Dokud můžeš

Martin Havlát

Dokud můžeš

Bylo tohle moje poslední střídání v životě? Fakt? Je to vážně konec?

Po první třetině zápasu s Rangers v Madison Square Garden jsem seděl v kabině a myšlenkami lítal úplně někde jinde než nad hrou. Děsilo mě vědomí, že se ozval starý známý pocit.

Zase.

Píchlo mě v tříslech. Bylo mi bez nejmenších pochyb jasné, co se děje.

S koncem přestávky jsem se přece jen zvedl a na led ještě vlezl. Zápas jsem nějak dohrál, ale byl podivný. Vůbec jsem se na něj nesoustředil. Popravdě, už ani přesně nevím, jaký byl výsledek a jestli jsme nakonec vyhráli. Místo toho se mi hlavou honila spousta věcí. Pocity beznaděje. Pořád dokola se mi vracelo, že takhle to nejde dál. Že takhle nikomu nepomůžu.

Následný let zpátky do St. Louis byl asi ten nejhorší v mé kariéře. Seděl jsem sám vzadu a nekomunikoval se světem.

Konec?

Konec.

To slovo mi blikalo před očima. V letadle, cestou domů, před usnutím. Bylo tam neustále i ráno, když jsem se zvedl a zavolal agentovi. Hned po něm jsem vytočil číslo generálního manažera, jemuž jsem poděkoval za šanci, kterou mi Blues dali, ale že se omlouvám, že to nejde dál.

Moje poslední angažmá v NHL trvalo přesně tři dny. Jeden víkend.

Domluvili jsme se, že aby se nikde dál nerozebíral můj stav a všichni jsme měli klid, uvedeme jako důvod toho zvláštního veletoče osobní důvody. Personal issues, v Americe se v tom v takovém případě nikdo moc nešťourá. Samozřejmě vyvstala spousta otazníků, lidi se zajímali, co se stalo, když jsem se týden předtím s velkou pompou vracel do NHL. Každý si mohl myslet cokoliv, ale to mi bylo fuk. Chtěl jsem hlavně zmizet stranou a probrat sám se sebou, co dál. Jestli se dá ještě něco dělat s problémy, které jsem poslední roky pociťoval víc a víc.

S problémy, které mě nakonec dohnaly.

Salt Lake City.

Pamatujete tu olympiádu? Měli jsme tam neskutečný tým. Kluci z Nagana doplnění třeba o Patrika Eliáše, Petra Sýkoru, Tomáše Kaberleho… Nebo mě.

Bylo mi dvacet, ještě mi to bruslilo, užíval jsem si, že ve svém věku patřím do tak nadupaného mužstva, a vůbec jsem netušil, že mě čeká patnáct let v NHL. Tehdy bych takovou kariéru bral všema deseti, to až teď mi ta doba přijde strašně krátká.

Ale o tom později… V Salt Lake jsem začínal ve čtvrté pětce s Pavlem Paterou a Milanem Hejdukem, než mi při zápase se Švédy trenéři oznámili, že na třetí třetinu jdu k Džegrovi s Robertem Langem. Tak jsem tam vletěl, v prvním střídání jsem sestřelil Nylandera, dostal pět plus do konce a myslel si, že je po všem. I kvůli mému trestu už jsme totiž nezvládli vyrovnat a prohráli, proto jsem čekal, že mě za takovou blbost kluci jako mladého zobáka v kabině sundají. Jenže oni mě podrželi. To se stává, jedeme dál… I proti Kanadě jsem byl zase v první lajně.

„Nepleť se nám tady. Jezdi daleko ode mě, já si to tam nějak udělám a dám ti to. Když budu mít problém, přijeď mi pomoct, ale jinak si jen hledej volnej prostor.“

Jarda Jágr si mě přesně takhle srovnal, jak potřeboval. A měl recht. Jednou se to ke mně po jeho akci odrazilo, podruhé mi skvěle nahrál Pavel Kubina a já dal dva góly Brodeurovi. Na druhé straně se dvakrát trefil Mario Lemieux. Uhráli jsme remízu 3:3.

Byl to speciální zápas. Nezapomenutelný.

Dodnes mě štve, že jsme v tomhle turnaji nedošli dál, ve čtvrtfinále se proti nám zbláznil Chabibulin a my sice Rusáky zasypali skoro padesáti střelami, ale prohráli jsme 0:1 gólem z bule. To tak někdy bývá.

