Dobrý. Dýchám

Lukáš Bauer

Dobrý. Dýchám

Nádech.

Nejde to.

Já snad ani nedojdu domů.

Lapu po dechu. Musím si sednout.

Nádech.

Tak tohle už je fakt špatný.

Nádech.

Jde to ztěžka, ale jde.

Nádech.

Fuj, to mám zas pěkně chycené průdušky.

Nádech.

Už je to lepší.

Nádech.

Ještě chvíli posedím a jdu dál. Ono se to spraví. Doma do sebe zase naleju bylinkový čaj, vždyť tyhle záchvaty nemívám zase tak často.

Dobře, občas se při tréninku dusím, ale to je tou mlhou, že ano.

A když fakt hodně dřeme, tak nemůžu vydechnout. Ale co, to určitě zažívá kdekdo. Jsem přece alergik, odmala v zimě vždycky chrchlám. Tohle je normální.

Nádech.

No, nic moc, ještě zůstanu sedět.

Myslel jsem, že to je alergie. Že když se mi občas blbě dýchá, prostě to přejde. Po patnáctém roku, jak se na lyžování zvyšovaly tréninkové dávky, to ale se mnou začalo být horší. Někdy jsem fakt měl co dělat, abych to rozdýchal. Doslova rozdýchal. Přesto jsem to neřešil, určitě nejsem výjimka, říkal jsem si.

Rodičům ale moje stavy začaly být divné, vzali mě na vyšetření.

To odhalilo astma.

Astma? To jako, že musím přestat s lyžováním? Teď, když mě začalo tak bavit?

Tak to ne.

Mohl jsem to už tehdy zabalit. Ale vyléčil bych se tím? Ani nápad.

Jasně, můj organismus a hlavně průdušky dostávají na lyžích dost zabrat, ovšem podle mě jim to spíš prospívá. Ledový vzduch a fyzická zátěž nejsou úplně ideální parťáci, ale zase jsem naučil tělo fungovat v extrémních podmínkách.

Když mi astma našli, vlastně jsem vůbec neuvažoval, že bych skončil. Nelitoval jsem se. Bral jsem to, že jsem se takhle narodil a nic s tím neudělám. Někdo jiný má zase jiné problémy, prostě to zvládnu. Kdybych složil ruce do klína, v životě jsem nic nedokázal.

Tak co?! Tak mám astma a všem ukážu, že i s ním se dá uspět.

Byl jsem do sportu tak zažraný, že jsem si říkal, že klidně párkrát za rok nějaký ten záchvat zvládnu i bez léků, kdyby mi je nedovolili.

Samozřejmě, že by se bez nich moje potíže zhoršovaly. Ale to dneska nemusím řešit, medikamenty jsou schválené a zabírají.

Mám astma, a co má být?

Taky mám tři medaile z olympijských her.

Nezbavím se toho nikdy. Diagnostikovali mi dermorespirační syndrom, spojení ekzému a astmatu, což nejde vyléčit, jen potlačit. Postupem času jsem se alespoň coby vrcholový sportovec dostal ke specialistům, aby moje léčba splňovala antidopingová pravidla. Musel jsem nahlásit, co mám za nemoc, co mi na ni doktor předepsal za léky a ty musela schválit komise.

Nečekejte žádné banální papírování, obnášelo to docela brutální vyšetření. Naperou do vás látky, jimiž provokují záchvat. Když ten nastoupí, měří vám, o kolik se u vás při něm zhorší sledované parametry. Abyste měli nárok léky používat, musí být procento zhoršení zásadní. Poslední dobou je totiž v lyžování velkým tématem, že v Norsku se skoro každý nahlásí jako astmatik, aby mohl brát prostředky, které jsou na antidopingovém seznamu.

Úroveň mých výsledků podstatně převyšovala základní limit. Léčbu mi povolili.

Astma je křeč průdušek, moje léky je tedy nerozšiřují, jen brání jejich smrskávání. Potíž není v nádechu, ale ve vydechnutí, do plic se vám nemůže dostat nový vzduch. Všechno vyprovokuje alergen, který lítá ve vzduchu.

S pomocí léků jsem začal být výrazně méně nemocný, mohl jsem trénovat bez omezení, a přestože se mi ztížené dýchání občas pořád objeví, nemívám už záchvaty, při kterých bych měl dojem, že chcípnu.

