídil jsem tým na centru jako univerzál. Kluky to bavilo stejně jako mě, protože viděli, že nejsem sobec. Nemusel jsem pořád držet balonek a hrál jsem i do obrany.

Tým vyhrál základní část soutěže o dvacet bodů.

Já byl v čele bodování.

Rychenberg byl nadšený, zbytek ligy míň. Soupeři mi nakládali. Cítili, že je začínám přerůstat. Nadávali mi do Rusáků a posílali mě k Turkům prodávat kebab.

Smějte se, ale já byl nadšený. Znamenalo to, že se bojí a chtějí mě vykolejit.

Švýcaři jsou hodně inteligentní a věděli, že vynikám díky nim. Rychle jsem pochytil jejich smysl pro disciplínu a organizaci. K tomu jsem přidal schopnost improvizovat, což postupně přebíral celý Rychenberg.

Začalo se říkat, že hrajeme počesku.

Zjednodušeně to znamená, že jsem spoluhráče naučil signály z hokeje. Spoléhali jsme na protiútoky a takzvané citróny. Běžíš za bránu, přihráváš zpětně před první tyčku a jdeš do tlaku. Dávali jsme tak gól každý zápas. V lajně jsem měl dva osmnáctileté kluky, jeden skvěle střílel, druhý to odmakal, já dirigoval. Byly to parádní roky.

A co bylo vůbec nejlepší. Táta se dal na florbal a maximálně mě ve všem podpořil. Začal trénovat v Havířově. Pak chvíli pracoval v USA a po návratu ho angažoval Tatran Střešovice, se kterým vyhrál extraligový titul.

Byl jsem především hráč, vedle toho mě zajímaly souvislosti našeho sportu. Kdo kam přestoupil, kdo může jít ven, kdo vede v Čechách tabulku i bodování, kdo začal trénovat. Takže jsem se pokusil seznámit Saschu Brendlera se Zdeňkem Skružným, hlavním trenérem nároďáku. Oba si sedli, rozhodli se spolupracovat a my začali hrát na parádní úrovni. I díky tomu je pro mě stříbro z roku 2004 speciální.

Trenéři měli nadhled. Český kouč uměl pracovat s mentalitou hráčů, švýcarský prvek zase představil vizi v podobě medaile. Tým našel společnou řeč. Měli jsme volnost, uměli se sami pohádat i usmířit.

Moje lajna s bratry Kožušníky si vždy vše vyříkala u jídla. Každý znal svou roli a v celém týmu nebyl jeden článek, který by chtěl jít jinou cestou než ostatní. Fakt!

Pak se ale stalo, že jsme s nečekaným úspěchem nedokázali pracovat.

Florbalový růst měl gradovat domácím šampionátem 2008.

Jenže začal sešup.

Už dva roky předtím jsme měli ve Švédsku skvělý tým a věřili si zase na finále. Jako největší problém se nakonec ukázalo, že tam bylo hodně výrazných osobností.

Patřil jsem k nim.

Byli jsme bez medaile, ale hráli výborně. Stejně bohužel dopadlo i mistrovství v Praze a Ostravě. Já to jako kapitán nezvládnul. Neunesl jsem velkou odpovědnost. Naštěstí to táhli ostatní, ostravský útok a vítkovická obrana.

Po turnaji se řešilo, kdo povede nároďák po Zdeňku Skružném. Oslovila mě unie, protože mi mezitím v Rychenbergu svěřili roli hrajícího trenéra. Bylo to příjemné, ale já se cítil pořád víc jako hráč. Tak jsem doporučil bývalého parťáka z reprezentace Tomáše Trnavského.
Měli jsme podobné osudy. Jako obránce si vybudoval ve Švýcarsku jméno a byl trenérem Grünemattu.

Byli jsme kámoši, bohužel se to zvrtlo.

V přípravě na mistrovství světa 2010 jsem na tom byl fyzicky výborně. Trénoval jsem jako profík, dařilo se mi a byly z toho problémy. Trnek neměl žádného kvalitního asistenta. Chtěl, abych fungoval napůl jako hráč a napůl jako jeho konzultant.

Byl jsem ctižádostivý, chtěl perfektní tým. Projevovalo se to tím, že jsem držkoval, když jsme dostávali od nejlepší trojky nálož.

Bylo mi jasné, že máme na víc. Byl jsem přísný sám na sebe i na své okolí a vadilo mi, když někdo neměl zájem pracovat líp.

Paradoxně se vše vyhrotilo po historické remíze se Švédy, kteří vyhráli až na nájezdy. Nás to uspokojilo a přišly výprasky od Finů i Švýcarů.