S nároďákem tak mám nejvíc spojené dva jiné silné momenty. Ten první z mistrovství světa juniorů ve Švédsku, kde od nás nikdo nic nečekal a my přivezli zlatou medaili. Poprvé v historii. Hráli jsme skvěle, pan Holík poskládal výtečný tým a obrovský podíl, ne-li ten největší, na tom, jak náš hokej vypadal, měl jeho asistent Radim Rulík.

Tehdy jsem poprvé byl u něčeho takhle důležitého, a to jsem ještě netušil, co mě čeká za další čtyři měsíce. Vzali mě totiž na šampionát i s áčkem a my vyhráli i tam. Ve finále jsem coby útočník čtvrté pětky hrál jen dvě střídání v první třetině, tuším, že pak ještě jedno ve druhé, a od té doby už jsem jen seděl na střídačce. Nad Slováky jsme rychle vedli 3:0, pak 4:1 ale oni ke konci dvakrát rychle snížili.

Bum 2:4. Bum 3:4.

Vteřiny se vlekly jako snad nikdy. Tak nervózní jsem snad jindy v životě nebyl… „Sakra, když už tu sedím, tak bychom mohli vyhrát, ne?“ honilo se mi hlavou. „Bylo by hezký mít další zlato, co?“

Uběhlo deset sekund.

Pak dalších.

Jenom!

A pak Alby Reichel trefil pátý gól a kluci už to ubojovali. Já měl díky tomu druhé velké zlato v jediné sezoně a snový začátek dospělé kariéry.

Od té doby jsem nic nevyhrál.

Ani Světový pohár v roce 2004, turnaj, ve kterém jsme sice začali špatně, ale nakonec byli v semifinále podle mě lepší než Kanada a měli jsme víc šancí, než všechno utnul Lecavalier v prodloužení.

Na tenhle Světový pohár ještě skládal tým pan Hlinka, krátce před startem ale měl ve Varech autonehodu, která ho stála život. Já ho tak stačil poznat jen chviličku, vlastně jsme se akorát pozdravili. Snad všichni kluci ho přitom chválili, mrzí mě, že jsem ho už nestihl zažít jako trenéra. Jeho smrt taky poznamenala celý turnaj, neustále nám byla připomínaná.

Já tehdy zase začínal ve čtvrtém útoku a po první vysoké porážce od Finů jsme prohrávali i se Švédy 0:4 po dvou třetinách, pak ale Vláďa Růžička přeházel sestavu a mě dal dohromady s Patrikem Eliášem a Davidem Výborným. Od té doby to šlapalo. Naše lajna táhla celý tým, přejeli jsme Němce i ve čtvrtfinále Švédy a střihli si ten úžasný zápas s Kanadou. Předváděli jsme nejlepší hokej, co jsem kdy v nároďáku zažil.

Škoda, že to nakonec nedopadlo, ale s Elim a Vejbou jsme si rozuměli skvěle. Doufám, že si to na mojí rozlučce strčíme stejně jako tehdy.

Už celá moje poslední sezona začala zvláštně. Měl o mě zájem generální manažer Floridy, ale jen pod podmínkou, že se přesvědčí, zda jsem zdravý. Předchozí rok v Jersey jsem si totiž blbě rozbil pusu a měl potíže s třísly.

Do kempu jsem dorazil plný síly, ale hned v prvním přáteláku jsem si zlomil kloub v prstu, s tím nešlo dělat nic, jen čekat, až se to zahojí. Nedoléčený jsem odehrál ještě jedno přípravné utkání, to poslední, ale nešlo to dál. Moje šance skončily. Měsíc jsem potom trénoval sám, než se ozvalo St. Louis. Skvělý silný tým, jemuž se zrovna zranila spousta kluků. Potřebovali pomoct a o mně vyloženě stál trenér Hitchcock. Dorazili jsme s Daniusem Zubrusem, dalším zkušeným klukem, a dostali týden na zkoušku. Já vedení Blues přesvědčil, aby mi nabídli kontrakt. Všechno vypadalo báječně, přesně jak jsem si představoval. Nadupaný tým, perfektní kluci, vidina play off. Hned při své premiéře v New Jersey jsem navíc dal gól.

Už tehdy jsem to měl zapíchnout. Mohl jsem odejít na vrcholu… Ne, to si samozřejmě dělám srandu.

