Drž hubu a jezdi

Leopold König

Drž hubu a jezdi

Bučeli.

Šlapal jsem kolem nich do kopce a ti lidé na mě bučeli.

Důvod? Měl jsem na sobě dres stáje Sky a můj kolega Chris Froome zrovna vedl Tour de France.

Jsem flegmatik, ale vytočit se umím. Zvlášť pokud vidím lidi bez vlastního názoru, jak jen tupě kopírují, co jim někdo nabulíkuje.

Zastavil jsem.

Úplně v klidu jsem sesedl z kola. Nejel jsem na vlastní výsledek, proto mi bylo jedno, jak tuhle etapu dokončím. Daleko víc než umístění mě totiž v tu chvíli zajímalo, co vede člověka k takovému chování, jaké předváděli tihle tři mládenci.

Rychle se mi potvrdilo, co jsem si myslel. Nepřemýšleli, jen dělali, co někde slyšeli.

Sotva jsem k nim přistoupil a zeptal se, o co jim jde a co jim vadí, z totálních floutků byli najednou beránci, kteří ze sebe nevydali ani slovo. Stáli a koukali. Přiběhl ke mně policista, aby se mi nic nestalo, ale to nebylo třeba. Ti kluci byli najednou krotcí.

„Frum. Frum,“ zahučeli, když jsem se zeptal znovu.

Hmm, tak to je důvod jako hrom bučet na závodníka. Proč Froome? Protože má žlutý dres? Protože je lepší než Francouzi?

Nic na to neřekli.

Oni vlastně ani proti Chrisovi osobně nic neměli, to si jen kvůli historii Tour spojili žlutý trikot s puncem něčeho, co ani není v lidských silách. Čeho se dá dosáhnout jen díky dopingu.

Uvědomuju si, že si za takovou image může náš sport sám. Tím, co se v něm dělo.

Posledních zhruba sedm let za to taky platil svoji daň.

Doping k cyklistice patřil dlouho, nicméně všechno vyplavalo na povrch. Tak jako vždycky u kauz z nejrůznějších oblastí. Boží mlýny prostě fungují. Jakmile se ukázalo, že v tom jede i Armstrong, bylo jasné, že bez dopingu se do první desítky, možná ani třicítky, na Tour nedostanete. Jestli byly výjimky, tak šlo o mimořádné talenty. EPO, hormon, který je tělu vlastní a dá se nabírat zvenčí, dokázal člověku přidat nějakých dvacet procent výkonu navíc. Správný trénink tak deset. Proto se tehdy moc nehledělo na přípravu a na výživu, spíš bylo nutné mít co nejlepšího doktora.

Znám tohle jen z vyprávění starších závodníků, ale kdykoliv byla možnost, ptal jsem se, jak vše fungovalo. Zajímá mě to. Chci znát detaily a chci taky, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo. Protože image sportu je nejdůležitější. Děti nemůžou vidět, že místo aby se trumfovaly ve svých dovednostech, stanou se z nich feťáci.

Musejí vědět, že sport je něco správného.

Při mých začátcích v profesionální cyklistice v roce 2008 už postupně začínali vyhrávat ti čistí. Zaváděly se totiž biologické pasy, které těch dvacet přidaných procent snížily tak na tři až pět, místo megadávek EPO už bylo možné brát jen zlomek.

Pro představu, vedle centrálně vyhodnocovaných hodnot z dlouhodobě odebíraných látek z těla nás hlídá i systém ADAMS. A to je věc…

Na tři měsíce dopředu musím hlásit, kde se budu každý den pohybovat.

Dá se to samozřejmě postupně upravovat, ovšem když se náhodou rozhodnu, že někam pojedu, musím dát o změně vědět. Jednu hodinu ze dne je ovšem tak jako tak třeba být na uvedeném místě.

Chcete-li nutně svoje tělo huntovat drogama, prostě zmizíte někam, kde se schováte a pomalu vás není reálné najít.