Díky reprezentaci jsem se dostal do péče pana doktora Koblížka v Hradci Králové, což je odborník i na těžké formy astmatu, a u něj vidím lidi, kteří mají opravdu vážné problémy. S těmi se nemůžu srovnávat, ti by vrcholově sportovat nemohli, pro ně je výhra, že mohou relativně v klidu žít. Ze své zkušenosti tedy alespoň každému doporučuju, že má dodržovat, co mu řeknou doktoři, nespoléhat na léčitele. Beru, že astma je závažná nemoc, která když se nebude léčit moderní medicínou, bude se jen zhoršovat. Sám jsem toho příkladem, můžu fungovat jako kdokoliv jiný a ještě asi i celkem slušně běhat na lyžích. Jen musím vědět, že záchvat stejně může přijít kdykoliv, proto s sebou musím mít lék pro okamžitou pomoc.

Dodnes ho s sebou vozím i na závody, aby byl v případě potřeby po ruce.

Jednou, když byl velký mráz, jsem s tím dokonce vyrazil i na trať. Den předtím jsem totiž málem nedojel do cíle, jak se mi průdušky stáhly. Zase jsem se nemohl nadechnout, jako když jsem býval mladý kluk. Přiznávám, byl jsem vykulený, protože při závodě se mi to nikdy předtím nestalo. Byl jsem úplně marný a říkal jsem si, že okolo jsou mraky lidí a stejně by mi v danou chvíli nikdo nemohl pomoct.

Aby si někdo nemyslel, že bych v nejhorším tasil stříkadlo, poslal do sebe jednu dávku a pak vyhrál, to ne. Jen jsem měl s sebou přístroj pod kombinézou, kdyby mě popadl záchvat, ať si můžu hned ulevit a odstoupit, ale ať na trati nekolabuju. I na tříkilometrovém kolečku jsou úseky, kde nenajdete ani živáčka.

Nač riskovat.

Náš doktor Martin Koldovský si se mnou za všechny ty roky užil vrchovatě, nejen kvůli astmatu.

A právě díky němu si uvědomuju, co taky potřebuje lyžař, aby se dostal na úplný vrchol. Co ho oddělí od těch ostatních.

Nerad to říkám, ale člověk musí být ve správný čas na správném místě a mít nějaký talent. Musí taky být bezvýhradně zabejčený, jít si za svým a věřit, že ti to vyjde. Nezaobírat se překážkami, ty jsou jen omluvenkou pro neúspěšné. Vždyť mně nikdy nešel žádný jiný sport, lyžování mám vyloženě vydřené.

Je tu ale ještě jeden faktor, dost podstatný.

Lidé okolo vás.

Pro mě byl tím nejdůležitějším Míra Petrásek, který mě trénoval devatenáct let. Byl jako můj druhý táta. Co řekl, platilo, nediskutoval jsem. Mrzí mě, že jsme se nakonec nerozešli úplně v dobrém, ale i tak jsem mu vděčný za strašně moc. Spolu jsme dosáhli spousty skvělých výsledků, vůbec si neumím představit, jak by to vypadalo, kdybych měl jiného trenéra.

Dokázal bych i tak to samé, co teď?

Možná. Ale to už se nikdy nedozvíme.

S Mírou jsme šli proti všem společně. Bojovali jsme o podmínky, přesvědčovali další a další lidi, že stojí za to na mě vsadit. Dali jsme se svojí cestou, dlouho jsme třeba, ještě i v dospělosti, jezdili na soustředění pod stan, protože jsme na víc neměli peníze.

Řada dnešních lyžařů využívá luxusu, ale nemají za sebou ani zdaleka takové výsledky, co my zpod stanu. V takovém případě by oni ten sport ani nedělali.

Začátek je ale vždycky ve vás, v tom, za čím si jdete, ne v tom, co máte k dispozici. Pokud budete dobří, ukáže se to, kvalitní podmínky pak dostanete.

Já nezačínal s tím, že budu světový lyžař.

Jako malý jsem zrovna zlobil, tak naši potřebovali, abych někde vybil energii. Shodou okolností ve Škodovce, kde oba dělali, zrovna zakládali lyžařský oddíl. Líbilo se mi tam, hráli jsme vybiku, tak jsem vydržel. Rodiče přitom nebyli žádní velcí sportovci. Táta jezdil motokros na okresní úrovni a máma se dodnes chlubí, že na škole při závodech branné zdatnosti dobře střílela ze vzduchovky.

Kdyby mě přivedli na volejbal, byl jsem dobrý volejbalista.