Za dva dny, hned při dalším zápase, se ale všechno otočilo, stačil nenápadný pohyb, bolest a hokej už mi zase nedělal radost. Jako lusknutím prstů bylo zpátky trápení a pocit, že to nemá cenu, což je snad to nejhorší, co může sportovec zažít. Všichni se přece sportu věnujeme, protože ho milujeme. Jakmile zjistíme, že nedokážeme předvádět úroveň výkonů, na jaké máme, dost nás to sráží.

Moje tělo je prý na hokejistu až moc flexibilní, dávalo mi to znát po celou kariéru. Nejviditelnější ze všech mých zranění byla operovaná ramena, která se léčí čtyři až šest měsíců. Ta mě stála spoustu promeškaných zápasů. Co mě však brzdilo úplně nejvíc i ve chvílích, kdy jsem hrál, byla právě zmíněná třísla. Partie pro dynamický pohyb na bruslích klíčové. Těžko popíšete někomu, kdo tříslo nikdy natažené neměl, jak limitující potíž to je. V těle je spousta míst, která i když si natáhnete nebo pochroumáte, dokážete hrát. Hokejista zvládne jít přes bolest. S nataženým tříslem to ale na bruslích jednoduše nejde, hlavně čím blíž ke kosti vás píchá. Při každém pohybu se to ozve. Nemůžete se pořádně rozjet, dupnout do toho a na ledě jste pak zbyteční, nepomůžete týmu, nehrajete, jak byste chtěli. Spíš spoluhráčům ubližujete, stejně tak své pověsti.

Já si poprvé třísla zranil už v roce 1999, pár týdnů před dvacítkami. Stihl jsem se dát dohromady, abych turnaj zvládl, ale od té doby se mě potíže vlastně nikdy pořádně nepustily. Spoustu let jsem přesto byl schopný se o sebe starat a fungovat tak, abych podával co nejlepší výkony, aniž by bylo znát, že mě něco limituje. Celou kariéru jsem vymýšlel, jak si poradit, jak se zbavit pocitů bolesti.

Spolehlivě jsem na to nepřišel dodnes.

Za pár minut jdu na led. Za pár minut budu hrát NHL. Je to tady. Je to tady!

Bostonskou arénou zněly hymny, nejdřív kanadská, pak americká, a já se na střídačce div že netřásl nedočkavostí. Začal můj první zápas za Ottawu. Moje premiéra.

Hned jsem si zapsal i první nahrávku. Puk jsem jen někde někomu posunul, ale z té akce padla branka. Pecka! Ještě tak dát gól, říkal jsem si, ale to už bych chtěl moc. Alespoň se vyhrálo a já se cítil báječně.

Za pár dní v Torontu, při mém čtvrtém utkání, jsem čapnul odražený puk jel jsem sám. Proti mně Curtis Joseph. Mám to před očima jako dneska.

Gól. Bez nahrávky.

První ke mně tehdy gratulovat přijel Karlík Rachůnek, který se mnou v Ottawě začínal a strávili jsme tam spolu čtyři nádherné sezony. Ony to vůbec byly úžasné časy, v Senators se nás sešlo víc českých a slovenských kluků. Marián Hossa, Radek Bonk, později i Zdeno Chára, Venca Varaďa a Martin Prusek. Všichni mladí, měli jsme se krásně.

Jedno jméno ale zmíním zvlášť. Venca Prospal. To jemu vděčím za to, že jsem se chytil hned při rozjezdu, ohromně mi pomohl. Gólů sice tolik nedával, ale měl asistence snad na všechny moje branky. Brzy ho bohužel vyměnili a my se snad kromě pár střídání v nároďáku už nikdy nepotkali, ale stejně pro mě navždycky zůstane jedním z nejpracovitějších a nejšikovnějších hráčů, jaké jsem v hokeji kdy potkal. Na ledě strašně chytrej a v civilu… Přímej.

Jak on mě tepal!

Hned od prvních přáteláků do mě šil, to on uměl jako málokdo. Sám byl vždycky zažranej a zarputilej, nesnášel porážky ještě víc než kdokoliv z nás. Když něco nešlo, o to víc to chtěl urvat. Líbilo se mi, že byl takovej, jeho rady jsem si bral k srdci.

Úplně poprvé mě zpéroval ještě na pokoji na prvním venkovním výjezdu, kdy mě dali bydlet s ním. Vyrazil jsem s dalšími mlaďochy do města a vrátil se později, když už Venca ležel. Udělal si svoje věci, které potřeboval, a odpočíval. Do toho já u židle nechtěně nakopnul jeho boty. Lehce… No, lehce víc, protože se rozletěly po pokoji.