Občas je fuška nezapomenout. Zvlášť po sezoně, kdy jsem neustále někde jinde. Musím si dávat bacha, odnést to totiž můžete i kvůli nepozornosti, což je obrovský paradox.

Lidi, kteří dopovali, kolikrát nebyli chycení, protože naprosto precizně vše dodržovali, ale takoví ti volnomyšlenkáři, kteří v životě nic nevzali, dojeli na to, že si nehlídali právě systém hlášení pobytu.

Nezájem. Důvody jsou vedlejší. Nebyli na nahlášeném místě? Mají dva roky natvrdo.

Tři zmeškané kontroly od komisaře a je to. Třikrát vlastní blbost rovná se pozitivní dopingový test. Za tvrdý doping, za EPO a další sračky, nafasujete čtyři roky, ale ještě nedávno to bylo rovnocenné s porušením systému ADAMS. Přitom na vině vždycky nemusela být ani vaše chyba. V životě se přece stávají hrozné situace. Může se něco přihodit v rodině, nebo přímo vám, odvezou vás do nemocnice… Existuje milion různých nepředpokládaných situací, kdy zrovna Velký Bratr přijde k vám domů.

Sám jsem to zažil. Povinnou hodinu si nastavuju od sedmi do osmi ráno a běžně se mi stává, že mi před spaním naskočí: „Ty jo, ADAMS.“ Rychle na telefon, na speciální aplikaci, a tam nacvakat změnu programu. Jednou jsem stejně odešel na masáž zrovna v hodinu, jíž jsem místo rána, kdy jsem ještě nebyl na hotelu, změnil na večer. Přešel jsem jen přes pár ulic, ale přesně tehdy samozřejmě dorazil komisař.

Já nikde.

Naštěstí se ukázal ještě jednou, druhý den ráno, a ptal se, kde jsem byl a nechal si vše vysvětlit. Černý puntík mi odpustil. To by totiž byl jeden. Pak bych se, nedejbože, někde fakt zapomenul a rázem je skoro po kariéře, protože už jste očernění a dávají si na vás pozor.

Už by pak třeba působilo zvláštně, že jsem si na podzim doma s kamarády vyrazil vyšlápnout na Švýcárnu, kam ani nevede silnice. Komisaři by se tam museli slanit vrtulníkem, ale stejně jsem našel GPS té budovy a napsal jim ho. S dodatkem „No road“.

I to ukazuje, že chcete-li nutně svoje tělo huntovat drogama, prostě zmizíte někam, kde se schováte a pomalu vás není reálné najít.

Jde to. Ale přesto jsou současná pravidla boje proti dopingu v cyklistice na takové úrovni, že je z ní jeden z nejčistších sportů na světě. To si spíš ostatní disciplíny dnes procházejí tím, čím ona před deseti lety. Všechny čeká stejný proces, pokud se chtějí očistit. Musejí se proti tomu postavit taky a zřejmě budou muset implementovat stejné postupy, co my.

A cyklistika se snad brzy vymaní z všeobecného pohledu, který jí nalepila historie. To mi připomíná, jak se mě jeden doktor zeptal, co tak teď nejvíc frčí. Koukal jsem na něj, jestli si dělá srandu.

Nedělal.

Dnes už je celkem běžné, že patnáctiletí cyklisté i od nás jednou trénovat na Mallorku. Jsou tam roviny i kopce, ideální podnebí, dobré silnice a málo aut. Skvělé prostředí, nejlepší pro přípravu v Evropě.

Já se tam jako teenager nedostal, tamní podmínky jsem proto musel nějak nasimulovat.

Vzal jsem si tedy pletené rukavice od babičky, na nohy natáhl sáčky a návleky, aby mi při teplotách pod nulou nezmrzly prsty, a vyrazil jsem. Abych vyrobil těžký alpský kopec, musel jsem vyjet desetkrát na Lázek u nás v Orlických horách. Jeho převýšení je 300 metrů, takže abych to měl jako patnáct set metrů, dal jsem ho pětkrát. Aspoň trochu se přiblížit horským výškám, v tom mi zase pomohl Praděd.