Nebo taky dost dobře možná podprůměrný.

Souhra náhod ze mě udělala toho, kým jsem.

Souhra náhod a lidi okolo mě.

Nikomu necpu, že něco umím.

„Věř si trochu, vždyť seš taky dobrej,“ říkají mi často.

Klid. Já si vždycky věřil. Na okolí prý působím tak, že nemám sebevědomí, ale mně je jen blbé pořád dokola někomu vykládat, že jsem super, že jsem skončil druhý na olympiádě.

Život mě zavedl ke sportu, ale všude okolo je přece spousta mnohem lepších lidí. Od kardiochirurgů až po učitele ve škole, kteří jsou ve svém oboru skvělí. Nikdy bych nesvedl, co oni. A cpou snad někomu do hlavy, že naučili deset tříd správně psát česky? Když někdo moje sportovní úspěchy ocení, potěší mě to, ale na druhou stranu, přece nejsem něco víc, než kdokoliv jiný. Pro běžné lidi mám akorát možná nepředstavitelnou práci, živím se tím, že uběhnu na lyžích rychle pár kilometrů.

Při závodech mi sebevědomí rozhodně nechybí. Ano, rád vyzdvihuju soupeře, protože jim tak ukazuju respekt, na druhou stranu tím nemyslím, že bych proti nim neměl šanci. Jen necítím potřebu někomu říkat, že jsem na tom fakt skvěle. Ve vztahu k sobě jsem velký puntičkář a například vím, že mi zrovna něco konkrétního nejde, což pak vzbuzuje dojem, že si nevěřím.

Ale já si jen uvědomuju kvalitu ostatních.

Nechodím na start jako třeba Petter Northug s tím, že vykřikuju, jak všechny rozsekám. Ať zavolají domů se rozloučit. Místo toho věřím, že když jsem udělal maximum, které je v mých silách, můžu mít čisté svědomí. A když je někde napsané, že mám vyhrát, tak to tak bude.

Mimochodem, když už jsem zmínil Northuga, jednoznačného krále naší éry…

I jemu jsem v olympijské sezoně před Vancouverem v poslední etapě Tour de Ski sebral vítězství, přestože už předtím žil v tom, že bude jednoznačně první. To mi u něj zajistilo dost velký respekt.

A pro mě je tohle vědomí víc, než se někde prsit, co jsem dokázal.

Beru i Pettera normálně, přestože většina ostatních z něj má hoňky. Jasně, vyhraje deset závodů z dvanácti, ale to přece neznamená, že proti němu nemám šanci. Vím, že když s ním půjdu do sprintu v závěrečném finiši, prohraju, ale v distančním závodě ho můžu kdykoliv porazit. Musím mít dobrý den a jemu se něco zrovna nepodaří, ale proč by se to nemohlo sejít? Není to přece tak, že pokaždé vyhraje Northug a já s ostatními jedeme jen o druhé místo.

Přečtěte si také: Ještě nemám dost, příběh Lukáše Bauera, kde vysvětluje, proč dál závodí

I on si podle mě uvědomuje, že jsem té Northugománii nikdy nepodlehnul. K lidem se chová přezíravě, ale mě na olympiádě ve Vancouveru zdravil už zdálky, přestože já si ho ani nevšiml. Sám od sebe se se mnou dal do řeči. Když jsme se pak rozjížděli na tréninku den před padesátkou, dojel jsem ho. Přišlo mi, že je strašně pomalý, že se fláká za jiným závodníkem.

„Tady si to někdo zas připravuje na zítra, co?“ houknul jsem na něj. „Zas se bude schovávat a sto metrů před cílem do toho kopne.“

Otočil se a začal se smát. Řekl jsem mu, že se na něj ale taky připravuju. Bral to, přitom spoustu jiných kluků se vždycky před závodem snažil spíš zdeptat. Přijde mi, že si vyhlídne oběť a do ní šije, dělá si z ní srandu. Něco jako boxerské tiskovky před zápasem, kdy si ti dva chtějí rozbít hubu už před novináři a vyhlašují, kdo co komu udělá. To je Petterův styl. Buduje si auru, aby se ho ostatní báli už dopředu.

Jenže jakmile se bát skutečně začnete, prohráli jste.

Já se nepodělal nikdy. Z nikoho a ničeho.

Ani když se nešlo pořádně nadechnout...

Jana Mensatorová a www.lukas-bauer.cz

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.