To jste měli vidět, on měl totiž všechno vždycky pečlivě poskládané, srovnané a zarovnané. Seřval mě, jestli si jako dělám srandu a jestli vím, co to je za boty, že je měl na svatbě, když se ženil. Ať to okamžitě uklidím.

Tak takhle tu spolu budem fungovat? Fajn, řekl jsem si pro sebe. Nahlas jsem ze sebe vypravil něco jako: „Ano, Venoušku, samozřejmě.“ Boty jsem vrátil na místo.

Na Vencovi si cením, že co se mu nelíbí, řekne od srdce. Málokdo tohle dokáže. Kdyby takový nebyl a kdyby nebyl takový dříč, nikdy by si nevybudoval tak úžasnou kariéru, jakou měl. A já bych neměl tak důležitého průvodce svými začátky.

Kdo taky čekal, že devatenáctileté ucho, co má za sebou necelé dvě sezony v Třinci, na prvním nováčkovském kempu hned udělá tým v Ottawě? Ani já sám jsem si to takhle nepředstavoval, vždyť Senators byli tehdy nabití. Sice jsem věděl, že něco umím, že si můžu na ledě něco dovolit i mezi velkými hráči, ale tohle? Jasně, už předtím v extralize to nebylo špatné. Po draftu mi Lojza Hadamczik slíbil, že mi dá šanci vedle výborných hráčů, což dodržel. Hrál jsem přesilovky s Márou Zadinou a Ríšou Králem, to byla radost, i v lajně s Jirkou Žůrkem a Vencou Pletkou jsme si rozuměli, ale obstát v porovnání s Alfredssonem a Jašinem? Tím, kolik příležitostí mi Lojza dával, mě však na kemp připravil, jak nejlépe mohl.

Na co mě připravit nemohl, to bylo menší hřiště v Kanadě.

Před mým prvním tréninkovým zápasem v nováčkovském kempu čerstvě natřeli mantinely. Poznal jsem to tak, že jsem od nich byl celý obarvený, protože jediné, co jsem dělal, bylo, že jsem se sbíral z ledu, jak se mnou ostatní o prkna třískali. Co já dostal ran!

„Ty jo, co to bylo?“ ptal jsem se sám sebe, když jsem se celej dobitej svlékal z výstroje.

Ve druhém zápase už jsem ale dal gól. Ve třetím hattrick. Našel jsem způsob, jak na sebe mezi ostatními upozornit. V hlavním kempu už mě i proto dali dohromady se skvělými hráči a hokej se najednou zdál jednodušší. Dařilo se mi, v bodování přípravy jsem skončil nastejno s Jašinem a nechali si mě nahoře. Že prý se uvidí prvních deset zápasů, co se mnou dál.

Na farmu jsem nikdy nemusel.

NHL v mých začátcích, to ještě bylo vcelku maso. Já se svým stylem dostával meltu snad každý zápas, i proto, že jsem rád provokoval. Nic mě nemohlo zastavit, byl jsem rychlej a bavilo mě staré hráče štvát. Trochu je popíchnout, pak jim zdrhnout. Nejlépe s pukem. Sám jsem v posledních letech poznal, jaké to je z druhé strany, jak se ti veteráni cítili, když si z nich mladej cucák dělal srandu.

Hokej tehdy bolel daleko víc než ten současný. Sice nebyl tak rychlý, hráči toho obecně neuměli tolik, ale o to víc se to řezalo. Hned ve svém prvním play off jsem tak třeba koupil pořádnou šlupku od Tie Domiho. Kdo by snad nevěděl, tomu chlapovi se říkalo albánský vrah… Nějaký blázen od nás ho naštval v rohu, a zatímco já někde u červené už vyrazil střídat, on mi ji rozjetý zezadu prásknul. Letěl jsem vzduchem snad až k nám do pásma. To mi připomíná, jak jsme si s Karlíkem a Danielem Alfredssonem na play off obarvili vlasy nažluto, abychom jako ukázali, že do toho fakt šlápnem. Jednak jsme vypadali jako kuřata a co hůř, od Toronta jsme dostali 0:4 na zápasy.