Byly to tvrdé podmínky, ale já jsem vděčný, že jsem si jimi prošel. Jsou lidé, kteří mají od začátku to nejlepší, ovšem když se k nim pak dostane odměna, ani si to neuvědomují nebo ji neprožijí tak intenzivně.

Během vyrůstání jsem neznal velké závody a ani jsme se nedostali ven, protože neexistovala reprezentace, která by jezdila světové poháry. Pro nás byl v sedmnácti vrchol, že jsme mohli na soustředění do Štúrova, kde bylo o tři a půl stupně tepleji než u nás, a šlapali jsme kolem Dunaje na maďarských hranicích.

I proto jsem se do proficyklistiky dostal poměrně pozdě, v německém NetAppu jsem začínal až v roce 2011, ve třiadvaceti, přitom většinou se odchází už o pár let dřív.

Během třítýdenního závodu si projdete zhruba tím, co normálního člověka potká za celý život.

Jsem hrdý na to, kam jsem ze skromných poměrů dostal, ale ne proto, čeho jsem dosáhl.

Jsem na sebe hrdý, protože žiju, jak jsem chtěl.

Mám radost, jestli můžu být motivací pro mladé české sportovce, kteří i na mém příkladu vidí, že to jde. Že se jde i z našeho prostředí vyšplhat na nejvyšší úroveň. I kdyby se jeden malý kluk nebo holka díky mně inspirovali, že má cenu sednout na kolo a šlapat do kopce, mělo to smysl.

Jako dítě jsem přitom měl jinou vidinu. Chtěl jsem do NHL. Hrál jsem hokej, dokonce bych řekl, že dobře, ale postupně moje schopnosti přestaly stačit. Šel jsem výkonnostně dolů, což nesedělo s mojí ambicí být v něčem nejlepší.

Protože jsem v létě hodně trénoval na kole, zkusil jsem to na něm. A věřte mi, vůbec by mě nenapadlo, že to aspoň tady k něčemu povede.

Vždyť mě zpočátku porážely i holky!

Byl jsem špatnej. Ale oproti týmovému sportu jsem věděl, že je to jen o mně, což mě štvalo. Chtěl jsem se zlepšovat. A tak jsem trénoval. Víc než jiní.

Zlomilo se to někdy ve čtrnácti. Zjistil jsem, že vedle tvrdohlavé cílevědomosti mám i talent.

V cyklistice totiž existují sprinteři, jezdci pro etapová vítězství, pak ti, kteří zkoušejí úniky, nebo jim sedí kratší kopce. Typy na jednodenní závody. A pak jsme tu my, kteří se tři týdny zvládnou soustředit na každou etapu, pokaždé zvládnou jezdit někde vepředu.

Je to talent plný nezáživnosti. Ale značí výdrž.

Člověk není moc rychlý, ani moc výbušný, ale dokáže ze sebe tři týdny v kuse vydat sto procent a během jednoho dne zregenerovat tak, že příště zase jede úplně stejně dobře, přestože má v nohou třeba dvacetikilometrový kopec. Věřte mi, během třítýdenního závodu si projdete zhruba tím, co normálního člověka potká za celý život. Mixuje se ve vás ohromné spektrum emocí, od těch, kdy jste na dně a ani se nemůžete zvednout z postele, až po euforii, kdy se vám podaří zajet skvělý výsledek.

Nejhorší je po návalu oné euforie další ráno vstát a uvědomit si, že vás čeká to samé, co den předtím.

Nedejbože, když si uvědomíte, že je před vámi deset takových dalších etap. V Alpách.

I v jiném individuálním sportu by mě moje cílevědomost dovedla na stejnou úroveň, na níž jsem teď.