Kouč vyzval na konci turnaje všechny hráče, aby se v kabině vyjádřili k výkonům. Já byl hodně kritický a řekl, že nejsme měsíc před vrcholem sezony připraveni, jak máme. Dost jsem si otevřel hubu a někteří důležití hráči mi začali dávat za pravdu. Trenér znejistěl. Nesouhlasil s tím, abych znevažoval taktiku před celým týmem, ale já řekl tak jako každý, co mi vadí.

V té době se začal florbal v Čechách prosazovat jako televizní sport. Následkem bylo, že si kluci z extraligy, hlavně někteří mladí z Vítkovic, mysleli, že jsou velké hvězdy a tým by měl stát na nich. Neměli úctu. Tak jsem jim společně s dalšími zkušenými oporami zpříma řekl, že zatím jsou v repre od nošení vody a respektování zaběhlých pravidel. A že by měli být rádi i za třetí lajnu. Všichni před nimi si tím prošli. Vždy to v týmu fungovalo, jen u nich ne.

Místo toho, aby to vzali jako motivaci být lepší a dali týmu kus sebe, začali nás nesnášet. Starší hráče nebrali jako někoho, kdo je může něco naučit. Byli jsme pro ně spíš vyvrhelové.

Dopadlo to blbě. Trenér mi den před oznámením nominace zavolal, že nejedu. Hodil to na hráče, že prý nejsem u většiny z nich oblíbený.

Já osmdesát procent z nich obvolal a zjistil, jak se věci mají. Vůbec to netušili. Proto se na bývalého přítele dodnes neumím ani podívat. Je to pro mě pan Trnavský. Přes to nejede vlak.

Byla to kudla do zad. Nic jiného.

Mohl jsem v té době být společně s Norem Fauskangerem jediný, kdo absolvoval v řadě všechny mistrovství světa.

Kdyby mi to oznámil měsíc nebo půl roku dopředu s tím, že už na to podle něj nemám věk nebo schopnosti… Vzal bych v pohodě i to, kdy by s předstihem řekl, že mě v nároďáku prostě nechce. Ale takhle, den před nominací, jsem to nepobral. Lidsky mě zklamal, neuměl se postavit za svůj názor. On na mě má taky dost vyhraněný pohled.

Šampionát byl zvláštní. Kluci uhráli bronz, Švýcary v boji o medaili naprosto přejeli. Tým ale předtím ani potom nehrál dobře.

Špatné výkony se spojovaly se mnou. Prý jsem mohl za rozklad a blbou atmosféru.

Medaile všechny uspokojila a o dva roky později na dalším mistrovství vypadl český výběr pod vedením pana Trnavského ve čtvrtfinále. Navíc se prohrálo s céčkovými zeměmi Lotyšskem a Norskem.

Jak asi tušíte, štvalo mě to.

Moje povaha mi nedovolila se o to nezajímat. V té době jsem už byl zpátky doma. Nejdřív jako hráč, pak jako trenér Chodova. Vnímal jsem prudký sešup. Zatímco v roce 2010 se extraliga v pohodě vyrovnala té švýcarské, o dva roky později to už neplatilo. Lidi se začali pěkně flákat a šlo to do kopru. Jezdil jsem poctivě sledovat reprezentaci na turnaje. Byl to tým bez tváře.

Chtěl jsem s tím něco udělat a rozhodl se jít do konkurzu na post reprezentačního trenéra. To obnášelo připravit podrobnou koncepci a plán, jak být úspěšný.

Aby to mělo smysl, musel jsem ukončit hráčskou kariéru.

Vím, že jsem měl po panu Trnavském ideální pozici. Lidi zase chtěli pracovat, protože cítili, že jsme pro smích. Já byl ctižádostivý jako nikdy a měl plán vrátit český florbal zase mezi nejlepší. To znamená pokusit se o to, co fungovalo v roce 2004. Mohli jsme prohrát, ale muselo to mít úroveň.

Plán byl jasný. Zpřísnit přístup. Kdo chtěl být v repre, musel dělat něco navíc. Zavedl jsem pravidelné tréninky širšího týmu po celé republice. Kluby sice remcaly, ale přizpůsobily se programu. Některé chtěly, protože v tom viděly smysl. Další prostě musely, protože se bály, že pak jejich hráči nebudou v nominaci.

Nikdo nestál o další výbuch. Pro hráče, kteří ho zažili, to bylo hodně poučné. Zlepšovali jsme se. Bylo to parádní období a já věřil, že přijde něco velkého.

Nejhorší, co můžete udělat, je dát Švédům rychle první gól.

Kdysi se mi to povedlo. Byl to takový náhoďák v půlce první třetiny. Nikdo to nečekal. Přišel jsem na střídačku a místo radosti mi všichni začali napůl vážně říkat, že jsem idiot.