Nikdy v životě jsem si už hlavu nebarvil. A krk mě po tom sestřelu od Domiho bolel ještě týden

Zrovna jeho styl byl založený na tom, že lítal a drtil, ale i obecně tehdy platilo, že když jste se chtěli dostat před branku, museli jste zatnout zuby. Vždycky nějaká rána přilítla. Taky jste ji ale mohli daleko snáz vrátit, z čehož vznikaly rvačky. Něco o tom vím, však kvůli mně dodnes trvá rekord NHL v počtu trestných minut v zápase, 419.

Březen 2004, Ottawa ve Philadelphii. The Brawl, rvačka, se tomu říká. Na YouTube z toho najdete spoustu videí.

Ten rok jsem měl pár zkratů, přiznávám. Nikdy jsem nikomu neublížil, ale někde jsem někoho kopnul, pak blbě krosčekoval… Tu památnou rvačku způsobila situace z domácího utkání proti Flyers, kdy mě neustále hákoval Mark Recchi. Ale furt! Přestalo se mi to líbit, což jsem mu chtěl dát najevo.

Dal jsem mu to najevo tak, že jsem se po něm ohnal hokejkou.

Takhle, já chtěl jen naznačit, že ho přetáhnu, jenže jak jsem se otočil, byl už blízko mě a koupil ji přes ruku a hrudník. Jsem přesvědčený, že do obličeje jsem ho nezasáhnul. Spadnul ale na mantinel a já za ten zákrok dostal od ligy stop na dva zápasy.

Sotva jsem se vrátil, lup, hráli jsme ve Philadelphii.

Byl jsem zrovna nemocnej, všechno mě bolelo, ale bylo mi jasné, že nemůžu nenastoupit. To by byla ostuda, vypadlo by to, že mám strach.

Dlouho se hrálo v klidu, přestože já na ledě slyšel hrozné věci. Philadelphia tehdy měla tvrdý, silný a vyloženě nepříjemný tým, LeClair, Brashear, Lapointe… Nejhorší, co se mohlo stát: Deset minut před koncem bylo v podstatě rozhodnuto, Flyers vedli 4:1. Bylo jasné, že se něco semele. Když to začalo, seděl jsem na střídačce a jen sledoval, co se děje. Na tabuli svítilo minuta čtyřicet pět do konce.

Jedna rvačka.

Jakmile se hodila bule, zase rvačka.

Další střídání rvačka pět na pět, zapojili se i gólmani.

Hmm… Dobrý, tak holt dneska dostanu do huby, říkal jsem si. Už jsem se na to připravoval, že jakmile skočím na led, někdo po mě vystartuje.

Trenér Jacques Martin ale moc dobře věděl, co by se stalo, nechával mě mimo hru, ačkoliv během chvíle byly plné trestné a hrálo se tři na tři. Za mantinelem nás zůstalo jen pár. Já, Hossička, Peter Bondra, co si tak pamatuju, jinak se snad všichni další servali. I ti, kteří to jinak vůbec nedělali.

Minutu čtyřicet dva do konce dostal trest za rvačku a ještě jeden navíc Zdeno Chára a trenér udělal nejrozumnější věc, co mohl. Poslal mě odsedět ty dvě minuty.

Jo! Díky! Byl jsem vysvobozený.

Hotovo, už bylo jasné, že na led nebudu muset. Strhly se sice ještě další bitky, na střídačce zůstali čtyři kluci, zbytek skončil na trestné nebo rovnou v šatnách, ale já byl zachráněný.

V St. Louis jsem tehdy skončil v zimě, ale ještě jsem to nechtěl vzdát. Vyrazil jsem se svými třísly za lékařskými specialisty. Za jedním, pak za druhým, abych zjistil, co skutečně vězí za mými potížemi, nebo jestli jsem jen cvok a všechno je to jen v mé hlavě. Přece nebylo možné, aby se mi pořád vracel ten samý problém.

Druhý doktor zjistil, že na jedné straně třísel mám asi pět míst úplně roztrhaných, na druhé dokonce šest. Divil se, že jsem byl schopný s tím vůbec tak dlouho hrát, protože většina ran prý byla staršího data.

Pěkný.

V první chvíli jsem byl svým způsobem šťastný, protože to znamenalo, že nejsem blázen. Fakt tam mám něco špatně! Zároveň jsem si říkal, do pytle, to si toho nemohl někdo všimnout dřív? Jak je možné, že to nikdo neviděl? I kdyby nic jiného, kdysi na klinice ve Philadelphii mi řezali sportovní kýlu a tvrdili, že mi při tom i čistili třísla. Ale to už je dneska jedno.