Správný závodník musí být neskutečně psychicky odolný. Zvlášť na Tour, kde jsou silnice tak maximálně pro dvacet lidí a ono jich tam najednou jede klidně dvě stě a každý chce být vepředu. Bitky o místo v pelotonu jsou něco, co diváci u televize nevidí. Ani já je při pohledu na obrazovku nedokážu identifikovat. Ale jsou tam. Lítají lokty, nadávky a občas i bidony na vodu. Už se stalo, že se do sebe dva pustili i pěstmi, načež samozřejmě v závodě hned skončili.

Po čtyřech hodinách šlapání, kdy vás ještě dvě další hodiny čekají, vám občas holt nervy rupnou…

Nejvíc unavený bývám po prvních třech čtyřech dnech závodu, pak se z bolesti stává stereotyp. Člověk už žije v totální bublině mimo realitu. Je to vlastně i celkem fajn, všechno za vás udělá někdo jiný. Vy jen vylezete z postele, nazujete tretry a jdete závodit. Jakmile dojedete, odevzdáte oblečení a kolo. Druhý den ho máte umyté, oblečení vyprané, nachystaný hotel a všechno vydezinfikované. Vaší jedinou starostí je přejít z hotelového pokoje do pojízdné kuchyně, kde vám jídlo chystají vlastní kuchaři.

Stejně stačí, aby jeden v pelotonu pšíknul a máme to všichni.

Zhruba po deseti dnech rutiny přichází vždycky první volno. Na poslední Vueltě jsme ho strávili v Oviedu, kde jsem si po večeři zašel na deset minut do centra. Byl jsem na větvi z toho, že lidi kolem žijí běžný život. Musel jsem rychle zpátky do svého režimu, který usnadňuje fungování. Pokaždé se totiž budíte s tím, že vás bolí nohy, záda i zadek. Ze sedačky máte opruzeniny.

Holt sedavé zaměstnání…

Cyklistika je tak těžký sport, že bez toho, abyste ji milovali, nemáte šanci. Kdo ji dělá jen pro peníze, brzy skončí a nedostane zpátky to, co člověk vkládající do ježdění vášeň. Pro mě kolo představuje totální náplň. Je mi devětadvacet a nikdy jsem díky němu nepracoval, přestože bych na něm pravděpodobně jezdil i zadarmo. Sedět na něm a někam vyrazit mi dodává pocit štěstí. Představuje to pro mě cestu, jíž jsem si zvolil. Jako malý jsem si vysnil, jak má vypadat můj život, měl jsem v hlavě profesionální sport na úrovni světové špičky a šel jsem si za tím.

Nějak se stalo, že se moje přání vyplnilo.

Když se nad tím moc nezamýšlíte, jde všechno automaticky. A pak se zastavíte, podíváte se zpátky a uvědomíte si, co se vám podařilo. Pochopíte, že jste to k sobě podvědomě přitáhli způsobem svého přemýšlení.

Nechci znít nabubřele, ale troufám si tvrdit, že kdybych si kdysi vybral jiný individuální sport, moje cílevědomost by mě dovedla na stejnou úroveň, na níž jsem teď. Nikdy jsem nechtěl být průměrný. Vždycky jsem chtěl dělat jednu věc naplno a nejlíp, jak to jen je možné. Šlo jen o to, zvolit správně.

Já nasedl na kolo.

Rád vybočuju i v běžném životě, v nitru jsem rebel.

Poklidný rebel.

Nesnáším stádovitost. Společnost do ní přitom všechno tlačí, přestože kdo se odchýlí od hlavního proudu, má se většinou dobře. Od útlého věku jsme vychovávaní, abychom zapadli mezi ostatní jako ovečka.

Vede nás tak rodina, škola i práce.

Jsem rád, že mě od dětství formoval sport, protože dnešní školství stojí za houby. Je to ztráta času, na nic reálného vás nepřipraví.

Ano, ano, už slyším výhrady… Ale není to pravda? Vždyť chválený je ten, kdo sedí na místě, mlčí, řekne něco až když se přihlásí, a hlavně, učí se, co ho vůbec nebaví. Pro dnešní svět, který letí dopředu strašně rychle a všechno se v něm vyvíjí za pochodu, je takové vzdělání úplně k ničemu.