Prohráli jsme 13:1.

Ještě horší bylo vědomí, že soupeř jel na půl plynu. Nebrali nás jako sobě rovné.

Chtěl jsem, aby to aspoň jednou bylo jinak. Proto budu mít už navždy v paměti 25. duben 2014.

Pátek. Osm hodin večer. Starý zimák v České Lípě. První zápas Euro Floorball Tour, ale jinak už můj třetí mezinárodní turnaj v pozici trenéra.

Na těch předchozích jsem zjistil důležitá fakta.

Češi nejsou schopni předvést na úrovni tři těžké zápasy ve třech dnech. Ale Švédi a Finové taky ne. Proto v pátek nehrají naplno.

Věřil jsem v dobrý výsledek, ale paradoxně jsme Švédy nechtěli porazit. Řekli jsme si, že na ně ještě nemáme. Navíc přišlo hodně omluvenek, opory léčily zranění. Víc jsme se soustředili na Finy a Švýcary. Proto například v bráně nastoupila dvojka David Rytych, jedničku Tomáše Kafku jsme šetřili. Sestava ale byla skvělá, kluci se znali už dva roky a všichni z toho měli radost. Já tehdy cítil, že jsem na hráče napojený.

Proto byl v poli například i Radek Gwudźdź. Kulturista z Mladé Boleslavi. Měl zrovna dobrou sezonu. Řekli jsme mu, ať každému Švédovi, kterého potká, naloží. Hrál tak, že byl skoro každý zákrok na pět plus do konce, ale soupeři byli namakaní a naštěstí na nich nebylo moc vidět, jak je mele.

Švédi přivezli super tým. Po pěti minutách dali gól a mělo se jet podle klasického scénáře. Kluci makali, lidi je hnali, ale brzy to bylo 1:3. Najednou začalo pršet, voda prosákla stropem a kapala na palubovku. Zápas se na čtvrt hodiny přerušil. Švédi to chtěli kontumovat, ale organizátoři dali pod střechu plachtu, aby se mohlo pokračovat. Soupeř se nechal přemluvit a nám ta pauza pomohla.

Následoval masakr. Otočili jsme to na 5:3 a hráli pořád na tři lajny.

Začali do nás bušit. 71 vteřin před koncem snížili na 6:5. Všichni byli v transu a já společně se Zdeňkem Skružným, který byl u týmu tentokrát jako asistent, říkal jediný povel. „Uklidněte se“.

Doteď mám v živé paměti, jak útočník Patrik Dóža udělal v poslední minutě naplno čtyři sprinty přes celé hřiště. Viděl jsem, že v téhle atmosféře nepotřebuju nic dělat. Byl konec. Po chvíli jsem odešel ze střídačky do šatny, abych se mohl vyřvat. Nedokázal jsem to v sobě udržet. Švédi to neprojeli, my podali výborný výkon a každý z kluků si to ohromně zasloužil.

Celý turnaj jsme vyhráli. Švýcary jsme přestříleli 8:7 a Finy porazili 3:2 na nájezdy. Věřil jsem, že na mistrovství světa můžeme přehrát každého.

Hráli jsme parádně, ale bohužel brali zase jen bronz. Nestačilo mi to, jenže medaile ostatní opět uspokojila.

Byl to začátek mého konce.

Když se řekne florbal, vybavím si rok 2004. Nejen díky stříbrné medaili.

Tehdy to byl mladý, zdravý a čistý sport.

Měli jsme našlápnuto zařadit se mezi tradiční kolektivní hry a postupně zvyšovat laťku.
Jako nadšení amatéři jsme si plnili sen a dávali tomu maximum. Byli jsme vděční za možnost hrát v reprezentaci.

Někteří z nás pracovali v zahraničí a k tomu měli v rámci angažmá možnost měřit se s nejlepšími. Každý, kdo byl v nároďáku, si místo vydřel a zasloužil.

Dneska?

Pracuje se, ale taky se hledají způsoby, jak si všechno usnadnit.

Nerad to říkám, protože jsem za poslední čtyři roky spoluzodpovědný. Český florbal verze 2017 je jen zájmový kroužek, který má reprezentaci a vynikající marketing. Nemůžu si pomoct. Šest let doma mi vzalo iluze a odhalilo přefouknutou bublinu. Prostředí mě semlelo. Vycuclo.

Jasně, potkáte spoustu fajn lidí, kteří podporují vizi dělat amatérský sport na profesionální úrovni. Jenže víc bylo bohužel těch, kteří se báli změny a kritiky. Místo zvyšování kvality jsem narazil na malost a žabomyší konkurenční boj.