Tak jako tak se mi ulevilo a ptal jsem se, co s tím dál. Doktor řekl, že si myslí, že mi pomůže, ale vyjmenoval mi, čím vším musím projít.

Souhlasil jsem bez váhání, bylo to jednoduché rozhodnutí. Po zraněních jsem se vracel stokrát, ještě jednou to dám!

Měsíc jsem pak lítal do Toronta na procedury. Znamenalo to, že sezonu jsem definitivně odpískal a věnoval se přípravě na tu další. Dělalo mi radost sledovat, jak se jedna po druhé mé staré rány hojí a přes léto jsem potom pomalu začal dělat všechna cvičení, která jsem mohl. Postupně, na nic netlačit. Až ke konci jsem do toho měl začít dupat a zjistit tak, jak se cítím v plné zátěži.

Bylo to lepší. O dost lepší.

Trénoval jsem v Brně s Kometou a potom odletěl na týden do Montrealu, kde jsem se každé léto připravoval. Dostal jsem tam i nabídku z klubu NHL, abych se dorazil ukázat na kemp, jenže tehdy mi došlo, že skoro po půl roce, kdy jsem se bál každého dalšího pohybu, bych každodenní zátěž na tak vysoké úrovni už nezvládl.

Odmítl jsem.

Třísla přece jen pořád nebyla na takové úrovni, abych mohl denně bojovat s těmi nejlepšími a být platný. Být hráčem, kterým chci být. Ode mě se vždycky očekávalo, že budu výbušný, dynamický bruslař. Ten, který vymyslí gól nebo ho dá. Takový hráč nemůže bruslit jen napůl. Už vůbec ne v dnešním hokeji.

V Montrealu se zrovna hrál Světový pohár, tým Evropy měl přátelák s mladým výběrem Severní Ameriky, tak jsem zavolal Hossičkovi a Zdenovi, zašli jsme na dobrou večeři a já jim řekl, že je asi hotovo. Odletěl jsem domů, sám v sobě jsem měl kariéru už v tu chvíli uzavřenou.

Oznámení o svém konci jsem ale stále oddaloval, než se ozval Libor Zábranský, šéf Komety. Popsal jsem mu všechny svoje pocity, ale on mě přesvědčil, že ještě má cenu to zkusit. A že chce, abych Brnu pomohl.

Lákalo mě to. Ohromně mě to lákalo.

Už jen proto, že tátovi je šestaosmdesát, je to Brňák a udělalo by mu ohromnou radost, vidět mě hrát doma. Taky jsem věděl, že Kometa má dobrý tým v čele s Martinem Eratem. Cítil jsem šanci si na úplný konec zahrát o titul.

Jo. Zkusím to. Začal jsem trénovat a byl jsem týden od toho, že nastoupím.

Pak mi znova luplo v tříslech.

Začátkem své poslední sezony v Ottawě jsem si utrhnul rameno a skoro celý rok jsem nehrál. Prošvihnul jsem kvůli tomu olympiádu v Turíně a modlil se, ať se stihnu vrátit aspoň před play off. Měli jsme mužstvo na úspěch, a to byl ještě na marodce Dominik Hašek, který k nám přišel. Zvládnul jsem naskočit na poslední dva zápasy základní části a vletěl plný chuti do play off. Přešli jsme přes Tampu, což byla z osobního pohledu moje vůbec nejlepší série, pak jsme hned vypadli s Buffalem, ale mně se dál vyloženě dařilo, díky čemuž po mně potom jakožto volném hráči sáhlo Chicago, které přebudovávalo tým. Tehdy byli Blackhawks jedni z nejhorších mužstev ligy, nikdo tam na hokej moc nechodil, a dokonce své domácí zápasy nevysílali v televizi, což bylo rozhodnutí tehdejšího majitele. Já měl být jeden z těch, kdo je dostane nahoru. Dali mi vysoký plat a postavili na mně útok. Čekali ode mě velké věci.

Začali jsme s Radimem Vrbatou a Michalem Handzušem, prvních sedm zápasů bylo skvělých, naše trojka vedla produktivitu ligy, já zažíval nejlepší start, co jsem kdy měl…

Pak jsem si v Dallasu otočil kotník.

Druhý den se zranil Michal Handzuš a všechno šlo do kytek.