Každý člověk je od přírody zvědavý a mně připadá, že náš vzdělávací systém v nás probouzí opak.

Důležitější přece je oddělit se od průměru, právě k tomu pomáhá sport. A nejen on, hlavní je alespoň nějaký zájem. Jestli bude holčička chtít hrát na flétnu nebo na housle, ať klidně chodí do školy jen z poloviny a ve zbývajícím čase rozvíjí svoje nadání, což jí dá stokrát víc, než že si od osmi do čtyř odsedí povinné hodiny, z nichž bude mít v mozku vymalováno. Možná týden pak bude vědět látku z přírodovědy, týden látku z dějepisu, ale následně už nebude tušit, o co šlo. Spíš k jednotlivým tématům získá odpor, přestože by ji třeba normálně zajímalo zjistit si něco o přírodě. Nikdy se do toho ale nepustí, protože ji to symbolizuje onu školní nudu.

Mně takhle kdysi ve škole naprosto znechutili čtení. Nikdy jsem neotevřel knížku, protože mi cpali, co všechno si mám přečíst. Až v dospělosti jsem si k tomu našel cestu.

Dneska přečtu strašně moc věcí, v podstatě neustále něco.

Protože sám chci.

Každý člověk je od přírody zvědavý, chce toho vědět co nejvíc, a mně připadá, že náš vzdělávací systém v nás jen probouzí opak. Tam vás zaříznou hned od první třídy, napasují do šablony a jde to s vámi z kopce.

A to tvrdím přesto, že jsem ve škole strávil podstatnou část života, pět let jsem byl i na vejšce. V Brně jsem dělal Vysoké učení technické. Jezdil jsem tehdy v českém týmu a se sportem jsem to měl na hraně. Doma nebyla budoucnost, proto než jsem se dostal ven, studoval jsem. Už tehdy mi bylo jasné, že mozek potřebuje zaměstnávat i něčím jiným, než jen uvažováním o převodech na přehazovačce.

Je vědecky potvrzené, že sportovci, pokud se věnují pouze své profesi, mentálně zakrňují. Měli by se udržovat i po duševní stránce. Viděl jsem to pak na klukách ze Sky, na těch nejlepších cyklistech současnosti. Neznám například jediného, který by ve volném čase hrál PlayStation.

Ze sportovce, který se celý život věnuje něčemu, co ho baví, se stal skoro nepřítel státu.

Taky pomáhá, že ač je cyklistika velmi týmová, zakládá se na individuální bázi. Nejsme součástí tréninkových skupin, jen společně lítáme na závody ze svého domova. Proto se ve všech ohledech musíme spoléhat sami na sebe. Na své schopnosti, ale i běžný rozhled.

Ještě, že tak.

Nejhorší totiž je mít od patnácti manažera, který za vás všechno zařídí.

O těchto věcech hodně přemýšlím právě na kole. I při závodech. Když jedete etapu šest hodin, pět z nich se často nic neděje. Ano, je to dřina, ale čas utřídit si myšlenky při tom je. A když už, je dobré dostat do hlavy užitečné věci než nějaké stupidity. Nejvíc žádoucí je navíc stav, kdy necháte nohy jet a nepřemýšlíte, co máte dělat.

V tomhle stejně ještě mám rezervy. Kolikrát moc dumám o svém výkonu, přestože bych mohl být víc bezmyšlenkovitý, řekněme i hloupý.

Neměl bych řešit věci, jimiž se zaobírám zbytečně.

Drž hubu a jezdi na kole.

I takové reakce jsem dostal poté, co jsem v souvislosti s uprchlickou krizí upozornil, že sdílení hoaxů a dezinformačních zpráv není úplně správné.

Lidi chtěli slyšet něco jiného, tak jsem dostal naloženo. Do očí mi nikdy nikdo takovou věc neřekl, ale ve virtuálním světě sociálních médií bylo znát, jak hodně zloby ve společnosti je. Každý, kdo se odliší od většinového pohledu, je automaticky špatný a nejlépe bude ho násilím umlčet.