Říkám to natvrdo. Takový jsem odjakživa.

Jako hráč jsem měl možnost makat sám za sebe do úmoru, ale jako trenér jsem k tomu musel přesvědčit ostatní. Chvíli to šlo, dlouhodobě ne. A to je právě ten problém.

Když jsem zavedl pravidelné reprezentační tréninky po celé republice, byla z toho historická výhra nad Švédy, dosud jediné prvenství v turnaji Euro Floorball Tour a bronz na mistrovství světa. Když jsem chtěl pokračovat a přidat na intenzitě, přišel náraz do zdi. Málokdo chtěl do nového levelu. Byl jsem nucen zrušit tréninky reprezentace, ztratil jsem sílu cokoliv měnit a bylo to vidět.

Zmenšila se konkurence. Kluci s dobrým charakterem nedostali možnost zlepšit se a prostě hráli ti, kteří měli jméno. I když chlastali nebo hulili.

Bez systematické práce nevyrostly nové osobnosti a ostatní se nemuseli vyvíjet. Spousta hráčů si našla komfortní zónu. Nedokázali jít až na výjimky za hranu. Stačilo jim, že jsou kamarádi, ale ukázalo se, že takhle úspěšný tým nevypadá. Nešlo nám to. Na rozdíl od soupeřů, kteří nás na loňském šampionátu zase pěkně rozebrali.

Skončili jsme čtvrtí, což pro mě ve florbale znamená poslední.

Sám jsem to nakonec zabalil.

Došla šťáva.

Měli jsme všechno ve vlastních rukách a podělali to. Výsledkem je, že to, co je z našeho sportu dnes, nemá parametry. Neodpovídá to kvalitní prezentaci, na níž pracují lidé ve vedení unie. Klobouk dolů před marketingem. Image je skvělá, sehnaly se desítky milionů, vysílá nás televize, to je super. Někteří trenéři v extraligových týmech díky tomu mají průměrnou mzdu a stále roste hodnota hráčů. Ale zapomnělo se na výchovu a prostředí zfrackovatělo.

Florbal vypadá cool, ale je to jen iluze.

Když se začneme srovnávat s nejlepšími, jsme trapní.

Jediný český hráč, který obstojí v elitní konkurenci, se dnes jmenuje Matěj Jendrišák.

Bohužel tady padají argumenty o tom, jak se sport za posledních deset let bleskově vyvíjí… Ale to je přece naprosto přirozený lidský proces. Systém, kdy se lidé vzájemně plácají po zádech, vede ke zhýčkanosti. Kluby řídí často lidé, kteří mají vztah k florbalu a umí sehnat peníze. Ale sportu vůbec nerozumí a chtějí vše řídit jako firmy. Hráči, trenéři i rodiče nasáknou jejich myšlením. Remcají a srovnávají nesrovnatelné. Vidí, že v hokeji a fotbalu bere i průměr skvělé peníze a chtěli by to taky. Už ale nechtějí vidět, že dva největší kolektivní sporty to na mezinárodní scéně pěkně projíždějí.

Peníze jsou víc než sport a tím trpí výchova dětí a dospívající mládeže.

Je mi to líto, protože jsme kvůli tomu podřadná garnitura. Neměli bychom si nalhávat, že je to jinak. Vždyť ani nemáme odpovídající trenéry. Pro dvanáct extraligových týmů se ještě jakž takž najdou správní lidé, ale jinak mají hlavní slovo na lavičkách řady klubů děti. A to je ten rozdíl. Mou generaci vychovali přeučení hokejoví trenéři. Taky to nebylo ideální, ale byli to dospělí chlapi. Měli rozum. Když jim chybělo vzdělání, nahrazovali to životními zkušenostmi. Dnes naopak děti trénují děti. Logicky se pak nelze divit, že většině stačí marketingový úspěch v podobě Superfinále extraligy v O2 Aréně.

Hra ale postrádá kvalitu, chtíč, chlapské ego a výkon, který má koule.

Stačí na to jen pomyslet a začínám být znovu naštvaný. Výsledkem je, že odcházím trénovat juniory do Švýcarska. Nemám chuť být součástí tohoto prostředí, mizím tak trochu bokem.

S vnitřním pocitem, že jsem neuspěl.

S vědomím, že mi hodně lidí nemůže přijít na jméno.

S myšlenkami na chvíle, kdy jsem zjistil, že největším soupeřem českého florbalu je český florbal.

S rizikem, že až se příště vrátím, budu zase často vnímán jako vykopávka, která dělá chytrého.

S vírou, že to dopadne jinak než teď.

Jana Mensatorová a archiv Radima Cepka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.