Klub ale skvěle draftoval, dva roky po sobě si vybral Jonathana Toewse a Patricka Kanea, starý majitel umřel a celá organizace se rázem úplně změnila. Ve všem. V servisu, ve vnímání směrem od fanoušků, najednou nic nebylo problém, „ne“ neexistovalo, každý večer bylo vyprodáno… Takový obrat jsem nezažil.

Nejdůležitější změna se ale udála v kabině. Z Chicaga se během dvou let stal špičkový tým.

Já svoji druhou zdejší sezonu zase začal na marodce, na konci té předchozí do mě totiž za bránou v Nashvillu vjel můj kamarád Marek Židlický a vypadlo mi rameno. Pro změnu. Dodnes to ode mě má Židla na talíři. On nebyl žádný ranař, ale v soubojích s ním to bolelo.

Sotva jsem se vrátil, hned první zápas v Minnesotě rameno nevydrželo jinou srážku. Trápil jsem se s ortézou a odehrál se sebezapřením jen pětatřicet utkání. V další sezoně ale hned na začátku vyhodili trenéra a přišel Joel Quenneville, podle mě jeden z vůbec nejlepších koučů všech dob. Chlap, jehož cit pro nasazování hráčů je unikátní.

Díky němu jsem po roce hrůzy zažil svoji nejlepší sezonu.

Kaner s Johnnym už ukazovali, co dovedou, vzadu Duncan Keith a Brent Seabrook, do toho Versteeg, Ladd, Sharp, Byfuglien… Co jméno, to pojem, všechno výjimeční kluci. Na tenhle rok nikdy nezapomenu. Dotáhli jsme to do finále konference proti Detroitu, kdy mě vypnul Kronwall svým pověstným způsobem.

Ten hit jste asi už v nějakém sestřihu viděli. Já si z něj nic nepamatuju.

Zmiňuju ho proto, že to byly moje poslední okamžiky za Blackhawks. Sérii jsme prohráli a mě po sezoně už znovu nepodepsali. Kvůli jedinému důvodu, mému zdraví. Doufal jsem, že bych mohl zůstat, ale v klubu nevěřili, že vydržím zdravý. Nemám jim to za zlé, jako manažer bych se asi rozhodoval stejně, ale odcházet se mi nechtělo. Věděl jsem totiž, že tenhle tým dřív nebo později vyhraje.

Stěhoval jsem se do zimy, do Minnesoty, kdežto kluci šli na Stanley Cup. Vyhráli ho hned v té další sezoně. Pak ještě dvakrát.

Ottawa bude mít v mém srdci speciální místo, tam všechno začalo, ale kdybych si měl vybrat, kam se chci vrátit, je to Chicago. Jednou to dokonce i vypadalo, že mě vezmou zase zpátky, ale neklaplo to. Hokejový život už je takový. Kluky, kteří dneska Blackhawks táhnou, jsem viděl hokejově růst a přál jsem jim jen to nejlepší. Věděl jsem, že budou dominovat. S takovým množstvím talentu a trenérem, co tam měli, to bylo jasné.

Už když přišel jako mladý Patrick Kane, poznali jste, jak je jedinečný. Zároveň dělal v osobním životě spoustu věcí, které se lidem nelíbily. Měl průšvihy, občas se napil. Potřeboval vyzrát. V jádru to ale vždycky byl skvělý kluk, mám ho strašně rád. Snažil jsem se ho v jeho začátcích podpořit, mluvili jsme spolu i když už jsem nehrál v Chicagu, a je na něm vidět, jak už je dneska daleko vyspělejší.

To Johny byl jiný, jasný lídr od prvního roku. V tomhle směru extrém. Nejdřív jsme mu my starší pomáhali, v devatenácti těžko mohl všechno zvládat sám, ale bylo neuvěřitelné, jak uvědoměle se už tehdy choval. Ten kluk se fakt neusmál! Proto jsme ho ostatně překřtili na Mr. Serious.

Teď už se občas i usměje.

Akorát někdy nepozná staré kamarády.

Když v minulé sezoně hráli Blackhawks na Floridě, jel jsem vyzvednout Hossičku a Michala Kempného, bral jsem je na večeři. Protože jsem počítal, že nás bude víc, vzal jsem si větší auto. Zastavil jsem u hotelu, před nímž zrovna stál Johnny s brankářem Crawfordem. Ten mě zbystřil a jak jsem stáhnul okýnko, drknul do Johnnyho.