Drž hubu a jezdi na kole… Pořád se mi to vrací. Ten kdo, tohle psal to snad ani nemůže myslet vážně. Nebylo lehké se s takovými soudy vypořádat, protože proti mně najednou stála div ne půlka národa. Můj mail zveřejnili na stránkách jakési Bílé síly v seznamu nepohodlných lidí. Ze sportovce, který se celý život věnuje něčemu, co ho baví, se stal skoro nepřítel státu. Jen proto, že se opovážil říct něco, co lidi neradi slyší.

Jenže když nic říkat nebudeme, může se stát, že se jednoho dne ocitneme v náručí nějaké úplně jiné mocnosti. Ruska nebo Číny, buďme konkrétní.

Není to nereálné.

Nejde jen o tenhle jeden případ, často mám pocit, že potřebuju něco sdělit veřejně. Něco, co se týká směřování naší země. Jsem přesvědčený, že je důležité se o takových věcech bavit, proto vám je vyprávím i tady.

Mrzí mě, že jsem jeden z mála českých sportovců, který tohle dělá. Máme totiž daleko snazší přístup do médií než mnozí jiní. I kdyby nic jiného, cestujeme po světě a vidíme, co jinde funguje a co ne.

Já vím, spousta sportovců je závislá na veřejných penězích a bojí se, aby dostali výplatu. Chápu, že mnozí řeší i existenční otázky, ale pak tedy vyvstává otázka: Kde to jsme? Není to špatně nastavené? Pokud někdo nesmí říct svůj názor, aby mu shora nezatípli podporu, zase nás to posílá o strašnou spoustu let zpátky.

Jenže oni nás tam Zeman a jemu podobní posílají tak jako tak.

Směřují nás pryč od vyspělého světa už jen tím, jak hloupé věci říkají a jak neomaleně se chovají, čímž podporují akorát pseudovlastenectví a pseudohrdost. Obojí je nezdravé, protože v takovém případě si tady obalíme hranice, zastavíme se v čase, zpohodlníme a nebudeme se vyvíjet.

Průměrných jedinců je holt víc než těch, kteří chtějí vybočit. Kdo je trochu úspěšnější, je pro ně hovado a pseudoelita.

Co bychom si tady asi tak počali, kdybychom se uzavřeli? Vždyť bychom dopadli jako Rusko, kde si nejsou schopní skoro nic vyrobit, nemají ani technologie a většina lidí tam žije v totální chudobě neschopná dovolit si ani základní potřeby pro život.

K takovýmhle státům my se obracíme? K zemím, kde je blahobyt třeba i poloviční než u nás, my vzhlížíme?

Přijde mi, že hlavním důvodem je komunismus, který v sobě máme dodnes zakořeněný. Takové to smýšlení, že dřív nebyly mezi lidmi tak velké rozdíly. Kdo se chtěl zašít, se zašil a bylo o něj postaráno. Hlava mi nebere, že stále existuje někdo, kdo by to fakt nejradši vrátil. Není přece možné, že ve volbách je pořád třetí KSČM. To nejde.

To nejde!

Jenže průměrných jedinců je holt víc než těch, kteří chtějí vybočit. Kdo je trochu úspěšnější nebo inteligentnější, je pro ně hovado a pseudoelita. Právě tohle smýšlení v naší zemi zase nastolil Zeman, proto se mi jeho jednání nelíbí. Jeho uvažování je to nejhorší, co můžeme mít, obzvlášť v současné době. Hraje tu nějakou svoji hru, rozjetou z dob, kdy nás ovládal Sovětský svaz.

Napsal jsem na Twitter na Zemanovu adresu i ostřejší slova a nestydím se za to.

Spousta lidí mi pak tvrdila, že se angažuju do politiky. Vůbec ne! Zeman není součástí žádné strany, já taky ne, nikoho nepropaguju. Jen chci veřejně říct svůj názor na jeho postoje, které se mi nelíbí. Nechci jít směrem, jímž nás vede. Je neodpustitelné, aby v lidech v Česku kdokoliv probouzel nenávist, strach a odpor k originalitě tak, jako to předvádí on.

Lidi, kteří tomu podlehli, jsou absolutně dezinformovaní, nevzdělaní a taky frustrovaní, že jejich životy stojí za hovno. Svádí to pak na vlády a na společnost, přitom si za všechno často mohou sami. Nepochybuju, že někdy se člověk dostane do těžké situace nikoliv svojí vinou, ale obecně je prostě snazší svést vlastní problémy na Evropskou unii, pražskou kavárnu a bůhvíkoho ještě.

Lidi rádi vidí, že někde něco nefunguje a chtějí slyšet snadná řešení.

Přitom právě na tuhle lehce ovlivnitelnou skupinu lidí cílí politici nejhrubšího zrna, ten plevel, který jde po nejnižších pudech. Zeman, Okamura, Konvička, Hašek a další blázni.

Pro mě jsou to zrůdy, které jen manipulují a jsou živi z lidské omezenosti.

Americké prezidentské volby ostatně krásně ukázaly, že když je ze dvou kandidátů jeden agresivní, nadává a dokola říká, že existuje nějaký problém, má jen za to pár procent navíc. Lidi se s tím ztotožní. Rádi vidí, že někde něco nefunguje a chtějí slyšet snadná řešení.

Demokracie má svá pro a proti. A bohužel je i ideální pro toho, kdo ji chce zneužít. I Václav Havel říkal, že je dobrá jen pokud to s ní myslíte dobře. Velkou moc mají třeba důchodci, jichž je čím dál víc. Je nutné, aby vnímali mladší členy svých rodin, nepřehlíželi jejich pocity. Vždyť svými hlasy ovlivňují budoucnost vlastních dětí a ve finále i pravnoučat. Měli by proto mít zájem na tom, aby svět, jenž pomáhají utvářet, byl vlídný pro ty mladší, pro jejich potřeby. Už před lety na tohle se svým „Přemluv bábu“ apelovali Jiří Mádl a Martha Issová.
Fandil jsem jim.

Nemám ambici ovlivňovat veřejné mínění. Nevěřím, že mám takovou moc.

Mocí se opájí někdo úplně jiný.

Mně jde jen o to, abych probudil v lidech přemýšlení o tom, jak zlepšit prostředí v němž žijeme. Vždyť když místo neustálé negace každý denně uděláme jednu pozitivní drobnost, budeme kvést. Klidně se stačí jen usmát.

Tohle všechno začíná jednoduchou věcí, kritickým myšlením, které bohužel chybí devadesáti procentům lidí. Přijímají jen to, co jim je servírované.

Myslím, že je důležitější bavit se o těchto tématech, než jen odpovídat, jak jsem se cítil v jaké etapě.

Je mi jasné, že když jedu nějaký závod, lidi to zajímá a já si vážím toho, že mi třeba i drží palce. Rád se jim snažím přiblížit co nejvíc svých dojmů, to je snad z mých rozhovorů patrné. Ale zároveň nejsem jen stroj, šlapající spoustu kilometrů.

Připadá mi, že mám co říct k více věcem, než je kolo.

Byl bych rád, kdybych tímhle popostrčil byť jen jednoho člověka, aby začal přemýšlet jinak. A alespoň jednoho sportovce, aby začal mluvit o svých pocitech z okolního světa. Ať jsou jakékoliv.

Ať jsou třeba úplně opačné, než mám já. Ať jsou to úplně jiné názory, ale hlavně ať o nich mluví.

Chci sesednout z kola a bavit se s každým, kdo se odváží jít do debaty.

Chci mít možnost říct ostatním, co si myslím, a slyšet jejich argumenty.

Tak, jako jsem se o to snažil tehdy na Tour.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.