„Aaa, už je tady Uber,“ vykročil ke mně.
„Děláš si prdel?“
„Ty bláho, sorry!“
„Ty sis myslel, že jsem taxikář? Tohle cos teď předvedl ti nezapomenu do konce života…“

Tomuhle se i on zasmál.

Každý z kluků, kteří tvoří jádro dnešního Chicaga, je jiný, ale když to dají na ledě dohromady a přidají svoji výjimečnost, nikdo je nezastaví. Už to ostatně dostatečně ukázali.

To já zůstal za patnáct let nejdál na hraně finále…

Nejsem ale zdaleka jediný. Člověk potřebuje být ve správnou dobu na správném místě. Jako jsem měl kliku v mládí, že jsem byl u dvou titulů mistra světa, tak mi to nebylo přáno se Stanley Cupem. S pohárem, k němuž vede nejtěžší cesta mezi všemi tituly v kolektivním sportu. Neexistuje jiná soutěž, která by byla tak dlouhá a tak fyzicky náročná.

Vím, že jsem na samotném konci zkusil úplně všechno, co jsem mohl. Že jsem se pídil, co to šlo, po důvodu svých potíží. Chtěl bych hrát dál. Chtěl bych hrát hned teď. Moje tělo už by to ale jednoduše nezvládlo. Ne tak, jak jsem zvyklý. Ne na vrcholové úrovni. Ne tak, jak od sebe očekávám já a jak ode mě očekává okolí.

Co jsem skončil v St. Louis, nemohl jsem se na hokej ani dívat. Nesnášel jsem ho. Chvilku jsem na něj přepnul a musel jsem vypnout televizi. Byl jsem naštvaný, otrávený. Jak já bych chtěl být na ledě!

V následující sezoně už jsem občas dokázal dokoukat i celý zápas, bavilo mě hlavně play off, které je vždycky o něco zajímavější. Stejně mě ale role diváka rozčiluje. Třeba to časem bude jiné. Třeba mě časem přestane štvát, že mě zastavilo to, co mě celou dobu i brzdilo.

Zranění.

K hokeji patří, potýká se s nimi v podstatě každý, jen já jich holt měl spoustu, některá i bizarní. „To fakt není možný,“ říkal jsem si často. Zraněný jsem opouštěl led i při svém posledním zápase za nároďák, nemohl jsem tak klukům pomoct od čtvrtfinále na mistrovství světa v Bratislavě, dalším báječném turnaji.

Táhlo se to se mnou, manažeři se na mě dívali nejen skrz statistiky, ale listovali i mým chorobopisem. Stejně si ale nemůžu stěžovat. Nikdy bych neměnil roky, jaké jsem díky hokeji prožil. Do života mi dal strašně moc a já za to děkuju v první řadě svým rodičům, bez nichž bych takovou kariéru nikdy neměl. Hokej mě seznámil se spoustou zajímavých lidí a mohl jsem se díky němu zabydlet v Americe a Kanadě, kde jsem nakonec strávil víc času než doma.

Nebylo jednoduché se po každé zdravotní komplikaci postavit zpátky a jít dál. V momentu, kdy ležíte na ledě s bolestí a vnitřně víte, že vás čeká další pauza, vám je zle už jen z té představy. Potom dokola nemocnice, vyšetření… Uběhne ale pár dní a vy zase věříte, že tohle už bylo naposledy. Že už se to konečně zlomí a vy zůstanete zdraví.

Až najednou sedíte v letadle z New Yorku a víte, že nastal konec.

Zároveň si ovšem říkám, že když se podívám na příběhy, kdy jde o život, jichž je ostatně jen na těchto stránkách dost, vyznívají moje bolístky nicotně. Lidi zažívají opravdové tragédie a bolesti, ty moje pořád byly jen sportovní. Přes všechny těžkosti jsem spoustu let mohl dělat, co mě baví, nikdy jsem neriskoval víc než nějaký ten zápas. Opravdové trable jsou o něčem jiném.

Taky vím, že přes všechny pocity zmaru to byla báječná jízda. Skončila sice dřív, než jsem doufal, hrozně rychle utekla, ale stála za to.

Jen už chápu, jak to mysleli starší kluci, když jsem od nich tolikrát slyšel, ať hraju, dokud můžu. To samé teď říkám těm mladším. Že dokud jsou zdraví a nic je netrápí, ať hrajou.

Protože nikdy nevíš, kdy to skončí.

Jana Mensatorová a ČTK/AP/Dusan Vranic a Nam Y Huh

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.